Workshop Podivná osoba z mého města
Anastasie
Komentářů: 57
Ahoj lidi. Mám splín a potřebuju povzbudit. Jedná kolegyně zde mi poradila a tak prosím, podpořte mojí uplakanou náladu a pište pište. Doufám, že se dočkám.
Téma : Podivná osoba z mého města
Já jsem svou vložila už dlouho , ale zatím bez reakce..tak ahojky všem.
Téma : Podivná osoba z mého města
Já jsem svou vložila už dlouho , ale zatím bez reakce..tak ahojky všem.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Flaubert
Jedna podivná osoba mě napadla hned, tak zkusím něco napsat. Potřebuju ale nějaký deadline, nebo nenapíšu nic. To "někdy" se u mě většinou mění na "nikdy", moc dobře se znám. Do kdy to dáme?
Flaubert
Haha, bude autoportrét, Jerry?
Flaubert
Flaubert
Flaubert
Podporučík Málek měl svoji hodnost už hodně dlouho. Jako člen Městské policie byl spokojen s tím, co dělal a netoužil po nějakém kariérním postupu. Měl svoji trasu, kontroloval zaparkovaná vozidla, řešil hádky opilců a vracel matkám ztracené děti. Jeho kolegové už postupovali výše, ale jemu stačila tahle práce, být mezi lidmi, usmívat se na ně a trochu přispívat k tomu, aby v jeho městě bylo klidněji a příjemněji.
Měl rád místa, kterými denně procházel. Nedaleko hlavního náměstí, kde stála radnice s městským úřadem a tichou Gutenbergovou ulicí, vedoucí z frekventované křižovatky okolo nostalgicky vyhlížejícího hotelu Zlatý lev a Clam-gallasovského zámku. Byl tam často až neobvyklý klid a celé místo dýchalo jakousi skrytou prvorepublikovou nostalgií.
Hned naproti výstavné budově hotelu byl malý, skromný park s několika lavičkami a oázou vzrostlých stromů a keřů. Občas, když měl chuť, se tu na chvíli posadil.
A podívejme se, je krásný, vlahý podzimní podvečer a v parku na lavičce sedí zvláštní, starší pán, oblečený v dlouhém, černém, trochu obnošeném zimníku a obutý v botách, které se už dávno nenosí. A klobouk na hlavě. Kdy já naposledy viděl člověka s kloboukem… Hladce oholená pobledlá tvář s trochu skobovitým nosem a tmavé, trochu vyděšené oči za malými kulatými brýlemi.
„Člověče, už se stmívá, jděte domů,“ zahájil podporučík Málek úřední výkon. Muž se na něj podíval trochu nešťastně.
„Když já bych chtěl jít domů, ale nemůžu…“
Podporučík se zarazil.
„Nemůžete? A co vám v tom brání?“
Muž ukázal na dům hned vedle budovy hotelu.
„Já nevím, tady přece bydlím, už hodně dlouho, ale na dveřích mého bytu je úplně jiná jmenovka, jakýsi inženýr Zdeněk Prachtel. Já ho vůbec neznám…“
Podporučík Málek si povzdechl. Za léta služby v ulicích města si už zvykl na leccos, potkával různé lidi a dodnes vzpomínal na muže, který mu vážně tvrdil, že je převtělením Františka Josefa Prvního. Ale potkat někoho podobného, to tu ještě nebylo.
„Takže občanský průkaz bych prosil,“ nasadil podporučík úřední tón.
Muž se zvedl z lavičky. Stál lehce nahrbený a vypadal jako ztělesnění smutku a zmatku.
„Nemám nic takového…“ ozval se tiše. Hm, pomyslel si podporučík Málek. Takže zase někdo uprchl z uzavřeného oddělení, nakonec nemocnice byla odtud, co by kamenem dohodil.
„Tak moment,“ vytáhl služební telefon.
„Jak se vlastně jmenujete?“ Muž se lehce uklonil a pozvednul svůj klobouk s mírným úsměvem.
„Alois Soudek, prosím, učitel, bydlištěm Gutenbergova 5, přímo tady. Bydlím tu s manželkou, Berta se jmenuje,“ pokrčil rameny. „Přece nejsem blázen. Ale i to město okolo nějak nepoznávám…“
„Počkejte chvíli.“
Podporučík Málek se otočil a zmáčkl tlačítko.
„Prosím tě, Jardo, zkus mi zjistit, jestli v nemocnici na psychiatrii nepostrádají jakéhosi Aloise Sojku. A zkus také probrat hlášení o pohřešovaných osobách. Našel jsem ho v parku naproti Zlatému lvu a pořád se mne snaží přesvědčit o tom, že určitě bydlí v domě, kde ale nebydlí nikdo toho jména. A vůbec se chová divně, tak mi zavolej zpátky.“
Nadechl se, otočil se zpět a uviděl liduprázdný park s opuštěnými lavičkami. Široko daleko nikde nikdo.
„Pane Soudku, kde jste,“ zavolal, ale odpovědi se nedočkal. Sakra, přece nemohl tak rychle utéci, to bych přece slyšel…
Když mu zazvonil telefon, lehce sebou škubnul.
„Ahoj, Karle, tak jsem se ti poptával v nemocnici, nikoho s tímhle jménem tam nemají a neměli za poslední měsíc. Ani nikoho nepostrádají. Takže bohužel. Ani v hlášeních nic takového není. Asi jsi narazil na nějakého skvělého vtipálka.“
Pomalu vypnul telefon. Ještě jednou se rozhlédl po okolí, které se už začínalo halit do podvečerního šera. Zvláštní…
Už skoro deset dní mu vrtalo hlavou, s kým se vlastně setkal a úplně obyčejný dům v Gutenbergově ulici míjel vždy s docela podivným pocitem něčeho neuchopitelného.
A pak, při další obchůzce si jeden říjnový den všiml několika lidí právě na chodníku před tím zvláštním domem. Několik mužů a žen ve svátečních oblecích stálo v půlkruhu nad mužem v tmavozelených montérkách, který klečel na chodníku a cosi ukládal mezi dlažební kostky.
Přišel blíž. Poznal zástupce primátora a jednoho z úředníků, který měl na starosti kulturu. A kousek opodál stál trochu shrbený pán s hřívou úplně bílých vlasů.
Právě říkal: „Ale samozřejmě, znal jsem ho, přece byl mým učitelem od kvinty do septimy, učil tady ve škole. Měli jsme ho rádi, byl to hrozně slušný a skoro ostýchavý člověk…“
Podporučíkovi Málkovi přeběhl mráz po zádech.
Jeden z mužů, stojících na chodníku se otočil a usmál se.
„Dobrý den, pane podporučíku, promiňte, že jsme tu na chvíli obsadili kousek chodníku. Nevím, jestli jsme to ohlásili. Víte, Stolpersteine, Kameny zmizelých…“
Podíval se dolů, kde muž v pracovním pomalu končil svoji práci.
V chodníku svítily dvě nové dlažební kostky s vyleštěným mosazným plechem na horní straně.
Byla tam vyražena písmena…
Zde žil Alois Soudek, narozen 1879, deportován r. 1942 do Terezína, zavražděn 12. 10. 1944 v Osvětimi.
Zde žila Berta Soudková, rozená Taussig, narozena 1888, deportována r. 1942 do Terezína, zavražděna 12. 10. 1944 v Osvětimi.
Podporučík Málek se jaksi mimoděk postavil zpříma a zasalutoval tak řízně, jak už to neudělal dlouhá léta…
Flaubert
Flaubert
V každém případě jsem rád, že jsem vás ostatní trochu inspiroval. A zase se mi bude chtít trochu psát...
Flaubert
Anastasie: Myslím, že je to tam naschvál, podporučík mu prostě jen zkomolil jméno.
Flaubert
„Á, to jsou k nám hosti!“ Hospodský se otočil k polici za sebou pro obstarožní půllitr. Do takového se čepovalo pivo už někdy v padesátých letech. Byl zakulacený jako příchozí, který právě vstoupil do lokálu a šel si sednout k ostatním štamgastům. Ani nemusel nic říct a za okamžik už před ním stál první kousek s voňavou čepicí. Příchozí pověsil klobouk na hák nad lavicí a oči se mu zaleskly blahem. Čtvrtek v šest večer v hospodě, setkání s kamarády na kus řeči o tom, co týden dal nebo vzal. Čím byl starší, tím víc se na to těšil.
„Tak jak, Bertíku, půjdeš na hon, nebo jako obvykle?“
Trochu se zamračil, ale protože otázku vlastně čekal, zaplašil mrzutost douškem piva a odbyl odpověď mávnutím ruky. Byl hajný, jenže střílel nerad. Jo, když šlo o škodnou, tak neváhal. Ovšem zabíjení mu nikdy radost nedělalo. Vzít život je dílem okamžiku. Ale kdo ho umí dát?
Společnost u stolu tvořila směs starousedlíků. Znali se léta a často stačil jediný pohled, aby jeden věděl, na co se ho chtějí zeptat nebo jaká je odpověď na nevyslovenou otázku.
„No jo, my si říkali, že se už nezměníš.“ Bohouš, bývalý kantor, se k němu naklonil. „Jak se má Maruška, dlouho jsem jí neviděl. Už má taky jen pár měsíců do důchodu. Ale ta doma asi nezůstane, co?“
Hajný zavrtěl hlavou. „Kdepak Marie! Dneska opravuje úkoly z angličtiny a písemky z češtiny. Málem mě poslala o hodinu dřív do hospody. Prý abych jí nezdržoval vykládáním o práci, že si tu posluchače určitě najdu.“
„To je zlatá ženská, člověče. Pro studenty by cedila krev, kdyby bylo třeba. Ale chtěl jsem s tebou mluvit vlastně o něčem jiném. Ty jsi celý den někde v lese nebo na lesní správě, ale do města jdeš snad jen v ten čtvrtek do hospody.“ Hajný se nadechnul k odpovědi, ale starý kantor ho zarazil a pokračoval. „Počkej Bertíku, tohle je důležité. Já si tu opakovaně všimnul nějakých nových tuláků a říkám si, kde asi nocují. Dávej si v lese pozor. Taky už dědkovatíš, flintu s sebou do lesa taháš. Kdyby tě tam přepadli, tak ti jí seberou raz dva a nezabráníš jim v tom. Možná před dvaceti lety, ale teď?“
Hajný si povzdechnul. Byla to pravda. Kdyby ho přepadlo pár mladých chlapů a chtěli mu vzít pušku, nedokázal by jim v tom zabránit. A bůh ví, co by s ní pak vyvedli.
****
Od setkání v hospodě už utekl skoro celý týden a hajný pomalu zapomněl na varování starého přítele. Pravda, pušku teď nechával doma, ale to měl vlastně v úmyslu i tak. Škodnou poslední dobou řešit nemusel a jiný důvod k použití pro ni neměl. Obcházel a kontroloval celý den krmelce, až u jednoho z nich našel rozházené zásoby sena. Někdo musel stáhnout pytle z přístřešku a rozříznul je. Zvěř to určitě udělat nemohla, tohle musel způsobit člověk.
Tak přeci jen se mu sem někdo nastěhoval! Hajný zaklel pár peprných nadávek a přemýšlel nad tím, co udělat dál. Nakonec vyrazil ostrým krokem směrem k lesní správě. Zavolá policajty, ať si to sem přijdou prohlédnout. To poslední, co by si všichni mohli přát je požár lesa od nedopalku cigarety, nebo nedej bože, od rozdělávání ohně. V zlosti si najednou nebyl jist tím, jestli je dobře, že s sebou dnes nemá svou brokovnici.
To bylo také to poslední, co ho ještě napadlo, než pocítil ránu do týlu a ztratil vědomí.
Když hajný znovu otevřel oči, ležel na boku s rukama zkroucenýma pod sebe, ale jinak byl volný. Chvíli nevěděl, co se stalo, až mu teprve bolest v zátylku připomněla, že se odehrálo cosi, co mohlo být přepadením nebo únosem. V hlavě se mu těžko skládaly myšlenky, ovšem i v tomto stavu byl dost duchapřítomný, aby se nepohnul a nedal najevo, že je zpět při vědomí.
Ležel na mýtině, o kus dál viděl ležet několik kusů zvěře. Na jedné hromadě leželo pár kusů vysoké, na druhé, menší, ležela nějaká liška, pár zajíců a jezevec. Když se rozkoukal v počínajícím šeru, uvědomil si přítomnost dalších osob, které musely být někde za ním. Slyšel jakési chroptění, takže na tom asi dotyční nebyli moc dobře.
Najednou ucítil tlak na záda, jako by jej někdo zkusil opatrně převalit nohou. Jenže hajný nebyl žádný drobek, takže výsledkem bylo jen mírné naklonění. V následujícím okamžiku jej kdosi uchopil velkou silou, nadzvedl a hodil na záda. Hajný nedokázal zadržet bolestivý výkřik, který mu ovšem vzápětí zamrznul na rtech.
Ať už s ním hodil kdokoliv, člověk to nebyl. Skláněl se nad ním tvor, který mohl mít výšku průměrně vzrostlé osoby. Jeho končetiny ale jen vzdáleně připomínaly ruce a nohy, byť funkci měly zjevně stejnou. To, co by se dalo nazvat hlavou, mělo tvar jakéhosi hrbolu posazeného rovnou na ramena bez šíje. Oči hajný neviděl, ale kolem hlavy měl tvor světlý pruh a vypadalo to, že to je ten orgán, kterým si ho prohlíží. Jestli měl tvor nějaký oděv, či ne, to rozeznat nedokázal.
Vzápětí se kolem objevili další dva tvorové, ovšem jemu věnovali jen minimální pozornost. Zamířili rovnou k oběma hromadám se zvěří. Jeden tvor držel jakýsi přístroj, kterým zvířata skenoval. Druhý je na skenování předkládal. Zatímco pokračovali ve své práci, první tvor si stále prohlížel hajného. Pak z čehosi, co mohlo být opaskem, vylovil jakýsi drobný předmět a přiložil mu jej na tělo. V následujícím okamžiku zřejmě o hajného ztratil zájem a přesunul se ke dvěma postavám, které ležely kus dál vlevo.
Hajný další dva muže neznal, nikdy před tím je neviděl. Napadlo ho, že jsou to ti tuláci, či bezdomovci, kteří se nastěhovali do krmelce. Tvor nejdřív položil přístroj na jednoho a pak na druhého. Tady byl asi spokojenější, protože je oba uchopil za paže a nemilosrdně odtáhnul k hromadě s vysokou zvěří. Oba muži byli ve věku kolem třiceti let a regenerovali mnohem rychleji než hajný. Jeden z nich se pokusil vstát a zřejmě chtěl začít utíkat. Jenže tvor, který předkládal kořist ke skenování jej nečekaně rychle znovu chytil a prudkým pohybem mu strhnul vaz.
Druhý z mužů se schoulil na zemi a hrůzou se dál ani nepohnul. To zřejmě tvory uspokojilo a ti pokračovali ve skenování. Když dokončili práci se zvěří, sehnul se tvor bez skeneru pro druhého z mužů a zdvihl jej ze země. Muž se v hrůze rozplakal a začal na tvory mluvit. Než dokončil první větu, zmlknul se strženým vazem. Tvorové nepřipustili nejmenší odpor, nejmenší aktivitu, která by jim bránila v jejich práci. Nakonec se všichni tři vydali směrem k hajnému. Ten v hrůze z očekávání smrti znovu ztratil vědomí.
****
Od událostí na lesní mýtině uplynuly tři měsíce. Pro hajného to bylo těžké období, ale teď už konečně seděl doma. Byl čtvrtek a v obývacím pokoji seděli Bohouš s hostinským. Marie přinesla sklenice a nalila každému pivo ze džbánu, který s sebou hosté přinesli. Pak si sedla k manželovi na pohovku.
„Tak Bertíku, na tvé zdraví a ať se nám brzy vrátíš do hospůdky!“ Hostinský zvedl sklenici a všichni si přiťukli.
„No, však už se chci vrátit do normálního života.“ Hajný si otřel rty dlaní a zamyšleně hleděl na podlahu. „Víte, já o tom všem musím pořád hodně přemýšlet. Oni byli zvláštní. Velmi zvláštní.“
„Jak to myslíš? Byli z jiného světa, tak museli být zvláštní.“ Starý kantor pokrčil rameny a pokračoval. „Vznikli nebo byli stvořeni na jiné planetě, měli svůj úkol a ten plnili asi tak, jako když my zkoumáme mraveniště a nestaráme se o osud jednotlivých mravenců. Je to kruté, ale v jistém smyslu slova je to přirozená součást přírody a vesmíru.“
„No právě,“ zavrčel hajný, „jenže když se začneš vrtat v mraveništi, a děláš to poctivě, tak si velmi brzy uvědomíš, jak hodně těm mravencům ubližuješ. Jeden z těch kluků na ně začal mluvit, rozplakal se, ale oni na to nereagovali. Vůbec to nevzali v potaz a zhasli ho jako svíčku. Proč se nepokusili komunikovat? Vždyť nejsme mravenci!“
Hostinský se podrbal za uchem. „A je zajímavé, že tebe nechali být. Kdyby tě nepotloukli při chycení a nezlomili ti pár žeber, tak se tě vlastně ani nedotkli.“
Hajný se zasmál a zavrtěl hlavou. „Tak za to může nejspíš tady Marie. Je to skoro prokázané. Když se mnou mluvili vědci a popisoval jsem jim snad stokrát, co se stalo a jak to probíhalo, jeden z nich mi řekl, že si myslí, že těm tvorům vlastně o nás vůbec nešlo. Skenovali nejspíš bakterie, které se tu nachází v ovzduší, na rostlinách a živých tvorech. Já mám od manželky každý den dokonale čisté oblečení, i když chodím pracovat do lesa. Jenže ta zvěř, kterou vcelku náhodně nalovili, byla v srsti plná bakterií a stejně tak ti dva nešťastní tuláci, co spali po lesích a stodolách i týdny nemytí.“
„Hm, to zní logicky. Ale mohlo to být taky úplně jinak.“ Hostinský se opřel do křesla a zahleděl se na Marii. „Ale to se asi nikdy nedovíme. Vlastně doufám, že se to nedozvíme, protože se tu už nikdy neobjeví!“
Marie dopila svou sklenici a mrkla na hostinského, aby jí znovu nalil. „Pánové, musím vám připomenout, že čistota je půl zdraví. A teď vidíte, že to může platit i ve vesmírném rozměru. Ale vážně, přemýšlela jsem nad tím, proč nekomunikovali. Mockrát jsme se o tom s Bertem bavili. Podle mne je problém právě v tom, že pocházeli z jiného světa.“
„Tak Maruško, tím jsi to tedy rozsekla!“. Učitel se rozesmál.
„Ale Bohouši, ty bys to jako kantor měl pochopit. Podívej, když budeš učit, já nevím, třeba indiána od Amazonky česky a on se to bude chtít naučit, tak se to naučí. Víš proč?“
Bohouš se zamyslel, ale pak zakroutil hlavou, „no nevím přesně kam tím míříš, ale asi proto že se bude snažit a bude mít motivaci a dobrého učitele.“
„Ne, to je sice také důležité, ale ne primárně!“ Marie se k němu naklonila se zdviženým prstem. „Naučí se to především proto, že je to lidská bytost a všechny lidské bytosti myslí stejně. Papouška sice můžeš naučit vydávat zvuky, které zní jako lidská řeč, ale papoušek nikdy nebude mluvit jako člověk, protože nemyslí jako člověk!“
„Takže ty se domníváš, že tím, že to nebyli lidé, tak nebyli schopni s námi komunikovat proto, že nemyslí jako lidé a nikoliv proto, že nerozumí naší řeči?“ Kantor se poškrábal na bradě. „To by ale znamenalo, že bychom se s nimi možná nedokázali domluvit vůbec nikdy, i kdyby o to stáli. My nebudeme rozumět jejich myšlenkám a oni těm našim.“
Hajný pokýval hlavou a zadumaně dodal. „To bude i o hodnotách, které motivují chování živého organizmu. Je-li něco pro živý organismus dobré, bude to preferovat a obráceně. Jejich zkušenosti mohou být ovšem úplně jiné než ty naše a proto mohou mít i jiný hodnotový systém. Nevíme, jak na svět přichází a jak jej opouští. Vždyť vlastně nevíme, ani proč tu jsme my sami!“
V místnosti se rozhostilo ticho, které nakonec porušil hostinský.
„Nevím odkud jsou, kdo jsou, ani proč se tu zastavili. Ale jedno je jisté. Jestli se tu znovu objeví a nebudou se chovat slušně, v mojí hospodě napít nedostanou!“