Noc vysokoškolské dívky

SisiSisi Komentářů: 1
Zdravím všechny ve fóru,
ráda bych o jistou míru kritiky (ať mě to znovu neodradí psát :-) ). Nikdy jsem nebyla dobrá v psaní vyprávění (ve škole jsem uměla jen úvahu), za to, ale mám hodně nápadů o čem psát, ale ne odvahu. Mělo by to být jako úvod do mojí povídky/román, kterou jsem začala psát na koleji-nikdy jsem ji, ale nedokončila. Chtěla bych vědět, zda mám nějaké umělecké cítění v literatuře. Vím, že tam budou chyby nebo překlepy, čárky, slovosled, atd.. Spíš mě zajímá, děj, časová linie, jestli jsem opravdu ,,talentovaná‘‘ :-D , či nikoli. Vše co vidíte, jsem poskládala tak, že jsem otevřela nějakou beletrii abych viděla jak to vypadá a nějak to spachtila dohromady. :-)
Předem děkuji za přečtení a kritiku.

S pozdravem Sisi

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vidím lehoulinkou bílou záři, která se pomalinku, ale jistě přibližuje mým směrem. Je to snad světlo na konci tunelu? Pokud ano, půjdu do nebe? ,,Neeeeee…. Neumírej, prosím. Nenechávej mě tady.‘‘ zakřičel muž v dálce svým vzlykavým hlasem. To bylo to jediné, co jsem zaslechla. Nic nevidím, někdo mě drží v náruči, tiskne si mě k sobě tak pevně, že přestávám i pravidelně dýchat. Kdo to je? Mám se té osoby bát? Slyším jen šustění trávy a nepravidelné dýchání osoby, která stále utíká pryč, pryč od toho plakajícího muže a mě si přitom přidržuje na své hrudi. V dálce zaslechnu šeptem ještě někoho. Někoho, kdo mi připadá povědomý. Kdo velmi rychle slábne, jako by snad umíral. Nerozumím, tomu co říká, ale ten hlas je tak příjemný, až mi to znovu zastaví dech. Poslední, co si vybavuji od toho známého uklidňujícího hlasu, byl poslední nádech a nesnesitelný zvuk mužského srdce. Ze začátku byl skřípavý, ale pak přešel do dunivého zvuku, který nakonec skončil prasknutí s tříštivým rozsypáním skla. Znělo to, jako by vám sousedův syn rozbil okno fotbalovým míčem na milión kousků. Mám strach. Nevím, co se bude dít. Osoba, co mě drží v náručí, mě konečně nechá pořádně nadechnout a já mohu začít křičet, tak hlasitě jako to dokáže jen novorozeně. Snaží se mě uklidnit. Pomáhá to, ale emoce osoby, co mě drží, jsou tak silné, že nedokážu přestat plakat. Nedokážu v nich rozpoznat, zda mi chce ublížit, či pomoct.
Otevřela jsem oči a koukala do stropu, tedy blíže určeno, koukala jsem se na spodní část postele svého spolubydlícího Ericka. Zase ten samý sen. Kolikrát se mi to už zdálo? Pokaždé, když mám mít narozeniny, tak pár dní před nimi, se mi zdají divoké sny. Divoké ve špatném slova smyslu. Všichni ,,normální‘‘ jedinci mého věku mají sny o tom, jaký je sex, jaký by bylo super být bohatý a podobné věci. Já? Já takové sny nemám. A o sexu, to raději nebudu ani nemluvit, jsem totiž ještě pořád panna. Snažím si vybavit ten sen znovu, ale nic. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, jsou ta nesnesitelná žalostná slova: ,,Neeeeee…. Neumírej, prosím. Nenechávej mě tady.‘‘ Já snad nikdy tuto vzpomínku nevytěsním z hlavy. Ráda bych na ten sen zapomněla, ale nejsem si jistá, zda je to dobrý nápad. Ani nevím, zda se to někdy stalo. ,,Hmm‘‘, zamyslím se.
Po asi minutě dloubání zda je to skutečné a zda ne se pokusím znovu usnout, bohužel uslyším: ,,Aaa, ach, si skvělý, víc přitlač.‘‘ ,,Bože, to snad musí být každý den tohle? Už zase někdo z ostatních má návštěvu, oni prostě pořád musejí myslet jen a jen na sex, jako by neexistovalo něco jiného‘‘, mluvím si sama pro sebe, ale jen šeptem, ať nevzbudím Ericka.
Budík ukazuje za minutu půlnoc, všude je tma. Pomalu si sednu, přehodím nohy přes kraj postele, při slovech: ,,ach, ještě jednou‘‘, protočím oči v sloup, obleču si kalhoty, mikinu a moje pumičky. Zamknu za sebou dveře a jdu ven.
Venku je přenádherně. Prší, všude je mlha. Vlhký vzduch se táhne všemi ulicemi, lampy silnice je jen lehce osvětlují, dávají tomu nádech tajemného hororu, který mi dělá tak dobře. Co ostatním nahání hrůzu, mě velmi uklidňuje. Myšlenky se mi pomalu začínají honit hlavou. Snažím si vybavit znovu, o čem byl ten sen, díky kterému jsem se zase v noci probudila vystrašená. Jdu dál a dál, až dojdu na mé oblíbené místo.
,,Tady bych došla i poslepu‘‘, řeknu nahlas a na mojí tváři se vykouzlí škodolibý úsměv jako nějaká čarodějnice z perníkové chaloupky, co chce sníst Jeníčka a Mařenku.
Je to malý, útulný park pro děti. Jako malá jsem tady chodila s dědečkem Eduardem, vždy mi koupil zmrzlinu, honil mě kolem kolotoče, smáli jsme se, vyprávěl mi různé příhody, většinou byli nereálné. Mě to, ale nevadilo. Důležité, že jsem byla šťastná.
,,To byli opravdu nádherné vzpomínky.‘‘, teskně jsem si vzdychla.
,,Škoda, že už není mezi námi.‘‘, říkám jednomu z Jalovců, které jsou zde vysázeny. ,,Pane Jalovče, právě jsem si vzpomněla, co jsem Vám zapomněla sdělit minulý týden. Jedná se o nejhorší pohřeb všech dob.‘‘, začala jsem vyprávět své zkušenosti, tak jako to dělal můj dědeček mě, až na to, že můj příběh byl pravdivý. ,,Představ si pane Jalovče, mojí matce úplně přeskočilo. Pohřeb chtěla zařídit úplně sama a navíc chtěla, aby to vypadalo honosně, jako by to byla snad svatba nebo co. Kdo by přeci posílal pro příbuzné, kteří žijí na opačné straně polokoule a navíc dědu viděli jen jednou a to jen na té její svatbě? Nejvíc by Vás, ale dostal nápis na náhrobku. Chtěla vytesat něco v tom smyslu jako ,,Nejlepší otec, manžel všech dob, nikdo se mu nemůže rovnat.‘‘, můj monolog přecházel do velmi hlasitého tónu, že by se celý park udusil intenzivním smíchem, o čem si to tady povídám a jestli mi náhodou nepřeskočilo, když se tady baví se stromem. Nedá mi to a začnu se nahlas smát.
,,Opravdu jako by ji nestačilo, že mě kontroluje, co dělám a tak‘‘, postěžuji si sama sobě. Děda byl tak skromný, nikdo by tomu nevěřil. Ještě, že v závěti uvedl, že chce mít na náhrobku nápis: ,,Aby ses našel, musíš se nejdříve ztratit.‘‘ To ho přímo vystihovalo, protože do svého domu nikdy nebyl schopen jít stejnou cestou. Byla to záhada. Ani já, když už jsem byla dost stará na to, abych to nějak vysvětlila, jsem to nedokázala. Existují věci, které prostě nejdou vysvětlit. To mi připomíná o čem, že byl ten sen? Nemůžu si vzpomenout, asi jsem ho zapomněla. No nic, raději se vrátím zpět na kolej, ať se o mě můj spolubydlící nebojí. Navíc zítra vstávám velmi brzo, počkat to už je dneska. ,,A sakra‘‘, zakleju nahlas. Podívám se ještě jednou na ten nádherný výjev z hororu, smutně si oddychnu a pomalým krokem se vracím zpět na kolej.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ahoj, vítej mezi námi...
    Podle mne určitě talent máš, ale zatím je to jakýsi nevybroušený diamant. Samozřejmě, pominu hrubky, čárky, slovosled a soustředím se na text jako takový. Vidím tam trochu chaos, snažíš se na malou plochu dostat co nejvíc myšlenek a pocitů, takže se všechno stává trochu nepřehledné. Představ si obyčejného čtenáře, který se do tvého dílka pustí, za chvíli se v tom ztratí a odloží. Právě na toho, kdo bude čít to, co napíšeš, musíš myslet především.
    Pak bych taky nemilosrdně vyškrtal slova, která tam jsou navíc a ruší. Zkus si to, co jsi napsala, přečíst nahlas, hned poznáš, co mám na mysli.
    A pak už jen jakási subjektivní úvaha. Já nějak nemám rád texty v přítomném čase, a už vůbec ne, když se mění časy z přítomného na minulý jaksi bezdůvodně.
    Pochopil jsem, že to je jakýsi nedokončený fragment. Protože je vše dost zvláštně ukončeno, dílko nemá svoji pointu. Něco na závěr... Já si vždycky při psaní říkám, na konci musím přidat něco, aby si čtenář řekl, safra, to jsem nečekal, je dobře, že jsem to dočetl až do konce.
    Ale klidně piš, když si my ostatní, co už jsme něco vytvořili, vzpomeneme, co se nám taky povedlo... :)
    Amatérské psaní je skvělá zábava, nemusíš se na nic ohlížet a fantazii rozeženeš do široka do daleka.
    Klidně sem dej cokoli, co napíšeš, určitě se k tomu vyjádří i mí ctihodní kolegové a spolupisálci... :D :D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • AnastasieAnastasie Komentářů: 32
    Mě se ten příběh moc líbí, má to myšlenku a dala jsi do toho srdce, to je poznat. Nebo to alespoň tak působí. Já když píšu, mám v tom kus sebe. Fantazii, která je v mé hlavě a já vím, že ji nikdy neproziju. Jen jednu výtku malou. Já jsem to také měla a pak když jsem to četla, tak mě to praskalo do očí a tady y vlastně hned na začátku . Vynech ty zdrobněliny. Nečte se to hezky. Vypadá to divně. Jen příklad bez zdrobnělin, koukni, jak to vypadá hned jinak.

    Vidím lehkou bílou záři, která se pomalu, ale jistě přibližuje mým směrem. Je to snad světlo na konci tunelu?

    Už je sama nepoužívám, pokud to není vyloženě nutné.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.