Bartonička 2018 povídky

MarketaRMarketaR Komentářů: 699
upraveno 15. červen 2018 v Srazy, soutěže a setkání
Jerry nám vybral zadání:
Postava: stárnoucí malíř
Místo: policejní stanice
Téma: Krásné věci nejsou nikdy perfektní.
První věta: A je to tu zas, opět, znova... Pořád dokola se to opakuje.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    OBRAZ

    A je to tu zas, opět, znova… Pořád dokola se to opakuje… Ty oči… Tvář té ženy na plátně… Je tu něco divného…

    Už je to mnoho let, když mne poprvé napadlo namalovat dokonalý obraz. Obraz tak krásný, že by se před ním lidé zastavovali v úžasu. Aby se majitelé galerií a velcí sběratelé umění snažili, aby právě tento obraz byl právě v jejich sbírkách.
    Monu Lisu, nebo Dámu s hranostajem jsem pokládal za dokonalou, ale chtěl jsem vytvořit něco ještě dokonalejšího.
    Spoustu nedokončených pláten jsem postupem let vyškubnul z ma-lířského stojanu, roztrhal a spálil, protože to, co jsem vytvořil, bylo snad krásné, ale určitě ne dokonalé.
    Maloval jsem mnoho pláten na zakázku. Imaginární krajinky, obrázky nafoukaných manželek bohatých podnikatelů, které chtěly mít svůj portrét ve vstupních halách svých obrovských domů. Vytvořil jsem kýčovitý obraz Hradčan se zapadajícím sluncem v pozadí pro jednoho Čechoameričana…
    Ale v pozadí své mysli jsem měl ukrytou jednu zvláštní, přímo nad-pozemskou tvář. A jedné noci na začátku podzimu, během jedné z po-sledních nočních bouří toho roku, za svitu blesků jsem udělal pár prvních tahů štětcem. Tvořil jsem obraz čtyři následující noci a jen světlo několika desítek zapálených svíček mi dělalo společnost.
    Pátého dne ráno zasvítily první paprsky slunce na dokončený portrét. Ta žena byla opravdu krásná, chvílemi se mi zdálo, že její oči se pohybují a že se její úsměv pomalu mění podle mé nálady.
    Dlouho jsem na ten obraz hleděl a ruce se mi třásly, když jsem jej potom ukládal do připraveného rámu. Ty oči… Snad mne opravdu sledo-valy…
    Usnul jsem únavou.

    Obtloustlý nadporučík, sedící za dřevěnou přepážkou, zamračeně vzhlédl od složky rozházených papírů kolem sebe. V kanceláři bylo přeto-peno, takže odložil služební uniformu a úřadoval jen v propocené košili. Rychle si nasadil alespoň služební čepici, aby vyvolal zdání úřední osoby pro přicházejícího klienta. Pak vytřeštil oči.
    Muž, který vtrhl otlučenými dveřmi dovnitř policejní služebny, byl oblečený v bílé, barvami zacákané malířské haleně, s rozcuchanými šedými vlasy a neupraveným plnovousem. Výraz v jeho očích naznačoval nejspíše uprchlíka z blízké psychiatrické léčebny.
    Nadporučík seznal, že v tomto případě nebude vhodné předstírat nějakou úřední činnost podle služebního předpisu, proto se na příchozího obořil docela civilně.
    „Sakra, chlape, co mi sem lezete jako do chlíva, alespoň zaklepat byste mohl!“
    Muž v malířské haleně se sesul na rozvrzanou židli v koutě.
    „Ukradli mi… ukradli mi moje životní dílo…“
    „Člověče, vy jste se fakt zbláznil,“ policista si ho prohlížel se zřejmou nechutí. Pak si k sobě přitáhl otrhaný blok.
    „Tak pěkně popořadě. Jméno, bydliště…“
    Muž se tiše představil. Pak se zvedl ze židle a jedním dlouhým kro-kem se zastavil až přímo u pultu.
    „Namaloval jsem svůj zdaleka nejlepší obraz. Nosil jsem ho v hlavě několik let a dnes v noci jsem ho dokončil.“
    Nadporučík projevil jakýsi vlažný zájem.
    „Co na něm bylo?“
    Muž za přepážkou si promnul čelo.
    „Portrét ženy, krásné ženy, ten obraz mohl být slavnější, než Mona Lisa v Louvru…“
    Opravdu, blázen, odhadl jsem ho dobře, pomyslel si policista.
    „Dobrá, namaloval jste tedy nádherný obraz,“ mimoděk nasadil shovívavý tón, jakým obvykle mluvíval s nesvéprávnými klienty, kterých tu zažil už pěknou řádku.
    „Ten obraz byl nejen nádherný, ten byl dokonalý…“ Nadporučík si odfouknul.
    „A pak jsem usnul únavou…“
    „Aha, a někdo vám vlezl do bytu a obraz odcizil.“ Nadporučík chá-pavě přikyvoval a v duchu si už plánoval, co si dá k dnešnímu obědu v re-stauraci na rohu.
    „Ale ne, ten obraz v rámu zůstal…“
    Policista si posunul čepici až na zátylek.
    „No sakra, tak co se vlastně stalo? Obraz vám nechybí.“
    „Obraz mám, ale je to portrét někoho jiného, ne té krásné ženy, kterou jsem namaloval já.“
    „A co tam tedy máte?“
    Malíř se jakoby zhroutil sám do sebe.
    „Ďábla.“
    Nadporučík vyskočil ze své židle.
    „Chcete říci, že jste namaloval nějakou ženskou, pak jste usnul, a když jste se probudil, byl na tom obrazu místo ní nějaký čert? Upřímně řečeno, někdy to není moc velký rozdíl…“
    Muž v malířské haleně se téměř rozplakal.
    „Pane komisaři, já jsem docela normální, tady se muselo stát něco divného. Na tom obrazu není nějaký bubák, ale docela reálný ďábel s rohy, přesně takový, jak si ho můžete představit. Pojďte se mnou, všechno vám ukážu…“
    „Člověče, já jsem ve službě tady, nemůžu to tu zavřít jako obchod se zeleninou. Běžte klidně domů, někoho do toho vašeho ateliéru pošlu. Zatím se ještě porozhlédněte, jestli jste ten váš obraz někam nezaložil a jestli si z vás někdo třeba neudělal nějakou legraci. Uvidíte, všechno se nakonec vysvětlí.“
    Malíř rezignovaně svěsil ramena, pokýval hlavou a odešel. Nadpo-ručík se na židli zeširoka protáhl. Pro tohle jsem snad tenkrát tu policejní školu nedělal. Tenkrát jsem měl trochu jinou představu, snil jsem o pro-následování mezinárodních zločinců a sériových vrahů a teď tu musím řešit jakési imaginární starosti šílených umělců…
    Zvedl telefon.
    „Praporčík Vondráček, slyším.“
    „Hele, Vondráček, měl jsem tady jednoho podivného malíře. Přišel s vykulenýma očima, že vytvořil životní dílo a někdo mu ten obraz v noci vyměnil za jiný s obrázkem nějakého bubáka. To víte, znáte malíře, to je samá marihuana a alkohol a pak to takhle dopadá. Běžte se tam na to podívat, má ateliér v tom šedomodrém domě v Květinové ulici, až pod střechou. Tak ať máme klid. Pak o tom sepište pár slov a pustíme to z hlavy. Jo, díky.“
    Položil sluchátko a v jeho představách se pomalu začal objevovat veliký talíř se šesti knedlíky a s pořádnou porcí maďarského hovězího gu-láše…

    Praporčík Vondráček byl svědomitý příslušník policie. Dodělal veš-kerou administrativní činnost, které se až do této chvíle věnoval, potom se oblékl do uniformy a vydal se do Květinové ulice. Vystoupal po vrzajících dřevěných schodech až do pátého patra, těsně pod střechu docela nenápadného šedomodrého domu. Dveře do malířského ateliéru nalezl pootevřené. Protože si pamatoval veškeré poučky o tom, jak se chovat na místě potenciálního trestného činu, okamžitě si navlékl tenké gumové rukavice a pak pomalu otevřel dveře dokořán.
    Ateliér byl docela prázdný, podle pozdějšího písemného hlášení praporčíka Vondráčka v něm byl obvyklý nepořádek. Pouze dvě podivné věci byly zaznamenány při první úřední prohlídce.
    V malířském stojanu byl nasazen rám s plátnem, které mělo uprostřed vytržený otvor s vlajícími nitěmi po celém obvodu.
    A dále, na barvami pocákané podlaze se objevila hromádka střepů, které pocházely ze skleněné střechy, tvořící strop ateliéru. Uprostřed, v jedné ze skleněných tabulí pak byla nepravidelná díra dostatečné velikosti, aby jí prošly dvě osoby najednou.

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699

    Předem se omlouvám za anglické závorky, na tabletu mi to psalo jen takto. :)

    Vzpomínka

    A je to tu zase opět znova. Pořád dokola se to opakuje. Nedokážu už ani spočítat, kolikrát jsem toho postaršího muže u nás na policejní stanici vyslýchala. Vždycky jsem to já, protože s ním nikdo jiný nechce mít nic společného a já už se v očích kolegů na toho bláznivého umělce stala expertem. “Máš rande, Loskotová!” volají na mě pokaždé a dělají obscénní gesta. Pitomci.

    Seděl ve výslechové místnosti a ze všeho nejvíc připomínal přerostlého bobra. Měl na sobě těžký hnědý kabát, i když venku už jaro pomalu přecházelo v parné léto, a v ruce žmoulal kapesník, do kterého si v pravidelných intervalech otíral čelo. Otřásla jsem se odporem. V místnosti to páchlo potem a zatuchlinou.

    “Takže, pane Kaplane,” začala jsem a dopadla na židli naproti němu. “Dnes jsme opět obdrželi telefonát od paní Kjuleněnové. Proč jste se jim zase potuloval po zahradě?”

    “Kvůli mému obrazu přece.” Řekl to, jako bych tu blázen byla já.

    Rezignovaně jsem přikývla a začala automaticky sepisovat zprávu. Pokaždé byla víceméně stejná, měnilo se jen datum přestupku a občas jsem také trochu vyšperkovala popis událostí, abych nepoužívala pořád ta stejná slova. Pan Boris Kaplan, bytem v Třebíči... policie byla v odpoledních hodinách dne XY upozorněna na postaršího muže nahlížejícího do oken vily v ulici Na Kanciborku, číslo popisné 32, Třebíč 674 01.... jedná se o opakující se incident... paní Milena Kjuleněnová se rozhodla nepodat trestní oznámení...

    “Tvrdíte tedy, že jste neoprávněně vnikl do zahrady paní Kjuleněnové a díval se oknem do místnosti, ve které visí váš obraz? Obraz, který jste jí před téměř třiceti lety prodal? A to vše jste udělal s vědomím, že už jsme vás předtím propustili s varováním, že příště se to paní Kjuleněnová rozhodne předat soudu?” zeptala jsem se, protože podle protokolu jsem mu ty otázky musela položit, ačkoli už jsem předem znala odpověď.

    “Ano,” přikývl pan Kaplan a trpělivě vyčkával na další mé dotazy. Byla to hra, kterou jsme ani jeden nechtěli hrát, ale věděli jsme, že se jí nevyhneme. Ta jeho odevzdanost mě rozčilovala.

    “A můžete mi sdělit, proč se na svůj obraz chodíte dívat tímto způsobem, pane Kaplane?”

    “Protože je to mé mistrovské dílo,” odpověděl jako vždy.

    ***************

    Tu proklatou zprávu jsem odevzdala komisaři, ten ji dal do složky a zařadil ji k těm dalším na místo, kde podobné případy brzy zapadají prachem. Paní Kjuleněnová vždy zavolala na pana Kaplana policii (kdo by chtěl, aby mu nějaký podivín v bobřím kabátě civěl do oken, že?), ale podle všeho to dělala jen proto, aby se ho zase na pár týdnů zbavila. Možná nechtěla, aby autor jejího oblíbeného obrazu skončil v oranžové vestě a uklízel v rámci veřejně prospěšných prací ulice nebo v horším případě se ocitl ve vězení. Jenže všichni jsme věděli, že se vrátí. Dříve nebo později.

    Dny ubíhaly a já řešila podobně hloupé přestupky. Vyjížděla jsem tišit studentské večírky v panelových bytech během nočního klidu. Řešila jsem drobné sousedské spory. Sepisovala jsem monotónní policejní zprávy a snažila se udržet si příčetnost. A celou tu dobu jsem nedokázala přestat myslet na pana Kaplana.

    Jeho vrásčitý obličej i bobří vzezření mě pronásledovaly v myšlenkách a já zjistila, že se podvědomě snažím přijít všemu na kloub. Nedávalo to smysl. A já nesnášela, když něco nedává smysl. Pan Kaplan nepůsobil jako člověk, který přichází o rozum, ačkoli věk by na nějakou tu stařeckou demenci rozhodně měl. A byla jsem přesvědčená, že není ani voyer, který doufá, že zahlédne paní Kjuleněnovou ve spodničce. On se tam opravdu vracel kvůli svému obrazu. Obrazu, který jsem nepovažovala ani za zajímavý, ani nijak hodnotný. Byl to prostě jen portrét mladé rozesmáté ženy.

    A pak jsem se asi o dva týdny později od svého posledního setkání s panem Kaplanem ocitla v Šeříkové ulici. Nějaká důchodkyně oznámila na policii, že sousedi naproti stěhují starý nábytek z obýváku a ten starý nábytek se ocitl na parkovacím místě před jejím domem. Nutno podotknout, že stará paní neměla auto, které by na to místo zaparkovala. S kolegou Mahelem jsme se tam vydali, sousedům oznámili, ať to v rámci duševního klidu našeho i jejich co nejrychleji odklidí, a já si uvědomila, že pan Kaplan bydlí asi jen o pět domovních čísel dál.

    “Půjdu si zakouřit,” oznámila jsem Mahelovi a než stačil cokoli odpovědět, zmizela jsem odtamtud. Nekouřím už hezkých pár let, ale v té chvíli jsem skutečně chuť na cigaretu měla.

    Domek pana Kaplana působil zanedbaným dojmem, stejně jako starý pán sám. Popraskané šedivé zdi, zahrada porostlá plevelem, špinavá okna. Pomalu jsem se k němu blížila a snažila se budit dojem, že se jen procházím.

    Vedle domku se vynořil důvěrně známý hnědý kabát. Pan Kaplan seděl usazený na stoličce a ráznými tahy štětcem barvil plátno před sebou odstínem královské modři. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že sleduju vznik přesně toho obrazu, který visí ve vile Na Kanciborku.

    Pak si mě všiml. “Á, dobrý den,” řekl, aniž by se odtrhl od malování. “Tak jste přišla.”

    Nevěděla jsem, co odpovědět. Nakonec jsem prohlásila: “Nejsem tu pracovně.” Byla to pravda.

    “Já vím.”

    Zatímco jsem váhala, on trpělivě čekal a dál zkušennými tahy vytvářel portrét té rozesmáté ženy. Pak jsem po krátkém boji se sebou sama na chvíli zahodila svou identitu policistky a zeptala se: “Proč to děláte? Myslím doopravdy.”

    Konečně se ke mně otočil. Na kabátě i na tváři porostlé šedivým strništěm měl oranžové a modré šmouhy. “Něco vám ukážu, slečno.”

    Zavedl mě do zahradní boudy za domem a mlčky mě nechal vstřebat pohled, který se mi naskytl. Bouda byla celá zaskládaná obrazy. Těmi obrazy. Obrazy s tváří rozesmáté ženy, jeden na druhém. Musely jich tam být stovky.

    “Ten obraz, který visí ve vile paní Kjuleněnové, je moje mistrovské dílo. Tyhle obrazy,” ukázal na řady rámů a pláten v boudě, “jsou pokusem stvořit něco alespoň vzdáleně tak dokonalého. Jak vidíte, žalostně jsem selhal a pořád selhávám.”

    Vzala jsem do rukou nejbližší obraz a přejížděla ho očima. Vypadal na vlas stejně jako původní portrét.

    “Nevidím žádný rozdíl,” zmateně jsem se k němu otočila.

    “Já ano. Musela byste ji znát.” Zadíval se na ženu na obrazu, která se na nás navěky usmívala, ve tvářích měla dva veselé dolíčky a jeden pramínek medových vlasů jí navždy vyklouzl z pečlivě načesaného účesu.

    “Vaše žena?”

    Přikývl. “Zemřela jen pár let poté, co jsem namaloval ten portrét. Tehdy jsme samozřejmě nevěděli, že je nemocná, a na tom obrazu je pořád ještě sama sebou. Je to nejpravdivější vzpomínka, kterou na ni mám. A ta vzpomínka visí v domě cizí ženy.”

    “Proč jste ten obraz ale v první řadě vůbec prodával?” zeptala jsem se.

    “Potřebovali jsme peníze, hodně peněz. Chtěl jsem jí dopřát toho nejlepšího lékaře, ale pojišťovna nám odmítla pomoci. A paní Kjuleněnová mou ženu zbožňovala. Sama děti neměla a Helenu považovala téměř za svou dceru. Věděla, že nám tím ohromně pomůže, a tak za ten portét zaplatila spoustu peněz,” vysvětloval. “Nedalo se ale nic dělat, Helena stejně nakonec zemřela. Už je to víc než třicet let. Bohužel si paní Kjuleněnová myslí, že jsem se zbláznil, a nechce se mnou mít nic společného. Ne že bych jí to měl za zlé.”

    “Pořád ale nechápu, proč to všechno,” namítla jsem. “Co je na těchto obrazech jiného? Proč se pořád vracíte k tomu původnímu?”

    “Už jsem vám to říkal. Je to moje mistrovské dílo a zároveň ta nejpravdivější vzpomínka, kterou mám.” Povzdechl si a pokračoval. “Víte, myslíte si, že na své milované nikdy nezapomenete. Ve skutečnosti vám ale začnou pomalu mizet z paměti hned pár dní poté, co vás opustili. Nejdřív si nevybavujete jemné detaily. Třeba tu pihu, kterou měla pod okem a kterou vždy považovala za vadu na kráse. Pak už si najednou nedokážete vzpomenout na tón jejího hlasu. Nevíte, jaká slova používala, když byla naštvaná. A nakonec zapomenete i na to, jak voněla. Myslíte si, že to pořád ještě víte, ale nevíte. Pamatujete si jen stín. Vaše vzpomínky vás zrazují.”

    Mlčela jsem. Kolega už se po mě nejspíš shání, ale bylo mi to jedno. V tuhle chvíli jsem nebyla policistkou, i když jsem na sobě měla uniformu.

    Pan Kaplan se opět rozmluvil. “Na tom obrazu je to ona. Pravdivá vzpomínka uvízlá v čase. Je tam krásná, to ano, přímo nádherná, ale rozhodně ne dokonalá. Nebyla dokonalá. Měla spoustu chyb, tak jako vy nebo já. A já ji miloval, i když mi občas neuvěřitelně lezla na nervy.” Ukázal na zahradní boudu a zavrtěl hlavou. “Jenže na těchto obrazech je krásná i dokonalá. Nedokážu už ji zachytit takovou, jaká doopravdy byla. Ta žena už v mých vzpomínkách vybledla. Ta žena je navždy pryč a já už ji neumím přivést zpátky. Proto se na ni chodím dívat. Snažím se vzpomenout.”

    Pohlédla jsem na něj a cítila, že se mi z koutku očí kutálí dvě slzy. Nevěřícně jsem je setřela, já, která jsem brečela naposledy v mámině klíně. Ve vteřině jsem se rozhodla, co udělám. Řekla jsem to panu Kaplanovi a on poslouchal.

    O několik dní později si paní Kjuleněnová sotva všimla, že na zdi v jejím obývacím pokoji visí navlas stejný portrét Heleny Kaplanové, ale přece jen je něčím jiný. Když na Helenu vzpomínala, všimla si, že ta mladá žena na portrétu je krásná, přímo nádherná. Nevšimla si však, že je dokonalá.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    upraveno 17. červen 2018
    Tak letos trochu netradičně :-)

    Vše jednou končí

    A je to tu zas, opět, znova.
    Pořád dokola se to opakuje
    Letos už bohužel mžourám jak sova
    zdlouhavou práci to komplikuje

    Záda se hrbí, ruka se klepe
    sněhovou barvou než stopu zanechám
    V žilách mi vroucí krev divoce tepe
    mladému brzy své místo přenechám

    Naposled barvou, pro potěchu duše,
    zachytím světlo, prostředí oživím
    vznikne tu malba prosta retuše
    vzpomenu, jak jsem žil životem hýřivým

    Po nocích večírky, víno a ženy
    přes den zas štětec můj věrný druh
    naivní floutek obelhán všemi
    z té doby zůstal mi nejeden dluh

    Každý rok jsem tu, znova a znova
    pořád dokola se to opakuje
    po práci mé je cela jak nová
    nikdo se však z toho neraduje

    Změním se záhy v hromádku kostí
    prostor za mříží pomalu zešedne
    nánosy plísně místnost krásy zprostí
    a malíř pokojů ve vzpomínkách vybledne
  • williwilli Komentářů: 473
    Vrať mi ten čaj...

    A je to tu zas, opět, znova… Pořád se to opakuje. Kapitán Matlák mrzutě položil sluchátko telefonu a opřel se do křesla. Sebral ze stolu tužku, chvíli jí rychle otáčel mezi prsty, ale nakonec jí hodil zpět.

    „Bohouši!“ Kapitán se naklonil ke dveřím sousední místnosti a znovu zavolal na poručíka Koláře: „Bohouši, právě mi volal starosta!“

    Za okamžik Kolář prostrčil hlavu dovnitř a hned vedle se objevily zvědavé obličeje strážmistrů Herinka a Vopěnkové.

    „Co je to tentokrát, šéfe?“ Kolář zašilhal po kolegyni. „Tady omladina by potřebovala posbírat trochu praxe. A galerie je k tomu vcelku ideální prostředí.“

    Matlák si povzdechnul a ukázal na židle kolem stolu. Dlouho žádal o doplnění stavu služebny alespoň o dva další příslušníky. Nakonec mu poslali jen Vopěnkovou. Je po škole, je jí čtyřiadvacet a vypadá, jako by si k policii odskočila z modelingové agentury. Nějak se mu nezdálo, že by se hodila do terénu na sbírání opilců, zatýkání vandalů a vybírání pokut.

    „Sedněte si!“

    Zatímco si ostatní vybírali místa, přemýšlel o tom, jak celý případ rozetnout. „Před chvílí jsem mluvil se starostou“. Matlák sebral ze stolu šedou složku a otevřel jí. „V noci někdo pomaloval novou fasádu galerie obrázky lezoucích mravenců.“ S povzdechnutím listoval papíry a pak pokračoval, „v pondělí to byl Alois Jirásek natřený v barvách fotbalové Slávie, minulý týden někdo nalakoval Venušině soše nehty na rukou a nohou červeným lakem a týden před tím kdosi načmáral na kopii obrazu Mony Lisy rtěnkou heslo ‚Me Too‘.

    Starosta se bojí, co přijde dalšího, krom toho budou už teď opravy stát desetitisíce a komunální volby jsou za dveřmi. Musíme to už nějak zarazit.“

    Kolář si nejistě promnul bradu. „To není dobrý! Je nás málo a budou na nás tlačit. Nemůžeme současně dělat deset věcí. Galerii bychom museli hlídat dvacet čtyři hodin denně a to bychom už téměř nic dalšího nezvládli. A to taky nejde.“

    „No třeba by se mohla tuhle Klára obětovat!“ Herink s nevinným výrazem ve tváři kreslil prstem po stole a pokračoval. „Mohla by si stoupnout místo Venuše na piedestal a až se jí někdo pokusí nalakovat nehty, tak mu nasadí želízka. Jenom nevím, kam by si je schovala…“

    Větu nedokončil, protože dostal od Vopěnkové kopanec pod stolem.

    „Srandičky si nechte na jindy!“ Matlák zlostně sklapnul desky a hodil je na stůl. „Udělám rozpis a budeme se střídat u galerie po dvojicích. Nedá se nic dělat…“

    Matlák chtěl pokračovat, jenže z chodby se ozval křik a zvuky zápasu. Herink, který seděl nejblíž dveřím, vyběhl ven ze služebny. Vzápětí ovšem nacouval zpět. Za ním se do dveří vecpal obr, který svíral zmítající se postavu zamotanou do staré koňské deky. Jeho výraz připomínal rozzuřeného býka.

    „Mizera jeden!“ Obr cedil vzteky hrozby mezi zuby. „Já ho roztrhnu jako hada! Urazím mu obě pazoury, parchantovi jednomu!“

    Při každé další nadávce obr zmáčkl svojí oběť a přidusil jí.

    Za obrem vpadla na služebnu další postava, tentokrát to ovšem byla žena a ve tváři se jí střídal výraz strachu i pomstychtivosti. Jak úlovku pod dekou s každým dalším zuřivým stiskem docházel kyslík, a zmítání ochabovalo, začínal její strach převažovat nad zlostí.

    Vedle Herinka se postupně shromáždilo i zbývající osazenstvo služebny. První se vzpamatoval Matlák. Jednak byl služebně nejstarší, a ledacos už zažil, a také jako první mezi příchozími rozpoznal ředitelku galerie Kotrbovou.

    „Paní ředitelko, můžete mi prosím říct, co se děje? A taky byste měla uklidnit toho vašeho siláka, ať ho nemusíme utratit. Zřejmě něco chytil a teď to nechce pustit!“

    „Hrnek!“ Kotrbová se rozhlédla nyní už trochu vyplašeně po místnosti, „půjčte mi prosím hrnek na čaj. Ale rychle!“ Zároveň si strhla tašku z ramene a začala v ní cosi hledat.

    Matlák s Kolářem a Herinkem se na sebe bezradně podívali. Naštěstí Vopěnková odkudsi vylovila svůj květovaný hrníček. „Bude stačit?“

    Kotrbová přikývla a zároveň vylovila z tašky termosku, kterou začala houpat silákovi před očima.

    „Haló, Horácio! Nedáš si trochu čaje? Je heřmánkový s medem!“ Dobře věděla, jaký to má na něj účinek. Ačkoliv, tentokrát si nebyla až tak jistá rychlostí, s jakou to zabere. Takhle rozzuřeného jej ještě neviděla a dalo jí opravdu hodně práce, aby ho přiměla jít na policii. Hrozilo, že si spravedlnost zjedná sám hned a na místě. Důsledky ho nezajímaly.

    Horácio pomalu zaostřil na termosku a poněkud povolil stisk. Heřmánkový čaj s medem od paní Kateřiny. Dal by za něj půl života. Ještě jednou se zlostně podíval na ranec, který svíral a pak jej pustil na zem. Vztekle na něj naposledy cosi zavrčel. Pak si s tichým poděkováním vzal jak termosku, tak i hrníček od vyplašené policistky. Odšoural se do rohu místnosti a s prvním douškem čaje se mu uvolnil i výraz ve tváři.

    Mezi tím se z koňské deky na zemi vymotal vychrtlý mužík s prošedivělou bradkou, jehož protáhlé čelo už dávno nezakrývaly husté kadeře vlasů, ale promaštěná přehazovačka. Ani ta ovšem nebyla z pochopitelných důvodů na svém místě. Zrádně mu vlála kolem uší plných piercingu. Jeho tvář nesla stopy omezeného přísunu vzduchu a byla polepena potem s chlupy z černého poníka.

    „To je on!“ Kotrbová pohrdavě ukázala bradou na mužíka, který se snažil zorientovat v nově nastalé situaci. „To dělal všechno on. Ničil umělecká díla a čmáral nám po nové fasádě, čuně jedno!“

    Obnovený přísun čerstvého vzduchu a pohrdavý tón ředitelky galerie v mužíkovi opět zažehly oheň vzdoru a jen blízká přítomnost Horácia mu nedovolovala pustit emoce z řetězu úplně.

    „To si vyprošuji! Já jsem na rozdíl od vás skutečný umělec! Já vracím uměleckým dílům znovu život! Já… já…“

    „…já jsem trapná nula a ubližuju nevinným zvířatům!“ Horácio udělal dva rychlé kroky ze svého místa a sklonil se k němu s hrozivým výrazem ve tváři. Svým obrovským nosem se ho téměř dotýkal. Svíral přitom již prázdný květovaný hrníček takovou silou, až mu zbělaly prsty. Vopěnková s lítostí sledovala osud svého hrníčku a čekala, kdy praskne.

    Kotrbová Horácia lehce odstrčila a dolila mu zbytek čaje. „Běž si to vypít, já to vyřídím. Než něco provedeš!“

    Horácio se neochotně otočil a odešel zpět do rohu místnosti, zatímco se Matlák znovu pokusil převzít iniciativu.

    „Asi by bylo nejlépe, kdybychom to celé sepsali, co říkáte?“ Kývnul na Vopěnkovou, která si sedla k počítači. „Takže jak ho vlastně ten váš hromotluk chytil?“

    „To byla docela náhoda.“ Kotrbová se podívala pohrdavě na mužíka, který si zatím rovnal přehazovačku a pocuchanou bradku. „Horácio šel ošetřit našeho poníka a načapal tam tohoto rádoby umělce, jak se chystá Gordnovi nabarvit hřívu a udělat mu z ní číro. Jak držel v ruce koňskou přikrývku, tak ho do ní rovnou polapil. Ještě že jsem ho zrovna sama hledala, aby šel očistit tu pomalovanou fasádu. Jinak bychom teď museli pracně identifikovat směs mletého masa a kostí s promaštěnými vlasy.“

    Mužíkovo pohrdavé „pfff“ jí bylo odpovědí.

    „Prosím, chovejte se slušně. Zdá se, že vám paní ředitelka zachránila kůži!“ Herink postrčil mužíka ke stolu s počítačem a usadil ho na židli.

    „Víte o umění houby!“ Mužík si trval na svém. Koncentroval svou pozornost stále víc na strážmistra Vopěnkovou. „Neumíte ocenit skutečnou krásu. Kdybych ty věci nezdokonalil, ani byste si jich nevšimli…“ Teď už zcela fascinovaně hleděl na Vopěnkovou a vpíjel se do ní očima.

    „Chcete snad říct, že když počmáráte krásnou sochu, tak že je dokonalejší?“ Kotrbová zlostí syčela přes zuby. Štěstí, že neměla po ruce nic, čím by ho mohla praštit.

    „Jistě madam. Před tím jste nejspíš ani nevěděla, kde jí v galerii máte. Až teprve po mém zásahu se krásná věc stane perfektní. Najednou o ní každý ví. Kdyby tady slečna policistka dovolila, zdokonalil bych její tělo na skrytém místě fantastickým tetováním!“

    Kotrbová se zlostně napřímila a rozhlédla po ztichlé místnosti.

    „Horácio!“

    „Ano šéfová?“

    „Vrať mi ten čaj a pojď si pro něj!“
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Povídky od Lucky se asi nedočkáme :-D Tak si dovolím alespoň pár řádků k ostatním výtvorům:
    Jako obvykle, během krátké doby, kterou jsme na psaní měli, vzniklo spousta příjemného čtení, do kterého jsem se rád ponořil.

    Letos je pro mě číslo 1 povídka od Marketky. Ta mě jak svým námětem, tak stylistikou letos oslovila nejvíce. Přišla mi celkově nejvyváženější, a hezky mne tento poklidný příběh vtáhl do sebe.

    U Jerryho se mi velice líbil zvrat z portrétu ženy na ďábla, ale zároveň se jako čtenář cítím trochu ošizen. Proč? Protože bych chtěl vidět víc očima malíře, byl jsem natěšen, co se bude dít dál s obrazem, těšil jsem se na atmosféru až se malíř vrátí k sobě do ateliéru, ale té jsem se nedočkal, vyústění bylo vlastně pak krátce shrnuto jedním odstavcem, a ano Faustovská variace byla dobrým koncem..ale to mezi dějem na služebně a finále mi prostě chybí :-)

    A nakonec Willi, i tady jsem si hezky početl, bavil jsem se u čtení. Postava !vandala mě opravdu oslovila, to byla velice hezká figurka s dobrou motivací.
    Jen ten konec mi vyzněl trochu prázdně, useknutě i když zároveň vím, že by bylo potřeba více času pro dotažení

    Nicméně opět byla zábava na místě rychle tvořit a následně si výtvory přečíst.
    No, budu se těšit na další Bartoničku.
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Asi máš pravdu, Mirku, já tak dlouho čekala na Lucčínu povídku, až jsem úplně zapomněla, co jsem to vlastně psala a co jsem od vás četla. Musím si dát repete a ráda vám povídky okomentuju. :)
    Jinak moc díky za hodnocení, MIrku. Mám radost, že se ti má povídka líbila (nebo to aspoň ušlo). :) :)
    Zdravím z řeckého Thassosu, Markét
  • williwilli Komentářů: 473
    No, já jsem taky skoro zapomněl, takže jsem si s chutí přečetl vše znovu. Už jsem to tu trochu podsouval, nejraději se nechávám ovlivnit celkovým dojmem, který na mne dílko udělá a hlavně tím, jestli bych něco podobného chtěl/mohl číst znovu.
    Takže z tohoto úhlu pohledu jsou všechny příspěvky ze soudku, ze kterého bych zalovil opakovaně. Tudíž vzniká zapeklitá situace, jak v nich vyšťourat nějaké rozdíly, abych je mohl seřadit. Jasně, že pro nějakou další publikaci by se muselo někde trošku připilovat, jinde nastavit, ale byl dán určitý rámec času, do kterého jsme se museli vejít. Takže za mne:

    Mirek: Když je někdo originální, tak je originální a vyčnívá z davu. Je to lehké, je to stručné a má to specifický humor, byť s porcí nostalgie. Takže Mirka bych dal na první místo a abych si taky trošku zašťoural, tak bych tu viděl určitou odchylku od zadání. Příběh není umístěn na policejní stanici, ale do cely.

    Markéta: Souhlasím s Mirkem, že její povídka je nejvyváženější. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jestli ji mám zařadit před nebo za Jerryho povídku, protože ve skutečnosti se mi líbily obě povídky stejně. Nakonec ale rozhodla skutečnost, že Markéta udržela strukturu příběhu tak, že jsem nemusel váhat z pohledu jaké osoby je vyprávěný. A navíc je to příběh svým způsobem uvěřitelný. Ale tady si rýpnu, protože tady jsem i zaváhal - až na poslední odstavec. Jerry svůj příběh pojal Faustovsky a proto lze uvěřit i neuvěřitelnému, zatímco Markéta civilně. Proto mi trošku nesedí, že by si paní Kjuleněnová neuvědomila, že jí byl obraz vyměněn za jiný, byť velmi podobný. No, ale to zase souvisí s tím, jak často se kdo na obraz dívá. Prostě jsem musel najít i nějakou tu blechu, abych si odpracoval své.

    Jerry: Tentokrát mi vyšla Jerryho povídka na třetím místě, ale to jen proto, že jsem je seřadit v nějakém pořadí musel. Z pohledu nápadu se mi líbila nejvíc, ale zároveň jsem našel i pár věcí, které mi trochu nesedí. V první řadě je to první část psaná z pohledu první osoby, na kterou navazuje zbytek psaný z pohledu vypravěče. To není špatný nápad, naopak. Ale muselo by to být vhodným způsobem uzavřeno, třeba tak, že se k první osobě autor vrátí ve vyvrcholení příběhu a vypravěč příběh uzavře v nějakém dovětku. Takhle to vypadá poněkud nesourodě. A pak mám ještě klasickou připomínku, stejnou, jako u jiných jeho povídek - styl psaní u mne vyvolává dojem doby první republiky, dvacátá a třicátá léta. Takové časové zařazení by Jerryho psaní velmi slušelo.

    Takže celkově vzato: Nejoriginálnější byl Mirek tím, že se nebál veršů a celkové vyznění je velmi příjemné, nejzajímavější nápad měl Jerry a nejlépe splnila zadání Markéta, která ho promítla do pěkného příběhu..
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Tak jsem se konečně dostala k opětovnému přečtení bartoničských výtvorů a můžu hodnotit.
    Sestavovat žebříček se mi nechce z jednoho důvodu: ať se na to dívám, jak chci, každé z děl je úplně jiné, a ani subjektivně si s tím nevím rady. Snad postačí, když napíšu, že každé dílko jsem si užila jiným způsobem a každé mi poskytlo jiný zážitek. :)

    Vezmu to tedy v pořadí, v jakém jsem dílka četla.

    Jerry - opět klasická jerryovina. Přemýšlím, co se stane, až ti jednou na zadání nějaká ta jerryovská ďábelská postavička nepůjde napasovat. Taky mě napadá, kolik takových jerryovských ďábelských postaviček už se ti to povídek povedlo vložit, aniž by se to nějak stereotypně opakovalo. :D Povídka má příjemně mrazivý faustovský nádech a dobře se četla. Jen bych si opět dovolila rýpnout do logiky příběhu: když se zamyslím nad pointou, uniká mi, proč se tam ten ďábel vlastně objevil? Proč malíř namaloval zrovna tu krásnou ženu, kterou namaloval? Proč se to seběhlo zrovna takto a jak se malíři povedlo namalovat nejlepší dílo svého života? Co z toho díla dělalo dílo hodné Mony Lisy? Jsem zkrátka zvědavá a jako čtenář bych ocenila, kdybys to vše víc rozvedl. ;)

    Mirek - Mirek se postaral o největší překvapení a zcela nečekaně napsal báseň. Souhlasím s Williho hodnocením, že právě jemu bezpochyby patří nálepka "nejoriginálnější" dílo. Taky mě vždycky fascinuje, jak z toho složítého zadání dokáže vykřesat tak jednoduché a naprosto pravděpodobné řešení (malíř ve vězení). Mně napadají jen zápletky, které dokážu rozvést jen ve středně dlouhé povídce a ještě si musím dát záležet, abyste mi to spolkli i s navijákem. :D Nebudu se tvářit, že rozumím poezii, tak snad ti, Mirku, postačí, když ti pochválím rytmus, rýmování a příjemné plynutí "děje", kdy se před čtenářem postupně vynořuje pointa a dokáže ocenit, jak ses popral se zadáním. Kdyby se ti ale někdy chtěla na stejné téma sepsat povídka, se zájmem bych si ji přečetla. :)

    Willi - a helemese, Horácio! I poník se dočkal zmínky, což bylo milé. Myslím, že ti pod rukama vzniká ikonická postava, jejíž eskapády brzy vydají na nějaký ten povídkový sborník. ;) Umíš výborně pracovat s humorem, což se odráží i v téhle taškařici. Jen je škoda, že sis trochu nepohrál s koncem, jak píše už Mirek, nebo i celkově s postavou vandala, který upozorňuje na umění. Měla jsem pocit, že v první půlce povídky se seznamujeme s celým policejním oddělením, zatímco o vandalismu padne jen zmínka. A pak se překulí půlka příběhu a najednou se na scéně objevuje Horácio, Kotrbová a vandal. Jako by z příběhu vypadl prostředek.. Taky mi vrtá hlavou, proč tam vlastně to policejní oddělení vůbec je, když se jim případ sám vyřeší před očima (kvůli tomu, abys splnil zadání, to je mi jasné, ale teď myslím spíš v rámci příběhu samotného). Vzato kolem a kolem jsem se ale moc dobře pobavila a ráda jsem se zase setkala s Horáciem. Nějak jsem pozapomněla, jaký je to vlastně kolohnát. :D

    Toť moje hodnocení. Tak zase příští rok, už teď se těším! :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.