A nemysli si kluku, že se budeš pořád flákat!

williwilli Komentářů: 466
upraveno 15. srpen 2014 v Příběhovač
Téma: Jenom blázni a koně pracují

Postava: Sympatický mladý muž

Začátek: Pláč ustal

Prostředek: Dokázat, že neplatí tvrzení „Východ je východ a západ je západ a nikdy se nepotkají.“

Konec: Naplnění osudu (dobrého, nebo zlého)

---------------------------------------------------

Pláč ustal. Ne naráz, ale postupně, jak šero opanovalo stodolu, a čas se vlekl. Někdy stačí být jen ve správný okamžik na správném místě a život se hned začne vyvíjet lépe, než by jeden čekal. Ale na místě, kde náš příběh začíná, by nechtěl být asi nikdo. V jedné věci se totiž doba nikdy nemění. O obyčejné lidi stojí jen málo kdo.

Vše začalo v jednom dnes již dávno zapomenutém kraji. Tehdy člověk žil v těsném sepjetí s přírodou a mnozí ovládali síly, které jsou nám dnes skryté. Byla to doba v mnohém krutá a bouřlivá. Kdo chtěl přežít, musel se o to postarat hlavně sám. Kdo to nedokázal, byl odevzdán na milost a nemilost těch silnějších.

Róza pozorovala děti. Tvářičky měly ještě od slz, ale unavené už usnuly. Všichni dobře vědí, jaký osud je čeká, i děti.

Ruch venku utichnul. Žoldnéři odehnali veškerý dobytek a ve vzduchu je cítit dým. Začínají zapalovat stavení. Ti z vesničanů, kteří museli s dobytkem pomáhat, jsou už asi mrtví. Kdyby teď Róza slyšela opilecký řev a zvuky divokého drancování, asi by se jí ulevilo. Kdyby kradli a znásilňovali, přežívala by alespoň malinká šance. Až by se vetřelci nasytili, možná by dali pokoj. Ale tahle chladná poslušnost, cílevědomé vraždění a strohé rozkazy kněží berou i poslední kapičku naděje.

Venku zazněly kroky. Jak se blížily ke stodole, ozvaly se kolem tiché vzdechy hrůzy. Kouř z čerstvě podpáleného ohně proniknul dovnitř. Konec se zřejmě dostavil.

***

Ten den ráno dojedl Alex poslední zbytky zásob. Teď ležel na zádech ve vysoké trávě a blaženě pozoroval modrou oblohu. Uši měl plné pilného bzukotu hmyzu a nad tím vším zněl ptačí zpěv. Pracovat dosud nemusel. Vlastně si i myslel, že jenom blázni a koně pracují. Za celý svůj život nic takového nedělal. Ale kdo by mu to vyčítal. Třináctiletý kluk, který stačil prožít víc, než jiní za sto let. Taková byla doba.

A pak, byly tu i problémy. Věděl, že umí věci, které nejsou normální. Kdyby se nechal přistihnout, pověsili by ho na nejbližší větvi. Nebo hůř. Narazili by ho na kůl. I to už viděl. Lidé se bojí takových, jako on a on se jim naučil vyhýbat.

Náhle se posadil a znovu zaposlouchal. Ptačí zpěv utichl. Když se rozhlédl, uviděl rychle se blížící skupinu jezdců. Po chvíli k němu dolehl dusot kopyt. Za hlídkou vpředu jeli tři černí kněží a za nimi zbytek žoldnéřů. Položil se zpět do trávy a zavřel oči.

Země kolem zaduněla a vzduchem zavířil prach. Jak se objevili, tak také zmizeli.

Skupiny kněží a jejich žoldnéřů drancovaly zemi. Nenáviděl je, ale při tom ho k nim cosi přitahovalo. Měl v sobě moc, kterou už jen obtížně skrýval. Když pocítil nenávist, dokázala z něj vytrysknout jako žhavá láva. Nechtěl být jako oni, ale věděl, že takový je.

Chystal se vyrazit za jezdci, když ho napadlo ještě jednou se rozhlédnout.

***

Lucius býval nejmladším veleknězem Černého řádu. Jenže to už patří minulosti. Rodičům ho odebrali mniši hned poté, co se v něm probudila magie. Jako jeden z nich měl být vychován tak, aby dokázal naprosto bezcitně ovládat své okolí. Jenže on odmítal surovost a bezduchou poslušnost.

Brzy po tom, co dospěl, začal rychle postupovat strukturou řádu, až se stal veleknězem. Jenže ani to mu neumožnilo dosáhnout změn. Byl z řádu vyhnán a přežít dokázal jen dík svým mimořádným schopnostem. Od té doby sledoval ničivé výpady kněží a jejich žoldnéřů. Jen málo kdy ale mohl zabránit nejhoršímu. Stejně jako dnes.

Lucius pobídl koně do klusu a z bezpečné vzdálenosti sledoval skupinu jezdců před sebou. Náhle to ucítil – někdo se tu skrývá. Někde po straně cesty je člověk, který má magické schopnosti. Cítil velkou vnitřní sílu neznámého, ale zároveň i zmatek a nezralost.

***

Alex zahlédl dalšího jezdce. Nejprve se rychle svalil zpět na zem, ale okamžitě vycítil, že se k němu blíží. Tenhle jezdec je jiný, než kněží, které sledoval do drancovaných vesnic. Vychází z něj mnohem větší síla. A sleduje jeho!

Alex vyskočil a jako zajíc kličkoval směrem k lesu. Strach mu nasadil křídla, jenže vysoká tráva ho chytala za nohy a omotávala jako chapadla. Jak se jeho běh zpomaloval, uvědomoval si stále víc přítomnost pronásledovatele, až uslyšel i dech štvaného koně.

Zatnul zuby a soustředil se na porost kolem sebe. Strach se začal měnit ve vzdor a vzdor v nenávist. Kdyby ta zatracená tráva lehla, mohl by po ní přeběhnout. Kdyby zežloutla a lehla! Chtěl by, aby se to stalo hned teď! „Chcípni!“

Porost před ním se začal pokládat a jeho nohy znovu dostaly potřebnou volnost. Jenže pak ho cosi uchopilo za krk a Alex přestal dýchat. Za pár chvil svět zmizel za mlžným oparem a přišla tma.

***

„Otevři oči! No tak kluku, prober se!“ Někdo ho pocákal trochou vody. Alex už mohl zase dýchat a rozmazaný obličej nad ním začal nabírat ostřejší rysy.

„Hm, to s tou trávou nebylo špatné. Jak dlouho o tom už víš?“ Jezdec se posadil na sedlo, které sundal z koně.

Alex se pokusil pohnout, ale měl pevně svázané lokty a zápěstí za zády. Rovněž kolena měl k sobě stažená řemenem. Očima přejížděl od neznámého ke koni, který se teď volně popásal, a zpět.

„Moc toho nemáš. Čekal bych, že se o sebe budeš umět postarat líp.“ Jezdec si ho prohlížel a vyjmul z pouzdra na opasku nůž, se kterým si začal pohrávat.

 „Na něco jsem se tě ptal. Jak dlouho víš, že ovládáš magii?“

„Nevím, pane. Když se bojím nebo mám zlost, dějí se kolem mně divné věci.“ Alex se znovu pokusil pohnout, ale s pouty to nebylo nic snadného. Navíc ho bolela ramena.

„Nikdo tě nikdy neučil?“

„Ne...“ Bolest v ramenou se nesnesitelně stupňovala a začínal ztrácet cit v rukou, zatímco neznámý odhodil nůž k sedlu a začal se věnovat koni.

Alex dokázal s věcmi pohnout pouze silou vůle, ale tentokrát mu to až tak nešlo. Mohl nožem zakývat. Když se ho ale pokusil přiblížit, nepohnul se.

Námahou ho rozbolela hlava. Cítil se čím dál hůř. Najednou se nůž uvolnil a v okamžiku ležel před ním.

„A co s ním teď chceš dělat? Budeš se na něj jenom dívat, nebo se u toho taky rozbrečíš?“

Lucius teď stál vedle překvapeného Alexe, který opravdu neměl k breku daleko a pro samé zápolení s nožem zapomněl sledovat jezdcův pohyb.

„Nestačí se jenom vztekat. Svojí moc musíš ovládat, abys mohl ovládat i věci ve svém okolí.“

Nůž se teď zlehka zvedl do vzduchu a veden neviditelnou rukou zamířil až ke klukovým očím. „Musíš se učit. Pořád se musíš učit - poznávat sebe a své schopnosti, rozumět světu kolem. Až to zvládneš, třeba poznáš, když někdo jiný ovládá ve stejný okamžik věc, kterou chceš taky. Jako tenhle nůž.“

Nůž se prudce mihnul vzduchem a vzápětí byl Alex volný.

„Umíš zacházet s koněm?“

„Ne pane.“ Alex vstal a mnul si klouby. Civěl při tom do země.

„Tak se to rychle nauč, protože chci, aby ses postaral o toho mého. A na útěk vůbec nemysli!“

Alex se zarazil uprostřed pohybu. „Já neumím nic. K ničemu se vám nehodím. Ani nechci něco umět...“ Neviditelná síla ho znovu uchopila za hrdlo, až se mu zatmělo před očima.

„Poznám, co chceš udělat. Mně nemůžeš utéct a nemůžeš utéct ani svému osudu. Navíc si myslím, že beze mne bys už dlouho nepřežil.“ Sevření hrdla se uvolnilo a Alex mohl zase volně dýchat, zatímco jezdec pokračoval. „Proč se nechceš učit? S tím, co máš v sobě, jednou zvládneš ohromné věci!“

„Nechci to!“ Alex zděšeně vyvalil oči. „Já nechci do žádného řádu! Já mám strach...“

„O řádu tu nebylo ani slovo! Ty potřebuješ jíst a já potřebuju sluhu. A při tom můžeš něco pochytit.“ Jezdec se starostlivě podíval přes les, za kterým se začal zvedat dým z prvních požárů. „Máme práci. Přiveď mi koně. A hoď sebou!“

„Ano pane...“

„Lucius! Jmenuji se Lucius a pospěš si, nebo přijdeme pozdě.“

***

Po cestě kolem lesa uháněl kůň, který nesl jednoho dospělého muže a mladého chlapce. Nejprve sledoval stopu žoldnéřů a kněží, ale těsně před posledním rozcestím oba jezdci sesedli. Starší muž zavedl koně stranou a skryl ho za stromy. Do vsi se přímo nevydali. Z dálky pozorovali shon na okraji vesnice, kde žoldnéři shromažďovali vozy se zabaveným majetkem a dobytek.

Když se připravili k odjezdu, už hořela většina stavení. Několik vesničanů, kteří jim museli pomáhat, teď odvedli stranou a přinutili je lehnout si na zem obličejem dolů. Žoldnéři se vytratili a místo nich přišel černý kněz. Zvedl obě ruce a začal s nimi pomalu kroužit nad ležícími postavami. Ty se v hrůze začaly plazit pryč. Než se ale stačily dostat dál než pár metrů, zvedl kněz obě ruce nad hlavu a vykřikl jakousi kletbu.

Okamžik před tím vyřkl jinou kletbu starší z našich dvou jezdců. Obě kletby se srazily a kněz se zachvěl. Všichni na zemi znehybněli. Kněz pomalu spustil ruce dolů a pozoroval si dlaně. Pak obrátil nejbližšího z vesničanů na záda a zkoumal mu oči. Nakonec se odebral nejistým krokem za ostatními.

***

Lucius pozoroval odcházejícího kněze a kouzlem tisknul kluka na zem. Alex se snažil vší silou uvolnit, ale kromě tichého skučení se na víc nevzmohl. Najednou sevření skončilo a on mohl vyskočit a běžet pryč. Jenže dřív, než stačil udělat krok, znovu se mu podlomila kolena a ležel na zemi.

„Nemůžeš mi utéct, už jsem ti to říkal.“ Lucius měl nyní ve tváři výraz, který Alexe ještě víc vyděsil.

„Prosím, nechte mně být! Já nikomu neřeknu, že jste je zabil...“

„Nikoho jsem nezabil! Naopak, dvěma jsem zachránil život. A pokud mě nebudeš zdržovat, zachráním i další.“ Když Lucius spatřil klukovo zděšení, povolil výraz ve tváři. „Na tohle si budeš muset zvyknout. I já musím platit svou daň.“

„Odchýlil jsem to smrtící kouzlo, takže dva z nich, co byli nejdále, jsou jen omráčení,“ Lucius popohnal Alexe pohybem ruky, „ale musíme si pospíšit, aby se neprobrali sami. Budou zmatení a mohli by vše pokazit.“

„Co chcete dělat? Myslel jsem, že jste jeden z nich.“ Alex ukázal směrem, kde zmizel kněz a neochotně se připojil. Společně kráčeli k ležícím postavám, zatímco ruch ve vsi již zcela utichnul. Bylo cítit dým a sílící žár ohňů. Lucius přidal do kroku a s temným pohledem mumlal jakási slova. Obloha nad nimi se začala zatahovat a schylovalo se k bouři.

Alex pozoroval s otevřenými ústy stahující se mračna. „Jak to, že nás ten kněz nezahlédl? A proč jste nezachránil všechny?“

Lucius opsal pažemi nad hlavou oblouk a na vesnici se snesl hustý déšť. „Jednou se naučíš i silnější kouzla, kterými zastřeš svou přítomnost. A všechny nemůžeš zachránit skoro nikdy, protože by to ohrozilo tebe samotného. Ti dva by měli stačit, aby našli většinu lidí a dostali je z ohně ven. Déšť jim přidá trochu času. Víc pro ně udělat nemůžeme. Alespoň ne dnes.“

Lucius se zastavil nad dvěma nepřirozeně zkroucenými muži u kraje cesty. Obrátil je na záda a položil jim ruku na krk. Pak s nimi zatřásl. Déšť jim teď stékal po obličejích, ale bylo vidět, že dýchají.

„Vezmi toho druhého v podpaží a opři ho o mez! Ať se nám tu nakonec ještě neutopí v blátě.“

Alex poslechl a vší silou podepřel omráčeného muže tak, aby se posadil. Poté ho pootočil zády k mezi. Lucius zatím přivedl k vědomí prvního z nich.

„Prober se! No tak, slyšíš mě? Víš, kde jsou ostatní?“ Vesničan těžce dýchal a z hrudi mu vyšlo jen zachrčení. Mezi tím otevřel oči i druhý. „Stodola. Jsou ve stodole...“

Lucius s Alexem jim pomohli na nohy. Déšť se valil z oblohy dolů a všude byl hustý dým. Alex sebral ze země pohozenou motyku a podal jí jako berlu jednomu z nich.

„Běžte najít tu stodolu! Pospěšte si a neotáčejte se!“ Lucius popohnal oba muže směrem ke vsi. Když se rozeběhli, vyslal za nimi další kletbu.

***

„Pane?“

„Lucius!“

„Pane Luciusi?“

„Říkej mi jenom Lucius!“ Jezdec se otočil za klukem, který běžel vedle koně a podal mu ruku. Alex se jí chytil a usadil za ním v sedle. „Koně ti seženu, ale až zítra.“

„Luciusi, proč jste jim pomohl? A proč jste na ně poslal kletbu zapomnění?“

„Jak jsi poznal, že na nás zapomněli?“

„Tohle náhodou už taky umím. Třeba když něco ukradnu a někdo mě u toho vidí, tak dokážu, aby na mně zapomněl.“

Lucius se otočil v sedle a tázavě se na Alexe podíval.

„No, je kolem pak takový blbý pocit. Stejný jsem cítil, když je to zasáhlo.“

„Máš možná ještě větší talent, než jsem si myslel.“ Lucius zpomalil koně, aby se neunavil a zamyšleně sledoval oblohu, která se znovu projasnila. Po dešti už nebylo ani stopy.

„Víš, není pravda, že východ je východ a západ je západ a nikdy se nepotkají. Když se poženeš pořád jedním směrem, jednoho dne zjistíš, že jsi na opačném konci, než si vlastně chtěl být.“

Kluk mlčel, tak Lucius pokračoval.

„Narodili jsme se s darem černé magie. Někdo jiný se narodí třeba s talentem ke zpěvu. Ale to neříká vůbec nic o tom, jestli bude jednou hezky zpívat. To, co umíme my, je mocné a dá se s tím vládnout. Hodně z nás tomu svodu podlehne. Mnohem víc, než je těch, kteří umí černou magii použít i ve prospěch ostatních. Kdybychom se prozradili, bylo by pokušení ještě větší.“

„Chtěli by nás využít pro sebe?“

„Bezpochyby!“ Lucius se zamračil. „A nemysli si kluku, že se budeš pořád flákat! Zajedeme k řece a vykoupeš koně.“

„Ale já to neumím!“

„Naučíš se to!“

„Nechci!“

„Mám tě znovu chytit pod krkem?“

„Ne pane!“

„Luciusi!“

„Ne Luciusi!“

„Kluku, já tě praštím!“

„Jmenuju se Alex...!

***

Dým zaplnil vnitřek stodoly a všichni se začali dusit. Vyschlé dřevo stavby se rychle rozhořelo a sálající žár hrozil podpálit hromadu slámy. Róza přitáhla děti k sobě.

Vzápětí se spustil silný déšť, který uhasil oheň na střeše. O to víc dýmu ale vnikalo dovnitř.

Když už bylo nejhůř a první lidé začali ztrácet vědomí, někdo zvenčí začal tlouct motykou do závory, až uvolnil vrata. Do stodoly se vlil čerstvý vzduch.

Róza uchopila děti a táhla je ven. Osud vsi se naplnil a kdo ví, jak to s nimi bude zítra.

Jenže i zítřek je víc, než v co mohla ještě před chvílí doufat.

Komentáře

  • LucieLucie Komentářů: 399
    To je nádherný, četla jsem to jedním dechem. laughPo ránu jsi mě velmi potěšil.laugh

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,647
    Dobrý!! Skvěle jsi se předvedl! Povídka se dá pěkně vychutnat, asi tam není nic ke kritice. Ale asi  pronesu trochu kacířskou myšlenku, že se mi snad nejvíc líbil ten úvod, vlastně jakási anotace před povídkou.

    Ale jinak - nápad, zpracování, pointa, všechno skvělé. Kdybys se zúčastnil Bartoničky, tak s něčím podobným bys mne tutově sesadil z titulu Mistra pisálka.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 466
    Lucie & Jerry: Tak to jsem rád, že se vám to oběma líbilo. Zjistil jsem totiž, že psát podle Příběhovače není zase až tak jednoduché. Je to zvláštní, trošku jiný způsob zadání a najednou mi to začalo váznout pod rukama.

    Jerry, děkuji za vyslovenou pochvalu před nastoupenou jednotkou. Vážím si toho, ovšem na Mistra pisálka si tedy netroufám - ale možná bych tě vyprovokoval vytáhnout nějaké to eso z rukávu. Nezapomeň na ta třicátá léta... Ta by tvým povídkám moc slušela.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,647
    Máš pravdu, není to tak jednoduché. Je jednodušší nějaký námět mít v hlavě a upravovat si ho podle sebe. Já taky nemám moc rád psát na nějaké téma, můj literární duch se raději pohybuje volně, nespoután nějakými pravidly...laughlaugh

    Neboj, na Bartoničce bude tak silná sestava, že zaručeně i tak padnu do pole poražených. Uvidíme, co si na nás zase uchystají.

    A díky že jsi mi připomněl ta třicátá léta, já to na čas odsunul trochu do pozadí, ale nezapomněl. Teď mám rozepsáno taky něco z minulosti, ale z té bližší.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 372
    Moc hezké. Opravdu se to četlo samo, a slušelo by tomu i nějaké pokračování.smile
  • williwilli Komentářů: 466
    Hmmm... Pokračování je zajímavý nápad. Když já tenhle žánr neumím. Ale je fakt, že mě včera večer něco podobného napadlo.

    Měli jsme půjčenou chaloupku kousek od Milevska a jednu chvíli jsem seděl sám venku. Bylo to na louce uprostřed lesa. Slunce akorát zalezlo a začalo se stmívat a já viděl po dlouhé době zase létat netopýry.

    Nejdřív jsem si to neuvědomil, ale pak bylo poznat ta zvláštní křídla proti tmavnoucímu nebi nad stromy. Naprosto tiché létání, nikde ani živáčka, jen občas se ozvalo z lesa prasknutí větve. Večer je už docela chladno a člověk má tendenci se zamotat jak do deky, tak i sám do sebe. A když jsem viděl ty netopýry, napadlo mě, jak by se asi ti dva postarali o koně a jestli by Alex nezkusil znovu zdrhnout. Za lesem vypálená vesnice, kolem netopýři a společnost mu dělá divnej chlap, na kterého je asi vypsaná vysoká odměna. Ještě do toho zamotat nějakou ženskou...

    No, kdo ví. Třeba mě něco napadne ;0)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,647
    Skvělé! Já si myslím, že to, co jsi začal je docela výživný námět a pokračování by tomu opravdu slušelo. Trochu bych tomu přidělal nějakou akci, ale hurá do toho. Jsi dobrej i vtom, že napíšeš takovouhle věc i když tvrdíš, že ten žánr neumíš. Myslím, že talent se pozná i v tom, že jsi schopen napsat zajímavou věc a různého druhu.

    Já taky věřím na inspiraci, která je všude okolo nás. A tohle je inspirace jako hrom, a pokud jsi schopen ji rozvinout, můžeme se dočkat zajímavých věcí.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 399
    Taky bych si s chutí přečetla pokračování smile

  • williwilli Komentářů: 466
    Tak to já něco sesmolím - teď jste ve mně vyvolali zvědavost, jestli by mi něco takového šlo. Jestli mi tedy tréma dovolí... Sice jsem už přemýšlel nad něčím na pokračování, ale tohle měla být jenom taková legrácka.

    No, něco si dneska načrtnu a pokusím se o druhou kapitolku.

    Měl bych dneska ještě vyřídit nějaké e-maily a cosi spočítat, ale možná to počká...

    Moje pracovní morálka je tím opět ohrožena.

    :O)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,647
    Trému škrtni, to bychom tady museli všichni trémou trpět. Přece jen, jsme amatéři a nikdo se tu nad nikoho nevyvyšuje.

    Ale zase, nechceme, abys pro psaní zanedbával své povinnosti...laughlaugh To víš, nejdřív práce a potom zábava... laugh

    Hurá do toho!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.