Nikdy nic nedopíu....

Nett · 24. listopad 2011

Napadla už mě spousta příběhů, které jsem rozepsala, ale nikdy nedotáhla do konce. Můj šuplík se rozpadá pod tíhou všech do počmáraných sešitů, ale já pořád ne a ne dotáhnout něco až do konečné fáze. Psát mě bavilo snad od té doby, co jsem se naučila všechna písmenka a za těch devět let jsem ještě nic nedokončila. Zkoušela už jsem všechno, promyslet si příběh do detailu nebo nad ním nepřemýšlet a psát intuitivně, psát děje přesně jak jdou časově za sebou nebo přeskakovat z jedné situace na druhou a pak to všechno nějak slepit...Nic nefunguje. Jsem úplně bezradná, poraďte mi někdo...prosím.

Fabulator · 25. listopad 2011

Možná by stálo za úvahu zkusit napsat nějakou krátkou povídku. Nemusíš přece zpracovávat sáhodlouhé romány s desítkami postav, které se tvoří velmi složitě. Úplně stačí něco malého s chytrou zápletkou a nečekaným vyústěním.

Pokud máš problém i s krátkými příběhy, tak ti nezbývá nic jiného, než se do toho pořádně opřít. Neudělej ani čárku k ničemu jiného, dokud nedopíšeš tebou zvolený příběh.

Neznámý · 26. listopad 2011

Mně se stávalo to samé. Vždycky jsem měla plány na velký příběh, ale je to tak, jak píše Fabulator, zkus si nejdříve nějaké krátké útvary, tak si snáze udržíš nadšení. Já například dopředu nic nepromýšlím, možná mám nějaké mlhavé tušení, kam to všechno směřuje, ale vesměs si moje postavy dělají, co chtějí. Když jsem si nějaké plány psala, takzároveň mizelo překvapení, co se stane a příběh mě přestal zajímat, možná máš stejný problém. Ale hlavní je určitě s povídkou neztratit spojení. Protože když začneš psát a seznámíš se s postavami, a pak to necháš třeba na týden ležet, už se z nich pro tebe stanou jen jakési stíny.

Neznámý · 29. listopad 2011

Je to tak, nejdříve piš krátké příběhy, povídky, popřípadě jiné útvary. Já s tím mám také trochu problém, ale chápu, že nemůžu spěchat a psát, když vím, že to nemá smysl, na to už nejsem hloupá. Jen čeká, kdy mě napadne nápad, o kterém budu chtít psát dlouho, co mě neomrzí za nějakou dobu a bude mě bavit to psát.

Adhara · 22. leden 2016

Ide o klasický fenomén nedopisovateľstva, medzi autormi veľmi rozšírený a prekonateľný len silou vôle. Podrobnosti tu.

jerrymungo · 23. leden 2016

Jejda, tak to mi vůbec nevadí. Klidně mám rozepsáno několik věcí a postupně se k nim vracím. V hlavě už třeba konec mám, ale nemám zrovna náladu na nějaký konkrétní námět, takže si píšu něco jiného. K tomu mám ještě jakýsi Nápadník, sešit s poznámkami, škrtanci a různými nápady na jednotlivé povídky. Pravda, u rozsáhlejší práce je to složitější, ale tak mi to vyhovuje.

Salma Blanco · 1. únor 2016

Souhlasím s Jerrym. Dokončuju třeba věci, započaté před víc jak čtvrtstoletím. Těch popsaných papírků a sešitků, co mám různě po krabičkách a šuplících, o jéje! :-D

jerrymungo · 2. únor 2016

Já to sjednotil. Jeden notes a složka s nápady v počítači. Doufám, že si ji náhodou nesmažu... smile

A pak, počítač je fajn v tom, že mám několik rozepsaných věcí, u některých jen pár slov, některé tak napůl. A vracím se k nim podle chuti. Mám i naplánovanou povídku se Sherlockem Holmesem, ale to jde dost ztuha. Pan Doyle byl lepší... wink

A to, co jsem stvořil před čtvrtstoletím a dřív, za to se natolik stydím, že se mi do toho ani moc nechce... laugh

Ačkoli, jedna povídka, nebo možná něco delšího z mládí, to by bylo fajn. Že bych tak zalistoval ve svém brožovaném životě...

Adhara · 2. únor 2016

Tak ja to mám o dosť inak... kedysi som čokoľvek, čo nebolo dokončené za viac než rok, považovala za mŕtve. V súčasnosti mi tolerancia stúpla na šesť rokov + vracanie sa k starším, no formálne dokončeným dielam. To sa však týka len beletrie, u populárnej vedy mám výnimku. Tam som prvú verziu svojej prvej knihy písala 10,5 roka. Ale je pravda, že prvé kapitoly boli pri spätnom pohľade hrozné a potrebovali úplne prerobiť.

Mirek H. · 3. únor 2016

Když mě něco napadne, nějaký náměr, situace apod. tak si to poznačím. Ale když už se pustím do zpracování té konkrétní věci, tak se ji snažím dotáhnout, nechci se pouštět do něčeho jiného, dokud nemám pocit, že to je dokončeno alespoň v prvotní podobě. Na druhou stranu, píšu si jen povídky, takže tam není problém s dopsáním :-)

Adhara · 3. únor 2016

Je to aj vec terminológie, čo sa už/ešte považuje za písanie. Tak ja napríklad medzi písanie samotné nápady pred začatím spracovávania neradím. Možno aj preto, že ja si nápady nikdy písomne neznačím. :-)

masenkamaskova · 17. únor 2016

Taky si nápady většinou nezapisuji, pokud jsou dobré a mám na ně čas, uchytí se, jinak zmizí v neznámu :-D Co se týče dopisování...s tím už trochu problémy mám. Kostru si vymyslím vždycky, začátek, situace a zvraty v příběhu, bomba konec. Jenže pak píšu a zaseknu se na scéně, kterou prostě nedokážu dotáhnout k té další domyšlené. Jako právě teď.

Mám problém, že myslím hrozně široce a dopředu. Píšu jednu scénu a myšlenky mi zabíhají ke třem dalších, jen málokdy se dokážu opravdu soustředit na konkrétní věc. U povídek je to snazší, jenže nejsem dost "povídková osoba". Není to můj šálek kávy, já radši velká dramata, hodně postav a spoustu prostoru na zrady, aférky a ehm, zabíjení postav. Ne že bych se v tom vyžívala. Jenže jejich čas přišel.

Mirek H. · 18. únor 2016

Tak to já si většinou poznačím nějakou myšlenku či střípek snu, který mě napadne (nebo se mi zdá) v noci (to bych si po ránu občas opravdu už nevzpomenul) - a některé tyto poznámky v budoucnu využiju (či jsem již využil), jiné se nakonec ukážou jako nepoužitelné. :-)

Stejně tak si ale jednou za čas poznačím to, co už delší dobu nosím v hlavě (opět nějaký námět, či situaci, nebo otázku z které by šel odvodit příběh). A ano, ze všech takto poznačených poznámek spousta časem zapadne nebo se mi začnou zdát hloupé, ale něco se hodí. :-)

Ale jak jsme psal, když už se soustředěně pustím do jedné věci, snažím se ji dodělat a nikam jinam neodskakovat.

Anastasie · 14. září

Ještě jsem zde nedocetla všechny příspěvky, protože mám jen malou chvilku mezi vařením a nevím čím vším. Mám stejný problém. Já si třeba udělám povídku na pár stránek, nebo jen tak na jednu s otevřeným koncem. Mám však jednu jedinou rozepsanou knihu. Je už pěkně rozjetá, ale prvotnich 15 stránek mi leželo v šuplíku rok, možná i déle. Pak se na téhle pár stránek objevili čtenáři, kteří mě začali tlačit do psaní, protože chtěli pokračování. Že je to prý škoda, aby to leželo bez konce. Že to musí mít pokračování. Mě však k téhle knížce vždy vázala láska k někomu, kdo mi byl něčím blízký. Když pak zmizel, zmizela i múza a touha pokračovat. Uplynul další rok. Knížka má nyní asi cca 150 stránek. Teď jsem opět v určitém rozpoložení a v hlavě mi stále běží příběh. Najednou jako bych ho prožila sama a vše bylo strašně živé. Mám představu, jen čas mě brzdí v psaní. Chci opět pokračovat. Vím, že mě čeká hodně přepisu a úprav. Myšlenky při psaní situace mi stejně tak utíkají dopředu. Něco se děje a já už mám situaci skoro hotovou. Třeba právě to mě táhlo dopředu na zacatku. Vlastně jsem nedokázala napsat pořádně začátek, protože jsem ze sebe musela vypsat co se bude dít při prvním setkani. A to se ještě neznali , jen v mé hlavě. Ne na papíře. Vlastně se dá říct, že mě k dopsání brzdí právě ty úpravy. Že mi tam ještě něco chybí, jako třeba bližší popis hlavní postavy. Že jsem v tom rozpoložení psala a psala, co jsem zrovna cítila a po čtení vzešla hlavní postava ne jako holka, co má smůlu na chlapa, ale jako šílená děvka. Chtěla jsem, aby byla poblázněná do muže, který jí omotal okolo prstu, má to být takový varovný příběh , co se může stát při seznamování na internetu....ale chtěla jsem, aby byla kladná. Teď vypadá spíš jako šílená ženská, která neví co roupama. Takže přesně vím, co to je, nedopsat knížku. Mám s tím taky dost problém.

Nikdy nic nedopíu....

Komentáře