Část o úmrtí otce

upraveno 24. duben 2012 v Povídky
Pátek ráno, venku krásně. To nám bude na chatě aspoň příjemně, když svítí slunce. Nikdo doma, paráda. Rychle namalovat. A když se tak maluju, tak si říkám, že musím k tomu taťkovi aspoň teď, než pojedu na tu chatu. Vduchu si tak říkám, že neumřel, že určitě jen spal. Divná myšlenka, že? Proč mě to vůbec napadá? Jsem připravená k odchodu, můžu vyrazit. A ještě než půjdu na autobus, tak zavolám tomu Petrovi, jak to dopadlo. Volám z telefoní budky. Asi jsem strejdu Petra vzbudila, je nějaký rozespalý.
,,Ahoj strejdo, tady Monča, jak to dopadlo včera s tím taťkou?"
,,No ahoj....no, víš...jak ti to mám říct..."
,,Co se stalo?!" zrychlil se mi dech, srdce rychle bije.
,,No, on....jak to říct...on umřel"
Tu, tu, tu, tu, tu......
Cestu zpět domů si vážně nepamatuji. Moje myšlenky nejdou uspořádat, co se to stalo? Jen stojím doma opřená o stůl a ani nemám sílu bulet. Nejde to. V hlavě mi zní ta věta pořád dokola - on umřel, on umřel, on umřel...A pořád a pořád. Strejda mi volá na zpět a klade mi na srdce, ať neudělám nějakou blbost. To mě teď ani nenapadlo. Po telefonátu s ním se spustil brek. Nejde to zastavit. V tom přijde máma. Objímá mě, brečíme a ani nemluvíme. Není co říct. Pak se ptám, co se stalo, jak se to stalo. Oběsil se. Na prodlužovací šňůře. Našel ho bratr a doktor usoudil, že už je asi 4 hodiny mrtvý. Takže když jsem tam byla, tak ještě žil? Proč mi neotevřel? To už plánoval, že mě opustí? Nás opustil. Proč nenechal aspoň dopis nebo něco. V ten moment mi tohle samozřejmě hlavou vůbec neběželo, tam se odehrávalo uplně něco jiného. Jen nepochopení, nevěřícnost k tomu všemu. Co sestra? Ta to ještě neví? Přijel i mamčin přítel, Lukáš. Prý jdeme na oběd a Anču vyzvedneme ze školy.
V restauraci všichni mlčíme. Upřímně si z toho moc ani nepamatuju. Celkově z toho dne. A vždyť já mám jet na tu chatu. Sakra. Mamka se mě ptá, jestli to nechci odložit. A nechci, musím vypadnout a být mezi lidma nebo tu vybrečím oceán. Chci přijít na jiné myšlenky. A tak jsem s holkama strávila víkend. Také si z něho moc nepamatuju. Jen to, že mi moc pomohly. To, že se mnou vůbec byly mě drželo při smyslech. Ale stačila vteřina samoty a já opět brečela. Pořád jsem to měla v hlavě.
Pohřeb si moc nepamatuju. Vím jen, že se mi udělalo špatně, když jsem vylezla z auta. A pak to, jak nám přáli upřímnou soustrast a strejda Petr řekl ,,Neplač Mony, on tu s námi pořád je".
2. část
Čas plynul, blížilo se vysvědčení, ale já nebyla schopná se učit. Prostě to nešlo. Naštěstí mi vyšli vstříc a já měla pár trojek. A prázdniny přede mnou. Všichni se snažili nás povzbudit. Babička nám kupovala nový oblečení, mamka nás s Lukášem vzali do Itálie a babička s dědou do Maďarska. Ale nic mi nepomohlo na to nemyslet, zdály se mi o něm sny, docela dost živé sny. Ráno mi vždy chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že tu prostě není a už ani nikdy nebude. Když jsem si to uvědomila, opět se spustil vodopád slz. Počítala jsem dny, týdny, měsíce. Proč se to musí stát dítěti v pubertě? Vždyť je to nespravedlivé. Tak dlouho trvá, než se s tím sám dospělý člověk vyrovná. A co teprve dítě? Dvě děti. Nestihla jsem ho pořádně poznat, v podstatě ani nevím, jaký byl? Vím jen, že nebyl lakomý, byl hodný, cholerik, puntičkář. Tohle stačí, aby jsem věděla o svém otci? Já jsem chtěla o něm vědět víc. Teď v mých skoro dvaceti letech s tím jsem už nějakým způsobem smířená, vyrovnaná. Ale pořád mi to přijde hrozně nefér. Ztráta člověka tak bolí, ani to nejde popsat. Vím, že se to nestalo jen nám, jsou horší věci. Jenomže tohle se prostě stát nemělo. Nechal nás tady, ani se nerozloučil a jen tak z ničeho nic odešel.
V létě jsem chodila za Janou, tátovou přítelkyní. Měla jsem potřebu. Asi proto, že s ním byla spojená. A já ji znala a ona nás. Musela jsem je vidět každý den. Časem se mi zalíbil její syn. Martin. Nevím čím. Jednou jsem mu po jeho sestře Petře vzkázala, jestli se mnou nechce jít ven. Ať se staví večer, že mamka má noční. Já jsem totiž musela být brzo doma. Co jsem taky čekala ve třinácti letech. A on mi zavolal, aby si to ověřil. Potvrdila jsem to a rande bylo domluvené. Skákala jsem jako blecha. No dokážete si představit puberťačku, co se "zamilovala". Ten večer jsme si dali první pusu, tu velkou. Byla jsem v sedmém nebi. Jak trefená baseballovou pálkou. Určitě každá víte, co myslím. A pak to nějak mezi náma nepokračovalo. Já z toho byla na větvi samozřejmě. Konec světa. V srpnu jsem měla čtrnácté narozeniny. Trošilinku jsem se opila. A ten večer jsme se dali dohromady. Bylo to neomalené, roztomilé. Dostával mě do kolen, byla jsem strašně zamilovaná. Když mi něco řekl, byla jsem hned v rozpacích. Mně bylo čerstvých 14 a mu 16. Byl to krásný pocit. Na chvíli jsem nějakým způsobem zapomněla na ty problémy kolem mě. Ne uplně, ale trochu. Když se do takové tragédie přidá trochu štěstí, tak je to hned lepší. A navíc, když to štěstí vzniká láskou. Samozřejmě to pořád bolí, ale už se na něco těšíte. Víte, žě s někým druhý den budete, že ho uvidíte a bude vám zase dobře. Byla jsem šťastná a nešťastná zároveň. Mé neštěstí jsem řešila tak, že jsem si ubližovala. Respektive jsem se sebepoškozovala. Naštěstí to byly marné pokusy. Asi jsem na sebe chtěla upozornit a nebo mi prostě dělala dobře ta bolest, když jsem se řezala do rukou. Nějakým způsobem se mi ulevilo od té hrozné bolesti na srdci. Jako by tam byl chumáč vlasů a v tom zapletený hněv, vztek, zoufalství, ztráta a nechtěl pryč, nechtěl zmizet. A vedle toho jen malý chumáček naplněný nějakým způsobem láskou, adrenalinem a dobrodružstvím.

Komentáře

  • SarkaSarka Komentářů: 7
    Ahoj Emilly, kolik je ti let? Ukázka na mě působí velmi mladě, což samozřejmě není špatně. Trochu mi vadí častá ukazovací zájmena (např. zavolám tomu Petrovi jak to dopadlo), pak bych si asi zkusila dát větší práci s výběrem slov,aby se neopakovala (namalovat, maluju..tak si říkám, v duchu si tak říkám...)Druhá část na mě působí spíš jako úvod, chybí mi přítomný čas, přímá řeč a prostor pro větší možnost ztotožnit se s hrdinkou. Na druhou stranu se mi líbí jednoduchá skladba vět a souvětí, dobře se to čte a není to složité na pochopení. Myslím, že když budeš trpělivější a dáš si s textem větší práci, rozhodně svoje čtenáře, či spíše čtenářky, najdeš. Držím ti palce.
  • Ahojky, je mi za nedlouho 20 let. Děkuji za čas. S názorem souhlasím, musím zapracovat. Píšu to v minulosti, prtž se to stalo dávno...Chci, aby to bylo podané tak, že to vyprávím přímo já. Ale je těžé se znovu vžít opět do té situace. Děkuji za názor, text poupravím :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.