Povedlo se?

upraveno 22. únor 2012 v Povídky
Zdravím všechny! Začal jsem psát svoji knihu a tady je má ukázka z úvodního prologu. Rád bych znal váš názor, vaše připomínky, komentáře. Zkrátka má cenu pokračovat? Zajímalo by vás co bude dál?


Noc, chladná temná vládkyně, tak tajemná a přitom tak krásná. Ale lidé v ní nemají pochopení, oni milují Slunce, jasný den ne slabý svit měsíce. Zvláště zde, na mrazivém severu, kde jsou vítr a mráz jejími věrnými služebníky. Přesto se v této pusté prázdné noční krajině nachází cosi, celé zahalené pod očím neproniknutelným pláštěm. Postava se nehýbe, jen okraj jejího dlouhého oděvu tu a tam poskočí v chladném, severském větru.
Sotva slyšitelné zařehtání upozorní i na další, pro tuto oblast stejně neobvyklé stvoření. Kůň. I přes svou chundelatou srst zdá se trpí víc než jeho zahalený společník. Další, tentokrát hlasitější zařehtání a hrabání kopyty prozrazuje jeho strach. Stačí však letmý dotek jeho pána a kůň se ztišil. Ale jen na chvíli. Náhlé burácení otřásá celou krajinou. Zvíře se vzepne na zadní a utíká pryč. Zbyla zde jen ona záhadná postava. Stále klidná, bez jakékoli známky emocí, přikryta pod rouškou tmy.
Následný, silnější hrom rozčísl ticho zdejší noci. Zvuk zvyšuje svou intenzitu. Krátce poté se začíná ozývat další skřípavý tón, vyvolaný něčím úplně jiným. Praskáním mohutné vrstvy ledu nahromaděné zde za mnoho, mnoho let. Praskliny postupují dál a hlouběji, zdá se až do samého nitra země. Voda v těchto končinách dávno ztratila svůj tekutý tvar. Je uvězněna v této mohutné mase ledu. Ovšem těsně před záhadnou postavou praskliny mění směr a stáčejí se kolem ní. Toto nevídané představení sleduje s ledovým klidem, ví, že se nemůže nic stát.
Další zahřmění. Hrozivé, hlasité zahřmění. A pak už nic. Ticho. Čas se zastavil. Ale jen na kratičký moment. Hrůzné divadlo zdaleka nekončí. Praskání ledu. Hrom za hromem křižují oblohu. Už nepřichází za sebou, ale spojují se v jeden ohlušující řev. Vítr se mění v hrozivý vichr a unáší volné kusy ledu. Postava stále nehybně stoji, odříznutá od veškerého dění. Ona je pánem svého těla. Chlad jí nesvazuje údy. Stojí pevně na zemi, jako stvoření z jiného světa, jako strom, který zasadili na dobrou zem a svými kořeny je pevně zakotven v moři hlíny a kamení.
Náhle se na obzoru objeví čistá pronikavá záře. Hřmot utichl a znovu nastává ona klidná noc. Noc? Ne. Tajuplné světlo zaplnilo téměř celou oblohu a noc se mění v den. Vše v pouhém okamžiku, pouhém mrknutí oka. Za postavu, stále klidně čekající co bude dál, se vytvořený stín stále zmenšuje a zdroj jasného, bílého světla se stále víc a víc blíží k postavě. Ačkoli do tváře jí není vidět, sálá z ní strach. Její plášť se dává do pohybu, který není způsoben větrem, ale letmým pohybem, krokem vzad. Vzápětí padá postava na obě kolena s hlavou hluboce skloněnou, jako zločinec, který čeká, už jen na dopad katova meče.
Z nitra světla vyšel lehký vánek, něžný jak dotek ženské ruky, a kápě odhaluje svůj obsah – bezvlasý, vrásčitý obličej starce. Očí má pevně zavřené, rty svým pohybem prozrazují jakási slova, kterým ovšem nemůže nikdo rozumět. Celé jeho tělo se neklidně chvěje. Má strach.
Všechno kolem svítí jasnou září, jasnější než samo Slunce a kolem starého muže pomalu začíná růst travnatý koberec. Kam dopadnou paprsky tajemného světla, tam se děje něco neuvěřitelného. Z děr mezi krami ledu vylézá na povrch bujná vegetace. Během okamžiku se ledová poušť změnila v ráj na zemi.
Starcovy oči jsou ale stále pevně zavřené. Nedívá se kolem. Ví, že musí vydržet. Musí překonat svůj strach a zároveň se mu poddat. Musí být připraven. Připravoval se celý život právě na tento okamžik, teď to nesmí vzdát. Jeho tělo se chvěje čím dál víc. Jeho rty cosi drmolí. Rychleji a rychleji. Není cesty zpět. Teď už ne.
Uprostřed záře se objevuje stín. Míří směrem k němu. Důstojným krokem kráčí v moři onoho světla. On je jeho zdrojem. On je ta záře. Stařec to ví. Věděl to mnoho let dopředu. Teď půjde k němu. Přímo sem. Ano. On to ví a je na to připraven. Už se nebojí, nechvěje se. Proč taky?
Zářící stín sestupuje na zem. Světlo je ještě intenzivnější. Stařec ho cítí. Pálí ho do očí, proniká celým jeho tělem. Oslepne a znovu uvidí, umře a znovu se narodí. Vše v jednom okamžiku. Právě teď. Ano to je ta chvíle. Byl připravován. Světlo. Jasná záře a ON. Sestupují k němu. Záře ho obklopuje, proniká jím. Je slepý, umírá. Nedá se nic dělat. Ví, že se zas narodí. Stín se dívá na něj. Přímo do jeho očí. Stařec ho cítí, je mrtvý ale cítí ho. Cítí dotek jeho rukou. Znovu, celý život od začátku. Promítá se mu v hlavě. Je mrtvý. Znovu den, kdy ho matka přivedla na svět. Strašný křik. Ano jeho křik. Poznává ho. A pak ticho. Tma. Jen laskavý hlas: „Otevři oči, Znovuzrozený“.

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Zkrátka má cenu pokračovat? ANO
    Zajímalo by vás co bude dál? ANO

    Vážně úžasný začátek. Kousek mě velmi rychle vtáhl do děje. Moc dobře volené krátké věty, které celý příběh ještě více napínají, mě opravdu zaujaly.

    Nějak mě nenapadá, co vytknout. Hlavně piš dál a přeji hodně štěstí při psaní. ;)
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • Tak pár mušek by se určitě našlo ale moc děkuju za názor ;-)
  • SarkaSarka Komentářů: 7
    I mně se ukázka moc líbí. Má to spád, styl je barvitý a velmi dobře se to dá představit, takže to člověka hned pohltí. Možná jedna úplně titěrná poznámčička : vadí mi spojení zářivý stín, nějak si to neumím představit a zasekla jsem se na tom. Ale to bude nejspíš jen můj osobní problém. Jinak je to bezva, držím palce a doufám, že jednou si dočtu i zbytek.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.