Astrapi a Meallán (fantasy povídka)

honzapíšehonzapíše Komentářů: 1
Zdravím, rád bych zde s Vámi sdílel svoji povídku. Je to krátký příběh o veliké Bouři a osamělém muži s beznadějným úkolem.
Pokud urvete ze svého času volnou chvíli a povídku skutečně přečtete, pak se odvážím být tak troufalý, a poprosit o sebemenší zpětnou vazbu. Byl bych vám opravdu vděčný.
_________
Schody zavrzaly v nacvičeném souzvuku, když na ně dopadly spěšné kroky. Masivní, na dva palce silné dveře se rozlétly a zvuk jejich nárazu do stěny se ztratil ve zlověstném zadunění nesoucím se ztemnělou oblohou. Vyzáblý muž, který z nich vyběhl jen v krátkých šortkách se rozhlédl po černých mračnech, ženoucích se ze všech stran směrem k němu. Ve velikých vykulených očích se vítězoslavně zalesklo.
Hubený muž se jmenoval Astrapi. Jeho další kroky byly plánovány dlouho a velice pečlivě. Vyběhl po schodech do věže a minul dveře mířící do svého pokoje. Tentokrát musel výš. Až úplně nahoru. Tam, v Mistrově laboratoriu, čekalo veškeré potřebné vybavení. Se zatajeným dechem vklouzl dovnitř. Nebyl si jistý, kdy zde pracoval naposledy, ale podle vrstvy prachu na podlaze a zatuchlého zápachu nevětrané místnosti usoudil, že je to o něco déle, než si myslel. Nebylo to potřeba. Vybavení bylo v perfektním stavu od doby, kdy ve věži byl pánem jeho starý Mistr. Astrapi sám provedl několik zajímavých vylepšení, ale posledních několik let se věnoval pouze výpočtům. Ty byly mnohem důležitější, jak mu bylo od dětství horlivě vštěpováno. Jakákoliv sebelepší aparatura by byla k ničemu, pokud by se mu nepodařilo správně odhadnout místo a čas, kde k tomu mělo dojít. Rozžehl svícen a v prosklených dveřích skříně se objevil odraz jeho bledé postavy. Byl by se vyzáblého obličeje lekl, ale i když se skoro nepoznával, nikdo jiný než on to být nemohl. Ve věži nikdo jiný nebyl už skoro šestnáct let. Pohlédl do očí v odraze a odhodlaně kývnul. Byla to ta chvíle. Chvíle, na kterou tak dlouho čekal. A před ním jeho Mistr. Vytáhl ze skříně prapodivný úbor tmavě hnědé barvy a dal se do oblékání. Nejprve těžkou kombinézu, byla mu trochu velká, a pak pevné vysoké holínky. V tomto oděvu popadl do jedné ruky pár rukavic do druhé koženou kápi a seběhl po schodech zase dolů před vchod do věže. Tam náklad opatrně odložil, zkontroloval oblohu a kvapně se rozběhl zpět nahoru. Tuto cestu absolvoval ještě několikrát, pokaždé s jiným, o něco zvláštnějším předmětem.
Zdáli se ozvalo zadunění hromu a Astrapi se při tom zvuku zachvěl vzrušením. Stál široce rozkročený, vysoká kamenná věž hrozivě čněla nad ním se svojí špičatou střechou, na jejímž hrotu se leskla několikametrová kovová spirála. Skrz hranaté průzory v široké kápi sledoval mračna, která se pomalu sbíhala do jednoho bodu ze všech stran. Do místa, kde k nebi čněla starobylá věž.
Naslouchal hromům a očima hledal vzdálené záblesky, zatímco si v mysli probíral vše, co bylo třeba udělat.
„Bouře. To je něco, co neuvidíš každý den chlapče.“ Opakoval mu jeho Mistr, když byl Astrapi ještě malý kluk. Snad to byla dokonce jeho nejstarší vzpomínka. „Nemluvím jen tak o nějaké bouřce, co se semele v létě každý druhý týden, kdy pár minut hřmí, sem tam se zablýskne a je po všem. Mluvím o Bouři. A k té dochází zřídka. Obvykle tak jednou za dvacet nebo třicet let, někdy více, jindy méně. Tehdy hromy duní a svět se chvěje, jako by byl z laciného papíru. Blesky šlehají tak rychle, a tak často, že je jasněji než za denního světla. V tu chvíli, v jeden konkrétní okamžik, přijde Meallán, největší z blesků. Se svojí bájnou magickou mocí. Nikdo ji nikdy pořádně neprozkoumal, ale mně se ji už jednou podařilo polapit. Naneštěstí jsem nebyl připravený na to, co objevím, a tak se jí podařilo mi uniknout. Ale příště, chlapče, nenechám nic náhodě. Dostanu ji a zkrotím ji. Její síla bude navěky sloužit jenom mně.“
Astrapi vzpomínal na výraz ve tváři svého Mistra. Když mluvil o Bouři, oči se mu leskly a tvář zářila, jako by se díval někam jinam, do jiného světa a jiného času, a když domluvil, slzy svlažily jeho suchá ústa svou slanou útěchou. Bohužel, Mistr už se Bouře nedočkal, ale on, Astrapi byl připravený dokončit sen člověka, který mu byl vším. Nikoho jiného ostatně neměl, ba dokonce ani neznal.
Vylovil z kapsy kombinézy přesýpací hodiny. Zrnka se sypala jedno po druhém do vypouklé spodní části s neochvějnou pravidelností. Správné načasování bylo smrtelně důležité. Měl však pár minut čas, než se bude muset pustit do dalších naplánovaných příprav, a tak svižně vyrazil od věže k místu, kde opodál smutně postával pahýl vysokého stromu. Jeho kmen byl zčernalý a štěpil se na dvě roztříštěné části. Astrapi v plandavém obleku prošel kolem něj a došel až na okraj můstku vedoucího několik metrů přes sráz. Konstrukce zaskřípala pod nezvyklou zátěží, ale držela pevně. Astrapi se přidržoval jednou rukou zábradlí, věděl že větry jsou v této výšce nevyzpytatelné, a nejspíš by jim udělalo škodolibou radost, kdyby ho mohly nenadálým poryvem shodit dolů. Pohlédl do hlubiny pod sebou, kde se široko daleko rozpínaly hory. Ze svého ostrůvku viděl daleko přes hory, kde se krajina začínala svažovat a ztrácela se v mracích a mlžném oparu. Malý kousek půdy, který se bez zjevné příčiny vznášel asi kilometr nad horským masivem byl celým Astrapiho světem. Nic jiného za svůj život nepoznal. Žil tu se svým Mistrem a nikdy se nepodíval dolů na zem. O světě pod sebou věděl jen to, co se dočetl v knihách, kterým bylo ve věži vyčleněno celé jedno patro. Tam trávil Astrapi dlouhé dny a každou stránku z každého svazku viděl přinejmenším několikrát. Snil o tom, že jednou navštíví neznámé kraje, které vídal pouze z ptačí perspektivy. Snažil se přesvědčit svého Mistra, aby ho nechal sestoupit na zem. Aspoň jednou, na pár chvil. Jenže v tom byl Mistr neoblomný, o něčem takovém nechtěl nic slyšet. Ani potom, co Mistr zemřel se Astrapimu nepodařilo s ostrovem přistát. Všechnu svou energii soustředil na to, aby splnil slib daný Mistrovi, aby dokončil jeho úkol.
Otočil se a vydal se zpátky k hromádce věcí u paty věže. Do každé ruky vzal něco, co vypadalo jako kovový lampión a jal se je rozmisťovat v pravidelných rozestupech kolem starého stromu. Mimo takto vzniklý kruh pak postavil rozvrzaný dřevěný kolovrat s pozlaceným kolem. Když rozšlapal mechanismus kolovratu, začalo se kolo točit a už nepřestalo. Od uhánějícího zlatého kruhu se odráželo bílé světlo blesků, které občas nečekaně prořízly oblohu. Astrapi se dlouho vrtal v hromadě věcí, které donesl, než našel čtyři staré škrpály. Jeden pantofel, jednu teplou zimní botu a dvě oprýskané polobotky. Každou z nich umístil tak, aby ukazovala na jednu ze čtyř světových stran. Když bylo hotovo, ztratil se věži a ven vyběhl s drátem smotaným do klubka, hozeným přes rameno. Konec nechal ležet u dveří a pomalu odmotával jeden záhyb za druhým, až došel k lampiónům. Postupně každý z nich omotal drátem, jedinou odbočkou z kruhu byla cesta ke kolovratu, který se neustále točil. Stejnou cestou se Astrapi s koncem drátu vrátil zpět k věži. Pohlédl na přesýpací hodiny. Vítr mezitím sílil a s radostí vrážel do vlajících záhybů hnědé kombinézy. Záblesky na obloze byly čím dal častější a hromobití naléhavější.
Vběhl dovnitř a tentokrát mířily jeho kroky po schodech dolů. Rozlehlá místnost byla zalitá bílým mihotavým světlem. V policích podél stěn zářily skleněné kulaté ampule, ve kterých se proháněly záblesky čiré záře. Astrapi si moc dobře pamatoval na den, kdy se mu podařilo
polapit první blesk. Popálil si celou ruku, ale pyšný pohled, kterým ho tenkrát mistr obdařil, vyvážil bolest ze spálené kůže. Baňka tam pořád stála. Cedulka s vyrytým datem už se sotva dala přečíst, ale blesk zářil stále se stejnou silou. Astrapi si sundal rukavici, něžně přiložil dlaň ke sklu a ucítil příjemné mravenčení, které mu stoupalo paží vzhůru. Otočil se ke středu místnosti, tam se nacházela věc, kvůli které byl tady. Pod klenutým stropem stála skleněná vitrína, asi dva metry vysoká a široká metr a půl, z ní vedl drát ke stolku s nářadím. Následovala zběžná kontrola vitríny a potom se lovec blesků vydal s drátem zase nahoru. Pomocí speciálních klapek, které sám vymyslel, propojil dráty vedoucí ze sklepa s těmi, které obíhaly pahýl stromu a vracely se zpět.
Další nervózní pohled na hodiny a oblohu. Zbývaly jenom poslední detaily. Na kápi si Astrapi nasadil brýle s tmavými skly, ve kterých vypadal jako přerostlý čmelák, do podpaží vzal tlustou knihu a vydal se ke stromu. Bouře už byla blízko, hromy burácely jeden za druhým, až se jejich rány začaly pomalu slévat v jeden nepřetržitý děsivý řev. Blesky se míhaly ze všech stran a byly tak blízko, že kdyby Astrapi stál na okraji svého vzdušného ostrůvku, mohl by na ně sáhnout.
„Až k tomu dojde, bude to vypadat, jako by nastal konec světa, budeš mít pocit, jako by se všechno rozpadalo na milion kousků. A Meallán tě bude napínat, bude čekat, a ty si budeš myslet, že ze všeho nejdříve přijde smrt, v tu chvíli, až ti bude nejhůř, pokud to vydržíš, udeří mocně a nečekaně a ostatní blesky a hromy utichnou v úctě k Meallán, která roztrhne svět vejpůl.“
„Meallán je ona?“ napadlo jednou Astrapi něco, co mu do té doby nedošlo, když mu Mistr opět po roce vyprávěl celý příběh znovu, aby ho nezapomněl.
„Cože? Ano, ano.“ pokýval Mistr hlavou a zamrkal, jako by ho Astrapiho dotaz vyrušil z blaženého snu. „O tom jsem se ti nikdy nezmínil?“
Astrapi stál uprostřed kruhu z drátu a pravidelně rozmístěných lampiónů a v rukou svíral otevřenou knihu. Pod neproniknutelnou vrstvou oblečení se třásl nervozitou, pokud by tuto šanci propásl, pokazil nějakou maličkost, popletl Mistrovy instrukce, pak by se mu další možnost nemusela v životě naskytnout, a veškeré jeho snažení, stejně jako snažení jeho Mistra by vešly vniveč. Otáčel stránky a doufal, že nátěr, kterým je všechny pečlivě potáhl, aby voda nerozmočila starobylý inkoust, bude proti dešti skutečně fungovat. Konečně našel, co hledal. Dvoustrana byla pokryta hustým zdobným písmem a ještě hustšími poznámkami po stranách, které překrývaly jedna druhou, a na první pohled by nezasvěcenému člověku nemohly dávat žádný smysl.
Dolní komora přesýpacích hodin byla skoro plná, jenom malá hromádka čekala na to, až se bude moci nasoukat úzkým propadem dolů. Zaduněl hrom a Astrapi cítil, jak se mu celý jeho ostrůvek pod nohama zatřásl. Modlil se, aby kouzlo, jehož přičiněním se kdysi tento kus země vznesl k nebesům, bylo dostatečně silné a vydrželo všechno, co ho v nejbližších chvílích čeká. Blesky se klikatily vzduchem, syčely a praskaly. Jeden uhodil do studny vedle věže a dřevěný naviják zaplál jasným plamenem. Další praštil do země jen kousek od místa, kde Astrapi stál, jenom se zakouřilo. Další a další zářící praskliny protínaly tmavá, teď skoro černá mračna kolem. Astrapimu se opravdu zdálo, že noc ustoupila, protože tma už nebi nevládla. Bledé
světlo bez přerušení osvětlovalo celou planinu, která se otřásala v základech, a věž tyčící se na jejím konci úpěla a kývala se.
Hurikány a obrovské bouře proletěl Astrapi se svým Mistrem pokaždé bez větší úhony. Nesčetněkrát pobíhali společně po pláni ve svých ochranných oblecích a snažili se lapit neposedné blesky do svých aparátů. Astrapi nikdy neměl strach, byl od malička zvyklý na rachot hromů, a blesky považoval za své dobré přátele. Chodil tajně do místnosti ve sklepě a se zalíbením si prohlížel jednotlivé ampule s jejich zářícími obyvateli. Ale tentokrát strach měl. Cítil, že půda pod nohama již není tak pevná, jak byl zvyklý, a blesky které sem tam udeřily někam do trávy byly zlomyslné a plné nenávisti. Byl si jist, že kdyby nebyl chráněný oblekem, knihou a kruhem z lampiónů, byl by prvním cílem, který by dychtivé blesky braly útokem.
Postoupil kupředu o několik kroků a očima přejel po černém kmeni bleskového stromu, který schytal za ta léta tolik zásahů, že se Astrapi divil, že stále stojí a připomíná alespoň částečně původní tvar. Pak obrátil pozornost ke knize.
„Sah laeton imposis keterio.“ Začal předčítat nejhlasitěji a nejzřetelněji jak dovedl, pečlivě vykřikl každé slovo a doufal, že neudělal chybu. Jak postupoval řádky nesrozumitelných vět, cítil, jak vítr sílí, blesky šlehají divočeji a bez ustání jeden za druhým, hromobití se slilo v jeden jediný neutichající rachot, drásající ušní bubínky. Astrapi se nenechal vyrušit a pokračoval dál v předříkávání starobylé formule. „I tre ugioso caravit ga emtedre sioris…“ slovo za slovem vycházelo z úst, kterým se sotva dostávalo vzduchu, protože vichr proudil takovou rychlostí, že Astrapi byl tak tak schopen zachytit alespoň trochu dechu do plic.
Když dočetl poslední slova, zdvihl rozechvěle zrak vzhůru od stránek, které modře světélkovaly, jak byly nabité energií. Čelist mu poklesla a bez dechu zíral na scénu před sebou. Ostrůvek, zmizel. Věž, studna, tráva, zubatý okraj i samotná nebesa, to všechno bylo pryč. Jenom strom před ním stál na svém místě, ale spolu s Astrapim se nacházel uvnitř koule žhoucí bílým světlem. To už nebyly jednotlivé blesky, ale chvějící se, zářící a praskající zeď, která vyrostla na hranici tvořené napjatým drátem. I vzduch v tu chvíli začal místy světélkovat a jiskry se objevovaly samy od sebe, jenom tak.
„Rozzáří vše bílým světlem, které ti pronikne do hlavy i přes zavřené oči. Uslyšíš překrásnou píseň, kterou dokáže zazpívat jen ona, a potom všechno ztichne a tma opět zahalí svět. Tehdy uslyšíš ticho a uvidíš tmu a budeš se rozplývat nad jejich nenápadnou krásou. Ale ani ta nemůže být větší než krása Meallán.“
Svět se proměnil v jasné světlo a nebýt ochranného obleku a brýlí, Astrapi by se dávno seškvařil na malou hromádku popela, nebo by přinejmenším nadobro oslepl. A nebyl si jistý, zda doopravdy už dávno neoslepl, nakonec totiž zmizel i strom a jeho vlastní tělo. Napadlo ho, jestli doopravdy neumřel. Necítil nic jiného než žár a napětí které rozechvívalo každý přítomný atom.
Najednou se světlo shluklo do jednoho jediného, nejžhavějšího a nejzářivějšího záblesku, který kdy Astrapi v životě viděl. Blesk se několikrát zalomil a se zapraštěním tak hlasitým, jako by se sama zeměkoule rozštípla v půli, udeřil do pahýlu stromu. Ten se však nerozletěl na tisíc kusů, ani nevzplál plamenem, jak Astrapi v první chvíli očekával. Strom se rozzářil bledým světlem
barvy blesku nad ním, a stejně tak se záře začala šířit po zemi k okraji kruhu. Astrapi jen s úžasem sledoval co se děje, neschopen pohybu, neschopen myšlenky. V uších mu znělo praskání, ale teď se zdálo melodické a připomínalo zvláštní nápěv, přicházející ze strašné dálky. Tato píseň rozechvěla Astrapiho více než cokoliv, co toho dne viděl. Pronikala mu do hlavy a do celého těla ve své děsivé nádheře. Když se záře dotkla lampiónů, změnil se příjemný zvuk v strašlivé, trýznivé zavřeštění. Astrapi se zhroutil k zemi, křičel bolestí a beznadějně se snažil zakrýt si před zvukem uši. Drát se rozsvítil modrým světlem, které postupovalo směrem ke vchodu do věže. Blesk se začal ztrácet, během vteřiny byl pohlcen do stromu a do země, a uši drásající zvuk pomalu utichal.
Když se nakonec setmělo a vlahý déšť začal zkrápět doutnající trávu, probudil se Astrapi z bezvědomí a byl schopen se zvednout na nohy. Stál uprostřed černého vypáleného kruhu, z pahýlu stromu zbyl na zemi jenom pozůstatek něčeho, co by se dalo nazvat pařezem, a hromada kouřícího popela. Pokusil se přehrát si celou událost znovu, ale zatočila se mu hlava a upadl. Strhnul si kápi a obroučky brýlí, jejichž sklo se vysypalo ven, zahodil obě rukavice a provedl druhý pokus o vzpřímený postoj. Přemýšlel, co se to vlastně odehrálo. Rozhodně to byla ta Bouře. A ten blesk… bylo možné, že by se mu to skutečně podařilo? Bylo možné, že polapil Meallán? Tryskem se rozběhl k věži.
Vchod nechal za sebou a schody do sklepení bral po dvou, až stanul na prahu skladiště blesků. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř. Mihotavé světlo stovek blesků poskakovalo po stěnách a stropě, ale největší záře vycházela z veliké prosklené vitríny uprostřed toho všeho. Astrapi si musel zakrýt oči a chvíli mu trvalo, než přivykl na jas linoucí se zevnitř. Konečně se odvážil pohlédnout na původce svitu. Zalapal po dechu a s otevřenou pusou hleděl na postavu krčící se v rohu skleněného hranolu. Byla to žena. Astrapi si tím byl jistý, ačkoliv vše co o nich věděl, se dozvídal pouze z knížek nebo z toho co občas zachytil z mistrových narážek při nesčetných hovorech a lekcích. I přesto, že neměl s čím srovnávat, zdálo se mu, že to není žena jen tak obyčejná. I když se krčila v koutě, bylo vidět, že je vysoké postavy. Bez jakéhokoliv oděvu se snažila zakrývat svoji nahotu. Její bělostná kůže matně zářila, jako by pod povrchem hořel bílý plamen. Rozježené plavé vlasy spadaly přes ramena a připomínaly klubko blesků, a stejně tak i svítily a chvěly se. A tvář, kterou vlasy lemovaly. Ta tvář. Astrapi užasle hleděl do těch velkých modrých očí a měl pocit, že okolní svět znovu přestal existovat. Bledé, ale plné rty byly pevně sevřeny pod úzkým symetrickým nosem. Vyděšený chlapík postoupil kupředu. Žena se ještě více vecpala do rohu.
„Meallán? Ty jsi Meallán?“ vysoukal ze sebe.
Modré oči se rozšířily, ale odpovědi se Astrapi nedočkal.
Nevěděl, co si má počít. Mistr mu dal tolik instrukcí, jak vypočítat kdy a kde Bouře udeří, jaké přípravy je nutné předem provést a jak postupovat při lapení blesku, ale vlastně mu nikdy pořádně neřekl, co by měl udělat, pokud se mu podaří úkol zdárně splnit.
„Ano, je překrásná, ale prchlivá. Byl jsem tehdy nerozvážný mladík a ona byla nejkrásnější žena, kterou jsem v životě viděl. Zaslepila mě, omámila. V její přítomnosti jsem nebyl sám sebou. Kdybych ji mohl ještě jednou spatřit, tolik bych jí toho chtěl říct. Choval bych se k ní jinak než tenkrát.“
Na nic víc si Astrapi nevzpomínal. Utkvěly mu hlavně smutek a bázeň, které četl v Mistrově hlase. Takže si nejspíš měl dát pozor, ale na co vlastně? Když se díval na choulící se vystrašenou ženu, nezdálo se mu, že by byl důvod, být vystrašený. Obavy ho opouštěly, a tak si přisedl až těsně ke skleněné stěně. Pokud by žena mohla, nejspíš by se protlačila sklem na druhou stranu, ale takhle se k němu jen bezútěšně tiskla.
„Nemusíš se bát. Nemám v úmyslu ti ublížit.“ Konejšil jí.
Hleděla na něj podezřívavě a Astrapi měl pocit, že se rozzářila o něco víc. Její nahé tělo v něm probouzelo pocity a chvění, které do té doby nepoznal. Sklouznul pohledem k jejím bokům a pevným ňadrům, které poměrně neúspěšně zakrývala hubenýma rukama. Něco ho však donutilo odvrátit zrak. Postavil se a o krok ustoupil. Pak se podrbal v rozježených vlasech a vyběhl po schodech do svého pokoje. Netrvalo dlouho a vrátil se s vlněnou dekou v jedné ruce a židličkou v druhé. Židli postavil vedle vitríny a deku strčil do speciální komory připevněné na skle. Zaklapl dvířka na své straně, a v tu chvíli se otevřela dvířka vnitřní. Deka spadla dovnitř k nohám světélkující ženy. To byl další Astrapiho zlepšovák. Nevěděl sice co by měl chytit, ale chtěl být připravený na všechno, a tak mnoho mistrových vynálezů prošlo jeho rukama a vyšly z nich o něco důmyslnější než předtím. To vše provedl Astrapi až po mistrově smrti. Jednak proto, že za života mu mistr nedovolil na své cenné vybavení sáhnout, ze strachu, že by ho rozbil, a jednak proto, že žít sám na létajícím ostrově je řekněme docela nuda. Takže se povrtal ve všem, co bylo po ruce a sám vytvářel nové a bláznivější přístroje, které neustále předělával a vylepšoval. V koutku duše doufal, že se mu podaří vymyslet zařízení, kterým by dostal ostrov plně pod kontrolu a mohl by řídit každý jeho pohyb. Bohužel toho nebyl schopen dosáhnout. Jeho mistr totiž, na rozdíl od Astrapiho, ovládal kromě matematiky a techniky také magii. Ostrov se nevznášel kvůli nějakému převratnému vynálezu, ale díky kouzlu, kterým ho kdysi Mistr vytrhl ze země. Příběh o tom dni slyšel Astrapi mnohokrát. Ostrov se dal částečně ovládat na stole v pracovně, a to podle složitých kreseb a rytin v jeho desce, kde bylo možné určit směr k některé přicházející bouři. Ale nic jiného s ním Astrapi nenadělal a jeho snahy ho ovládnout končily pravidelně fiaskem. Nakonec se se svým údělem smířil a nechal se vést dávným kouzlem ke svému osudu.
S uklidňujícím úsměvem pokynul k dece na zemi. „Prosím.“
Žena pohlédla nejdřív na ni, pak na něho a chvíli to vypadalo, že se nic nestane. Nakonec ale útlou paží sáhla po dece, přisunula se blíž do středu své klece a přehodila si ji přes ramena.
Astrapi si oddechnul a posadil se na židli naproti ní. Hleděli si do očí, jeden hodnotil druhého. První prolomila ticho žena.
„Kdo jsi?“ zeptala se téměř šeptem. Její hlas připomněl Astrapimu zpěv, který zaslechl uprostřed bouře, byl melodický a jemně se nesl chladným sklepením.
„Jmenuji se Astrapi.“ Odpověděl, potěšený tím, že s ním začala komunikovat.
Sklouzla po něm pohledem, jako by si ho do té doby pořádně neprohlédla.
„Kdo jsi Astrapi?“ zeptala se znovu.
To byla podivná otázka a muž na židli se musel nejdříve rozmyslet, než dokázal odpovědět. „Jsem lapač blesků. A ty jsi Meallán, největší z nich?“
„To jsem. Nedělá to tedy z tebe největšího lapače blesků, Astrapi?“ znělo to skoro jako výsměch, ale Astrapi dlouhá léta konverzoval jedině sám se sebou, takže mu některé aspekty rozhovoru mezi lidmi unikaly.
„Řekl bych, že spíš jediného než největšího.“ Prohlásil posmutněle. „A ostatně, nejsem jediný, kdo tě kdy dokázal polapit. Můj starý mistr to dokázal už přede mnou.“
„Jaký mistr?“
„Můj Mistr.“ Odpověděl Astrapi nechápavě. Mistr byl přeci jen jeden. „Vychoval mě. Žili jsme tu spolu dlouhá léta. To on mě naučil všemu co umím, a zasvětil mě do svého snu, polapit tebe.“
Oči se jí nepatrně rozšířily. „Mistr.“ Zašeptala. „Je to mnoho let, co jsem naposledy udeřila. Kde je tvůj mistr, jak to, že nepřihlíží svému velikému vítězství?“
„Zemřel.“ Pronesl Astrapi věcně.
„Tak. Jak je to dlouho?“
„Bude to šestnáct let.“
„A ty tu žiješ sám? Bez společnosti?“
„Přesně tak.“
Tvář se jí zkroutila soustředěním. Oběma rukama se chytila za hlavu, jako by ji přemohla nenadálá bolest, ústa měla rozevřená v němém výkřiku. Astrapi na ni vyděšeně hleděl, rád by jí pomohl, ale nevěděl jak. Záchvat naštěstí netrval dlouho. Srovnala si deku, která jí sjela z ramen a do obličeje se jí vrátil klid.
„Promiň. Nejsem zvyklá na hmotné tělo. A je pro mě těžké zpracovat vše co se mi snaží povědět.“
„To já bych se měl omluvit. Nechtěl jsem vám způsobit bolest.“ Pronesl sklíčený Astrapi.
„Není to tvoje chyba. Vím, že to nebyl tvůj nápad. Jen tak někoho nenapadne lovit blesky a uvězňovat je. Nevypadáš, že bys měl takovou povahu. Nejsi jako on. To vidím moc dobře.“
„Jako on?“
„Jako ten, kterému říkáš mistr.“
„Vzpomínáte si na něj? Na to jak vás polapil?“ dychtil Astrapi po detailech, které mu Mistr zamlčel.
„Ano. Spousta věcí se mi začíná pomalu vybavovat. Některé už jsem dávno zapomněla, ale teď se vše vrací zpět.“ Pohlédla mu zpříma do očí. Astrapi se zachvěl. Cítil, jak mu hledí přímo do duše a zkoumá ho. Prodírá se jeho nitrem a vidí všechno, čím je a čím byl. Prohlédla si ho od hlavy k patě a v koutku úst jí na vteřinku zahrál úsměv.
„Polapil mě. A neměl to dělat.“ Zamračila se. „Nic dobrého to nepřineslo. I když v tuhle chvíli už si tím tak jistá nejsem.“ Hleděla na něj zamyšleně.
„Jak ses ocitl tady? Na ostrově.“
„Žiju tady s Mistrem, co si pamatuju. Přijal mně jako malého chlapce.“ Odpověděl pravdivě Astrapi, i když nechápal, kam tím Meallán míří.
„Tak je to tedy. Astrapi. Astrapi. Astrapi.“ Převalovala na jazyku jeho jméno, a nakonec ho oslovila snad něžně. „Jaký smutný život jsi musel snášet.“
„Co vy o tom víte?“ odpověděl podrážděně a v očích mu zazářilo.
„Vím. Něco o tom vím, to mi věř.“ Postavila se těsně ke sklu a hleděla na něj seshora, vysoká, ladná a překrásná. „Tvůj mistr, staral se o tebe dobře?“
Pohlédl do jejích hlubokých očí a něco se v něm pohnulo. „Myslím, že ne špatně. Ale proč vás to zajímá?“
Vřele se usmála, ale za úsměvem se skrývala lítost. „Víš, kdo jsou tvoji rodiče, Astrapi?“
„Mistr tvrdil, že zahynuli, když jsem byl malé děcko, a on se mě ujal, protože jsem nikoho jiného neměl. Já si je nepamatuju. Prý se mu to hodilo, mohl si ve mně vychovat důstojného nástupce, protože tušil, že druhou možnost tě polapit už možná nedostane.“
„Ach, tak to ti řekl?“ zamračila se. „Mistr kamenného srdce, to by měl být jeho titul. Copak může otec zapřít vlastní dítě?“
„O čem to mluvíte?“ nechápal Astrapi.
„Mluvím o něm, o tom zbabělci a o tom, co ti provedl.“ Vykřikla se zlostí v hlase a záře vycházející z jejího těla sílila. Astrapi si všiml, že blesky v ampulích začaly vířit a v celé místnosti začalo být horko. „Nestačí, že ublížil mně, dokázal zničit život i tobě.“
„Asi jsem zabedněný, ale nechápu…“
„Řekl ti někdy, co se stalo, když mě poprvé chytil do své pasti?“
„Nikdy nic konkrétního.“
„Tak dobře poslouchej, ať víš, co je zač ten člověk, kterého nábožně nazýváš Mistrem. Není to až tak dávno, jak bývá obvyklé, myslím že to bylo před jednatřiceti lety, když naposledy přišla Bouře a já jsem mohla opět udeřit celou svojí silou a vyčerpat energii, která se ve mně za ty roky nashromáždila. Tenhle ostrůvek byl, stejně jako dnes, středem všeho dění a vzrostlý zelenající se javor se mi zdál jako ideální terč. Bouře byla snad ještě silnější než dnešní, a když jsem udeřila, strom se rozštípl ve dví a vzápětí se vzňal. Měla jsem pocit, že bych dokázala celý ostrov sestřelit z oblohy, jenže v tu chvíli se objevil chlapík v divném obleku a začal předčítat neznámá slova z velké knihy. Ukázalo se, že nebyla až tak neznámá, jak jsem si myslela. Ta věta dokáže spoutat jakékoliv magické stvoření, pokud jsou provedeny ty správné přípravy. Nevím, kdo ta slova napsal, a jak se ten muž dostal ke knize, ale než jsem se nadála, něco mě začalo vysávat z nebes na zem, drtil mě nevýslovný tlak, až jsem se ocitla v této podobě právě tady.
Ve sklepení věže, v podobné kleci jako je tahle. Byla jsem vyděšená a poraněná, nikdy předtím jsem na sebe nevzala podobu člověka a nebylo to nic příjemného, celé tělo se mi chtělo rozskočit, pořád ve mně zůstala spousta nahromaděné energie, kterou taková křehká schránka zvládala jen s velikými obtížemi. Zanedlouho se objevil v místnosti on. Z šatů se mu kouřilo a jednu ruku měl ošklivě popálenou. Sundal si z hlavy helmu a dlouhou dobu jen chodil kolem a prohlížel si mě. Mluvil ke mně, ale já jsem byla příliš vyděšená a nedokázala jsem své tělo ovládat tak dokonale, abych byla schopna odpovědi. Uběhlo několik dní, navštěvoval mě často, sledoval mě svýma hnědýma očima a brzy vzdal snahu o konverzaci. Jednoho dne přišel a v očích se mu lesklo něco nepěkného, z čeho jsem měla strach. Přišel bez oblečení, úplně nahý, říkal, že tak je to správné, že když já nejsem oblečena, ani on by na sobě neměl mít zhola nic. Tak si budeme rovni. Několikrát obešel moji klec, a nakonec přistoupil k západce dvířek. Celý se chvěl, když je otvíral a nespouštěl ze mě oči plné blesků. Tehdy jsem měla poprvé a naposledy z blesků strach. Vstoupil a vrhnul se na mě. Kdyby to proběhlo jinak, myslím, že by mi to mohlo být snad příjemné, ale takhle… trpěla jsem jako nikdy předtím. Křičela jsem, ale ten muž, který se proměnil ve zvíře neměl slitování. Cítila jsem, jak se energie ve mně nahromaděná začíná znovu probouzet k životu. Naštěstí nechal za sebou ve svém poblouznění dvířka otevřená, v jednu chvíli už mé tělo nedokázalo vzrůstající sílu uvnitř snést a udeřil blesk. Stala jsem se znovu světlem a čirou energií. Cestou ven jsem ničila co mi přišlo do cesty a div se celá věž nezřítila k zemi, když jsem svou zbývající silou udeřila do její střechy. A potom jsem se rozplynula jako pokaždé, tak jak jsem byla zvyklá.“
Astrapi seděl na své židli, hleděl vzhůru na krásnou ženu, která při svém vyprávění odhodila deku a divoce gestikulovala. Snažil se srovnat si všechno v hlavě a při tom sledoval její hruď, vzdouvající se rozčilením. Pochopil co se mu snažila říci a obracel tu myšlenku sem a zase tam. Mistr se vážně dopustil něčeho takového?
„A co Mistr? Toho jsi tam prostě nechala?“
„Nechala. V tu chvíli jsem k němu nechovala zášť, cítila jsem jen strach a toužila jsem po svobodě.“
Astrapi odvrátil zrak od její bledé pokožky a přejel pohledem po záblescích v lahvích na stěnách. „Dobře. Ale jak to celé souvisí s mými rodiči?“
„Jak?“ zvonivý smích se odrážel od stěn sklepení.
Hleděl na ni a snažil se přijít na to, co mu mohlo uniknout.
„To, co jsem ti vyprávěla, Astrapi, souvisí s tebou a tvými rodiči úplně ve všem.“ Sledovala, jak jí mladý muž visí na rtech a jeho modré oči zračily beznadějné zmatení. Seděl tam schoulený na židli a při pohledu na něj ztrácela jistotu, kdo je vlastně vězněm. „Necelý rok po té události našel tvůj mistr ráno u stromu plačící nahaté miminko. Nevím. Opravdu nedokážu vysvětlit, jak je něco takového možné. Ale stalo se. Přišel jsi na svět v bouři a při záři blesků a dunění hromů. Myslím, že není možné slovy popsat, jak k tomu došlo. Už chápeš můj milý Astrapi?“
Bez výrazu ve tváři vstal a přistoupil ke stěně, kde stála ampule s jeho prvním bleskem. Přiložil ruku ke sklu. Ucítil mravenčení a zavřel oči. Chvíli tak zůstal stát, nechával se konejšit
příjemnými vibracemi svého nejmilejšího přítele. Žena ve skleněném vězení ho s obavami sledovala. Otočil se zpátky k ní. Hlavu měl skleslou.
„Takže moji rodiče nejsou dávno mrtví?“
„Ne tak, jak sis myslel. Tví rodiče ti rodiči vůbec nebyli. Mistr k tobě snad nebyl příliš krutý a vychoval tě tak, jak jen mohl, ale přesto ti otcem nebyl a být nechtěl. A tvá matka…“ odmlčela se. „Ta by ti matkou být chtěla, jenže jí nikdy být nemohla. A proto ti, Astrapi, bylo souzeno smutné dětství bez lásky. Je mi to líto.“
Astrapi se ztěžka posadil na židli a hleděl upřeně kamsi do prázdna. Vzpomínal na svého Mistra a léta, která s ním na ostrůvku strávil. Měl vždycky tolik otázek, bombardoval ho jimi bez ustání a dostávalo se mu jen krátkých a úsečných odpovědí, pokud vůbec nějakých. Vzpomínal, kolikrát ho Mistr tvrdě potrestal, když neuposlechl jeho pokynů a na obzvlášť bolestivý výprask po tom, co se pokusil sám s ostrovem přistát na vrcholu nedaleké hory. Marně prosil Mistra, aby ho vzal někdy na zem, toužil vidět kraje, divy a lidi, o kterých toho tolik přečetl v knížkách, ale obměkčit se mu ho nepodařilo. Tento muž, který se ho prý ujal z dobré vůle, naučil ho všemu, co sám dovedl. Vzpomněl si také na okamžik, kdy se skleněnou ampulí poprvé prohnal blesk, který sám ulovil. Jak ho Mistr laskavě poplácal po rameni a dovolil mu si ampuli nechat přes noc v pokoji, než ji uloží k ostatním do archívu. Tyto a další vzpomínky proudily Astrapimu hlavou, když se mu jeho dosavadní svět obracel vzhůru nohama.
„Myslím,“ pronesl pomalu. „že jsem neměl smutné dětství.“ Pohlédl jí do očí a spatřil zářící slzy, které stékaly podél uzounkého nosu. „Vždycky jsem litoval, že moji rodiče zemřeli a já jsem se s nimi nemohl seznámit, a zjistit, jací asi byli. A teď vím, že jsem poznal oba. Otec mě vychoval a matka mě má ráda. Nemyslím, že by to nakonec bylo tak hrozné.“ Smutně se usmál.
„Alespoň ti dal dobré jméno.“ Dva páry modrých, stejných očí se střetly. „Astrapi. Znamená to blesk.“
Usmál se, tentokrát o něco veseleji. „Mně tvrdil, že to znamená zatracený budižkničemu.“
Oba se rozesmáli a blesky zatančily ve svých malých příbytcích.
„Matko?“ zeptal se, a zachvěl se, když ji tak oslovil.
„Ano?“
„To, co ti Mistr provedl, bylo hrozné.“
Výraz ve tváři jí ztvrdnul.
„Ale mohla bys mu zkusit odpustit?“ chystala se něco říci, ale přerušil ji. „Nemusíš hned. Máš na to času kolik budeš chtít. Klidně za sto let, klidně za tisíc, ale prosím tě, mohla bys o tom alespoň přemýšlet. Vždy když o tobě mluvil, viděl jsem, jak je utrápený, nikdy mi to nepřiznal, ale myslím, že celý život něčeho litoval, a už vím čeho.“
„Nebudu ti slibovat nic Astrapi. Uvidíme.“ Řekla bezbarvým hlasem.
„Děkuji Meallán.“ postavil se a přiložil ruku na madlo, kterým se otevírala stěna vitríny. „Řekl bych, že je čas, abych tě pustil z tvého vězení, matko. Otcův úkol jsem splnil, a měl bych udělat něco i pro tebe.“
Přiložila svoji ruku na místo, kde se dotýkal průhledného skla. „Až otevřeš, uvolní se má energie a já zmizím. Jako blesk.“ Zasmála se, ale pak znovu zvážněla. „Vážně to chceš udělat, Astrapi?“
„Musím to udělat.“ Pronesl rozhodně. „Můj otec měl až příliš velkou zálibu v uvězňování kde čeho do malých vězení. Je na čase tenhle jeho zvyk jednou pro vždy ukončit.“
„Máš pravdu. Tvůj otec byl skutečným lapačem blesků. Nepochytal a neuvěznil jenom stovky těchto malých rarášků.“ Rozhlédla se po policích na stěnách. „Ale především polapil Meallán, a uvěznil Astrapiho, dva z největších blesků, které na světě jsou. Jenže mu nedošlo, že blesky nelze uvěznit věčně, tak pojď můj synu. Pojďme si navzájem pomoci ze svých vězení.“
Pohlédli si zpříma do očí, matka se synem. Letmý úsměv na rozloučenou se mihl na tváři překrásné ženy, když Astrapi trhnul madlem a místnost ozářil záblesk jasného bílého světla. Bylo slyšet jen divoké praskání a tříštění skla, když se Astrapi odvážil pootevřít oči, uviděl stovky malých blýskajících se čar, jak zběsile poletují vzduchem a míří ke dveřím a vzhůru z věže ven k volnému nebi. Přeběhl přes hromadu střepů válejících se po celé podlaze a vyběhl za nimi. Kolem létaly blesky a bušily do všeho co jim přišlo do cesty. Rány se nesly ze všech stran a kouř stoupal k nebi. Do toho se z mraku nad ostrovem snášel jemný déšť a skrápěl doutnající trávu chladivými kapkami. Astrapi doběhl právě včas ke studni, aby stačil zahlédnout, jak obrovitý blesk zasáhl přímo do špice kamenné věže, která byla jeho domovem, a několik dlouhých vteřin se ozývalo hučení elektřiny proudící budovou. Meallán zablikala, odtrhla se od budovy a její nekonečný jas protnul modravou oblohu ve dví. Astrapi se za ní ohlédl a s úsměvem naslouchal radostnému zpěvu.
Upadl na kolena, když se země pod ním zatřásla. Zděšeně se otočil a viděl, jak se věž celá zachvěla a pomalu, s rozvahou se začala naklánět, až se s ohlušujícím rachotem zřítila k zemi. Astrapi klečel a zíral na spoušť před sebou. Pak se hlasitě rozesmál. Smál se a smál. A smál by se ještě dlouho, kdyby se ostrov opět nezachvěl a Astrapi neucítil, jak se celá masa dala do pomalého líného pohybu. Klesal! Ostrov klesal! Rozběhl se na můstek na špici ostrova, odkud ráno kontroloval přicházející bouři. Nyní však nehleděl vzhůru k nebesům, ale dolů k pomalu se přibližující zemi. Astrapiho vězení padlo a padalo stále. Tam dole na něj čekal celý svět.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.