Obyčejný život

ChrisChris Komentářů: 18
upraveno 21. říjen v Povídky
Ahoj všem, jak jsem před pár dny psal v plkacím vlákně - nějak se mi podařilo dokončit(dopsat) něco, co jsem rozepsal. Nevím jestli je to román, povídka, novela, to není podstatné. Má to cca 31 tisíc slov - cca 100 NS, ale v mé hlavě je to jaksi ukončeno. Jerry mě pobídl ať to tady vyvěsím, na což se necítím. Navíc pochybuji, že by někdo louskal sto stran velmi hrubého textu, plného pravopisných a gramatických chyb. Nicméně, probudil se ve mně kritik, který mi říká, ať to dám pěkně do šuplíku a zapomenu na to - a to nechci.

Proto sem dávám jen pár namátkových úryvků a rád bych poprosil o deset minut vašeho drahocenného času. Prosím ať se nezabýváte pravopisem, rád bych jen věděl jestli je to ke čtení nebo naopak odsouzeno k temnotě na dně šuplíku.

Takže děkuji a níže už samotný text

****
Nebýt toho vyhozeného kolene na lyžích poslední den prodlouženého víkendu, který Hynek trávil s Alicí, Eliškou a čtyřletým Matějem v lyžařském středisku ve vysokých Tatrách, pravděpodobně by po návratu a ještě teď, rok od jeho pádu, seděl v kanceláři, ve třetím patře zlínské jednadvacítky a ťukal do počítače kvanta čísel. Práce, kterou z celého srdce nenáviděl. Namísto toho teď sedával v šestnáctém patře v kavárně a do svého notebooku ťukal kvanta písmen. Práce, kterou miloval a po které dlouhých deset let, coby finanční úředník, tajně toužil. To vyhozené koleno, kvůli kterému si myslel, že přijde o práci a peníze, byla nakonec ta nejlepší věc, která ho potkala.
---
Štěpán byl knižní barbar a výčet jeho přečtených knih začíná i končí u Honzíkovy cesty. Nepočítáme-li teda za knihu westernový sešit G. F. Ungera svazek č. 58 Zlatá strž z roku 1996, který značně ohmataný ležel na stolku v čekárně na chirurgii, kam se v roce 2002 dostal poté, co se na oslavě vlastních dvacetin rozhodl pobavit kamarády tanečkem, a výsledkem byla dvojitá zlomenina stehenní kosti levé nohy. Za těch sedm návštěv ten napínavý, čtyřiašedesáti stránkový skvost dokázal přelouskat.
---
Do prdele, pomyslel si po přečtení zprávy od Alice. Rychle se osušil a za tři minuty už vybíhal z domu. Do mateřské školy na Budovatelské to měl asi patnáct minut. Když se s Alicí, rozhodli postavit na vlastní nohy a pořídit si vlastní bydlení, zvažovali, jestli zůstanou na Hynkově rodné Moravě, nebo z nich budou: ”cajzli" jak si dřív Hynek utahoval z Pražáků. Vidina Prahy, města neomezených možností, ho lákala, připadalo mu to jako by šel z prdele do New Yorku. Alici to bylo v podstatě jedno, v Praze se narodila, ale každý možný víkend trávila ve Zlíně u babičky, která tam po smrti dědečka byla sama na celý dvoupatrový dům už od svých třiapadesáti. Když potom dostala mrtvičku, ze které se jako zázrakem plně zotavila, rozhodli se Aliciny rodiče, že bude lepší, když se přestěhuje do Prahy, aby ji měli pod dozorem. A tak se problém s tím, kde bydlet vyřešil sám. Z babičky se na stará kolena stal Cajzl a Hynek s Alicí se nastěhovali do babiččina domu na Vršavu.
---
“Tak pojď, kamaráde,” volal na Matěje, když dorazil do školky. Doufal, že se vyhne paní Adámkové, která tam zastávala funkci ředitelky už v době, když byla malá Eliška. A to už tehdy byla stará.
Matěj osedlal své odrážedlo, po cestě koupili zmrzlinu a namířili si to do central parku na Jižňáku. Tam si Matěj rád hrával a Hynek měl čas přemýšlet nad svojí knihou. Byl pátek. Na obloze nebyl ani mrak, pofukoval už teplý, téměř letní vánek, který s sebou nesl vůni z odkvétajících šeříků. Park se začínal plnit lidmi.
“No nazdar Hemingwayi,” zaslechl za zády, když se chystal zapsat si myšlenky, které ho právě napadly. Jiří Bartoš, nejlepší kamarád na prvním stupni. Spolu brázdili sídliště a byla to nerozlučná dvojka. Syn prominentních rodičů, kdy maminka byla lékařka a tatínek ředitel fabriky. Byl to pohledný kluk, který měl navíc to štěstí, že neměl o nic nouzi. Když většinu spolužáku oblékal místní Vietnamec, on nosil adidasky z dovozu. V páté třídě se Jiří mohl pyšnit titulem největší kretén školy a bylo po přátelství. Stal se z něj typický syn bohatých rodičů, namyšlený sebestředný blb. Kolem něj se shlukla skupina podobně jednoduchých individuí z řad spolužáků ale i starších kluků a holek. V osmičce, době kdy bylo in patřit do nějakého kolektivu, se oděl do letecké bundy, uplých černých jeansů, vysokých těžkých bot a připojil se k holohlavé partě, prohánějící cikány a všechny kdo se s nimi paktovali. Po základní škole o něm Hynek ztratil povědomí. A teď tady stál.
“No nazdar,“ otočil se na něj. Stál tam muž, prošedivělý, sešlý v otrhaném šedém tričku s vyhrnutými rukávy a špinavých vytahaných riflích s pudlem u kolen. Tvář měl plnou bolavých vředů, jizvy na rukou a neskutečně smrděl.“
“Tak ty si spisovatel, jo?”, zašišlal. Byly vidět zkažené zuby, přesněji všechny čtyři, které mu ještě zůstaly. Hynek se nezmohl ani na slovo, jen zvedl udiveně obočí.
“Tak to jsi ve vatě, že. Nepůjčíš mi pětikilo,” neostýchal se.
Hynek se ani nesnažil vzdorovat vlastnímu přesvědčení, že peníze nahodile nepůjčuje. Z peněženky vytáhl dvě dvousetkoruny, stokorunu a podal je Jiřímu, který je třesoucí rukou v mžiku shrábl.
“Vrátím,” volal už při odchodu a zmizel někde v křoví.
---
Slunce už stoupalo nad střechy domů, vítr rozfoukal všechny mraky. V Irrsdorfu začínal krásný jarní den. Z oken pokojů se naskýtal nádherný výhled na horu Irrsberg. A protože Irrsdorf leží přímo na úpatí této hory, byl to skutečně impozantní pohled. Hora to sice nebyla až tak velká, ze všech stran byla protkaná stezkami a cestičkami, ale z této bezprostřední blízkosti vypadala jako obr. Ti praví obři, čnící ze země jako hroty a sahající až k nebi se schovávali v zákrytu za ní. Hynek spokojeně ukončil psaní. Zanedlouho byla kompletní pánská část výpravy, včetně těch nejmenších, už vzhůru a řešili v kuchyni plán dnešního výletu. Hynek se Štěpánem se skláněli nad dvoumetrovou rozkládací mapou Rakouska v měřítku 1:300000 roztaženou přes jídelní stůl. Filip s Matějem pak zalezení pod stolem proháněli své Burago modely mustanga a corvetty se kterými se proplétali mezi nohami židlí.
---
Hynek se Štěpánem dorazili na hlavák v sobotu před polednem, kde už Erik na parkovišti točil do maximálních otáček svého naleštěného černého passata aby dal všem ve známost, že dnes večer se budou dít velké věci. Což bylo všem zřejmé už z nápisů na všech zadních oknech DNESKA TU CHLASTÁJŮ MORAVÁCI.
“Přivítání sis nachystal teda velkolepé, to se ti musí nechat,” ocenil Štěpán Erikovu přípravu, když nasedli do auta.
“Dobrý ne? Ať tady ti Pražáci vědí, co to znamená, když pijů moraváci,” hlásil se ke kořenům Erik, který dezertoval před více než patnácti lety, a to Pražské nářečí – hele, dobrý, mlíko a viď – přijal za své hned první týden.
---
Léto stále nechtělo skončit a na Moravě panovala obzvlášť nesnesitelná horka. Do Prahy tentokrát vyrazili autem, aby se nemuseli potit někde cestou na nádraží. Dálnice byla jako obvykle rozesraná jako dvorek v Hošticích, tak s každým kilometrem nabírali větší zpoždění. Hynek rozhodl, že na schůzku půjdou společně.
---
Prosklené dveře kavárny zaskřípaly a kluci upnuly své pohledy k siluetě, která jimi vstoupila. Slunce za jejími zády jako by tvořilo efekt reflektoru na předváděcím molu. Rád bych tady popsal tu klasickou scénu z amerických filmů. Do místnosti vstoupila vysoká děva v upnutých mikro mini šatech, čas se zpomalil, téměř zastavil. Svůdně přehodila zlatou hřívu ze strany na stranu a ladným krokem gazely se vydala směrem k nim. Přestože byla uvnitř, vítr jí dál čechral vlasy a obrovské sluneční brýle hodny hollywoodské stááár, jí zakrývaly celou tvář. Místností se rozlila vůně neznámého francouzského parfému – musel být francouzský, ty voní nejlíp. Ženy závistivě zírali na tu božskou dokonalost a muži, ti ztráceli vědomí.
Realita byla ale drobně odlišná. Vysoká děva měla ve skutečnosti metr šedesát, a to včetně tří centimetrové platformy tenisek. Mikro mini šaty vystřídalo volné tričko ke krku a rifle. Zlatá hříva byla stažena do copu a celebrití brýle, byly zřejmě hozeny na dně batohu vedle notebooku, balíčku kapesníků, zelených orbitek a malinového Labela. Místností zavanul Playboye for Her z Tesca za 108 kaček v akci, což se rozhodně nedalo považovat za vůni. Spíše to připomínalo parfém, kterým cikánky v osmdesátých letech na pouti voněly vystřelené růže.


Komentáře

  • ChrisChris Komentářů: 18
    Kapitola první -nemám ještě název
    Nebýt toho vyhozeného kolene na lyžích poslední den prodlouženého víkendu, který Hynek trávil s Alicí, Eliškou a čtyřletým Matějem v lyžařském středisku ve vysokých Tatrách, pravděpodobně by po návratu a ještě teď, rok od jeho pádu, seděl v kanceláři, ve třetím patře zlínské jednadvacítky a ťukal do počítače kvanta čísel. Práce, kterou z celého srdce nenáviděl. Namísto toho teď sedával v šestnáctém patře v kavárně a do svého notebooku ťukal kvanta písmen. Práce, kterou miloval a po které dlouhých deset let, coby finanční úředník, tajně toužil. To vyhozené koleno, kvůli kterému si myslel, že přijde o práci a peníze, byla nakonec ta nejlepší věc, která ho potkala.
    “Ty jo, ještě že jsem se nikdy nenaučil pořádně lyžovat. Kdybych byl profík, tak bych toho hada dětí šněrujících ze strany na stranu zaregistroval dřív a v pohodě bych zabrzdil. Tak jsem se do toho “obul” po svém, a přestože nohy zastavily, zbytek těla pokračoval v původně zamýšleném směru s jasně vytyčeným cílem zastavit až u dolní stanice,” vtipkoval, když po roce dopsal a vydal svou první knihu.
    Sto devadesáti pěti stránkový román Jak jsem se stal (ne)závislým, pojednával o muži lapeném v systému snažícím se několik let změnit svůj život, až u sebe nakonec objevil vášeň pro sport, která ho přivedla k běhu, poté k plavání, a nakonec k vítězství na evropském závodu v triatlonu. To pravé vítězství se ale neodehrálo na dráze, nýbrž v jeho životě, který díky novému pohledu, novým zájmům a koníčkům, kompletně změnil. Jaká to podobnost s jeho životem. Hynek se ale nikdy netajil tím, že se inspiroval vlastním osudem.
    “Dělá to každý, myslíš si, že Viewegh, Hartl nebo třeba ta tvoje Třeštíková, mají všechny ty své příběhy kompletně smyšlené? Odráží tam i svůj život, vlastní prožitky,” obhajoval se, když Alice při čtení prvního draftu neškodně poznamenala, že to hodně připomíná Hynkův život.
    “Navíc, to víš jenom ty, že to připomíná můj život, nikdo další nemůže nic podobného říct, protože mě tak neznají.”
    “Hele nevztekej se. Netvrdím, že to je špatný. Pouze jsem zmínila tu nápadnou podobu s tebou. Jinak je to cekem dobrý...,” a s delší pauzou dodala, “na začátečníka,” přičemž se škádlivě pousmála. Na to už Hynek nedokázal nic říct a s úsměvem jen zakroutil hlavou. To dělal vždy, když ho Alice mile překvapila svým humorem a schopností být nad věcí. To byla taky jedna z věcí, kterou na ní už téměř dvě desetiletí miloval.
    Poznali se na horách v Beskydech poslední prosincový týden posledního roku minulého tisíciletí. Když se jich teď lidé ptají, jak jsou vlastně dlouho spolu, rádi vtipkují: ”už přes dvě tisíciletí.” Málokdo by Alici hádal třicet, natož třicet pět, které měla za pár měsíců oslavit. A přestože už na svět na svět přivedla dvě děti, za ta dlouhá léta nezestárla snad ani o den. Stále má ty dlouhé, vlnité, kaštanové vlasy, dokonce i stejně husté. Výrazné hnědé oči, kolem kterých není žádná vráska. Postavu se jí daří držet celý život, tak ani po jednom porodu netrvalo dlouho a vrátila se ke svému normálu.
    Alice byla se svými kamarádkami na čtyřdenním lyžařském pobytu. Hynek se Štěpánem tam ten den zrovna jeli taky lyžovat. Hynek měl čerstvý řidičák a na splátky si koupil prvního Favorita. S Alicí na sebe narazili v bufetu, kde oba s tácem v ruce zírali na nabídku jídel. Henek teda jen do té doby, než si jí všiml. Nemohl z ní poté spustit oči.
    “Ty vole, dívej na tu borku, to je mydlo, ”drcal u stolu do Štěpána a s plnou pusou výpečků a špenátu mumlal.
    “Nějaká pražanda a tobě se zatemní mozek. A stejně už jeden závazek máš, ne?”
    “Stejně se rozcházíme, ale to sem teď nemotej. Ty vole já jsem se asi zamiloval.”
    “Jasně tak běž za ní, a řekni ji to pěkně na rovinu: ”Ahoj, já jsem Hynek a ty jsi strašně pěkná. Právě se rozcházím s holkou a chtěl bych chodit s tebou,” utahoval si Štěpán.
    “Ty jsi fakt blbec, ale víš co, máš pravdu. Jdu za ní.” A taky že šel. Přisedl si ke skupince čtyř holek a za pár minut odcházel s pražským telefonním číslem na pevnou linku.”
    Když se za pár dní odhodlal na to číslo zavolat, byl mile překvapený, že to bylo skutečné číslo. O to víc byl pak překvapený, když se dozvěděl, že Alice má babičku ve Zlíně a že o víkendu tam bude. Ten víkend, první sobotu nového milénia se skutečně setkali. Proběhly první procházky zamrzlým Zlínem, první pusy. S příchodem nového roku tak vznikala i nová láska.

    “Tak už máš námět, postavy nebo aspoň představu o čem bude tvá druhá kniha?” vyzvídal Štěpán na Hynkovi, když se po tenise, kterému se nepravidelně věnovali už pět let, sešli na pivu, které pravidelně provozovali po nepravidelných tenisech. Hynek se připravoval na psaní své další knihy. Jak vždycky odpovídal Alici, na její otázku, proč tam chodí, když je druhý den unavený: ”Já tam musím chodit, čerpám tam inspiraci.”
    “No jo, ty čerpadlo,” dostalo se mu často odpovědi, to, když čerpá tak moc, až je mu druhý den špatně.
    “Představu bych měl, jména už mám vymyšlená dlouho, i prostředí kde se to bude odehrávat,” netajil se Hynek. Proč by taky. Štěpán byl jeho nejlepší kamarád, se kterým sdíleli úplně všechno už od školních lavic. Dokonce i první holku. Ne že by ji teda sdíleli ve stejný čas, ale když Hynek potkal Šárku, Štěpánovi se hned líbila. Když se pak po půl roce chození rozešli, Štěpán moc dlouho neotálel a zkusil nahodit udičku. Zhrzená Šárka se po pár pokusech chytla a byla z toho láska až za hrob. No za hrob, chodili spolu asi rok a pak šli od sebe, ale Štěpán ji nepustil z hlavy ještě hezkých pár let. Hynkovi jeho nový vztah vůbec nevadil, byl to, on, kdo inicioval rozchod. Začalo jim to skřípat, Hynkovi nevyhovovalo občasné scházení, protože Šárka bydlela v jiném městě, a navíc přes týden bývala na intru a taky protože potkal Alici, které propadl hned první den.
    “Tak nenapínej a něco prozraď,” dožadoval se informací a oběma rukama nervózně otáčel poloprázdným půl litrem plzně. Štěpán byl knižní barbar a výčet jeho přečtených knih začíná i končí u Honzíkovy cesty. Nepočítáme-li teda za knihu westernový sešit G. F. Ungera svazek č. 58 Zlatá strž z roku 1996, který značně ohmataný ležel na stolku v čekárně na chirurgii, kam se v roce 2002 dostal poté, co se na oslavě vlastních dvacetin rozhodl pobavit kamarády tanečkem, a výsledkem byla dvojitá zlomenina stehenní kosti levé nohy. Za těch sedm návštěv ten napínavý, čtyřiašedesáti stránkový skvost dokázal přelouskat. Přesto po vydání Hynkovi prvotiny byl jeden z prvních, který si ji zakoupil, asi jako gesto podpory, protože spoustu úryvků už četl ve fázi psaní. A taky byl jeden z prvních, který ji přečetl.
    “Okey,” podlehl Hynek nátlaku. Stejně chtěl znát názor, než se vůbec pustí do psaní.
    A tak se rozpovídal, dával si pozor, aby toho neprozradil zbytečně moc, ale zase se snažil v něm probudit zvědavost.
    “Převážně se to bude odehrávat v Praze.”
    “To je jako všechno, co mi řekneš?
    “Stačí, ne?” vtipkoval
    “No přitlač, nebo si to nepřečtu.”
    Napil se piva, zkontroloval zbývající množství, jestli už má pokynout servírce. Zhodnotil, že ještě chvíli vydrží a sklenici odložil.
    “Když jsem přemýšlel, nad tím, co budu psát, honily se mi hlavou spousty nápadů, jen takové útržky, nic konkrétního, na čem bych byl schopný postavit celou knihu. Napadlo mě proto, že bych mohl zkusit napsat knihu povídek. Víš jak, víc kratších příběhů v jedné knize.”
    “Rozumím a máš už něco? Aspoň řádek nebo tak?”
    “Jednu povídku mám, řekl bych kompletně vymyšlenou. “
    “Ale?” Štěpánovi se zdál byl trochu nejistý.
    “No, není to čtení tak úplně pro každého.”
    “Jak to jako myslíš. Je to krvák, horor, sci-fi?”
    “No to vůbec, je to takové trochu sprosté.”
    “Jako ty chceš napsat porno?”
    “Ale hovno a ne porno. Je to sice občas trochu sprosté a vulgární, ale ve finále to je romantický příběh o tom, co dokáže pravá láska. Co dokáže člověk pro druhého udělat. Že láska nezná hranic.”
    “Ty vole ty chceš okopírovat padesát odstínů?”
    “Nechci nic kopírovat, zaprvé jsem je nečetl ani neviděl, celá ta mánie kolem toho mě tak nějak obešla. A za druhé si z tebe dělám prdel. Né. vážně, zapomeň na to, to byl vtip. Napadlo tě někdy jakou sílu může mít pouhá myšlenka? A nemusí to být ani myšlenka založená na pravdě nebo zkušenosti"? Třeba taková domněnka?
    “No, popravdě ani ne,” odpověděl Štěpán.
    “Představ si třeba, že potkáš super krásnou holku, ale úplně jako mega mydlo – co ti vytane na mysli? ”
    “Jak jako?”
    “No po tom, co bys ji nejraději slíbil věrnost, hojnost a kupu dětí, za deset – no dvě minuty jejího času, tak ta první opravdová reálná myšlenka?”
    "Třeba jestli bych se jí mohl líbit. Nebo spíš obráceně – tak na tu nemám, ta by si o mě ani kolo neopřela, to je jiný level, něco takového, nejspíš.
    “Přesně,” Hynek se rozzářil, protože Štěpán mu jen potvrdil teorii, která mu zaměstnávala mozek.
    “Přesně o tomhle budu psát, Jaký dopad má pouhá myšlenka/domněnka na životy a osudy lidí.
    “A už mám i název povídky.”
    “A to?”
    “Víš, co nechme to být, až budu mít pár stránek, dám ti to přečíst,” zakončil a zvedl prázdný půllitr na znamení, že je připraven na doplnění.
    “Ok,” souhlasil Štěpán a dál už nevyzvídal.
    Hynek otočil list a změnil téma.
    “Tak, co koupils?
    “Koupil.”
    “Kolik?”
    “Deset.”
    “Ty voooole, slušné. Takže to v pátek uděláš”
    “Asi jo.”

    LETMO – pracovní název
    Část první – Míša
    Hodinky Garmin na levém útlém zápěstí ukazovali přesně 8 hodin ráno, 3,2 kilometru a 124 tepů za vteřinu. Míša zběžně přečetla údaje z displeje.
    Ještě skoro 3 km, pomyslela si. Sprcha, čtyřicet minut cesta, to stíhám tak tak.
    Přidala do kroku. Hlavou se jí honily všechny možné scénáře nadcházející schůzky. Zaměstnávalo ji to natolik, že ani nevnímala okolí.
    Jak je to dlouho, co jsem poprvé žádala o práci. Šest? Ne, sedm. Sedm dlouhých let jsem nemusela podobné věci řešit. Ty vado, to bude fiasko.
    To nemůžu zvládnout. Do prdele vždyť já už nejsem snad ani schopná složit kloudnou větu. Natož vést rozhovor s ředitelem. Do háje vždyť mé rozhovory se v posledních letech točili pouze kolem posraných plenek a slevových letáků v Kauflandu.
    Míše se s každou další myšlenkou stupňovala nervozita. Žaludek měla sevřený a v břichu chvění. Pochybovat o sobě začala už o dvě hodiny dříve, když se po ránu viděla v zrcadle.
    Bože ty pytle pod očima, mastné vypelichané vlasy. Ty děcka mě totálně vycucaly. Břicho mám jako bych byla zase ve třetím měsíci a ten rosol na stehnech.
    Pravda byla ale jinde. Míša byla třiatřicetiletá pohledná hnědooká bruneta s hladkou tváří, kterou si nikdy nemusela hnusit mejkapem nebo ucpávat podobným bordelem. Její přirozené kráse stačila řasenka. Postavu měla optimální a po dětech jediné, co jí zůstalo bylo trochu nadbytečné kůže v dolní části břicha, což se jí ale dobře dařilo skrývat vhodně zvoleným oblečením. Jako každá žena ale byla se svým vzhledem nespokojena a realitu viděla tak nějak jinak. Zabraná rozborem svého vzhledu a ponořená do analyzování vlastní neschopnosti běžela rychleji a rychleji, jako by se snažila před těmi myšlenkami utéct.
    “Pardon,” letmo pronesla směrem k muži se kterým se téměř srazila, ale na poslední chvíli se dokázala vyhnout.
    To bylo o chlup. Určitě mě teď pozoruje a říká si na co běhám, že mi to stejně nepomůže.
    Po příchodů domů se spěšně osprchovala, při pohledu do zrcadla se opět zhrozila, když uviděla svoji rudou tvář.
    “Sakra takhle nemůžu vyjít mezi lidi vždyť vypadám jak Vision.” Ne že by zrovna ona byla skalním fanouškem komiksových hrdinů, kteří poslední desetiletí okupují plátna kin, obrazovky obýváků a zdobí trička dětí a mužů, ale tak nějak to nešlo doma přehlédnout. A když se jednou vrátila z běhání a manžel jí řekl, že vypadá jako Vision a následně jí ukázal o kom mluví, jen se tomu usmála a přijala jako fakt, že: “jsi červená jak rajče” nebo “rudá jako rak” má v dnešním světe nový výraz. Nicméně doufala, že se její barva vrátí do normálu, něž bude muset předstoupit před pana Beneše a žádat ho o práci.
    Rychle si vysušila vlasy, nakrémovala vysušenou pokožku, vyházela šatník a hledala vhodnou košili k riflím.
    K téhle nemám boty. Tato je moc průhledná. Z tohoto mi lezou prsa. Tuhle vůbec.
    “Nemám co na sebe,” vyšilovala.
    Šaty. Je léto. Co kdybys si dala šaty? Vyházela druhou část skříně. Moc krátké. Hnusné, proč jsem je ještě nevyhodila. No tak v tom si zrovna můžu jít stoupnout k silnici. To by šlo. Ale, co za boty? Podpatky? Baleríny? Žabky? Kecky?
    Opět stanula před zrcadlem, jednoduché černé šaty na ramínka těsně ke kolenům, bez výstřihu a k tomu béžové sandálky. Nebyla úplně přesvědčená, že zvolila to nejlepší oblečení, ale pohled na hodinky rozhodl za ni.
    "Cože, to už je devět deset. Nestíhám. Nestíhám. Nestíhám.
    Sbalila klíče, mobil a než za sebou zabouchla dveře ještě pohlédla do bytu. Vypadalo to tam jako po výbuchu atomovky.
    Zabouchla dveře a stále s Visionem se vydala na pohovor
    .

    Přestože byl teprve konec května, teploty už od rána šplhaly k vysokým číslům. Po třech hodinách psaní a mazání se Hynek zasekl a dál mu nepřicházela slova. Zaklapl notebook, dopil poslední hlt totálně ledové kávy a šel se vysprchovat. Každý den chtěl napsat alespoň dvě strany, nejlépe na jeden zátah. Těžko se mu vracelo k psaní v průběhu dne, na že by se mu snad nechtělo, i když taky byl občas lehkomyslný, ale odpoledne už pozornost vyžadoval hlavně Matěj, občas Eliška a Alice a vůbec bylo potřeba se postarat o plynulý chod jak domácnosti, tak dětí, minimálně do doby, než se vrátí Alice a převezme otěže. A jelikož Alice chodila později odpoledne, neměl pak už čas ani energii se vracet k počítači. A proto nejraději psal z rána. Tentokrát se ale trápil hned s úvodní stranou, a tak usoudil, že bude lepší celý námět ještě přehodnotit.

    NEZAPOMEŇ, NA MATĚJE. A.

    Do prdele, pomyslel si po přečtení zprávy od Alice. Rychle se osušil a za tři minuty už vybíhal z domu. Do mateřské školy na Budovatelské to měl asi patnáct minut. Když se s Alicí, rozhodli postavit na vlastní nohy a pořídit si vlastní bydlení, zvažovali, jestli zůstanou na Hynkově rodné Moravě, nebo z nich budou: ”cajzli,” jak si dřív Hynek utahoval z Pražáků. Vidina Prahy, města neomezených možností, ho lákala, připadalo mu to jako by šel z prdele do New Yorku. Alici to bylo v podstatě jedno, v Praze se narodila, ale každý možný víkend trávila ve Zlíně u babičky, která tam po smrti dědečka byla sama na celý dvoupatrový dům už od svých třiapadesáti. Když potom dostala mrtvičku, ze které se jako zázrakem plně zotavila, rozhodli se Aliciny rodiče, že bude lepší, když se přestěhuje do Prahy, aby ji měli pod dozorem. A tak se problém s tím, kde bydlet vyřešil sám. Z babičky se na stará kolena stal Cajzl a Hynek s Alicí se nastěhovali do babiččina domu na Vršavu.
    “Tak pojď, kamaráde,” volal na Matěje, když dorazil do školky. Doufal, že se vyhne paní Adámkové, která tam zastávala funkci ředitelky už v době, když byla malá Eliška. A to už tehdy byla stará.
    “Nechci tam jít, je to tlachání o ničem. Dobrý den rodičové, vítám Vás ehm na schůzce, kde ehm budeme probírat ehm ehm budeme probírat zabezpečení budovy,” parodoval paní Adámkovou, pokaždé když měl jít na schůzku rodičů. “Ta ženská neumí mluvit, ta už měla být dvacet let v důchodu, všem by nám ušetřila spoustu času,” snažil se vykroutit z této nemilé povinnosti. Pravdou ale bylo, že ještě teď jí chyběl rok do důchodu. Nakonec ale vždycky šel a vždy mu Alice potom dala zapravdu. “Dnes byla ještě pomalejší než minule,” konstatovala.
    Doufal marně. Paní Adámková jako by na něj čekala, a tak, než se Matěj stihl převléknout, zasypala ho dotazy, které snad měla naučené a jenom číhala, aby jí snad neproklouzl.
    “Vy jste učiněný zázrak, pane Schránil. Jak jste to ehm udělal, že jste sebral ehm ehm ehm odvahu a vypověděl jste svoji práci na ehm finančním úřadě. A ta vaše kniha, jak se prodává? Ehm ehm a už máte nějaký nový nápad? Už píšete další? Ehm Ehm.”
    Hynek se snažil pomoct Matějovi, aby byli co nejrychleji pryč a mezi dotazy jen stroze odpovídal.
    “Ani nevím. Netuším. Nemám. Nepíšu,” ale aby nebyl za hulváta, tak se na paní ředitelku otočil, zpříma se jí podíval do očí a zašeptal:” Paní ředitelko, co bych to byl za spisovatele, kdybych všechno hned vyzradil. Nechte se překvapit,” jedním okem na ni mrkl. V duchu si ale pomyslel, aby se toho vůbec dožila. To už byl Matěj převlečený a odcházeli ze šaten.
    “Tak na shledanou paní ředitelko. Matěji rozluč se.”
    “Nasedanou”, volal Matěj už téměř ze vstupních dveří.
    “Na shledanou chlapci.”
    Nejhorší část dne měl úspěšně za sebou.

    STAV SE V PARKU, JAK SKONČÍŠ.

    Matěj osedlal své odrážedlo, po cestě koupili zmrzlinu a namířili si to do central parku na Jižňáku. Tam si Matěj rád hrával a Hynek měl čas přemýšlet nad svojí knihou. Byl pátek. Na obloze nebyl ani mrak, pofukoval už teplý, téměř letní vánek, který s sebou nesl vůni z odkvétajících šeříků. Park se začínal plnit lidmi.
    “No nazdar Hemingwayi,” zaslechl za zády, když se chystal zapsat si myšlenky, které ho právě napadly. Jiří Bartoš, nejlepší kamarád na prvním stupni. Spolu brázdili sídliště a byla to nerozlučná dvojka. Syn prominentních rodičů, kdy maminka byla lékařka a tatínek ředitel fabriky. Byl to pohledný kluk, který měl navíc to štěstí, že neměl o nic nouzi. Když většinu spolužáku oblékal místní Vietnamec, on nosil adidasky z dovozu. V páté třídě se Jiří mohl pyšnit titulem největší kretén školy a bylo po přátelství. Stal se z něj typický syn bohatých rodičů, namyšlený sebestředný blb. Kolem něj se shlukla skupina podobně jednoduchých individuí z řad spolužáků ale i starších kluků a holek. V osmičce, době kdy bylo in patřit do nějakého kolektivu, se oděl do letecké bundy, uplých černých jeansů, vysokých těžkých bot a připojil se k holohlavé partě, prohánějící cikány a všechny kdo se s nimi paktovali. Po základní škole o něm Hynek ztratil povědomí. A teď tady stál.
    “No nazdar,“ otočil se na něj. Stál tam muž, prošedivělý, sešlý v otrhaném šedém tričku s vyhrnutými rukávy a špinavých vytahaných riflích s pudlem u kolen. Tvář měl plnou bolavých vředů, jizvy na rukou a neskutečně smrděl.“
    “Tak ty si spisovatel, jo?”, zašišlal. Byly vidět zkažené zuby, přesněji všechny čtyři, které mu ještě zůstaly. Hynek se nezmohl ani na slovo, jen zvedl udiveně obočí.
    “Tak to jsi ve vatě, že. Nepůjčíš mi pětikilo,” neostýchal se.
    Hynek se ani nesnažil vzdorovat vlastnímu přesvědčení, že peníze nahodile nepůjčuje. Z peněženky vytáhl dvě dvousetkoruny, stokorunu a podal je Jiřímu, který je třesoucí rukou v mžiku shrábl.
    “Vrátím,” volal už při odchodu a zmizel někde v křoví.
    Na pár okamžiků, zůstal Hynek sedět s vytřeštěnýma očima a nechápal, čeho byl teď svědkem. Nejen, že neřekl jediné slovo, ale nedokázal pochopit, jak může člověk takhle skončit. Z udivení ho vytáhla až Eliška, která byla na cestě ze školy, když jí Hynek poslal smsku.
    “Ahoj tati, na co tak civíš?”
    Hynek se konečně vrátil do reality, v rukou držel zápisník, do kterého teda nenapsal ani čárku.
    “Ale, viděl jsem tady bývalého kamaráda. Neslyšel jsem o něm od školy. Myslel jsem, že tady už nebydlí. To je fuk. Co ty? Jak ve škole? Učitelé poslouchali?” Hynek měl s Eliškou skvělý vztah. Byli spíš kamarádi než otec s dcerou. I Alice se často podivovala, že jemu toho ve svých dvanácti řekne víc, než jí. Třeba to, jak jí dal první pusu David Ondříček, o osm dní starší spolužák. O prázdninách před nástupem do šesté třídy se potkali na koupališti. Když na dece hráli, vadí a nevadí, David musel na nevadí, Elišce dát pusu. Tak se k ní bez váhání naklonil a vlepil jí letmou pusu na pusu. A Eliška se zamilovala. David byl zamilovaný už dávno před tím, proto ta pusa nebyla náhodná. Byl to plán.
    “V pohod tati, dneska úča moc neprudila,” smála se a Hynek se smál s ní. Okem zkontroloval Matěje, který byl zabraný do bagrování na pískovišti a pravě se nacházel ve světě, kde byl řidičem obrovského pásového Caterpillaru a kopal hlubokou díru, která se měla proměnit v obří pevnost.
    “Vezmeš mi prosím tě domů batoh, stavila bych se na chvíli ještě u Martiny.”
    “Jasně, přijď ale brzy. Musíme se ještě sbalit.”
    “Jasan tati. Nedal bys mi prosím tě nějaké peníze, zašli bychom si do cukrárny.”
    Hynkovi to přišlo vtipné, sáhl do peněženky, kde měl už pouze pětistovku.
    “Zbytek vrátit.”
    “Díky, tati. Čau.”
    “Čau.”
    Po té nečekané návštěvě se nedokázal přinutit myslet na něco jiného než na to, co před chvílí viděl.
    Otevřel zase zápisník a poznačil si: sešlý muž kolem čtyřicítky, oblečení na něm vyselo, vypadal jako by několik týdnů neviděl postel, sprchu a pořádné jídlo. Že by nemoc? Drogy?
    Může za tím být cokoliv, a tak se rozhodl nesoudit.
    Oprášil Matěje od tuny písku a o batoh bohatší a tisícovku chudší se vydali domů.

    Část druhá
    Cestou opět propadla pochybnostem. Za ta léta izolace doma si vybudovala hodně silné nesebevědomí a přesvědčení o tom, že je nehezká, hloupá, nekomunikativní a že i přes své vzdělání je hodna maximálně úklidu veřejných toalet.
    Dobrý den pane Beneši, jmenuji se. To je debilní, vždyť on bude vědět, jak se jmenuju, má se mnou dohodnutou schůzku. Dobrý den, mám se dobře, děkuji za zeptání. Nesmysl, určitě se mě nebude ptát jak se mám.
    Jak se blížila k místu schůzky, nervozita dosahovala maximální možné míry. Od budovy už ji dělilo jen několik metrů. Obrovské prosklené dveře ji znervóznili ještě víc.
    Sakra ty dveře nemají kliku. Zpomalovala krok. Otevírají se vlevo nebo vpravo? Je to vrátný, ten, co tam kouří? V takových hadrech to bude spíš majitel. Třeba bude gentleman a otevře mi.
    Ke dveřím přistoupila zleva, zatlačila, ale dveře se ani nepohnuli, jedním úkrokem vpravo se přesunula na druhou stranu, zatlačila na sklo a dveře se k její úlevě otevřeli.
    Tak to to moc dobře nezačíná. Neumím otevřít ani dveře. To bude fiasko. To musím vypadat hodně v krizi, že mi ani chlap neotevře dveře.
    Po širokých mramorových schodech vystoupala do druhého patra budovy, odtud pak do podkrovní části budovy vedl výtah. Přímo naproti výtahu byl široký stůl, za kterým seděla sekretářka.
    “Vy budete paní Michaela Hájková?” zeptala se Míši, když přistoupila k ní.
    “Ano.”
    “Prosím posaďte se tamhle a chvíli počkejte, pan ředitel Vás hned přijme.“
    Míša poděkovala a přesunula se na židli ke dveřím, na kterých bylo napsané CEO. Pár minut na to, vystoupila z výtahu vysoká žena. Tělo ji obepínaly modré šaty nad kolena. Na nohou měla černé letní sandály se středním podpatkem. Obličej s výraznými lícními kostmi zdobily moderní brýle s tenkými obroučkami, které jí dodávali na přísnosti. Chůzí připomínající modelku na předváděcím molu, přistoupila k ženě na recepci a za pár okamžiků mířila ke stejným dveřím jako Míša.
    Snad se tohle nejde ucházet o tu samou práci. To jsem pěkně v prdeli.
    “Dobrý den,” pozdravila žena sebevědomím hlasem a posadila se vedle Míši.
    “Dobrý den,” odvětila Míša a nuceně se pousmála.
    "Tak to můžu jít zrovna domů. Soupeřit s touhle modelínou, je jako dát do ringu Supermana s – sakra s kýmkoliv.
    Míše se začaly potit dlaně.
    “Čekáte na pana Beneše?” zeptala se žena.
    “Ano, čekám.” Proč myslíš, že sedím u jeho dveří.
    “Taky jdete na pohovor?”
    Tak je to pravda, jde se taky ucházet o tu práci. "Ano, jsem objednaná na desátou.“
    “To i já,” řekla žena, kterou vůbec nepřekvapilo, že jdou obě ve stejný čas. Za to Míša vytřeštila oči, když si uvědomila, že bude v přímé konfrontaci.
    To se budu předhánět tady s tou nádherou? Té bude stačit se dobře předklonit aby bylo dobře vidět na její podprdu a jsem namydlená. Tak moment, ona žádnou podprdu nemá. Oči jí sjely na sukni. Ona snad nemá ani kalhotky. No paráda.
    Cinknutí výtahu přerušilo jejich konverzaci. Obě dvě upřely své pohledy ke dveřím výtahu.


    Matěj si hrál ve svém pokoji, Eliška byla u Martiny a Alice v pátek po práci chodila na hodinu jógy. Hynek tak měl po příchodu z parku chvíli klidu na psaní, dohnat ten blok z rána. Ze svého výkonu ale moc unesený nebyl, a když ve vstupních dveřích uslyšel zacinkat klíče, bylo mu jasné, že dnešní práce je u konce.

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.