DENNISE

fraikafraika Komentářů: 1
Dobrý den. Jsem tady nová a ráda bych slyšela váš názor na mou krátkou povídku.


DENNISE
„Jsem člověk, kterému můžete 100 % věřit.“ Promluvil z jediného místa v přístřešku, kam dopadalo měsíční světlo. Tyhle obchody se totiž nevyplácejí dělat ve dne. „Dobře víte, že nového dodavatele nepotřebujeme. Musím ale uznat, vaše nabídka mě nutí přemýšlet.“ Odpověděl Riccardo Figo, hlava rodiny Figových – mafiánské rodiny, jenž se prodejem drog proslavila v nejedné zemi.
„Pane Figo, jestli dovolíte, na tohle mám nejlepší recenze a jsem si jist, že na tom můžeme všichni dobře vydělat. Chtěl bych vaše peníze, abych mohl začít znovu a dostat svou dcerku Dennise do péče. Jistě mě vy a vaše početná rodina pochopíte.“ Ubohý Anthony Greenfield se na Riccarda podíval a doufal, že když vytáhl kartu s Dennise, bude moct dostat druhou šanci a vychovávat svou dceru – tentokrát bez drog.
Ze stínu vlhkého přístřešku se vynořila Figova žena María. Jediná žena, která dokázala svého manžela přimět ke změně názoru. „Vaši situaci chápeme, Anthony. Vy byste ale měl brát ohled na tu naši. Jsme žádaná značka, nebudeme odkupovat jen tak od ledajakých pochybných existencí, které námi nebyli dříve zkontrolovány.“ Řekne s jemným italským přízvukem. „Chcete říct, že před naším setkáním, jsem nebyl prověřen nejméně dvěma vašimi poskoky? Omlouvám se za svou drzost, ale trochu se mi to nezdá.“ Zaraženě vykoktá Anthony. Figo se pousměje. „Vyznáš se, to se mi líbí. Nechme promluvit peníze. Kolik za to všechno chceš?“ Zeptá se María, jež očividně přebírá Ricův obchod. „Chtěl bych tolik, aby soud pochopil, že Dennise dokáži zabezpečit. Manželé Figovi žádám po vás dvacet tisíc euro a dvě jednosměrné letenky.“ „Netroufáte si trochu?!“ „Mio caro, já myslím, že tady Anthonymu, budeme moci vyhovět, co říkáš?“ Rico se zamračí a potom nepatrně přikývne. „Pane Greenfielde, vaši nabídku přijímáme s okamžitou platností. Do tří hodin obdržíte letenky a na váš účet přibude dvacet tisíc euro.“ S těmito slovy ukončí María schůzi v již promočeném přístřešku.
Jakmile Anthony odejde z dohledu místa obchodu, v kapse mu začne vibrovat telefon.
„Plukovníku?“ započne hovor šeptnutím.
„Henry, proč ještě nic nevím? Tohle jsme si nemohli dovolit podělat.“ Zeptá se muže hluboký ženský hlas.
„Akce Dennise dopadla bezchybně. Do tří hodin je všechny budeme moci díky číslu účtu vyhledat.“
Po chvíli ticha žena odpoví. „Henry Kingsley, jste povýšen.“

KONEC

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,660
    Jé, ahoj, tak tě tu vítám!
    Tenhle typ povídek je moje krevní skupina, nápad je dobrý, ale zpracování trochu kulhá. Trochu ruší střídání minulého a přítomného času, potom je tu jaksi nepřehledný počet postav bez nějakého vysvětlení. Na ten námět je to příliš krátké, co to tak nějak rozvést a rozkošatět.
    A pak ještě jedna věc. Ale radši sem šoupnu svůj starší text o tom, co všechno by měla mít dobrá povídka. Třeba si z toho něco vezmeš. Ale piš dál, je to dobrý!

    Dobrá, den je deštivý, co dělat venku, takže jsem zasedl ke klávesnici a připojím pár dalších slov k tomuhle tématu.

    Takže, nápad, zpracování a pointa, tyhle tři slova budiž každému, kdo píše, jakýmsi zákonem. Bez nich to opravdu nebude ono.

    Ale jsou tu další tři slova, která by měla být v každém dobrém díle. Vlastně tím tak trochu rozvádím ten druhý zákon díla.

    Popis, děj, dialog.

    Tyhle tři věci je třeba dávkovat tak, aby čtenář, který sáhne po vaší povídce, nebyl zklamaný. Tyhle tři věci musí mít každá povídka. Dáme si příklad.

    Představte si, že se vám v hlavě vylíhne nápad, hodný Stephena Kinga a přímo vás vyzývá k tomu, abyste vytvořili světové dílo. Pokud budete mít v takovém díle osmdesátiprocentní podíl popisu, unudíte čtenáře k smrti. Pokud vymyslíte povídku nabitou dějem a zanedbáte to ostatní, budete mít čtenáře zmateného, který neví, co se děje a i když se na tvorbě takové povídky určitě vyřádíte, svého čtenáře vlastně podvedete. A jestliže vytvoříte nekonečný dialog jakýchsi mluvících hlav, debatujících o jakýchsi problémech, určitě nezaujmete ani nenáročnou duši.

    Samozřejmě, existují i tvrdě experimentální díla, sestávající z jednoho úděsně dlouhého dialogu postav. Ale v takovém případě by měl čtenář vědět, do čeho jde a je s tím srozuměný. Nakonec, je to jako ve filmu. Bavil by vás dvouhodinový film, skládající se jen z povídání sedících postav? A nebo mohutný děj, kdy byste něvěděli, proč se tak děje?A co takhle filmové dílo, skládající se jen z popisných scén?

    Tím chci říci, že je docela umění, tyhle tři věci namíchat tak, aby se vytvořila dobrá povídka a chce to zapřemýšlet i nad tím. Vhodných alternativ je spousta, je možné začít dialogem, pokračovat popisem a dějem, proložit jej dalším dialogem, prostě gradovat dílo a mít jej vyvážené tak, aby se dobře četlo.

    Píšeme dialog a máme toho tolik ústy svých hrdinů říci! Takže oba debatují, říkají spoustu věcí a čtenář se nudí. Ideální věc je rozbít dlouhý dialog dějem, nebo popisem událostí, které se dějí třeba i někde jinde v prostoru i v čase.

    A na závěr jeden příběh z ZVS. ( Pro mladší- Základní vojenská služba, takové dvouleté lepší vězení, kde se chlapec naučil nejen bránit vlast, ale, pokud to ještě neuměl i kouřit a pít lihové nápoje). Existovala tam soutěž ASUT( Pro mladší- Armádní soutěž umělecké tvořivosti, kde se ti, kdo měli špatné střelby a špatný čas v běhu na pět kilometrů snažili zalíbit velitelům). A jeden můj kamarád tam poslal povídku přímo z vojenského života. Samozřejmě mu ji omlátili o hlavu, protože- aby to bylo přímo ze života-několikrát před večerkou zasedl na kavalec a slovo od slova zaznamenal hovory svých spolubojovníků. Hájil se tím, že to tak opravdu bylo. Ale o to tady opravdu nejde.

    Takže, pro dnešek dost a třeba zase někdy, až budu mít chuť do díla...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.