Jedna malá povídka

Něco vám sem dám k přečtení. Myslím, že by se dal dopsat pěkný příběh . No řekněte, že ne 😊 byl to úkol z kurzu, či testu od Reného, takže i se zadáním a mým vybraným tématem.

Pokuste se napsat ucelenou a vypointovanou scénu (zhruba tři až pět odstavců) na základě výběru jednoho z následujících témat:

• Podivná osoba z mého města


Běžně se tu nic moc neděje. Takové malé městečko uprostřed Jizerských hor. Město s jedním autobusem za den, jedna hospůdka s dřevěnou terasou a krámek s šikovnou paní prodavačkou. Jinak nic, co by stálo za povšimnutí. Leda pískovna, kam se chodíme koupat a je tam tak průhledná voda, že je vidět skoro na dno. Bydlím tu už dlouho a vždycky tu byl klid. Žádné pozdvižení, nic vzrušujícího. Až teď. Je to asi týden, co se přistěhoval jeden chlap. Urostlý, pohled temný, sám, jen velký pes okolo něj pobíhá. Doga, Harlekýn, nádherná a pěkně rostlá, kolik toho asi sežere…? Sem tam má šedý vlas v té husté černé hřívě. Něco z něj vyzařuje, jen ještě nevím co. Rozhodně mě to zajímá. Když se prochází městem, lidé se zastavují a sledují ho s velkým zájmem. Stejně jako všechno, co je nové a neznámé. „Jako čaroděj“, řekla jedna bábinka u krámku, opírajíc se o svou hůlku.

Koupil zde domek s obrovskou zahradou, kde bylo tolik prostoru. Vždycky jsem ten dům moc chtěla, ale ta cena byla nad moje možnosti. Pár stromů a dům vypadá jak zámek. Teď je tam on a zajímá mě čím dál víc. Však znáte ten pocit, když vidíte někoho a něco uvnitř vám napovídá, „to je on, nebo ona, ten pravý pro Tebe“ uvidíme.

Dorazila jsem domů a nevím proč, pořád jsem na toho chlápka myslela. Asi je to tím, že jsem už delší dobu taky sama a ve vlasech už mi stříbrná začíná hlásit, že s tím musím něco dělat. Prvně zjistím, jak se jmenuje. Nejlepší bude, když se zeptám naší listonošky. Tahle ženská má přehled a je to moje dlouholetá kamarádka. Chodily jsme spolu do školy a co jsme se navyváděly blbostí, škoda mluvit. No nic, slunce už se stáhlo za hory, červená obloha připomíná čas se pomalu chystat do postele. Ráno vstávám. Večeře, sprcha a hurá do hajan. Nemůžu usnout. Musím pořád myslet na toho chlápka. Proč zrovna k nám našel cestu? Osud ho sem zavál a nejspíš věděl proč. Převaluju se v posteli a myšlenky se honí v hlavě, jak Tom a Jerry. Usínám někdy k ránu.

Druhý den jsem s velkým očekáváním vyhlížela Renátu, abych zjistila něco víc. Pošta už jede, hurá. Jezdí okolo deváté, tak není takový problém ji odchytit. „Renčo, ahoj, musím s Tebou mluvit. „ „ Ahojky Andreo, copak Tě zajímá? Ten chlap, mám pravdu?“ ta můra jedna, jak to ví? „ No jasně, že máš. Jak to víš prosimtě?“ „Nejsi dneska první, kdo se ptá.“ Renata byla vysmáta a hned začala líčit, že je z Prahy, rozvedený a učitel někde na divadelní škole. „Joooo a jinak je to Pavel“ Směje se jak protržená, nasedne do pošťáckého auta a odjíždí za další babčou. Dnes jsou důchody, tak už dámy čekají ve vratech natěšené na svoje korunky. No a co já teď? Dojdu si do krámu. Mám dovolenou, léto na začátku, tak se můžu zabavit lovem onoho tajemného muže z Prahy. Doufám, že to bude ten "pravý"
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.