Kostěj (fantasy)

Ahoj, přicházím se svou prvotinou. Každého, kdo si ji přečte, žádám o názor a kritiku, která mě posune dál. Neladil jsem zatím každé slůvko, text už ale prošel dvěma revizemi a minimálně příběh by měl držet pohromadě. Je podle mě pravý čas, abych přizval další čtenáře s nezávislým pohledem.
Příběh už je dokončen, nemusíte se tedy bát, že vyšumí do ztracena. Bude-li zájem, pošlu vám ho sem v blízké době celý.
Ale k věci:

...

Hlava na stole smrděla. Zpocená srst lákala mouchy. Bzučely kolem vyceněných zubů a oteklého jazyka obludy. Tmavnoucí krev prosakovala plátnem pytle a mezi borovými prkny kapala na podlahu. Blažej se vrátil s měsícem nad hlavou, vzbudil pacholka ve stáji, a teď čekal při svíčce, až se hostinský uráčí vstát.
Měl jsem počkat na dvoře, říkal si. Puch bestie mu vháněl slzy do očí. Místo toho si dolil pivo ze džbánu, zvětralé, ale příjemně studené. Když položil džbán zpátky, mouchy zavířily kolem hlavy a než si vyměnily místa a pokračovaly v hostině, bouchly nahoře dveře a po schodech s vrzáním sestoupil hostinský. Přišoural se s čadící petrolejkou v noční košili a vytřeštil oči.
"Co dělá ta ohava na stole?"
"Čeká na tebe." Moc velká a ošklivá i na nemocného mastifa, patřila stále spíš psu než medvědovi. Oči s mléčným povlakem se leskly v mihotavém světle lampy.
"Jak jsi ho zabil?"
"Tak, jako zabiješ cokoli živého." Cokoli.
"Je stodola čistá?"
"Čistá?" Blažej se musel zasmát. "Ovčí kosti a psí lejna, tenhle prašivec si s pořádkem hlavu nelámal. Možná se do ní vrátí myši, kočku už tam asi nedostaneš. Každopádně pes je mrtvý, dohoda splněna. Zaplať a můžeme si jít každý po svém."
"To přece nebyl pes. Ani vlk, vlci se lidí bojí."
"A co to bylo? Obluda pekelná?"
"Možná," hlesl hostinský. "Prokleté stvoření."
Blažej vydechl a svěsil ramena. "Mám za sebou dlouhou noc a chce se mi spát. Zaplať, ať můžu jít."
Na stůl cinkly dvě stříbrné. Shrábl je a měl se k odchodu.
"Co ta hlava?" ozvalo se za ním.
"Co s ní?" otočil se ve dveřích.
"No, kdo to uklidí? Na tomhle stole mám podávat jídlo?"
"Chtěls, abych ti ji přinesl, tady ji máš. Dej měďák pacholkovi a máš po starostech," zavřel za sebou. I když si nejsem jistý po tom, jak si málem nadělal do gatí, když jsem se nad ním zjevil s odkapávající trofejí v pytli. Blažeji Střetskému se do očí nepodívali ani za bílého dne, tím spíš uprostřed noci, celému od krve. Dokud ho nepotřebovali.
Stodola stála v polích na dohled od městských hradeb, čtvrt míle od hostince a stavení na křižovatce s obchodní cestou. Lidé, kteří tam sídlili, ho ústy hostinského požádali o pomoc. Na ohrazeném úhoru už se ovce nějakou dobu nepásly, tráva sahala nad kolena a usychala, splývala s polem ječmene za ní, vlnila se ve večerním vánku. Stíny prázdných chlévů se prodlužovaly, dokud se světlo neztratilo za červánky a obloha neztmavla přes fialovou k indigové. Přešel cestičku z udusané hlíny a nahlédl. Uvnitř hnily napůl ohlodané kosti, další se již bělely mezi hromádkami výkalů.
"Zřídila si tam doupě bestie," tvrdili sedláci. "Vyhnala ovce z pastvin, lidi z polí, každý večer vyráží na lov do vzdálenějších končin, uchvacuje zvířata a lidé se bojí vyjít z domu." Blažej odhodil meč na zem, vyskočil na balík zatuchlé slámy, posadil se a poslouchal.
"Psi se jí bojí, vědí, že to není ani vlk, ani medvěd, i když je tak velká." Takhle se žádné zvíře nechová. Oči si zvykaly na tmu a škvírami mezi prkny pronikalo bledé měsíční světlo. Doupě působilo jako zvrácené obětní místo, tlející jatka.
Muselo být po půlnoci, když Blažeje vyrušilo ticho. Noční šelest, bzučení a houkání se vytratily, zůstalo jen šumění trávy ve větru. Neslyšně se postavil a rozepnul knoflíky na kožené kazajce. Cítil ji. Vždycky cítil, když bylo nablízku něco nepřirozeného. Otočil se dřív, než ji mohl spatřit.
Bestie se vplížila zadními vraty, v zubech půlku roztrhané kozy. Věděla o něm. Nechala mršinu ležet a bez varování, bez pohrůžky vyrazila proti vetřelci.
Blažej seskočil z balíku a nechal ji proklouznout kolem sebe. Slyšel jen sípavý dech, žádný řev, žádné vrčení. Než se zvíře otočilo, vytáhl z pouzdra u boku kulovnici, mistrovskou dálnomořskou práci s půl lokte dlouho hlavní. Obluda se nahrbila, sahala Blažejovi po prsa a vážit musela třikrát víc, než mohl jakýkoli pes. S hlavou u země cenila zuby, mordu mokrou od krve. Blažej se natočil bokem, napřáhl ruku, a v okamžiku, kdy vyrazila, zmáčkl spoušť. Zámek se otočil, vykřísl jiskru, zbraň s ohlušujícím třeskem v oblaku kouře vystřelila a olověná kule se bestii zavrtala pod bradou hluboko do těla. Zvíře v běhu zavrávoralo, Blažej ukročil stranou, otočil se na patě a vrazil do něj ramenem, smýkl jím k balíkům slámy. Pes se hned vyškrábal na nohy a sápal se drápy muži po hrudníku, ten už ale svíral dýku a páral mu břicho. Zaplavila ho krev doprovázená vytím a chroptěním. Blažej zmítající se horu svalů převrátil, zalehl ji, paži v koženém rukávu sevřenou v čelistech, převrátil dýku v ruce a bodl ji do místa, kde tušil srdce. Zbrocena krví, funící, vytřeštila obluda oči bolestí, z průstřelu pod krkem jí bublala krev. Stisk povolil.
Vyvedl koně ze stáje za hostincem a vyrazil k městu. Než dojel k hradbám, svítalo, takže mohl skrz Říční bránu zamířit procitajícími ulicemi ke svému domu.
Kamenné stavení se krčilo mezi většími domy s doškovými střechami, schované v zapadlé uličce nedaleko tržiště ve východní čtvrti Plátu. Na dveřích z masivního dubu visel oprýskaný štít s nápisem LOVEC. Uvnitř bylo jako v kobce, zavřenou okenicí pronikalo jen šeré světlo z uličky. Blažej si odepnul bandalír s dýkou a pistolí, pověsil ho na hák u dveří a meč opřel do kouta. S tak zastaralým obouručákem už by dnes nikdo nebojoval, přece ho s sebou všude vláčel. Vyzul si boty a začal se svlékat. Bosé nohy ho zábly na kamenné podlaze, stoupl si na ovčí kůži rozloženou před pryčnou se slamníkem. Přejel prsty po proděravělém rukávu a po hrudníku pod roztrhanou košilí. Zaschlá krev a čerstvé jizvy. Shodil svršky a zahýbal paží. Žádná z ran nekrvácela, pohmožděniny nebolely, jizvy se ztratily mezi ostatními. Celé tělo brázdily šrámy, popáleniny, známky zranění tak starých, že si je nepamatoval. Nespočet jizev se vzájemně překrýval a pod nimi nebyla zdravá kůže, ale jizvy ještě starší. Přesto byly místy sotva znatelné. Nová zranění se hojila rychle, zato nikdy úplně. Blažejova pokožka byla po nočním souboji zdravá a hladká, odjakživa měla ale znepokojivou barvu. Sinalou, šedavou, zažloutlou, na žádném místě růžovou, snědou, na žádném místě živou.
Jak jen se dalo tělo skrýt pod ošacením, o to hůř na tom byla tvář. Nikdo by nedokázal odhadnout jeho věk, o to méně Blažej sám. Na první pohled třicet, ve tváři k padesáti a zblízka v dobrém světle… Raději nemyslet. Vlasy měl prošedivělé, strniště škrábalo, nos celý, zuby pevné. Blažej si pamatoval, že o pár z nich v posledních letech přišel, dnes už měl ale chrup zase kompletní. Přesto jako by mu chybělo něco podstatnějšího. Jen oči, oči černé a bílé jako strach. Svalil se na postel a během okamžiku spal.
Vzbudil se, teprve když slunce viselo nízko nad střechami. Nejvyšší čas na práci, říkal si, zatímco si natahoval lněné kalhoty, A tu dnes žádnou nemám. Připnul si závěs s dýkou, pistolí a hubeným váčkem s posledními mincemi. Skryl je pod kožený kabát sahající mu až ke kolenům a ve vysokých botách stažených řemínky kolem lýtek vykročil na ulici. Na hlavě trojcípý klobouk, tvář schovanou za vysokým límcem, meč táhl za sebou. Zamířil k Dobytčímu trhu. Náměstí se k večeru vyprazdňovalo, farmáři skládali na káry klece s drůbeží a koše od vajec, kromě pár koz už větší zvířata neviděl. Na rohu vedle průchodu páchnoucího močí stála Svinská šunka, hospoda, kde bylo pivo zdravější než voda a jídlo prosté jako hosté. Starý Dubec by si měl heslo napsat na vývěsní štít, ačkoli pochybuju, že by si ho kdo dokázal přečíst.
Blažej měl Šunku rád. Člověk se v ní najedl levně, večeře vařené ve velkých kotlích byly hutné, povětšinou čerstvé a překvapivě dobré. Schody vedly pod zem a v šerých zákoutích pod klenutými stropy mohl najít soukromí i společnost podle nálady. Hrály se v ní kostky a karty, ale co Blažeje zajímalo nejvíc, kupci a sedláci z okolí Plátu se v ní posilněni pivem a konejšivou společností zpovídali ze svých problémů. Z problémů, na které dokázal za příslušný obnos poskytnout řešení. Nejšpinavější špeluňka, nejšpinavější práce.
"Blažej Střetský?" o zeď vedle vchodu se opírali dva pobudové, od pohledu zloději. Ten vyšší mu zastoupil cestu. "Ten, co zabíjí za peníze?"
"Kdo se ptá?"
"Prostí obyvatelé, kteří se klepou strachy, zatímco kolem obchází zrůda a láká k nim do města jiné zrůdy, aby mohla z dobrých lidí tahat peníze," řekl ten ošklivější.
"Potřebujeme s tebou něco vyřídit," vysvětlil první.
"Tak se na to pojďme posadit. Od včerejška jsem nejedl a mám s sebou peníze prostých chudáků, které míním utratit." Blažej už chtěl odstrčit otrhance ode dveří, když vtom mu ten malý výřečný máchl pod nosem čepelí.
"Nikam!" vyprskl. Zhoupl se za Blažeje a ukázal rukou do čpící uličky. "Půjdeš s námi dobrovolně, nebo tě máme dostrkat?"
Ucítil hrot tlačící mu do zad přes tuhou kůži. Dva zničené kabáty v jeden den.
"A tohle necháš tady." Druhý pobuda vypadal, že mu chce ošklivou zbraň sebrat, ale nemohl se rozhoupat.
"Máš pravdu, bude lepší to vyřídit stranou," nadzvedl těžký meč, který by byl v průchodu beztak k ničemu, a zapíchl ho do země. Pak vykročil v sevření útočníků. Za záhybem uličky se zastavili. Velký otrhanec vytáhl zpoza opasku tesák, ale Blažej se přikrčil k zemi, odrazil vzad, nabral toho ošklivého do břicha a přehodil ho přes sebe. Než se stačili vzpamatovat z jeho reakce, měl rozepnutý plášť a širokým obloukem tasil dýku. Ozbrojený zloděj se jí stihl vyhnout, ale zavrávoral a ztratil rovnováhu. Blažej udělal krok vpřed, přišlápl malého na udusanou hlínu, zatočil paží v kruhu a spodním obloukem vrhl dýku velkému do hrudi. Protáhl pohyb paží, půlobratem se k němu přiblížil, druhou rukou mu vyškubl z dlaně tesák, pravou se odrazil od země, celý se zhoupl zpět, spojil ruce a svrchu zabodl tesák mezi lopatky malému, který se teprve zvedal.
Pak mu ramenní jamkou projel hrot šípu.
Na pár úderů srdce ho ochromila bolest. Hlava se mu zamotala, když vstal a v zamlženém zorném poli hledal útočníka. Ten stál za ním a druhou střelou mířil lépe. Než Blažej sáhl po pistoli, kuše zadrnčela a krátký šíp mu prošel mezi žebry. Bolestí se mu zatmělo před očima, skácel se na kolena a poslední, na co se pamatoval, byla chuť krve v ústech.
Nejdřív cítil zlost, strašný vztek, že nemůže odejít. Nevěděl ale kam, a tak ho rychle pohltilo zmatení. Snažil se vzpomenout si, co je zač. Až pak začal vnímat zvuky. Kvílící kakofonie postupně přešla v povědomou směsici hlasů. Nerozlišil slova, tón hovoru byl ale příjemný. Temnota začala blednout a poznal slabě osvětlený sklep, suchý a teplý, s klenutými stropy a provoněný paprikou, česnekem a cibulí. Na stole hořela svíce, vedle ní ležel zašlý obouručák. Pak si uvědomil tělo a leknutím málem spadl ze židle. To vytrhlo jeho společníka z rozjímání. Seděl u stolu naproti němu, jako by čekal, až se Blažej probudí, hlavu napnutou, ale otočenou lehce špatným směrem. Přes oči měl zavázaný šátek.
"Jsi zpět," oznámil.

***

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 468
    Tak za mne zatím dobré!
    Tedy mouchy bych v tom našel, ale zastávám názor, že nejdřív musí být příběh, který má začátek, prostředek i konec. Pak musí být k dispozici vypravěčský talent.
    A s dopilováním mohou pomoct ti, co jim chybí to první a druhé. Ale třeba zase vědí, kdy je lepší začít nový odstavec, jak rozdělit kapitoly a co je jazykově správně třeba i s ohledem na příslušný žánr.
    Nejdřív jsem nakoukl ze zvědavosti a pak to dočetl až do poslední věty, protože mě to začalo zajímat.
    Abych ale zatáhl trošičku za brzdu a nebyla to jen chvála, tak hned přidám, že takovýchto zajímavých začátků jsem tu zaznamenal za léta, co sem nahlížím, už spoustu. Pak ale autorovi najednou dojde inspirace a figurky se mu v příběhu nějak zacyklí a najednou z toho není jasné, jak to bude dál pokračovat. A skončí to tím, že dílko nedopíše...
    ...taky mám pár svých nedokončených hříchů ;)
    Takže držím palce, aby i to ostatní bylo chytlavé (samozřejmě pro cílovou skupinu čtenářů, protože každý máme svůj vkus a preferovaný žánr) a abys to dotáhl až do konce. No, a pak přijde těch 90% zbývající práce - vychytat logické a vypravěčské chyby, přeuspořádat odstavce a kapitoly, jazykové korektury...
    Abych byl upřímný, tak například způsob, jak máš text rozčleněný do odstavců mě dost rušil. Někde mám dojem, že přeskakuješ v půlce myšlenky do dalšího odstavce, atd.
    Vlastně jsem nepochopil, hlava čeho že to je na tom stole. Chvíli o tom píšeš jako o bestii, chvíli je to pes, chvíli je to cosi děsivého. Chtělo by to tomu dát jednu podobu, nebo to do konečné podoby vygradovat.
    Jo, a pozor! Používáš nějaké reálie, ve kterých se příběh odehrává. Já fakt nevím, do kterého století patří křesadlová puška, obouručný meč a kuše. A taky nevím, jak se jmenuje výstroj, kterou by lovec použil pro zavěšení zbraní, atd. Tyhle věci sice občas čtu, ale ne tak, aby mě zatahalo za oči, když vedle sebe položíš něco, co se v Čechách (postavy jsou asi české) v dané době nemohlo vyskytovat, nebo k sobě dokonce vůbec nepatří. Ale vím, jak podobné chyby v tom, co čtu, dokáží výsledek (pro mne) shodit.
    No, je to začátek nějakého příběhu, tak těžko soudit, jak se ti to povede celé.
    Hlavně piš, protože jen tak se tvůj příběh může doopravdy narodit.
    Držím palce!
  • MichalMichal Komentářů: 3
    Wow, díky za komentář, vážím si toho. Zopakuju jen, že napsané už to mám celé (!) a dokončení pro mě bude znamenat právě to dopilování a opravu chyb.
    Je možné, že o členění odstavců a kapitol nemám vůbec pojem. To je užitečná zpětná vazba. :smiley:
    Obávám se, že s rozdílnými názvy pro stejné věci se budete setkávat napříč celým textem. Jestli je to matoucí, dá nějakou práci srovnat moje myšlenky do řady. Celý příběh a svět(y) se navíc brzo začnou zamotávat, tak jsem zvědavý, jestli to vůbec bude pochopitelné...
    A co se týče reálií, budu rád za připomínky. Ale zrovna s tím mečem ještě počkej. :wink:

    Následující části jsou ukecanější a bude mě zajímat, jestli to vadí.
  • MichalMichal Komentářů: 3
    "Že jsou to výmysly? Přisedni si učený pane a řekni nám, v čem jsou školské historie pravdivější než lidová moudrost?" Děd už se zahřál, sundal kožich a odložil ho za sebe k oknu. Venku se sypal sníh a kvílela meluzína, a v knajpě se tísnila půlka vesnice, převážně mužská.
    "Mistři na univerzitách vyčetli své vědomosti z knih a v nás prostých lidech budí zdání, že jen oni znají pravdu. Kdo z nich však sám spatřil ony události, že o nich může z první ruky svědčit a pověsti a příběhy zatracovat jako povídačky hlupáků? Nu? Že bych tě zaujal? Tedy přistup, dobří pánové tě pustí mezi sebe."
    Učitel se nenechal přemlouvat a přijal místo u stolu. Vyprávění poutníka byla vítaná kratochvíle a pozdvižení, jaké si nemohl nechat ujít ani on.
    "Máme celou noc, abych vám pověděl svoje paměti. Jestli budou pravdivé? Ach, jak pravdivé jen vzpomínky dokážou být. Každý příběh, každou historii je třeba trochu přikrášlit pro ucho posluchačovo, aby lépe utkvěly a mohly být šířeny dál. A nemysli si dobrý pane, že s tvými učenci je to jinak. Já vám povím příběh, který jsem sám zažil, a doplním ho výpověďmi společníků tak, jak jsem je slyšel. Je to sice dávno, byl jsem ještě kluk, a kdyby ses ptal zúčastněných, jejich pohledy by se jistě lišily. V některých místech by sis ale všiml, že se až děsivě střetávají. Uveleb se, poslouchej a sám potom uvaž, co z mého vyprávění přijmeš za pravdu a co ne."


    ***


    Blažej zvedl ruku k hrudi. Šípy, vzpomněl si. Stále se mu točila hlava, myšlenky bloudily, ne a ne do sebe zapadnout. Nahmatal díru v košili na místě potřísněném zaschlou krví. Kůže pod ním byla zjizvená, ale zacelená.
    "Kdo -" V krku ho škrábalo.
    "Vzpomínej," naklonil se cizinec přes stůl blíž. Co z něj Blažej viděl, bylo drobné a hubené, postava ušlechtilého starce s úzkým obličejem, špičatým nosem a bradou a dlouhými vlasy staženými řemínkem do ohonu splývajícího mezi lopatky. "Zeslábl jsi," pokračoval. Jeho hlas zvonil neznámým přízvukem. "Nečekal jsem, že se dáš tak snadno zabít."
    Smrad moči, ulička, útočníci. Šípy. "Co jsi zač?"
    "Známý, řekněme, společník. Přítel," napřímil se na lavici, "Je to dávno, ale znali jsme se. Přísahal jsem ti smrt. Zemřít ale, zdá se, stále nemůžeš. Ačkoli… Vypadáš hrozně," dokončil.
    "Útočníci venku. Co s tím máš společného?" zavřel oči a promnul si spánky, "Vypadáš. Jak můžeš –“ Zakroutil hlavou.
    "Ne, nevidím, ale mám jiný zrak. Nevidím svět, ale vnímám, cítím jeho energie. Co je přirozené, co vzpurné a nepatřičné. Co se Jednotě příčí, to bije do očí i mě. Vidím tě v celé kráse."
    "To nedává smysl. Jak můžeš tvrdit, že jsme se znali? Odkud ses vůbec zjevil?"
    "Jako by to byla jediná věc, kterou si nepamatuješ. Jak dlouho už žiješ v tomto městě? A kolik je ti vlastně let? Nevíš? Znáš někoho, kdo neví, jak starý je? Co tvoji rodiče, žijí ještě? Proč ses nezeptal příbuzných? Máš přece příbuzné?" Slepec se opřel o sloup klenby a čekal na odpověď. "Mám pokračovat?" zeptal se, když ji nedostal. "Jak že si říkáš? Střetský? Blažej ze Střetu. Alespoň něco," pokrčil kostnatými rameny. "Víš, kde leží Střet?"
    Blažej se ani nenamáhal otevřít ústa.
    "Snad si uvědomuješ, co se stalo venku na ulici,“ ztišil hlas. „Nebylo to poprvé, že? Pamatuješ si, kdy naposledy jsi zemřel? A kolikrát? Znal jsem tě silného, schopného. Teď jsi troska k politování. Máš vůbec ponětí, kdo jsi?"
    "A ty to víš?" upíral na drobného chlapíka pohled zpoza mlhy. "Víš, co jsem zač? Vždyť sám nevypadáš jako člověk. Jsem snad to samé, co ty?" Společník mlčel, poslouchal. Zrůda. To jsem v jejich očích, napadlo ho. "Pamatuju si víc, než by si měl člověk pamatovat. Dlouhé roky, generace, které přišly a odešly. Přátele, kteří zestárli a zemřeli, zatímco já zůstával stejný. Další už jsem nehledal. Žádný člověk by neměl žít tak dlouho, aby nedokázal zodpovědět otázky, co jsi mi položil. Kdo ale jsem, když ne člověk?" Snad opravdu zrůda jako ty zrůdy, které zabíjím za peníze. Stahují se ke mně ze všech pekel a dám ruku do ohně, ty potvory tady nebyly, dokud jsem nepřišel já. Povolil pěst, klouby pod kůží jako pergamen mu zbělely. Všude se tradují pověsti o vodnících, strašidlech a čertech, ale ať už je někdo opravdu viděl nebo ne, nikde jich není tolik jako tady. A stále jich přibývá. "Víš, nežil jsem vždycky v Plátu. Málo je naživu těch, kdo by to dosvědčili, ale přísahám, neřád se stěhuje se mnou. A lidé tuší. Nedovedu si vysvětlit, proč se ke mně stahují všechny bestie, když je mým živobytím je mýtit. Ale cítím, že k nim mám podivně blízko. Jejich místo je v příbězích vyprávěných u pece, nemají chodit po zemi. Stejně jako já."
    "Oba k lidem tak docela nepatříme," promluvil cizinec, "A oba si pamatujeme víc, než kdokoli z lidí může. Já jsem však z klanu Prvorozených, a i když bys to sotva postřehl, stárnu tak přirozeně, jak mým lidem přísluší. Až přijde můj čas, zemřu. To ty jsi člověk, který se chtěl pozvednout."
    "Já už smrt znám. Zemřel jsem… Pamatuju si mnoho smrtí. Zoufalství, kdy bojuješ o každý nádech v agónii násilného konce. A hrozím se, kolik jsem jich zapomněl." Bolest, šípy deroucí se mezi žebry a krev zaplavující plíce. Znovu si sáhl na hruď. "To ty jsi mě dnes chtěl zabít."
    "Musel jsem se ujistit, že jsi to ty. I když bych nehádal, že tě dokáže vyřídit pár pobudů. Přesto, nebude jednoduché tě skutečně zabít."
    "Proč nemám raději zabít já tebe?"
    Prvorozený s úsměvem rozpřáhl ruce. "Jestli toužíš prodlévat mezi životem a smrtí tak dlouho, až nerozpoznáš, na které straně se nacházíš, dokud se nebudeš snažit znovu a znovu zabít sám sebe, prosím. I když,“ zarazil se, „Ty už jsi to zkoušel, že?"
    Přikývl. Znám ten záblesk vykoupení z beznaděje, kdy se odevzdáš a zajdeš vlastní rukou. "Jenže se pokaždé proberu ve starém těle."
    "Přísahal jsem ti smrt a hodlám svou přísahu dodržet, i kdyby to mělo znamenat umožnit ti zemřít."
    "Jak?"
    "Na tuhle otázku odpověď neznám, ale můžu ti pomoci znovu objevit někoho, kdo jako jediný dokáže ten úkol vyřešit. Tebe samotného, jak jsem tě znal před dávnými věky, kdy sis zahrával se smrtí, a ne ona s tebou."
    Blažej sklopil hlavu a zadíval se do desky stolu. "Znáš mě, ale já si tě nepamatuju. Jak se vůbec jmenuješ?"
    Zaváhal. "Eldin."
    "To jméno sis teď vymyslel."
    "Chtěl jsi ho slyšet. Pojďme."
    "Kam chceš jít? Všechno je moc rychle. Zjevíš se tady a-"
    "Buď rád, že já jsem první zjevení, které tě překvapilo." Eldin vstal a Blažej navzdory jeho šátku téměř cítil, jak ho propichuje pohledem. "Věř, že kolem tebe brousí horší věci. Tím spíš, když jsem tu s tebou." Blažej pozoroval, jak si muž sbírá skromnou výbavu a teprve teď si všiml, že má s sebou luk. Prostou krátkou zbraň se zpětně zahnutými konci si Eldin pověsil šikmo přes záda vedle torny a toulce šípů. Měl na sobě složitý, nenápadný oděv ze spousty různobarevných dílů látky, které se překrývaly a tvořily skryté záhyby a kapsy, vybledlý od slunce a obnošený. Ačkoli byl útlé postavy, o půl hlavy menší než Blažej a starší než kterýkoli člověk, šel z něj respekt. Alespoň dokud se neotočil s náznakem úsměvu pod špičatým nosem. "Veď mě, nevidím."
    Prošli pod klenbami a mezi stoly obsazenými rozmlouvajícími hosty. Podle jejich počtu Blažej hádal pozdní noční hodinu a jakmile vyšli ven, bylo náměstí skutečně prázdné a pohlcené v temnotě. Jen v dáli zářily rozžhaveným uhlím železné koše jako linie teček lemujících ochoz hradeb Plátu. Vzduch se po parném dni ochladil, ale Blažejovi už se chlad usadil v těle tak hluboko, že jej z něj málokdy vyhnal.
    "Může se to zdát narychlo," Eldin se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, "Ale někdy je lepší zbytečně neotálet. Čeká nás dlouhá cesta, a i když si to možná neuvědomuješ, ve chvíli, kdy ses dole probral, už jsme se na ni vydali. Ukaž mi, kde bydlíš. Musíš se rychle sbalit. Změna ti prospěje, uvidíš. Jsem přesvědčený, že toho nemáš moc, co bys opouštěl s lítostí."
    Blažej ho vedl přes trh zpět ke svému příbytku. Noc byla pěkná, jasná, plná hvězd. "Co jsou zač ty horší věci, které kolem mě brousí?"
    "Sám pozoruješ, že se k tobě stahují bytosti, které v tomhle světě nemají co pohledávat. Na Rovinách se dějí různé věci, a víc, než si dokážeme představit. Chaos je místy v pořádku, ale nemůže nastat všude. Rovnováha musí zůstat zachována a Jednota se ji snaží udržet. Žádná událost nezůstane bez odezvy a tady už se toho děje dost na to, abys začal Hlídku zajímat."
    "Nevím, jestli jsi větší blázen ty nebo já," postěžoval si Blažej. "Nedává to smysl. Jak to, že si nic nepamatuju, zatímco ty ano? Co je zač ta Hlídka?"
    "Vesmír nedává smysl," zvrátil hlavu Eldin a nahlas se zasmál, "A blázni jsou všichni, kdo se v něm snaží žít. Můžeme být podobně staří, ale zatímco tvůj život je roztrhaný na kousky, roztroušený po sférách a drží pohromadě nepřirozenými silami, můj se odvíjí hladce a plynule, takže nic nebrání tomu, abych měl přehled. Žel, mnoho věcí by bylo snazších, kdyby sis víc pamatoval. Doufám ale, že až se ti všechno v hlavě usadí, začneš pociťovat, že to vlastně znáš." Kočičí hlavy se změnily v udusanou hlínu, když vstoupili do šeré uličky. Blažej poslouchal zpěvný přízvuk v cizincově hlasu.
    "Hlídka je vrcholek výkonné moci Jednoty. Před časem si ochočila stínové bytosti. Střeží si vlastní sféru objímající všechny myslitelné roviny a vidí každou nepřirozenost. Jakmile usoudí, že se rovnováha vychyluje přes míru, zakročí. Nižším bytostem je zapovězeno procházet napříč rovinami, jejich ohaři však nepotřebují ani brány. Zjevují se, jak se jim zachce.
    Obávám se, že můj příchod byla poslední kapka," povzdychl si. "Ty máš smysly otupělé, ale já vidím, jak se hranice světa vlní, jak sem prolínají."
    "Zabijí nás?"
    "Slyším snad naději?" zvedl slepec obočí. "Musím tě zklamat. Bestie, které obtěžují zdejší lid a díky kterým máš co utrácet, by jednoduše zničili a zamezili přístupu dalším. Jak by mohli zabít tebe? Třeba by tě zavřeli do nějaké sféry, kde bys po zbytek existence prodléval hezky v rovnováze mezi životem a smrtí. Třeba taky ne. To vědí jen oni."
    Zachrastil klíč, Blažej sundal kladku ze dveří s vývěskou LOVEC, poslepu nahmatal stůl a zapálil petrolejku. Pomohl Prvorozenému posadit se na stoličku a sám se uložil na postel. "Do rána snad ta tvá výprava počká. Kocovina po smrti je horší než po víně."
    "Naše výprava. Nedivím se ti. Jsi svázán stále existovat ve svém těle, ale život už z tebe vyprchal. Jak se pořád cítíš, míváš někdy víc sil?"
    "Mezi mizerným a snesitelným. Ani si nevzpomínám, kdy jsem měl víc sil. Přes den unavený, v noci nemůžu spát. Ráno vstávám ztrhaný a vláčím s sebou neviditelnou tíhu, která se mě snaží rozdrtit."
    "Znal jsi způsoby, jak čerpat energii. Musíš je zase najít, jen se modlím, aby už nebylo pozdě. Zkus si odpočinout, zůstanu vzhůru a budu hlídat. Ráno musíme vyrazit."
    "Kam chceš vůbec jít?"
    "Domů," usmál se Eldin. "Střet čeká."
    Blažej byl za spánek vděčný. Sladké zapomnění beze snů, aspoň na chvíli, pomyslel si. Ani nestihl rozvést představy o Střetu, když na něj dolehl spánek z vyčerpání. Pak ho z něj cosi vytrhlo.
    "Vzbuď se," opakoval něčí hlas. Slepý střelec, začal si vzpomínat. "Co vidíš?" ptal se cizinec.
    Místnost tonula ve tmě, ještě nezačalo svítat. "Co bych měl vidět?" promnul si slepené oči. Na stole hořela lampa, plamen ale skomíral a po stěnách se mihotaly stíny.
    "Dívej se pořádně, něco se děje," Eldin stál čelem ke vzdálenější stěně. Blažej si ji prohlédl a v tu ránu byl na nohách i on. Jako skrz mléčné sklo zdí něco prosvítalo. "Tak co vidíš?" naléhal Eldin.
    "Druhou místnost," odkašlal si Blažej. Slyšel, jak se mu třese hlas. "Jako odraz na hladině, napůl zahalenou v kouři. Stejnou jako naše, ale prázdnou."
    "Není to skutečná místnost, takhle brány nevypadají. Anomálie, prolíná sem stínová sféra, zatraceně blízko. Hlídka. Nestůj tam, seber si věci!" sykl. "Zatím nikoho nevidím, musíme hned jít."
    Blažej se donutil pohnout. Oblékl čistou košili, natáhl škorně, zavázal opasek s pistolí a dýkou, schoval je pod dlouhý kabát, druhý pás přehodil přes rameno, na cvočky zavěsil poloviční pochvu s mečem, který mu při chůzi škrtal o podlahu, a u dveří sundal z háku trojhranný klobouk. Když otevřel, závan větru sfoukl plamínek a lampy v obou místnostech zhasly. Zabouchl za sebou, zamkl kladku a pospíchal s Eldinem pryč z uličky. Že dveře ve stínové místnosti zůstaly otevřené, už Blažej nemohl vědět.
    Na to, že jeho společník neviděl, měl co dělat, aby mu stačil. "V severní čtvrti otevřeme bránu do Střetu," vysvětloval. "Stojí tam strážní věž s propadlou střechou, znáš ji?"
    "Zbytky původního opevnění, než se Plát rozrostl. Zůstaly jen rohové věže."
    "Veď nás nejkratší cestou k ní." Rozhlédl se. "Začínám vidět obrysy střech."
    "Svítá." Je vůbec slepý, nebo to hraje?
    "To vidíš ty, mě tahle záře upozorňuje na nepřirozené síly. Roviny se srážejí, nebo sem proniká něco, co do tohoto světa nepatří."
    "Jako u mě doma?"
    Eldin přikývl. "Hlídka jde po nás. Musíme pryč."
    "Do Střetu?"
    "Naše jediná naděje."
    Na plácku před kovárnou se Blažej zastavil, pak odbočil doprava na dlážděnou cestu. Ulice dosud zely prázdnotou, přes nesmělé svítání pořád tmavé. Zvedal se vítr a obloha se zatahovala. "Do Střetu Hlídka nemůže?" zeptal se.
    "Samozřejmě může, ale až uvidíš Střet, pochopíš. Tady jsme pro ně jako pěst na oko, ve Střetu ale nepřirozenost nabývá nových rozměrů." Eldinovu tvář neopouštěl úsměv. "Ztratíme se tam jak potkani v kanálu."
    Severní věž čněla na skále. Její čelo narušovaly úzké střílny. Z vrcholu bylo vidět na sousední rohy původního opevnění. Dříve mezi nimi stávaly i menší věže a brána na večerní straně chráněné řekou. Z každé věže dostřelil luk na půl cesty k sousední. Dnes byly hradby strženy a kámen posloužil ke stavbě domů. Zůstaly jen čtyři sestry, každá naproti jedné z nových bran, a bašta na kopci uprostřed města.
    Cimbuří se zhroutilo a vchod byl zavalený a zarostlý plevelem. Vlhké kameny se až do výše očí zelenaly mechem. Stála tu stovky let, spíš jako památka na doby nájezdů, kdy byl Plát nerozlousknutelnou pevností. Město se rozrostlo a zdi, které ho v kruhu obepínaly, se tyčily tak vysoko, že by přes ně z původních věží nebylo vidět. Příliš vzdálená od brány, neposloužila by ani v druhé vlně obrany.
    V okolí sídlili řemeslníci, dílny truhlářů, hrnčířů, kameníků a řezbářů se táhly až k příkopům bašty. Sedlářův domek lnul těsně k věži, přistavěn ke skále, na kterou ji stavitelé umístili.
    "Nezdržujme se," Eldin zamířil k ruině. Blednoucí obloha ohlašovala sychravý den, ale lidé ještě spali. Blažej neslyšel ani ptačí švitoření, jen hvízdání větru.
    "Co chceš dělat?" Tráva u paty věže se v poryvech skláněla a rosa mu máčela nohavice.
    "Otevřít průchod. Jdi hlídat. Lépe, když nás nikdo neuvidí."
    Blažej sledoval okolí, jeho společník zatím přistoupil k zavalenému vchodu a prsty objel obrys kamenného oblouku. Zalovil rukou v toulci na zádech a vytáhl podivný šíp, dva pruty svázané provázkem s jediným hrotem na konci. Zabodl ho do kamene a obtáhl oblouk, v mechu zůstala vyrytá pěšinka. Pak se otočil a prošel kolem Blažeje pryč od věže, šíp vložil zpět do toulce a převalil v prstech úlomek skla, který vyndal ze záplaty oděvu. "Ustup," křikl na Blažeje, když se po pár tuctech kroků zastavil. Zhoupl ruku a obloukem hodil sklo k závalu.
    Úlomek dopadl k prahu dveří, místo aby však zůstal ležet na hromadě kamení, se v průchodu zablesklo a objevila se za ním prosluněná ulička. Na udusané hlíně se třpytilo sklíčko.
    "Pojďme Blažeji, nechceme způsobit rozruch." Vzal ho za loket, aby ho popohnal, když se náhle zarazil. "To ne."
    Ze slepého bodu portálu vystoupil muž. Splývající róbu, kterou měl na sobě, formovala prošívaná tunika s kovovými cvočky přetažená přes ni. Levá polovina černá, pravá obarvená nabílo, půlila muže od krku středem hrudníku až k rozkroku. Na hlavě měl naraženou stejně dvoubarevnou polopřílbu. V uličce za ním se otáčeli jeho druhové, stejně oblečení a černobílí. Někteří měli jednu tvář hladce oholenou a druhou jim pokrýval vous, polovina kníru a bradky.
    "Půjdeš s námi Yamanu, na Výběžku na tebe čeká klec." Tasil krátký meč, ošklivou černou čepel. Překročil práh a šel k nim, ostatní ho následovali. Pět, sedm, osm, počítal Blažej. "Kdo je to?"
    "Pěšáci Jednoty. Tady řeči nebudou platné" špitl Eldin, "Prorazíme."
    Černobílí je začali obkličovat, zatímco další hlídali průchod. Blažej povytáhl jílec meče a vtom první zaútočil. Sotva stačil jeho ránu vykrýt, tasit obouručák chvíli trvalo, a už musel couvat před dalšími. Ocel zazvonila nalevo i napravo, Blažej v záklonu balancoval a kryl se pod přívalem černých čepelí, které v ranním šeru špatně viděl. Hekal pod vahou meče, couval a držel si je od těla, útočníci však měli rychlé čepele a nemohl obstát proti třem najednou.
    Jeden z nepřátel náhle polevil, vykřikl, a jeho druhové zaváhali. To Blažejovi stačilo, aby zaryl patu do země a znovu nabyl rovnováhu. Teprve když máchnutím vyrazil do protiútoku, všiml si, že jeho protivníkovi trčí z ramene šíp. "Střelec!" zařval muž. Tehdy se strhla mela.
    Eldin během prvních okamžiků odtančil na opačnou stranu plácku a teď stál s lukem v levé ruce a pravou zvedal k toulci na zádech. S nakloněnou hlavou křivil ústa, zjevně nespokojen s první ranou. Vítr sílil a činil své.
    Druhý šíp proklál muži hrdlo. Upustil meč, objal krk rukama a s bubláním dávil krev. Blažej ho půlotočkou obešel, dorážel na druhé dva, ale to už padlého vystřídal další, který mu šel do zad. Nestihl ani zvednout meč k výpadu, když ho zasáhl třetí šíp.
    Střelec neztrácel čas. Než první dochroptěl, prostřelil krk třetímu. Blažej slyšel, jak mu šíp prosvištěl kolem ucha. Teď proti němu stál poslední a tomu docházel dech. S krátkým mečem byl najednou v nevýhodě. Párkrát po něm úsporným pohybem bodl, nechal ho uskakovat, a pak se ohlédl po Eldinovi.
    Mezitím, co pomáhal Blažejovi, jiní dva bojovníci se přiblížili na půl cesty ke střelci. Ten ale natahoval tětivu a jakmile šíp vypustil, už sahal po dalším. Ještě než první útočník padl na kolena, vězel šíp v krku i druhému. Střelec ukročil, aby ho umírající v běhu nestrhl, a stihl vypálit šíp k věži, kde stáli poslední dva černobílí. Ti nečekali na porážku a dali se na útěk.
    Blažej naznačil útok, přiměl protivníka zvednout meč v očekávání tvrdého úderu, pak se stáhl, nechal čepel klesnout, přehmátl a sekl obloukem z opačné strany. Zanedbaný obouručák nebyl zrovna ostrý, ráz ovšem nepostrádal. Ocel prořízla tuniku, látku i maso pod ní a zaskřípala mezi žebry. Trhnutím meč uvolnil a rozběhl se za muži mizícími z dohledu.
    Proběhl dveřmi věže a jedním krokem překlenul tisíc mil. Nic zvláštního nepocítil, jen vzduch tady chutnal jinak. Černobílí útočníci uháněli ke křižovatce na konci průchodu. Blažej sáhl pro pistoli a natočen bokem už s napnutou paží cílil, než ale stihl vystřelit, Eldin ho dostihl, stáhl ruku s pistolí dolů a zakroutil hlavou v odmítavém gestu. Běžci zmizeli za rohem.
    "Musíme se ztratit," pokynul nahoru, kde se nad nimi křivé střechy téměř dotýkaly. Když Blažej vzhlédl, uslyšel prásknout nejméně dvoje okenice. Eldin se zatím vrátil uličkou, kde ještě vítr otevřeným portálem vířil prach, zvedl ze země sklíčko a hodil ho do trávy před věží. Rukou naznačil ve vzduchu kříž a v tu ránu stál před cihlovou zdí, na konci slepé uličky, jen rozfoukané smetí si teprve sedalo.

    ***


    Prostor se zavlnil a vyšli z něj ozbrojenci. Dívka v černé kůži si držela vlasy, které jí vítr foukal do tváře.
    „Myslíš, že se znají? Co tady dělal Prvorozený?“ ptal se její pobočník.
    „Na starce si posvítíme. Teď to ukliďte,“ zaťala čelist, „Už se trousej čumilové.“

    ***
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.