Strašidla nejsou

První osoba : Zpocený programátor
Druha osoba : rozohněná prostitutka
Místo : strašidelná márnice.

Strašidla nejsou.
Je podzimní večer, den, kdy se oslavuje Halloween. Michal musí být v práci, zatímco ostatní se baví v děsivých maskách. Venku je nevlídné počasí, přesto to neodradí ani lehké děvy, které tuto noc čekají nejspíš dobrý kšeft. Michal je ajťákem v jedné soukromé firmě, která sídlí naproti márnici. Dnes je márnice obzvlášť strašidelná, protože se každým rokem promění na dějiště posmrtného života. Lide hrají divadlo, takoví ti živí mrtví, co děsí turisty, kteří se sem na to jezdí dívat, jak na nějakou atrakci. "Jako by jim kolotoče nestačily," říká si tak Michal pro sebe, koukajíc z okna na dění. On je ten, kdo musí zůstat v práci déle, než obvykle. Nějaký převlek neřeší, protože musí strašit tady i bez převleku. Má svůj počítačový svět a žije ve svých šílených myšlenkách. Co se bude odehrávat v dalších hodinách ještě sám netuší.
Michal je takový urostlý, silnější postavy a blonďaté hřívy na hlavě. Trochu šílený kluk, který má rád jídlo a právě to se mu stane osudným. Kousek dál, ulicí temnou a normálně tichou, dlouhou asi tak kilometr, je restaurace, kam Michal chodí na obědy. Dostává zase hlad a tak jen mávne rukou "práce počká, skočím se najíst a je to," řekl si tak pro sebe a pozhasínal všechna světla, zkontroluje ještě topení, pak vyjde ven. Zamyká a vykročí směrem k restauraci. Potkává individua jako je smrtka, chodící dýně, nebo třeba celá Adamsová rodinka. "No těprsk," říká si a pokračuje dál ulicí směrem k jídlu. Najednou ale slyší podivný řev, slyší ženský hlas, jak se s někým hádá. Normálně by ho to snad ani nerozhodilo, ale když jdete ulici a najednou vám v náručí skončí rozohněná prostitutka , celá bledá vztekem , budete stejně tak v šoku jako v tu chvíli Michal byl. Jen tu dámu držel a nezmohl se vůbec na slovo. Tupě na ni zíral. "Ahoj, jsem Irena, Ty seš kdo?" říká už zklidněným hlasem, jen se ještě celá třese v Michaelově náručí. "Ahoj, jsem Michal. Těší mě!" pomalu Irenu postavil na nohy a kouká, že je nějaká neupravená. "Co se Ti stalo, žes tak vyběhla?" říká Michal a ještě dodýchávajíc malý šok ve tmě si zapaluje cigaretu a nabízí i Ireně. „Děkuji, vezmu si ráda," odpoví mu, bere si cigaretu, sáhne do kapsy v kabelce pro zapalovač, „byla jsem s jedním zákazníkem a on mě začal obtěžovat víc, než bylo povoleno. Nevím, zda tomu Ty zrovna rozumíš, nevypadáš jako chlap, co si musí platit prostitutku." Michal se trochu cítí dotčen Ireninou poznámkou na jeho adresu a přitom si prohlíží jak vlastně vypadá. Pod svitem lampy totiž vůbec nevypadá tak špatně. Je to štíhlá drobnější brunetka, oblečená do topu, přes něj bundička do pasu a sukní pod zadek z kůže. Tělové punčochy, které jsou v tuto chvíli dosti potrhané pravděpodobně z toho, co zažila, sundala si červené lodičky na jehlách a začala ty punčochy jen tak na ulici sundávat. Michal ji zarazil. „Zadrž Ireno, jestli chceš, mám tu kousek kancelář, můžeš se převléknout a upravit tam, nebudeš přeci blbnout venku,“ přitom ji začal sledovat s určitým zájmem o bližší poznání. Irena souhlasila, usmála se, „upřímně budu radši.“
Vyrazili tedy zpět ke kanceláři, Michal úplně zapomněl na hlad, měl teď celkem jiné zájmy. Když však ale přichází, Michalovi ztuhnou rysy, dveře jsou otevřené. „Co to proboha…vždyť jsem zamykal…..to není možné,“ lekl se a přitom sáhl na kliku a pomalu pootevřel. Irena ho ale zarazí, „Michale stůj!“ Náš chytrý pan programátor se celý zpocený strachy přesto odváží vlézt dovnitř. Tam stojí muž, nebo muž, stojí tam střihoruký Edvard, zády k nim a chystajíc se sebrat noťas na stole „co tu sakra děláš zmetku?“ zakřičel na něj ostře, v tom se muž otočil. Oba jsme ztuhli, nebylo jasné, co by mohl udělat. Irena se na Michala vrhla a držela se ho jak klíště. O to víc bylo Michalovi šílené vedro. Michal chytil Irenu za ruku a oba vyběhnou ven, v té chvíli se ona strašidelná márnice rozsvítí a ze zdí vyskočí další potvůrky, blížící se k Míšovi a Ireně, skoro nedýchá ani jeden z nich. Najednou všichni strhnou masky z obličejů, „PŘEKVAPENÍÍÍÍ!!!, Míšo, bylo nám líto, že tu musíš být, tak jsme Tě přišli taky trochu postrašit“ a všichni čtyři vysmátí kolegové na něj skočili a objali ho. „Vy jste mi dali teda, málem jsem se zbláznil, hele jak jsem zpocenej?“ a začali se všichni hodně smát, zas další nápad kolegů na tuhle strašidelnou noc. „Blbouni, vždycky přijdou s nějakým šíleným nápadem, ještě že tu máme tu strašidelnou márnici,“ řekne Michal Ireně usměje se a dá jí pusu.
Tak pěkný Halloween zase za rok!!!

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607
    Dobrý! Je v tom nápad, jen zpracování trochu kulhá... :)
    První co mne zatahalo za uši, je nelogické střídání přítomného a minulého času. Já osobně nějak přítomný čas v literatuře nemiluji a docela mi v knížkách vadí.
    Je tam spousta šroubovaných a nepříjemně konstruovaných vět. Zkus si povídku přečíst nahlas, uvidíš, co myslím. Třeba tahle věta:
    Tělové punčochy, které jsou v tuto chvíli dosti potrhané pravděpodobně z toho, co zažila, sundala si červené lodičky na jehlách a začala ty punčochy jen tak na ulici sundávat.
    Já si ji musel přečíst dvakrát, abych pochopil, o co tam jde... ;)
    Pochopil jsem, co jsi tím chtěla říci, ale musíš taky myslet na nezávislého čtenáře, který začne číst a nechápe, o co tu jde, protože se musí prokousat mnoha slovy, které jsou jaksi navíc.
    Takže, nebát se škrtat, přepisovat, váhat nad každým slovem - hodí se, nehodí...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.