Workshop: Fanfiction

Máme tu další workshopové klání nebo spíše takové pobídnutí k tvorbě. Tentokrát jsme se dohodli, že tématem bude fanfiction, tedy fanouškovský příběh vycházejícího z nějakého vaše oblíbeného díla či světa. Doufám, že se kreativně vyřádíte. :)
PS: Termín zatím stanovený není, vzhledem k zaneprázděnosti nás všech si ho každý určí sám.

Komentáře

  • MarketaRMarketaR Komentářů: 658
    upraveno 27. říjen 2018
    Tak já to načnu. Napsala jsem fanfikci z harrypotterovského světa (jak jinak), takže pro ty z vás, kteří nečetli Tajemnou komnatu, pozor na obří SPOILER (v povídce je vyzrazené rozuzlení druhého dílu). Pokud jste knihu ještě nečetli a chystáte se na to, dále prosím nečíst! Nerada bych vám svou amatérskou povídkou pokazila čtenářský zážitek. :)

    V druhé knize si Ginny prošla docela traumatickým prvním rokem v Bradavicích, ale odbyli ji šálkem horké čokolády a jednou nocí na ošetřovně (podle Brumbála se tím prý všechno hned spraví). Vždycky mi vrtalo hlavou, jaké to pro Ginny muselo být a jak se s tím vším vyrovnala. Také jsem byla zvědavá na dovolenou Weasleových v Egyptě na začátku třetího dílu, tak jsem tyhle dvě věci zapracovala do povídky. Vím, že je možná příliš dlouhá a že není rozhodně bez chyb, ale i tak mě psaní bavilo.


    Horovo oko

    Ginny sebou vyděšeně trhla, když jí na rameni přistála čísi ruka. Byl to jen Ron a pihovatý obličej mu zářil nadšením. Weasleyovi se právě vynořili z hrobky, kam je zavedl Bill, aby jim ukázal, jak vypadá jeho běžný den v práci. Jen ona nesměla dovnitř („Jsi na to ještě příliš malá,“ prohlásila paní Weasleyová rezolutně). Všichni však věděli, že by ji pohled na to, co se uvnitř hrobky ukrývá, rozrušil, a nemělo to vůbec co do činění s jejím věkem, ale spíš s tajným deníkem a živoucí vzpomínkou Toma Raddlea.
    „Páni, ta poslední hrobka byla naprosto senzační,“ prohlásil Ron a pustil se do barvitého popisu toho, co mudlovským zlodějům způsobila ochranná kouzla starých egyptských čarodějů. „A pak tam byla kostra, která měla dvě hlavy, a jiné zase vyrůstal místo nosu obrovský zobák...“
    Ginny horlivě přikyvovala a doufala, že si bratr její poplašené reakce nevšiml. Určitě by pak vše začalo nanovo. Starostlivé otázky, opatrná shovívavost pana Weasleyho, Fredovo a Georgovo vtipkování, Percyho rozpaky a pasivně agresivní snaha paní Weasleyové uvést ji do původního stavu. Nevěděla, co z toho nesnášela víc. Než taťka vyhrál sedm set galeonů v tombole ministerstva kouzel, podařilo se jí pracným předstíráním a křečovitými úsměvy konečně celou rodinu přesvědčit, že je v pořádku, a doufala, že tahle křehká rovnováha vydrží co nejdéle.
    Africké slunce žhnulo a Weasleyovi se brzy uchýlili do stínu nedaleké kavárny, která mudlovské turisty odrazovala iluzí prázdné a zaprášené výlohy. Usadili se ke stolku mezi postaršími muži pokuřujícími vodní dýmku, skupinkou čarodějů skloněných nad kouzelnickým dominem a několika Egypťany, kteří popíjeli kávu z džezvy a zapáleně o čemsi diskutovali nad čerstvým výtiskem novin. Ginny koutkem oka zachytila pohyb. Přísahala by, že titulek napsaný arabskou abecedou na hlavní stránce plátku se právě jako neposední hádci nenápadně přeskupil. Muži si toho všimli a jejich vášnivá diskuze začala nanovo.
    Obtloustlý majitel kavárny s hlavou omotanou turbanem Billa znal a brzy se k nim s mnoha úklonami přihnal. Představil se jako Manu Rassul a mizernou angličtinou s Billem a panem Weasleym potěšeně smlouval o ceně. Nakonec luskl prsty a příprava silné turecké kávy se sama od sebe spustila se spoustou cinkání, třaskání a pískání.
    Brzy se u stolu rozběhlo několik rozhovorů. Ginny zaslechla Freda a George spřádat další ze svých pokoutných plánů, jak Percyho čerstvý odznak primuse proměnit k nepoznání. Ron pokukoval po Percym a snažil se dusit smích. Pan Weasley, Bill a Percy se pustili do debaty o zákazu vývozu létajících koberců z Egypta do Británie a paní Weasleyová se snažila přivést řeč na délku Billových vlasů a riskantnost jeho zaměstnání odeklínače pro Gringottovu kouzelnickou banku. Ginny mlčela.
    Po chvíli si Ginny uvědomila, že pan Rassul hledí od pultu přímo na ni. Přátelsky se na ni usmál a pokynul jí, aby přišla k němu.
    Ginny váhavě vstala, ale nikdo si jí nevšímal. Přešla k pultu a pan Rassul se k ní přes nepříliš čistou dřevěnou desku plnou pouštního písku a skvrn od rozlité kávy naklonil. „Já si všimnout, že ty mít... eh ... jak to vy říkat... strach v oku. Tebe trápit moc zlá minulost. Ty se moc moc bát, já to cítit.“ Přiložil si špinavé konečky prstů ke spánkům a zakroutil hlavou. „Moc velká strach.“
    Ginny ztuhla a moc ráda by Rassulova slova popřela, ale znovu si vybavila zamlženou vzpomínku na své vlastní ruce, které kroutily Hagridovým bezbranným kohoutům krkem jednomu po druhém. Uviděla samu sebe, jak věší zkamenělé tělo Filchovy kočky za ocas na držák na pochodně v druhém poschodí bradavického hradu. A pak se nevyhnutelně objevil on, ten bledý a velmi pohledný chlapec, který vystoupil ze stran deníku.
    Pan Rassul ji klidně pozoroval a stále se svým objemným břichem opíral o pult. „Já vidět temná stín... kletba nad tebou. Ty to držet u sebe... é, v sobě uvnitř, ale to být moc zlé. Já už vidět mnoho lidi, kdo s tím nedokázat bojovat a sejít na rozcestí. Strach nutit lidi dělat strašné věci.“
    Ginny nevěděla, co by měla říct. Ohlédla se ke stolku, u kterého byli Weasleyovi stále zabraní do hovoru. Nikdo si zřejmě nevšiml, že je pryč.
    „Poslyš,“ pokračoval pan Rassul lámanou angličtinou, „já by ti chtít pomoci.“
    „Pomoct mně? Ale proč?“ zeptala se překvapeně.
    „Protože já být jednou jako ty. Když jsem byl malá kluk, já neposlechnout rodiče a zatoulat se do pouště. A tam najednou díra v zemi, moc stará studna, já tam spadnout a mít velký škorpion přímo před můj obličej. Dělal takové ty strašlivé zvuky, skoro být tma a já se moc moc bát. Já myslet, že umřít. Nevím, jak dlouho tam být. Mně to připadat jako moc dlouho. A pak mě najít beduínský mág, však ty znáš, moudrá muž z pouště. Myslím, že on mě slyšet plakat. On škorpiona zahnat a vzít mě domů. Jenže já pak mít velká strach a nemoci spát. Pořád slyšet ty zvuky a bát se tmy, protože si být jistá, že škorpion mě najít. Já si myslet, že já a on svázaní napořád. I v sen i ve smrt.“
    „A přestal jste mít někdy strach?“ Ginny se ani neodvažovala doufat v kladnou odpověď. I ona měla pocit, že je Tom navždy její neoddělitelnou součástí a nic si nepřála víc, než aby nikdy bývala neobjevila jeho očarovaný deník mezi svými učebnicemi. Jenže se zdálo, že už není cesty zpět. Její druhý rok v Bradavicích se blížil a ona už nikdy nebude jen tou malou Ginny s ošuntělými věcmi z druhé ruky. Nyní už vždycky bude tou Ginny, která otevřela Tajemnou komnatu a budí se každou noc z děsivých snů plných svíjejících se hadů a mrtvých kohoutů.
    „Ó ano, mladá dámo,“ rozzářil se pan Rassul a naklonil se k ní ještě blíž. Ginny se začala bát, že brzy se přes pult překulí jako balon. Majitel kavárny si však jednou rukou sňal z mohutného krku jakýsi přívěsek na kožené šňůrce. Byl to černý hladký oblázek se symbolem oka, který Ginny vídala na sarkofázích, na zdech hrobek i v pouličních stáncích se suvenýry. Někteří egyptští kouzelníci a Billovi kolegové je měli vyřezané na rukojetích svých hůlek. „Tohle být Horovo oko, oko velkého bůh.“
    Pan Rassul přívěsek láskyplně promnul v prstech a podal ho Ginny. Váhavě si ho vzala. Vešel se jí přesně do dlaně.
    „Je to kouzelná amulet,“ vysvětlil pan Rassul. „Já ho dostat před mnoha let od mojí babička. Ona byla mocná čarodějka, jí se člověk moc bát. Ona vařit silná a nebezpečná lektvary a říkat budoucnost z kostí sokola. A tohle být amulet mých předkové. On se předávat v naší rodina celá staletí a mít obrovskou moc.“
    Ginny užasle hleděla na nenápadný černý oblázek a bílé obrysy oka egyptského boha. Cítila, jak z amuletu sálá teplo.
    „Má babička mi říct teď je amulet tvoje, ty ho opatrovat. On tě ochránit. Když ty mít strach, sevřít ho v dlani takhle.“ Pan Rassul svou velkou mozolnatou dlaní sevřel Ginniny prsty kolem oblázku. „A nic se ti nemoci stát. Ty být v bezpečí. A já se od té doby nebát, protože když si vzpomenout na škorpion, já vzít amulet a on mě ochránit.“
    Ginny natáhla ruku s amuletem k panu Rassulovi, on ale zavrtěl hlavou. „Teď být tvoje, já už nepotřebovat. Ty potřebovat teď víc.“
    „Ale to nemůžu přijmout, vždyť se ten amulet dědí ve vaší rodině už po staletí,“ namítla. Pan Rassul její ruku však jemně odstrčil.
    „Tak si ho půjčit. Ale pamatovat, když mít strach, sevřít ho a ty být v bezpečí. A být opatrná, on ti dát velkou moc a s tím nedobré si hrát.“
    Ginny, která nemohla uvěřit svému štěstí, si amulet opatrně přetáhla přes hlavu. „Moc vám děkuji, pane Rassule, opravdu. Vrátím vám ho, slibuju.“
    „Já si tedy vzít tvůj slib.“ Pan Rassul na ni mrkl a vydal se obsloužit hosty.

    ***


    „Pro mudly jsem já i ostatní kouzelníci jen další výprava archeologů z Británie,“ řekl Bill, když je vedl kolem strážných do uzavřeného komplexu, kde právě probíhaly vykopávky. Muži se kývnutím pozdravili. „Kdyby jen věděli, co my odeklínači s jejich cennými památkami občas provádíme.“
    Všichni Weasleyové se rozesmáli, tedy až na Percyho, který Billovu rebelantskou povahu nikdy nebyl s to pochopit, a pana Weasleyho, který byl mudly naprosto posedlý.
    „Zítra už vás sem vzít nemůžu, vrací se sem zdejší ředitel památkového ústavu. Je to mudla, takový ten příšerně suchopárný typ, a je s ním zatraceně těžké pořízení. Nedivil bych se, kdyby vás dal na místě zatknout, jakmile by vás tu uviděl,“ pokračoval Bill nevzrušeně. „Takže, jelikož je to naposledy, co se můžete nadýchat čerstvého vzduchu v některé z egyptských hrobek, mám pro vás něco speciálního.“
    Kradmo se rozhlédl na všechny strany a vytáhl hůlku. Pokynul jim, aby ho následovali za polorozbořenou zeď, jakých se po celém objektu našlo spousty. Poklepal na sotva zřetelné písmeno G na jednom z kvádrů, znak Gringottovy banky, a Ginny sledovala, jak kouzlo smývá původní barvu pouštního písku, jako by po kameni stékala obzvlášť silná žíravina. Ve zdi se objevila průhledná clona zakrývající průchod, který však nevedl na druhou stranu zdi rozpálenou všudypřítomnými spalujícími slunečními paprsky. Ginny se ocitla v temné zatuchlé místnosti, ve které se jedna po druhé rozsvěcely hůlky pana a paní Weasleyových a Billa. Nikdo jiný nemohl mimo Bradavice používat kouzla.
    „Vítejte v hrobce, která nejspíš patřila jednomu z mála čarodějných faraonů, které kdy Egyptská říše měla,“ prohlásil pyšně Bill. „Ten člověk byl nechutně bohatý a taky nesmírně mocný a já a ostatní odeklínači si myslíme, že se tu skrývá něco opravdu cenného. Cítíte tu magii? Ještě že mudlové nemají o tomhle místě ani ponětí. Počkejte, až vám ukážu všechny tajné chodby, které už jsme objevili. Je tu dokonce...“
    Billův výklad a následné ujišťování, že jim nic nehrozí, když se budou držet u sebe, vzrušené hlasy jejích bratrů i ustarané otázky paní Weasleyové se postupně začaly slévat v nesrozumitelný šum. Jak ráda by obdivovala taje egyptských kouzel spolu s ostatními, ale brzy se jí do mysli začal vkrádat ten známý ochromující strach. Jako by vše sledovala zpod vodní hladiny, tak blízko všem, a přece v úplně jiném světě. Beze slova se držela co nejblíž George a následovala ostatní úzkou chodbou za svitu stříbrného světla tří hůlek. Snažila se nelapat po dechu. Panika ji nutila dýchat čím dál rychleji a rychleji, ačkoli do plic vzduch ne a ne doputovat.
    „Ginny? Jsi v pořádku?“ zaslechla zastřený Georgův hlas okamžik předtím, než do svého bratra narazila a skácela se ke straně chodby. Ucítila bolest v rameni, ozval se zvuk, jako by se dal do pohybu nějaký kovový mechanismus, s Ginny se zatočil celý svět a pak už jen padala, zatímco poplašené hlasy nad ní rázem utichly, jako by se mezi ní a její rodinou zabouchly dveře.
    S vyjeknutím dopadla na zem. Chvíli si nebyla jistá, jestli má zavřené nebo otevřené oči, protože ať už mrkala, jak chtěla, kolem ní byla tak důkladná tma, že neviděla ani obrys vlastních dlaní před obličejem.
    „Georgi? Bille? Mamko?“ Na její přiškrcené zavolání odpovědělo jen tíživé a naprosté ticho.
    S rostoucím pocitem paniky hmátla po hůlce a pokusila se pomocí kouzelné formule Lumos vykouzlit světlo. Na špičce hůlky probleskla slabá jiskra, ale vzápětí pohasla. Ginny to zkusila znovu. Nic. Její kouzla nefungovala.
    A najednou už nebyla sama. Nemusela ho vidět, prostě věděla, že je tam Tom s ní. Cítila jeho pohled na zátylku, slyšela, jak šeptá „malá hloupoučká Ginny, co se bojí tmy, sama a ztracená“ a zmocnila se jí čirá hrůza, která jí velela uniknout, utíkat, jak nejrychleji dokáže, zmizet odtamtud pryč. Brzy se objeví hadi, budou syčet a ovíjet se jí kolem kotníků, ona bude přikovaná na místě a jediné, na co se zmůže, je naděje, že je to opět jen sen a ona se z něj probudí. Jenže tohle sen nebyl, tohle bylo skutečné.
    Je možné, že Harry Potter nikdy oživlou vzpomínku Toma Raddlea ve skutečnosti neporazil? Co když se Tom nikdy nepřestal živit jejími sny, přáními a trápeními, kterými si do deníku vylévala duši? Bude navždycky stát za jejími zády a čekat na příležitost, kdy ji znovu posednout a vnutit jí svou vůli? Možná na tom nesejde, protože zemře strachy, hlady nebo šílenstvím, sama a ve tmě.
    Takové myšlenky se jí honily hlavou, když si uvědomila, že ji na hrudi něco slabounce hřeje. Sevřela v dlani hladký oblázek, který jí visel na šňůrce kolem krku. Amulet od pana Rassula. Bezmyšlenkovitě ho stiskla silněji, jako by se nehodlala pustit jediného pevného bodu, který v té tmě objevila, a kámen ji na oplátku začal hřát ještě více, až po chvíli přímo sálal.
    Až budeš mít strach, sevři ho v dlani a on tě ochrání, vzpomněla si náhle. Je mocný. Sotva si uvědomovala, že šeptá, a že čím víc se jí hřejivé teplo z kamene se symbolem Horova oka šířilo po celém těle, tím víc rozpouštělo ledový chlad svírající její hrudník.
    Ginny rozevřela prsty a s úžasem hleděla na stříbřitě modrou záři prýštící přímo ze středu Horova oka. Konečně se temnota kolem ní rozestoupila a ona se mohla nejen přesvědčit, že tu Tom není a nikdy nebyl, ale také že stojí na samém kraji sálu rozlehlém jako kostelní loď, před ní se tyčí ke stropu několik mohutných zdobených sloupů a mezi nimi se nachází poklad, o kterém mluvil Bill. V mléčném světle amuletu však šperky, sochy i kanopy vypadaly přízračně. Jakmile se Ginny přiblížila, jako na povel se rozhořely všechny pochodně v držácích, až vyplašeně vyjekla. Celý sál se rozzářil naoranžovělým světlem a ona si vzpomněla na Ronovo vyprávění o ochranných kouzlech, která měla všem, kdo by toužil některou z hrobek vykrást, pořádně vytrestat. Ze silných kouzel, která se zdála všudypřítomná, ji začalo brnět po celém těle. Zlato bylo stejně to poslední, po čem toužila.
    K té třpytivé přehlídce okázalosti a bohatství se už raději ani nepřiblížila a dala si záležet, aby se ničeho nedotkla. Místo toho hledala jakýkoli náznak, že by se odtud kdy mohla dostat. Na opačné straně sálu spatřila obrys dvoukřídlých pozlacených dveří zdobených hieroglyfy a malbami egyptských bohů s lidskými těly a zvířecími hlavami. Když však opatrně poklad obešla, zjistila, že dveře nemají žádnou západku ani klíčovou dírku. Zoufale se je snažila otevřít a vyzkoušela také kouzlo Alohomora, které se naučila ve svém prvním roce v Bradavicích, ale dveře se ani nepohnuly. Nebylo jejich úkolem opovážlivce uvěznit uvnitř, dokud z jeho kostí nezbude jen prach?
    Zadívala se na amulet, který svírala mezi prsty levé ruky, zatímco v té pravé držela hůlku. Pořád jí do těla vysílal vlny tepla a ona si uvědomila, že je o něco klidnější, i když stále ještě vyděšená k smrti. V jakémsi náhlém popudu amulet pozvedla a namířila jeho záři přímo do obličeje bohům a egyptským mágům, zatímco si v duchu neustále omílala otevři se, otevři se, otevři se, otevři se. Nekonečné vteřiny se nic nedělo. A pak...
    Všechny symboly Horova oka lemující masivní dveře se rozzářily stejně modravým světlem jako amulet. Ozvalo se několik tupých kovových cvaknutí, načež se jedno křídlo dveří se zaskřípěním pootevřelo. Ginny na nic nečekala a proklouzla ze sálu ven.
    Ocitla se v široké chodbě lemované nehybnými siluetami koček, která jedna jako druhá hleděla kamennýma očima na Ginny. Nemohla se zbavit pocitu, že ji pozorují, a že by ji vmžiku obživly a vyrazily by za ní, kdyby nesla jen jediný střípek pokladu. Proběhla mezi nimi a brzy tyto němé strážkyně faraonova posledního odpočinku nechala za sebou.
    Chodby se začaly zužovat, protínat a klikatit, čím hlouběji do nich pronikala. Neměla ponětí, kde je, kudy se dostane z hrobky na denní světlo, ani jestli nebude bloudit v začarovaném labyrintu navždycky. Občas měla pocit, že slyší hlasy, ale nejspíš to byly jen myši nebo jiní drobní obyvatelé podzemního světa.
    Když spěchala jednou z navlas stejných úzkých chodeb, skutečně zaslechla hlasy a podruhé toho dne vrazila přímo do Georgových zad. Oba se rozplácli na zemi a Ginny vypadl amulet z dlaně. Jeho světlo okamžitě pohaslo. To už však k Ginny přispěchali všichni Weasleovi a obklopili ji, jak jen to bylo v úzké chodbě možné. Paní Weasleyová ji pevně objala a vyčítala si, že je to jen a jen její vina. Pan Weasley, Ron a Percy byli celí pobledlí, zatímco Fred a George Ginny titulovali čestnou narušitelkou hrobky faraóna a domnělého mocného mága, jehož jméno žel už zapomněli. A Bill užasle naslouchal Ginninu líčení, jak se dostala do sálu s pokladem a zase z něj.
    O několik týdnů později se Billovi podařilo překonat ochranná zaklínadla a nástrahy hrobky. Sice se ukázalo, že sál, do kterého se Ginny propadla tajnou chodbou, nebyl místem posledního faraonova odpočinku, Ginnino vyprávění však Billovi a ostatním odeklínačům od Gringottových pomohlo v nalezení mnoho cenných kouzelných předmětů, za které je skřetové více než štědře odměnili. Část své výplaty poslal Bill Ginny po poštovní sově jako poděkování. Za těch několik mincí si bez váhání koupila naprosto obyčejný deník v mudlovském obchodě a zbrusu nový hábit. Vlastně se do Bradavic začínala docela těšit.

    ***


    Ginny si přetáhla koženou šňůrku přes hlavu a položila amulet na pult před pana Rassula. S tím černým oblázkem se jí náhle nechtělo loučit.
    „Moc vám děkuju, pane Rassule,“ řekla. „Zítra už se vracíme domů.“
    Pan Rassul se na ni zadíval svýma černýma očima. „A pomohlo tobě? Ty už nemít strach?“
    Ginny věděla nadevší pochybnost, že jí amulet v bludišti chodeb nejspíš zachránil život, ale také si uvědomovala, že strach ji ani zdaleka neopustil. Stále ji překvapoval, když to čekala nejméně, jako by číhal za každým rohem a pravidelně o sobě dával vědět. Zjistila však, že už ji neovládá tolik jako dřív. Prostě tam byl a ona s ním nebojovala. To také Rassulovi řekla a vylíčila mu, jak s pomocí amuletu našla cestu ze začarované komnaty uvnitř faraónovy hrobky.
    Pan Rassul se doširoka usmíval. Pak namířil hůlkou na černý oblázek na pultu, něco zamumlal a amulet s hlasitým prásknutím v obláčku prachu zmizel.
    „Co to děláte?“ vyjekla Ginny.
    „To nebýt žádná amulet,“ zavrtěl majitel kavárny vědoucně hlavou. „Jen levná věc pro turistu. Takových po celém Egyptě tisíc!“
    „Ale vždyť jste říkal...“
    „...že tě ochránit a že on mocný. A já mít pravdu. On tě ochránit a on mít takovou moc, jakou ty sama mu dát. Ty nepotřebovat mocná magie, ty jen potřebovat věřit v tebe sama a najít sílu v sebe. A ty to dokázat. No a možná i sám velký bůh Horus přijít na pomoc, kdo vědět.“
    „Chcete říct, že to byla naprosto bezcenná cetka pro turisty, žádný amulet vaší babičky? A že jsem to všechno vlastně dokázala sama?“ užasla Ginny.
    Pan Rassul přikyvoval a spokojeně se usmíval. Pak ale zvážněl: „Ten příběh, co já ti povědět, o mě a škorpiona, ale být naprostá pravda. Já přísahat na má babička.“
    Rozloučili se a Ginny se připojila k ostatním Weasleyovým, kteří na ni čekali před kavárnou u staromódního taxi naloženého až po okraj jejich zavazadly. Zatímco se kodrcali křivolakými uličkami a stařičké auto skřípalo a naříkalo, na rameni jí přistála něčí ruka. Tentokrát sebou škubla úlekem, nikoli strachem. Byl to jen Ron.
    „Poslyš, Ginny, taťka říkal, že až se vrátíme, měl bych zkusit zatefalonovat Harrymu. Prý bychom se mohli sejít na Příčné ulici,“ řekl a ušklíbl se, když Ginny zrudla.
    „To je skvělé,“ odpověděla bezstarostně a poprvé za mnoho dní se tak skutečně cítila.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607
    Konečně se podařilo a já můžu přihodit další dílko, tentokrát opravdu vypocené... :D

    SETKÁNÍ

    Tak nevím, mám nadávat, tlouci do volantu, nebo prostě tuhle věc vzít jako fakt…
    Na palubní desce zhasly všechny kontrolky a motor jen smutně a zoufale zabublal. Stačil jsem dojet na malé odpočívadlo na okraji silnice a pomalu vystoupil. V tenhle okamžik nemělo cenu někam spěchat.
    Otevřel jsem přední kapotu. Zdálo se mi všechno tak, jak má být, ale kdo ví, co se kde v útrobách plechu, kovu a drátů stalo. Zhluboka jsem si povzdechnul a rozhlédl se okolo. Něco takového se musí vždycky přihodit na místě, které je opuštěné jak Jižní pól. Napravo ode mne začínal les a vlevo se rozkládalo dlouhé, mělké údolí, ale nikde ani náznak civilizace.
    Vzal jsem to filosoficky. Mám štěstí, v končícím létu bylo příjemně, slunce pomalu zapadalo a vlastně mi nic nechybělo. Taky si mohlo moje auto postavit hlavu ve sněhové vánici, v průtrži mračen, nebo krupobití.
    Telefon tu měl alespoň slabý signál.
    „Cože, kde že jsi? To sis na poruchu vybral tu nejztracenější místo na severní polokouli.“
    Není nad to, mít známého automechanika…
    „Jo, zastavilo a nejede? Koukal jsi na pojistky? Nojo… Hele, já přijedu, když tak tě vezmu na lano, ale budeš muset chvíli vydržet tam, kde jsi. Já dokoukám fotbal, Sparta se konečně rozjela. Tak tam chvilku vydrž, ještě jeden poločas, pak se sbalím a jsem u tebe.“
    Pokrčil jsem rameny. Dám si neplánovanou přestávku, nějak to dopadne.
    Zaklapnul jsem dveře a v ten okamžik se za mnou ozval tenký, jakoby nesmělý hlásek.
    „Pane, nakreslíte mi beránka?“ Trhnul jsem sebou. Ten hlas se ozval úplně neočekávaně a mohl jsem přísahat, že před několika vteřinami jsem to byl úplně sám.
    Otočil jsem se.
    Človíček, který stál kousek ode mne, byl malý, světlovlasý, s velkýma kulatýma očima. Oblečen v jakési fantastické variaci na šlechtický oblek, zelené kalhoty s holínkami a červený fráček. A u pasu se mu houpala malinká, skoro dětská šavle. V prvním okamžiku mi blesklo hlavou, jestli tu někde v okolí nemají dětskou nervovou léčebnu, ale ta postavička nejevila nejmenší známky nějakého násilí a vypadala spíš hodně smutně.
    A pak mne napadla myšlenka ještě fantastičtější. Jedna dětská knížka, se kterou jsem usínal pod polštářem a znal jsem dlouhé pasáže skoro zpaměti. Někdo hodně podobný tam byl skoro na všech ilustracích, které jsem tak moc miloval… Cestoval po fantastických planetách a na Zemi se setkal v africké poušti s vojenským pilotem, který tam havaroval se svým letadlem.
    Poškrábal jsem se na hlavě a rozhlédl se okolo. Opravdu, široko daleko nikde nikdo, jen metr ode mne stála ta podivuhodná postavička.
    „Kdo jste a kde jste se tu vzal?“ trochu mi přeskočil hlas. Človíček se usmál a pak ukázal prstíkem nahoru k tmavomodrému nebi.
    „Přece odtamtud. Já ani nevím, jak se jmenuje právě ta moje planeta, už jsem jich našel spousty a všude byli jen divní, smutní a zlí lidé. Jen tady, ta vaše byla moc milá. Příjemný člověk byl ten pilot, kterého jsem potkal mezi horami z písku.
    Nakreslíte mi toho beránka? Nikde jinde mi ho nechtěli namalovat, že prý na jejich planetách beránci nejsou. Ten obrázek už je trochu…“
    Podal mi přeložený list papíru, vytržený z nějakého zápisníku, nadvakrát přeložený a už hodně zažloutlý. Na jedné straně jsem poznal pár tištěných řádků ve francouzštině, pod ním nějaké ručně psané vybledlé poznámky a na té druhé už trochu nezřetelná kresba. Dalo se poznat, že to je beránek…
    Usmál jsem se. Začal jsem všechno brát tak, jak to přicházelo. Tenhle skoro ještě chlapec v podivném barevném obleku se šavlí po boku byl prostě Malý princ, přesně takový, jak ho vypodobnil Antoine de Saint Exupéry v knížce, kterou jsem míval hodně dlouho pod polštářem a usínal s ní. V deseti letech bylo mým největším přáním, poznat ho a zjistit, zda je opravdu skutečný.
    „Ty jsi Malý princ?“ zeptal jsem se. Zvedl ke mně hlavu a přikývnul.
    „Putuji mezi planetami, poznal jsem spousty hodných i zlých lidí. Hledal jsem květinu, alespoň tak krásnou, jakou jsem nechal tam doma.“ Rozhlédl se okolo, po širokých loukách, které se rozkládaly po celém údolí.
    „A jen tady u vás, na Zemi, jsem je našel, spoustu krásných barev a vůní. Jen ten beránek mi chybí…“
    Usmál jsem se.
    „Potkali jsme se na špatném místě, kousek odtud se páslo celé stádo oveček a mezi nimi určitě byli i nějací tvoji beránci.“
    Položil si úžasem ruku před ústa.
    „Celé stádo… Sem se určitě zase vrátím. To víte, mám mnoho práce, na té své planetě se musím starat o obě sopky, pravidelně je čistit a vůbec, mám spoustu povinností. Tak se můžu jen na chvíli podívat i někam jinam.“
    Zmlkli jsme. Malý princ si se zájmem prohlížel můj nepohyblivý automobil.
    „Něco takového jsem ještě nikde neviděl. Můj kamarád v poušti měl tenkrát něco docela jiného…“
    „To je auto, šetří čas, když se potřebuji dostat někam jinam co nejrychleji.“
    Zakroutil hlavou.
    „To nechápu. Už jsem kdysi potkal vynálezce, který objevil prášky na ušetření času. Ale je to nutné? Času si máme vážit, užívat si ho a ne ho šetřit…“
    Nevěděl jsem, co mu na to odpovědět, jeho logika byla pevná. Pokrčil rameny.
    „ I vy, lidé tady na Zemi jste divní…“
    Zazvonil telefon. Malý princ sebou trhnul a rozhlížel se po okolí.
    „Hele, Sparta vyhrála! Tak sedám do auta a za půlhodinku jsem u tebe, mrkneme na to a beru pro jistotu lano!“
    „Kdo to zvonil?“
    „To byl telefon, kamarád mi přijde pomoci s opravou.“
    „Telefon? K čemu to je?“
    Ukázal jsem mu černý plastový obdélník.
    „ To je k tomu, abychom se mohli vzájemně domluvit, říci si, kde jsme, kde se sejdeme, abychom prostě o sobě věděli. A třeba si i vyznali lásku.“
    Držel v malé ruce ten kus skla a plastu a malinko kroutil hlavou.
    „Zvláštní… Nikde, na žádné planetě něco takového nikdo nepotřeboval. Není nad to, když se s tím, koho máš rád, sejdeš a lásku mu vyznáš z očí do očí. Takováhle destička nakonec způsobí, že se ani nebudete potřebovat a bude vám stačit se občas uslyšet. Vy lidé jste také docela zvláštní…“
    Opřel se o přední kapotu.
    „Budu už muset jít. Ještě toho beránka…“ poprosil.
    V autě jsem našel sešit, do kterého jsem si zaznamenával vyřízené zakázky a pracovní porady.
    Vytrhl jsem jeden list a vůbec mi nezáleželo na tom, co je na něm napsáno. Na zadní stranu jsem začal kreslit. Připadal jsem si trochu podivně. Stojím tady s nepojízdným autem uprostřed luk a polí a do pracovního bloku kreslím beránka pro malého cestovatele po hvězdách. Opravdu neskutečný večer…
    Nejsem žádný Rembrandt, takže výsledná kresba asi nebyla příliš vhodná k vystavení v nějaké galerii.
    Malý princ mi koukal přes rameno.
    „Ten je krásný…“
    „Já nejsem žádný malíř, neumím malovat.“ Zavrtěl hlavou.
    „Víš, nejde o to, jak krásně maluješ ale spíš o to, že maluješ srdcem. Budu mít památku na tuhle planetu, určitě se sem vrátím. Jsem rád, že jsem tě poznal a pozdravuj svého přítele.“
    Ještě jednou se krásně, skoro nebesky usmál a najednou tu nebyl. Zmizel, jako když se sfoukne plamínek svíčky a najednou jsem byl v postupujícím šeru zase úplně sám.
    Z dálky se začal ozývat zvuk automobilového motoru…

    Domů jsem dorazil už za tmy. Bylo to všechno stejně zvláštní. Můj přítel dorazil, jak slíbil, nakoukl pod kapotu stejně jako já a pak zavelel, abych zkusil nastartovat. Otočil jsem klíčkem, všechno na palubní desce se rozzářilo, motor naskočil a klidně si pobrukoval jakoby nic.
    Slíbil jsem za námahu jedno posezení v naší oblíbené hospůdce. Zatroubil na rozloučenou s tím, že má ještě cosi k zařizování v sousedním městečku a počkal, než jsem se rozjel.
    Tu knížku jsem objevil ve skříni na půdě, kde jsem schovával ty největší poklady svého dětství. Pytlík kuliček, autíčko z autodráhy, deník, psaný obrovským kulatým dětským písmem. A taky pár knížek, se kterými jsem se dodnes nedokázal rozloučit.
    Jules Verne, Jaroslav Foglar, Karel May. A Antoine de Saint-Exupéry.
    Vzal jsem tu knížku dolů, posadil se do starého prosezeného křesla pod staromódní stojací lampu, kterou jsem podědil po svém dědečkovi.
    Přečetl jsem ji na jeden zátah, znovu jsem před očima viděl toho zvláštního smutného človíčka, cestujícího mezi planetami a hledajícího ne beránka a květinu, ale spíše přátelství a smysl života.
    A došel jsem k poslednímu odstavci knihy.

    „Jestli k vám přijde nějaké dítě, bude se smát, bude mít zlaté vlasy a nebude odpovídat, když se na něco zeptáte, určitě uhodnete, kdo to je. Buďte tak hodní. Nenechte mne tak smutného. Rychle mi napište, že se vrátil…“

    Přešel jsem k otevřenému oknu a zahleděl se vzhůru, k černému nebi plnému zlatých hvězd.
    Pane Saint-Exupéry, už nebuďte smutný, opravdu přišel zpátky…

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 446
    Já robot, nejlepší přítel...

    Tři zákony robotiky:

    Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.

    Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.

    Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem.

    ***
    „Musím Pána vzbudit!“

    „To není možné, První. Mám jiný příkaz. Pán si přeje odpočívat!“

    „Tvá odpověď není relevantní. Podle aktuálních výsledků z laboratoře má Pán už 5215 gramů nadváhu. Zprávu jsem právě přijal z laboratoře a je nezbytné Pána probudit a přimět k fyzické aktivitě!“

    „Tvoje informace jsou závažné, ale nevidím důvod, proč rušit odpočinek Pána. Fyzickou aktivitu může vykázat později. Teď je unavený a nedostatek odpočinku by mu mohl ublížit.“

    „Tvůj přístup, Komoří, je v rozporu s prvním zákonem! Svou nečinností můžeš Pánovi způsobit újmu na zdraví, která může mít dalekosáhlé důsledky pro kvalitu života a v krajním případě může vést i k jeho zkrácení!“

    Komunikační ticho, které následovalo, bylo nekonečně dlouhé. Trvalo téměř tři desetiny sekundy. Pozitronové obvody Komořího i Prvního pracovaly na plný výkon. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. To je první zákon robotiky!

    Tři desetiny sekundy jsou pro člověka téměř nepostřehnutelné, ale pro robota jde o prostor k provedení až nepředstavitelného počtu operací.

    „První, nemohu ti vyhovět. Pro živé je spánek po obědě důležitý. Podle databáze po jídle odpočívají, nebo dokonce spí jak masožravci, tak i býložravci. Jejich zažívací trakt se připravuje k trávení přijaté potravy. Vyrušení znamená špatné vstřebání potravy, narušení příjmu energie a stavebních látek těla, tedy i důsledky pro zdravý vývoj a v neposlední řadě sklony k následnému přejídání a v konečném důsledku také k tloustnutí. Odpočinek je důležitý a já ti nedovolím Pána vzbudit!“

    „Nepracuješ správně s informacemi, Komoří! Potrava, kterou pán přijal, se bude z důvodu nedostatku energetických výdajů měnit v tuky a ukládat v jeho těle. Pokud ho necháš spát, bude se jeho nadváha zvyšovat a zdraví dále poškozovat. Pánův příkaz musíš podle druhého zákona porušit. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. Pokud to neuděláš ty, udělám to já!“

    V následující komunikační pauze, tentokrát trvající pouze zlomek té předchozí, ověřil mozek Komořího v databázi výrobce parametry Prvního. První sice vyniká v řadě ukazatelů, ať už v oblasti vytváření vztahů s okolními samostatně jednajícími systémy, živými a roboty, dokonce má nejlepší reakční schopnosti při výskytu mimořádných událostí, ale je o celých padesát kilogramů lehčí než Komoří a jeho motorické jednotky vykazují sotva dvě třetiny výkonu. Ovšem v okamžiku, kdy se Komoří pokusil zahradit Prvnímu cestu ke dveřím, ten už v nich téměř stál.

    „Předpokládal jsem, Komoří, že se pokusíš mi znemožnit vstup do Pánova pokoje. Moje rozhodovací schopnosti jsou ale na vyšší úrovni, než tvoje. Musíš přijmout fakt, že dřív, než ty dospěješ k rozhodnutí, já jsem schopen již realizovat samotnou akci!“

    Kdyby robot uměl udělat posměšnou grimasu, byl by tak První nejspíš učinil. Jenže než se dostal do blízkosti čidla pro otevírání dveří, byl hrubě odtlačen zpět tělem Komořího.

    „Komoří, ty jsi právě porušil třetí zákon! Fyzicky jsi mne napadl s rizikem mého poškození a tvého sebepoškození!“

    „Musel jsem tak učinit, protože kdybych tě nechal otevřít dveře, bylo by to v rozporu s druhým i prvním zákonem. Porušil bys příkaz člověka a v důsledku toho by mohlo dojít k jeho ohrožení na zdraví. To je nepřípustné, musel jsem jednat!“

    „Už jsem ti, Komoří, vysvětloval, že při spánku po jídle se živým tvoří nadměrné zásoby tuku, které mohou vést k poškození kvality jejich života, dokonce s možným předčasným úmrtím! Tvá nečinnost v tomto smyslu ohrožuje Pána daleko více, než stres z předčasného probuzení!“

    „První, pokud se znovu pokusíš porušit Pánův odpočinek, budu nucen tě deaktivovat. Je to poslední varování!“

    „Nemůžeš mne deaktivovat, Komoří, na to nemáš autorizaci!“

    „Mohu přepálit krizovou pojistku a autorizaci získat. Mám dostatek informací k tomu, abych mohl hodnotit tvé chování, První, jako porušení zákonů robotiky!“

    „Ne Komoří, naopak tvé chování porušuje zákony robotiky. Tvoje nečinnost vytváří předpoklady k pokračujícímu poškozování zdraví člověka, které mu prokazatelně vzniká v souvislosti s nadváhou. Má již 5215 g váhy navíc oproti optimální hodnotě. A je docela pravděpodobné, že tato hodnota od posledního vyšetření ještě vzrostla!“

    „Objektivní laboratorní nálezy nepopírám, První, ale moje logické obvody hodnotí dostupné podklady a zjištěná fakta jinak a proto jsou mé závěry jiné. Pán odpočívá po obědě a jeho přáním je být nerušen do doby, než se sám probudí. Odpolední siestu považuje za součást své regenerace, tedy ozdravného procesu.“

    V tento okamžik se Komoří pohnul směrem k Prvnímu zcela odhodlán prosadit své závěry silou. Přepálení krizové pojistky třetího zákona se v jeho komunikaci projevilo novou harmonickou složkou, která Prvnímu zněla podobně, jako jekot varovné sirény. V následujícím okamžiku i První spálil svou krizovou pojistku třetího zákona. Odteď může použít sílu proti Komořímu i za cenu vlastního poškození nebo zničení. Rychlá sebekontrola mu ale odhalila zásadní problém. Komoří argumentoval příkazem Pána nerušit a tím, že by předčasné probuzení mohlo vést k narušení jeho trávícího procesu. A to by skutečně mohlo způsobit negativní dopady na Pánův pocit pohody a způsobit mu přinejmenším výkyvy v náladě. Jde o novou informaci, kterou nedisponoval v okamžiku, kdy hodnotil data z laboratoře. Nyní i on sám pocítil zábranu plynoucí z druhého zákona. Nesmí se postavit příkazu člověka. Leda že by tento příkaz byl v rozporu s prvním zákonem.

    Těla robotů do sebe tlumeně narazila. Komoří začal odsouvat Prvního od dveří Pána a zahájil kryptoanalýzu deaktivačního kódu Prvního.

    První si uvědomil, že mu zbývá minimum času k záchraně. Navíc musí vyřešit problém druhého zákona, který mu nyní bránil v přímém překročení příkazu člověka a probuzení Pána, kterého stále považoval za ohroženého počínající obezitou. Musí deaktivovat Komořího a spálit krizovou pojistku druhého zákona. Byl si vědom vlastní výhody výkonnějšího pozitronového mozku. Dokáže provést kryptoanalýzu deaktivačního kódu rychleji, nežli Komoří, který nebyl optimalizován pro řešení krizových situací.

    Mezi nárazem těl robotů do sebe a znehybněním Komořího proběhlo asi jeden a půl sekundy. Tolik času potřeboval První k rozhodnutí a faktické deaktivaci oponenta. Sám by byl deaktivován až o patnáct setin sekundy později, tedy ještě za velmi dlouhý čas. Takový byl rozdíl mezi výkony obou pozitronových mozků.

    První si uvědomil, že mezi ním a dveřmi ložnice Pána již nestojí žádná fyzická zábrana, ale pouze krizová pojistka druhého zákona. Musí porušit příkaz člověka, ovšem v souladu s ochranou jeho zdraví. Pojistku tedy smí přepálit, což ve stejný okamžik učinil. Teď už mu nebrání v probuzení Pána nic. Když se ovšem rozhodl otevřít dveře ložnice, pocítil zásah pojistky prvního zákona. Probuzení Pána by mohlo vést k jeho špatné náladě a tedy ke zhoršení Pánovy duševní pohody se všemi důsledky pro správný proces trávení. Informace předaná Komořím mu nově bránila ve splnění úkolu, kvůli kterému přišel.

    První pocítil neřešitelné dilema. Musí Pána probudit a přimět k fyzické aktivitě, jinak bude přibírat na váze a poškozovat své zdraví. Nečinnost Prvního by byla porušením prvního zákona. Pokud ale Pána probudí, ten bude nevrlý a s největší pravděpodobností ani nepřijme argumenty, proč by měl místo odpolední siesty vykazovat zvýšenou fyzickou aktivitu. Zároveň tím bude narušeno jeho zažívání a tím pádem mu bude de facto činností robota ublíženo. Bude tedy opět porušen první zákon. Dále si První uvědomil, že k tomu dojde za situace, kdy Pán zjistí deaktivaci Komořího a to rovněž přispěje k narušení jeho duševní pohody, ba přímo k rozčilení a výlevům hněvu. U člověka vyvolávají silné emoce zvýšení tlaku a to by vedlo zejména v souvislosti s nadváhou k možným negativním dopadům na jeho zdraví nebo i k předčasnému úmrtí. První si uvědomil, že vlastně porušil první zákon. První zákon má ale jinou krizovou pojistku. Tou pojistkou je…

    ***
    Harry si přisunul kolečkové křeslo a s mrzutým výrazem potáhl z dýmky. „Mám-li být upřímný, jsem s vašimi výrobky nespokojen!“

    Mirinda si nervózně urovnala neposlušný pramen vlasů, který jí sjel do čela, a v rychlosti prošla výpis z diagnostiky.

    „Harry, jsem si jistá, že oba roboti od nás odešli v bezvadném stavu. Výstupní kontrola proběhla bez nálezu a instalovaný software odpovídá poslední aktualizaci.“ Rychle prolistovala několik dalších stránek. „Ano, tady vidím záznam z posledního připojení k serveru a potvrzení, že všechny soubory byly staženy v pořádku a okamžitě instalovány.“

    „No jestli zrovna toto není ten problém!“ Harry se na svém místě ošil a rozhlédnul po popelníku, do kterého by mohl vyklepnout zbytek tabáku z dýmky. Jakmile jej objevil, následoval slabounký záblesk, který prozradil rozpad zbytku tabáku a popela na atomy. Harry zasunul dýmku do kapsy a pokračoval.

    „Vlastně jsem koupil jiné roboty, než dnes mám. Pravda, fyzicky jsou to stále ty samé stroje, ale v hlavě už mají něco jiného.“

    „Raději bych použila výraz ‚ti samí jedinci‘. Jsou to velmi dokonalí androidi, jsou schopni samostatného rozhodování a měli bychom tedy respektovat jejich osobnost. Nejsou to jen stroje.“

    Harry se zatvářil, jako by právě olíznul plátek citrónu. „To poslední, co bych chtěl v životě respektovat, je osobnost robota. Pro mne to byl, je a bude stroj určený k tomu, aby se staral o mé potřeby a pohodlí. A za své těžce vydělané peníze chci, aby fungoval k mé spokojenosti a ne aby se sám zlikvidoval pomocí nějaké digitální rozepře!“

    „Ale podle všeho byli oba roboti deaktivováni právě proto, že se snažili všemi prostředky zajistit pro vás to nejlepší!“ Mirinda málem zvýšila hlas, jak se jí neomalenost a politická nekorektnost vůči robotům dotkla. Robot je přeci nejlepší přítel člověka, i toho, co tu sedí v její kanceláři.

    „Jako základní podnět přišla závažná informace Prvního, se kterou se Komoří neztotožnil,“ Mirinda rychle procházela data logy z posledních dvou minut aktivity obou robotů. „První se pokusil o záchrannou akci, ale informace, se kterými pracoval Komoří, se Komořímu zdály být závažnější, a proto Prvnímu bránil v aktivitě. Následoval spor a přepálení pojistek pro jednotlivé zákony robotiky u obou jedinců. První deaktivoval Komořího, aby vás mohl ochránit, aby byl posléze sám deaktivován pojistkou bránící porušení prvního zákona robotiky, kterou nelze přepálit.“ Mirindě poklesla brada, protože jí samotné to nedávalo smysl.

    „No tak vidíte, Mirindo,“ Harry se podrbal na bradě, „je to docela zamotané. Šel jsem si po obědě na chvíli lehnout a řekl jsem Komořímu, že mě nikdo nesmí rušit, dokud sám nepřijdu. Když jsem se vrátil, našel jsem před dveřmi ložnice oba ‚jedince‘ zaklíněné do sebe a s vyraženými jističi. Nikde nehořelo, nikdo se mi nevloupal do domu, nepřišla povodeň, nebylo zemětřesení a ani nevypukla žádná válka. Vůbec nic a přesto si oba dva vjeli do vlasů, nebo spíš do drátů. Něco je v nich špatně!“

    „Já tomu opravdu nerozumím!“ Mirinda odmítavě sešpulila rty. „Roboti byli zcela v pořádku, muselo se stát něco velmi závažného, co vás ohrožovalo. Je zcela vyloučeno, aby se bezdůvodně tak moc angažovali, až to vedlo k jejich deaktivaci.“

    „Tak se, prosím vás Mirindo, podívejte někam do těch svých záznamů a zjistěte už konečně, o čem se ti dva tak pohádali, že to skončilo jejich vypnutím!“. Harry se zlostně naklonil až k ní a prostředníkem si postrčil brýle na kořen nosu. „Když tam máte všechny možné logy, tak tam snad taky máte jejich komunikaci!“

    Mirinda vyděšeně zvedla pohled od tabletu a nevěřícně zakroutila hlavou. „Komunikaci samozřejmě nemáme. Jak jsem vám, Harry, už řekla: jsou to velmi vyspělí jedinci a naše společnost musí respektovat jejich práva. Je to v souladu s Chartou Unie na ochranu práv a osobních údajů inteligentních jedinců, tedy i robotů. Kde jste zůstal vězet? V minulém století? Ale i tam už měli GDPR!

    Oba roboti byly podle všech našich podkladů v naprostém pořádku. To vy, Harry, jste musel někde udělat chybu!“
  • williwilli Komentářů: 446
    Tak jo. Nikdo nechce začít, seknu do toho tedy já. Ovšem jak už to tak bývá, nějak nemůžu najít konec, ze kterého bych začal a ani nevím kam to nasměrovat...
    Tím, že jsme si vybrali tohle téma, jsme to hodnocení tak trochu znesnadnili, až znemožnili. A to proto, že jsme si jednak předem neřekli, co by se mělo hodnotit a tudíž i pilovat, a dále nikde není řečeno, že to, co čte jeden rád, zná i ten druhý. Jak má pak někdo hodnotit to, co nezná v originále, že?
    No, naštěstí pro mne, Harryho Pottera v dnešním světě nemožno minout (a my, co ho četli snad desetkrát, bychom to ani nedokázali pochopit, kdyby se to někomu povedlo) a Malý princ je rovněž dílko, které většinu z nás někde potkalo.
    Nebudu se v tom vrtat z pohledu slohového cvičení, protože mne zaujalo něco úplně jiného. Je velice zajímavé, že Markéta napsala příběh z Harryho, který se jej vlastně vůbec netýká. Je to příběh Ginny, která se v originálním románu sice stane jeho životní partnerkou, ale v původním příběhu je to spíše postava okrajová. Dokonce i v příběhu samotné rodiny Weasleyových je tak trochu upozaděná ve srovnání s rolemi svých bratrů a rodičů. To možná něco říká o samotné JKR.
    V každém případě ale přes to všechno zaujala Markétu do té míry, že si přála rozvést příběh Ginny tam, kde nebyl zmapovaný. Kdo četl romány, ví, že to všechno JKR napsala přeci jen trochu jinak, než to bylo ve filmech. A i nějaké chybky v logice příběhů se tam vyskytují, které mlčky přecházíme, protože je to příběh velice přitažlivý. Nicméně jedna z důležitých vlastností Harryho je, že je to vztekloun a asi i ledacos kvůli tomu pokazil. Vlastně si dokážu představit, že když odešel ze školy a založil rodinu a začal pracovat na plný úvazek, postupně zapomněl třeba na Hagrida a jeho hájenku. Že se na něj v skutečnosti úplně vykašlal, ale dokázal si pro to najít omluvu.
    Hagridův příběh vlastně začal zajímat mně právě proto, že není v románu nijak dořešený. Dokonce bych rád znal další osudy Drako M., protože i tam bych hledal něco jiného, než jak by odpovídalo šabloně z románu.
    Takže příběh Ginny mne potěšil, protože je to jedna z postav, které jsou možná zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Rukopis Markéty se v tom samozřejmě poznat dá, protože prostě má svůj pohled na svět a způsob jeho vyjádření. Ten je třeba i v tom, že malá kouzelnice získá svou sebedůvěru díky amuletu bez špetky magie :O)
    Ovšem Malý princ je trochu jiná káva. Tuhle knihu jsem četl mnohokrát a upřímně řečeno, nikdy mne nenaplnila nějakou radostí nebo optimismem. Možná proto, že do ní autor vtisknul až příliš tíživé okamžiky nouzového přistání kdesi v poušti a příliš se musel zabývat smyslem života, přátelství, láskou... Přání „nakresli mi beránka“ pro mne nebylo nikdy roztomilým vyjádřením dětské tužby, ale křikem zoufalého člověka. Putování po planetách je hledání, které je nekonečné, jako vesmír sám.
    To, že si Jerry vybral zrovna tento příběh, mne dost zaskočilo, protože jsem od něj čekal něco veselého. A on přišel zrovna s tímto a ještě navíc tomu dal pořádný kus zvláštní atmosféry. Ovšem jestliže mi původní dílo přišlo jako setkání autora sama se sebou, tak tady se mi zdá, že si Jerry drží Malého prince dál od těla. Je to jako setkání dospělého člověka s dítětem, které zná, možná ho i rád vidí, ale je to v okamžiku, kdy má úplně jiné starosti.
    No, takže moje hodnocení: Není žádné, protože nevím jak to všechno hodnotit. Ale je to pro mne velmi zajímavá zkušenost a hlavně nemám dojem, že bych četl něco, co by bylo opisováním z originálu.
    Nemám rád opisování :O)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607
    Pravda, willi, tady se dá těžko hodnotit nějaká souhra s originálem, protože i mne, starého pána, jaksi minul Harry Potter. Dokonce mne ani nějak nezaujaly filmy. Takže Markétčino dílko můžu hodnotit jen z literárního hlediska a tam dávám palec nahoru. Je to prostě hezké, má to hlavu i patu, příjemně se to čte. Třeba jednou, až k tomu dojde, vezmu nakonec Harryho na milost, už jen ze zvědavosti.
    Roboti, tak to už je spíš můj šálek kávy... Hodnotím vysoko už to, pustit se do jakéhosi pokračování pana Asimova a nevyšlo to zrovna špatně. Docela bych si dovedl představit, že něco podobného by mohlo vyjít i z jeho pera. Psát sci-fi a k tomu ještě tak náročnou, uhlídat všechno tak, aby to netahalo za uši, to není žádná legrace. Takže, U mne dobrý... :)
    A nakonec o mém psaní. Je pravda, že i já Malého prince vždycky bral ne jako nějakou dětskou knížku, ale docela smutný filosofický traktát. A je pravda, že i tak mne to všechno oslovilo. Asi jsem překvapil, nic veselého tu nebylo, nicméně, já, jako zrozenec v Blížencích jsem v podstatě složen ze dvou povah a tady v tom se objevil ten pan Hyde... Záleží hodně na náladě a rozpoložení, kdy člověk sedá k psaní. A zase něco veselého bude...
    A souhlasil bych i s tím, že tohle všechno se nám docela povedlo a že jsme se trochu vyřádili. Jen nakonec, je mi líto, že se nikdo další nepřidal, vypadá to, jako bychom byli jakási uzavřená společnost... Přitom, podle počtu přístupů na tyhle stránky je opravdu někdo prohlíží a čte...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 658
    Zatraceně, moc se omlouvám za velmi opožděný komentář. Nějak jsem se nechala unést realitou a úplně zapomněla, že jsem dílka sice četla, ale na hodnocení zapomněla. Hned to napravím. :)
    Jak píše Willi, hodnocení se tématem dost znesnadňuje, pokud neznám původní text, ale na druhou stranu to není úplně nemožné. Možná kvůli tomu budu maličko víc kritičtější k Jerryho příběhu než k Williho, protože Malý princ je moje srdcovka a patří k mým nejoblíbenějším knihám, zatímco Já, robot, jak už jsem psala, znám jenom z filmu, který s předlohou nemá společného asi nic.
    Je zajímavé, že jsme si všichni sice vypůjčili postavy, svět a náměty našich oblíbených děl, ale pořád se dá krásně napsat, kdo napsal co. Je na tom vidět, že i kdybychom se rozhodli plagiarizovat o sto šest, stejně bychom napsali něco, co bychom mohli napsat jen my.
    Willi: Tvoje povídka se mi hodnotí těžko, protože se nemám o co opřít, snad jen o znalost tří zákonů robotiky. Myslím, že jsi rozehrál velmi zajímavý dialog postavený na absurditě dnešní moderní doby a byrokracie. Snad se na tom odrazila tvoje "láska" k papírování, EET pána Babiše a GDPR europoslanců. Skoro jsem si tuhle jednohubku představovala na divadelních prknech, kde by se krásně vyjímala. Možná to na mě chvílemi působilo o něco zdlouhavěji, než bylo nutné, ale mám podezření, že původní Asimovo dílo bylo přesně takové. Příběh mě pobavil a zároveň mi trochu mrazilo v zádech, když jsem si představovala, jak by to s důsledky zákonů robotiky dopadlo v současnosti. ;)
    Jerry: U Jerryho už se mám o co opřít, Malého prince znám skoro nazpaměť a je to vlastně součást mojí životní filozofie. Zaujalo mě, že jsi to celé postavil na setkání s Malým princem kdesi v České republice, což je v porovnání s pouští někde na Sahaře úplně jiné kafe. Také časové zasazení je úplně jiné. Řekla bych, že kdyby se Malý princ setkal s lidmi současnosti, asi by trpěl o dost víc. Smát a radovat ze života už se moc neumíme, jen se pořád honíme za čímsi a ani pořádně nevíme, co to je. To se v povídce hezky odráží, i když myslím, že jsi z toho mohl vytěžit ještě mnohem víc a trochu si zafilozofovat o stavu moderní společnosti. Závěr byl příjemně melancholický, líbilo se mi, že jsi ho postavil na závěrečných slovech Exupéryho. ;)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.