Kdo potřebuje štěstí, když máte

SoprannoSopranno Komentářů: 99
Ahojte pisálci!
Už je to poměrně dlouho, co jsem se tu objevila naposledy (pracovní svět mi občas připomíná jakési hluché místo, kam si člověk na minutu odskočí a je pryč deset let :smiley: ), a tak jsem se rozhodla trošku rozcvičit za pomoci Povídkáře a snad se i opět dostat do normálního psacího rytmu. Je to skutečně moje první rozsáhlejší práce v češtině po návratu ze zahraničí, takže není nic moc extra, ale vše nějak začíná, ne? :smiley:


Postava: Nemotorný kouzelník
Místo: Přeplněná tramvaj
Téma: Každý konec má i svůj začátek
První věta: "Kdo potřebuje štěstí, když máte..."

„Kdo potřebuje štěstí, když máte v rukávu pár schovaných es, no ne?“ řekl polohlasem tmavovlasý, zhruba třiadvacetiletý mladík zahalený v dlouhém černém plášti a hřbetem ruky si utřel kapičky potu stékající z čela. Přeplněná tramvaj, extrémní červencová vedra a jeho oblečení rozhodně nebyly ta nejlepší kombinace.
„Esa mít sice můžeš brácha, ale vzhledem k tomu, že jedeš na přehlídku maníků, kteří mají v rukávech poschovávanou půlku Copperfieldova bytu plus ještě nejlepší úlovky z výprodeje fanoušků Harryho Pottera, budeš kapku toho štěstí možná potřebovat,“ konstatovala nakrátko ostříhaná dívka s piercingem v obočí, aniž by zvedla oči od displeje svého smartphonu. „Navíc, jestli tam zas bude ten Pan Magikus nebo jak si to říká, budeš nahraný tak jako tak.“
„Říká si Mistr Magienus.“
„Pošuk jako pošuk.“
„Je to špička ve Středoevropské lize kouzelníků a iluzionistů. A pro tvou informaci, dnes je tam jako porotce, takže nesoutěží. Jen se dívá.“
„Oh, tak to máme fakt kliku, no,“ ucedil sarkasticky pihovatý blonďák po dívčině pravici, natěsnaný do pestrobarevných flitrových elasťáků. „Doufejme, že má slabost pro přiteplený baleťáky. Proč vlastně musíme mít tyhle hadry? Cítím, jak se mi pomalu tenčí hlas a z vajec začíná bejt zapařená smaženice. To je taky součást tý tvý show? Jakub Drnák, změna pohlaví bez operace? “
Několik spolucestujících vrhlo po podivném hloučku pohoršené pohledy. Jiní jen nechápavě vzhlédli a pak se automaticky vrátili k prázdnému hledění z oken soupravy.
„Tak zaprvé, už jsem asi tisíckrát opakoval, že do konce soutěže mě máte oslovovat Divotvorný Jago. A ty kostýmy máte proto, že jste moji asistenti a my chceme zaujmout. Mimochodem Iveto, kde máš ten svůj?“
Piercingačka kopla do igelitky na podlaze. „Tady. Převleču se nejdřív minutu před vystoupením, nechci, aby mě v tom kdokoliv normální viděl. Vypadá to, jako kdyby Sáblíková projela voliérou papoušků.“
„Má pravdu,“ přitakal blonďák, „ale aspoň si můžem bejt jistý, že se publikum pobaví. Aspoň něco z toho vystoupení bude.“
Kouzelník po něm střelil pohledem. „Jak to jako myslíš, Pavle?“
„Myslí to tak, že ty tvoje kousky zas taková extra třída nejsou, brácha. Vykopli tě i z dětské oslavy.“
„To bylo dřív. Tehdy jsem byl Kubík Kouzelník, ale teď je tu Divotvorný Jago, učenec z Orientu, z jehož umění vám klesne čelist.“
„A reputace,“ ucedil Pavel suše.
„Takže vy dva mi prostě nevěříte, co? Bude to katastrofa, případ uzavřen, nechte nás odjet domů. Ale takhle jednoduché to teda nebude.“ Zpocený, vzteky se třesoucí kouzelník vrazil ruku do vnitřní kapsy kabátu, chvíli v ní šátral, až nakonec vytáhl něco, co připomínalo patchworkovou látkovou tašku a narazil si to na hlavu. „Voilá.“
Ivetě, které poprvé vzhlédla od svého telefonu, okamžitě spadla brada.
„To je… turban? Kdes to sakra vyhrabal?“
„Jo, je to turban a ušila mi ho máma, stejně jako ty vaše kostýmy. A teď mě pozorně sledujte, protože ani ne za tři minuty bude celá linka 17 skandovat moje jméno.“
Než stačili jeho dva společníci jakkoliv zareagovat, začal se prodírat davem na vyvýšenou plošinu v zadní části tramvaje. Když tam konečně dospěl, na pár vteřin svěsil ramena a zhluboka se nadechl.
„Dámy a pánové,“ zahřměl hlubokým hlasem, „oslavujte svou šťastnou hvězdu, protože právě vy, cestující tramvaje číslo 17, jste vyvolení.“ Kouzelník dramaticky shodil plášť z ramen. „Já jsem Jago, velký uče-“.
Najednou tramvaj prudce zastavila. Většina cestujících se musela jen více zapřít o nohy, ale Jago, stojící bez jakékoliv opory, byl zákony fyziky nemilosrdně poslán k zemi. Okamžitě se ozvalo asi deset hlasitých prásknutí a zpod kouzelníka se vyvalil šedý dým.
Na několik sekund zavládlo hrobové ticho. A pak přišel chaos.
Lidé začali ječet. Jeden přes druhého se tlačili ke dveřím jako stádo divokých koní, někteří s pomocí nouzových kladívek rozbíjeli okna a drali se na ulici. Postarší žena, která byla celou dobu jízdy zahloubaná do posledního vydání Pestrého světa, se energicky vymrštila na nohy a začala vyřvávat na celé kolo: „Ten muslimista nás přišel zabít! Tomio měl pravdu, imigranti vraždí už i u nás!“
„Chlapi pojďte, dostanem ho živého, jen ať Angela vidí, co jsou zač!“ houkl hromotluk v tričku I LOVE GYM a po vzoru wrestlingových zápasníků skočil na bezbranného kouzelníka. Několik odvážlivců jeho kousek napodobilo.
„Lidi počkejte, já…“
„Sklapni, mohamedáne! Na takový jako ty tu nejsme zvědaví!“
„Jo, táhni zpátky do Sýrie!“
„Držte ho, snaží se mi vykroutit… Už slyším sirény! Vydržte chlapi!“
„Ne… omyl,“ sípal Jago lapající do dechu, „jsem kou…zelník.“
„Jméno si nech pro policajty, zmetku!“
„POLICIE! VŠICHNI RUCE VZHŮRU A HNED! NEBUDU TO OPAKOVAT, DEJTE VŠICHNI RUCE TAK, AŤ NA NĚ VIDÍME!“


„Takže ještě jednou,“ policejní vyšetřovatel se poškrábal na bradě, „vy tři jste jako nějaké kouzelnické trio?“
„Ne, kouzelník jsem já. Ti dva jsou moji asistenti.“
„A tohle máte na sobě, protože cituji: ‚Frakům a cylindrům už odzvonilo. Bylo načase přinést do naší branže něco nového, něco, co by zbořilo zažité standardy.‘ Je to tak?“
„Ano.“
„A výstřely zapříčinilo rozmačkání sáčku kouřových kuliček, což byl následek pádu po náhlém zastavení tramvajové soupravy?“
„Ano.“
„Vy, ani nikdo z vaší rodiny nejste muslim, nenavštěvujete mešitu a nemáte ani styky s potenciálně nebezpečnými jedinci či skupinami?“
„Ne.“
„Sakra práce chlape,“ policista schoval svůj notes, „vy máte takové štěstí, že se nikomu nic nestalo. Ještě si s vámi chtějí popovídat kolegové od protiteroristického a lidi z pojišťovny. Tohle byl pravděpodobně nejdražší kousek ve vašem životě. No nic, poroučím se.“
Iveta počkala, až policista zmizí z doslechu a s úšklebkem se otočila na bratra: „No jo no, kdo by potřeboval štěstí, co?“

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607
    Jéje. my už jsme tě oplakali, na Bartoničce o tobě byla taky řeč, že jsi se nám nějak ztratila. Pořád čekám, jak to dopadne ve Svatouškovi, který jsi tak dobře rozjela... ;)
    A tady taky dobré! Ten Povídkář je docela poťouchlý program, nakonec, my jsme podle něj jeli i na Bartoničce a ty výtvory, které jsme tam stvořili, tady můžeš ohodnotit. Tohle zadání je taky docela komplikované, je ale vidět, že jsi se s tím docela vyrovnala, dokonce bych řekl, že poznám tvůj styl psaní.
    Takže vítám zpátky mezi nás, doufám, že se zase literárně projevíš a že to tu zase trochu rozhýbeme. Tady to fakt funguje v etapách, chvíli klid, chvíli debata.
    Jinak, Sraz na Bartoničce se opět vydařil, najdeš tu i odkazy na fotky.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Tak díky za znovu přivítání :) Popravdě mi to už v tom světě plném der, die, das a wunderbar docela dost chybělo... No a co se Svatouška týče, měla jsem dost času o něm přemýšlet a uvidíme, jak to dopadne :wink: :smiley:
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 371
    Poprala jsi se s Povídkářem dobře. Opravdu hezké počtení, dobře jsem se pobavil.
  • williwilli Komentářů: 446
    Tak to se povedlo. Pěkné čtení :D
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky oběma za chválu :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.