VÁNOČNÍ WORKSHOP

Tentokrát na téma
VÁNOČNÍ POHÁDKA
Přátelé, fantazii se meze nekladou.
A zkusíme to do předvečera Štědrého dne, tedy do 23. prosince 2017
Zkuste si dílko, které by se dalo přečíst třeba malému dítěti před spaním.
A jako obvykle-hodně inspirace. A tohle vlákno bude sloužit jen pro vkládání textů, na debatu okolo použijeme plkací vlákno.
Tak, hurá do díla!
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MarketaRMarketaR Komentářů: 670
    Vánoční hvězda

    Ne tak dávno a už vůbec ne za devatero horami a devatero řekami, ale možná třeba ve vedlejším domě nebo ulici, žila jedna holčička. Jmenovala se Eliška, odmítala si nechat stříhat vlasy, takže jí sahaly až pod lokty, uměla číst a četla hodně, ačkoli měla jít do první třídy až příští rok, a byla tak zvídavá, že chtěla znát odpověď na každičkou otázku.
    Teď ji nejvíce trápily tyto otázky v tomto pořadí:
    1. Jak Ježíšek ví, ve kterém domě je vánoční stromeček s kometou na špičce, u kterého čekají hodné děti?
    2. Jak může Ježíšek vědět, které dárky komu patří?
    3. Jak Ježíšek pozná, že některé z domů nemá minout?
    4. A jak to všechno může stihnout, aniž by na někoho zapomněl?
    Vánoce se blížily, ulici i kopec nad ní pokryla hustá sněhová peřina a na Elišku čím dál víc doléhaly obavy, že pokud nedá Ježíškovi nějaký signál, proletí bez povšimnutí kolem jako minulý rok. Co když nevyslyší její nejvroucnější přání a na Vánoce se tento rok opět zapomene?
    Maminku našla v pracovně shrbenou nad notebookem. Vypadala unaveně a na Eliščiny otázky odpověděla jen neurčitým: „Hmm, zeptej se na to radši tatínka.“
    A tak Eliška počkala, až přijde tatínek z práce. Bylo už pozdě, chtělo se jí spát, ale přesto byla na pozoru. Nakonec zaslechla rachotit klíč v zámku a tatínkovy kroky v chodbě. Vyběhla z pokojíčku a zahrnula tatínka otázkami. On se na ni jen vyčerpaně usmál, pohladil ji po vlasech a řekl: „Zeptej se na to zítra maminky, ano? A teď šup do postele!“
    Eliška se tedy hned ráno při snídani maminky zeptala znovu a vysvětlila jí, že tatínek nic neví. A tak si maminka povzdechla, chvíli přemýšlela a řekla: „Ježíšek se řídí podle hvězd. A teď pojď, nebo přijdu pozdě do práce.“
    Eliška si ten den ve školce s nikým nehrála. Seděla v koutě s bradou mezi koleny a přemýšlela. Jestliže pro Ježíška jsou hvězdy něco jako navigace pro tatínka, když řídí někam, kde to nezná, pak každá hvězda musí označovat jednu ze zastávek. Ježíšek celý rok pozoruje, které děti byly hodné a které ne, píše si dlouhý seznam a o Štědrém dni podle toho seznamu přesně pozná, u které z hvězd zaparkovat. Také si domyslela, že pro Ježíška funguje čas jinak než pro ni. Jak by mohl splnit přání tolika dětem v zemi, kdyby na to měl jen jeden večer? Pak ji už volala paní vychovatelka, protože si pro ni přijel tatínek. A to ještě ani nestačila vyřešit záhadu, jak tohle všechno Ježíšek dokáže, ačkoli je taky jen dítě jako ona.
    Večer se usadila na okenní parapet, i když to bylo nepohodlné, a pozorovala noční oblohu. Měla barvu černé tuše, zářil na ní úzký srpek měsíce vzdáleného celé nekonečno a tisíce drobounkých stříbrných hvězd. A pak Eliška našla tu svoji. Pomrkávala na ni a svítila o něco víc než ostatní.
    Od té doby ji pozorovala pokaždé, když se setmělo a oblohu nehalily mraky obtěžkané sněhem. Jenže o Štědrém dni, když už Eliška směla v adventním kalendáři otevřít to největší okénko, které se neotvíralo po straně, ale uprostřed, a skrývalo tu největší čokoládovou figurku, se stalo se něco strašného. Její hvězda spadla z oblohy. Zatetelila se a pak se před Eliščinýma očima zřítila obloukem dolů tak rychle, že si sotva stihla něco přát.
    Běžela za maminkou se slzami v očích. Maminka však zrovna jednou rukou smažila kapra a druhou si přidržovala u ucha telefon. Elišky si sotva všimla a pak jen zašeptala: „Teď ne. Běž si hrát, ano?“ Tatínek spal v křesle a v obličeji se mu odrážela mdlá záře blikající televizní obrazovky. Když s ním Eliška zatřásla a prosila ho o pomoc, jen cosi zamumlal a těžká víčka mu znovu klesla.
    Eliščina hvězda byla někde tam venku a bez ní Ježíšek jen přeletí kolem. Musela ji najít a přinést domů. Oblékla se do teplého svetru, péřové bundy a huňatých ponožek, vzala si rukavice, obula teplé válenky, omotala se šálou a vydala se pro svou hvězdu. Odešla, aniž by si toho rodiče všimli.
    V paměti ještě zřetelně viděla místo, kam hvězda spadla, a zamířila tím směrem. Prošla strašidelným temným parkem, ve kterém nesvítila žádná světla, a kam měla přísně zakázáno chodit. Z keře na ni zasvítily dvě žluté oči, ona vykřikla a celou cestu napříč parkem běžela.
    Šla a šla, občas k ní dolehly tlumeně zpívané koledy z rádia, z oblohy se začaly sypat sněhové vločky a pod nohama jí křupal čerstvý sníh. Pokaždé, když v liduprázdném městě zahlédla hvězdu, srdce jí poskočilo nadějí. Některé blikaly zeleným, červeným a žlutým světlem v oknech domů, jiné zářily za sklem výloh obchodů s nábytkem či kuchyňskými potřebami a další zase visely z pouličních lamp, ale Eliška věděla, že nejsou skutečné a žádná z nich není tou její hvězdou.
    Mráz ji štípal do tváří, narůstalo v ní zoufalství a smutek. Když jí žaludek už po páté za sebou žalostně zakručel, Eliška si uvědomila, že se ztratila. Byla uprostřed neznámé ulice ve městě, které se jako by se rozkládalo donekonečna a do všech směrů a ve kterém byla sama, zatímco někde v dáli právě pohasíná padlá hvězda a s ní i veškerá naděje. Nebyl tu nikdo, kdo by jí mohl pomoci, protože všichni se scházeli u vánočních stromků, zpívali koledy, zapalovali prskavky a vyhlíželi Ježíška. Smáli se, bylo jim teplo a byli spolu. Eliška se rozplakala.
    „Ale no tak, proč ty slzy?“ ozvalo se za jejími zády. Stál tam shrbený starý pán v teplém kabátě, opíral se o hůl a na ramenou i zvláštní staromódní čepici mu tály sněhové vločky. Pozoroval ji skrze neskutečně tlusté brýle a měl červený nos.
    Eliška byla tak na dně, že zapomněla i na to, že nemá mluvit s cizími lidmi. Zalykavě spustila: „Moje vánoční hvězda spadla z nebe a já se ji vydala hledat, aby na mě Ježíšek nezapomněl. Jenže jsem ji ještě nenašla, ztratila jsem se, je mi zima a mám hrozný hlad. A taky je mi smutno.“
    Pán chápavě přikývl a přibelhal se blíž. „Víš, že hvězdy jsou od nás tak daleko, že trvá desítky let, než jejich světlo doputuje k nám? Když se díváš na oblohu, díváš se vlastně hluboko do minulosti.“
    Eliška přestala plakat, utřela si rukavicí slzy a zamyšleně se na pána zadívala. „To jsem nevěděla. Takže mi maminka lhala, když říkala, že Ježíšek se řídí podle hvězd?“
    „Maminky nikdy nelžou,“ řekl pán laskavě a vzhlédl k obloze. Mraky se začínaly trhat, protože už nesněžilo a tu a tam na jediné dva lidi, kteří byli v tu dobu venku, nesměle poblikávalo několik stříbrných teček na černém plátně.
    Eliška chvíli mlčela a po tváři se jí zase začaly koulet ledové slzy. „Tak proč mi to maminka pořádně nevysvětlila? Proč pořád jenom s někým mluví do telefonu, kouká do počítače, pořád jenom někam spěchá a dneska se mnou nechtěla hledat mou padlou hvězdu? A proč se tatínek vrací domů z práce až pozdě večer a je tak unavený, že si se mnou nechce povídat? A proč mi ani on nepomohl?“
    Pán si povzdechl a sklonil se k ní, aby jejich obličeje byly ve stejné výšce. „Být dospělým někdy není žádná legrace, víš. Někdy mají dospělí pocit, že je toho na ně prostě moc a pak mají nepříjemný sklon zapomínat, co je důležité. Ale jedno ti povím. Vím, že tě mají rádi a určitě si teď o tebe dělají starosti.“
    „Jenže já se nemůžu vrátit domů, když jsem ještě nenašla svou hvězdu!“ namítla Eliška. „Bez ní nad námi Ježíšek jen přeletí a nepřinese nám Vánoce. Mí rodiče budou mít zase moc práce a jako vždycky mi řeknou, ať si jdu hrát a že brzy přijdou. Jenže to nikdy není pravda.“
    „Víš, řekl bych, že tvoje maminka neměla na mysli světlo na obloze, když mluvila o hvězdách, ale světlo v nás.“ Pán se zlehka dotkl svou třaslavou rukou místa, kde Elišku občas pobolívalo, když si s ní rodiče odmítli hrát nebo jí před spaním nemohli přečíst pohádku. „Ježíšek nás vždycky najde podle toho, co máme tady. Nepotřebuje hvězdnou mapu ani nic podobného. Když máš někoho moc ráda, Ježíšek to pozná. A lidé, kteří se mají rádi, by měli trávit Vánoce společně.“
    „Takže moje hvězda je ve mně?“ ujišťovala se Eliška a visela na starém pánovi očima.
    „Přesně tak,“ přikývl. „A ty se teď musíš co nejdřív vrátit domů. Jsem si jistý, že už tam brzy Ježíšek zazvoní na zvoneček a bude se divit, kde se touláš.“
    „Když já nevím, jak se dostanu domů. Ztratila jsem se.“
    „Půjdu s tebou,“ řekl starý pán, narovnal se a opřel se o hůl. „Jen mi pověz svou adresu.“
    Eliška si z paměti pracně vydolovala název ulice a číslo panelového domu, které ji rodiče i paní vychovatelka ze školky nutili si zapsat za uši, i když namítala, že za uši si přece nevidí a nemá smysl si tam něco zapisovat. Zdálo se, že pán ulici zná a vedl ji nezvykle tichým městem domů.
    Elišce však něco vrtalo hlavou. „A vy jste se taky ztratil?“
    „Ale kdepak, já to tu znám jako své boty. Vyrůstal jsem tu. Proč se ptáš?“
    „Protože jste jediný člověk, kterého jsem dnes večer potkala. A jste sám. Proč nejste s lidmi, které máte rád?“
    Starý pán na ni posmutněle pohlédl. „Víš, moje žena před pár lety zemřela. Moje děti žijí daleko a mají své vlastní rodiny. A tak o Vánocích rád chodím po ulicích a pozoruju, jak lidé za okny společně rozbalují dárky, sedí u slavnostně prostřeného stolu, nandávají si na talíř bramborový salát, utíkají ke stromečku a zpívají koledy. Usmívají se a mají radost, že jsou pohromadě. A já mám pak taky radost.“
    „To je mi moc líto,“ prohlásila Eliška, protože tohle lidé vždycky říkávali v knihách, když mluvili s člověkem, kterému umřel někdo blízký.
    Kráčeli městem a Eliška začínala poznávat některé domy, obchody, lavičky a nároží, protože je míjela už tolikrát předtím. Se starým pánem se jí moc dobře povídalo, protože se nad každým z jejích slov hluboce zamýšlel, žádná z otázek se mu nezdála hloupá a vždycky odpověděl tak, že to v ní vyvolávalo ještě větší zvědavost. Dokonce na chvíli zapomněla na své trápení s hvězdou, Vánocemi a tou záležitostí s Ježíškem.
    A pak se ocitli na místě, které Eliška bezpečně poznávala.
    „Tamhle bydlím,“ zaradovala se a ukázala na stovky zlatavých obdélníků oken, která prosvítala skrze holé větve stromů. „Ale do tohohle parku nesmím. A taky jsem tam potkala strašidlo. Mělo velké žluté oči a já před ním musela utéct.“
    „Neboj, jsi tu přece se mnou. Na mě si žádná strašidla jen tak nepřijdou.“ Pánova ruka v kožené rukavici s bílým kožíškem uchopila tu její v pletených palčácích a společně vkročili do parku. Před nimi se vinula jako mašle temná pěšina mezi keři a stromy.
    Náhle se odněkud zblízka ozvalo stejné zachřestění, jaké mělo předtím na svědomí strašidlo, a cestu před nimi proťalo stříbřitě modré světlo. Eliška uviděla, že se k nim blíží cosi velkého, kulatého a tak oslnivě zářivého, že před tím musela přivřít oči.
    „Podívejte, to je hvězda!“ vykřikla. Pustila pánovu ruku a rozběhla se za světlem. Veškerý strach ji opustil, když si uvědomila, co vidí.
    Hvězda se rychle přibližovala a oslepenou Elišku vzápětí popadly do náručí paže někoho, kdo voněl důvěrně známou vůní jarních květin. Maminka vzlykala, hladila ji po vlasech a mluvila páté přes deváté. Brzy k nim doběhl i tatínek, který je svýma dlouhýma rukama sevřel obě, a tak tam spolu plakali, říkali slova jako „takový strach“, „hledala jsem padlou hvězdu“, „ty za to nemůžeš“ a „to jsme tě nic nenaučili“ a opodál ve stínu stála osamělá postava opírající se o hůl a pozorovala je.
    Když rodiče konečně naznali, že si všechno doposud nevyřčené raději sdělí doma v teple, Eliška se ohlédla a hleděla do tmy. Starý pán byl pryč.
    „Pojď přece, Ježíšek už na tebe čeká,“ řekla maminka a natahovala k ní ruku.
    „Co se děje?“ zeptal se tatínek.
    A tak jim Eliška vyprávěla, jak potkala starého pána, který měl legrační čepici a červený nos, a který byl moc osamělý. Pověděla jim, že jí pomohl najít cestu domů, když se ztratila, a řekl jí, jak se to má se skutečnými hvězdami na obloze a Ježíškem.
    Tatínek s maminkou na sebe pohlédli a Eliška dostala strach, že bude následovat obvyklá přednáška o tom, že nesmí chodit parkem sama, nesmí mluvit s cizími lidmi a nikdy nesmí vyjít z domu, aniž by o tom někomu řekla. Tatínek však nečekaně vyběhl po pěšině a zmizel ve tmě. Když se zase vynořil, nebyl sám a jeho kroky doprovázelo klapání hole.
    „Byli bychom moc rádi, kdybyste s námi povečeřel,“ říkal zrovna tatínek a šel pomalu vedle starého pána. „Eliška nám řekla, co jste pro ni dnes udělal.“
    Čtveřice se přesunula do tepla a Eliška s úlevou zjistila, že na ni Ježíšek nezapomněl, našel stromeček v obývacím pokoji i bez navigace, zvládl nadlidskou nálož dárků pro děti v celé zemi i pro ni a přinesl s sebou také vánoční čas, který strávila společně s maminkou, tatínkem a starým pánem.
    Nakonec tedy Eliška svou vánoční hvězdu našla, i když jinde než by čekala, a spolu s ní i mnohem víc.
  • williwilli Komentářů: 452
    Kvítek za šerpou

    Před dávnými věky leželo u břehu jižního moře město, kterému vládl hrdý král. Král se musel hodně činit, aby si vládu udržel, protože městská království spolu vedla války, a pokud mezi nimi zrovna panoval mír, obchodníci z jednoho města hledali každou příležitost, aby se obohatili na úkor obchodníků z města druhého. A tak král musel být nejen statečným vojevůdcem, ale i hospodářem a nesmlouvavým soudcem, aby uhájil svobodu a zájmy svých poddaných a získal potřebný respekt sousedů.

    Jméno našeho města si dnes už nikdo nepamatuje, protože zapadlo v čase stejně jako osudy jeho občanů. Ale v době své největší slávy zde tepal život, ulicemi proudily davy lidí a obchody vzkvétaly.

    Král dbal na to, aby jeho syn, a jak doufal i budoucí nástupce, znal každé důležité zákoutí města, všechny významné občany a i ty, kdož se v budoucnu významnými teprve stanou. Prince vychovával ke spravedlnosti, hrdosti a posiloval v něm sebevědomí, které bude určitě jako panovník potřebovat, aby nikdy nepochyboval o správnosti svého rozhodování. Bohužel ale zapomněl dbát na to, aby v synovi vedle vladařských ctností také pěstoval pokoru a respekt k obyčejným lidem.

    Tak se stalo, že mladý princ při svých výpravách procházel městem, zdravil se s důležitými lidmi, věděl, kde se co děje a co se bude dít, ale neuměl mluvit s lidmi obyčejnými, nebo dokonce chudými a bezmocnými. Rozuměl vojenskému řemeslu, byl dobrý hospodář, ale neuměl vrátit úsměv, ani přátelsky promluvit se starcem, který se vyhříval v odpoledním slunci u cesty.

    Nebyl zlý, byl tak jenom vychovaný.

    Při jedné výpravě ho nohy zanesly do čtvrti, kde žili ti nejchudší občané města. Princ s nelibostí hleděl do úzkých, temných uliček a na oprýskané zdi domů. Nelíbilo se mu, že někdo je ochoten žít v takových podmínkách. Říkal si, že když člověk nemá práci, tak by mohl mít alespoň dost času kolem sebe uklidit, zamést si před domem a klidně by mohl udělat i nějakou tu opravu. A tak si umínil, že promluví s otcem, aby dal městským úředníkům za úkol tyto lidi zaměstnat.

    Zamračeně a bez dalšího rozhlížení vyrazil k paláci. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že málem porazil dívku, která na rohu ulice prodávala květiny. Košík jí vypadl z ruky a květy se vysypaly. Princ se na ní obořil:

    „Co tu tak postáváš, to nemáš nic lepšího na práci, než prodávat květiny tam, kde na ně nikdo nemá peníze?“

    Dívka se sklonila pro rozsypané květy a začala je sbírat zpět do košíku, aniž by cokoliv odpověděla. Prince to rozzlobilo ještě víc.

    „Na něco jsem se tě ptal. Proč prodáváš květiny tady a ne na hlavní třídě?“

    Dívka vložila poslední květy zpět do košíku. „Nemohu je prodávat jinde, mladý pane, protože by mě stráže vrátily zpět. Moje šaty nejsou dost dobré a čisté pro to, abych směla na hlavní třídu.“

    Princ si až teprve nyní všimnul jednoduchého oblečení, které na sobě měla a které bylo dost možná jejím jediným majetkem. Znovu si uvědomil, že musí zařídit, aby chudí lidé měli práci. Bez dalšího slova sáhnul do košíku pro jednu z květin a zasunul si ji za šerpu. Z váčku vylovil minci a vhodil ji dívce do košíku.

    „Pane, to nemohu od vás přijmout. Nemám zpět na tak velkou minci!“ Dívka ji rychle vyjmula z květin, kam zapadla a v natažené ruce se ji snažila princi vrátit. „Klidně si tu květinu nechte, jestli se vám líbí, ale vezměte si ten peníz prosím!“

    Princ ji odbyl mávnutím ruky, aniž si vzal minci zpět a vyrazil do paláce. Tam dlouho mluvil s otcem a snažil se ho přesvědčit, aby se o chudou čtvrť více zajímal. Jenže král ho nakonec odmítnul s tím, že chudoba patří k bohatství jako rub k líci na zlaťáku.

    Princ se s tím nesmířil. Při každé své další výpravě do města zamířil i do chudinské čtvrti. Snažil se najít způsob, jak zlepšit život lidí, kteří zde přebývali. Dobře ale věděl, že dokud sám nebude králem, mnoho nezmůže.

    Pokaždé, když se vracel domů, zašel za dívkou s květinami, aby si od ní jednu koupil a dal si jí do šerpy. Jak čas běžel, stala se pro něj tato květina součástí života a neuměl si představit, že by na ni zapomněl.

    Když zemřel starý král, byl princ korunován na nového krále. Protože znal dobře své město a jeho otec ho na vládu připravoval, zdálo se, že nový král bude ve svém úřadě vážený a úspěšný. Když se sousední města dozvěděla o změně na trůnu, pokusili se jejich králové naše město napadnout a obsadit. Mysleli si totiž, že nový král bude snadno k poražení. Ale v tom se hodně mýlili. Jejich armády byly rozmetány a zahnány na útěk.

    Nový král pocítil, že okamžik vítězství a slávy je ten správný, aby své město změnil k lepšímu. Konečně bude moci udělat něco i pro chudinskou čtvrť, kam celá léta chodíval na zapřenou, kde se snažil přimět obyvatele k tomu, aby udělali něco pro svou budoucnost, a hlavně, kam si chodíval pro květiny, které mu vnášely do duše klid a mír. Věděl už dobře, že chudí lidé nejsou vítáni v bohatých čtvrtích, že své zboží musí prodávat pod cenou kupcům, kteří pak vydělávají jeho prodejem na bohatých obchodních třídách a směňují ho výhodně se sousedními městy.

    Královo rozhodnutí bylo nesmlouvavé. Od nynějška smí každý člověk, který má co nabídnout, prodávat své zboží a služby na hlavních třídách. Každý měšťan je povinen zaplatit poctivou cenu za to, co si koupil. Nikomu nesmí být bráno právo cítit se rovným občanem města jen kvůli tomu, že nepatří k bohatým vrstvám.

    Král ale zle narazil. Místo aby se rychle zlepšoval život v chudinské čtvrti, začali se bohatí občané stěhovat z města pryč a obchody vázly. Boháčům nevonělo zboží od obyčejných lidí, kteří jim ho nyní nabízeli. Bylo jim jedno, že je to stejné zboží, jaké před tím draze platili překupníkům. Když král zašel do chudinské čtvrti, zjistil, že domy a ulice jsou stejně zašlé, jako před tím, ale obyvatelé už nejsou přátelští a začínají propadat moci peněz. Všechno, co chtěl změnit k lepšímu, se nyní naopak ještě víc zhoršilo. Jen jedno zůstávalo stejné. Usměvavá květinářka pro něj měla vždy schovaný květ, který si od ní mohl koupit za malý peníz a dát do šerpy. S ním se mu vracel klid a naděje, že jednou změní město k lepšímu.

    Sousední králové brzy pochopili, že ve městě roste nespokojenost. Že mocní lidé ztrácí své bohatství a s ním i moc. Že roste nespokojenost s novým králem. Jejich špehové jim nosili zprávy o odcházejících obchodnících a chudnoucím hospodářství. Znovu tedy zformovali svá vojska a na město zaútočili.

    Mladý král se postavil do čela své armády, aby město ubránil. Když ale zavelel k útoku, jen málo věrných s ním vyrazilo proti nepříteli. Ostatní vojáci a jejich velitelé krále zradili, protože si mysleli, že když bude poražen, vrátí se zpět staré časy a občané města budou moct žít znovu podle svého. Budou opět nakupovat od bohatých kupců a chudobu zaženou někam, kde nebude vidět.

    A tak se stalo, že nepřátelé pobili skupinku těch, kteří zůstali mladému králi věrní, zajali většinu zrádců, kteří ho opustili a s nimi každého dalšího důležitého občana města, kterého dostihli. Nepřátelé s nikým neměli slitování a město bylo celé vydrancováno.

    Z mladého krále se stal otrok. Těžce pracoval v dolech pro své věznitele. Jeho tělo statného a zdravého člověka se s lety úmorné práce a pod ranami bičem začalo měnit k nepoznání. Tak uplynula celá desetiletí. Bývalý král se proměnil v zuboženého starce, který žil jen z toho, co mu nechali mladší otroci, kteří ani nevěděli, koho mají mezi sebou. Tady bývalý král poznal druhou stranu života, života, kde peníze nemají žádnou hodnotu. Kde rozhoduje jen to, jaký člověk stojí proti člověku, jestli má srdce na pravém místě, anebo to je jen zlý hrubián.

    Jednoho dne přišla stráž a bývalému králi sejmula pouta. Byl už tak starý a sešlý, že neměl jako otrok žádnou cenu. Bývalý král byl propuštěn na svobodu.

    Život otroka byl těžký, život propuštěného otroka byl ale skoro nemožný. Byl všemi opovrhovaný, neměl dost sil, aby mohl přijmout nějakou práci. Bývalý král přežíval jen z toho, co našel a co si dokázal vyžebrat. Měl ještě poslední přání. Chtěl ještě jednou vidět své město.

    Dlouho musel jít, než stanul v jeho branách. Když město konečně spatřil, zaplavila mu srdce velká hořkost. Domy byly pobořené a ulice zašlé. Královský palác se proměnil v ruiny, kde se mezi zdmi místo bohatých měšťanů proháněl vítr a zvířený prach. Jen pár obyvatel tu žilo, ale všichni byli chudí.

    Bývalý král zamířil tam, kde stávala chudinská čtvrť. A byl překvapen. Čtvrť vypadala tak, jak ji znával z doby svého mládí. Jako by se zde čas zastavil. Neodolal a pomalu, co mu zbytek sil stačil, se vydal tam, kde stávala květinářka. I tady ho čekalo překvapení.

    Na rohu ulice stálo mladé děvče s košíkem plným květů. Bývalý král nemohl uvěřit svým očím. Dívka měla stejný úsměv, šaty i barvu vlasů. Unavený král se opřel rukou o zeď domu, snad proto, aby si odpočinul nebo i proto, aby ho dotek zdi ujistil, že nesní.

    Dívka jej zpozorovala a po krátké chvíli k němu přikročila. Z košíku vyjmula květ, přesně takový, jaký si kdysi sám kupoval, a podala mu ho.

    „Nechcete květinu, pane? Udělá vám radost, vezměte si ji!“

    Král zavrtěl hlavou, a řekl: „Nemám, čím bych vám za něj zaplatil. Nemám vůbec nic, nic co bych vám za něj mohl dát.“

    „Ale to přece vůbec nevadí, dám vám ho jen tak. Mám jich ještě dost.“ Dívka zasunula květ králi do roztrhaného kabátce.

    Král se poprvé za mnoho let usmál. Vzal květ do ruky a přivoněl k němu. Pak ho pohladil a znovu jej zasunul do díry v kabátci, jako to kdysi dělával, když nosil drahocennou šerpu. Pak se znovu obrátil ke květinářce.

    „Znal jsem dívku, která vám byla velmi podobná. Celá léta tu prodávala květiny, stejně jako vy.“

    Dívka radostně přikývla. „Ano, moje babička tu prodávala květy. Měla dokonce jednoho velmi bohatého zákazníka. Často sem chodíval a vždy si od ní koupil květinu. Snad to byl úředník z královského paláce, kdo ví? Možná to byla ona, koho jste znal.“

    „Možná,“ usmál se znovu bývalý král. „Neříkala vám o ještě něco o tom bohatém zákazníkovi?“

    „Říkala jen to, že to musel být velmi hodný člověk. Vždy květinu pohladil a s láskou zasunul za šerpu. Asi tak, jako vy teď. Jenže vy potřebujete nejen šerpu, ale i nový kabát. Mám doma nějaký po otci. Jestli chcete, přinesu vám jej.“ Dívka se zasmála a ani nečekala na odpověď. Místo toho podala králi košík s květinami a odběhla kamsi do klikatých uliček, kde bydlela.

    Král usedl na zídku u domu a nastavil tvář slunci. Přemýšlel nad tím, jak strašně se mýlil, když měřil bohatství lidí podle peněz, které nosí po kapsách. Peníze nakonec vždy vedou ke zradě. Dobře je tam, kde mají lidé respekt jeden k druhému, kde chamtivost není ctnost a kde se lidé umí radovat z maličkostí. Věděl to už tenkrát, jen tak neuměl žít.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,624
    Vánoční čaroděj

    Za mnoha horami, řekami a železničními tratěmi bylo, nebylo jedno docela malé, Dobrotivé království. Tedy, spíš nebylo, než bylo, ale možná, že bylo…
    Inu, království, snad jen takové královstvíčko. Vlastně jen jedna vesnice, pár osamělých domečků v okolí, kousek lesa a na kopci nad nimi královské sídlo. Nebyl to ani pořádný hrad nebo zámek, spíš jen taková větší chalupa.
    Ale pan král, vládce celého královstvíčka, si připadal, jako kdyby vládl celému světu. Svým poddaným ukládal stále vyšší daně a královských voják vybíral stále větší část toho, co jeho poddaným vyrostlo na jejich chudých políčkách.
    Král toho malého království se jmenoval Božetěch Druhý. Svoji ženu, krásnou a smutnou královnu Žofii utrápil svojí lakotou k smrti. Šetřil tolik, že si ve svém sídle držel jen jediného podmračeného sloužícího, jednoho trochu prostomyslného vojáka a pak starou babku, která mu chodila poklízet a věčně se s panem králem dohadovala o svou skromnou mzdu.
    Vesnice se jmenovala Dobrotivá a podle ní se jmenovalo celé království. Lidé tu žili hodně skromně, ale přece jen se dovedli radovat i z maličkostí. Žil tu kovář, švec a také pekař s malou pekárničkou. Ten měl svoji chalupu hned na malé návsi, kde každé ráno a večer prodával svoje voňavé pecny chleba. A těm, kdo na ně neměli, je někdy dával i zadarmo.

    Na Dobrotivé království napadl sníh a celá země se skryla pod bílou peřinou. Vánoce už byly za dveřmi.
    „Tati, proč musí být Vánoce vždycky smutné…“
    Pekař Jíra si povzdechl. Otřel do zástěry ruce plné mouky.
    „Víš, Dorotko, jsme chudí a nezbývají nám peníze na stromeček a na dárky. Ale ty naše Vánoce musí být skromné, ale hezké. Zítra, na Štědrý den, obejdeme všechny sousedy a popřejeme jim zdraví a štěstí. Nic jiného přece nepotřebujeme…“ Dorotka vážně pokývla hlavou.
    „Promiň, já ještě musím dodělat dnešní práci, aby bylo na zítřejší sváteční ráno co prodávat…“ Pohladil ji po dlouhých světlých vlasech a vrátil se do pekařské dílny k plné díži.
    Dorotka se zamyšleně dívala ven z malého okénka. Sníh se sypal ve velkých vločkách, ve vsi bylo ticho a okénka chalup svítila žlutým světlem svíček. A pak se zarazila.
    Prázdnou zasněženou návsí pomalu šel cizí, lehce přihrbený mužíček a hlavu si chránil kusem staré látky před nepříjemným větrem. Ne, tak to nemůže být, o Vánocích nesmí být lidé sami…
    Z věšáku vzala dlouhý vlněný šátek a otevřela dveře na zápraží. Mráz byl opravdu velký a zima zalézala za nehty.
    Dorotka zamávala.
    „Pane, takhle si nemůžete chodit, zmrznete! Pojďte se k nám zahřát, uvařím vám čaj z jahodového listí, ten vás zahřeje.“
    Muž se zarazil a pak se usmál.
    „Mně mráz ani sníh nevadí, ale jsi hodná, Dorotko, že máš starost o cizího člověka.“
    „Vy mne znáte?“
    „Já znám hodně lidí…“
    Vstoupil do vytopené světnice a posadil se k malé peci, na které se už vařila voda na čaj.
    Dorotka si ho se zájmem prohlížela. Usměvavá tvář, trochu prořídlé vlasy a pár vrásek. Na hlavě jen pár chomáčků prošedivělých vlasů. Nejnápadnější na něm ale byla jeho výška, jen trochu hlavou vyčníval nad kuchyňským stolem. A pak také, velké, kulaté nebesky modré oči. Oblečen byl v nesourodých hadrech, které už dávno ztratily nějakou barvu.
    „Jestli máte hlad, pane, máme poslední zbytek dnešního chleba, rozdělíme se s vámi. Tatínek se určitě nebude zlobit. Chystám večeři, ale když se najíme dva, bude i pro třetího.“
    Muž se spokojeně protáhl.
    „ Jste hodní lidé, takové mám rád. Kdo se rozdělí s cizím člověkem o poslední skývu chleba, zaslouží si odměnu.“
    Dorotka mávla rukou.
    „Ale, neubude. Kdybyste zašel kamkoli v naší vesnici, našel byste jen hodné lidi. Soused, má kovárnu, a kdybyste potřeboval, okoval by vám koně a nic by si za to nevzal. Kousek odtud bydlí švec, spravil by vám boty, že by vám vydržely ještě dlouho. Jsem ráda, že tu bydlíme. Jen kdyby našemu království vládnul hodný král, žilo by se tu líp.“
    Nečekaný host zvedl hlavu od hrníčku s kouřícím čajem a pátravě pohlédl na Dorotku, která zručně krájela krajíce chleba na velký talíř. Na stole už stál baňatý porcelánový hrníček a světnicí se rozšířila vůně chleba.
    „Král, říkáš?“ Děvče smutně pokývalo hlavou.
    „Zvyšuje daně, musíme mu odevzdávat polovinu z toho, co si vypěstujeme na poli, opravdu, chce toho po nás stále víc…“
    Mužíček se na chvíli zamyslel.
    „Možná, že vám můžu pomoci, to já rád…“
    Dorotka se otočila a usmála se.
    „Vy? Promiňte, ale jak vy nám můžete pomoci?“
    Návštěvník odložil svůj hrníček a vstal.
    „Vlastně jsem se ani nepředstavil. Já nemám jméno, nikdy jsem ho nepotřeboval. A to chodím světem už skoro tři sta let. Jsem prostě čaroděj.“
    Dorotka se rozesmála a podala mu krajíc posoleného voňavého chleba. „Vy a čaroděj? Na pohádky tady nevěříme.“
    Host vstal a zvedl levou ruku. A najednou se změnil. V okamžiku z něj byl vysoký, štíhlý muž s hustým plnovousem, oblečený v černém plášti se žlutými hvězdami, půlměsíci a s vysokou špičatou čepicí na hlavě. Ruka mu pomalu klesla a zase z něj byl malý nenápadný kulatý človíček s modrýma usmívajícíma se očima.
    Dorotka si úžasem přikryla ústa. Mužíček se usmál a zavrtěl hlavou.
    „Přece by ses nebála. Jsou i zlí čarodějníci, ale těch je už málo. My, co jsme na straně dobra, jsme se rozprchli po světě a snažíme se dělat jen radost a štěstí.“ Luskl prsty a v ruce se mu objevila malá lucernička, lesknoucí se v záři svíček na stole.
    Návštěvník ji opatrně položil na stůl a zvedl nabádavě prst.
    „Zítra, na Štědrý večer musíš na obloze vyhlížet první hvězdu, která vyjde nad obzorem. V tom okamžiku musíš zapálit svíčku v téhle lucerně a postavit ji do okna.“ Rozhlédl se po světnici a ukázal prstem.
    „Sem, tohle okno míří na náves. A pak uvidíš, co se stane.“
    Dorotka měla oči rozšířené úžasem a trochu i strachem.
    „Ničeho se neboj. Zítřejší den je přece dnem tajemství a splněných přání. A já budu muset jít, chci ještě navštívit vašeho pana krále.“ Ještě jednou se usmál, mírně se uklonil a pak překřížil dva prsty na každé ruce.
    Zmizel.
    Dorotka zamyšleně vzala do ruky malou lesklou lucernu. Uvnitř byl krátký, tmavozelený kousek svíčky.
    „Tady někdo byl?“ ozvalo se ode dveří. Otec si stahoval zamoučenou zástěru a ukazoval na prostřený stůl.
    „Ani nevím…“
    „A co to jídlo?“
    „Přece pro tebe, určitě máš hlad.“ Dorotka se v okamžiku rozhodla nechat si celou podivnou příhodu pro sebe…

    Malá, trochu přihrbená postavička se objevila přímo před hradní bránou. Ona to ani nebyla nějaká velká brána, spíš taková napůl otevřená branka. Ale na stráži tu stál podmračený kolonát s halapartnou, oblečený v černém chlupatém kožichu a s beranicí na hlavě.
    „Co tu chceš a kde ses tu vzal? Pan král tě nechce vidět!“ Zahřměl.
    Mužíček se ještě více přihrbil.
    „Vzácný pane, já přece nechci nic od Jeho výsosti, jen kdyby bylo trochu teplého čaje a nějaká ta skýva chleba, určitě se něco najde pro chudého pocestného.“ Hlídač s halapartnou se nasupil.
    „My tady nejsme nějaký zaopatřovací ústav, jdi si o kousek dál!“
    „Copak se to děje, Ignáci?“ ozvalo se z pootevřeného okna trochu vysokým skřípavým hlasem.
    „Promiňte, pane králi, zase jeden otrapa, co se jich tu poslední dobou objevuje!“
    „Vyhoď ho jako ty předešlé! Ruší mne u večeře!“ Okno se zavřelo.
    „Slyšel jsi královo přání, koukej se klidit!“ Napřáhl svoji halapartnu a zatvářil se jako čert.
    „Ale ano, vždyť už jdu a přeji vám a celému hradu spokojené vánoce…“
    Na krátkou chvíli propletl prsty obou rukou a něco si pro sebe zašeptal. A pak překřížil znovu prsty na obou rukou…
    „Kam tak najednou zmizel?“ zabrumlal si pro sebe strážce a rozhlížel se okolo.
    Mávl rukou. „Ať šel kam šel, je pryč…“

    „Tati, podívej, první hvězda se rozsvítila,“ ukázala Dorotka na temnící se štědrovečerní oblohu. Otec se usmál.
    „Přichází nejtajemnější den roku,“ řekl si pro sebe tiše. Dorotka vytáhla z kachlových kamen zapálenou třísku, přiložila ji ke svíčce uvnitř lucerny a postavila ji do okna.
    Nejprve se nedělo nic. A pak se najednou na návsi rozzářilo světlo.
    Dorotka i její otec vyběhli na zápraží jejich chalupy. Na návsi, kde dlouhá léta stála stará, pokroucená bříza, se objevil vysoký štíhlý smrk, zářící nesčetnými svíčkami a blýskavými ozdobami na větvích. Stříbrné řetězy a veliká bílá hvězda na špičce vypadaly majestátně. A pod ním ležela spousta zabalených dárků.
    „Ďáblovo dílo…“ pokřižoval se pekař.
    Z okolních domků přicházeli ostatní sousedé se svými rodinami, švec, krejčí, nádeník.
    „Štědrý večer je přece dnem splněných přání,“ vydechla Dorotka.
    Každý z balíčků byl označen jménem obdarovaného a děti, které se osmělily jako první, začaly roznášet dárky svým majitelům.
    Dorotka dostala krásný, vyšívaný vlněný šátek a její otec nevěřícně prohlížel pár vysokých kožených bot. Neznámý dárce opravdu věděl, co by si každý přál.
    „Děkuji, pane čaroději…“ zašeptala Dorotka a mezi šťastnými sousedy se cítila po dlouhé době opravdu šťastná.

    Ve stejném okamžiku, kdy se dole ve vesnici objevil nečekaný vánoční dárek, se stalo něco podivného i na královském hradu. Na nádvoří nedaleko stáje se zničehonic objevil obrovský hořící sloup, oheň praskal a točil se v divokém víru.
    Ignácovi, který se v malé strážnici u brány v polospánku opíral o svoji halapartnu, spadla dolní čelist. Vytřeštil oči.
    Král Božetěch Druhý vyběhl ven ze svého sídla.
    „Ignáci, co se to děje?“
    „Já nevím, pane králi, před chvílí nic…“ Král oběhl hořící sloup v takové blízkosti, že mu pomalu začal doutnat hermelínový plášť.
    „Ignáci, proč nehasíš, za chvíli nám shoří celý zámek!“ Strážný pokrčil rameny.
    „Ráčil jste uzavřít přívod vody, aby se s ní neplýtvalo…“
    V divoce se točícím sloupu ohně se najednou objevila obrovská, zlověstná postava. Přízračný muž v dlouhém černém plášti promluvil hřímavým hlasem, který duněl po okolí jako bouře.
    Král klesl na kolena. Ignác stojící vedle něj za chvíli pokleknul také.
    „Králi Božetěchu! Jsi zlý a lakotný, svoje poddané obíráš o všechno, co mají a žiješ si v přepychu a rozmařilosti! Alespoň dnes, na Štědrý večer se zachovej jako moudrý vládce a zamysli se nad sebou! Jinak se tento sloup ohně objeví ne na nádvoří tvého hradu, ale přímo uvnitř něj! Pak poznáš, jaké to je, žít bez toho, o co jsi obral tvoje chudé poddané!“
    Král ze sebe shodil doutnající hermelínový plášť a stál ve sněhu jen v dlouhé, poněkud zašedlé noční košili.
    „Ano, polepším se…“
    „Dobrá! Pamatuj, že tak, jak vypadáš teď, budeš vypadat pořád, pokud zůstaneš, jakým jsi!“
    Sloup ohně se roztočil ještě rychleji a pomalu se odlepil od země. Pak zmizel kdesi nahoře v temnícím se nebi.
    „Co… co to bylo?“ Ignác pomalu vstal ze sněhu a nerozhodně zamával halapartnou.
    Král beze slova sebral děravý plášť z poloroztálého sněhu, mávl rukou a zmizel ve dveřích svého sídla.

    Ohnivý sloup se pomalu zmenšil na jakousi malou žlutou jiskru, letící nad krajinou. Zakroužila nad rozjásanou vesnicí Dobrotivá a pak se ztratila kdesi mezi hvězdami.
    Večerní zasněženou štědrovečerní krajinou dál putoval malý, přihrblý človíček, oblečený v nesourodých hadrech.
    Se spokojeným úsměvem v kulaté tváři.

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 670
    Tak jsem se k tomu konečně dostala a mám pro vás komentář, pánové. :)

    Willi: Z tvé pohádky byla cítit krize, kterou jsi zmiňoval někde v plkacím vláknu - jako by ta depka číhala někde za slovy. O to silněji potom ale vyznívá ta naděje v lepší zítřky a to, že peníze a materiální bohatství opravdu nejsou tak důležité, jak se nám společnost snaží vnutit nebo spíše že bohatství je úplně o něčem jiném. Nejsem si jistá, jestli by tomu porozuměly i děti (nebo by tomu možná porozuměly kapku jinak než dospělí), proto tvou pohádku vnímám jako takové povídání pro dospělé v pohádkovém kabátku, navíc příjemně plynoucí i napsané. :)

    Jerry: Vánoční čaroděj je pohádková jerryovina. :) Je zajímavé, že tam ty i Willi máte jakousi revoltu proti (bohatým) autoritám. I když nevím, nevím, jestli se prohnilý král polepší. Čaroděj ho sice vystrašil a přinutil ho se postarat o své poddané, ale možná mu mohl ještě pohrozit tím, že se vrátí nebo že ho bude pozorovat. Nevím proč, ale z mé zkušennosti se lidé jen tak snadno nezmění a taková pohrůžka ho jen donutila udělat něco, do čeho se mu moc nechce, ale už ne vžít se do obyvatel království a mít důvod se opravdu změnit. Ale asi to moc analyzuju. :D Za mě to byla příjemná vánoční pohádka se sympatickou jerryovskou postavou. ;)
  • williwilli Komentářů: 452
    Tak jo, taky jdu na to. Markéta to zahájila, já se to pokusím nakousnout z trochu jiného (uživatelského) pohledu.

    První mě napadlo, že by bylo dobré si nějak vymezit, kde začíná a končí pohádka a všechno ostatní je už jiný formát. Hned ale dodám, že nevím, jestli existuje nějaké oficiální vymezení, které už je všeobecně přijímáno.

    Aby příběh byl pohádkou, tak mě osobně například nestačí, aby v něm vystupovaly nadpřirozené bytosti a děla se kouzla. Řekl bych, že pohádka je dokonce víc svázaná pravidly, než cokoliv jiného a to ne pro to, že by si to žádala teorie, ale proto, že by ji děti nepřijaly.

    Takže podle mne by pohádka měla splnit:

    1. Musí mít jednoduchý, dobře srozumitelný příběh. Jinak tomu děti nebudou rozumět.
    2. Dobro musí zvítězit nad zlem. Pohádka musí dítě potěšit, jinak to není pohádka.
    3. Musí v ní být nějaké poučení nebo odkaz. Myslím, že právě proto je dospěláci dětem začali vyprávět. Je to součást výchovy v rozeznávání základů dobra a zla, správné cesty životem.
    4. Aby to děti bavilo, musí v ní být něco, co udrží jejich pozornost – humor, nebo ty nadpřirozené bytosti a nejlépe obojí. Všimněte si, že v ukolébavkách nic takového není...
    5. Pohádka nesmí být dlouhá, děti se dokážou koncentrovat na jednu věc jen po omezenou dobu.
    6. Závěr musí být jednoznačný. Nechat na konci dětskou duši rozervanou, aby si sama domyslela závěr, je špatně. To by bylo jako dát dítěti papírek od čokoládového bonbónu. Domysli si, harante, jak to chutnalo.

    Asi by se dala dopsat další pravidla, ale na základě pokusu na vlastním potomkovi bych vyzvednul jediné rozhodující kritérium kvality, podle kterého se pozná, že pohádka (i taková, která všechna kritéria neplní) je dobrá: „Povídej mi tu včerejší pohádku ještě jednou...“

    Tak a teď jak to u mne dopadlo. Dle výše uvedených kritérií napsal pohádku pouze Jerry. Markéta a Willi se ideálu poněkud vzdálili. Willi dokonce poněkud hodně.

    Napíšu to tady v pořadí, v jakém byly příspěvky vloženy, a nějak to vysvětlím.

    Markéta: Vůbec mi to neudělala jednoduché. Děje se to o vánocích, je tam dobro a vlastně i zlo v podobě opuštění, je tam poučení, je to jednoduchý příběh a dokonce velmi životný. Každé dítě si dokáže představit, že by zrovna toto mohlo v nějaké podobě prožít. Poselství je jednoznačné a příběh je uzavřený.

    Není to pohádka, je to hezké a je to dojemné... No, holt to se mnou cvičí a já vím, že přes emoce jsem ovladatelný a to já nerad. Moje dětská duše v již stárnoucí skořápce se proto cítila tak trochu polapena.

    Willi: Výjimečně i ke mně samotnému. Tohle není pohádka, není to optimistický příběh a pro dítě asi ani vhodný závěr. Věty jsou dlouhé, což by dítěti vadilo při samostatném čtení. Při vyprávění nebo předčítání to asi tak nevadí, ale stejně. Protože tam chybí humor a/nebo nadpřirozené bytosti, tak při té délce lze jen těžko udržet dětskou pozornost. Prostě tohle mi jisto jistě ujelo někam, kam nemělo.

    Willi se bude muset polepšit a zkusit si napsat skutečnou pohádku. Tak snadno se z toho nevykroutí.

    Jerry: Tak ten mi to udělal ještě těžší. Příběh mě velmi rychle vtáhnul a hezky se to četlo. Atributy pohádky to má snad všechny až na bod 6.

    Jerry, mě tam chybí nějaký závěr. To přece nemohlo skončit jen tak, že ten dědek utekl s propáleným pláštěm domů a kouzelník šel dál. Tam něco chybí!

    „A od té doby už král.....“ Dvě tři věty, že to nevybledlo a něco se změnilo.

    Zkusil jsem pohádky předčítat naší dceři. Nebudu úmyslně uvádět, u které pohádky usnula, protože by to nebylo fair. Bylo to na ní moc dlouhé (všechny tři naráz), ale na druhou stranu, byly i knížky, ze kterých jsem jí mohl předčítat najednou i několik kapitol, a pořád jí svítily oči.

    Když jsem se jí druhý den zeptal, jak se jí pohádky líbily, tak mi řekla: „Hm, dobrý.“

    Takže kolegové pisálci, vybrali jsme si těžké téma. Ale jak pravil nějaký revoluční klasik: Člověk roste s úkoly!

    Už se těším na další!

    :O)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,624
    Tak príma, já se ani nebudu vyjadřovat k jednotlivým dílům, myslím si, že všem nám se to podařilo a každý to vzal ze svého oblíbeného konce. Za sebe můžu říci, že mne tohle téma neskutečně bavilo a dalo se tu krásně snít a vymýšlet. Třeba si jednou zkusím něco dalšího... Ale určitě zase něco vymyslíme, alespoň pro nás tři... ;) Třeba se někdo přidá.
    A ještě něco, willi, opravdu, když si to svoje pohádkové dílko čtu, je to jaksi neukončené. Původně jsem si myslel, že tam stvořím nějaký revoluční závěr, jak si třeba pracující dojdou s cepy na zámek a začnou si vládnout sami, ale to by děti nepochopily... B) Ale nějaký závěr k tomu vymyslím, až se mi bude chtít, až mne napadne něco překvapivého...
    Myslím ale, že se nám workshop, sice skromný, docela povedl...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 670
    upraveno 10. leden 2018
    Škoda, Willi, že ses s tou definicí pohádky nevytasil před workshopem. Možná bychom pak vážně napsali pohádku. :D Po dopsání toho svého dílka jsem si najednou nebyla jistá, co to pohádka je a co vlastně dělá pohádku pohádkou. Každopádně to byla docela výzva, i když zadání vypadalo jednoduše.

    Jinak co píšeš o těch emocích: Nemyslíš, že příběh má vzbudit nějaké pocity ve čtenáři? I když asi jsi měl na mysli ten můj sladkobol, kterého se občas dopouštím (a Vánoce k tomu prostě přímo vyzývaly). :)

    Jerry: No jasně, budeme si dávat miniworkshopy, ať nám nezakrní múzy. Já jsem rozhodně pro a ostatní se vždycky můžou přidat, kdykoli budou chtít. Tohle byl moc příjemný komorní workshop, jen vzpomínám, jaké to bylo, když se nás v začátích účastnilo třeba osm. :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,624
    Ano, willi, definice pohádky je cenné dílko, já si to někam zkopíruji a až budu zase mít chuť na krále a čaroděje, budu se tím řídit. A ano, každý příběh má vzbudit nějaké pocity, kladné nebo záporné. Jinak by to nebylo ke čtení... :) Proto se píší literární díla. A Vánoce opravdu svádějí k tomu, napsat něco hodně sentimentálního až dojemného.
    Markétko, opravdu, už se mi zase rodí něco v hlavě, dáme další téma. myslím, že se to časem rozjede a další lidé se tu objeví. Zvláštní je, že třeba vánoční workshop měl několik desítek návštěv, takže to naše skryté přátele tady na fóru evidentně zajímá. jenže spousta lidí má třeba strach, aby nám to nekazila. Podotýkám, zcela neodůvodněný.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 452
    Můj problém je skutečně v tom, že jakmile něco působí hodně emotivně, startují se ve mně obranné mechanismy. Prostě to tak mám, to není nic proti sladkobolu ve vánočních příbězích. Ale je fakt, že se třeba na vánoční filmy nedívám. Ono je to celé ještě trochu složitější, ale to není podstatné. Pohádky jsou pro děti a děti si vyberou přesně podle toho, jak je to osloví.

    Jinak co se týče přidání/nepřidání dalších autorů, je škoda, že to tu tak usíná. Z části je to tím, jak píše Jerry - ostych. Z části je to tím, že pro někoho působíme dost naivně (a to je hodně diplomatická formulace) a proto se chodí realizovat jinam, kde pak svým přístupem a tvorbou vyděsí nic netušícího a novou zkušenost hledajícího Jerryho :D

    A taky tu občas nějaký nováček cosi přidá, ale než dostane zpětnou vazbu, ztratí zájem. Asi už nemáme tolik času, co jsme mívali :(
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,624
    Willi, ono se to zase zvedne, tady to probíhá v takových vlnách a pak, asi je fakt, že se to objeví a zase zmizí ti, kdo mají větší ambice, autoři knih a bestsellerů. Ale ono je to docela fajn, jen tak si zařádit, bez nějakých vyšších cílů. A to víš, já se zase se svými čerty a čaroději nemůžu rovnat budoucím Hemingwayům... :)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 670
    Jerry, kdyby Hemingway psal o čertech a čarodějích, tak se ti vůbec nevyrovná a pěkně by ostrouhal. :D

    Nevím, jak vy, ale já sem nakouknu občas, když se mi v emailu objeví notifikace z těch "našich" vláken (plkací, workshopové..). Na nic jiného poslední dobou nějak nemám energii a upřímně a bez mučení přiznávám, že se mi díla zbrusu nových autorů číst nechtějí. Naprostá většina se totiž vůbec neuchytí (a když už zůstanou déle, tak se zajímají jen o komentáře ke své povídce a s námi ostatními se jinak bavit nehodlají). Chtě nechtě to prostě vnímám jako ztrátu času. Když ale publikujete něco vy, to už je jiná. ;)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.