Bartonička 2017 - workshop

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607
upraveno 27. srpen 2017 v Srazy, soutěže a setkání
Dílka účastníků Bartonička 2017
Téma - Jezdit bez mapy se nevyplácí
Místo - bazén
První věta - Probudilo ji ticho


Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607

    PRSTEN

    Probudilo ji ticho. Vlastně nebylo úplné ticho, rušilo jej jen jakési pravidelné odkapávání vody, které ale znělo jako údery kladiva.
    Ztěžka otočila hlavou a pomalu se rozhlédla okolo sebe skrz clonu mokrých zplihlých vlasů.
    Noční déšť se změnil v lehké mrholení a tma ustupovala kalnému svítání. Ležela v prázdném, zanedbaném zahradním bazénu, který kdysi sloužil jako zahradní okrasa. Pískovcová socha uprostřed představovala jakousi mýtickou postavu se džbánem v ruce. Asi z něj kdysi vytékal proud vody, ale dnes z něj zbyly jen kapky vody, které dopadaly na kus zkrouceného plechu s úpornou pravidelností.
    Pohnula se a ucítila, jak se jí do zápěstí za zády zařezává hrubá smyčka provazu. A v ještě ne úplně jasné mysli se jí začala objevovat děsivá vzpomínka na to, co předcházelo.

    „Kelsy, měla by ses do Herefordu vypravit co nejdřív, ten domek na pobřeží už dlouho na prodej nebude a pan Hartley už několikrát volal, že by o něj měl opravdu zájem. Taková realitní kancelář, jako my, by s důvěrou svých klientů neměla hazardovat.“
    Pan Rogers, spolumajitel realitní kanceláře Rogers, Butler s spol. byl typem opravdového britského gentlemana, kterého nikdy nikdo neviděl jinak, než v klasickém obleku bez jediné chyby.
    Kelsy Branniganová byla jednou z pěti zaměstnanců kanceláře a měla za úkol vyhledávat vhodné nemovitosti k prodeji.
    „Dobrá, vypravím se do Herefordu co nejdříve, pořídím obvyklou dokumentaci a domluvím všechno potřebné. Můžete pana Hartleyho informovat, aby přišel pozítří, že bude vše připraveno.“
    „Pozítří?“ Spolumajitel realitní kanceláře pozdvihl obočí. Kelsy přikývla.
    „Vyjedu hned, v noci se jede nejlíp. Zítra ráno tam můžu být a večer jsem zpět.“
    Pan Rogers se poškrábal za uchem.
    „A nezabloudíš? Silniční plán jižní Anglie nemáme a jezdit bez mapy se nevyplácí.“
    „Trochu to tam znám a nezabloudím. Z Londýna na Exeter je cesta dobře značená a kde uhnout na Hereford, vím. Nebojte se o mne…“

    Jen pár mil za Londýnem se spustil hustý a vytrvalý déšť. Kelsy musela zpomalit a o to víc sledovat silniční ukazatele, které ji vedly na pobřeží jihozápadního cípu ostrova. Několikrát podvědomě zašátrala do přihrádky před spolujezdcem a připomněla si slova pana Hartleyho, že bez mapy se nevyplácí jezdit. Projela Readingem a málem přehlédla dálkovou odbočku na Exeter. Déšť houstnul, na silnici se držela souvislá vrstva vody a les, kterým projížděla, se zdál nekonečný.
    Tak to dál nejde. I její auto začalo chvílemi vynechávat, déšť si našel cestu i pod kapotu. Už bylo jasné, že dnes v noci do téměř sto osmdesát mil vzdáleného Herefordu nedorazí.
    Clonou deště ve světle reflektorů náhle zasvítila bílá tabule se šipkou.
    Clarence Basil House. Uhnula vlevo na skoro neviditelnou příjezdovou cestu. Byly to jen dvě vyjeté koleje, občas se ztrácející ve vysoké trávě a bylo zřejmé, že tudy se příliš často nejezdí.
    Naštěstí to nebylo daleko a za druhou zatáčkou se před ní objevila trochu zašlá kovaná brána s nepříjemně vyhlížejícími bronzovými lvy, držícími v tlapách napřažené sekery.
    Branka vedle vchodu byla pootevřená. Temný dům, který se rýsoval proti tmavé obloze, působil zlověstným dojmem. Nad vstupními dveřmi se ve větru komíhaly dvě lampy, které na první pohled vypadaly jako petrolejové. A v jednom z oken prvního patra blikalo mihotavé světélko. Celek vyhlížel skoro jako dějiště starých strašidelných románů.

    Kelsy zastavila svůj vůz před branou a vystoupila. Během několika okamžiků promokla až na kůži a zároveň se rozklepala zimou. Přeběhla křivolaké nádvoří, vydlážděné nepravidelnými kameny a opřela se oběma rukama o těžké, dubové dveře s vyřezávanými ornamenty.
    Otevřely se až příliš lehce.
    „Vítej, Kelsy, už je to hodně dávno. Jsem rád, že sis našla konečně cestu domů…“
    Vyděsila se. Uprostřed vstupní haly stála temná postava v dlouhém, tmavém plášti se svícnem v ruce, jediná svíčka se neúspěšně snažila zaplašit okolní stíny.
    Muž se několika pomalými kroky přiblížil. Plamínek svíčky ozářil jeho tvář. Byla křídově bílá, orámovaná černými hustými vlasy a tmavým plnovousem. Jeho oči svítily zvláštním, načervenalým jasem.
    „Promiňte, ale já… ztratila jsem v tom lijáku cestu a zabloudila. Jen jsem chtěla poprosit, jestli bych tu nemohla počkat, až se přežene, nechci vás obtěžovat.“
    Muž se potichu zasmál.
    „Ale Kelsy, ty jsi tu přece doma a už nemusíš odejít. Čekal jsem na tuhle chvíli hodně dlouho a všechno jsem tu zachoval stejně, jak si pamatuješ. I ten zahradní bazének jsem nechal, aby ses tu cítila dobře. Čeká na tebe…“
    „Ale to je nějaký omyl, já jen projíždím okolo…“
    Muž se zamračil a jakoby ještě povyrostl.
    „Tak tohle je tvůj vděk?“
    Muž přiskočil blíž plavným, jakoby hadím pohybem.
    „Zůstaneš tady!“
    Kelsy ucítila zvláštní ostře kořeněnou vůni a v okamžiku se propadla do černé husté tmy.

    Na dně prázdného bazénu byla spousta nečistot, zeleného slizu a zahnívajícího listí, které se začaly objevovat až v kalném ránu.
    Kelsy pomalu přicházela k sobě a pokoušela se vstát. Na vratkých nohou se postavila u okraje bazénu a rozhlédla se. Okolo bylo prázdno a mrtvo a i dům v ranním pološeru vypadal tak nějak jinak. Okna středního křídla byla občas bez skel, vstupní dveře byly napůl vyvrácené ve veřejích a všechno vypadalo mnohem starší a nevlídné.
    Otočila se k výstupku na podstavci pískovcové sochy uprostřed bazénu. Ruce za zády byly svázané dost narychlo, takže stačilo několik rychlých pohybů a byla volná. Ale nechtěla tu trávit ani o minutu déle.

    Seržant Mallory se zřejmým odporem shlížel na podivně schoulenou, promočenou ženu, která se hned ráno objevila na policejní služebně v Tisbury. Zhluboka si povzdechl.
    „Takže, jmenujete se Kelsy Branniganová a chcete ohlásit, že jste dnes v noci navštívila Clarence Basil House, kde jste se chtěla ukrýt před nepříznivým počasím.“
    Kelsy přikývla a pokusila se trochu usmát.
    „Dobrá, až sem tomu jsem ochoten věřit i když už i to je trochu divné. Ale potom tvrdíte, že jste nechala svoje vozidlo před branou a vstoupila dovnitř. Ve vstupní hale jste se dostala do konfliktu s mužem v dlouhém tmavém plášti, který vás přivítal jako svou ztracenou příbuznou, hovořil cosi zmateného o zahradním bazénu a potom vás omámil neznámou látkou.
    Dnes ráno jste se probrala se svázanýma rukama v tom řečeném zahradním bazénu, podařilo se vám pouta přeřezat a uprchla jste. Nevěděla jste, kterým směrem utíkáte, až jste se ocitla na okraji Tisbury. Shrnul jsem to v podstatě správně?“
    „Ano, je to tak.“ Malá louže dešťové vody pod ní se pomalu zvětšovala. Seržant ji znechuceně pozoroval.
    „Víte, to je opravdu zajímavé. Teď vám tedy povím, co vy ještě nevíte. Nemovitost Clarence Basil House opravdu existuje. Bohužel pro vás už je více než padesát let opuštěná, chátrá a jako taková je zcela neprodejná. Samozřejmě v ní nikdo nebydlí, takže ani ten, koho jste mi tu teď popsala. Nicméně, máte pravdu v něčem jiném.“
    Sáhl do psacího stolu a vytáhnul malou knížku s barevnými deskami.
    „Kdysi sepsal jeden místní rodák tuhle publikaci, jsou to dějiny okresu Tisbury. Zajímavé počtení, samozřejmě s obrázky. A tenhle vás bude zajímat. Je to reprodukce obrazu z místní galerie v Salisbury.“
    Podal otevřenou knihu Kelsy. Podívala se na obraz a vytřeštila oči.
    „Tohle, to je přece…“
    Mallory se spokojeně usmál.
    „Pán na obrázku se jmenuje Clarence Basil Brannigan, poslední majitel domu. Zemřel před padesáti lety za podivných okolností jedné bouřlivé noci. Nikdy se jeho smrt neobjasnila. Vedle něj v křesle sedí jeho dcera. Možná že vás překvapí, že se jmenovala Kelsy Branniganová. Našli ji utopenou v zahradním bazénu pár dní před smrtí svého otce. Podívejte se na ni blíž…“
    „Ale… to jsem přece já!“
    Kelsy zbledla.
    Seržant Mallory zaklapl knížku a pokrčil rameny.
    „Podívejte, uzavřeme to. Jsme normální, dospělí lidé a je jedenadvacáté století. A vy jste v dešti zabloudila a objevila jste se tady u nás. Osušte se, moje žena vám uvaří hodně silnou kávu a vydejte se na další cestu. Kolega Brown se postará o vaše auto a přiveze ho sem.
    Ale jestli chcete, tady tou ulicí se dostanete ke hřbitovu, hrob najdete snadno…“

    Basil Cecil Brannigan, 1904 – 1957
    Kelsy Branniganová, 1930 – 1957

    Kelsy ke hrobu přišla trochu v rozpacích a vlastně netušila, co tu vlastně dělá. Ale měla takový pocit, že to přece jen Basilu Cecilovi dluží, ať už se k nezachoval právě nejlíp.
    Postála před ním a pak se trochu nemotorně pokusila setřít vodu z náhrobku a narovnat květináč s převrženou květinou…
    V hlíně se cosi zalesklo. Sáhla na ten předmět, omytý nočním deštěm. Byl to prsten. Prohlížela si ho s nedůvěrou a pak s rostoucím zmatkem. Na plošce prstenu byl ve zlatě vyrytý erb se dvěma lvy, držícími v ruce sekery. A na vnitřní straně byl vyrytý nápis.
    Pro Kelsy – táta…
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    upraveno 26. srpen 2017
    Oxymorón

    Probudilo ji ticho.
    Oxymorón, pomyslela si a otočila se na druhý bok. Pár vteřin jí trvalo, než si uvědomila, co za myšlenku jí proběhlo hlavou. Ticho. Tady nemělo být ticho.
    Otevřela oči a zaposlouchala se. Ne, nebylo úplné ticho. Kdesi nad hlavou slyšela ventilaci, spacák šustil, když se pohnula a její dech byl ještě o pár decibelů hlasitější (nebo jí to tak jen připadalo?). Slyšela i tlukot vlastního srdce a proudící krve.
    Jenže nějaký zvuk chyběl. Zvedla se na loktech a otočila hlavu na stranu.
    "Toby?" zašeptala, naslouchala tichu (další oxymorón, usmála se pro sebe) a snažila se přijít na to, proč se jí dělá husí kůže a po zádech stéká kapka studeného potu.
    Voda, uvědomila si konečně, neslyší vodu. Zvláštní, když právě kvůli šplouchání chlorované vody ještě před pár hodinami nemohla usnout.
    Posadila se a otočila hlavu na druhou stranu. Oči už si přivykly tmě, takže okamžitě poznala, že na karimatce vedle ní nikdo neleží.
    "Toby?" zašeptala znovu, trochu hlasitěji než předtím, ale pořád dost potichu, aby se nevyděsila vlastním hlasem.
    Když ji včera přemlouval, aby s ním přespala u bazénu, myslela, že na ni zkouší další ze svých špatných vlastnoručně (nebo vlastnomyšlenkově?) vymyšlených vtipů. Jenže tentokrát to nebyl špatný vtip, pouze úplně obyčejný špatný nápad a ona na něj kývla, protože samotnou by ji taková hloupost nikdy nenapadla - a ona se chtěla naučit být spontánní (není to další oxymorón?).
    Pořád neslyšela vodu a začínala se bát. Nahlas by to samozřejmě nepřiznala, protože nebyla hloupá a bylo jí jasné, že čas na špatný vlastnomyšlenkově vymyšlený vtip nastal až teď o půl čtvrté ráno na okraji plaveckého bazénu.
    Chvíli zaváhala, pak vylezla ze spacáku a postavila se. Když došlápla na studenou podlahu, husí kůže se rozšířila na celé tělo. Objala se rukama kolem ramen a otočila se dokolečka na místě. Tobyho nikde neviděla, ale jak taky, když se schovával na nějakém strašidelném místě a čekal na vhodnou příležitost, jak ji k smrti vyděsit.
    Přešla k okraji bazénu a zamračila se.
    "Nebyla tady včera voda?" zeptala se sama sebe. To by přece Toby nevymyslel, uvědomila si, tak hloupý zas nebyl, aby vypustil celý bazén. Navíc by ji to přece vzbudilo, no ne? (Na druhou stranu, vždyť ji vzbudilo až to ticho, ten oxymorón, který nemohla dostat z hlavy.)
    "Toby, byl bys tak laskav a ukázal se?" řekla teď už s nastavením normální hlasitosti. "Tohle není vtipné. Cos udělal s tím bazénem?"
    Spatřila jeho siluetu až o pár sekund později, seděl na vzdálenějším okraji bazénu a nohama houpal dopředu a dozadu, jako když si normální člověk máchá nohy ve vodě. Jenže na Tobym by v tu chvíli nic normálního nenašla. Nakláněl se na jednu stranu, hlava mu čas od času padala na druhou, oči měl zavřené. Zamířila k němu s obavou, která rostla do šířky a dělala jí z myšlenek svíčkovou.
    Ticho jí hrozilo ohluchnutím
    (oxymoró - neříkej to)
    a tma ji oslepovala
    (oxymor - buď zticha)
    Když se k Tobymu přiblížila na dva kroky, strnul a hlava mu spadla na hrudník.
    "Běž pryč," ozvalo se jí za zády. Otočila se rychlostí světla, ale nezahlédla nic.
    "My si chceme hrát," promluvil ten dutý hlas znovu.
    Duch, živý duch
    (oxymo - drž už)
    pomyslela si.
    "Sakra, prokoukla nás, Georgi."
    "Nee. Blbost, Bene. Vždyť my nejsme duchové."
    "A co teda?"
    "Co třeba nehmotný pozůstatek někdejšího života, jenž potřebuje dokončit, co za života nestihl?"
    "Není to definice ducha?"
    "Ale kušuj."
    Pak se objevili, dva duchové v pravém slova smyslu, světlo, které vytvářelo věrný obraz člověka.
    "Panebože," uniklo jí z roztřesených rtů.
    "Ten ti moc nepomůže," usmál se na ni duch, který zářil více, podle hlasu poznala, že je to George.
    Šok jí naštěstí znemožnil přemýšlet nad tím, jak je možné, že vidí duchy, místo toho se jí myšlenky obrátily zpátky k Tobymu. Za poslední minutu se ani nepohnul.
    Dýchal vůbec?
    Najednou mu z hrudi vylétla stříbrná světelná koule a zformovala se do třetí postavy. Tělo zmizelo a zůstala po něm jen hromádka oblečení na zemi. Třetí duch zářil mnohonásobně víc než ti dva před ní, skoro si musela zakrýt oči, než si přivykly.
    Ben s Georgem si povzdechli.
    "Tohle je Toby."
    Zamotala se jí hlava.
    "Ahoj, Lexi," zamával na ni Toby, ten stejný Toby, kterého potkala před rokem při příjezdu do městečka a ptala se ho na cestu ("Bez mapy byste neměla nikdy nikam jezdit, slečno"), ten Toby, který ji políbil na verandě poté, co jí popřál k jednadvacátým narozeninám. A dal jí tehdy dárek, knížečku s otrhanými okraji nadepsanou Stručný úvod do středoškolské chemie (i s periodickou tabulkou prvků). Byla do něj tehdy už zamilovaná, tak se neptala proč a knížečku si uložila do dřevěné krabičky. Tehdy jí řekl, že díky té příručce už je nikdy nic nerozdělí.
    "Co to má znamenat?" vyslovila s přehnanou pečlivostí a pokusila se propálit do Tobyho světelného těla temnou díru.
    "Přesně, Toby, co má tohle, krucinál, znamenat?" pitvořil se George.
    Toby nasadil výraz malého kluka, který provedl nějakou špatnost, ale odmítá to přiznat. Malinko se zavrtěl, vytáhl ramena a naklonil hlavu na stranu.
    "Co s tou vodou? To už jsi zase závislý na chlóru? Proto svítíš jak světluška?" přisadil si Ben.
    Znovu si uvědomila, že bazén byl prázdný, a nechápala, kam mohlo zmizet takové množství vody. Copak duch potřeboval pít?
    Toby našpulil rty a spojil si ruce za zády.
    "Nemohl jsem si pomoct."
    Nechápavě těkala očima z jednoho ducha na druhého.
    "To on tak občas dělává, náš Toby se rád poflakuje kolem bazénu a pije chlorovanou vodu. A hledá tajemství na dně, viď Toby?"
    Toby začal vrtět hlavou.
    "Chtěl jsem zkusit něco nového. Chlor už mi moc nechutná, tak jsem z té vody tahal něco jiného, jenže... Nemůžu si vzpomenout co. Ale svítí to."
    Znovu vehementně zavrtěl hlavou.
    "Ztratil jsem se v mapě," zamumlal.
    "Nechceš říct ztratil
    (oxym - nemysli na to)
    jsem mapu?" opravil ho opatrně Ben.
    "Jo. Vlastně obojí. Ano, ano. Ztratil jsem tu chemickou mapu, tu tabulku, tu knížečku."
    "Tu chemickou příručku, cos mi dal k narozeninám?" Pořád nechápala, co se děje.
    Tři páry očí se na ni otočily.
    "Nekoukejte na mě, jako byste spatřili ducha," ohradila se před jejich pohledy.
    "Taky ho právě vidíme," zkousl si Ben ret.
    "Nechci tě děsit," začal pomalu George a jeho svítící ruka se dotkla jejího ramene, "ale ta knížka je docela stará a mění konzistenci lidského těla tak dlouho, dokud se z člověka nestane duch."
    Pokud si doteď uchovávala zdravý rozum, bylo to jen silou vůle. Něco se v ní zlomilo a ona se sbalila na zem jako hromádka oblečení - a ve skutečnosti to tak bylo, protože její tělo zmizelo a zůstalo po něm jen světlo snažící se přizpůsobit jejímu stínu. Na podlaze zůstalo ležet příliš velké tričko a kraťásky s delfíny.
    "Co ste mi to udělali?" vykřikla a hlas jí přeskočil. "Já nejsem duch!"
    Znovu to ohlušující ticho.
    (oxy - to je ono!)
    "Oxygen!" vykřikl Toby. "Díky, Lexi."
    "Co?" reagovali všichni tři najednou.
    "Kyslík, vy pitomci." Toby se praštil do čela. "Voda je z kyslíku a vodíku přece. Už nejsem závislý na chlóru, ten se z vody dostává těžko. Tak jsem se začal živit kyslíkem."
    Sice málem propadla z chemie, ale do darované příručky se jednou podívala a pamatovala si něco z charakteristiky vodíku.
    “Víš, že kyslík je všude ve vzduchu a nemusíš si ho brát z vody, že?” To byl Georgův hlas, zněl jí tlumeně v hlavě. "Tělo ducha si ho bere automaticky, abychom mohli svítit. Reaguje s těmi, tamtěmi, jak se to jmenuje... S luciferiny, díky tomu svítíme."
    Dnes v noci ji neprobudilo ticho, uvědomila si. To přece nebylo možné. Probudil ji vzduch, pocit, že se jí špatně dýchá. Jeho konzistence se změnila, stejně jako konzistence jejího těla. Jestli Toby vysál z vody jen kyslík, obklopuje je teď směs vodíku se vzduchem (a trochou chloru).
    V dálce zachrastily klíče a všichni duchové se otočili po zvuku. Bazén otvíral v šest, to jí Toby několikrát opakoval, aby ji připravil na brzké vstávání. Jako by její myšlenky slyšel i mobil, prázdným bazénem se rozezněla příjemná melodie jejího budíku.
    Možná měla jasnovidecké schopnosti. Nebo ji ten zvuk sám o sobě vyděsil. Nebo se nad ní slitoval král duchů. Bylo jedno, z jakého důvodu sebou cukla, vzlétla do vzduchu a využila nově nabyté schopnosti procházet zdmi. Jako střela prolétla oknem a bez ohlížení se i se svým nehmotným světelným tělem vzdalovala od katastrofální chemické chyby.
    Uklízeč v klidu otevřel dveře, vstoupil do prostoru bazénu a vytáhl cigaretu zpoza ucha. V ruce se mu zablýskl značkový zapalovač, úplně nový a vyleštěný. Bena s Georgem to napadlo, ale nestihli zareagovat. Toby se jenom usmíval a čekal na šok v uklízečových očích, až spatří čtyři (teď už vlastně jen tři, kam zmizela Lexi?) duchy. Místo toho zahlédl záblesk, výbuch a pak se společně s molekulami vodíku, kyslíku, chloru a spousty dalších prvků vypařil z povrchu tohoto světa.
    Lexi se snažila na výbuch nemyslet. Místo toho se pomalu vyrovnávala se šokem, že už není člověk, ale duch, směs speciálních látek, které světélkovaly, ale mohly procházet zdmi. Překvapivě se jí ten pocit líbil.
    Vzpomněla si na krabičku pod schody a vrátila se pro ni domů. Chemická příručka se skoro rozpadla, když ji vzala do ruky a začala otáčet stránkami. První půlka knížečky byla autentická, informace o jednotlivých prvcích tak, jak šly po sobě v periodické tabulce prvků. Druhá půlka už vypadala zajímavěji. Na vybledlých stránkách se dočetla o existenci duchů, jak žijí (toulají se po světě a dělají z obyčejných lidí další duchy, jen tak pro zábavu), čím se živí (vlastně čímkoli, láskou, smutkem, chlorem, kyslíkem nebo hloupými hláškami na internetu), dokonce jak můžou zemřít (stačil oheň). Na poslední stránce spatřila ručně kreslený obrázek s nadpisem Mapa mrtvého života (pomyslela by si oxymorón, ale rozhodla se, že to slovo vyškrtne ze svého slovníku). Mapa znázorňovala siluetu člověka, vznášejícího se ducha se svítícíma očima. Jako by se na ni ty oči podívaly a v tu chvíli se jí informace z příručky vryly do paměti.
    Vzpomněla si na dávného kamaráda, který dělal výzkum kdesi na Aljašce. Měla ho tehdy moc ráda, dokud mu nepřeskočilo v hlavě a neodjel na sever. Možná by ho mohla navštívit, pomyslela si. Příručku vzala s sebou.
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • williwilli Komentářů: 446
    Zase ten Horácio!
    Probudilo ji ticho. Kotrbová zvedla hlavu, aby se rozhlédla kolem. Téměř všechna lehátka byla prázdná a vodu v bazénu čeřili jen tři nebo čtyři plavci. Rychlým pohledem ještě zkontrolovala čas. Skoro všichni jsou na obědě a to znamená, že bude mít kondiční dráhu dobře půl hodiny jen pro sebe.
    Za pár minut už byla ve vodě a blaženě udělala první tempa.
    „Paní ředitelko! Haló, paní Kotrbová, máte telefon!“ Recepční stál na okraji bazénu, v ruce držel sluchátko a pokoušel se přilákat pozornost ředitelky městské galerie střídavě poskakováním na místě a hulákáním na celý areál.
    Kotrbová se neochotně otočila v dráze a pomalu vyrazila zpět. Napadlo ji, jestli nebylo na světě líp před tím, než někdo vynalezl přenosná sluchátka i k pevným linkám. Mobil měla vypnutý, tak si jí našli alespoň takto.
    „Volá vás nějaký pan Horácio!“
    Kotrbová okamžitě zrychlila ke schůdkům. Horácio je něco mezi malým děckem a Herkulem, prostě něco speciálního. Hromotluk s dětskou duší, nejobětavější zaměstnanec galerie a zároveň pro ni největší hrozba. Silák schopný sám přestěhovat sochu, se kterou by dva normální zřízenci sotva pohnuli. Ale pokud měl něco udělat i s použitím rozumu, byl vyřízený.
    Když volá Horácio, není radno to podceňovat. Kotrbová vylezla z vody, proběhla kolem lehátka a rychle se zabalila do osušky. Omluvně mrkla na recepčního a vzala si sluchátko.
    „Horácio?“
    „Dobrý den paní Kateřino“. Horácio jí vykal a současně oslovoval křestním jménem. Ani nevěděla, proč mu to trpí. Asi pro tu dětskou duši uvnitř obrovského těla. Nikdy neodmítnul její prosbu, nikdy se na ní nezamračil. A také skoro nikdy neudělal nic tak, aby z toho nakonec nebyla patálie. Před rokem ho nechala přes noc hlídat galerii a hned z toho byla škoda za desetitísíce.
    „Co potřebuješ, mám dovolenou. Pokyny na cestu a všechno ostatní jsem nechala u sebe na stole!“
    Kotrbová si mrzutě sedla na okraj bazénu. Jestli se bude Horácio chtít vybavovat moc dlouho, vrátí se lázeňští hosté z oběda a ona bude mít zkažené kondiční plavání.
    „Paní Kateřino, já jsem se chtěl zeptat, jestli jste opravdu domluvené. Já jsem to přivezl a paní se brání, že to tu nechce.“ Ve sluchátku to trochu zašustilo, asi jak si Horácio nervózně podrbal strniště na bradě, přitom měl trochu nejistý hlas. Obojí bylo jasným znamením, že něco asi není dobře. „A i kdyby to prý chtěla, tak je toho strašně moc.“
    „Kolik jsi toho naložil?“ Kotrbová opatrně začala s prošetřováním situace na dálku.
    „Vyklidil jsem Gordnovi stáj a vzal jsem i to, co bylo připravené k odvozu už minulý týden.“
    „Hm, tak nevím, co si máma zase vymýšlí. Ale to je pořád stejné, nejdřív všechny zblázní, aby jí vyhověli a pak se tváří, že se jí to netýká!“
    „Šéfová, ale koňský hnůj, to je požehnání pro zahrádku. A Gordon má koblihy jako ze zlata, to jste udělala dobře, že jste mamince poslala ten náš!“
    Gordon je poník, kterého městská galerie využívá při svém doprovodném programu pro děti. Horácio byl původně přijat právě kvůli němu, aby se o poníka staral. Stala se z nich nerozlučná dvojice. A ve většině Horáciových průšvihů hrál Gordon nějakou roli. Kotrbovou napadlo, že to možná ani dnes nebude lepší.
    Hned tu myšlenku ale zaplašila. Co by ten hromotluk mohl zkazit na tom, že po něm chtěla, aby naložil na přívěsný vozík koňský hnůj, odvezl ho k její matce na zahradu, tam ho pouze vyklopil a vrátil se domů.
    Na tom se přeci nedá nic kazit...
    „Ty, Horácio, je tam někde moje máma? Dej mi jí na ucho!“
    „Šéfová není. Jen jsem jí řekl, že jí dcera posílá hnůj a moc jí pozdravuje. Na to ona zabouchla branku a odešla domů. Že prej si z ní nemám dělat srandu.“
    „Horácio, na tohle nemám čas ani nervy. Otevři si, zavez ten hnůj na trávník před barákem, vyklop to tam a jeď domů. Já si zaplavu a pak mámě zavolám. Dál to už není tvoje starost.“
    „Když ona tu branku zamkla!“
    „Nezamkla, to si pleteš. Ta branka nejde zamknout už asi deset let!“
    „Ale šéfová, když já slyšel klapnout zámek...“¨
    „Tak tu branku třeba vysaď!“ Kotrbová vztekle zamáčkla hovor. V bazénu se objevili další plavci a namířili si to do rychlé dráhy. Ještě dva nebo tři a nebude tam k hnutí. Odnesla sluchátko na recepci a zpět do bazénu téměř utíkala.
    Za dalších dvacet minut už znovu ležela na lehátku a odpočívala. Pravda, zaplavala si kratší dobu, než původně chtěla, ale stejně se jí to líbilo. Tedy v duchu se přiznala, že se jí hlavně líbil host s černou čepicí a žlutými brýlemi. Výkonnostně na tom byli tak zhruba stejně a z kondičního plavání se nakonec vyklubal minizávod. Sáhla si až na dno sil, ale nakonec to vzdal on. Když lezl z vody, usmál se na ní. No, u večeře se uvidí, jestli má doprovod. Jestli ne, tak kdo ví?
    Při té myšlence se usmála a zalovila v tašce pro mobil. Ihned po zapnutí naskočily zmeškané hovory od Horácia a matky. A bylo po náladě.
    „Horácio?“
    „Ano šéfová?“
    „Budu volat mámě, ale nejdřív mi řekni svojí verzi, jak to dopadlo. Ať vím, na co se mám připravit.“
    „Tak, jak jste řekla. Branku jsem vysadil, zatlačil jsem přívěs na nejbližší záhon a tam jsem ho vyklopil. Teď už jsem na cestě domů. Gordon bude chtít na vyjížďku. Už se těším a on určitě taky.“
    „A co máma?“
    „Hrozila mi z okna....“
    „Horácio, to se mi nezdá. Neprovedl jsi tam nějakou hloupost?“
    „Paní Kateřino, na mou duši nic. Složil jsem jí ten hnůj na trávníku, zasadil branku zpět do pantů a jedu domů!“
    Kotrbová zamáčkla hovor a vzápětí už volala matce. Rychlost, s jakou matka telefon zvedla, také nesvědčila o ničem dobrém.
    „Kačenko, tohle mi nemůžeš dělat. To je od tebe naprosto nezodpovědné!“
    „Ale mami, byly jsme přeci domluvené. Nešlo to udělat jinak, protože máme taky jinou práci!“
    „Ať si máte práci, jakou chcete, takhle byste se ke mně chovat neměli.“
    „Vždyť jsem to zařídila, jak jsi chtěla a Horácio je jediný, kdo to mohl tak rychle odvézt.“
    „No, to je tedy rychlost! Ten tvůj Horácio bude taky pěkný přetrhdílo!“
    „Tu branku ti nechám spravit. Nařídila jsem mu to. A není můj!“
    „Co do toho taháš branku? Tu dělal ještě táta a na tu mi nebudete sahat!“
    „Měla jsi mu otevřít sama!“
    „Komu? A kdy?“
    Kotrbová se zhluboka nadechla a vydechla, aby si zklidnila tep. S mámou je to čím dál složitější. Máma a Horácio, tak na tuhle kombinaci si bude muset dát pro příště mnohem větší pozor. Chtěla by se dožít vysokého věku, ale ti dva jí asi dostanou do hrobu ještě před čtyřicítkou.
    „Mami, když Horácio přijel, aby tam ten hnůj složil, tak jsi mu zabouchla branku před nosem. Musel si jí otevřít sám!“
    Na druhé straně telefonu zavládlo ticho.
    „Mami, jsi tam? Haló, slyšíš mě?“
    „Slyším a nevím, co to plácáš.“
    „No říkám ti, že jsi zabouchla Horáciovi před nosem, když ti přivezl...“
    „Tady nikdo nebyl! Od ráno tu mám souseda, aby mi pomohl tu slíbenou hromadu hnoje sklidit. Teď už se sbalil a odjel, protože má své práce dost. Budu tu na to sama!“
    Kotrbová se posadila na lehátku, jako když jí poleje studenou vodou. „Mami, co to říkáš! Vždyť já jsem teď mluvila s Horáciem... Já ti ještě zavolám!“
    Kotrbové se zlostí třásly ruce tak, že jí málem mobil vypadl z ruky, když znovu vytáčela Horácia.
    „Ano paní Kateřino?“ Pohoda plynoucí z Horáciova hlasu svědčila o příjemném pocitu z dobře vykonané práce.
    „Horácio, kam jsi odvezl ten hnůj?“
    Na druhém konci panovala chvilka nejistého ticha. „Šéfová, ono je něco špatně? Maminka si na mně určitě stěžovala, že jo?“
    „Řekni mi, kam jsi vezl ten hnůj!“
    „No, jak jste říkala. Projet kolem kruhového objezdu, tak se vyhnout cestě do centra odbočením vpravo a dojet k prvnímu domku u pole. To se přeci nedá poplést.“ Pak ještě nejistě dodal, „alespoň tak jste to tvrdila.“
    Kotrbová na chvilku znejistěla. Ano, přesně takhle mu to řekla. Co na tom mohl poplést?
    „Horácio, kde jsi teď?“
    „No teď jedu domů. Nevím, jak se to tu jmenuje. Až vjedu do nějaké vesnice, tak vám pak můžu zavolat zpátky, kde jsem.“
    „Počkej, máš přeci mapu, nechala jsem ti jí na stole. Tak se podívej do mapy a budeš vědět hned.“
    „Já jsem si jí nevzal. Já jezdím bez mapy. Já si pamatuju, kam mám jet, a když mi někdo cestu vysvětlí tak jako vy, tak to vždycky najdu.“
    Kotrbová začala tušit, že přesně tady není něco v pořádku. Jezdit bez mapy se nevyplácí. A to ani chytřejším jedincům, než je Horácio. Proto mu na mapu přilepila lístek, kde měl cestu popsanou.
    Když měla hodně velkou zlost, syčela slova přes zuby. Zrovna jako teď.
    „Horácio, přesně mi řekni, kam jsi vezl ten hnůj! Do posledního detailu!“
    „Paní Kateřino, já to ale opravdu vím z hlavy. Přijel jsem na kraj města, u prvního kruháče jsem odbočil vpravo, dojel jsem k prvnímu domku a tam jsem ten hnůj vyklopil na záhon hned za brankou...“
    „Jakého města? Řekla jsem přesně!“
    „Trutnov.“
    „Bože, Horácio! Měl jsi to napsané na té mapě, máma bydlí v Turnově!“
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Nechte mě spát

    Probudilo ji ticho.
    Cítila tlak řetězů a přes prosakující roubík i krev v puse.
    Zkoušela volat o pomoc, ale její mumlání přerušila střelba, výbuchy granátů a dopady řvoucích těl někde v dálce.

    Kdosi jí vrazil pistoli pod bradu. Dívala se zblízka do očí mladíka umírajícího hrůzou.
    Tak modré... jako mé dcerky...
    "Soldat, kděs Rigadnik?"
    Co je rigadnik? Co po mě chceš?
    Mladík vystřelil do hlíny u její hlavy.
    Podmínky zřeknutí odpovědnosti... vstupuji na válečné území dobrovolně... jen v doprovod spojeneckých jednotek... vyznačené mapou, kterou mám vždy u sebe. Proč jsem tak paličatá...
    Ucítila tlak železa na pravém koleni a ruštinou pronesený požadavek, ať prozradí polohu velitele vzbouřenců Nikoly Rigadnika.
    Zavrtěla hlavou a po výstřelu omdlela bolestí.

    Kam mě táhneš... tohle je... tedy byl hotelový bazén?
    "Kapitan! Problema!"
    Nemávej mou průkazkou... jsem novinářka... proč na tebe ti vojáci řvou?
    Nikam mě nenos. A přestaň se mi omlouvat.

    Před dopadem na dno bazénu jí proběhl život před očima.
    První lásky.
    Vysněná práce v redakci.
    Slib manželi, že zná mapu zpaměti a nebude se nikde toulat.
    Poslední pusa na tvář jejím dětem.
    ---
    Probudilo ji ticho.
    A v tichu šla opět spát.
  • Lea05Lea05 Komentářů: 1
    Kup si mapu!
    Probudilo ji ticho. Ležela na dně v bazénu a pochopila, že jezdit bez mapy se nevyplácí.
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 658
    VÍLÍ KRUH

    Probudilo ji ticho. Náhlá absence jakéhokoliv zvuku byla tak nezvyklá, až sebou trhla a zjistila, že stále leží na lehátku a to ostaní byl nejspíš jen sen. Něco se ale přece jen změnilo. Cvrčci ztichli, vítr se už neproháněl v korunách stromů a denní světlo vyprchalo stejně rychle jako nekvalitní parfém. S překvapením si uvědomila, že musela spát několik hodin.
    Její malátná mysl se pomalu začala navracet do reality. Vybavila si, že se s Ethanem pohádali, on odjel a ona sebou plácla na lehátko u té zubožené díry v zemi, kterou ještě měla tu drzost nazývat bazénem. Chtěla na Ethana počkat a donutit ho, aby ty čisticí tablety použil okamžitě a neokládal to na později, neboli přeloženo do jazyka mužů: nikdy.
    “Už pěkných pár týdnů je léto, jestli sis nevšiml,” řekla a sotva si všimla, že s každým slovem její hlas sklouzává do čím dál hysteričtějších tónů. “Já si chci konečně zaplavat v tom zatraceným bazénu! Nic jinýho se tu stejně dělat nedá.”
    “Už je skoro pět. Než do Scarborough dojedu, budou mít v tom obchoďáku zavřeno,” namítal Ethan.
    “To je mi jedno.” Mae si vzápětí uvědomila, jak dětinsky to znělo. Rozhodně ale nehodlala ustoupit a nechat Ethana, aby si vychutnal její nelogické argumenty a tvrdohlavé naléhání na brzké zvelebení jejich bydliště. Přestěhovali se sem na okraj lesa, do tohohle zapadákova a domu, který vypadal všelijak, jen ne útulně, už před třemi měsíci a když už se musela rozloučit s konejšivě křiklavými světly velkoměsta, mohl jí její muž aspoň dopřát tu radost zabíjet čas plaváním. “Měl jsi tam zajet už dávno, a kdybys to udělal, když jsem tě o to žádala, nemusel bys teď řešit problém, jak se tam dostat včas. Vteřiny ti ubíhají.” Podrážděně poklepala na levé zápěstí, kde lidé kdysi nosívali hodinky, v dobách, kdy ještě celé dny nezírali do smartphonů.
    Viděla, jak se Ethanovy rty stáhly do úzké čárky. “No dobře, ale vezmu to přes les.”
    “To tedy ne!” zaprotestovala okamžitě. “Akorát tam zase zabloudíš a až se o pár hodin později vymotáš, tak si stejně budu moct zaplavat jenom ve vaně. A navíc nehodlám poslouchat další bláboly o vílích kruzích a divným mechu a o tom, že jsi tam někoho slyšet zpívat. Pojedeš hezky po silnici.”
    Když ale Ethan nastupoval do stařičkého Forda, kterého mu rodiče pořídili k osmnáctinám, Mae věděla, že natruc se k okresce ani nepřiblíží. Pak se probudila do letní noci, Ethan ani ten směšný Ford nebyli nikde k vidění a ona si začala dělat starosti.

    ***


    Ethan zuřil, ale jakmile se motor auta s bručivým předením probral, došlo mu, že to, co cítí, je spíš velmi hloupé a iracionální vzrušení. Šlápl na plyn a Ford s poskočením vyrazil po lesní cestě k Dalby Forest, podle Ethana jednoho z nejkrásnějších míst v Yorkshiru.
    Mae dokázala být neústupná, když si něco vzala do hlavy, a někdy bylo nejlepší s tím nebojovat. Pokud to znamená, že se může znovu vydat do spleti vyježděných kolejí vinoucích se hlubokým lesem, pak kapituluje s radostí. Stejně se do Scarborough nedostane včas a Mae bude vyvádět, jenže proč by jí měl říkat celou pravdu. Pokusí se tam dostat, to ano, ale nijakou velkou snahu vyvíjet nehodlá.
    První kmeny stromů ho přivítaly mezi sebou a brzy ho zahalilo měkké letní příšeří. Ethan se rázem ocitl v jiném světě. V jeho světě, sem patřil. Ne mezi neony a blikající nápisy neustále ho vyzývající, aby utrácel za věci, které ve skutečnosti nechce, nutící ho, aby se stal člověkem, kterým netouží být. Patřil do říše ticha, které vládnou staleté borovice a neměnné přírodní zákony. Tady je součástí něčeho většího, ne jen figurkou zredukovanou na rodné číslo a schopnost platit daně.
    Čím hlouběji ho cesta vedla, tím méně jistý si byl správným směrem (existuje ale něco jako správný směr?) a tím víc se mu vlasy na zátylku ježily. On se toužil ztratit.
    Když nevíte, kam jedete, objevíte něco, co byste nečekali.
    A pak to zaslechl. Znovu.
    Mae se mu vysmála, když jí o tom vyprávěl, ale Ethan věděl, že to žádný přelud nebyl. Dokonce to nebyl ani výplod jeho bláznivé představivosti. Opravdu v lese slyšel zpěv a teď se ta nadpozemská melodie rozezněla v jeho uších znovu.
    Zastavil a překvapeně si uvědomil, že se setmělo. Mezerou mezi korunami stromů zahlédl třepotající se světlo hvězd a nos mu zaplnila sladká vůně letní noci. Jak dlouho už se nechal unášet z jedné cesty na druhou?
    Vystoupil a zaposlouchal se. Vábivé tóny klesaly a stoupaly v hudebním tanci, který nepřipomínal nic z tohoto světa. Zdálo se, že zpěv vychází z místa několik desítek metrů před ním. Bez váhání se jím nechal vést a hledal si cestu mezi ostružiním a divokým lesním porostem a hlasy mezitím sílily. Když však dorazil tam, kde čekal skupinku skautek s flétnami nebo (a při tom pomyšlení mu zašimralo v břiše) nějakou nadpozemskou bytost z pohádek, našel jen mechem porostlý palouk. Pokřivené klobouky hub, které tvořily velký kruh, zalévalo přízračné měsíční světlo.
    Hudba, jak se Ethanovi zdálo, se linula přímo ze středu vílího kruhu (“myceliálního houbového podrostu,” opravila by ho podrážděně Mae, která tu kostrbatou definici nejspíš našla někde na Wikipedii, jen aby ho srazila z oblaků na zem. “Nic takovýho jako vílí kruhy neexistuje.”). Náhle věděl, že má vstoupit dovnitř. Umlčel tu rozumnou část sebe sama, která bila na poplach a dávala mu najevo, že to, co se chystá udělat, nedává smysl. Chvíli kroužil kolem dokola a nakonec vkročil do kruhu.
    Bylo to, jako by z klidné ulice vstoupil přímo do víru jednoho z těch večírků, které nesnášel a které s takovou oblibou pořádaly ve svých vilách Maeiny kamarádky. Ocitl se přímo mezi několika dívkami, které se s rukama nad hlavou s radostným smíchem točily kolem něj a nechávaly rozeznít své hlasy jako polední zvony. Jeden se přidával k druhému, třetí doplňoval další a pod tím vším se valil proud hravých tónů vycházejících z hlasivek těl v pohybu.
    Ethan stál uprostřed toho všeho a okamžitě byl ztracený. Z hrdla se mu vydral smích, tak opojný a nespoutaný, a ještě než se přidal do víru tance, pomyslel si, že takhle se naposledy smál v dětství. Poskakoval a točil se s tváří obrácenou ke hvězdám, zpíval, aniž by znal slova písně, a každý letmý dotyk vílích prstů byl stejně jemný a šimravý jako pavučina, jako matčiny měkké prsty plné varhánků po umývání nádobí. Zapomněl na Scarborough i na dům na okraji lesa, z jehož oken vyhlíží vyděšená Mae a sleduje cestu zalitou stříbřitě modravým světlem měsíce. Zapomněl na všechny hádky, které se točily okolo bazénu, ale měly s ním jen málo společného. A zapomněl i na všechny příběhy, které mu otec čítával před spaním, a ve kterých se pod krásnou vílí tváří skrývá touha podmanit si, okouzlit, zmocnit se.
    A když se ho poté ty nádherné bytosti s květinami vetkanými do dlouhých vlasů dožadovaly jeho jména, zapomněl i na to, že jméno v rukou víl bývá sotva jen slovem. Zapomněl, že kdo jednou zavítá do Férie a zanechá v ní víc než jen své stopy v mechu, jen málokdy se z ní doopravdy vrátí.
    Tančil a tančil a nechal se unášet kouzlem noci.

    ***


    Mae se zmítala mezi zžíravým vztekem a strachem. Ethan si určitě na protest dal pár panáků v baru někde ve Scarborough a pak přespal zkroucený na zadním sedadle Forda. Nebo možná v obětí nějaké lehkomyslné holky, kterou pozval na pintu Guinesse. Ale ne, to by přece neudělal. Určitě se mu něco stalo. Zabloudil v tom zpropadném lese, přece mu to říkala, a teď se beztak dostal někam hluboko a točí se v kruzích. Proč ale nezavolal? Je v Dalby Forest signál? Nebo někde zastavil a chystá se hledat cestu domů až za světla? Copak neví, že si teď Mae bude okusovat nehty, toužit po cigaretě a pít jednu kávu za druhou, dokud jí srdce nebude roztřeseně uhánět vpřed a v hlavě se jí budou přehrávat všechny hypotetické situace, ve kterých se její muž možná nachází.
    Displej iPhonu ji utvrdil v tom, co už věděla. Ethan se doposud neozval a čas nemilosrdně ubíhá. Obvolala už všechny kamarády i známé, ale nikdo o Ethanovi nic nevěděl. V jejich rozespalých hlasech zaznívaly obavy, ale každý se ji pokoušel ukonejšit těmi stejnými slovy: “Ráno se ukáže, neboj, nedělej si starosti, bude to v pořádku.”
    Jasně že to bude v pořádku, a až se ten pitomec ukáže, tak mu nejspíš jednu ubalí. Bude do něj bušit oběma rukama, jak to holky dělávají, když je popadne hysterie. Nebo ho obejme a bude ho tisknout tak dlouho, dokud se neujistí, že je skutečný. Jedno nebo druhé.
    Sledovala, jak svítá a jak ta růžová sluneční koule žhne zpod jehličnatých větví, zatímco cesta k domu byla stále opuštěná. Když se na ní po poledni objevila drobná tečka, nejprve si myslela, že je to jen fata morgána. Ale byl to Ethan. Bez Forda, v tričku a šortkách plných jehličí, na pravé noze jen děravá ponožka.
    Samozřejmě se k němu přiřítila, bušila mu do hrudi pěstmi a cosi křičela, ale pak se k němu pevně přitiskla. Voněl jako kořeny jehličnanů po dešti.
    Vzápětí si uvědomila, že jeho tělo na jejím nehřeje jako obvykle. Bylo studené a paže mu nečinně visely podél boků, když ho objímala. Pohlédla mu do očí a otřásla se. Byly vzdálené a nepřítomné, plné jisker, těkaly zběsile, jako by se v divokém víru tance snažily zachytit pevného bodu.
    “Ethane?”
    Žádná odpověď. Dokonce jako by ji ani neslyšel.
    Zkusila to znovu. A znovu. “Ethane? Ethane!”
    To jméno už mu ale nepatřilo.
  • LucieLucie Komentářů: 396
    Hodiny

    23:58

    Probudilo ji ticho. V první chvíli nechápala. Plula v měsíčním světle, ve své průsvitné noční košilce, plavé vlasy se kolem ní vlnily. Napadlo jí, že musí vypadat jako mořská víla, a i když ta představa byla dětinská, tak ji potěšila. Svět kolem ní byl najednou tak přehledný. Sotva znatelné čáry okolo rýsovaly uklidňující souřadnice a ona mířila do jejich středu. Jen vzadu někde pod sebou zanechávala osamocené, blikající, zelené světýlko.


    ***

    22:51

    „Přijeď!“ První zpráva na mobilu blikla ve chvíli, kdy Marek, právě osprchovaný, jen s ručníkem přes ramena vcházel do ložnice. Nejdřív tomu nerozuměl, vlastně - nechtěl tomu rozumět. Těšil se, že se konečně vyspí.
    Co to má, sakra, zase znamenat? Přeci si to jasně řekli.
    Marek si dřel froté si ručníkem svá široká, krásně stavěná záda, až se mu na nich začaly dělat červené pruhy. Chtělo se mu zařvat. Místo toho zamířil zpátky chodbou do obývacího pokoje a nahý si u baru nalil sklenku whisky. S douškem pálící tekutiny se jeho mysl pomalu uklidňovala.
    Má cenu vůbec s Karolínou ještě něco zkoušet? To mu nikdy nedá aspoň chvíli pokoj?
    Nepojede, rozhodl se.
    Prostě k ní nepojede. Včera si dali nějaká pravidla, nemůže sebou nechat takhle manipulovat. Na Karolíniny nápady už prostě nemá náladu. Nejlepší bude, když se rozejdou a bude mít od ní nadobro klid. S druhou skleničku whisky nabyl původní rovnováhy a rozhodl se, že mobil na noc vypne.

    Když se vracel do ložnice, zelené světlo na nočním stolku zablikalo podruhé a jakmile telefon zvedl, na displeji se objevil obrázek. Něco mu připomínal. Snad scénu z nějakého filmu. Marek na něj v jednom nekonečně dlouhém okamžiku zíral, ve druhém na nahé tělo natahoval džíny a s trikem v jedné ruce a klíčky od auta v druhé uháněl po schodech paneláku dolů.

    Vzdálenost mezi dvěma okresními městy, kde s Karolínou žili, urazil autem v rekordním čase. V hlavě stále obrázek zprávy na messangeru, jen na místě dívky z obrázku viděl Karolínu. Svoji plavovlasou Karolínu, kterou miloval a nesnášel zároveň. Karolínu, neustále si črtající své skvělé nápady do skicáků, Karolínu, zachraňující všechny potřebné, tak nejistou v chaosu běžného života.

    Nebyla doma. Prázdnota v bytě, která po ní zůstala civěla na Marka jako na vetřelce. Stejně jako bílá stránka skicáku na stole. Otočil o list nazpět, byl tam. Obrázek, který snad před půlhodinou načrtla a který mu poslala na messanger. Vytrhl ho ze skicáku. Musí jí okamžitě zavolat, vzpamatoval se. Ale Markův mobil neúčastně poblikával na jeho nočním stolku.

    Voda, indícií byla voda. To bylo zřejmé. Seděl v autě a přemýšlel, kde je tu nejbližší voda. Chyběl mu mobil a chyběla mu mapa. Na obrázku to byla řeka, ale městečkem řeka netekla. Jen potok, dole pod náměstím. A ten byl malý. To ne, to nebude to místo. Rozjel se, aniž by věděl kam, a mozek, ačkoli vařil na plné obrátky, ne a ne něco vymyslet. Chtělo by to mapu... Za městem je rybník, dohadoval se, ale to je poměrně daleko. A protože neměl lepší nápad, vyjel tím směrem. Cestou z města si vzpomněl na zatopený lom. Kudy se k němu dostat? Ten nebude tak daleko. Kam dřív? Lom? Rybník? Nebo ještě nějaká jiná voda? Kdyby měl aspoň tu pitomou mapu...


    ***
    22:50

    Karolína tušila, že se na ten film neměla znovu dívat. Neměla se na něj dívat zvlášť po včerejší hádce s Markem.
    „Přijeď,“ napsala mu do zprávy a vzápětí toho litovala.
    Je všem na obtíž a lepší už to s ní nebude. Zapálila si cigaretu.
    Jako ona.
    Automaticky začala črtat scénu z filmu, která ji tak přitahovala.
    Žena, která už nemůže dál. Žena, která ví, co musí udělat.
    Mobil mlčel. Udělá to pro něj. Je mu na obtíž, včera jí to řekl. pokolikáté už? A má pravdu. Je všem na obtíž.

    Vyfotila Markovi svůj obrázek a zprávu odeslala.

    Tak jak byla, v noční košilce vyšla z bytu, jen v ruce držela telefon. Pomalu procházela tichou částí města. Nakonec se protáhla dírou v plotě městského koupaliště a za chvíli už stála u okraje bazénu.

    „Odpusť mi, dělám to pro tebe,“ vyťukala do mlčícího mobilu.


    ***

    23:58

    Koupaliště! Marek to téměř vykřikl. To má nejblíž... Dupl na brzdu.

    Skica Virginie Woolfové vstupující do řeky se mu z palubní desky zvolna snesla do klína.
  • williwilli Komentářů: 446
    Tak jo.
    Nikomu se do toho nechce, budu tedy první. Zpětná vazba má smysl jedině tehdy, dokud si člověk ještě pamatuje, k čemu se váže. A jelikož už taky začínám zapomínat, co jsem kde četl a jaký to na mne udělalo dojem, tak se z toho raději vymluvím hned.
    Takže ten první dojem, který to na mne udělalo a který jsem tu už naznačoval je následující: Jerry, Míša, Markéta, Vojta a Lucie to z nějakého důvodu pojali hororově, až morbidně. Nic proti tomu, rád se bojím (někdy i nerad), ale první, co mne napadlo, bylo, že autoři byli možná v nějaké depresi. Že by za to mohl ten déšť z pátku na sobotu? Možná na nás působil tlak termínu na odevzdání povídky a inspirace se inspirovala zataženou oblohou. Anebo to bylo úplně jinak...
    Jerry: Tak tahle povídka se mi líbí ze všech nejvíc. Hned mě chytla a začetl jsem se do jerryovského rukopisu. Má prostě šmrnc. Ale jelikož jsem šťoura, tak jsou tam věci, které bych autorovi dal ke zvážení. Možná i trochu logických chyb by se tam našlo. Ale ty je možno (pokud tam vůbec jsou) s odstupem času vychytat.
    Drze si dovolím naznačit trochu jinou smyčku příběhu, která by vedla ke stejnému vyústění, ale asi by ho lépe provázala. Kelsy jela připravit dokumentaci k prodeji jakéhosi domu kamsi, a v buřině se ztratila u nějaké opuštěné usedlosti. Tyto dva objekty ale nejsou v příběhu nijak provázány. Jela tam, protože to na ní někdo navléknul, nebo to bylo všechno jen tak, náhodou...?
    Klidně by mohla jet právě do této usedlosti – právě tu by měla realitka nabízet k odprodeji a byla by vyžádána jmenovitě Kelsy, aby tam jela. To, že se tam „náhodou“ zastavila cestou k jinému domu, když se ztratila, mi nevyznělo jako dostatečně silný důvod. Zvlášť, když je usedlost popisována tak strašidelně. Logicky vzato bych tam za kliku nevzal a radši přečkal buřinu v autě.
    Do příběhu mi nezapadají spoutané ruce. Nikde v povídce k tomu není naznačený důvod. Vynechal bych tedy pouta a zelený sliz a všechno ostatní by mohlo zůstat jak je. Ovšem i tak, jak to je už teď, je to velmi pěkné.
    Míša: Když já nevěděl, co je to ten Oxymorón. Teda teď už jo. Tak trochu, protože jsme si to doma vygooglili. Tedy doufám, že to bylo to ono. Povídka má zajímavou zápletku, ale ve srovnání s Jerryho Prstenem jsem se do ní začetl jen velmi obtížně. Právě kvůli tomu cizímu slovu, které je asi klíčové pro charakter příběhu, ale svým způsobem je to i rušivý element.
    Příběh se mi vcelku líbil, nápad je to zajímavý, ale forma podání je na mne dost složitá. Možná to byl i záměr autorky. Nakonec, ne všechno je nutné servírovat přímočaře, ale také platí, že někdy je méně více...
    Vojta: Uff, tak tohle je rána rovnou do hlavy. Pro mne o to víc, že se mi před časem podařilo vygooglit video odkudsi z Čečenska, kde hrdina v maskáčích a keckách má na zemi svázanou nějakou místní nešťastnici. Sehne se k ní, zvedne, jí bradu a podřízne krk. Pak jí skopne do připravené jámy jako pytel šišek.
    Nemohl jsem si na to nevzpomenout při četbě téhle povídky. Nikdy se mi nechce hodnotit texty podle zapomenutých nabodeníček a čárek za slovy. Vždy to beru tak, jestli bych si našel důvod to číst a dočíst až do konce. A jestli o tom chci dál přemýšlet, protože to na mne udělalo dojem.
    Jsem schopen sledovat každodenní zprávy, vidět video s neuvěřitelnou krutostí v obsahu, je-li to realita. To vše proto, že chci vědět, jaká je skutečnost. Krutost rozhodně nevyhledávám a nečtu, pokud není součástí nějakého příběhu. Bible je krutá, Švejk obsahuje lidskou krutost, staré pohádky jsou plné zabitých draků, upečených dětí, sežraných princezen... Ale toto je jen krutá povídka.
    Takže dojem je takový, že mne to vyděsilo, ale nic mi to nedalo. Je mi líto, tohle není můj šálek kávy.
    Leonka: Stručné a nesmlouvavé shrnutí zadání do dvou vět. Asi se to dalo napsat i takto. Stejně nesmlouvavě ale musím Leonce připomenout, že tímto okamžikem vystřílela veškerý prach z této ráže a příště už by šlo o opakovaný vtip. Takže těch vět bude muset být víc.
    Markéta: Nápad velmi podobný, jako u Míši, ale zpracovaný do jiného příběhu. Vlastně nemám moc co k tomu dodat. Možná bych navrhoval méně vysvětlování a nahradit ho dialogem – hádkou v úvodní části, nějakým křikem v té závěrečné.
    A ještě si zašťourám do vyústění. Chtělo by to trošičku vypíchnout tu věc se jménem. Nějak se to v textu ztrácí, přitom je to naprosto klíčové pro celý příběh.
    Lucie: Nechci se opakovat, ale mám dojem, že příběh také zapadá do série – duch člověka vystraší, člověk se v ducha promění, nebo o ducha přijde, případně není-li rovnou zavražděn tak se utopí sám.
    Povídka má svou logickou smyčku, vlastně je ze všech nejreálnější. Autorka se snažila dodržet zadání a mapu do příběhu dostala. Jenže tady hlavním motivem není to, že se bez mapy nevyplatí jezdit – tady je to v podstatě v podobě jakéhosi dokreslení situace v příběhu. Nakonec ve všech povídkách se nám mapa objevuje spíš okrajově a příběhy by se bez ní vlastně obešly.
    Suma sumárum, trošku se mi zdá, že se nám na tom podepsalo uplakané počasí a z toho vzešly poněkud temné příběhy. Příště, pokud by se počasíčko mělo zopakovat, bych tedy doporučil připravit rovnou hororové zadání, ať z toho vytěžíme maximum.
    Když už, tak už!
    :O)
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 658
    Willi to rozsekl, tak se taky přidám, dokud si ještě pamatuju, co jsem vlastně četla. Není to tak, že by se mi nechtělo, jen jsem byla na cestách a ťukat do mobilu se nevyplácí (stejně jako cestování bez mapy, což se mi dneska při bloudění Brnem krásně potvrdilo). :)
    Než se vrhnu k hodnocení, jen malá poznámka: Já při psaní v depresi nebyla, právě naopak. Jen nejsem ten typ člověka, kterého napadají veselé zápletky, a už vůbec ne ten typ, který takové příběhy umí psát. :D Navíc ta první věta: "Probudilo ji ticho." k tomu prostě vybízí a já i ostatní autoři jsme toho důkazem. :D
    Obecně mě k povídkám napadá (kromě už zmíněné morbidnost a depresivnosti, na které jsem se taky podílela :D), že někdy ty naše příběhy působily kapku roubovaně, protože jsme se tam snažili vnést co možná nejlogičtějším způsobem zadání, jen ne vždy to úplně vyšlo. Ale co naplat, to je prostě jedna z nástrah Povídkáře - když máte bláznivé zadání, naprosto logickou a střízlivou povídku z toho jde vykřesat jen s osvícením múz. :)

    Jerry napsal klasickou "jerryovinu", tvůj rukopis už je nám, myslím, důvěrně známý. Jako vždy umíš ono "show, don't tell" a zároveň nás snadno vtáhnout do vyprávěného příběhu. Co ti šlape, je také atmosféra, příjemně hororová a anglická plná deště a opuštěných sídel někde v lesích. Jen bych se příště vyvarovala toho, že čtenáři sdělím, že se postava jaksi záhadně osvobodila z pout a najednou se ocitla na policelní stanici. Když už, tak bych tomu věnovala jednu scénu, kde ukážu, jak si Kelsy poradila, protože jinak to působí jako deus ex machina.

    Míša - s Míšiným stylem zase tak obeznámená nejsem. Čte se dobře, je svižný, svěží, jde přímo k jádru věci, i když někdy možná až příliš. Četla jsem a najednou jsem se zarazila a musela se o pár řádků vrátit a přečíst si něco znovu, abych pochopila souvislosti. Je to trochu jako kulometná palba, nenechá vydechnout. :) Nápad je rozhodně originální, mě by něco takového ani ve snu nenapadlo, a palec nahoru, jak jsi to dokázala napsat. Duchové působili docela pravděpodobně. :D Líbilo se mi i to, že jsi do povídky zapracovala oxymoróny. ;)

    Willi - tvá povídka se mi líbila nejvíc, protože byla úplně jiná než ostatní, téma mapy v ní bylo využité s vtipem a na jedničku a hlavně příběh byl naprosto logický a šikovně vystavěný. Gradaci ty umíš, stejně jako vykouzlit čtenáři úsměv na tváři. Nechceš napsat o Horáciovi rovnou povídkovou sbírku? :D

    Leonka - v jednoduchosti je krása a tahle minipovídka to dokazuje. Doufám, že se příště zúčastníš taky! :)

    Vojta - tady bych řekla klasická "vojtovina", jen o kapku delší, než jsme zvyklí. Že by kromě vzhledu měnil Vojta i styl? :) Stejně jako ve Willim mě tahle povídka vyplivla o kapku depresivnější náladě. Vnímám ji spíš jako takovou atmosférickou jednohubku, než příběh, protože spíš ukazuje nějakou situaci, ale o postavě samotné nevíme nic, nepřiroste nám k srdci, jen se prostě díváme, jak trpí. Jako čtenář asi potřebuju víc nebo alespoň nějakou překvapivou údernou pointu na konec, jinak mě to jen vyždíme a zanechá tak. Zkus se příště víc rozepsat a vložit do toho víc naděje. Možná náš svět někdy není růžový, ale proto přeci nevyprávíme příběhy. :)

    Lucka - á, jeden z mých nejoblíbenějších filmů (mimochodem, ta scéna, o které píšeš, mě úplně rozsekala, a podaří se jí to vždycky, když se na ten film koukám). :) Napadá mě, že pro ty, kdo film neviděli, možná bude těžké pochopit, o čem je řeč, ale třeba to zazní v dalších hodnoceních. Já film znám důvěrně, takže narážky na něj pro mě nebyly překážkou. Líbí se mi tvůj styl psaní - dokážeš lehce načrtnout postavy a vztah mezi nimi, v tomhle případě románek, který jeden bere vážněji než druhý. A ta narážka na Virginii Woolfovou a závěr Hodin... přesně jsem věděla, co postava v ten moment cítí. (Musím se zeptat: neinspirovalo tě, jak jsme se o ní v hospůdce před obědem bavili?) :) Jinak v podstatě souhlasím s Willim: "Bez mapy se nevyplatí jezdit" v příběhu nevystupuje jako téma, spíš se tam objeví, protože podle zadání musí. :)

    Už se těším, co nám Povídkář naservíruje příště. Doufám, že Williho zase neuvrhneme do deprese. :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607
    Takže dobrá, přátelé, jdeme do hodnocení. Já, na rozdíl od vás ostatních, bych nehodnotil jednotlivá díla, ale promluvil bych jaksi komplexně. B)
    Nejprve tedy k mé maličkosti. Opravdu, i mně došly jisté nelogičnosti v příběhu. Určitě, kdybych tohle dílko napsal jako první verzi a nechal ji chvíli uležet, opravil bych leccos. A to jsem ještě objevil něco, co jste nenašli vy ostatní... :) Nicméně, stejně to byl dobrý nápad, vytvořit text, který se dá číst, za několik hodin. Alespoň tedy u mne se nápady jen hrnuly, původní nápad se mi rozvíjel a bobtnal. Ovšem na úkor logiky. Stejně se k té povídce vrátím a opravím ji podle dalších nápadů, které přišly dodatečně :D Prostě, Bartonička umělecky nakopla a nejen mne, že?
    Tak a teď o dalších dílech. Opravdu, všechny nám vyšly poněkud pochmurnější a nebylo to jen počasím. Ono i to zadání první věty - Probudilo ji ticho-, to už pomalu předznamenává něco děsivého, strašidelného až horrorového. S takovou první větou prostě nějakou bezuzdnou legraci nenapíšete... >:)
    Ale měl jsem na svém operovaném srdci něco jiného. Všechny povídky jsou svým způsobem dobré, je vidět, že autoři je psali s chutí. Ale pozor. Mám takový dojem, že občas nemysleli na to, že by jejich dílka měl přečíst někdo jiný, třeba ta pověstná imaginární babička z chaloupky pod lesem. :) Nevím, jestli jsem se vyjádřil dost jasně, jak to myslím.
    Aby ten, kdo dočte povídku, si v duchu řekl, bylo to príma, odpočinul jsem si, trochu jsem se i bál, bylo to hezké a jsem rád, že jsem dočetl až do konce.
    Je dost těžké, hodnotit povídky, které jsme vytvořili nějak konkrétně, protože každá je jiná a každá má něco do sebe. Ale pokud bych měl vytvořit nějaké vlastní pořadí, o vlásek u mne vede willi. A o druhé místo by se dělila Lucka s Markétkou. Willi proto, že má svou povídku opravdu nejvíc "čitelnou" pro prostý lid. Markétka pro to, že s ní sdílím sympatie k Anglii a věcem nadpřirozeným a Lucka pro originální rozčlenění povídky časovými úseky a za nápad, použít scény z filmu (který jsem pohříchu neviděl, ač jsem o Virginii Woolfové slyšel leccos). A zvláštní cenu bych udělil Leonce za syrový minimalismus, který v jednotlivých ročnících dotahuje ke stále větší dokonalosti. ;)
    P.S. Tu svoji povídku přepracuji...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 396
    Joj, povídky dočteny. Po hříchu jsem je důkladně nezkoumala a brala spíš jako oddechovou četbu. Takže hodnocení berte tak nějak sportovně, je to hlavně o dojmech.
    Shoduji se s Markétkou, že hororové naladění v nás všech- kromě Williho- pravděpodobně navodila úvodní věta. A tady musím vzdát hold Willimu, protože má povídku úplně jinou. (Poučena z kurzu u Reného, že je výhodou, když spisovatel má jiný pohled na věc, než ostatní.) Ovšem vzhledem k mému ladění na čtení povídek, kdy jsem opravdu čekala depresárny i u všech ostatních, mě tahle povídka tak nevtáhla a měla jsem potřebu na ní hledat mouchy. Za jiných okolností bych si ji užila určitě víc. K těm mouchám: je strašná škoda, že vlastně od začátku vím, že ten hnůj vyklopil Horácio na cizí zahrádku. Šlo by to navléct tak, aby rozuzlení bylo překvapivější? Jinak si ale moc užívám tvůj styl psaní. Tu lehkost bych chtěla mít...
    Jerry, prostě čtu, čtu, nemůžu přestat, protože mě to vtáhlo, chci vědět jak to bude dál... všechno jak má být, protože tě to chytlo. Fajn, dočtu, spadne to ze mě. A zůstalo by to prima, kdybych nad tím nezačala přemýšlet, protože na mě vyskáčou všechny ty zbytečné nelogičnosti, o kterých víš. Já mám opravdu pocit, že povídkář ti nesedí. Ty se nemůžeš vměstnávát do nějakých předepsaných škatulek, protože jsi z nich nešťastný.
    Míšo, tedy opravdu zápletka s velkým Z. Já jsem z toho paf, co všechno jsi do té povídky natlačila. Pořád to všechno moc nechápu, ale duchové dobří... A vlastně si mi moc líbil závěr, ten mi vykouzlil úsměv na rtech.
    Vojto, já to mám jako ostatní. Taky nemyslím, že je to povídka, je to celé takový nešťastný výjev. Sice vím, že je to záměr ale zbyde z toho jen smutek a co dál?
    Leonko, máš úplnou pravdu. V životě je důležité, vytahat z věcí okolo sebe to podstatné. A já jsem přesvědčená, že to ti jde skvěle.
    Markétko, tvoje povídka mi tentokrát sedla ze všech nejvíc. Mám i pocit, že máš lepší styl a píšeš svižněji než dřív. Pletu se, nebo to tak vidíš taky? Nebo je to tím vílím tématem, které tě určitě bavilo?

    Tak, snad jsem na nic nezapomněla.
    Mě by teda moc zajímalo, jak jste to měli s tvorbou té povídky. Jak se vyvíjel ten nápad. Protože já jsem měla po zadání jasno, že píšu o utopenci. Celý večer a sobotu jsem měla utkvělou představu, že nějaký kouzelník / to byla ta část zadání, kterou jsme pak vyškrtli/ chce do břicha velryby k Jonášovi a místo toho se ocitne v ústech utopence v bazénu. Je to totální bizarnost, ale nemohla jsem si ji vygumovat z hlavy. Stává se vám něco podobného? Tak jsem celou dobu bádala nad tím, proč chce do toho břicha... V sobotu před obědem jsem konečnu tu myšlenku opustila a hloubala nad molekulami vody, jak se ztratily z přírody a skončili v zachlorovaném bazénu. A ano, Markétko, při obědě jsem tak podvědomě našla svého nešťastného utopence, a sice Virginii na obálce diáře! Ale celé se mi to propojilo až v neděli večer, do té doby jsem neměla jasno, že v povídce bude.
    Tak jo, najděte si půlhodinku, prosím, a napište, jestli máte tak ujetý nápady jako já. Věřím teda, že Míša má...
  • williwilli Komentářů: 446
    Lucie: Dobrá otázka. Mě při psaní nestačí jenom nějaké zadání, musím mít návaznost na něco, co znám ze života nebo mě baví/trápí. Mimochodem, to s tím Horáciem a hnojem (samozřejmě s nějakou úpravou a někdy i překlopením smyslu) v sobě obsahuje útržky z reálného života. Sklízel jsem na Štědrý den hromadu koňského hnoje (o který jsem nestál), vypravili jsme z práce kamion do Trutnova a on tam fakt jel přes Turnov, dohadování s mámou a babičkou by bylo na několik románů...
    Mě nejvíc dalo zabrat vymyšlení důvodu, proč se to mělo celé odehrát. A když mi začal v sobotu cestou na oběd docházet kyslík při stoupání ve stráni, tak mě ťuknul ten loňský Horácio. Prostě jeho další příběh. A hned jsem měl postavičky, které jsem znal a mohl si s nimi rozehrát nový příběh.
    Tvůj nápad s Jonášem a velrybou je fantastický. Klidně bych za ním poslal prodavačku pizzy, která si začne hrát s kouzly a teleportací (třeba moderní kouzelnice-čarodějnice, která se taky nějak musí v dnešní době uživit). Má nějakému hladovci doručit pálivou pizzu, ale (třeba, aby nemusela jet podle mapy) zbabraným kouzlem se dostane k Jonášovi do břicha velryby - bazénu plného vody. A když je ta pizza pálivá, tak by jí to mohlo dostat z té velryby i ven... Tak takhle nějak si ty bizarnosti vymýšlím já, když mám něco, čeho se můžu chytit...
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607
    Príma, docela jsme si ten workshop užili, není-liž pravda? Lucko, máš pravdu, není to přímo pro mne, psát jaksi na povel a na objednávku. U mne se pak nápady hrnou jak na běžícím pásu a za tu chvíli není možné je nějak utřídit, z čehož vznikají ty nelogické věci, na které přijdu i sám, ale po čase a v klidu. V každém případě jsem rád, že tě moje povídka chytla i přes to divné, co tam bylo. Samozřejmě si ji předělám, podle obrazu svého... :) Máš pravdu, že škatulky mne svazují v rozletu a fantazii... >:)
    Jak dílko vzniklo? Jak si tak pamatuji, první, co mne napadlo v pátek v noci, byl trochu horrorový námět díky té první větě, která se k něčemu tajemnému přímo nabízí. pak mne napadlo, že něco podobného by se nemohlo odehrávat někde v líbezné české krajině, ale naopak v mlhavé a deštivé Anglii. A už k tomu lepím ten bazén, opět v nějakém tajemném stylu a co se mapy a ježdění bez ní týká, musí tam být nějaké zabloudění. A už je v hlavě jakýsi opuštěný strašidelný dům. A jen to nějak dát dohromady...
    V každém případě se mi to líbilo, tohle téma je docela tvárné a dá se z něj udělat leccos.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 658
    upraveno 15. září 2017
    Užili, Jerry, plnými doušky. :D Povídkář mi taky obvykle nenamíchá kombinaci, kterou bych chtěla psát i mimo workshop, ale i tak je to zajímavá výzva a člověku kapku pozvedne spisovatelské sebevědomí, když něco vymyslí. I kdyby to měl být blábol. ;)

    Jsem ráda, Luci, že ti Virginie nějak utkvěla v podvědomí. Právě si do toho zápisníku píšu a myslím na tebe a tvou povídku. :))

    Jinak také mě napadají opravdové bizarnosti a nemyslím, že ten nápad s Jonášem a břichem velryby by musel nutně dopadnout špatně. Však podívej na Murakamiho a našeho oblíbeného Kafku na pobřeží. Tam se dějí věci, že ti nad tím rozum zůstává stát, ale jako celek to nějakým záhadným způsobem dává smysl. Řekla bych, že právě literatura a fantazie jdou ruku v ruce a umožňují nám uniknout z reality a její šedi třeba právě do podvědomí, které ne vždy smysl dává (alespoň ne z hlediska logiky).

    Moc děkuju za milá slova, jsem ráda, že ti má povídka sedla. :) Nevím, jestli se nějak změnil můj styl psaní, ale tohle téma mi docela sedlo a dokázala jsem se do postav bez problémů vžít. Taky jsem se snažila vás ušetřit zbytečností a víc šla k jádru věci. Na druhou stranu ale myslím, že jsem se mohla víc rozepsat, jak podotkl Willi, o vílách samotných místo toho, abych se soustředila na akci. Vždycky jsem chtěla napsat příběh o vílách tak, jak je vidí anglický folklor (třeba v mojí nej nej knize Jonathan Strange a pan Norrell nebo i atmosféricky v písničce Viva Forever od Spice Girls - ach mé dětství). Při přemýšlení o tom, co mám zase proboha vymyslet, mě ta první věta zavedla právě k vílám a pak už to šlo samo. I když ten bazén jsem tam musela násilím naroubovat a asi je to znát.

    Co byste teď udělali jinak, když máte zpětnou vazbu ostatních a skoro měsíční odstup od vlastní povídky? ;)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,607
    Dobrý nápad, co udělat po takové době jinak... Já už mám rozmyšleno, co napíšu a opravím. Ten námět mi právě taky sednul, nicméně, jak správně podotkla Lucka, psát podle škatulek se mi nechce. Takže už se chystám na předělávku, asi bez toho, že bez mapy se jezdit nedá... ;)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.