Workshop TEMNÁ VĚŽ

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
upraveno 26. květen 2017 v Srazy, soutěže a setkání
Přátelé, jak jsme se tedy dohodli a schválili Markétčin návrh, otvírám tímto další tématický workshop.
První věta vašeho budoucího díla je určena. Touhle větou začíná celý komplet díla Stephena Kinga Temná věž:
"Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách."
A teď můžete pokračovat. Žánr není určen, můžete napsat horror, thriller, detektivku, western, humornou záležitost, sci-fi, prostě co hrdlo ráčí a co vás napadne.
Ani rozsah není dán, jsme liberální fórum... :-)
Co je dané pevně, jest uzávěrka děl. Poslední termín uložení hotového dílka je těsně před Bartoničkou, to jest 24. srpna 2017.
Samozřejmě, účast je zcela nepovinná a ten, kdo vytvoří nejlepší dílo, bude odměněn obdivem nás všech ostatních.
Přátelé a kamarádi, nezbývá než popřát hodně inspirace.
Ještě technická poznámka: Toto vlákno slouží jen ke vkládání povídek, komentáře a hodnocení vložte do vlákna plkacího.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jak jsem nenapsal povídku
    „Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách…“
    Tak taková věta se na mne směje z monitoru počítače. Začátek povídky se mi tedy docela povedl, s tím se dá přece jen něco dělat. Napíšu westernově laděnou a taky trochu romantickou. Muž v černém bude zápornou postavou a ten pistolník, to by mohl být třeba zhrzený otec, který brání čest své dcery.
    Klaply dveře. Ani jsem se nemusel ohlížet, zároveň s příchozím mi do pracovny vešly dunivé tóny ze sluchátek, připomínající válcovnu plechu za plného provozu. Můj syn Otakar, ač se to na první pohled nezdá, je dospívajícím mužem širokého záběru. Jeho zájem sahá od starověké mytologie až po mimozemské civilizace, ovšem ve svých čtrnácti letech je člověkem zcela nekonformním. O klasické country, kterou si občas pouštím, říká, že se určitě musela hrát už na dvoře Ludvíka Čtrnáctého. V jeho pokoji neustále duní hudba podivných pomalovaných muzikantů, oděných v rozervaných kostýmech, které má zároveň i na obrovském plakátu nad postelí. Chrání si ho nejméně jako Turínské plátno a je přísně zapovězeno, ab se ho kdokoli dotýkal.
    “Co to píšeš?“ koukne se mi přes rameno, oděn v potrhaných džínách a upatlaném tričku s kresbou vyplazeného jazyka.
    „Ale, zkouším si napsat nějakou povídku a dostal jsem takový nápad,“ odpovím a syn pohrdavě odfrkne. Obrátí se a odchází. Copak, že jsem ho snad urazil tím, že jsem si na chvíli zasednul ke klávesnici?
    Ale ne, vrací se za chvíli zpět a v ruce nese knížku s nafialovělým obalem.
    Stephen King, Temná věž.
    Otevře ji na první straně textu a já vidím začátek svého díla krásně vytisknuté…
    „Tak to by se panu Kingovi nelíbilo, že ho tady využíváš. Zkus to trochu upravit, udělej z toho třeba pořádnou hard sci-fi. A tohle smaž, plagiátore…“ usměje se ďábelským smíchem a odchází. Není nad to, mít děti, je to radost…
    Asi jsem měl tahle slova zasuté někde v hlavě, protože Temnou věž jsem četl naposled před několika lety. Povzdechl jsem si a začal nanovo.

    „Sedočernou pouští nad dvěma zapadajícími oranžovými slunci ztěžka kráčel obrovský, téměř šestimetrový stroj na hlasitě povrzávajících ocelových nohách a bojové vozidlo Hvězdné flotily na antigravitačním polštáři mu bylo v patách…“

    Skvělé, to už se mi docela líbí a něco takového určitě ještě nikdo nenapsal. Z toho může být hodně drsná povídka a tady se může vyřádit moje fantazie.
    A to mi dneska nedá nikdo alespoň na chvíli pokoj? Stojí za mnou moje žena, ruce od mouky, na čele jakousi nespecifikovanou šmouhu a zástěru kolem krku trochu nakřivo.
    „Nebylo by úplně marné, kdybys mi šel alespoň na chvíli pomoci do kuchyně. Pak se tím štrúdlem budeš cpát jak nezavřený, co kdybys přiložil ruku k dílu…“
    Opravdu, i být ženatý má svoje výhody…
    Na monitoru počítače se skví věta z mé nové sci-fi povídky. Přimhouří oči a pak zavrtí hlavou.
    „Když chceš zase začít s povídkami, tak určitě ne s něčím podobným. Kdo si myslíš, že tohle bude číst, chlapci v pubertě, nebo utahané manželky, co doma pečou, aby jejich manželé měli štrůdlík ke kafíčku? Proč nenapíšeš něco lehoučkého, romantického…“
    Pak začichá, zhluboka se nadechne a vyběhne zpátky do kuchyně.
    Tak dobrá, už mne to přestává bavit. Co už by si čtenáři přáli, abych stvořil…

    Komtesa Célestine téměř bez dechu prchala zámeckým parkem, její bílé šaty rozdíraly ostré trny růžových keřů a měsíční světlo jí ukazovalo cestu. Za sebou slyšela těžké, přerývané oddechování hraběte Chaverniera, který se měl stát jejím vnuceným manželem…

    Tady by moje žena mohla být spokojená. Vášně, láska, intriky, poněkud detektivní, ale hlavně romantická zápletka. Začal jsem si představovat ten francouzský zámek, stojící uprostřed lesů a pastvin, vyjížďky na koních, plesy a lovecké výpravy…
    Tohle by se mohlo podařit. Umíchat takovou směs, to mne bude určitě bavit. A ještě bych k tomu všemu mohl přidat stařičkou chůvu, intrikánského bratra a cizího mladého šlechtice, který se tu objeví jedné bouřlivé noci.
    Zamnul jsem si ruce. Jdeme do toho. Pan King byl zapomenut.
    „Tak jsem to stihla jen tak tak, pomalu se mi začalo připalovat, ale štrůdl je hotový,“ ozvalo se za mnou a já si skoro nahlas povzdechl. Dneska to na tvůrčí odpoledne určitě nebude.
    „Krásně to zavonělo,“ konstatuji.
    Moje žena mi zase nakoukla na monitor.
    „Tak zatímco já se tu honím, ty pořád vymýšlíš hlouposti. Tohle je ale pěkná hloupost, takové obstarožní věci se teď už nenosí. A vůbec!“
    Podává mi trochu zmačkaný papírek.
    „Slíbila jsem Ivonce od nás z účtárny tenhle recept, tak bys ho mohl trochu slušně přepsat a vytisknout. Pak už toho tady nech. Jestli sis doteď nevšiml, v kuchyni kape kohoutek, v koupelně neodtéká odpad ze sprchy a nejde zavřít okno v ložnici. Tak si tu svoji povídku dopíšeš příště. Mohl bys napsat nějakou pohádku pro děti, a když už chceš tohle téma, tak třeba jak Karkulka prchá lesem a vlk jí je v patách…“
    Takže toho dne jsem nakonec napsal jen něco naprosto racionálního.

    Hraběnčiny řezy
    Plech vymažeme tukem a vysypeme moukou. Do mísy prosijeme 450 g polohrubé mouky s práškem do pečiva, přidáme 4 žloutky utřené s cukrem, 200 g změklého másla a vypracujeme těsto. Dvě třetiny namačkáme do plechu a 1/3 těsta necháme v chladničce ztuhnout. Na plech s těstem nastrouháme 600 g jablek na plátky, ochutíme lžičkou skořice, 50 g rozinek a zasypeme 100g strouhaných ořechů. Na jablka rozetřeme pevný sníh ze čtyř bílků a 200g cukru, nastrouháme nahrubo zbytek těsta z ledničky a dáme péct do vyhřáté trouby. Až začne těsto růžovět je upečené. Po vychlazení krájíme zoubkovaným nožem.

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Tak jsem to konečně dopsala. Tahle povídka mi dala vážně zabrat; jak to dopadlo, posuďte sami. Já už soudnost nemám a v jejím případě už nepoznám, jestli se to dá číst nebo je to lepší rituálně spálit. :)

    NA KONCI SVĚTA

    Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách. Pokaždé, když jeho zubožená bota dopadla na zem tvrdou jako kámen, zvedl se oblak prachu. Přesto pistolník viděl temnou postavu pohybující se kdesi v dálce naprosto jasně.
    Vzdálenost mezi nimi se zkracovala, tím si byl jistý. Bezděky hladil popraskanými prsty pistoli, která se tady, na konci světa a všeho, stala jeho nejvěrnějším společníkem. Kdykoli se předivo reality začalo rozplétat, stačil jediný dotek kovu, uvědomění si tíhy zbraně, jediné jistoty a naděje. Jeho tiché modlitby nevelebily žádného z bohů, vzývaly nekonečnost pouště, touhu ublížit černému muži tím nejkrutějším způsobem a pistoli, na které záviselo příliš mnoho.
    Té noci se pistolník uložil ke spánku na otevřené pláni, v jejímž středu stál velký, nepřátelsky působící balvan. Založit oheň už dávno nebyl problém. Křoviny byly tak vyprahlé, že se mu pod rukama div nedrolily.
    S kloboukem spadlým do čela hleděl do plamenů a jako vždy se mu myšlenky stočily k jeho nemesis. Vzpomínal na den, kdy se stali bratry. Zatímco se v dálce před ním zamihotalo drobné oranžové světélko a černý muž se ukládal ke spánku, vracel se pistolník ve vzpomínkách do doby, kdy věřili, že příběhy ze šestákových sešitů, které si s nakažlivým zápalem půjčovali v místní zanedbávané knihovně, jsou posvátnější než sám zákon.
    Billy a Jamie obtočili prsty kolem čepelí svých nožů, hleděli si s dětskou vážností do očí a se syknutím řízli. Bolelo to jako čert, ještě víc než jim představivost dovolila, ale nedali to na sobě znát. Zakrvácenými dlaněmi uchopili jeden druhého za předloktí a přísahali.
    "Bratře," řekl Jamie.
    "Bratře," řekl Billy.
    Od toho dne kolovala v jejich žilách krev toho druhého a tehdy také tímto mlčenlivým rituálem zpečetili své osudy.
    Pistolník zvedl dlaň k očím a za světla narůžovělého soumraku sjel pohledem po tenké bílé jizvě. Táhla se souběžně s čárou života od palce skoro až k zápěstí. Nikdy tak úplně nezmizela.
    Syn čarodějnice, syn pistolníka. Dvojice kluků, kteří našli přátelství až jeden u druhého. Jamie vždy stál v ústraní, poznamenaný pověstí své matky, o jejíchž černých rituálech se šeptalo v saloonu nad panáky místní mizerné whisky (už se ale nemluvilo o tom, že čarodějnici potají navštěvuje každý druhý, kdokoli, komu zoufalství nedávalo jinou možnost než obrátit se k temným kouzlům). Billy si však na pošramocení své pověsti vystačil sám - narodil se se zaječím pyskem a nikdy se neodvážil zvednout svůj znetvořený obličej od země a hrdě ho nést.
    Děti z osady je neoslovovaly jmény, dokonce ani Charlotte, alespoň zpočátku ne. Volaly po nich urážlivými přezdívkami, házeli kamením a plivaly jim na boty. Víc si však netroufly ve strachu z černých kouzel Jamieho matky a stříbřitě se lesknoucí hvězdy na klopě kabátu Billyho otce. Poté, co se stali bratry a nerozlučnými přáteli, se však něco změnilo. Děti se jim začaly vyhýbat, byli prostě dva chlapci, o kterých se mluví šeptem, napůl pohrdlivě a napůl vzrušeně, ale hovor utichá, jakmile se k vám přiblíží. Děti už je zraňovaly jen slovy, která oni nemohli slyšet, a to bylo dobré.
    Pistolníkovi klesla víčka a než usnul, na sítnici mu ještě krátkou chvíli setrval obraz dvou chlapců v příliš velkých džínách. Usmívali se, i když jim horká krev zasychala na zápěstí.

    ***


    Následujícího dne dorazil pistolník do Grey's Hollow, opuštěné díry, která vypadala přesně jako jedno z měst duchů, o kterých s Jamiem čítávali v sešitových vydáních strašidelných příběhů. Byla tu jen jedna prašná ulice lemovaná několika křivolakými domy. Z jednoho z nich vyběhl vyzáblý pes, ale pistolníkovo bleskové tasení pistole z pouzdra, pohyb, jež byl nedílnou součástí jeho identity, přiměl to zvíře s kňučením zase zalézt zpět.
    Hlaveň pistole se pak bleskově obrátila k temnému oknu za pistolníkovími zády.
    "Vylez," řekl klidně, "slyším tě dýchat. Vím, že jsi tam."
    V prázdném obdélníku dveří se objevil duch muže. Byl kost a kůže a jeho pokožka působila dojmem, jako by byl průsvitný. Špinavá lněná košile visela na jeho ramenech jako beztvarý hadr.
    "Nestřílej, pistolníku," zaskřehotal muž. "Ten druhej říkal, že se tu objevíš. Taky říkal, že mě přiměješ, abych ti o něm všechno řek."
    "Tak mluv," vybídl ho pistolník, zbraň ale nesklonil.
    Muž se třaslavě nadechl a s rukama stále zdviženýma v obranném gestu spustil: "Přišel dnes brzo ráno, vklouzl sem jako stín, ale já si všim, že žádnej stín nevrhal. Divný, moc divný. Byl tichej, ani prach se pod jeho nohama nerozvířil. Schovával jsem se a ani jsem nedejchal, ale on na mě i tak promluvil. Nikdá by mě nenapadlo ho okrást nebo napadnout, to fakt ne, šel z něj strach. Řek, že se tu zakrátko objeví ten, co ho pronásleduje, prej pistolník, ale jeho poslední kulka nepatří mně, to ne. A řek, že ten pistolník bude mít zaječí pysk a bude se o něho, toho divnýho chlapa, zajímat a já mu mám všecko povědět, pokud je mi život milej. A taky mu mám říct, že za Grey's Hollow není nic než pustina, šílenství a smrt." Muž v očekávání zmlkl a upíral na pistolníka prázdný pohled.
    "Dobře," řekl pistolník a konečně sklopil zbraň. "Ta kulka skutečně není určená tobě. Teď půjdu a ty mě necháš jít."
    Muž se zajíknutím zmizel v domě a pistolník klidným krokem pokračoval v cestě. Čekala ho neúprosná poušť.

    ***


    Jamieho matce už celé roky nikdo neřekl jinak než čarodějnice. Žila bez muže a svého jediného syna, kterého podle povídaček štamgastů prý zplodila se samotným ďáblem (no vážně, dyť se tomu děcku podívejte do očí, jde z něj strach), vychovávala v chatrném stavení na kopci nad osadou. Pěšinu nahoru vyšlapali ti, kteří pronášeli plamenné proslovy o vypálení té barabizny i s tou ženskou uvnitř, zatímco díky takovým, jako byli oni, neměla čarodějnice o kšefty nikdy nouzi.
    Billy se s Jamiem scházel kdekoli, jen ne nahoře na kopci. Pěšina vinoucí se mezi pokroucenými stromy, které věrně připomínaly pařáty démonů, mu dokázala spolehlivě zježit chlupy na zátylku. Jamie však předstíral, že si toho nevšiml. Stejně tak nikdy nezíral na Billyho groteskní jizvu, která mu kroutila rty i rysy v obličeji, a odvracel pohled před jeho modřinami, které jako by nikdy nemizely.
    Jednoho dne však pohled odvrátit nedokázal a všechno se změnilo.
    Začalo to poměrně neškodným zvoláním "Hej, zaječí ksichte!". Billy pokračoval v chůzi. Už dlouhé měsíce ho bandy dětí z osady nechávaly být a on doufal, že to byl jeden z těch výkřiků, kterým si dotyčný dodával na kuráži, ale ve skutečnosti toužil po střetu ještě méně než jeho oběť. Mýlil se. Určitě to bylo tím, že s ním nebyl Jamie, protože jen málokdo se mu dokázal dívat do očí a zároveň pomýšlet na nějaké nepřístojnosti. Billy samotný by však nezastrašil ani motýla a moc dobře to věděl. Přidal do kroku.
    "Ale no tak, Billy, copak se nepozdravíš se starými přáteli?" Syn Freda Coopera ho pár dlouhými skoky předehnal a zastoupil mu cestu.
    Billy sklopil hlavu a mlčel v naději, že pro své trapitele nebude představovat zajímavou kořist a nechají ho jít jen s pár šrámy. Copak ho jeho otec nic nenaučil? Copak mu neříkal, ať si aspoň nenadělá do kalhot, když už má dostat pár bolestivých ran? Copak neví, že by těm starším klukům měl zírat přímo do očí, zatímco si z něj udělají prozatímní terč? Copak musí svého otce neustále utvrzovat v přesvědčení, že je největším zklamáním jeho života?
    Když dopadla první rána, spolu s krví mu málem vytryskly i slzy. S dalším kopancem už opravdu plakal a nenáviděl se za to. Nakonec kvílel a žadonil, zatímco mu hlavou zběsile probleskovala jediná myšlenka. Tvůj otec by se styděl. Bylo by mu z tebe nanic.
    A pak to ustalo. Billy nebyl s to zvednout hlavu z prachu, ale zpod nateklého pulzujícího víčka spatřil siluetu přibližující se k nim. Kráčela pomalu, přízračně pohybovala rukama kolem zaoblených boků, a čím blíže byla, tím víc v ní Billy poznával čarodějnici, Jamieho matku. Černé prosté šaty za ní povlávaly a dlouhé zcuchané konečky vlasů se jí kroutily pod úrovní pasu.
    Starší kluci ji sledovali přikovaní na místě a zdálo se, že na Billyho zapomněli. Jakmile žena pozvedla ruce a už už se chystala vykřiknout nějakou strašlivou kletbu, rozutekli se. Billy dokonce zaslechl někoho z nich poděšeně vykřiknout.
    Ucítil, že ho někdo s heknutím zvedá ze země, a jeho rozmlžený pohled padl na Jamieho, který se nad ním skláněl.
    "Kde je...?" zachrčel Billy, ale vlastní hlas se mu zadrhl někde hluboko v hrdle.
    "Má matka tu nikdy nebyla. Vyčaroval jsem její iluzi." Jamie přerývaně dýchal a snažil se ho vytáhnout na nohy. "Ještě jsem tak úplně nepřišel jak na to. Byla to mizerná magie, ale stačilo to, aby si ti pitomci nadělali do kalhot."
    "Ty jsi...," začal Billy.
    "Ano, něco mě naučila matka, ale spoustu jsem se toho naučil sám z knih. Pak ti o tom všechno povím, ale teď tě musím dostat někam, kde tě dají do pořádku. Musíš se zvednout."
    Jamie Billyho podepřel a i když byl o půl hlavy vyšší, kolena se mu pod tíhou Billyho zesláblého těla prohýbala.
    "Vezmu tě domů," řekl Jamie. "Ke mně nemůžeme, je to moc daleko. Na ten kopec tě nedotáhnu."
    "Tam ne, tam ne, ne..." zasténal Billy, ale nebyl si jistý, jestli si svůj hlas jen nepředstavoval, protože Jamie ho rozhodným krokem napůl vlekl k šerifově domu.

    ***


    Pistolník zanechal Grey's Hollow daleko za sebou a opět propadl poušti. Naplnila jeho duši až po okraj a žhnula tam spolu s neuhasínající touhou ukončit tohle šílenství tou jedinou kulkou v komoře pistole. Blížili se ke konci světa a všeho, pistolník to cítil a určitě to věděl i černý muž.
    Kráčel s tvrdohlavou setrvačností, otupělý k únavě, a přemýšlel, kdy se Jamie stal jeho nepřítelem. Bylo to už ve chvíli, kdy ho magií vytrhl ze spárů starších chlapců z osady? Nebo když přihlížel, jak Billyho vlastní otec dává synovi jednu ze svých potupných lekcí? Nebo vedlo jedno k druhému, až se jejich přátelství začalo rozpadat, jako když prstem svrhnete jedinou kostku domina?
    Billyho otec byl mužem činu, který pro vyšší dobro neváhal obětovat téměř nic. Jako šerif si vedl až obdivuhodně dobře, ačkoli spravedlnost pro něj byla jen prázdným pojmem, heslem ze slovníku pro vzdělance. V krutém světě pouště vítězila hbitá ruka a přesná muška a whisky tu byla od toho, aby za bezesných nocí otupovala šrámy na duši.
    Pro Jima MacDougalla byl jeho jediný syn Billy zdrojem neustálého rozčarování. Slaboch narozený o měsíc dříve, který s příchodem na svět zabil svou matku a jedinou ženu, kterou kdy šerif nepohrdal. Tvář měl rozpuklou jako přezrálé ovoce. Děcko vřeštící celé noci jako smyslů zbavené a lekající se každého stínu. Kluk, který jako by ani nebyl jeho krve. Vyzáblý, hloupý zbabělec, který se mu nedokázal podívat do očí.
    A pak se po dlouhém dni, kdy mu ani dno lahve nedopřálo útěchu zapomnění, objevil jeho syn ve dveřích celý od krve a špíny. Podpíral ho ten vysoký tmavooký kluk, syn čarodějnice.
    Jim shodil nohy ze stolu a vztek se v něm rozhořel stejně rychle, jako by měl v útrobách suchou slámu a někdo škrtl zápalkou. Nerozčilovalo ho, že se Billy zapletl do nějaké šarvátky, ale to, že z ní zjevně vyšel jako poražený, pokořený a zesměšněný. Sotva se držel na nohou a domů ho musel dovléct ten kluk, Jamie. Vsadil by se, že Billy brečel a kvičel jako podřezávané sele. Jimovi se zvedl žaludek.
    "Slabochu," řekl s ledovým klidem a odplivl si. Plivanec jen těsně minul Billyho botu. "Vidím, že jsi stále ještě nepochopil, co to znamená být mužem. Myslím, že je čas na další lekci, co říkáš?"
    Billy věděl, co to znamená. Rány a na jeho zádech a modřiny se nikdy nestihly zahojit a on měl sotva šanci zapomenout. "Ano, pane," zamumlal tak tiše, aby ho Jamie neslyšel. Nedokázal říct, zda ho více drtí strach z otce nebo stud před přítelem. Když otec stále vyčkával, bylo mu jasné, že ani jednomu už se neubrání. "Prosím," dodal hlasitěji.
    "Tak ty prosíš," ucedil Jim pomalu mezi zuby. Z jeho dechu byla cítit levná whisky, zatímco si beze spěchu rozepl opasek a vypletl ho z poutek džínsů. "A ty, jmenuješ se Jamie, že jo?"
    Jamie přikývl a v očích se mu zračil vzdor. "To nesmíte," řekl.
    Jim se uznale rozchechtal a ukázal na Jamieho páskem. "Máš kuráž, kluku. Líbíš se mi. Na rozdíl od tohohle zatracenýho zbabělce tady se umíš postavit sám za sebe jako chlap. Ale tahle lekce bude poučná i pro tebe, takže tu hezky zůstaň a sleduj, jestli už malý Billy konečně pochopil, že muži nikdy neprosí o milost, neškemrají a hlavně nebrečí."
    Billymu se zdálo, že Jamie se chystá k útoku. Pozvedal dlaně stejně jako iluze jeho matky, kterou vyčaroval, a Billy si byl jistý, že udělá něco podobného. Vykouzlí nějakou představu, která jeho otce vyděsí nebo mu ublíží. Pak však Jamie pohlédl do jeho očí a když se jejich pohledy setkaly, něco se v Jamieho výrazu změnilo. Spustil paže podél boků.
    Pokaždé, když kovová spona opasku rozedrala Billymu kůži, zas a znovu, se jeho bolestné sténání rozléhalo domem. Jamie se díval a ani jedinkrát neodvrátil pohled. Díval se a Billymu se skrze slzy zdálo, že vidí v kamarádových očích něco, co by tam být nemělo. Dychtivost, fascinaci a úžas. A Billy ho v tu chvíli nenáviděl ještě víc než svého otce.

    ***


    Čím víc kulek v komoře ubývalo, tím více si pistolník uvědomoval naléhavost svého poslání. Když mu jich zbývalo pouhých pět, musel zastřelit hlady napůl šíleného kojota, který se mu chystal zabořit špičáky do tepny na krku. Vyhublému zvířeti se ještě v agonii třaslavě zdvíhal hrudník, ale pistolník už nevystřelil.
    Kulky číslo čtyři a tři padly při lovu. Když spatřil několik králíků, nebyl si jistý, zda je to skutečnost nebo klam jeho blouznící mysli. Neminul a toho večera se jeho tábořištěm linula omamná vůně čerstvě upečeného masa.
    Předposlední kulku vypálil z čiré hlouposti a právě tuhle si nejvíc vyčítal. Polomrtvý hlady, v nekonečné poušti, osamělý a pohybující se na nebezpečně tenké hranici mezi šílenstvím a snem ho vyděsil stín. Nejspíš jeho vlastní.
    Zbývala už jen jedna jediná kulka a cíl cesty byl blízko, stejně jako vykoupení nebo zatracení.

    ***


    Charlotte nebyla jako ostatní dívky z osady. Jamie s Billym ji potkávali v knihovně a často ji vídali usazenou na verandě v houpacím křesle s nosem zabořeným do těch šestákových příběhů, které čítávali oni sami. Bylo na ní cosi tajemného. Jiné dívky se vybízely a smály se vysokými hlasy nebo byly hrubé a drsné jako jejich otcové, zatímco Charlotte se často jen potutelně usmívala za hřbetem knihy nějakého dobrodružného románu.
    Samozřejmě do ní byli oba zamilovaní, i když jeden druhému by to nepřiznali. Zprvu předstírali, že si jí nevšímají, později však začali vyhledávat záminky zapříst s ní rozhovor. A nakonec se jejich nenápadné soupeření přerodilo v boj.
    Toho dne, kdy Jamie přihlížel šerifovým výchovným metodám, se mezi Jamiem a Billym cosi zlomilo. Jako by mezi ně někdo zasel semínko rulíku zlomocného a ten pomalu klíčil a svým jedem otravoval jejich přátelství. Nakonec se jeden druhému nedokázali podívat do očí a Charlotte stála mezi nimi jako neochotný smírčí soudce a zároveň pomyslná trofej pro vítěze jejich sváru.
    Nesmělý Billy si s ní celé hodiny povídal o velkých příbězích a tajně snil o tom, že spolu odjedou někam do města nebo ještě dál. Jamie jí učaroval svými kouzly, která se učil z matčiných knih, a pověstnýma hlubokýma očima. A Charlotte, která se zmítala od jednoho k druhému, jejich nepochopitelná rivalita začala také vstřikovat jed do žil.
    "Ne, neodjedu s tebou, Billy," řekla, když se konečně odhodlal nabídnout jí budoucnost vysněnou nad stránkami dobrodružných příběhů.
    Zprvu se snažil utišit své bušící srdce, do něhož to odmítnutí ťalo obzvlášť bolestivě, a vzápětí mu to došlo. "Co ti Jamie řekl?"
    Charlotte na něj jen smutně hleděla a beze slova odešla.
    Té noci se Billy vkradl do otcovy ložnice a tiše popadl jeho opasek s pouzdrem na pistoli, který visel spolu s jeho džínami přes židli. Ujistil se, že sebral všechny kulky, které našel, a dlouho stál nad mužem s neoholenými tvářemi oddychujícím v posteli. Jim celý večer propil v osamění ve svém domě a nejspíš si ani nevzpomínal, že si sundal kalhoty a padl do peřin obličejem dolů. Billy nakonec ruku z pistole spustil. Smrt si pro Jimyho MacDougalla přišla v hloupé přestřelce se štamgasty až o dva roky později, kdy se z jeho syna kdesi v poušti stal pistolník.
    Billy se vydal k čarodějčině chatrči. Pařáty stromů lemujících prokletou pěšinu už ho dávno neděsily, když nyní nahlédl do bezedné prázdnoty lidské duše. Křičel do tmy jeho jméno, dokud se dveře s vrznutím nepootevřely a on nezaslechl krákavý ženský hlas.
    "Je pryč," řekla čarodějnice. Billy spatřil přízračný pruh měsíčního světla na jejím obličeji. "Odešel dnes večer."
    A tak začala jejich pouť na konec světa. Černý muž si udržoval náskok a Billy, nyní pistolník s tváří spálenou od slunce a ošlehanou větrem, se držel za ním. Dny, měsíce, roky. A v mysli mu pulzovala jediná myšlenka. Zabít toho, kdo mu vzal všechno.

    ***


    Černý muž na něj čekal na samém okraji pouště, který v strmém útesu padal do dechberoucí hloubky. Došli na konec světa.
    "Konečně se opět setkáváme, bratře," řekl Jamie.
    Když mu pistolník po letech pohlédl do tváře, zjistil, že jeho nepřítel vypadá přesně jako tenkrát, kdy se ho s otcovou pistolí vydal zabít. Nezestárl ani o den, zatímco pistolník sotva připomínal toho hubeného kluka s chmýřím na bradě.
    "Konečně," přisvědčil pistolník. Na tuhle chvíli čekal tak dlouho, ale výstřel ještě nezazní, ještě ne. Musel to slyšet. "Řekni mi, co jsi tehdy Charlotte napovídal. Řekni mi, proč jsi přihlížel, jak ze mě můj otec div nevymlátil duši. Řekni mi, proč se ti to tak líbilo, že jsi sotva dokázal odvrátit zrak. Řekni mi všechno, a já tě možná zabiju o něco milosrdněji, než mám v plánu."
    Černý muž roztáhl ústa v širokém úšklebku. "Celé roky v tobě ty otázky kypěly, ale když je vypustíš z úst, nikdy nezní tak, jak sis to představoval, že? Nu což, líbí se mi tvá přímočarost. Koneckonců jsme urazili kus cesty, abychom se mohli setkat, drahý příteli."
    Pistolník vyčkával.
    "Ach Billy, ty vůbec netušíš, o co tady běží, že ano?"
    "Mluv, Jamie, čas her už dávno pominul, nemyslíš?" Pistolník klidně položil prsty na rozpálenou zbraň. Pohladil ji, láskyplně a dychtivě.
    "Jak je libo, bratříčku," usmál se Jamie. "Máš tři otázky a já to vezmu od začátku. Půjdu ale rovnou k věci, protože jsi na to čekal tak dlouho a já nemám to srdce ti tvé odpovědi odpírat. Měl bych tě však možná varovat. Neuslyšíš to, co chceš slyšet. A neuslyšíš ani to, co si myslíš, že uslyšíš."
    Obloha za pistolníkovými zády se začala zbarvovat do ruda a stín pod jeho nohama se přízračně prodlužoval. Byl to jediný stín široko daleko, ale pistolník si toho sotva všiml. Hleděl černému muži do jeho podmanivých očí a hodlal tak pokračovat až do samotného konce. Neubránil se hořké myšlence, že jeho otec by byl nejspíš hrdý.
    "Dobrá, první otázka. Proč jsem se jen díval? Proč jsem nezakročil, když tě tvůj otec bil? To je prosté, na to přece nepotřebuješ znát mou odpověď. Stačí se zeptat sama sebe. Mně to bylo jasné hned, jak jsme na sebe pohlédli. V tu chvíli jsem věděl, že kdybych něco udělal, kdybych tvého otce srazil kouzlem, nenáviděl bys mě ještě víc, nemám pravdu?"
    Po dlouhém tichu nakonec pistolník přikývl. Ano, neunesl by, že z něj Jamie přímo před otcovýma očima udělal ještě většího zbabělce, kluka, který se schovává za zády čarodějčina syna. A otcova odplata by byla strašnější než cokoli, co by si jen dokázal představit.
    "Pokračuj," vyzval černého muže.
    "Ptal ses, proč jsem z tebe nespustil oči, když jsi tam ležel v krvi a bolestí jsi div neztrácel vědomí. Proč jsem raději neodvrátil pohled a neušetřil sebe toho strašného výjevu a tebe studu? I tahle otázka má prostou odpověď, ačkoli z tvého úhlu pohledu sotva snadno pochopitelnou. Kdyby ses v tom okamžiku dokázal vidět mýma očima, porozuměl bys. Obávám se ale, že ti bude muset stačit mé vysvětlení." Černý muž, kdysi Jamie, se odmlčel a rozhodil rukama, jako by ho pistolník přistihl při krádeži čerstvě upečeného chleba v kuchyni. "Ten den jsem tě totiž poprvé spatřil. Zní to zvláštně, já vím, ale tenkrát jsem viděl ne toho Billyho, kterým ses chtěl stát nebo jakým tě chtěl mít tvůj otec. Viděl jsem tebe, zbaveného všech očekávání, tužeb, nejistot a pochyb. Víš, jestli jsem se něčemu naučil, pak tomu, jak dokáže být utrpení odhalující. Seškrábe hezký barevný nátěr téměř ze všeho a zbyde jen to, co je pod tím. Pravda. Možná ošklivá, drolící se, hrbolatá, odpudivá na pohled, ale pravda bez příkras a lží. Agonie ti strhávala z tváře masku kousek po kousku a já spatřil tvou pravou tvář. Možná se mi líbilo, co vidím, možná ne. Velice záhy mi však došlo, že tě ztrácím, a neexistovalo nic, co bych mohl udělat. Musel jsem se stát tvým nepřítelem."
    Pistolník dlouho seděl mlčky a s hlavou skloněnou pozoroval muže v černém, který trpělivě vršil drolící se křoviny na ohniště. Kolikrát viděl v dálce zašlehnout plameny, kolik nocí je dělila doposud nepřekonatelná vzdálenost? Nyní sledoval svého dávného přítele, jak mu oheň poskakuje mezi prsty a poslušně rozpaluje hranici do ruda.
    "A Charlotte?" zeptal se.
    "Tady se teprve dostáváme k tomu nejzajímavějšímu," přikývl černý muž. "Byl jsi přesvědčený, že tě odmítla kvůli mně, že? Ale to se mýlíš, příteli. Ten den mi také řekla ne na tu stejnou otázku a i já si myslel, že za tím stojíš ty. Byli jsme slepí, copak to nechápeš? Charlotte jsme ani ty, ani já nemilovali zdaleka tolik jako představu pokoření toho druhého. Ona to věděla."
    "Já ji miloval," řekl pistolník. "A přišel jsem tě zabít."
    "Tak to skoncuj. Na co ještě čekáš?" Černý muž se usmíval s koutky úst lehce zdviženými, i tváří v tvář smrti výsměšný jako vždy.
    V pistolníkovi opět vzplála ta stará žhnoucí nenávist k tomuto muži a všemu, co mu pouhé pomyšlení na něj připomínalo. Jeho ruka hbitě hmátla po otcově koltu, palec natáhl kohoutek a pouští se rozletěl ohlušující výstřel, který vyplašil hejno vran někde v dálce.
    Kulka neomylně našla srdce černého muže.
    A pak prolétla skrz a zavrtala se do země několik metrů od nich.
    Několik okamžiků pistolník nechápavě hleděl na svého nepřítele, který neumíral, ačkoli by měl prázdnýma očima vzhlížet k nebi a vypouštět z plic poslední výdech.
    "Ach, Billy, vidím, že ti konečně došlo, že to nejsem já, komu se mstíš," řekl černý muž smutně. "Mstíš se sám sobě. Vždycky tomu tak bylo."
    A pak pistolník pochopil.
    Věděl, proč černý muž zdánlivě nezestárl ani o den, proč nevrhá žádný stín a proč jím jeho poslední kulka prolétla, aniž by trhala tkáně a lámala kosti.
    "Magie," zašeptal. "Jsi jen iluze. Celé ty roky jsem se honil za pouhou iluzí." Hrůza prostupující jeho ochromeným tělem mu nedovolovala se nadechnout.
    Černý muž pomalu přikývl. "Nikdy by ses nezastavil. Pronásledoval bys mě, tedy mé skutečné já, dokud bys mě nezabil. Ale já chtěl žít, Billy. Já tě vždycky měl rád, po tom večeru se pro mě nic nezměnilo. Nikdy jsem netoužil po tomhle nesmyslném soupeření. Ty jsi mi nedal jinou možnost."
    Pistolníkovo hrdlo se konečně uvolnilo a on se sípavě zhluboka nadechl. Uvědomil si, že v ruce stále třímá kolt, příjemně těžký, ale zbytečný, a roztřeseně ho zasunul zpět do pouzdra. Pravda. Jak snadné je přivírat před ní oči, a jak nelehké je vidět ji přímo. On ji nechtěl znát a celé věky se honil za přízrakem.
    "Přišel jsem o tebe, i Charlotte jsem ztratil. Neměl jsem nic, jen svou matku posedlou kouzly," pokračoval muž v černém. "Chtěl jsem začít znovu, někde daleko, na místě, kde mě nikdo nezná, kde moje matka není čarodějnice, ale jen obyčejná žena, kde žije dívka, která mě má ráda, a kde mě můj nejlepší přítel nechce zabít. Právě v tomhle okamžiku vede mé skutečné já někde tam," mávl černý muž iluzivní rukou neurčitě za pistolníkova záda, "úplně jiný život. Možná jsem osamělý a společnost mi po večerech na mé prodělečné farmě dělá whisky, možná právě chovám na klíně svou dceru a vyprávím jí o polibcích za letní noci a nebezpečných přestřelkách. A možná ležím někde v truhle pár čísel pod zemí. Nevím, důležité je, že jsem se rozhodl žít a udělal pro to všechno, co jsem mohl. Kdežto ty, můj drahý Billy, ses vždycky žít bál, a proto jsme teď tady, ty a já na konci světa."
    Oba se zahleděli do dáli, kamsi za příkrý sráz, kde už nebylo nic, jen líně se převalující hustá mlha a nicota. Za jejich zády zanechalo slunce na rozloučenou na horizontu růžový opar a poušť se s každým okamžikem nořila víc a víc do šera.
    "Nemám už žádné kulky," promluvil pistolník po chvíli. Hluboko uvnitř cítil, že ten čirý vztek a nenávist, které v sobě přiživoval, pomalu odplouvají, jako když břeh v uklidňujícím rytmu omývají vlny. Zbyl jen smutek.
    Černý muž pokýval hlavou. "Ano, byla to dlouhá cesta, příliš dlouhá. Záleží ale na tom, jestli tu pro tebe končí nebo po ní chceš kráčet dál. Tady na konci světa tě čeká jistá smrt, a nemine tě, i když se teď ke mně obrátíš zády a budeš pokračovat. Nemine žádného z nás, ale možná se s ní nemusíš setkat už dnes. Kdoví, třeba uplynou roky, než tvá pouť dospěje ke svému konci, ale než se tak stane, snad po cestě objevíš něco, pro co stojí za to žít."
    Pistolník zamyšleně hleděl na okraj srázu. Hlubina zapomnění ho lákala jako zoufalou můru světlo ve tmě, ale pak se ohlédl a spatřil poslední zbytky dne a krajinu plnou pomalu pohasínajících barevných odstínů rudé, zlaté a šedé. Nikdy předtím ho nenapadlo, jak je vlastně poušť krásná.
    "Já budu pokračovat dál," řekl černý muž a vyčkávavě na pistolníka hleděl, "protože jsem pouhým zrcadlovým odrazem sebe sama a své poslání už jsem splnil. Zbývá jen dozvědět se, co čeká poutníka na konci jeho putování. Nemyslím si ale, že je to i tvým osudem. Pověz mi tedy, budu mít i v tomhle posledním úseku cesty společníka?"
    Pistolník pomyslel na beznadějně prázdnou komoru pistole a čutoru, která mu mohla poskytnout sotva pár doušků teplé vody. Pokud se nestane zázrak, čeká ho v poušti pomalé umírání, ale po chvíli si uvědomil, že vrtí hlavou. V mysli mu vytanula napůl zapomenutá vzpomínka. Charlotte se v ní usmívala, běžela po vyprahlé pláni a ohnivě rudé vlasy za ní vlály spolu s její pomněnkovou sukní. Snažil se ji dohonit a zastrčit jí ty rozdováděné pramínky za ucho, tak jak to dělával vždycky. Mohl by ji najít a vyprávět jí o cestě na konec světa a zase zpět a ta představa v něm probudila něco už dávno zapomenutého. Naději.
    Jamieho mladá tvář se roztáhla v úsměvu. "Šťastnou cestu tedy, příteli," řekl.
    Pistolník pokývl na rozloučenou, otočil se k okraji srázu zády a usadil se u ohně. Stráví zde noc a brzy ráno se vydá domů. Když se znovu ohlédl, byl sám.
  • williwilli Komentářů: 473
    Bum, a je vymalováno
    Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách. Chlap se ještě jednou ohlédnul přes rameno, bum, jedna rána a bylo po něm.
    Tragédie je někdy nejen rychlá a nesmlouvavá, ale i ohromující svým rozsahem. A v různých podobách se opakuje.
    Stejná situace, jen jiné subjekty. Šedesát dva miliónů let před tím prchala modrá planeta vesmírem a asteroid jí byl v patách.
    Bum! A bylo vymalováno.
    Během jednoho jediného dne byly smazány stamilióny let vývoje života. Ovšem díky tomu se mohly na Zemi vyvinout nové druhy, které nahradily dinosaury a jejich souputníky. Bohužel z pohledu našeho muže v černém jde stále o události s pachutí smrti.
    Kdyby totiž onen asteroid uhnul ve vhodný okamžik jen o pár desetin stupně, nebo přiletěl o pár minut později, ke srážce se Zemí by nedošlo a dinosauři by nevymřeli.
    A také by se nevyvinuly nové druhy, ze kterých časem vzešli naši předkové a z nich nakonec i náš chlápek. Byli by sežráni a tím pádem by on nebyl, nedožil by se tedy ani vysokého věku.
    Jelikož ale asteroid před miliardami, možná triliardami let začal svou pouť, na jejímž konci stála kolize s naprosto výjimečnou planetou a tato pouť skončila přesným zásahem, jehož pravděpodobnost úspěchu je menší než zanedbatelná, byly vytvořeny nezbytné podmínky, aby se chlap jednou narodil.
    A on se narodil jen proto, aby ho o dvaatřicet let později zastřelil jiný chlap kvůli hádce v nějaké knajpě nebo bordelu. Takže se ani v tomto případě nedožil vysokého věku. Osud dokáže někdy člověka sevřít do kleští, ze kterých neuteče, ať se pokusí pohnout kterýmkoliv směrem.
    Ne vždy jde hned o život, ale člověk si někdy připadá polapený osudem, nebo alespoň nabyde dojmu, že má v patách jakési zosobnění karambolu a trapasu. A to ho miluje a proto nikdy neopouští.
    Přijdu takhle jednou domů, už za tmy, ale nemám ještě chuť vlézt do dveří. Tak si stoupnu na dvorek, dívám se z něj dolů na potemnělou zahradu (leží na stráni), občas zvednu oči k obloze a koukám po hvězdách. Ze zahrady se ozývá cikáda, občas zašumí listí na stromech a... A najednou se ozve šustění nějakého zvířete tam dole, až u plotu.
    A protože to nemůže být nic jiného, než tlustý kocour od vedle, kterého nemám rád, tak zvednu hroudu hlíny a mrsknu jí dolu, abych ho zahnal. A skutečně, neminulo se to účinkem. Zvuky se zrychlily a taky přiblížily. Tak neváhám, zvednu další hroudu a mrsknu jí o něco blíž. Kocour je asi přežraný, protože nadělá kravál jako celé stádo kocourů.
    Už ho skoro vidím, je skutečně velký, to asi jak je přežraný. Tak po něm hodím ještě jednu hroudu. A pak ho konečně vidím. Naštvané divoké prase, které se dostalo dírou v plotě k nám na zahradu a teď se běží podívat na toho blba, co ho bombarduje hroudami hlíny.
    Člověk umí utíkat tak rychle, že je doma dřív, než si uvědomí, jestli má radši zelí nebo šípkovou. Řekl by, že je už v bezpečí, ale místo toho otevře dveře od kuchyně babička a suše oznámí, že je dobře, že jsem se nezdržel. Ještě je tady sousedka a mám se s ní domluvit, kdy jí přijdu složit dvacet metráků uhlí do sklepa. Jinak by totiž musela požádat svého zetě a s tím je těžká dohoda.
    Podařily se mi už i kousky, které byly skutečně téměř na Darwinovu cenu. Pro neznalé, tahle cena skutečně existuje a uděluje se posmrtně. Proč, to vyplyne z kontextu.
    To bylo taky ještě s babičkou. Vymaloval jsem obývací pokoj a babka za mnou jela s kýblem a hadrem ve svých osmdesáti letech s takovou vitalitou, že by jí to leckterá třicítka mohla závidět. Než jsem stačil složit štafle a natahat celý cirkus do sousedního pokoje, už měla setřenou podlahu a parapety na oknech. Teď se ještě vrhla na lemovací lišty parket.
    Najednou zaječela jako tur a nadskočila. Málem se mi z toho zastavilo srdce. Přiběhnu za ní a koukám, drží v ruce nějaký starý kabel, který mizí u podlahy ve zdi. Na druhém konci je ucvaknutý kleštěmi a kdysi tam byla omotaná izolačka. Hned si vzpomenu, že tady děda míval nějakou lampičku.
    „Ono mě to seklo! No podívej se na to, chtěla jsem to otřít hadrem, ale jak jsem to přejela až na konec, tak mě to seklo! No podívej...“
    Znovu namočila hadr v kýblu s vodou a přejela kabel od zdi až na konec.
    „Jauvajs!“
    Vykolejilo mě to tak, že jsem na chvíli ztratil soudnost a povídám, „babi, to není možný, děda by tu přeci nenechal koukat jen tak kabel ze zdi pod proudem!“
    „No tak si to zkus, přeci nejsem blbá!“ Načež mi uraženě vrazila do ruky hadr a drát. Babičce se samozřejmě neodmlouvá, tak jsem poslušně hadr namočil a přejel s ním drát od zdi až nakonec. A dostal jsem pecku, že mě to málem položilo. Proč jsem radši nešel vypnout pojistky a ten blbej drát rovnou neodstranil, fakt nevím.
    Ovšem nejsem v tom nakonec sám. Sice mi to asi moc nepomůže, ale člověka potěší, že se občas najde někdo, kdo přetáhne nežádoucí pozornost na sebe. Líp se o tom vypráví.
    Na vojně jsem chodil občas na střelby. Byl jsem špagát. Zasvěcení ví, o jakou formu života jde a nezasvěceným se to v dnešní době těžko vysvětluje. Prostě špagáti byli absolventi civilních vysokých škol v základní vojenské službě a jako osobní zbraň měli používat pistoli ČZ vzor 52.
    Řekl bych, že tato pistole byla s nejvyšší pravděpodobností výsledkem nějaké diverzní, republiku rozvracející akce amerických a západoněmeckých imperialistů. Střílet se z toho sice dalo, když to zrovna střílelo, ale trefit tedy ne. Náš velitel (důstojníci a praporčíci ji také používali jako osobní zbraň) o ní říkával, že je výborná a smrtící. Ale pouze pokud ji po nepříteli hodí. Protože při její váze a tvaru by zásah do hlavy nikdo nepřežil.
    No, stáli jsme v řadě na střelnici jako další směna. Zazněl povel ke střelbě a my začali. Ti nejlepší občas něco poslali i do terčů, či jejich stojanů, ostatní alespoň do pískového valu za nimi. Intelektuál, který stál vedle mne, ovšem trefoval střechu nad valem, občas dokonce i můj terč nebo ten, co patřil střelci z jeho druhé strany, ale jeho vlastní zůstával netknutý. Po jeho třetí ráně jsme postupně všichni přestali střílet a s hrůzou sledovali, jak s maximálním zaujetím cosi mumlá a mezi jednotlivými ranami se drbe ústím hlavně střídavě na bradě a pravém spánku. Stejně to dělával s plnicím perem ve škole na přednáškách, když si zapisoval něco, čemu zcela neporozuměl.
    Prst samozřejmě držel celou dobu na spoušti. Báli jsme se na něj promluvit, aby se v tom zamyšlení nelekl a tu hlavu si neustřelil.
    Člověk ovšem nemusí na vojnu, aby se ohrozil na životě. Někdy stačí například dovolená v Řecku. Když se kolega z práce probral z bezvědomí, potom co se s ním v třetím patře utrhnul výtah, nestačil se divit. Byl obviněn vedením hotelu ze způsobené škody, protože výtah byl údajně poškozený a v opravě. V přízemí přeci pověsili varovnou tabulku. Bohužel, jen v přízemí.
    Jeden fakt nikdy neví, odkud přiletí rána z milosti.
    Ačkoliv výše uvedené obvinění nebylo ani tak ranou z milosti, jako spíš dětinským pokusem svalit vinu za lajdáctví na jeho oběť.
    Jsou i jednodušší způsoby jak se ohrozit, nebo si způsobit nepříjemnosti. Mně k tomu stačí upadnout do zamyšlení, a když si vyvolám nepříjemnou nebo trapnou vzpomínku, z ničeho nic ze mne vyjede polohlasem: „Ty blbe, dej mi už konečně pokoj!“ Nebo: „Jsi debil, jsi debil...“
    Vypadá to jako neškodná samomluva, ale zkusme si představit, že se mi hlavou honí vzpomínka na jakési obhajoby, kde předseda komise zápasí s lahví sodovky. Přerušil jsem výklad, vrhnul se po té flašce natřesené zteplalé vody s bublinkami a než mi došlo, co dělám, byla osprchovaná celá komise. Samozřejmě mi při té vzpomínce vyklouzlo z pusy „..ty iniciativní debile!“.
    Jenže to bych se nesměl zrovna nudit v nehybné frontě před bezpečnostním rámem na letišti a nesmělo by to ze mne vypadnout v okamžiku, kdy jsem přišel konečně na řadu. Vysvětlujte pak naštvanému pracovníkovi ostrahy, že to nebylo na něj, že to byla jen reakce na vzpomínku.
    Naštěstí to nebyl pistolník, ale stejně si to vychutnal...
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Tak jdeme na to :smile:
    Muž v černém prchal přes poušť a Pistolník mu byl v patách.
    Černý se jmenoval Etien a už mu docházely síly. Potřeboval se teleportovat a uniknout, ale nedokázal nastřádat dostatek energie. Unikala mu mezi rukama jako kluzký jedovatý had a hrozila, že se mu zakousne do krku.
    Jak byl unavený, nemyslel čistě a rychle jako obvykle, zapomněl kličkovat a s každým krokem ho Pistolník doháněl.
    Střet byl na spadnutí, otevřené pole v otevřené poušti hladově očekávalo krev. Muž v černém se zastavil, rozepjal sponu pláště a nechal ho spadnout na rozpálený písek. Vzduch se chvěl horkem i očekáváním. Prach se zvedal i v bezvětří, Etien ho vdechoval a doufal, že neovlivní funkčnost jeho těla nebo mysli. Potřeboval plné soustředění a všechny prostředky, které jeho mysl a tělesná schránka nabízely.
    Kde zůstalo Jedenáct? Kam zmizeli strážci, jejichž kapitánem se tak dlouho nazýval? Tušil odpověď, ale bál se jí, protože rozpalovala cejch na jeho předloktí, cejch zrady, viny a odpuštění. Přejel hrubou zjizvenou kůži prstem a hrdě vztyčil hlavu.
    Poslední vzdor.
    Snažil se nemyslet, ale místo toho se mu před očima vynořily vzpomínky na doby dávno minulé, doby, kdy věřil a doufal, kdy štěstí stálo na jeho straně a Jedenáct nebylo jen pouhou pohádkou pro děti.
    Pistolník už taky zpomalil, pochopil, že muž v černém už mu neuteče. Ničivá zbraň mu visela na opasku pod levou rukou a sem tam mu zaškubalo v prstech, nemohly se dočkat doteku chladného kovu.
    Etien věděl, že pistole je jen artefakt, nedalo se z ní střílet, její moc byla mnohem děsivější.
    Vybavil si ten moment, kdy se jí dotkl. Uplynulo už mnoho let od té chvíle, ale pořád cítil vzrušení, když si na ni vzpomněl. Cejch na předloktí jako by reagoval na jeho myšlenky, začal pálit a svědit. Vzpomínka na to, jak se nechal svézt z cesty. Dotkl se artefaktu, který mu nepatřil, ukradl z něj moc, poštval na sebe i své druhy celé Bratrstvo a co víc - stvořil tak Pistolníka. Ten se postavil do čela Bratrstva a s novými následovníky honil Etienovy přátele, jednoho po druhém našel, zabil.
    Zbylo jich posledních dvanáct, kteří se zvládli ukrýt a chránili svoji moc před vnějším světem. Podařilo se jim obnovit prastaré umění teleportace a díky tomu mohli účinně bojovat proti Pistolníkovi a jeho Bratrstvu.
    Kdy se to všechno zvrtlo? přemýšlel Etien, zatímco se Pistolník přiblížil na pár kroků. Podcenili sílu Bratrstva? Nikoli. Přecenil jsem svoje síly, uvědomil si. Naivně věřil, že se dokáže Pistolníkovi postavit, že ho dokáže porazit a uklidnit tak mysl milionů lidí, kteří kvůli němu nemohli v noci spát.
    "Tak pojď," pronesl hlubokým hlasem a zkřížil si ruce na hrudi, zápěstí před zápěstí, tak aby nebyl vidět jeho náramek, slabý artefakt, který získal před pár měsíci. Nechtěl ho ukrýt před Pistolníkem, snažil se směřovat sílu artefaktu přímo sobě do srdce.
    "Myslíš, že ho nevidím? Cítím ho, Černý."
    Etien se otřásl. Vždycky ho tak oslovoval, ale pořád si na to nemohl zvyknout.
    "Tvůj artefakt je tak slabý," pokračoval Pistolník. Vytáhl svoji pistoli, podíval se na ni jako na dítě a přejel prsty po lesklém kovu. "Jak dlouho myslíš, že můžeš přežít?"
    Dost dlouho na to, abych vymyslel plán, pomyslel si Etien. Nahlas však řekl něco jiného.
    "Dlouho ne. Ale aspoň zemřu v boji."
    Ale neměl v úmyslu bojovat.
    "Pořád se snažíš být hrdinou, kterým nejsi, Černý. Přeceňuješ svoje síly, stejně jako tenkrát, když ses jí dotkl."
    Pozvedl pistoli a namířil ji přímo na Etiena.
    Etien ucítil, jak se vzduch před ním zachvěl, o vteřinu později mu celým tělem projel elektrický šok, všechny receptory bolesti reagovaly najednou. Uvědomoval si, že se jeho tělo rozpadá, a na poslední chvíli odkryl náramek. Proud moci z pistole ho nabil a Etien zatáhl za poslední nitku myšlenky, která mu v mozku zůstala.
    Jeho vědomí se rozdělilo na jedenáct kousků a rozlétlo se všemi směry.

    Pistolník položil pistoli na zem a podíval se na svou ruku. Kůži měl spálenou, na některých místech až do černa, ale bolest mu byla cizí. Přešel k tělu Černého a klekl si na zem. Náramek z jeho zápěstí zmizel a to Pistolníka zneklidnilo. Vysvětlil si to tak, že pistole absorbovala moc artefaktu i s jeho hmotnou schránkou. Že to bylo skoro naopak, ho vůbec nenapadlo.
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.