Známe se krátce...

horse_ambrhorse_ambr Komentářů: 20
Dobrý den, toto fórum prohlížím už hodně dlouho a dnes jsem se odhodlala zaregistrovat a poslechnout si názor na mojí povídku napůl vygenerovanou příběhovačem (např.: místo: autobus). Takto psaná povídka, která má hodně popisů a mluvené slovo až na konci, je pro mě zcela nová, takže jsem připravená na všechnu kritiku. Ale což, vyzkoušet se má všechno a popravdě musím říct, že mě bavil tento styl psaní :)

***

Říká se, že za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí. Že za jednu hodinu pozná, zda by ho mohl mít rád či dokonce milovat. Že za jeden den pozná, zda by s ním mohl žít. Ale pak celý život trvá, než na toho dotyčného zapomene. A já to tak mám. Do konce života nezapomenu na toho, kdo mi ukradl mé srdce za tak krátkou dobu. Do konce života mu budu vděčná za to, co pro mě udělal, i když jsme se ze začátku znali velmi krátce…

Člověk potřebuje lásku stejně jako květina vodu aby vyrostl, zesílil a vykvetl.

Dopadl na mě stín člověka, co zakrýval teplé zimní slunce. Přisedl si vedle mě a snažil se ignorovat drkotání autobusu jedoucího po zdemolované ledovaté silnici koukáním do neznáma. Krátce mi dopadl pohled na jeho asijskou pleť na čele zakrytou černými vlasy a načervenalým nosem ze zimy. Pak jsem se opět začala věnovat knize, dokud jsem nevystoupila.

Kdo je přítel, miluje, ale kdo miluje, nemusí být přítelem. Přátelství je vždycky prospěšné, zatímco láska často zraňuje.

Sledovala jsem sněhové vločky mizící v nekonečné vánici za sklem autobusu. Ten se mezitím i přes zpoždění snažil dostavit na bílou zastávku, která stihla za ten týden, kdy jsem tudy jela ze stáje, zapadnout sněhem. Mé ruce svíraly studenou obálku knihy s fotografií žokeje a myšlenky mi klidně proplouvaly hlavou. Až do té doby, než si ke mně někdo přisedl. Ten kluk. Byl tu. Opět. Ve stejný čas. Se stejně zamyšlenou tváří, jako minule, pouze s menší změnou. V ruce držel knížku. Stočila jsem pohled zpět k okénku a s nádechem do nachové barvy ve tváři jsem sledovala opět sníh. Toto skupenství vody mě vždy fascinovalo. Už od útlého věku jsem si ráda hrála venku, ať už s kamarády, nebo bez…
„Vystupuješ jako minule?” zaslechla jsem někoho promlouvat. Ze zvyku jsem se otočila za hlasem a uviděla milý úsměv s bystrýma očima.
„Ano,” odpověděla jsem napůl v úžasu a napůl potěšená, že si mě mladík pamatuje. Usmál se, uvolnil mi místo a opět propadl ději příběhu. Myšlenky mi proletovaly hlavou jako šíp z luku. Ani jsem skoro nevěděla, kolik zastávek mám ještě před sebou. Když mi napověděl hlas autobusu, že bych měla už jít, ještě jednou jsem se na mladíka podívala a odešla.

Člověk dokáže před světem ukrýt všechno až na dvě věci: že je opilý a že je zamilovaný.

Nervózně jsem poposedávala na tvrdé sedačce autobusu a nedokázala se soustředit na příběh v písmenkách. Vyhlížela jsem z okna atletickou postavu. Pohled mi přestal přejíždět po lidech až poté, co jsem zahlédla utíkajícího mladíka směrem k autobusu s batohem na zádech. Mávl na řidiče, nastoupil a trochu udýchaně přišel k sedačce vedle mě. Stočila jsem oči zpátky ke knize a pro sebe se trochu usmála. Dále jsme jeli chvíli v tichu.

„Jezdíš takto každé úterý?” optal se mě a sklapl stránky knížky k sobě.
„Ano.”
Prohrábl si uhlové vlasy, usmál se do sedačky před sebou a změnil téma. „Dicka Francise jsem také četl, ale až tak mě to nebralo, dostihům moc nerozumím.”
„Já ho naopak miluju,” přiznala jsem nadšeněji, než jsem zamýšlela. „Píše to takovým zvláštním a zajímavým stylem.”
Bavili jsme se dále o spisovatelích a knihách, až jsme se dozvěděli o sobě i spoustu jiných informací, které jsme si různě povyměňovali. Atletika, knihy, sporty, přátelé. To ho asi nejlépe vystihovalo.

Opravdová láska je umění najít ve světě někoho, s kým si rozumíš lépe než se sebou samým.

Dnes už jsem si ani nevytahovala knížku. Rovnou jsem čekala na známou tvář vcházející do autobusu a s usmáním se na mě, než jsem se dočkala. Posadil se vedle na sedačku a zadíval se mi do očí. Ty jeho do těch mých.
„Čau klisničko.”
„Čauky hřebečku,” zasmála jsem se. Po několika setkáních už jsme se úplně normálně bavili. Jako bychom se znali už dávno. Žertovali jsme vždy celou cestu a povídali si dávno zapomenuté historky, co jsme vylovili z paměti. Dnes se mě ale zeptal na trochu zarážející otázku.
„Nechceš dneska někam do parku?”
Chvíli jsem přemýšlela. Snad vadit nebude, když domů dorazím trochu později.
„Dobře,” vykouzlila jsem na tváři úsměv a čekali jsme na další zastávku.

Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe protože ty jsi můj život.

Procházeli jsme se po rozlehlé travnaté ploše ohraničené duby a rozebírali různé věci. Od knih přes sporty až ke kamarádům. S ním jsem se cítila snad jako jediná svá. Mohla jsem mu říct cokoliv a věděla jsem, že on se mi nevysměje. Nezlehčí to. Pouze mi poradí a povzbudí mě. Neznala jsem ho dlouho, ale toto jsem k němu od srdce cítila.
„Víš, je mi to trapný,” začala jsem se ptát na jednu otázku, co mě již dlouho hryzala hlavou. „Ale jak se vlastně jmenuješ?”
Začal se smát. Celkem hlasitě. S červeným obličejem jsem se nervózně podrbala za krkem a přešlápla z nohy na nohu.
„Tak to je ta nejlepší otázka dne,” svíjel se smíchy až skoro na trávu. Nechápavě jsem na něj hleděla.
„A to ses nebála, že nejsem nějaký úchyl, když ani nevíš, jak se jmenuji?” zeptal se mě když se konečně trochu uklidnil. Pokrčila jsem rameny a podívala do jeho kaštanově hnědých očí. Přistoupil blíže a pohladil mě po rameni. Ani jsem nevěděla, kolik toho může udělat dotyk člověka, kterého sotva znám. Rozechvěla se mi kůže, ale pohledem jsem neucukla. Sklonil se ještě blíže a tak nás dělila minimální vzdálenost.
„A víš že ani nebojím?” odpověděla jsem mu tiše pořád rudá. Pousmál se a vzal mojí ruku do své. Jeho dotyk se posouval výš a výš, až doputoval ke krku. Zatajila jsem dech a čekala na další pohyb. Jeho druhá ruka se zvedla a položil jí na mou tvář. Položila jsem svoje dlaně na jeho hruď a čekala dál.
„Tak se představím znovu," zašeptal. „Thom."
„Bella,” stihla jsem říct, než mi jemně přitiskl své rty na ty mé. V tu chvíli se mi v těle rozlilo příjemné teplo se vzrušením. Najednou jako bych ani neexistovala. A užívala jsem si to.

Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.

Milovala jsem ho. Milovala jsem na něm vše, co se milovat dá. Jen kdyby neodletěl zpět do Japonska za svým tátou. Bylo by vše jednoduší. Ale já věřím, že jednou budeme spolu. Navždy.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ahoj, tak tě tady mezi námi vítám, udělala jsi dobře, že ses k nám dala oficiálně. :) my tu jsme docela pohodáři, na nováčky jsme hodní a rozdáváme sice amatérské, ale o to víc přátelské rady a kritiky. Nakonec, když jsi to tu už projížděla, přišla jsi na to taky. My starousedlíci se tu už tak známe, že se nemůžeme moc ničím překvapit, takže vítáme novou krev. Taky samozřejmě musíš být připravená na to, že se ozve i nějaká ta kritika. Už tu bylo víc takových, co poslali podivný příspěvek a pak čekali chválu. Když nepřišla, asi se urazili... ;)
    To jen tak pro začátek. Jinak, samozřejmě, můžeš, dokonce se to od tebe i žádá, abys hodnotila to, co napsali druzí. Těch textů, co tu jsou vyvěšené, je spousta. Nás, věrných tomuhle fóru je tu několik, bude fajn, když se k nám přidáš a zapadneš do party.
    Ke té povídce. Je dobrá. Při jejím čtení jsem se zasnil nad svým mládím, protože podobný styl jsem psal i já, vnitřně rozervaný láskami a rozchody... :) Teď se na to koukám shovívavě, ale už ten návrat do minulosti byl pro mne osvěžující.
    Tak a dál. Oceňuji gramatickou a stylistickou správnost. Někdy nevěřím, že někdo je schopen zveřejnit svoje dílo s hrubými chybami a nestydět se za to. Když už chci psát v češtině, musím ji umět...
    A ještě. Každá povídka by měla mít tři vlastnosti. Nápad, zpracování a pointu. Nápad tu vidím, dobře zvolené téma. Zpracováno je taky dobře, líbí se mi to proložení citáty, to má něco do sebe a když jsem podobný styl psával, nenapadlo mne to... ;) Jen tu nevidím trochu víc zdůrazněnou pointu příběhu, takové to překvapivé ukončení. Mysli na čtenáře, který dočte až na konec, a je překvapen, v duchu si řekne - príma, je to fajn, že jsem dočetl až na konec. Tady je ten konec trochu očekávaný.
    Ale jak říkám, dobré, piš dál, zkoušej i jiné žánry a uvidíš. Já třeba zkouším napsat povídku ve stylu A.C.Doyla se Sherlockem Holmesem a dá to takovou práci, že to jde hodně ztuha... B)

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • horse_ambrhorse_ambr Komentářů: 20
    Moc děkuji za uvítání, ráda si mezi vámi najdu nějaké přátelské místečko. Kritiku snesu celkem dobře a jsem na ní vždy připravená, takže toto není až takový problém a ráda budu vyjadřovat názor i k jiným povídkám, i když nevím, jak moc poučny bude : ).
    Mě ty citáty napadly když jsem se prohrabávala svými kraťoučkými pohádkami, které jsem psávala jako malá. Nevím, prostě mi to cvrnklo do nosu : ).
    Tu pointu se budu snažit příště napravit. Uznávám, když se na to znovu podívám, něco tomu chybí. To překvapení a možná i nějaká malá akce... No, prostě budu zkoušet dál a dál, nový a nový žánry a uvidím, co z toho vyjde, jestli zůstanu u tohohle, nebo si vyberu radši humor. Nebo oboje dohromady : D. Teď čtu detektivky od Dicka Francise a možná zkusím něco takového napsat, velmi mě to zaujalo, ale to jsou zatím jenom plány.
    Každopádně děkuji za komentář a přeji ti/vám (mám tykat či vykat? : D) hodně štěstí a sil v pokračování povídky : )
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Hned na začátek: Tady si všichni tykáme :wink:
    Taky tě mezi námi vítám, vypadá to, že se konečně objevil někdo, kdo by mohl i zůstat.

    Přiznám se, že jsem tvoji povídku přečetla už předevčírem, ale nějak jsem nezvládla si v hlavě sesumírovat žádný komentář. Vyvolalo to ve mně taky určitou nostalgii, před dvěma lety jsem se zlomeným srdcem psala něco podobného... Tenhle styl s citáty se mi zalíbil. Jak už vypíchl Jerry, hezky upravené a gramaticky správné (jen bacha na ji/jí). Některé věty by šlo trochu poupravit v rámci slovosledu, pár slovíček někde vynechat, aby byla věta srozumitelnější... ale to už jsou detaily, které se vyvrbí v rámci dalších přečtení a úprav.

    Co se týče konce, je pravda, že byl poněkud "nijaký". Na druhou stranu, smyslem téhle povídky asi není pointa, takže vyloženě špatně to zase není :wink:
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Nojo, to jsem zapomněl říci, tady si samozřejmě tykáme všichni bez rozdílu věku... :)
    Názory a kritiky k ostatním jsou opravdu žádoucí, jsou i poučné pro ostatní, tak v klidu a hurá do toho.
    A ještě tedy doplním. Každá povídka by měla mít v rovnováze tři základní věci.
    Popis, dialog a akci. Pokud jakkoli převažuje jedna složka, už to není ono. Popis, to je myšleno přiblížení prostředí, cokoli co dokresluje povídku. Když chybí dialog, je to zase zbytečně popisné. A když není akce, tedy cokoli, co se děje a co zatraktivňuje děj, povídka je nudná a únavná. Tím samozřejmě nechci říci, že ta tvoje povídka je nějak špatná z těchto hledisek, prostě, jen se nad tím zamysli, jak do budoucna.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • horse_ambrhorse_ambr Komentářů: 20
    Takže, abych se opravila, ahoj! : )

    Moc děkuji za rady. Určitě je využiji a budu se snažit to dopilovat : ). Je pravda, že používám hodně dle mého nadbytečných slov, ale nemám to srdce je škrtnout. No, budu se s tím muset nějak poprat. A hlavně s těmi momenty překvapení a konci. Na to prostě není jiný lék než psát, psát a zase psát, jen tak se člověk učí : )
    Děkuji, jsem ráda, že se tu našel někdo, kdo by mi řekl pravdu ohledně mého psaní, jen do toho, pusťte se do mě. Ani nevíte, jak mi to pomáhá a nakopává : )
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ono je nás tu víc, co rádi poradí... :)
    A škrtání a mazání textu, to je jedno z nejdůležitějších spisovatelových činností... B)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Ahoj a vítej :)

    Povídka se mi zamlouvá, líbí se mi to stupňování té náklonosti, to je krásně popsaný. Ale myslím, že zrovna tohle není text, který by potřeboval pracovat s momenty překvapení. Ano, překvapení příběh vždy osvěží, ale v tomhle rozsahu a v tom co ten příběh vypráví, cítím hlavně emoce. A asi by mě tam překvapení rušilo. Pravda, pointa by tam být mohla ;) Docela by se tam hodilo nějako prozření/vystřízlivění - Thom se vrátí do Japonska a oba vědí, že láska to byla krásná, ale už se nikdy neuvidí...
    Dostalo by to pak (podle mě teda :) ) takových nádech reálného života.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    upraveno 12. březen 2017
    Ano, i mně se líbí, už proto, že jsem v mladých letech psal hodně podobně... :) Nemyslím nějaké fatální překvapení, ale spíš něco málo nezvyklého. A na pointu jsem fakt čekal celou dobu čtení... A ona nepřišla... ;)
    Nicméně, co oceňuji, že tahle povídka trochu rozvířila usínající fórum. >:)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • horse_ambrhorse_ambr Komentářů: 20
    Děkuji moc za komentáře, všechny mě potěšily. Vzala jsem si z toho taky věci a pokusím se vše příště vylepšit, dolepšit, změnit,... prostě co se dá a snad to bude ještě lepší : )
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jasně, takové parťáky, co se neurážejí a berou to tak, jak to bylo myšleno, ty my tady máme rádi... :smile:
    Klidně piš, zkoušej jakékoli žánry a zveřejňuj, uvidíš, že tu je fajn... B)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • horse_ambrhorse_ambr Komentářů: 20
    jerry, děkuji, už jsem se do něčeho pustila, takže když to bude alespoň trochu k čtení a nebude k tomu potřeba šátek ne zavázání očí, ráda si nechám udělat názor : )
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Skvělé, hurá do toho! >:)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    ...a klidně můžeš přidat příspěveček do jarního workshopu. Máme tam deficit povídek, jelikož se teprve všichni probouzí ze zimního spánku. A tady to vypadá, že jedna čerstvá duše je nabitá energií. Tak proč se nepřidat?
    ;)
  • horse_ambrhorse_ambr Komentářů: 20
    willi, super, tak já zkusím něco vykoumat a přidat se : ). Mohu se jen zeptat, do kdy je? Vidím, že se t trochu prodlužuje...
  • williwilli Komentářů: 473
    Tady není čas kritický. Jak v tobě něco uzraje a podaří se ti to převést do písmenek, tak to tam nahraj a sem do plkání dej poznámku, že máme co číst. A neboj se pustit fantazii z řetězu!
    :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Pravda, hurá do workshopu! My sice dáváme jakési termíny, ale jen tak aby se neřeklo... ono je těžké psát na povel. Vyhlašujeme tyhle akce spíš pro to, abychom nezastydli a aby se nám klávesnice nepokryly pavučinami... >:)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • horse_ambrhorse_ambr Komentářů: 20
    Ráda něco napíši, už si scháním znalosti :) děkuji za nabídku :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Bacha, chyba! :) Shánět, nikoli schánět! :)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • horse_ambrhorse_ambr Komentářů: 20
    Shánět, ano, omlouvám se, já a to „h“ jsme se nikdy neměli rádi :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    OK, v pohodě... :D B)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.