NOVOROČNÍ WORKSHOP

Dobrá, takže přátelé, otvírám nové vlákno.
Komu se chce, má inspiraci a náladu, bude zde vítán.
Tento workshop má téma 1. světová válka , a cokoli okolo ní. Fantazii se meze nekladou, není zadaná délka povídky ani žánr. Můžete se vyřádit, od pohádky, přes scifi až k detektivce.
Určitě vás napadne leccos. Na zpracování máte dost času, jakousi uzávěrku dáme až 28. února 2017
Takže, ať se nápady hrnou!
Jen technická poznámka: Tohle vlákno necháme jen na uložení hotových textů, ostatní diskusi směrujte do vlákna plkacího.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    SMRT

    Ještě před třemi lety tu zlátly lány obilí. Na modré obloze se proháněla stáda mračných beránků a vesnice Flers si žila svým poklidným životem.
    Podzim roku 1916 na francouzsko-německé frontě byl děsivý. Územní zisky byly pro každou z bojujících stran téměř neznatelné, zato jejich ztráty byly nesmírné. A bitva na Sommě se stala jednou z nejkrvavějších a nejlítějších bitev celé války. Statisíce mladých mužů tady našly svůj bahnitý hrob…
    Opuštěný zákop vedl klikatě přes malé návrší. Vybudovaly jej před několika týdny oddíly anglických zákopníků pro četu francouzských vojáků, kteří tu měli bránit přístup k vesnici. Tam se přemístil také společný štáb, ale německá ofenzíva byla překvapivá a drtivá.
    Už několik dní pršelo a zem byla rozbahněná a studená. Oddíly unavených a raněných vojáků odešly zpět do svých výchozích pozic, nabrat nové síly. Už nebyla ani chuť, ani síla ošetřit těžce zraněné a důstojně pohřbít své mrtvé.
    Paul Durand umíral. V jedenadvaceti letech měl ještě rok studovat na pařížské Sorbonně a připravovat se na klidný život jako obchodní právník. A místo toho ležel v mokré a špinavé uniformě pod hrubou stříškou na studené zemi zákopu. Jeho jednotka ustupovala natolik chaoticky, že na některé své vojáky zapomněli.
    Před několika hodinami vybouchl dělostřelecký kartáč, vypálený z německých pozic tak blízko od něj, že mu téměř roztrhal polovinu těla. Bylo s podivem, že tak těžké zranění ještě přežil. Ale život z něj unikal každým okamžikem.
    „Ist da jemand?“ ozvalo se z predprsně zákopu. Paul Durand ztěžka otevřel oči. Tak to je konec, vrátila se německá pěchota, pomyslel si.
    Zasténal.
    „Schließlich ist jemand hier!“
    Do zákopu seskočil voják v uniformě pruského pěšáka s typickou helmou s hrotem na vrcholu a mávnul napřaženou puškou s nasazeným bodákem. Byl špinavý, potrhaný, ale viditelně nezraněný.
    „Somit gibt es Französisch!“ usmál se.
    „Co jsi zač, Frantíku?“ promluvil pak perfektní francouzštinou. „Kde ses tu vzal tak najednou, vaši už běží někam k Paříži…“ Rozhlédl se po okolí a zamračil se.
    „Nechali tě tady, koukám, že jsi dostal pořádně zabrat.“
    Francouzský voják se ztěžka pozvedl na loktech a prohlížel si zastřeným zrakem svého společníka.
    „Kdo jsi, a co tu děláš? Máš někde oslavovat vaše slavné vítězství. A jak to, že mluvíš tak dobře francouzsky?“
    Němec se rozesmál upřímným smíchem, trochu nepatřičným v tom smutném místě.
    „ Gefreiter Dieter Blumenthal, před pár měsíci ještě student lékařské fakulty University Ludvíka Maxmiliána v Mnichově. A dnes jeden z asistentů hlavního felčara z osmnáctého pěšího pluku. A v Mnichově jsem chodil do francouzského gymnázia, tam se jinak, než po vašem nemluvilo.
    Tady jsem se nějak ztratil, na můj vkus to nějak moc bouchalo. Myslel jsem, že mířím k našim a ono ne, mám tu nepřítele,“ usmál se a ze špinavého obličeje zasvítily bílé zuby.
    „Jaký já jsem tvůj nepřítel. Naposledy jsem si vystřelil na cvičišti a náš velitel nestačil kroutit hlavou, jak mi to šlo. Pro mne měla válka skončit už dávno…“
    Německý voják přejel očima jeho zakrvácenou uniformu.
    „Dostal jsi to pořádně. Podívám se na to, ale asi by to chtělo nemocnici. Jenže tady v okruhu několika kilometrů je jenom bláto a smrt.“ Francouz mávl rukou.
    „Asi už mám dost…“
    Svobodník vytáhl z pouzdra bajonet a rozříznul francouzskou uniformu. Pak se poškrábal za uchem.
    „Příteli, tady jsou moje znalosti nanic. I kdybych byl universitní profesor, nepomůžu ti.“
    Z torny na boku vytáhl několik pruhů plátna a pokoušel se obvázat potrhané tělo.
    „Bolí to, já vím. Ale jak ti mám pomoci…“ Sáhl do kožené kapsy na opasku a vytáhl malé dřevěné pouzdro. Opatrně do dvou prstů uchopil tenkou injekční stříkačku. Rozhlédl se po blátivém a studeném okolí. Šeřilo se.
    „Tohle jsem si schovával pro sebe, ale kdoví, co bude za chvíli. Tobě to ale pomůže docela určitě…“
    Vojín Durand pochopil.
    „Kamaráde, škoda, že jsme se nepotkali někde jinde a v jiné době. V Mnichově bys mne pozval na pivo a já tebe na oplátku v Paříži do kavárny na Champs Elyssées, koukali bychom na klidný svět s krásnými ženami a zářícím sluncem…“
    Němec pomalu sejmul přilbu z hlavy a prohrábl si potem slepené světlé vlasy.
    „Nevím, co říci… Zatracený život…“
    Durand si povzdechl a pomalu sáhl do pravé náprsní kapsy. Vytáhl odtud malou podlouhlou plechovou krabičku, obtočenou několika závity narezlého drátu.
    „Kdybys měl někdy po téhle blbé válce cestu do Paříže, zajdi do rue Edmont Valentin číslo deset. Určitě ji najdeš, je kousek od Eiffelovy věže. Tu adresu si pamatovat nemusíš, je vyškrábaná tady zezadu na dně. A předáš ji…“
    Sykl bolestí.
    „Tak už mi sakra píchni tu zatracenou injekci…“
    Zmučené tělo ten jemný vpich ani nezaregistrovalo.
    „Zůstanu tady s tebou,“ usmál se smutně německý voják. Rozhlédl se po rozryté a bahnité pláni.
    „Slyšel jsi?“ Francouz zavrtěl hlavou. Usmíval se, pomalu už ho jeho strašná zranění přestávala bolet.
    Blížila se k nim zvláštní postava. Muž v neurčité, potrhané uniformě, se stopami krve a několika zřetelnými průstřely. Zdálo se, jako kdyby byl oblečen v různých výstrojních součástech válčících armád. Jeho chůze byla zvláštně toporná a viditelně si nic nedělal z toho, že je nekrytý na volné pláni.
    Bezvýraznýma, jako noc černýma očima se podíval na oba vojáky v zákopu. Zdálo se, jako kdyby se okolo nich najednou hodně ochladilo.
    „Kdo jsi?“ Německý svobodník pocítil zvláštní tíseň.
    „Já? Jsem Smrt,“ odpověděl děsivý příchozí dutým, plechovým hlasem. „Mám tu práci.“
    Pomalým táhlým pohybem kostnaté ruky ukázal na zraněného francouzského vojáka.
    „Smrt?“
    Podivná postava se pomalu otočila na německého vojáka.
    „Ano, Smrt. Ale tebe se to netýká, přežiješ všechno a máš ještě pár let před sebou.“ Zasmál se skřípavým smíchem.
    Paul Durand zavřel oči, tělem mu prostupovala klidná, teplá vlna. Uvolnil se a naposledy otevřel oči.
    „Děkuji… vám oběma…“

    Paříž se v roce 1920 už pomalu stačila zotavit z následků světové války. Kavárny a restaurace už znovu fungovaly a život na ulicích se vrátil do starých kolejí. Hlavní město Francie se znovu začalo otevírat světu a velký lékařský kongres v hotelu Ritz byl jednou z významných akcí toho roku. Sjelo se sem mnoho významných lékařských kapacit a také ti mladší, kteří přijeli spíše na zkušenou.
    Doktor Dieter Blumenthal našel ulici Edmonda Valentina docela snadno, i díky agilnímu recepčnímu v hotelu, který jej ještě vybavil podrobnou mapou centra města.
    Dům číslo deset se nijak neodlišoval od těch ostatních v ulici. Čtyři patra, pár květin za okny, na dohled od Eiffelovy věže, tentokrát natřené červeno-modro bílou vlasteneckou barvou.
    Vstoupil dovnitř prosklenými vchodovými dveřmi a ve druhém poschodí hned naproti schodišti objevil ručně psanou jmenovku Durand.
    Zaklepal. Za nějakou chvíli uslyšel zevnitř váhavé, jakoby nejisté kroky. Dveře se otevřely. Stála za nimi štíhlá mladá žena v šedých dlouhých šatech a s malým kloboučkem, posazeným na hlavě trochu nakřivo. Za ruku držela asi čtyřletého chlapce. Ve tváři měla jakýsi dychtivý výraz, který zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.
    „Přejete si?“
    Lékař nadzvedl tvrdý klobouk.
    „Omlouvám se, že jsem vám sem tak vtrhnul. Hledám Durandovy…“
    Žena lehce přimhouřila oči a pokrčila rameny.
    „Pokud myslíte starého pana Duranda, ten je v Ústavu pro duševně choré ve Vincennes na zotavené. Paní Durandová zemřela před několika měsíci. A jejich syn, Paul, se zatím nevrátil z války…“ Setřela slzu.
    „Zatím obývám jejich byt a čekám na Paula každý den. Přece se stále ještě vracejí vojáci z fronty a kdoví, kam ho ta hrozná válka zavála…“
    Dieter Blumenthal sjel očima na chlapce, který na něj nebojácně hleděl a trochu se mračil. Na okamžik se mu před očima objevil umírající francouzský voják v mokrém bahnitém zákopu kdesi uprostřed bitevního pole… Usmál se na něj. Pak zvedl pohled zpátky k ženě v šedých šatech.
    „Byl jsem taky ve válce a tuhle krabičku jsem našel v jednom ze zákopů po bitvě. Je na ni vyškrábána tato adresa, takže jsem si řekl, že pokud se vrátím domů, předám ji těm, kteří na ni třeba čekají. Určitě neztrácejte naději.“
    „Děkuji vám, pane…“ Žena mu podávala ruku. Stiskl ji.
    „Jmenuji se Blumenthal. Pozdravujte pana Duranda.“
    Pohladil chlapce po nepoddajných vlasech a pak svižně seběhl dolů po prošlapaných schodech.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    PROROCTVÍ
    „Nikdy nepoznám, jestli to jsou naši, nebo oni“, Sára vzhlédla vzhůru a naslouchala hluku motoru nad střechou. Odmlčela se, přitom chvatně rozbalovala další obvaz.
    „Jsou naše, poznáte je stejně, jako hudbu. Letadla Francouzů zní úplně jinak. Pamatujte si, německá hudba je lepší!“ Desátník se pousmál a držel hlavu tak, aby mu mohla vyměnit tampony na očích. „Hluk správně pracujícího motoru letadla je jako ta nejlepší symfonie. Zvlášť když přiletí včas a odvede dobrou práci.“
    Sára se zamračila. Rychle desátníkovi vyměnila tampony za čisté a ovázala mu hlavu. Jemně ho vzala za ruku. Zvednul se a ona ho odvedla k ostatním. „Jenže ta práce je hrozná. Umírají při tom lidé!“
    Desátník položil ruku na rameno kamarádovi, který stál před ním a druhou si přejel knírek. „Líbí se mi váš hlas. Až se mi zrak vrátí a dostanu dovolenou, přijedu za vámi. A budu vám vyprávět o hudbě. A taky s vámi chci namalovat obraz.“
    „Ani nevíte, jak vypadám. Třeba se vám nebudu líbit, jestli...“ Sára se znovu zarazila. Dost možná, že ji nikdy neuvidí a neuvidí ani nic jiného. A stejně jsou na tom desítky dalších mužů, které k ní dnes přivádí ze zákopů.
    „Sestro!“ Volání zdravotníka jí rázem vrátilo do reality. „No tak, sestro, nebavte se tam a pospěšte si. Tenhle je na tom hodně špatně“.
    Zatímco se rozběhla k nosítkům s nově přineseným raněným, skupina oslepených vojáků se dala do pohybu. Byli spolu spojeni rukama jako korálky navlečené na provázku. První šel vojín, kterému popálil výbuch granátu obě paže, ale oči mu naštěstí nezasáhl. Měl ruce provizorně ovázané, zavěšené v pruzích narychlo rozřezané celty. Za ním šel první z nešťastníků, které oslepil bojový plyn. Držel se ho za ramena stejně, jako jeho vlastní ramena pomohla kamarádovi za ním. Takto pospojováni se pomalu vydali ze dveří stáje, která sloužila jako provizorní ošetřovna. Budou muset jít blátem několik hodin, než dojdou k nemocnici pro lepší ošetření.
    Sára zvedla hlavu od nosítek a ještě jednou se ohlédla za desátníkem. Už se neusmíval a spíš cítila, než viděla, jak na něj dolehla tíže slepoty.
    ***
    Kardinál se rozhlédl po místnosti. Ticho rušilo jen tikání hodin a těžké oddychování jeho společníka. Neviděli se od doby, co nastoupil do úřadu. Kardinálův hlas prozrazoval vzrušení, které se ani nesnažil skrýt.
    „Máš na mysli události z Fatimy? Přijel jsi sem kvůli tomu něco vyšetřovat?“
    Společník si otřel upocené čelo kapesníkem a se staženými rameny přikývnul. „Je to tento měsíc přesně rok po zjevení Sluneční paní. Nebylo to jen bláznivé vidění vesnických dětí. Vůbec poprvé máme k dispozici fotografie takové události. Stalo se to v přítomnosti desetitisíců svědků a rok 1917 se tím nesmazatelně zapsal do historie!“
    „Hanzi, je válka a já nevím, co pro tebe dokážu udělat. Svatý otec byl o zjevení paní a zápisu proroctví samozřejmě informován téměř okamžitě. Jenže je to celé takové nepravděpodobné. Vždyť si to vezmi. Hovoří se v něm o zasvěcení Ruska, nějaké strašlivé zbrani budoucnosti a o událostech nedozírných rozměrů, když k zasvěcení nedojde. A pak je tu jakási poslední část proroctví, kterou nechce Svatý stolec zveřejnit za žádnou cenu. Co ode mne vlastně očekáváš?“
    „Potřebuji od tebe jediné“, muž si znovu otřel kapesníkem čelo a zamžikal očima, „chci najít jednoho člověka, po kterém pasu už roky. Musíš mi v tom pomoct!“
    Kardinál se zvednul ze židle a došel k oknu. Podíval se na zataženou podzimní oblohu a chvíli přemýšlel. Pak se pomalu otočil a s výrazem hrůzy zašeptal:
    „Hanzi, za celá léta, po která tě znám, vím, že máš jediné poslání. Ty hledáš antikrista!“
    Ticho znovu opanovalo místnost a kardinálův společník si pomalu sejmul brýle. Dalším kapesníkem otíral jejich skla a krátkozrakým pohledem přejížděl po předmětech v okolí. Pak odmítavě zakroutil hlavou a nasadil si brýle zpět.
    „Myslím, že tentokrát ne. Tedy původně to tak bylo. Vlastně ano i ne, už před lety jsem pochopil, že musím hledat jinak.“ Zhluboka se nadechl a pomalu se rozpovídal.
    „Nemůžu ti shrnout posledních dvacet let pátrání do jedné hodiny povídání, ani do jednoho dne. Na to je to moc složité a musel bych ti předkládat řadu drobných důkazů. Přitom čas neúprosně běží. I teď se děje něco, čemu bychom měli zabránit. Jen nevíme kde to je.“ Vyjmul z kožené brašny notes s poznámkami a zalistoval v něm.
    „Bohužel, pravdivost toho, co ti teď povím, může potvrdit až bližší či vzdálenější budoucnost. Chtěl bych se mýlit, ale události posledních let tomu nenasvědčují.“
    Kardinál se zamračeně posadil do protějšího křesla a nervózně sepjal ruce. Pak si znovu stoupnul a začal rázovat po místnosti.
    „Ne Hanzi, sedět nebudu, protože kdykoliv o tobě uslyším, vždy je to v souvislosti s nějakou hrůzou pro církev a pro lidstvo. A teď tě tu mám dokonce osobně!“ Kardinál se zarazil v chůzi a opřel se o roh knihovny. „Děsíš mě už jen tím, že jsi přišel. Sice je to jen iluze, ale když budu stát, budu mít alespoň dojem, že mohu utéct od toho, co mi povíš.“ Upřel nervózní pohled na společníka a s těžkým povzdechnutím mu naznačil, aby pokračoval.
    „Dobře,“ muž se na chvilku zahleděl do notesu, jako by si chtěl ještě něco ověřit. „Přelom století vždy provází obavy z konce světa. Lidé propadají hysterii, sedají na lep darebákům. Víš co se dělo v devadesátých letech v Evropě a v Rusku. Když pak ve čtrnáctém zastřelili následníka rakouského trůnu, paradoxně málo kdo věřil tomu, že z toho bude světová válka. Teď je podzim osmnáctého roku, ale konec války je v nedohlednu. Ačkoliv pokud se nemýlím, tak to, co nazýváme válkou, ještě letos skončí a začne jiná válka, skrytá pro většinu lidí.“
    Kardinál mlčky přikývnul. „Předpokládám, že jsi měl na mysli sekty a v poslední době i Rasputina? Myslíš, že to bude pokračovat?“
    „Ano. Bohužel kvůli válce jsem se nemohl k Rasputinovi dostat blíž a teď je už mrtvý. Ale i on hrál důležitou roli v tom, co se má stát.“ Muž zaklapnul notes a vrátil ho do brašny. „Zkrátka a dobře, daly se do pohybu hrozné věci. Možná že Rasputin je toho dobrým příkladem. Ovládal celou carskou rodinu a výsledkem byla rostoucí nenávist Rusů k Romanovcům, která v sedmnáctém vyvrcholila revolucí.“
    „Myslíš, že to nějak souvisí s proroctvím z Fatimy?“ Kardinál povytáhnul obočí a přeci jen se rozhodl si sednout.
    „Bezpochyby. Smrdutý alkoholik, prostopášník a děvkař. A přeci jen se dokázal vetřít do carské rodiny, kde hrál roli důležitější, než sám Mikuláš. Carevna mu zcela podlehla, jejím prostřednictvím vládnul celé zemi.“
    „Říká se, že dokázal léčit jejího syna,“ kardinál se poškrábal za uchem, „byla to vzdělaná dánská princezna, ta by přeci nepodlehla jen tak nějakému tmáři a sukničkáři.“
    „No právě. A přitom podle toho, co se mi podařilo zjistit, byly jeho metody léčby čistým čarodějnictvím, prodchnutým sexuální zvrhlostí a špínou.“ Muž si opovržlivě odfrknul. „Ovšem když se ho pokusili zabít, přežil otravu jedem, střelbu, pobodání nožem a nakonec ho dokázali až utopit.“
    „Slyšel jsem o tom,“ kardinál přikývnul, „ jak to bylo ale doopravdy, to se vzhledem k poslednímu vývoji v Rusku asi nedozvíme. Revolucionáři tam vraždí každého, kdo se jim postaví do cesty.“
    „Pravda. Víš o tom, že jednoho z nich jsme jim tam poslali z Německa?“
    „Je to nějak důležité? To je přeci spíš politika, my ale mluvíme o zjevení ve Fatimě v Portugalsku a o čemsi, co se má dít podle tebe na západní frontě.“ Kardinál pochybovačně povytáhnul obočí a opřel se lokty o kolena. Upíral při tom zrak do podlahy.
    „Je to důležité. Ten revolucionář se podle mého pátrání setkal v Německu se stejným mužem, který někdy v roce 1906, nebo ještě dřív, vyhledal Rasputina. Ještě v době, kdy byl naprostou nulou, spíš poustevník, než cokoliv jiného. Teprve pak se Rasputin stal tím, jak jsme ho všichni poznali. Můj člověk se tenkrát v Rusku dostal do blízkosti i dalších lidí, včetně nějakého Gruzína, bývalého studenta semináře a teď člena politické opozice. Bojím se, že o něm jednou také uslyšíme.“
    „Ty znáš toho revolucionáře?“
    „Bohužel ne, byl součástí nějaké skupiny, která se odtrhla od socialistů. Když jim doma hořelo za patami, utekli k nám, Teď je tam poslali zpět, zřejmě aby pomohli srazit Rusko na kolena. Odjeli dřív, než jsem se k nim dostal. Dozvěděl jsem se o nich vlastně až v souvislosti se sledováním mého člověka.“
    „A co chceš dělat tady? Jak ti mám pomoct se k němu dostat? Předpokládám, že tvůj člověk je na německém území.“
    Muž rychle přikývnul a popostrčil si brýle na nose. „Ano, musím se k němu dostat. Podle všeho působí poslední rok v armádě na západní frontě, nebo v její blízkosti. Myslím, že nejsnáze to půjde v roli polního kaplana. Budu tak mít dostatek volného pohybu a budu při tom v samotném centru dění.“
    Kardinál se udiveně napřímil. „Uvědomuješ si, Hanzi, to riziko? To by znamenalo, že půjdeš do první linie. A konec konců, jsi taky kněz. Můžeš se na frontu dostat i bez mojí pomoci.“
    „To máš sice pravdu, ale s tvojí pomocí se mohu dostat okamžitě tam, kam potřebuji a bude-li třeba, věřím, že zařídíš moje přeložení na jiné místo.“ Muž nespokojeně pokrčil nos a po krátkém zaváhání pokračoval, „nikdo nesmí vědět důvody mých přeložení. Bude jich možná víc.“
    „Vysvětlíš mi to nějak?“
    „Já totiž pořád nevím, za kým jdu. Já jsem toho člověka nikdy neviděl. Mohu sledovat jen stopy, které za sebou zanechává.“
    „Vraždy?“
    „To není úplně přesné,“ muž si povzdychnul a rozhlédl se po místnosti, jako by hledal odpověď někde v policích mezi knihami, „ono vlastně za ním bezprostředně těch mrtvých moc nezůstává. Smrt jde ve stopách těch, na které působil. Obyčejní lidé se po setkání s ním postupně mění ve zrůdy.“
    Kardinál zalapal po dechu, „to ale znamená, že jsou...“
    „Že jsou posedlí ďáblem,“ muž za něj pomalu dokončil větu. V místnosti opět nastalo ticho. Tikot hodin ale tentokrát zněl tak, jako by hodiny odpočítávaly čas ke konci světa.
    Muž se náhle zvedl z křesla, uchopil brašnu a pověsil si ji na rameno. V jeho pohledu se zračily stejnou měrou odhodlání i únava. „Karle, při všem, co nás spojuje, při našem přátelství a církvi, kterou oba tak milujeme, já tě zapřísahám! Nikdy s nikým o tomto rozhovoru nemluv. Zítra si přijdu pro pověření. Potřebuji se co nejrychleji dostat k některé bojové jednotce v okolí Pasewalk. Můj člověk by se tam mohl vyskytovat, možná tam už působí. A mám indicie, že se to velmi týká utajené části proroctví z Fatimy.“
    ***
    „Plukovníku! Plukovníku, prosím pojďte se podívat!“ Poručík se vyhoupnul z opuštěného zákopu.
    Plukovník kývnul na dva vojíny s nosítky, aby počkali na místě. Pomalu obešel poručíka a naklonil se nad zákopem, který skrýval nález. Chvíli se soustředil na to, co vidí a pak znechuceně odvrátil hlavu.
    „Tohle nezpůsobil výbuch granátu, to je práce nožem! V téhle válce jsem už viděl ledacos, ale tohle je opravdu odporné!“ Plukovník sáhnul do kapsy a vylovil krabičku s doutníky. Když si zapaloval, zatřásla se mu ruka.
    Poručík pokynul vojínům s nosítky. „Posbírejte to a postarejte se o uložení!“
    Plukovník zamračeně sledoval pobledlé vojíny, jak vstoupili do zákopu a začali nakládat ostatky. Pak se obrátil k poručíkovi.
    „Je to vražda. Hnusná vražda spáchaná na mladém děvčeti. Takhle ji zohavit mohl jedině úchyl. Kněz bude mít dnes smutnější práci, než obvykle.“
    „Spíš rabín. Byla to židovka.“
    Plukovník povytáhl obočí. „Vy jste ji znal?“
    „Ano pane, jmenovala se Sára. Pracovala jako sestra v polní nemocnici. Velmi hodné a slušné děvče. Toho, kdo jí to udělal, bych vlastnoručně narazil na kůl!“
    Plukovník si povzdechnul. Tahle podivná válka trvala už příliš dlouho a mrtvých v ní bylo tolik, že se v tom jedna zdravotní sestra ztratí, jak jehla v kupce sena. Za týden si na ni už nikdo ani nevzpomene.
    „Když jsme u těch duchovních, dnes měl dorazit nový kaplan. Víte o něm poručíku něco?“
    „Ano pane, už jsem ho viděl. Je to zvláštní člověk a šikovatel mi říkal, že přijel s papíry, které mu vystavili někde hodně vysoko. Nakonec, myslím, že se s ním brzy seznámíte osobně. Jestli se nemýlím, vidím ho právě přicházet.“ Poručík ukázal rukou směrem k nejbližším stavením, zpoza kterých se vynořila mírně obtloustlá postava v uniformě vojenského kaplana.
    „Pane plukovníku...“ Kaplan se postavil do pozoru, ale plukovníkovo mávnutí rukou ho zarazilo hned na začátku.
    „To je v pořádku, otče.“ Plukovník kývnul směrem k vojínům, kteří právě vyzvedli nosítka ze zákopu a vydali se směrem k márnici. „Bohužel tu budete mít hodně práce.“
    „Na štábu mi řekli, že se tu našlo nějaké tělo.“ Kaplan se zadíval na nosítka a rysy jeho obličeje nabyly tvrdého výrazu. „Tohle ale není voják, to vypadá na ženské tělo. V hrozném stavu!“
    „Vše nasvědčuje tomu, že se tu odehrála vražda. Možná nějaká rituální.“ Plukovník odhodil zbytek doutníku a zamyšleně pokračoval. „Tady poručík říká, že šlo o mladou židovku. Možná že tu proběhnul nějaký obřad...“
    „Nesmysl!“ Kaplan se otřásl, ale hned ovládnul emoce. „Promiňte, pane plukovníku, nechal jsem se unést situací. Žádné obřady tohoto druhu mezi židy neexistují, jsou to jen pomluvy a nesmyslné předsudky. Podle toho, co jsem zahlédl, to bylo jen sprosté a bestiální běsnění. Myslím, že bychom to mohli velmi rychle vyšetřit.“
    „Máte s tím nějaké zkušenosti?“ Plukovník udiveně povytáhnul obočí a zadíval se upřeně na kaplana.
    „Byl jsem něco jako interní vyšetřovatel. I v církvi se odehrávají skutky, které jsou v rozporu s církevním právem. Máme své vyšetřovatele. A ne špatné.“
    „A co vás sem, otče, přivedlo? Tady nejste v kostele. Jsme uprostřed války!“ Plukovník se spolu s poručíkem vydal směrem ke stavením následován kaplanem, ze kterého nespouštěl zrak.
    „Země je ve válce, mladí lidé umírají v zákopech. Cítím, že moje místo je teď tady.“ Kaplan zalovil v kapse a vytáhl starý notes. Pomalu v něm listoval a zalovil i v druhé kapse pro tužku. Rychle si udělal pár poznámek. „Myslím, že vám budou mé zkušenosti velmi užitečné.“
    ***
    Kardinál mlčky hleděl na svého společníka. Hlavou se mu honily černé myšlenky. Válka skončila již před pár měsíci, přesně jak muž před ním předpověděl právě v této místnosti. Ale mnohé události se vyvíjely dál překotným tempem, které vůbec nesvědčilo o nastolení toužebně očekávaného míru.
    „Měl jsi pravdu, Hanzi“. Kardinál se tiše rozpovídal. „Jedna válka skončila a druhá, v pozadí, pokračuje. V Rusku je situace naprosto nepřehledná, Německem zmítají nepokoje, Rakousko se rozpadá.“ Smutně si povzdechl a podíval se na kříž, který svíral v rukou. „Jak dopadlo tvoje pátrání?“
    Muž se zavrtěl v křesle, opřel se a zadíval dlouze do stropu. Po chvíli se dal do vyprávění.
    „K jednotce jsem dorazil zase pozdě, ale jen o pár dní. Můj člověk tam zcela nepochybně působil už po delší dobu. Dá se to poznat z chování lidí v okolí. Jeden mladík ze statku předělaného na polní lazaret tam zabil zdravotní sestru, židovku. Nebyl ale jediný, kdo se tam změnil. Byla to odporná a zbytečná vražda. A taky hloupě provedená. Našli jsme ho ještě ten samý den a večer už visel. Přiznal se hned, jak jsem na něj trochu zatlačil.“
    Muž na chvíli přestal s vyprávěním a hladil si bradu, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. „Karle, musel bys vidět jeho oči. To bylo jako hledět do samotného pekla.“
    Kardinál mlčky přikývnul a nechal ho, aby pokračoval.
    „V té době, kdy tam můj člověk působil, jsme použili proti nepříteli bojové plyny. Mělo dojít k pobití stovek, možná tisíců nepřátel bez jediného výstřelu. Už jenom to svědčí o tom, že se tam dělo něco divného. I válka má svá pravidla a toto byla špinavost v dosud nebývalém rozsahu. Vítr se ale otočil a plyn, který měl zasáhnout nepřítele, zranil a zabil stovky našich vojáků. Stali jsme se obětí své vlastní zbraně.“
    „Myslíš, že to má na svědomí tvůj člověk?“ Kardinál k němu nevěřícně vzhlédnul.
    „Nejen to. V osadě, kde byla moje jednotka, byl zřízen provizorní lazaret, kam přiváděli vojáky, kterým plyn zasáhl oči. Většina z nich dočasně nebo dokonce trvale oslepla. Ta zavražděná dívka je ošetřovala před přesunem do nemocnice. A ten kluk tam taky pracoval. Měli k sobě velmi blízko. Jenže pak se stalo to, že se podle jiné zdravotní sestry sblížila s nějakým desátníkem. Vlastně ani o sblížení nešlo. Ona ho ošetřovala a desátník slíbil, že za ní přijede, až se uzdraví. Chtěl s ní namalovat obraz. Oficiální verze zní, že na ní kluk začal žárlit a ve vzteku ji za pár dní zabil.“
    Kardinál se podíval muži zkoumavě do očí. „A ta neoficiální verze je jaká?“
    „Na tu jsem přišel bohužel až potom, co ho pověsili. Pracoval tam i jeden údajně místní doktor. Jeho jméno ale překvapivě nikdo nezná. Prostě se tam objevil a po čase zase zmizel. Moc se s nikým nebavil, ale kluka si prý docela oblíbil. Možná až moc, protože spolu trávili spoustu času, pokud tedy zrovna nějaký měli. Dokonce i s tím desátníkem mluvil a dal mu první ošetření, než se ho ujala ta sestra a obvázala ho na cestu do nemocnice.“ Muž se na chvilku odmlčel a stisknul zuby. „Karle, já myslím, že ten doktor je můj člověk a že s tím klukem a desátníkem měl nějaké plány. Jenže u kluka se to vymklo kontrole.“
    Kardinál se zvednul z křesla a začal rychle přecházet po místnosti. „Ale to pak znamená, že když najdeš desátníka, budeš možná znát i toho doktora!“
    Muž si sundal brýle a promnul si unaveně oči. „Bohužel, tak snadné to nebude. Jména vojáků zasažených plynem v tomhle lazaretu neměli. Rychle jim poskytli první pomoc a poslali je do nejbližších nemocnic. Cestou jich několik zemřelo, včetně dvou desátníků. V nemocnici, kam většina z nich dorazila, jsem si vyžádal seznam těch, kteří tam byli ošetřováni. Jenže desátníků tam bylo zase několik. S pár z nich jsem i mluvil. Nemohli mi nic říct. Jednak byli oslepení a tudíž nic neviděli, a jestli mezi nimi byl i ten, kterého jsem hledal, nepoznal jsem to na něm. Mám jejich jména, ale nezbývá, než počkat, za kým z nich se v budoucnu objeví krvavá stopa.“
    Muž zalovil v brašně a podal kardinálovi list papíru se jmény asi dvaceti mužů. Ten ho s povzdechnutím začal číst:
    Bauer Johann, Gross Alfred, Hermann Fritz, Hitler Adolf, Kraus Erich, Maier Friedrich...
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.