Svatoušek

124»

Komentáře

  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    31
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    V tunelu kanalizace panovala tísnivá tma a vlhko. Helena podpírající Taubera se zaťatými zuby následovala mihotavé světlo Fa Liina telefonu, které poskakovalo několik metrů před ní. Ušli už minimálně dvě stě metrů, ale východ byl stále v nedohlednu. Pokud tedy tento podzemní labyrint nějaký východ vůbec měl.
    Zachvěla se zimou; v tunelu mohlo být okolo patnácti stupňů, ale Heleně připadalo, že se prochází po Sibiři. S bodnutím u srdce si vzpomněla na huňatý svetr, který nechala ležet v Orionově autě, a ze kterého pravděpodobně nezbylo více, než hromádka popela na podlaze zdevastovaného bytu. Posledního pojítka s Vaškem…
    Tauber hlasitě zasténal, zarazil se a Helena měla co dělat, aby je oba udržela na nohou.
    „Už dál nemůžu,“ zašeptal s tváří zkřivenou bolestí. „Musím si odpočinout.“
    „Dobře… Tady se zapřete… Raz… Dva… Tři…“
    Pomohla skuhrajícímu Tauberovi ke stěně a pomalu ho usadila. Novinář blaženě vydechl. Helena s velkým přemáháním sjela očima k jeho pravé noze, aby zkontrolovala škody.
    Na první pohled vypadala naprosto v pořádku, nebyla zkřivená do podivných pozic a ani z ní netrčely žádné cizí předměty, to bylo uklidňující. Starosti jí však dělalo, že celá oblast od chodidla do půlky holenní kosti se i při tak mizivém osvětlení leskla.
    Znovu si vybavila těch posledních pár okamžiků, než tajným poklopem v podlaze seskočila do tunelu.
    Tauber s Fa Li odhazují zápalné lahve… Oheň pohlcující vše v dosahu… Plameny blížící se k autu…
    S bušícím srdcem se otočila k agentce; stála opodál jako smrtící přízrak připravený kdykoliv zaútočit. „Potřebuju posvítit.“
    „Nemáme čas, musíme-“
    „DEJTE MI TO SVĚTLO SAKRA!“
    Helenin hlas se prohnal tunelem, jako by zařvala do obrovského megafonu. Fa Li, zaskočená její reakcí, jen naprázdno sklapla pusu. S nic neříkajícím výrazem jí podala mobilní telefon a vrátila se zpět na místo. U tohohle být nemusí.
    „Hlavně se tu o mě nepoperte, dámy,“ procedil Tauber skrz zaťaté zuby. Bylo vidět, že už dlouho nevydrží. Helena mu věnovala rozpačitý úsměv, na to jediné se v tu chvíli zmohla.
    Teď hlavně nesmíš panikařit. Max potřebuje pomoct, vzchop se!
    Třesoucími se prsty znovu rozsvítila mobil a namířila proud světla na Tauberovu nohu.
    „Ježíši!“
    Ačkoliv se pokoušela ze všech sil udržet, to, co uviděla, jí převrátilo žaludek naruby. Stihla se jen tak tak odvrátit, čímž zachránila Tauberův klín od návalu žaludečních šťáv. Dokonce i ostřílená profesionálka Fa Li znechuceně odvrátila tvář.
    Novinářovo lýtko bylo od spodu až ke koleni rudé a viditelně napuchlé. Z nohavice kalhot zbyl jen spálený hadr, jehož kousky zůstaly zachycené v čemsi, co kdysi byla kůže, ale nyní připomínala spíš rozteklý, vrásčitý sýr. Na holenní kosti se vytvořila rozšklebená jizva plná krvavé hmoty s kousky zuhelnatělé tkáně. Jako odporná, připálená lidská pizza.
    „No, máma mi vždycky říkala, ať si nehraju se sirkama.“ Tauberův obličej byl zbrocený potem. „Podělaný Molotovův koktejl.“
    „Teď hlavně odpočívejte,“ řekla tiše Helena a začala mu kapesníkem sušit čelo. Dávala si přitom velký pozor, aby očima nesklouzla zpět k jeho noze. Potom se otočila k agentce: „Dlouho už nevydrží, musíme ho dostat do nemocnice.“
    „To je moc riskantní.“
    „Co?! Viděla jste vůbec to jeho lýtko? Potřebuje doktora a hned!“
    „Jenomže když půjde do nemocnice, tak ho policie začne vyslýchat ještě dřív, než dorazí na sál! Pošle to ke dnu celou akci!“
    „Akci? Vám jde jenom o tu podělanou akci?!“ Helena byla rozpálená do běla. Nechápala, jak může být Fa Li tak necitelná. Nejradši by jí dala pár facek. „Max může umřít a vy se staráte o to, jestli splníte další kvótu ve svém vražedném žebříčku?“
    „Umřít může každý, slečno Pokorná! Důležité je jenom to, zda měla smrt přínos nebo ne. Měla byste si to už konečně uvědomit. Aspoň, že Fénix to chápal…“
    Helena jako by dostala pěstí. „Ty jedna lhářko! Vašek by nikdy v životě neobětoval něčí život! Takový on ne-“
    „K ZEMI!“
    Fa Li se vrhla na Helenu a jen tak tak se jí podařilo zabránit nejhoršímu. Projektil neškodně prosvištěl kolem nich, zavrtal se do zdi a explodoval. V uzavřeném tunelu to znělo jako výbuch dělostřeleckého granátu.
    „Halt und Hände hoch!“
    „Policie? Jak nás mohli tak rychle najít?!“ zeptala se Helena a začala se plazit ke skučícímu Tauberovi. Fa Li mezitím několikrát vystřelila po útočnících, jejichž laserové zaměřovače tápaly po zdech kanalizace.
    „Tohle není policie,“ zavrčela, když jí pokropila sprška cihlového obložení, „ta se nejdřív ohlásí. A hlavně nepoužívá R.I.P.“
    „Nepoužívá co?“
    „Trhací náboje. Tyhle mrchy se při výstřelu roztříští na malé fragmenty, aby tak napáchaly ještě větší škody.“ Znovu vystřelila a tentokrát se ozvalo uspokojující zakvičení zraněného útočníka. „Daleko větší zábava je s nimi střílet, než jim uhýbat.“
    Helena její poznámku nijak nekomentovala. Měla dost práce s tím, aby zvedla Taubera na nohy. Když se jí to konečně povedlo, začali pevném závěsu společně klopýtat pryč. Fa Li jim byla v patách.
    O pár metrů dál se museli zastavit. Tunel se dělil na čtyři další ramena.
    „Kam teď?“
    „Do-doleva,“ zašeptal Tauber pomalu ztrácející vědomí, „musíme tím vlevo.“
    Dali se znovu do jejich komického běhu připomínající závody se svázanýma nohama a pokoušeli se vyhýbat zaměřovačům. Helenu zajímalo, jak útočníci můžou v takové tmě poznat rozdíl mezi zdí a lidským tělem, ale na odpověď čekat nechtěla.
    Tauber byl s každým krokem těžší a těžší. I jeho naříkání postupně sláblo, až se změnilo v přízračný chrapot.
    Bože, ať vydrží ještě chvíli…
    V ten okamžik se Tauberovi definitivně podlomily nohy.
    „Ne, ne, ne, ne! Teď ne!“
    Helena se pokoušela nápor novinářova bezvládného těla udržet, ale neměla sebemenší šanci. Skácela se k zemi a hlavou tvrdě narazila na okraj odtokového žlabu. Oči se jí naplnily slzami. Několik vteřin jen bezmocně ležela, než jí jedna z laserových teček přinutila vyškrábat se znovu nahoru.
    „Fa Li, musíte mi pomoct, Max omdlel a já…“
    „Nechte ho být, nemůžeme se s ním zdržovat.“ Agentka rychle vyměnila zásobník, vyslala dalších pár střel a couvala tunelem dál. „Na co ještě čekáte? Hněte sebou!“
    „Přece ho tu takhle nenecháme!“
    „Je mi líto, nemůžeme mu nijak pomoct.“
    „Vždyť ho zabijí!“
    „Jo, a nás taky, jestli se okamžitě nepohnete!“
    Kroky pronásledovatelů se rychle blížily a Helena věděla, že Fa Liina střelba je nezadrží na vždycky. Ale nemohla tam přece Taubera nechat jen tak ležet pohozeného v kanále, jako kus nějakého hadru. Jak by se pak na sebe mohla podívat do zrcadla?
    „Ne,“ řekla rozhodně. „Nenecháme ho tu takhle naservírovaného, aby s ním dělali-“
    „Oh, pane bože!“ Fa Li vztekle dokráčela k ní a jediným kopancem překulila Tauberovo tělo přes okraj žlabu. „Teď ho nenajdou, problém vyřešen. A vy už konečně hněte zadkem!“
    Náhle je do očí zasáhlo ostré světlo doprovázené ohlušující ranou. Pak se dostavila bolest. Nesnesitelná a mučivá, jako by jim odpálili hlavu. Přesto všechno byla Helena schopná dát dohromady poslední myšlenku: Fa Li zabila Taubera.
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    32
    Berlín – Německo


    Hlavní centrála německé pobočky Sektoru A121 se nacházela na samém okraji čtvrti Kreuzberg a stejně jako většina zdejších budov připomínala posprejované feťácké doupě. Běžného člověka by ani ve snu nenapadlo, že by ten odpudivý krámek na břehu Sprévy, nabízející zaprášené vinylové desky mohl skrývat moderní pracoviště pro více než dvě desítky zaměstnanců – techniků, analytiků, operačních koordinátorů a agentů -, kteří jako fantasticky přesný stroj dohlíželi na hladký průběh všech akcí probíhajících na území Německa.
    Nadine Bergerová, mladší koordinátorka s kódovým označením BER_026, právě dokončovala analýzu dat získaných během odpoledního cyklu, když se ozval tlumený, zato ale otravný zvuk alarmu.
    Překvapeně vzhlédla a zjistila, že vedlejší kóje je prázdná. Otráveně otočila oči v sloup.
    Když opustíte své stanoviště, nezapomeňte se odhlásit… Lidi notak, zas tak složitý příkaz to není.
    Z rozmrzelým výrazem přešla k sousednímu počítači. Na monitoru blikal varovný vykřičník s upozorněním, že bylo zahájeno automatické obnovení dat z přenosného stanoviště agenta v terénu.
    Frankfurt? Já myslela, že Hesensko je bez aktivit… pomyslela si překvapeně.
    Se svraštělým obočím se posadila do prázdné židle a zkontrolovala denní rozpis. Skutečně, v celé oblasti spolkové země nebyla hlášena žádná plánovaná, či probíhající mise. To ji zneklidnilo. Pokud není operace, nemohou být data a tudíž ani žádné zálohování, ale výstražné okno před ní říkalo něco jiného.
    Někdo v programu zjevně nehrál fér. Dělal na svém soukromém projektu a nyní se pokoušel spojit s centrálou, což mohlo mít jen dva důvody – mise skončila, nebo došlo k poškození úložiště. Ať tak či onak, záhadný aktivista měl smůlu. Nevyžádaná data nesměla být uložena.
    „Sorry kámo,“ řekla s pokrčenými rameny a najela kurzorem na výstražné okno.
    Už už chtěla kliknout na tlačítko ZRUŠIT, když se jí za zády ozval pisklavý hlas: „Ježíšmarjá zadrž!“
    Srdce se jí zastavilo. Zatímco se pokoušela infarkt rozdýchat, BER_025, mezi kolegy trefně přezdívaný Alf, se prosmýkl kolem ní a jako šílený skočil po myši. „Žes nic neudělala?“
    Nadine si kolegu vyděšeně prohlédla. Jeho prošedivělá kozí bradka byla dnes nadstandardně rozcuchána, havajskou košili s leopardím vzorem zdobily čerstvé skvrny od kečupu a jediný pár jogínských kalhot byl politý Coca Colou. Alf byl odpudivé stvoření samo o sobě, ale tentokrát působil dojmem, že ho v kantýně napadla koalice tamních potravin a dala mu co proto.
    „Ne, jen jsem chtěla vypnout ten alarm, myslela jsem, že už tu nejsi a zapomněl si se odhlásit…“
    „Odskočil jsem si k Samirovi na malý gáblík,“ zabručel. „Díky bohu, že jsem si přesměroval upozornění do mobilu. Málem jsi způsobila katastrofu!“
    „Prosím?! Pokud vím, tak pravidla Sektoru jasně zakazují jakékoliv neohlášené mise, takže ať už stahuješ cokoliv, okamžitě s tím přestaň.“
    „A pokud já vím, tak někde mezi těma tvojima pravidlama je i odstavec o strkání nosu na cizí stanoviště a… Zatraceně!“ Alf vytřeštil oči na monitor, až se Nadine bála, že mu vypadnou z důlků. Bez hnutí zíral na obsah stažených souborů, neschopný sebemenší reakce.
    Potom několikrát polkl.
    „Kdo je dneska hlavoun?“
    „Co?“
    „Hergot jsi snad hluchá? Ptám se, kdo je dneska vedoucí nočního cyklu.“
    Nadine si založila ruce na prsou. „Caesar, proč?“
    „Protože s ním musím okamžitě mluvit.“


    O zhruba pět set kilometrů dál sledovali von Sturmer, kapitán Zemanová a poručík Píková, jak v tunelu pod továrnou zmizela hlava posledního ze skupinky těžkooděnců. Jednotky hasičů kmitajících kolem nich likvidovaly poslední zbytky doutnajících trosek, zatímco přivolané policejní posily zápasily s nájezdy reportérů mačkajících se kolem areálu.
    Ve von Sturmerově vysílačce zapraskalo. „Tady … jedna… tělo… přepínám.“
    „Jedničko, tady velitel, opakujte. Není rozumět, přepínám.“ Pustil knoflík a několik vteřin čekal. Ozvalo se jen šumění doprovázené nepříjemným kvílením. Von Sturmer se otočil na technika: „Máme vizuální kontakt?“
    „Výbuch poškodil techniku, pane. Všechno, co sem přichází, teď vypadá jako Picassovy čmáranice, zkusím si s tím ještě pohrát, ale zázraky neumím. Je mi líto.“
    Von Sturmer přikývl. Kdyby si vedl seznam nejhorších dnů své kariéry, tento by s přehledem atakoval vrchní příčky.
    Měla to být jednoduchá akce… Tak jak se to sakra mohlo takhle zvrtnout?
    Nechápal to. Nechápal, jak mohla servírka a novinář utéct takovým profíkům, jako byli jeho muži. Setkal se už s různými typy, ale praxe potvrzovala, že Pokorná s Tauberem patřili do kategorie „Vidím ozbrojené komando – vzdávám se“. Ne, tihle dva rozhodně nebyli ti, kteří by dokázali úmyslně vyhodit do povětří celou budovu, jen aby tím zakryli svůj útěk; prostě by utekli a von Sturmerovi lidé by je do pár minut chytili.
    Jenomže v tomhle případě hrál velkou roli ještě jeden člověk. Žena, o které mu nikdo nebyl schopný říct, co je vlastně zač. Jedno ale bylo jisté, rozhodně to nebyla žádná soukromá vyšetřovatelka, vyšinutá únoskyně nebo cokoliv jiného, co figurovalo v dosavadních teoriích. Tato žena totiž dokázala racionálně myslet i pod velkým tlakem a v časové tísni. Vždyť od chvíle, kdy sestřelila policejní dron, jí zbývalo jen pár minut na vymyšlení únikového plánu, do kterého musela započítat i fakt, že potřebují před pronásledovateli aspoň malý náskok.
    Z toho von Sturmer vyvozoval dva závěry – měla hodně dobrý výcvik a ještě lepší praxi.
    Takže pokud to tělo v tunelu není její, budou mít kolegové s jejím hledáním celkem slušnou fušku.
    „Jedni-… velitele,“ ozvalo se náhle z vysílačky. „Dalš- …tělo.“
    Von Sturmer sebou překvapeně škubl a okamžitě se vrhl po přístroji. „Jedničko! Zopakujte, neslyšíme vás! Přepínám.“
    „…-šli Taubera… Potřeb…zdravotníky. Přepí-“
    Na nic dalšího už nečekal. Dřív, než stačila kterákoliv z českých policistek zareagovat, vyběhl von Sturmer z velitelského stanoviště a hromovým hlasem zařval: „ZDRAVOTNÍKY DO TUNELU! OKAMŽITĚ!“
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.