Svatoušek

13

Komentáře

  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Dobře, díky za info :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Skvělé, na dovolené jsem to přečetl jedním dechem, ani do moře se mi nechtělo, než to přečtu. Pořád držíš nějakou linii, to se mi líbí!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Děkuju, snad to tak půjde i nadále :D
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    18
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    Boarding. Flying. Smiling… Zaveďte mi do žíly cisternu kafe a já uvidím, co se s tím dá dělat, řekla si v duchu kapitán Zemanová, když četla nápis nad informační tabulí v příletové hale. Ať už tento slogan vymýšlel kdokoliv, výraz „nedostatek spánku“ mu evidentně nic neříkal.
    „U východu by na nás měl čekat někdo z würzburgské policie,“ oznámila Píková, když vyzvedla svůj kufr z odbavovacího pásu, „ovšem jsem zvědavá, jak ho v tomhle mumraji najdeme.“
    Zemanová unaveně zvedla oči v sloup. Po třech dlouhých hodinách letu strávených vedle praporčíka Píkové měla pocit, že jí každou chvíli musí prasknout hlava.
    „Budeme holt muset doufat, že nás najde ten někdo dřív.“
    Drapla svůj kolečkový kufr a namířila si to prosklenou halou rovnou ke schodům. Cestou míjela nejrůznější obchody travel value a duty free oplývající bohatým sortimentem známých alkoholických i nealkoholických nápojů, cukrovinek, kosmetiky, oblečení a dalšího, zbytečně předraženého zboží, typického pro velká letiště. Zemanová bez povšimnutí prošla kolem a zastavila se až u malého stánku s novinami.
    „Hned jsem zpátky,“ oznámila praporčici suše a vešla dovnitř. O pár minut později vyšla ven se dvěma kuřecími bagetami a kartonem cigaret v rukou. Beze slova podala jídlo Píkové, otevřela jednu krabičku Marlborek a s blaženým výrazem si do úst vložila cigaretu.
    „Zatracené celní kontroly,“ Zemanová si horečně prohrabovala kapsy, „nemáte náhodou oheň? Já jsem ten svůj musela odevzdat.“
    „Ne, nejsem si jistá, jestli se tady může…“
    Jako lusknutím prstu k nim přistoupil podsaditý muž v tmavém kabátě. Vytáhl z kapsy pozlacený benzínový zapalovač a mlčky zapálil její cigaretu. Zemanová bez zájmu přihlížela jeho počínání. Jako by něco takového zažívala každý den.
    Frau Zeman?
    Co to má být, moderní gestapo? Kapitán si s odpovědí dávala na čas. Zvolna potahovala z cigarety a zkoumavým pohledem přejížděla po neznámém. Hádala, že už mu notně táhne k šedesátce; prošedivělé vlasy mu ustoupily z čela i temene hlavy, takže tvořily pouhý věneček. Úzký, pěstěný knírek a hranaté brýle s kovovými obroučkami mu propůjčovaly vzhled východoněmeckého agenta uvízlého v moderní době. A pivní břicho společně s dvojitou bradou jeho vzhled ještě podtrhávaly. Tenhle chlap do puntíku zhmotňoval představy kapitána Zemanové ohledně německých policistů.
    „Záleží na tom, kdo se ptá.“
    „Bruno Spitz,“ natáhl muž ruku, „frankfurtská kriminálka.“
    Jeho angličtina nasáklá německým přízvukem jí rvala uši. Potřásla si s ním rukou a pohodila hlavou ke své kolegyni. „Kapitán Zemanová, praporčík Píková. Promiňte, ale měla jsem pocit, že nás měl čekat někdo z würzburgské policie.“
    „Áno, ale bohušel se komplikace vyskytly. Vy se mnou musely jet, meine Kollegen vysvětlit vám vše.“
    Bez dalších slov se otočil na podpatku a zamířil k východu.
    Zemanová s Píkovou si vyměnily zmatené výrazy.
    „Píková, zkuste pak ve volné chvíli zjistit, jestli nám šéf krom cesty zaplatí i překladatele. Jestli všichni mluví jako tady Big Ben, tak se máme na co těšit.“

    Budova policejního prezidia připomínala holá, studená kasárna. Moderní třípodlažní budova, zabírající celý blok Adickesovy třídy, postrádala jakýkoliv prvek lidskosti, který by nebohým obětem všelijakých deliktů poskytl alespoň malou jiskřičku útěchy.
    Studený čumák v pěkném obalu. Zemanová začínala být pomalu vděčná za jejich malou, ale za to útulnou ostravskou stanici.
    Die Kontrolle,“ oznámil komisař Spizt, když došli k recepci, „všechno z kapes ven bitte.“
    „Cože?“
    „Běšný postup. Vysoké risiko útoku teroristů.“
    „Jo tak. No, když je to ten běšný postup…“
    Zemanová znuděně vyprázdnila obsah kapes do malé plastové misky. Potom prošla detektorem, který by se klidně mohl měřit s těmi na letišti, a vzala si své věci zase zpět. Stejný postup čekal i praporčíka.
    „Co vlastně u vás znamená vysoké riziko?“ zeptala se kapitán.
    „To bohušel je tajné. Nebezpečí pro systém.“
    Zemanová už už chtěla něco poznamenat, ale nakonec se přemohla a držela jazyk za zuby. Jiný kraj, jiný mrav. Navíc, Bruno Spitz rozhodně nevypadal, že by s ní nebo s Píkovou chtěl navázat jakoukoliv diskusi. Vlastně jí připadalo, že ho jejich přítomnost obtěžuje. Ať tak či onak, bylo to jedno. Jejich práce byla vyslechnout podezřelého a pokud možno pohnout s případem, který se zasekl na mrtvém bodě. Nic dalšího.
    Mlčky procházeli dlouhými chodbami prezidia, až konečně dorazili ke kanceláři vrchního komisaře. Spitz zlehka zaklepal na dveře, strčil hlavu do kanceláře a rychle něco zadrmolil. Pak ustoupil stranou a otočil se na obě policistky. „Herr Fischer už očekává. Hezký den.“
    Kývl hlavou a odkráčel pryč.
    No, doufejme, že tam nesedí další Bruno, jinak máme vystaráno, pomyslela si kapitán a s Píkovou v zádech vstoupila do místnosti.
    Muž, který na ně čekal, však s komisařem Spitzem neměl společného zhola nic.
    Heinrich Fischer byl vyšší, statný, elegantně vyhlížející muž středního věku s odzbrojujícím úsměvem a pronikavě modrýma očima. Byla z něj cítit vrozená autorita a noblesa, kterou by mu mohl závidět leckterý politik napříč Evropou. I přes jeho přátelské vzezření si však byla kapitán Zemanová jistá, že umí být i hodně tvrdým hráčem. Židle, na které seděl, se totiž jinak získat nedala.
    „Vítejte, už jsem vás očekával,“ zvolal a vyšel jim vstříc. S oběma si potřásl rukou a pak mávl do rohu své kanceláře. „Prosím, posaďte se. Kávu bohužel nemám, před rokem jsem bohužel měl zdravotní problémy. Doufám, že černý čaj nevadí.“
    Obě svorně zavrtěly hlavou a usadily se na tmavě modrou pohovku. Fischer mezitím nalil tekutinu do šálků. „Cukr, mléko?“
    „Ne díky… Co takhle vynechat zdvořilostní fráze a přejít k tomu, co se tu vlastně děje, pane Fischere,“ udeřila Zemanová okamžitě, „proč se o našeho podezřelého zajímá frankfurtská kriminálka?“
    „Vidím, že skutečně neztrácíte čas,“ Fischer usrkl ze svého šálku, „takový zápal se mi líbí. Ostatně váš šéf mě před vámi varoval. Když se do něčeho zakousnete, už se nepustíte.“ Vycenil oslnivě bílé zuby v americkém úsměvu. „Jeho slovy ´doslova jako pitbul´.“
    Jo tak pitbul. Díky moc, Luboši… „Vidím, že mě má pověst předchází. Každopádně jste mi stále neodpověděl na otázku pane Fischere. Proč jsme tady a ne ve Würzburgu?“
    Fischer si povzdechl. „Řekněme, že došlo k jistým dost závažným okolnostem, které nás přiměly se do vyšetřování zapojit. Navíc, ale to jen tak mezi námi, jsem si jistý, že naši kolegové si určitě oddychli, že mají podezřelého z krku. Ten chlap je jako skála, za celou dobu nepromluvil ani slovo.“
    „Zajímavé… O jaké okolnosti konkrétně šlo?“
    „Včera večer došlo k přestřelce v severní části města. Někdo tam rozstřílel a následně vyhodil do vzduchu jakousi internetovou kavárnu. Zatím jsme v sutinách našli jedno tělo. Respektive to, co z něj zbylo…“
    „Páni, to zní jak z nějakého westernu,“ poznamenala opatrně Píková. „Ale nevidím v tom žádnou souvislost s naším podezřelým.“
    „Hned se k tomu dostanu.“
    No to doufám, už jsme ztratili času až dost. Zemanová se napila svého čaje a měla co dělat, aby ho nevyprskla přímo na Fischera. Byl odporný. Chutnal jako hlína a suché listí zakapané citrónem. Potlačila kyselou grimasu a odsunula svůj šálek co možná nejdál. Další doušek by pravděpodobně nepřežila.
    „Zatím toho sice moc nevíme,“ pokračoval Fischer, „ale podle očitých svědků byla v kavárně i mladá žena, jejíž popis odpovídal Heleně Pokorné. Někteří dokonce viděli ujíždět z místa činu její auto. Proto nás napadlo, že by nám pan Neznámý mohl při vyšetřování malinko pomoct, když už si dal práci s tou návštěvou v hotelu.“ Znovu upil. „A to je ten důvod, proč jste tady.“
    „Tak moment, zadržte… Pokorná byla tady ve Frankfurtu?!“ Zemanová se překvapeně nahnula dopředu, až málem povalila konferenční stolek. „Co tu dělala? A jak je možné, že o tom ještě nevíme?“
    „Zjistili jsme to poměrně nedávno. Navíc jsme si chtěli informaci ověřit dřív, než ji předáme dál. Zkrátka běžný postup.“
    Kapitán začínala být na slova „běžný postup“ pomalu alergická. Pokaždé, když se někde objevila, znamenala překážku nebo minimálně zpomalení. A ona už na další brzdy neměla náladu.
    „Kdy si budeme moct mluvit s podezřelým? Chci ho vyslechnout co nejdřív.“
    „Je ve vyšetřovací vazbě tady v budově. Nechám vám ho přivést klidně hned teď,“ odpověděl Fischer. „Ale myslel jsem, že byste se možná chtěla seznámit s posledními fakty v případu. Výslech může proběhnout i potom. Je lepší mít nějaké eso v rukávu, a kdo ví, třeba se vám ho podaří rozmluvit.“
    Zemanové neunikl ironický podtón, s jakým Fischer pronesl poslední větu. Napřímila se a s nuceným úsměvem odpověděla: „Děkuji za návrh, ale dobrý hráč vyhraje i s tím, co má v zrovna v ruce. Dejte tady praporčíku Píkové vše, co zatím máte, a já si půjdu popovídat s naším hotelovým návštěvníkem.“
    „Dobrá, ale pokud byste třeba změnila názor…“
    „Ne, děkuji. Je to jednoduše můj… běžný postup. Snad chápete.“
    „Naprosto… Hned to nechám zařídit.“
    Fischer nebyl zvyklý přizpůsobovat se druhým. Zároveň ale dokázal uznat porážku. A vítězem tohoto kola byla jednoznačně kapitán Zemanová.
    Skutečně jako pitbul… řekl si v duchu a neubránil se úsměvu. Její šéf měl pravdu. Jen tak snadno se kořisti nepustí.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Nádhera , musím opět konstatovat. Z toho už bude docela napínavá knížka. Opravdu čtivé, je totiž z celého dílka poznat, že jaksi nemyslíš při psaní jen na sebe. To je dost rozšířený způsob, že autor sice píše a snaží se, aby se mu to líbilo, jenže nepočítá s tím, že by to, co napíše, četl se stejným zaujetím i budoucí čtenář. je prostě psát i trochu populárnější formou, které bude rozumět i ta imaginární babička z chloupky pod lesem... :)
    Samozřejmě, kolektivně jsme tě chválili i na letošní Bartoničce. Třeba se jednou odhodláš a objevíš se mezi námi, rádi bychom tě poznali.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky, tolik chvály si snad ani nezasloužím o:) Třeba to jednou vyjde, ale kdo ví... Mám toho tolik, že nevím, co dřív
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Ale zasloužíš... B)
    A my všichni, kdo jsme se tam sešli, toho máme taky moc, nicméně na ten termín srazu v Podkrkonoší se čas uděláme. A když jsme se v neděli rozjížděli domů, už jsme si určili datum na příště...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    19
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    „Teda, už jsou z nás celebrity,“ podotkl ironicky Tauber, když se ve zprávách objevily jejich obličeje. „Nezmínila jste se, že jste teroristka.“
    „Prosím?“
    „Teď to říkali. Hledají vás ve spojitosti s nepovedeným teroristickým útokem v obchodním centru Fórum Nová Karolina. Jste ozbrojená, nebezpečná a pravděpodobně i vyšinutá… Máte toho s bratrem skutečně mnoho společného.“
    „Jo… to opravdu máme,“ špitla sotva slyšitelně Helena a vstala z gauče. Neměla náladu na tyhle řeči. Neměla náladu vůbec na nic. Její nový život, který tak pracně budovala, byl nenávratně pryč. Už zase byla psanec, tentokrát dokonce teroristka. Vyšinutá a nebezpečná.
    „Počkejte, já… nemyslel jsem to tak. Omlouvám se,“ Tauber vypnul televizi a přistoupil k ní. „Chtěl jsem jen říct, že…“ Zachytil její pohled. „To je vlastně jedno.“
    Helena beze slova přikývla. Posadila se k jídelnímu stolu vytvořenému z nahrubo opracovaných bukových fošen a zadívala se do prázdna. Veškerá energie, strach a adrenalin, které ji předešlý den poháněly, už stihly vyprchat a Helena se najednou cítila jako dutá skořápka bez života. Nafukovací balónek, který pomalu klesá k zemi.
    „Nedáte si kávu? Fénix si tu někde schovával pytel prvotřídní arabiky,“ řekl Tauber s nadějí, že tak snad odčiní své faux pas. „Trvalo dlouho, než jsem ho naučil pít pořádné kafe.“
    Krátce se usmála. „Ráda… Maxi, povězte mi, kde na tohle všechno Vašek vzal?“
    „Myslíte na tu kávu nebo na tohle skromné hnízdečko?“
    Skromné hnízdečko? Tohle místo je všechno, jenom ne skromné. Helena se stále ještě zdráhala uvěřit, že by kdokoliv z její rodiny mohl vlastnit bydlení, jako je tohle. Tovární hala zařízená do podoby moderního loftu jí jednoduše brala dech. Obrovská půlkruhová okna propouštěla takové množství denního světla, že i v nebi pukali závistí. Popínavé rostliny vyrůstající na několika místech přímo z oprýskaných zdí zářily neuvěřitelnou zelenou barvou a příjemně korespondovaly se striktně industriálním vzhledem budovy. Vlastnoručně vyrobený nábytek připomínal jakousi reinkarnaci všeho, co pamatovalo doby největší slávy tohoto místa – staré trámy posloužily jako rám postele, vysloužilý lis plnil funkci konferenčního stolku, obrovské lampy zase jako zdroj světla na večer. Helena obdivovala, jak perfektně se jejímu bratrovi povedlo zachovat ráz původního objektu a přesto z něj vytvořit pohodlné místo k životu.
    K životu, který už nezažije… „Měla jsem na mysli tohle místo. Muselo stát majlant, nebo snad ne?“
    „No to zaručeně,“ řekl Tauber a s dvěma kouřícími hrníčky si přisedl ke stolu. „Ale myslím si, že jsou věci, které je lepší nevědět.“
    „Teď vám nerozumím. Byly z něčeho nelegálního?“
    „To záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se díváte. Fénix dělal na spoustě misí a ne každá byla vždy obyčejná sledovačka… Tedy ne, že by se mi svěřoval, ale pokud vezmeme v úvahu, že podle jakéhosi zvrhlého systému má lidský život hodnotu přibližně deset milionů českých korun, alespoň tak mi to váš bratr tvrdil, vyvstává otázka, kolik lidí mu na tento luxus přispělo. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by Fénix dělal tuhle práci jenom pro peníze, to ne. Navíc, patřil k jedněm z nejštědřejších lidí, jaké jsem kdy potkal, ale… nikdo není tak bohatý, aby se dokázal vykoupit ze své minulosti.“
    Jinými slovy, Vašek byl až moc dobře placený nájemný vrah, pomyslela si znechuceně Helena a zamíchala svou kávu. Připadalo jí, že z každou další historkou se jí bratr vzdaloval čím dál víc. Jako by byl úplný cizinec. Bylo vůbec možné, aby se někdo takhle změnil během pouhých pěti let? Nebo byl Vašek takový už od mala a ona si toho jen nevšimla?
    „Měl jste pravdu,“ řekla po chvíli, „ta káva je opravdu lahodná.“
    „Přece bych vám neničil žaludek nějakými patoky… Když už jsme u toho, kde sakra vězí naše zabijácká snoubenka tak dlouho? Mám hlad.“
    „Nevím, asi se někde zdržela. Vašek tu žádné jídlo nemá?“
    „Nic, co by se dalo sníst bez závažných zdravotních rizik. Myslím, že by mohl být i úspěšný bioterorista… Viděla jste ten chleba? Ještě pár dní a odejde po svých.“
    Z ničeho nic se dvojitá ocelová vrata oddělující obytný prostor od jakési provizorní předsíňky s prásknutím rozletěla. Fa Li nasupeně vrazila do místnosti a zamířila rovnou k nim.
    Plně zautomatizovaným pohybem odjistila pistoli, namířila ji na překvapeného Taubera a chladně zasyčela: „Konec hry, ty jeden prolhaný šmejde. Než napočítám do deseti, chci slyšet pravdu o tom, kdo ve skutečnosti jsi. A nezkoušej mi lhát, jinak to tu vymaluju tvým mozkomíšním mokem.“
    „Pravdu už stejně znáte, tak na co si tu hrajeme?“ odpověděl lehce přiškrceným hlasem Tauber. „Udělejte to, ať už to máme za sebou.“
    Fa Li mu přitiskla pistoli na čelo. „Já to ale chci slyšet od tebe podrazáku. Chci se ti při tom dívat do očí, vidět tvoji tvář… No tak dělej, mluv!“
    „O čem má mluvit? Co se děje?“ Helena nechápavě přejížděla pohledem z jednoho na druhého. Opět si připadala jako páté kolo u vozu. „Maxi, co po vás chce?“
    „No tak Maxi, ven s tím. Kdo ve skutečnosti pracoval po boku jejího bratra, co? Ulevte svému svědomí, povězte jí pravdu o vašem původu. Propuštěný novinář, který málem skončil na ulici, je jen špička ledovce, že? Zbytek je daleko barvitější.“
    „Jaký zbytek? O čem to k čertu vy dva zase mluvíte?“
    Nastala dlouhá chvíle ticha. Tauber s Fa Li na sebe hleděli chladnými pohledy plnými nenávisti. Čekali, který z nich vyjde s pravdou na světlo dřív, ale ani jeden se ne a ne odhodlat. Po další mučivě dlouhých vteřinách Tauber rezignoval. „Fajn, ať je tedy po vašem… Radovan Karas je můj otec.“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    20
    Frankfurt nad Mohanem – Německo


    Karas zamyšleně pozoroval zahradu za oknem. Tóny Smetanovy Vltavy právě dosahovaly své největší síly a plnily pracovnu dokonalou kompozicí houslí, viol a fléten.
    Poprvé po dlouhé době byl neklidný.
    Krach jeho firem ve Švýcarsku a Itálii, agent Sektoru v Šanghaji, smrt jeho informátora, Adlerův podraz… To vše byly malé prasklinky narušující pevné základy jeho impéria. Každá sama o sobě neznamenala nic, ale ve větším počtu mohly mít fatální následky. A teď navíc ta událost s kavárnou. Jak to jen jeho člověk mohl tak strašně podělat?
    Potáhl z doutníku.
    Jak je vůbec možné, že se ta holka dokázala dostat až takhle daleko? Měla být mrtvá dřív, než stihla přinést jídelní lístek dalšímu zákazníkovi. A ona si místo toho dává kávičku jen několik desítek minut od něj. V kavárně Maxmiliána Taubera.
    Znechuceně si odfrkl. Doufal, že tohle jméno už nikdy v životě neuslyší, ale osud tomu zřejmě chtěl jinak.
    Dodnes si živě vybavoval ten den, kdy se u jeho dveří objevila Lena Klugová s malým ubrečeným uzlíčkem v náručí. Co si vůbec ta ženská myslela? Že ji příjme s otevřenou náručí? Byla dobrá asistentka a ještě lepší milenka, ale založit s ní rodinu? Ani ve snu.
    Karas nikdy nelitoval, že se rozhodl svého syna zapírat. Jeho matka sice zkoušela uplatnit nárok na povinné alimenty všemi dostupnými prostředky, ale neměla nejmenší šanci. Už tehdy měl dost velkou moc zatlačit na správných místech a celou tu komedii o otcovství zamést pod koberec.
    K jeho velké úlevě to Lena nakonec vzdala. Provdala se za jakéhosi úředníčka, který ochotně adoptoval i jejího spratka, našla si novou práci a žila svou šťastnou pohádku. Tím byla pro Karase tato kapitola uzavřena.
    Do chvíle, než vyšel ten článek.
    Max Tauber, vycházející hvězda investigativní žurnalistiky, se nějakou záhadou dostal k velice citlivým informacím týkajících se Karasova podnikání. Ve svém skandálním odhalení poukazoval zejména na jisté nesrovnalosti v účetnictví, dotacích, ale i v podivném úbytku konkurence. Pro Karase to znamenalo dost tučnou pokutu a ještě tučnější úplatky vyšetřovací komisi. Díky tomu si Tauber vysloužil místo na seznamu zájmových osob.
    Karas vynaložil nemalé úsilí vyzvědět o tom muži co nejvíc. Ke svému velkému úžasu zjistil, že má co dočinění s vlastní zhrzenou krví.
    Poté už vše nabralo rychlý spád.
    Sem tam potáhnutí za nitky, nějaká ta sumička na přilepšenou, nátlak a voilà, po nadějném novináři se náhle slehla zem. Karas si pojistil, že si to drzé štěně už ani neškrtne. Od té doby o něm neslyšel. Bohužel jak se nyní ukázalo, nemělo to tak zůstat napořád. Max Tauber zjevně disponoval otravnou schopností neustále se vracet do života svého otce a překážet mu jak jen to šlo.
    Jenomže tentokrát z toho už tak lehce nevyvázne.
    Karas dál potahoval z doutníku a pozoroval nebe nad městem. Bylo překrásně modré, bez jediného mráčku.
    Škodolibě se usmál.
    Největší slabostí lidstva je neschopnost předvídat bouřku za příznivého počasí…
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    21
    Frankfurt nad Mohanem – Německo

    „Vážně si to neulehčujete,“ pronesla kapitán k vyslýchanému. „Věřte mi, dosáhnete tím maximálně toho, že mě naštvete… Což doopravdy nechcete.“
    Trpělivě počkala, než baculatá tlumočnice její slova přeloží a otevřela složku před sebou. Bylo v ní několik fotografií pořízených z místa činu v Ostravě, Würzburgu a nově také z kavárny, kde naposledy spatřili Helenu Pokornou. Zemanová všechny snímky pečlivě rozložila po stole.
    „Budu k vám upřímná… Jste ve srabu. Dokonce tak velkém, že ani sama Merkelová by vás z toho nevytáhla. To je zkrátka holý fakt.“ Napila se vody, aby si svlažila vyprahlé hlasivky. Výslech trval už téměř dvě hodiny a podezřelý ještě nehnul ani brvou. „Naštěstí pro vás, já k německé policii nepatřím. Je mi úplně jedno, kolik zdejších zákonů jste porušil, když jste se vloupal do pokoje slečny Pokorné. Mě zajímá jediné, proč jste to udělal.“
    Využila další pauzy pro překlad, aby promyslela své následující kroky. Věděla, že dřív nebo později se jí podaří tu pevnou hradbu nezájmu vznášející se kolem podezřelého prorazit. Otázkou ovšem bylo, kolik času to bude stát.
    Poklepala na jednu z fotografií. „Tohle jste vy před pokojem Heleny Pokorné. Mohl byste mi říct, proč jste jí sledoval?“
    Žádná odpověď.
    „Zaplatil vám za to někdo?“
    Ticho. Muž před ní měl stále stejný prázdný výraz. Jakoby s ní ani nebyl v jedné místnosti. Zemanová začínala pomalu propadat skepsi.
    „Když se zasekneš na mrtvém bodě, šokuj ho. Plácni nějakou kravinu, získej si jeho pozornost a pak vypal to nejlepší, co máš,“ vybavila si Jerryho oblíbené pravidlo, když spolu ještě sloužili u washingtonské policie. Nejdřív jeho radě moc nevěřila, ale po několika výsleších svůj postoj přehodnotila. Bylo docela zábavné pozorovat zmatené obličeje zadržených, když Jerry začal vyprávět o neúrodě banánů v Kostarice. A jakmile si byl jistý, že se na něj plně soustředí, bum, vyrukoval s nalezeným otiskem prstu, svědkem, nebo vražednou zbraní. Podle toho, jak dotyčný zareagoval, se pak odvíjel zbytek výslechu. Hloupé, ale účinné.
    Kapitán si podezřelého dlouze změřila. Neměla co ztratit.
    „Slyšela jsem, že se ve Španělsku urodilo málo pomerančů, což zvedne ceny pohonných hmot o neuvěřitelných šestnáct procent. Šílené, že?“
    Překladatelka zůstala zaskočeně civět na Zemanovou, ale ta si jí nevšímala. Pozorně sledovala obličej podezřelého. Zdálo se jí to, nebo se opravdu zatvářil překvapeně?
    Teď, nebo nikdy. Je čas vynést trumfy. „Co mi povíte o Sektoru A121?“
    Tentokrát už nebylo pochyb, dostala ho. Díval se na ni jako dítě, které rodiče nachytali při lži – zmateně, zaskočeně a provinile.
    „Vidím, že překladatele už nebudeme potřebovat,“ pronesla Zemanová pomalu. Vychutnávala si svůj triumf plnými doušky. „Děkuji, že jste nám byla nápomocná slečno Grünová, teď už to zvládneme sami.“
    Baculka mlčky přikývla. Sesbírala své věci, došla ke dveřím a lehce zaklepala. Byla ráda, že už má tuhle šíleně nudnou dvouhodinovku za sebou. Počkala, než jí policista stojící přede dveřmi otevře a v duchu si slíbila, že už nikdy nebude brát práci za své kolegy. Ať si to tu přetrpí sami.
    Klika tiše cvakla. Překladatelka ustoupila stranou, aby se dveře mohly úplně otevřít, když se ozvala hlasitá rána. Polekaně se otočila. Z toho, co uviděla, jí ztuhla krev v žilách.
    Stůl, u kterého ještě před pár vteřinami seděla, ležel povalený na opačné straně místnosti a zespod něj vykukovaly nohy omráčené Zemanové. Grünová doufala, že je jenom omráčená. V němém úžasu sledovala, jak se kolem ní prosmýkl jeden z policistů a s obuškem v ruce běží k podezřelému. Něco se kovově zalesklo, místnost se rozlehl bolestný sten a policista padl k zemi. Na levé tváři měl rudou skvrnu v místech, kde ho zasáhla pouta. Pouta, o kterých by byla přísahala, že je měl podezřelý ještě před chvíli pevně obtažené kolem zápěstí. Nyní s nimi točil, jako s provizorními nunčaky. Bez váhání je mrštil po druhém z policistů, sebral zbraň ležící na podlaze a vyběhl dveřmi pryč.
    Ozvalo se několik výstřelů, křik a tříštění skla.
    Překladatelka bázlivě vykoukla na chodbu. Uviděla policistku ležící na podlaze, jak si s bolestnou grimasou tlačí na stehno, ze kterého jí prýštila krev. Bylo to odporné. Na konci chodby spatřila vzdalující se záda podezřelého, který jedním prudkým kopem do bránice zneškodnil dalšího strážce zákona. Potom jí zmizel z dohledu.
    Grünová se pomalu svezla na podlahu. Chvěla se po celém těle. Kalhotami se jí rozlévalo podivné teplé vlhko a ona si s hrůzou uvědomila, že se pomočila. Dala se do breku. Na policii už nikdy v životě nevkročí, tím si byla jistá.
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    22
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    „Hele, já chápu, že je to pro vás obě šok, ale nechte si to prosím vysvětlit,“ žadonil Tauber už minimálně posté. „Nebo mi aspoň povolte ty pouta, už skoro necítím ruce.“
    Fa Li jeho prosby ignorovala. Kroužila kolem něj jako hladový sup nad mršinou a nic neříkajícím výrazem si ho prohlížela. Od chvíle, kdy Tauberovo tajemství odhalila, nepromluvila ani slovo.
    Helenu zajímalo, co se jí tak může honit hlavou. Má to být nějaký druh teroru? Chce Taubera vystrašit nebo skutečně přemýšlí o tom, jak ho co nejbolestivějším způsobem zabít? Byla si stoprocentně jistá, že pokud existuje nějaký zdlouhavý, ponižující a mučivě bolestivý styl vraždy, Fa Li ho určitě znala.
    „Pro lásku boží Heleno, pomozte mi přece! Nevidíte, že je to cvok?“ ozval se znovu, tentokrát už podrážděně Tauber. „S Fénixovou smrtí nemám nic společného, přísahám!“
    Zalomcoval rukama. Plastová pouta se mu bolestivě zařezávala do kůže. „Všechno vám vysvětlím, jen mi dejte šanci.“
    „To má být vtip?!“ zeptala se Fa Li chladně. Z jejího tónu běhal Heleně mráz po zádech. „Dát ti šanci? Ty chceš ještě jednu šanci?! To nemyslíš vážně! Fénix ti věřil a jak dopadl? Našli ho vyhozeného v moři, jako nějaký odpad!“
    „Za to já ale nemůžu! Nemám s tím nic společného!“
    „Ne? A jak se taťka dozvěděl o tom, že po něm Fénix jde? Někdo mu to asi musel říct. Třeba jeho povedený synek!“
    „Tak to není! Já…ehr,“ Tauber rezignovaně svěsil hlavu, „s otcem jsem nikdy v životě nemluvil. Nestýkáme se. To kvůli němu mě vyrazili z redakce.“
    „Božátko,“ zašklebila se Fa Li sarkasticky. „Jak mám vědět, že si to nevymýšlíš? Co když to byla jen součást plánu, jak se dostat k někomu ze Sektoru? Pokud si vzpomínám, byl jsi to ty, kdo upozornil na únik informací.“
    „No jistě. Takže jsem se nejdřív vlísal k agentovi, který si mě sám našel, a pak jsem ho pro velký úspěch nechal zabít někde v doku, protože si další takový zdroj informací můžu opatřit kdykoliv. Potom jsem zavolal Karasovi, dali jsme si piknik na terase jeho sídla, já jsem pak odjel makat do kavárny, kterou vzápětí rozstřílel nájemný vrah, který šel především po vás dvou a odvezl jsem vás sem, abych vás schoval jako dárek k narozeninám pro mého otce… Jo, to dává smysl.“
    Fa Li ho vztekle udeřila do bránice. „Smích? Brzo přejde, to se neboj. Až s tebou skončím, budeš k nerozeznání od krmení pro ryby. Viděl jsi někdy, co dokáže udělat pájka s lidským obličejem?“
    „Tak moment, to stačí,“ vložila se do toho Helena, které se pomalu začínal zvedat žaludek. „Podrazil nás, to přiznávám, ale v něčem má pravdu. Proč by nás vozil sem, kdyby skutečně spolupracoval s Karasem? Nebylo by snazší nás zabít už předtím?“
    Fa Li ji zpražila pohledem. Helenu to však neodradilo.
    „Navíc… Nemyslím si, že by byl brácha takový idiot a neprověřil si ho.“
    „Na tom něco bude,“ poznamenal sípavě Tauber. „Pláčete na špatném hrobě.“
    „Ty sklapni. Ale jak chcete vysvětlit ten únik informací? Někdo to Karasovi říct musel.“
    Helena se zamyslela. V tomhle měla Fa Li pravdu, ale stejně pořád nemohla uvěřit, že by byl Vašek tak hloupý a neprohlédl Taubera už předtím. Byl jako chodící detektor lži.
    „Třeba to byl ten samý člověk, co poslal toho zabijáka do hotelu. Mohl spolupracovat s tím motorkářem, ale nečekal, že bych mu utekla. On zůstal ležet paralyzovaný v hotelu a motorkář musel uklidit nepořádek. Pokud by se nám podařilo toho chlapa najít…“
    „Toho chlapa jsem do hotelu poslala já,“ přerušila ji Fa Li, „byl to agent Sektoru a měl za úkol dostat vás do bezpečí. To, že ho paralyzujete, skutečně nečekal, ale informace taky nevynášel. Před týdnem přiletěl z Osla, kde byl na téměř dvou roční misi. Ten to určitě nebyl…“ Najednou se zarazila. S vytřeštěnýma očima se zadívala do prázdna a zašeptala: „To ne…“
    „Ha, už vám konečně došlo, že v tom jsem nevině? Že to ale trvalo,“ ozval se znovu Tauber. „Co takhle mě už konečně odvázat?“
    „Ticho! Heleno, ten muž, který za vámi ráno přišel do restaurace… co přesně vám řekl?“
    „Že je od policie. Chtěl mě vzít na stanici, abych doplnila nějaké informace ohledně bratra. A když jsem ho prokoukla, tvrdil, že mě odveze do bezpečí… Jo, a taky chtěl můj mobil… Jeho taky poslal Sektor?“
    „Ne. Jeho určitě nikdo neposlal…“ prudce se otočila k Tauberovi, „mluvil Fénix o tom, co jste dělali ještě s někým jiným?“
    „Nevím, asi ne.“
    „Asi?“
    „Jo asi. Podívejte, já jsem s ním netrávil čtyřiadvacet hodin v kuse, nemůžu vědět, co všechno dělal… Ale pokud se opravdu rozhodl přizvat k tomu někoho dalšího, bude o tom záznam v jeho počítači. Když mě pustíte, podívám se.“
    Fa Li se nad tím dlouze zamyslela. Její výcvik jí přikazoval nevěřit Tauberovi ani slovo. Už nesčetněkrát byla svědkem toho, jak si zajatec vymyslel neprůstřelnou historku o své nevině, jen aby se z toho vykroutil. „A jak mám vědět, že ty důkazy nesmažete?“
    „My už si zase vykáme?“
    „Odpovězte na otázku… Kde mám záruku, že celý počítač nevymažete?“
    „A proč bych to asi dělal?! Půl roku se jako magor lopotím a nasazuju krk, abych to pak v koncovce smazal? To je pitomost!“
    „Záleží na tom, jestli to skutečně byla vaše priorita.“
    „Co prosím?“ Tauber se ironicky rozesmál. „Vy jste se prostě rozhodla, že jsem padouch a nic na světě vás nepřesvědčí o opaku, je to tak?“
    „Tak nějak, ještě pořád nevidím důvod k tomu vám věřit.“
    „Děláte si-“
    „DOST!“ Helenin hlas se roznesl halou a vyplašil párek sýkorek, které sem vletěly střešním oknem. Oba ptáci seskočili z kovové traverzy, několikrát obkroužili jednu z lamp visících u stropu a odletěli pryč.
    Helena počkala, než ozvěna jejího hlasu utichne, aby mohla pokračovat. „To by snad stačilo ne? Hádáte se jak děcka ve školce! A ještě ke všemu naprosto bez výsledně! Ano, Max nám zatajil, že je syn Radovana Karase. Ale na druhou stranu, nechala byste ho žít, kdyby to neudělal? Asi těžko. Schytal by kulku dřív, než by to dořekl. Chápu, že máte vztek, ale nemůžete ho odsoudit kvůli jednomu přešlapu, za který ani nemůže… Vašek v minulosti taky udělal několik chyb a daleko větších, než to, že se někomu narodil…“ Ztišila hlas a kývla hlavou k Tauberovi. „Zaslouží si šanci. Navíc… Zastřelit ho můžete kdykoliv, ne?“
    Ticho, které se po její řeči rozhostilo, bylo až ohlušující. Všichni zírali z jednoho na druhého a vyčkávali. Fa Li začala s rukama založenýma na prsou přecházet sem a tam. Helena téměř slyšela, jak jí myšlenky rotují hlavou.
    Prima řeč, teď nás zabije oba dva. Hlavně, že sis užila svou chvíli vzdoru, byla pravděpodobně poslední v tvém životě.
    „Tak dobrá,“ řekla nakonec agentka a rozhodila rukama. „Dám na vás, ale jestli se o něco-“
    „Jo, jo, jasně. Když něco zkusím, bude tady všude rozstříknutý můj mozek, to už jsme slyšeli.“ Tauber se na židli zavrtěl. „Sundáte mi to už?!“
    Fa Li dvěma rychlými pohyby nože rozřízla pouta a nechala je spadnout na podlahu. Tauber vyskočil na nohy a začal si slastně mnout zápěstí. Dva tenké proužky vytlačené v místech, kde byl svázaný, se začaly pomalu vybarvovat do ruda. „Panebože děkuji… už se to vážně nedalo vydržet.“
    „Od toho jsou pouta dělané, mají nepříteli působit bolest už ze startu. Nemá se v nich cítit dobře.“
    „Myslím si, že to dost záleží na příležitosti, během které je používáte…“ Tauber zachytil agentčin smrtící pohled. „Počítač, jasně už jdu,“ špitl a rychlým krokem zamířil po točitých schodech do Fénixovy pracovny.
    Fa Li vložila Heleně do rukou svou zbraň.
    „Pokud se o něco pokusí, okamžitě ho zastřelte.“
    „Co? Ale já… Kam jdete vy?“
    „Nemusíte mít strach, je to snazší než používat paralyzér. Prostě to na něj namiřte a zmáčkněte spoušť… Já budu hned zpátky, jen si musím ještě jednou zavolat.“
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Tedy, ty jedeš, přidáváš další kapitoly rychleji, než je stačím číst... Kam jsem dočetl, tak skvělé!
    Vyprovokovala jsi mne, :) i já jsem se zase vrátil ke svému nejdelšímu dílu a pokračuji v něm, ale i když mám všechno rozmyšleno, takhle lehce mi to nejde...
    Jsi dobrá.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Jé, tak to jsem ráda :D držím palce Jerry, doufám, že to dopíšeš a vydržíš i u toho mojeho paskvilu :D :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Já mám napsáno devadesát stránek a taky čtyři poslední, teď ještě to mezi tím... B)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    23
    Frankfurt nad Mohanem – Německo

    Heinrich Fischer stál před oválným stolem a na čele mu pulsovala drobná žíla. „Jak to myslíte, že o něm nic nevíme? Chcete mi tvrdit, že se ten chlap propadl do země nebo co? Najděte ho!“
    „Děláme na tom šéfe,“ ozval se dlouhán sedící po Fischerově pravici, „zmobilizovali jsme všechny hlídky ve městě. Dřív nebo později ho dostaneme.“
    „To doufám sakra!“ Udeřil dlaní do stolu, až několik policistů nadskočilo. „Taková ostuda! Jak se mu vůbec podařilo přemoct dva strážné a pak utéct? Copak nebyl spoutaný?“
    „Povedlo se mu odemknout zámek… Pomocí jezdce na zip.“
    Zasedačkou to překvapeně zašumělo. Fischer sám zabořil hlavu do dlaně a chvíli jen tak přecházel po místnosti. Doufal, že je to celé špatný vtip. „Jezdcem na zip?“
    „Jo, jezdcem na zip,“ zopakoval dlouhán, „našli jsme ho na podlaze výslechovky. Ukroutil pohyblivou část a s tou pak pouta odemkl.“
    To se bude v záznamu skvěle vyjímat… Podezřelý utekl díky zipu na mikině. „A víme už aspoň, kdo to byl?“
    Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Nikdo z přítomných vyšetřovatelů se ani nehnul, všichni upřeně zírali na desku stolu.
    Zemanová s Píkovou seděly v zadní části místnosti a tiše naslouchaly. Ani jedna z nich německy neuměla, ale kontext Fischerovy řeči si domyslet dokázaly. Případ byl v pytli. Jejich největší šance na průlom zranila téměř tucet policistů a pak utekla neznámo kam. Byli zase na startovní lajně.
    „Fajn,“ řekl Fischer tiše. I přes velkou snahu se ovládat, bylo vidět, že jím pořád cloumá vztek. Stiskl tlačítko na malém ovladači a přešel do angličtiny: „Je načase zrekapitulovat si, co všechno zatím máme.“
    Počkal, dokud se nespustily okenní rolety, aby ponořily zasedací místnost do naprosté tmy. Potom podal ovládání dlouhánovi. „Martine, začni prosím.“
    Policista se postavil před ostatní. Jeho dvoumetrová postava zakrývala většinu promítací plochy, na které se mezitím zobrazil první snímek – pasové fotografie muže a ženy.
    „Tak tedy,“ odkašlal si, „včera krátce po poledni došlo u našich sousedů k přestřelce. Tváře dvou ze tří hlavních aktérů můžete vidět na zdi za mnou.“ Laserovým ukazovátkem posvítil na fotku muže. „Matteo Castelli, třicet sedm let, Ital, svobodný, bezdětný. Byl zabit během přestřelky. Podle informací, které se podařilo najít našim ostravským kolegům, přiletěl přímým letem z Šanghaje do Prahy. Co dělal v Číně, zatím není jasné. Za zmínku ovšem stojí, že tohle byla Castelliho první dohledatelná stopa za poslední čtyři roky. Do této chvíle o něm nebyly vůbec žádné záznamy, žádné karty, účty, cesty, nic… Ale Lorenzová s Groβmannem na jeho minulosti makají,“ dodal honem, když zachytil Fischerův pohled. „Jednáme s italskou stranou, ale na případu je stále uvaleno embargo, takže to jde ztuha. Ovšem pro nás je zásadnější tahle žena,“ červená tečka několikrát obkroužila Pokorné obličej. „Helena Pokorná, šestadvacetiletá servírka, záznam v rejstříku – odseděla si pár let za nepovedené přepadení. Byla poslední, s kým Castelli před svou smrtí mluvil. Zatím jsme nenašli žádnou přímou spojitost, ale podle údajů z hotelu, se Pokorná zaregistrovala na italský cestovní pas, je tedy možné, že se mohla podílet na případu Galimberti, kde byl právě Castelli hlavním svědkem obžaloby.“
    „To je hloupost,“ ozvala se Zemanová, „Pokorná v Itálii nikdy nebyla. Není možné, že se Castelli v Šanghaji setkal spíš s jejím bratrem?“
    „Podle našich záznamů je Václav Pokorný umístěn ve vězení. Odpykává si trest za loupež.“
    „Co? To není možné!“ Píková na něj hleděla s vytřeštěnýma očima. „Sama jsem četla policejní záznam. Pokorný je mrtvý!“
    „Jenomže informace, které nám poskytla VAŠE strana, mluví jinak.“
    „Ale-“
    „Prosím uklidněte se. Je možné, že někde došlo k omylu. Nechám věc ještě jednou prošetřit, ale později,“ přerušil je Fischer a kývl na svého vyšetřovatele. „Martine pokračuj.“
    Na plátně se objevil další snímek. Při pohledu do těch znuděně prázdných očích v Zemanové vřela krev. Byl to jejich zmizelý podezřelý.
    „Pan Neznámý. Nalezen v hotelovém pokoji Heleny Pokorné v naprosté paralýze způsobené příručním omračovačem. Zkusili jsme ho projet snad všemi databázemi, které existují, ale prozatím neúspěšně. Už jsme požádali o pomoc interpol, tak snad budou mít větší štěstí.“
    Tak na to hochu nespoléhej, pomyslela si Zemanová a natáhla ztuhlé nohy. Nebavilo jí to tu. Chtěla se rozběhnout do ulic, najít toho grázla a dát mu přes hubu. Pořádně. Stopu o záhadném Sektoru A121 si zatím schovávala pro sebe. Chtěla počkat až, co se Jerrymu podaří vyšťourat. Navíc po té eskapádě s Pokorným k tomu neměla důvod, stejně by to smetli ze stolu. Bude lepší ohánět se pevnými podklady.
    „A borcem na konec je zmizelý exnovinář Maxmilián Tauber. Právě v jeho kavárně stopa Pokorné nadobro končí. O jejích důvodech lze jen spekulovat, ale vzhledem k tomu, že Tauber byl ještě před rokem a půl vycházející hvězdou investigativní žurnalistiky, dalo by se předpokládat, že pro něj měla nějakou pěkně tučnou jobovku. Není tajemstvím, že se pokoušel znovu vrátit na scénu. Tuto teorii navíc potvrzuje i fakt, že si někdo udělal z Tauberovy kavárny cvičnou střelnici. Technici našli na místě činu hromadu nábojnic a taky zatím nepřiřazenou DNA. Vše ještě ověřujeme, ale máme za to, že tělo nalezené, nebo lépe řečeno sesbírané, v troskách kavárny patří poslednímu z aktérů přestřelky v Ostravě – neznámému motorkáři. Laborka na tom dělá, identitu snad budeme mít do několika hodin, je to jejich priorita… Nějaké dotazy k podezřelým?“
    „Chceš mi říct, že tohle je všechno?“ Fischer jakoby nevěřil svým uším. „Máme tu pět lidí souvisejících s naším případem a skoro nic o nich nevíme? Jak je to krucinál možné?“
    „Děláme na tom, ale je toho hrozně moc šéfe-“
    „Tak si vezměte někoho dalšího. Nemusím snad zdůrazňovat, o jak důležitou kauzu jde. Média, politici, všichni nám teď jdou po krku a my jim nesmíme dát šanci se zakousnout!“
    „Ale pane, už není nikdo, kdo by nám s tím pomohl. Winter je na dovolené a Ebner s Kaiserem dělají na tom ohořelém z depa.“
    „Depo bude muset počkat. Stáhněte je a zasvěťte do případu, já zkusím sehnat Wintera. Tenhle případ je naše priorita číslo jedna. Každý, kdo má ruce a nohy na tom odteď dělá. Musíme těm nahoře předložit něco víc, než jen poloprázdné životopisy!“ Vstal ze židle, upravil si sako a mírnějším hlasem pokračoval: „Je čtvrt na jednu. V pět mám schůzku s policejním prezidentem, to znamená, že další brífing bude ve čtyři. Přijďte včas a doneste mi už konečně nějaké předložitelné výsledky. Rozchod.“
    Policisté se začali pomalu trousit ven ze zasedačky. Někteří z nich si nespokojeně mumlali pod fousy, jiní jen odevzdaně zamířili ke svým stolům. Zemanová jejich rozhořčení chápala. Krizovky byly nejhorší součástí jejich práce.
    „Píková, najděte volný počítač a zkuste znovu projet sourozence Pokorné, je možné, že nám něco uniklo… Jo a taky byste mohla zjistit něco víc o tom Tauberovi. Já zavolám Lubošovi a seznámím ho s vývojem případu. Potom-“
    „Omlouvám se, že vám takhle skáču do řeči“ přerušil ji Fischer, „ale mohli bychom si promluvit o samotě prosím?“
    „Zrovna teď se mi to bohužel nehodí, chtěla jsem volat svému šéfovi.“
    „Jsem si jistý, že ještě pár minut to vydrží. Potřebuji s vámi probrat něco důležitého a rád bych to už měl za sebou.“
    „Fajn, o co jde? Pokud se jedná o Pokorného, stojím pevně za praporčíkem Píkovou. Podle zprávy ze Šanghaje se opravdu…“
    „Ne, tohle jsem na mysli neměl.“
    „Aha, tak co teda?“
    „Možná by bylo lepší, kdybychom šli do mé kanceláře,“ nenápadně pokynul směrem k Píkové, „aby nás nikdo nevyrušoval.“
    „Podívejte Fischere, já nemám na tyhle divadýlka čas. Musím zavolat svému nadřízenému, takže jestli máte něco na srdci, řekněte to rovnou.“
    „Dobrá…“ Fischerovi se zlověstně zablýsklo v očích. „Chci vědět, co je to Sektor A121 a proč jste mi u všech všudy zatajila jeho existenci.“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    24
    Frankfurt nad Mohanem - Německo

    „Dobře Maxi, můžete začít,“ řekla Helena, když se Fa Li konečně posadila na pohovku. Z jejího krátkého telefonátu se vyklubala téměř hodinová záležitost, během které stihl Tauber nachystat dataprojektor i promítací plochu. Čekalo se jen na ni.
    „Fajn, ale aby bylo jasno, dělám to kvůli Fénixovi.“ Zadíval se na Fa Li a chladně dodal: „Jenom kvůli němu.“
    „Hlavně už začněte, chci vědět, proti čemu stojím.“
    „Jak je libo.“
    Tauber se sklonil k počítači a Helena by přísahala, že zaslechla slova panovačná mrcha. Nenápadně koukla na Fa Li, ale agentka seděla se stále stejným neutrálním výrazem. Buď Tauberovu urážku neslyšela, nebo se rozhodla na ni nereagovat. Ať tak či onak, dusivé napětí mezi oběma stále přetrvávalo a Helena se obávala, kdy tenhle soudek s prachem znovu vybuchne. Jen se modlila, že to nebude v dohledné době.
    „Zhruba před pěti měsíci,“ začal Tauber vyprávět, „mě poprvé zkontaktoval muž jménem Fénix a nabídl mi podklady pro nový článek. Mělo jít o kauzu, která by nadobro rozmetala pochyby o Karasových podvodech a dostala by ho na kolena. Potřeboval jen někoho, kdo by s ním do toho šel.“
    „Proč si vybral vás?“
    „Věděl, že v Sektoru je informátor, tam to řešit nemohl. Náhodou narazil na můj článek a rozhodl se to se mnou risknout. Bylo to buď všechno, nebo nic. No a netrvalo dlouho a projekt Svatoušek se rozjel naplno.“
    „Svatoušek?“ Helena myslela, že špatně slyšela. „Proč zrovna tenhle název?“
    „Tartuffe, neboli svatoušek,“ zareagovala Fa Li okamžitě. „Fénixova oblíbená kniha. Je to o muži, který se vydává za zbožného žebráka, ale uvnitř je to prohnaný pokrytec a lhář. Všichni to vidí, ale ti, kterých se to týká ne… Fénix rád poukazoval na Molièrovu nadčasovost.“
    Tauber souhlasně přikývl. Klikl myší a na zdi se objevilo logo vzpínajícího se modrého jednorožce ve žlutém kruhu.
    „V našem případě bylo tímto Tartuffem právě Blue Unicorn Syndicate. Tohle záhadné seskupení firem se prezentuje, jako výrobce lisovacích, střižných, ohybových a tažných nástrojů pro automobilový průmysl, které pak ve velkém vyváží do Číny. My s Fénixem jsme ale zjistili, že jejich hlavním vývozním artiklem je něco docela jiného, než jen součástky do aut.“
    Znovu klikl myší a logo jednorožce vystřídala fotografie kovového kontejneru plného vojenských beden.
    „Slušný arzenál,“ poznamenala Fa Li uznale. „Hodnota?“
    „Je tam vybavení za zhruba půl milionu eur. To ale není všechno…“
    Obrázek, který následoval, jim oběma vyrazil dech.
    Do kontejneru nastupoval ponurý vláček několika desítek lidí. Všichni měli na rukou a nohou okovy a s vystrašeným výrazem pokukovali po ozbrojených strážích, které je bez milosti cpali do ocelového kvádru. Někteří z nich se sotva drželi na nohou.
    „Oni… oni pašují lidi?“ zašeptala Helena přiškrceně. Její mozek se tomu stále ještě zdráhal uvěřit.
    „Přesně tak,“ přitakal ponuře Tauber. „Jednou za čas pošle syndikát speciální kontejner, který nese diplomatický status. Díky tomu, ho úřady nemůžou zkontrolovat a byznys zvesela kvete dál.“
    „Bastardi,“ zasyčela Fa Li. „Kolik jich už takhle poslali?“
    „Od doby, co jsme na to s Fénixem přišli nejmíň sto padesát.“
    „Bože…“
    „Ale proč? To jim zbraně nestačí?“ zeptala se Helena rozrušeně.
    Tauber se uchechtl. „Obchodování s lidmi, zbraněmi a drogami jsou tři nejvýnosnější podniky na světě. Samozřejmě by jim to stačilo, ale proč by se vzdávali vyšších zisků? S jídlem zkrátka roste chuť a peníze jsou v tomhle směru obzvlášť zrádné.“
    „Mě spíš zaráží, že jim to prošlo v takovém množství. Copak ty lidi nikdo nehledal? Kde jsou nějaké policejní záznamy z vyšetřování a tak?“
    „Nejsou. Žádné pátrání totiž nikdy neproběhlo. Ti otroci jsou, až na pár výjimek, převážně mladí bezdomovci, prostitutky a imigranti, tedy takové typy, které nikdo nepostrádá. A když už přece, většinou skončí ve složce neobjasněných případů.“
    „Chytré.“
    „Ne, je to zvrácené!“ Helena začala rozčíleně pochodovat sem a tam. „ A vůbec, proč jste to ještě nepředali příslušným orgánům? Máte tady hromadu důkazů, tak kde to vázne? Čekáte, až jich bude dvě stě, nebo co? Vždyť se to musí zarazit! Nemůže jim to jen tak projít!“
    Tauber nervózně přešlápl. Zíral na špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. „No… jak bych to jen řekl…my…“
    „Vy nevíte, kdo všechno za tím je, že je to tak?“ zeptala se Fa Li podezřívavě. „Nemáte tušení, u koho to zboží končí.“
    „Věděli jsme, že kontejnery putují do Číny, ale nevěděli jsme kam přesně. Bylo to jako hledat jehlu v obrovské kupce sena. Fénixe to ale neodradilo. Rozhodl se tam jet a po několika týdnech se mu skutečně podařilo najít dost slibnou stopu, která… která ho stála život.“
    „Ne, Fénixe stálo život jeho přátelství s Orionem, to byl ten problém“ ucedila Fa Li vztekle a přešla k oknu. Při pomyšlení na toho zrádce se jí vařila krev v žilách. „Ten hajzl má na svědomí smrt nejlepšího přítele a mého snoubence. Měl obrovské štěstí, že jsem se k němu nedostala dřív, než ten zabiják…“
    „Ale zachránil mi život,“ špitla Helena opatrně. „Nebýt jeho, jsem už dávno po smrti.“
    „Jak dojemné. Bohužel, jeden dobrý skutek nenapraví těch milion špatných předtím. Orion byl odpadlík. Prodával informace každému, kdo zachrastil peněženkou. Jeho závislost na automatech stála život téměř dvacet dalších agentů! Dvacet! Byli mrtví dřív, než vůbec vyrazili do akce!“
    Fa Li popadla vázu stojící na parapetu a vší silou s ní mrštila přes halu. Byla vycvičená udržet své emoce za každou cenu pod kontrolou, ale už toho měla dost. Fénixova smrt, Orionova zrada, pašování lidí,… Bylo jí z toho všeho zle. Chtěla popadnout pistoli, nakráčet ke Karasovi do domu a vpálit mu kulku mezi oči, aby tak jednou pro vždy tuhle noční můru uzavřela. Bohužel, tak lehké to nebylo.
    „Musíme zjistit, s kým Karas obchoduje,“ řekla se stále ještě nasupeným výrazem. „Najdeme ty šmejdy a skončíme to.“
    „Ale jak to chcete udělat? Nemáme se čeho chytit,“ namítl Tauber.
    „Máme tu fotku. Musí něco znamenat, když po ní Karas tak strašně touží.“
    „A co když se nám to nepodaří? Je to jen hromada čísel a písmen. Co když to vůbec nic neznamená?“ ozvala se Helena skepticky. „Může to být nějaká bůhví jak složitá šifra a my k ní nemáme žádný klíč.“
    Fa Li na ni pohlédla s odhodlaným výrazem. „Naděje, byť malá, zelená se…“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    25
    Washington D. C. – Spojené Státy Americké

    „Co spojuje všechny turisty světa? Naprostá neschopnost orientovat se v americkém metru,“ pronesl naštvaně inspektor Morgan a protáhl se kolem skupinky Japonců ověšených foťáky. „Copak doma nemají dost památek?“
    „Tys byl vždycky bručoun Jerry,“ odpověděla s úsměvem Tamara. „Kam vlastně jedeme?“
    „Na snídani. Za ty složky ti u Luka zaplatím čokoládové vafle na celý rok.“
    „To byla maličkost, každopádně beru.“
    „Ani si neumíš představit, jak velkou službu jsi mi udělala… Je to hotový poklad,“ řekl a přitiskl si koženou tašku na prsa. Jednak aby se vyhnul dalším kolemjdoucím a druhak, aby měl jistotu, že mu ji nevytrhne žádný namachrovaný zlodějíček. Neuměl si představit, jaké páky musela Tamara použít, aby se jí podařilo dostat se k dokumentům spadajícím pod Sektor A121, ale dokázala to.
    Taky se nestala šéfkou analytické sekce CIA jen tak ty blbče, ta toho ví víc, než si umíš představit…
    Jerry často přemýšlel, co se vlastně pod pojmem ´analytické oddělení´ skrývá. Někde slyšel, že analytici v klasických IT firmách jsou lidé, jejichž hlavní náplní práce je psaní specifikací, analýz, sběr požadavků a spoustu podobně nudných činností, ale neuměl si představit, že něčím takovým by se zabývala ta štíhlá energická žena kráčející před ním. Tamara Jordanová byla něco jako bulvár, Google a Wikipedie skloubené dohromady. Neexistovalo nic a nikdo, o kom by něco nevěděla, nebo si nebyla schopná zjistit. Jak kdysi řekl jeden její známý, byla to dobře placená drbna.
    „Jak se ti vlastně podařilo to získat? To jsi je uplatila?“
    „No ne tak docela… asi se to nějak přilepilo k tomu albu Ellie Goulding, které jsem stahovala, nebo nějaký zkrat v síti. Najednou mi to prostě lezlo z tiskárny. A co je nejlepší, zmizelo to stejně rychle, jako se to objevilo. Asi zázrak.“
    „Ty kradeš cédéčka?“
    „Jen když potřebuju získat tajné dokumenty.“
    Propukli v hlasitý smích a nastoupili na eskalátor, který je svezl na nástupiště přeplněné netrpělivými cestujícími.
    Jerry se skepticky rozhlédl kolem. „Možná jsme měli jít pěšky, bylo by to pohodlnější.“
    „Ty jsi nikdy nezkoušel chodit v lodičkách, že ne?“
    „Vypadám snad na to?“
    „A když ti zalžu a řeknu, že ne, koupíš mi i dvojité latté bez kofeinu?“
    „Že já trouba něco říkal.“
    Tamara se nadechovala k další poznámce, ale přerušil jí zvuk telefonu. Omluvně pokrčila rameny, vytáhla mobil a ustoupila kousek stranou. Jerry z ohleduplnosti zaměřil svou pozornost na reklamní poutač po své levici. Ne, že by nebyl zvědavý, ale Tamara pro něj už tak riskovala dost. Navíc, čím míň toho o CIA věděl, tím měl větší šanci zůstat mimo jejich hledáček.
    Jerry nepatřil k těm pošahaným bláznům s alobalem na hlavě, ale věřil tomu, že všechno od jedenáctého září až po prezidentské volby měl pod taktovkou někdo hodně vysoko. Tak proč ne nějaká zpravodajská služba? Andrea se jeho teoriím pokaždé vysmívala, ale Jerryho přesvědčení nezlomila. A teď, když má Tamaru na tak vysokém postu, byla už jen otázka času, kdy přijde s nějakým nezvratným důkazem.
    A tyhle složky by mohly být dobrý začátek. Tak co Andreo, pořád jsem švihlý Yankee? zasmál se v duchu a představoval si, jak asi se bude jeho bývalá kolegyně tvářit, až si přečte jeho zprávu. Jestli tě tohle neposadí na zadek, tak už fakt nevím.
    Zabloudil pohledem k ženě, která stála jen několik kroků od něj. Nebylo to kvůli její kráse nebo proto, že by v ručně šitém kostýmku vypadala jinak než ostatní cestující okolo ní, ale z nějakého důvodu přitahovala Jerryho pozornost. I když zírala na displej svého mobilu, měl nepříjemný pocit, že ho tajně pozoruje. A rozhodně ne proto, že by se jí líbil.
    Ozval se dobře známý zvuk přijíždějícího metra. Závan vzduchu se prohnal po nástupišti a přinutil Jerryho odvrátit pohled od neznámé ženy. Když opět vzhlédl, byla pryč.
    „Bože, ty pracovní hovory mě zabijou,“ postěžovala si Tamara, která se náhle objevila po jeho boku. „Člověk by řekl, že když má asistenta, nebude muset řešit zbytečnosti, jako jsou stravenky na oběd… Děje se něco?“
    „Ale kdepak, jenom jsem přemýšlel, jakou polevu si dám na ty vafle.“
    „Nikdy jsi neuměl pořádně lhát.“
    Souprava konečně dorazila do stanice a neslyšně zastavila před nimi. Cestující se vyvalili z přeplněného vagónu a těžce se prodírali davem k eskalátorům. Jerry s Tamarou se připojili k chumlu před sebou.
    „Tohle je jak Kdo přežije speciál,“ zašeptal Jerry Tamaře a oba se namačkali ještě blíž ke dveřím. Věděli, že jakmile vystoupí poslední cestující, začne tvrdý boj o místa k sezení. Kdo chtěl do vagónu, musel mít ostré lokty a rychlé reflexy.
    Z ničeho nic ucítil Jerry na dlani bodavou bolest.
    „Hej, co…“
    Zbytek věty se mu zadrhl v hrdle. Jerry několikrát zalapal po dechu a pak se v křeči skácel k zemi. Hrudník ho bolel, jako by mu do něj narazila dělová koule.
    „PANE BOŽE JERRY!“ vykřikla Tamara paralyzovaná hrůzou. „Zavolejte někdo doktora!“
    Sehnula se k němu a rozepla několik knoflíků na košili. „Tak dělejte sakra!“
    Jerry zaklonil hlavu, zjevně se snažil promluvit, ale dokázal jen přidušeně zasípat. Mezerou mezi nohami přibývajících čumilů viděl tu neznámou ženu, jak spěšně kráčí k druhému nástupišti. V rukou nesla jeho tašku.
    Otočil se k Tamaře a znovu se pokusil promluvit, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku. Bolest v hrudníku byla čím dál nesnesitelnější, až nakonec dosáhla vrcholu. Jerry se naposledy vzepjal, prosebně se zadíval do Tamařiny uslzené tváře a bezvládně dopadl zpět na podlahu.
    Bylo po všem.
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    26
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    „Jak jako ´soubor nenalezen´?“ Píková vztekle bušila do klávesnice svého notebooku, jako by ho chtěla proděravět naskrz. „Vždyť jsem ho včera četla! Co je to zas za chujovinu?“
    „Páni, čeština je opravdu zvláštní jazyk,“ prohlásil hromotluk s pískově žlutými vlasy a postavil před ní hrnek s kávou. Jeho rozložitá ramena zastínila téměř celý pracovní stůl. „Jsem Walter. Můžu ti nějak pomoct?“
    „Klára. A ne, všechno je fajn, dík.“
    „Určitě? Rozhodně tak nevypadáš.“
    „Jo, jo. Jenom nemůžu najít zprávu o úmrtí, kterou jsem ještě včera četla. Hlásí mi to soubor nenalezen. A přitom jsem si jistá, že tam byl. Nechápu to.“
    „Zajímavé,“ Walter si přitáhl židli a zachmuřeně se zahleděl do monitoru. „A kde to hledáš?“
    „Dostala jsem přístup do databáze šanghajské policie, jsou tu všechny případy za poslední měsíc, ale ten můj je fuč. Pán mě asi nemá rád.“
    „Jen klid, Bůh je reálný, pokud nebyl deklarován jako integer, jinak ne,“ začal se hlasitě smát, ale když si všiml jejího nechápavého výrazu, opět zvážněl. „Škoda, to byl můj nejlepší vtip… No, a když jsi ho otevřela, byl ve Wordu nebo v pdf?“
    „Ve Wordu. Ale ve stažených souborech není, tam už jsem se taky dívala.“ Píková bezradně zabořila hlavu do dlaní. „Už z toho začínám šílet. Jediný důkaz, že Pokorný zemřel v Šanghaji a já ho ztratím… Fakt príma den.“
    „No tak klid, jestli to bylo ve Wordu, tak není všechno ztraceno,“ chlácholil ji Walter, zatímco si přisunul její notebook. „Pokorný, to je ten živý mrtvý, kvůli kterému ses pohádala s Martinem?“
    „Jo, přesně ten. Nejbizarnější na tom je, že jsem si ho znovu vyhledala a podle všeho opravdu sedí v Praze na Pankráci. Potvrdil mi to i sám ředitel.“
    „Hmm… možná proto nemůžeš najít spis o jeho zabití. Živým lidem se nic takového nezakládá.“
    „Jenomže já jsem ho četla! Přísahám bohu, že to byl Pokorný a byl mrtvý!“
    „Dobře, jen říkám, že není možné, aby byl na dvou místech najednou. Třeba udělali chybu v Šanghaji. Kdo ví, jak to tam funguje.“
    „A právě proto potřebuju najít tu zprávu.“
    Walter mlčky přikývl a dál se věnoval počítači. Jeho prsty tančili po klávesnici, jako by byl hudební virtuóz na nějakém galavečeru. Píková si myslela, že co se týče psaní všemi deseti, patřila k té lepší skupině, ale v porovnání s Walterem byla naprostá amatérka.
    S lehce zahanbeným výrazem se natáhla po zbytku čokoládové sušenky – jediného jídla, které si od rána stihla opatřit. Bageta od kapitána Zemanové zůstala ležet hluboko uvnitř jejího batohu, dokud se nenajde vhodná příležitost se jí zbavit – jako vegetariánce jí moc neseděla ta kuřecí část. Každopádně to brala jako milé gesto svojí nadřízené.
    „Bingo!“ zařval najednou Walter až Píková nadskočila. „Asi jsem to našel.“
    „Fakt? Kde?!“
    „Ve tvém počítači. Každý soubor, který otevřeš, se dá při troše umu znovu najít a já toho umu mám docela dost.“ Zazubil se a slastně si protáhl ruce. „Jsem prostě dobrý.“
    A skromný. „Díky moc. Ale stejně mi vrtá hlavou, proč už to není na policejním serveru.“
    „Ale ono to tam je… Jen pod jiným jménem.“
    „Cože? To musí být nějaký omyl, proč by to přejmenovávali?“
    „To nevím, ale podívej se sama,“ řekl Walter a se zadumaným výrazem natočil počítač tak, aby ho Píková viděla. „Nejsou ti ty fotky nějak povědomé?“
    „Samozřejmě, že jsou, vždyť je to Pokorný.“
    „Podle toho, co tady čtu, to má být tělo Paula Schustera. A hele, tady je i jeho pas.“
    Walter klikl myší a na obrazovce se objevil snímek pasové stránky. „Má sice trochu kratší vlasy a vousy plus ještě ty brýle… Ale jo, mohl by to být Pokorný.“
    „Já nevím, připadá mi trošku tlustší, podívej na ty tváře. Má je baculatější.“
    Walter zavrtěl hlavou. „Toho dosáhneš i s pomocí papírových kapesníků, když si je nacpeš na správné místo. Počkej, něco zkusím.“
    Přešel ke svému stolu, žuchl do kolečkové židle a jako o závod začal klikat myší.
    „Pošli mi prosím tě fotku toho Pokorného.“
    „Jasně. Řekneš mi, co sleduješ?“
    „Chci porovnat jeho obličej s obličejem v tom pasu. Je možná víc baculatý, ale tenhle program se naštěstí zaměřuje na těžko měnitelné detaily, jako jsou uši, brada, tvar očí, vzdálenost nosních dírek a tak. I kdyby byl na plastice, nepomůže mu to. Některé části změnit nelze.“
    Píková se zašklebila. „Nosní dírky? Jako vážně?“
    „Je toho samozřejmě víc, ale jo, i nosní dírky hrají roli. Dneska můžeš identifikovat lidi téměř podle čehokoliv, chůze, délka kroku, špulení rtů, zápach… Je toho dost.“
    „Jedna větší chuťovka než druhá.“ Píková si přisedla k Walterovi a napjatě mu zírala přes rameno. „Páni.“
    Na monitoru byly vedle sebe obě fotografie a jedna prázdná stránka. Program nejdřív pokryl tváře hustou sítí, přes kterou se vzápětí začalo míhat stovky drobných bodů a čar. Sem tam se objevil modrý záblesk – počítač dopodrobna zmapoval danou část obličeje a přenesl ji na prázdnou stránku.
    „Proč to vytváří nový identikit? Já myslela, že už ty dvě fotky jsou nad hlavu a teď přibude další?“
    „Neděláme nový obrázek, jednoduše řečeno to staví původní tvář podezřelého. Využívá se to především u mrtvol, protože ne vždy je kvůli zraněním identifikace možná. Pokud mají podezření, vezmou si starou fotku a tu z místa činu a proženou je tímhle programem. V našem případě se to hodí, protože to dokáže vyrušit ty případné plastické operace. Jestli se výsledná tvář bude rovnat jedné z našich původních fotek, máme vyhráno.“
    „Ale jak to může rozpoznat plastiku?“
    „To je dané algoritmy. Úplně dopodrobna to nevím, ale jde prostě o tu shodu, proto jsou důležité ty nosní dírky.“
    „Zní to pěkně složitě.“
    „To jo, ale má to vysoké procento úspěšnosti. Dokonce to začali testovat i na džihádistech.“
    „Husté… Dívej, už to bude.“
    Program dokončil posledních pár oblastí, tiše zapípal a odstranil geometrickou síť. Walter s Píkovou užasle zírali, jak se na obrazovce objevují původní fotografie, pomalu se překrývají a program ukazuje nejvýraznější shodné rysy. Poté se fotografie opět rozdělily, aby uvolnily místo třetímu obrázku, který se vklínil mezi ně.
    „No to mě podrž,“ zašeptal Walter. „Neříkala jsi, že..?“
    „Jo, říkala. Asi je na čase znovu zavolat Pankrác… Zřejmě jim chybí jeden vězeň.“
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Bože, já to ani nestíhám číst... Opravdu ti to jde, není co zkritizovat... o:)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky, díky :D
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    27
    Frankfurt nad Mohanem – Německo


    „Nějaký nápad jak dál?“ ozval se zničeně Tauber ze svého křesla obklopený hromadou zmuchlaných papírů a sáčků od sušeného ananasu. V prohlížeči notebooku mu blikalo přes dvacet různých stránek s popisem snad všech šifer světa, ale ani ty mu při řešení Fénixovy zprávy nijak nepomohly.
    „Zkoušejte to dál.“ Fa Li seděla zády k velkému oknu a sama něco ťukala do tabletu z Orionova auta. „Tady o Karasových kontaktech nic není, což znamená, že naše jediné vodítka jsou ty složky z auta a Fénixův papír.“
    „Bohužel už jenom ten papír. Tady není vůbec nic, snad kromě Karasovy alergie na buráky a Adlerovy cukrovky. O Číně nebo obchodech ani písmenko.“ Helena odsunula složky stranou. „Nerada to říkám, ale asi to bude chtít nějaký plán B.“
    „Však ten už taky máme. Je stejný jako plán A – dešifrovat tu zprávu a dostat Karase.“
    „Eh, promiňte? Já myslela, že lidi jako vy mají vždycky nějakou zálohu a ne, že jen běhají hlavou proti zdi, jako zatvrzelí berani.“
    Fa Li si odfrkla. „Slečno Pokorná, lidi jako já žádnou zálohu nepotřebují. Oproti všem těm hollywoodským rádoby hrdinům neběháme hlavou do zdi, protože víme, že je daleko účinnější projít dveřmi. Plán B je pro amatéry, kteří nejsou schopni splnit misi, tak jak mají. Improvizace je největší zabiják, nehledě na to, že naše situace spíš připomíná úzký tunel, než zeď. Jediná cesta ven je jít dopředu.“
    „Ale každý tunel má i nouzový východ,“ upozornil Tauber, který už zase zíral do notebooku. „A Helena má pravdu. S výjimkou enigmy jsem vyzkoušel už úplně všechno a nic mi nevyšlo. Takže pokud nevlastníte nějaký super nový šifrovací mechanismus, který znáte jen vy a Fénix, je čas na trochu vražedné improvizace.“
    Agentčiny zornice se stáhly na dvě úzké štěrbiny, kterými těkala z jednoho na druhého, jako kočka připravená k boji. Nebyla zvyklá, že by někdo zpochybňoval její rozhodnutí, tím spíš dva civilové bez špetky zkušeností. Během čtyř let její práce pro Sektor se jí vedení několikrát pokoušelo protlačit do misí doprovod, ale díky procentu její úspěšnosti, jí raději vždycky vyšlo vstříc a nechalo ji pracovat sólo. Nakonec to zahrnovalo i několik výhod. Bylo pohodlnější ztratit jen jednoho agenta, než celou skupinu, líp se to pak ututlalo.
    Bohužel, čas od času byl ústupek na ní. Ne každou misi zvládne jen jeden člověk a tohle, jak se zatím zdálo, bylo daleko nad její síly.
    Zbabělost je, když víme, co máme dělat, a neděláme to, ozval se odkudsi z jejího nitra tenký hlas. Patřil jednomu z vychovatelů v dětském domově na okraji města Si – an, kam ji odložili už jako nemluvně. Právě on ji díky svému zapálení přivedl ke studiu konfucianismu, který později ovlivnil valnou většinu jejích rozhodnutí. Rozum a odpovědnost nad vše ostatní – její život v jediné frázi. A obojí nyní musela potlačit, aby dotáhla svou práci do konce.
    „Fajn, co tedy navrhujete?“
    „Zeptáme se Karase přímo.“ Ta slova z Heleny vyrazila s takovým odhodláním, že ji samotnou to překvapilo. „Prostě to z něj nějak dostaneme. Sama jste říkala, že s pájkou umíte divy, ne? Je na čase přejít do útoku.“
    Fa Liina rozumná část zmučeně zaúpěla. Už teď litovala, že připustila nějakou alternativu. Z civilisty holt generála neuděláš…
    „Je to jednoduché,“ pokračovala Helena, „máme tady všechno, co potřebujeme. Auto, zbraně, plány domu a okolí…“
    „Dobře, dobře, zadržte… Pokud vím, tak Karasův dům hlídá malá armáda bodyguardů, s tím, že minimálně dva z nich mu stojí za zadkem čtyřiadvacet hodin v kuse. Za druhé, unést někoho jeho formátu není zase tak lehké, jak se vám zdá, tím spíš, když po vás pátrá půlka Evropy. Musíte znát každý jeho krok, abyste našla slabé místo, a vyžaduje to dopodrobna vypracovaný plán, což, jak jistě víte, stojí spoustu času. Souhlasím s vámi, že Karas je nejkratší cestou k odpovědím, ale váš plán má spoustu trhlin, které by nemusely dopadnout dobře. Je mi líto.“
    „Takže co? Budeme dál dumat nad kvanty čísel a čekat dokud nás neosvítí duch svatý? To vám zní líp?“
    „Rozhodně mi to zní bezpečněji než se nechat zabít kvůli špatně naplánované akci. Přijďte s něčím rozumným a můžeme se o tom bavit dál. Do té doby budeme dumat.“
    Fa Li se opět zahleděla do tabletu, čímž dala jasně najevo, že debata je u konce. To Helenu dopálilo. Popadla složky, dokráčela před agentku a hodila jí je do klína.
    „Kdyby byl Vašek na vašem místě, udělal by cokoliv, aby vás pomstil, i kdyby šlo o bůhví jaké riziko. Položil by za vás život… Škoda, že vy tohle nedokážete.“ Sebrala koženou bundu, kterou vyhrabala z jedné z tašek a odkráčela ke dveřím. „A teď mě omluvte. Musím na vzduch.“
    Halou se rozneslo hlasité prásknutí dveří.
    Fa Li křečovitě svírala okraje tabletu, jako by ho chtěla rozlomit napůl a tupě zírala před sebe. Tauber opatrně vzhlédl.
    „Měla byste ji zavolat zpátky.“
    „A proč jako?“
    „Protože jestli ji seberou, přijdeme o jedinou šanci jak se dostat ke Karasovi.“
    „Jak to myslíte?“
    „Myslím to tak, že jsem našel plán C.“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    28
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    Heinrich Fischer dočetl zprávu, odhodil papír na stůl a mlčky vstal. Značkové hodinky na jeho zápěstí ukazovaly, že do schůzky s policejním prezidentem mu zbývala slabá čtvrthodinka, během které si chtěl ještě jednou projít nejpodstatnější fakta, ale jak to vypadalo, dnešní den se mu štěstí vyhýbalo obrovským obloukem.
    Došel až k oknu a nalil si z konvice trochu čaje. Potřeboval si srovnat myšlenky. Kapitán Zemanová, poručík Píková a komisař Walter Edström jej mlčky pozorovali a vyčkávali, co bude následovat.
    „To má být nějaký vtip?“ zeptal tiše s pohledem upřeným na město. Zapadající slunce ho barvilo do neuvěřitelných odstínů žluté a oranžové, které korespondovaly s barvami nedalekého parku. Nebýt téhle podělané krize, už dávno by jím odcházel domů.
    Edström nervózně přešlápl. „Ne pane. Opakoval jsem to třikrát a pokaždé to vyšlo stejně. To tělo je Pokorného.“
    „Takže jestli to chápu dobře, máme tady muže, který dokáže sedět za mřížemi ve střední Evropě a zároveň být mrtvý na opačném konci planety. Jak je to možné?“
    „Ne tak docela,“ špitla Píková. „Znovu jsem zavolala na Pankrác a dozvěděla jsem se, že Pokorný je skutečně po smrti. Několik vězňů se servalo během služby v prádelně a on to nepřežil. Byl tak zřízený, že ho sotva identifikovali.“
    „Poslyšte, co to tu na mě hrajete? Mí lidé volali do té věznice dneska ráno a ředitel se dušoval, že Pokorný je živý a zdravý ve své cele! To mi snad lhal nebo co?“
    „Nemám tušení, jak je to možné, ale…“
    „A co je vůbec nejzajímavější,“ nenechal ji Fischer domluvit, „zabili ho v den, kdy jsme se o něj začali zajímat. Ten chlap měl vážně den blbec. Povězte mi, co teď mám asi říct policejnímu prezidentovi? Že v českých věznicích si nedokáží pořádně ohlídat vězně?“
    „Aspoň nám podezřelí nemizí během výslechu na prezídiu,“ ucedila Zemanová chladně a s tichým zadostiučiněním sledovala, jak se Fischerův obličej barví do červena. To máš za tu přednášku, blbče. O mých metodách mě nebude nikdo poučovat, zvlášť někdo jako ty.
    Ještě teď jí cloumal vztek, když si vybavila jeho povýšený obličej během videokonference s Lubošem. Velmi podrobně a především důrazně mu vylíčil své rozhořčení nad tím, že na rozdíl od německé strany, která téměř potí krev, aby celé věci přišla na kloub, Češi jen zadržují informace a hrají sólo. Což podle něj může významně poznamenat veškeré vztahy do budoucna. Zemanová si byla jistá, že kdyby to jen trochu šlo, napsal by jí poznámku do žákovské knížky. Bohužel, nic takového neexistovalo, a tak si musel vystačit s pouhým ústním pokáráním, které si kapitán poslechla tak třikrát, čtyřikrát do týdne. Čímž si evidentně polechtal ego, ona splnila svou rutinu a Luboš byl v obraze. Všichni byli spokojení.
    Fischer se pomalu usadil do své kolečkové židle. Propletl si prsty jako nějaký výkonný ředitel nadnárodní korporace a zeptal: „Máte aspoň něco, čím tenhle informační kráter zalepím?“ Bylo vidět, že mobilizuje poslední zbytky sil na to, aby nevybuchl jako spící vulkán. „Protože jestli ne, tak si můžeme zabalit fidlátka a jít domů. Navždycky.“
    „No vlastně ano pane. Podíval jsem se do naší databáze, jestli tam náhodou není něco o Paulu Schusterovi. To jméno Pokorný zjevně využíval, když pobýval v Německu.“
    „Přejděte rovnou k věci Edströme, nemám moc času nazbyt.“
    „Samozřejmě. Zjistili jsme, že podezřelý vlastní starou budovu v jižní části města. Podle katastru se jedná o starou továrnu, upravenou na luxusní byt. Napadlo nás, že kdyby o něm jeho sestra věděla, mohla by…“
    „…mohla by se tam schovat,“ dokončil za něj Fischer a přikývl. „Dobrá, pošleme tam zásahovku, ať se na to podívají. Vy mezitím zkuste pátrat dál. A nyní, když mě omluvíte, musím se připravit.“
    „A co my dvě? Chceme tam jet taky.“
    „Vyloučeno kapitáne, je to moc riskantní. Počkáme, až co nám řekne zásahový oddíl. A teď už opravdu musím.“
    Fischer taktně, ale přesto velice důrazně pokynul ke dveřím. Zemanová chtěla ještě zaprotestovat, ale než se nadála, byla i s Píkovou a Edströmem nemilosrdně vystrčena za dveře. Tolik ke spolupráci.
    „To je ale vůl,“ ulevila si praporčík. „Řeknu vám, zlatý Dlouhý.“
    „No jo no, každý má své mouchy… Sakra, kde zas mám ten zapalovač… No bezvadné, ještě telefon. Čím starší ten americký morous je, tím je to s ním horší.“ Po pár vteřinách obtížného zápasu se jí konečně podařilo vysvobodit přístroj z kapsy své bundy. „Jerry, vím, že jsem říkala, že to spěchá, ale…“
    „Kapitán Andrea Zemanová?“ ozval se z druhého konce linky roztřesený ženský hlas. „Tady Tamara Jordanová. Já… volám kvůli Jerrymu. On…“
    „On co?! Co se děje? Haló!“
    „Jerry měl nehodu. Dneska ráno v metru… On… on zemřel…“
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Tedy, já jsem ani nestačil dočíst předešlý díl a už je tu další... :)
    Pořád skvělé, to je opravdu propracované dílo!
    Jen mne dnes trochu vyděsila ta poslední věta... ;) naštěstí v Liberci metro nemáme a do Prahy se zatím nechystám... :D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    upraveno 8. říjen 2017
    Díky ;) Vidíš té věty bych si ani nevšimla, pardon :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Nevadí, jen mne to rozveselilo... :D :D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    29
    Frankfurt nad Mohanem - Německo

    „Ano, rozumím,“ zaskřípal Karas zuby a přitlačil zbytek doutníku na dno křišťálového popelníku. Taková drzost, co si ta holka o sobě vůbec myslí?
    „Jsem ochotná se s vámi dohodnout,“ pokračoval ženský hlas na druhé straně linky. Karasovi neušly náznaky ostravského přízvuku; češtinu sice neslyšel už hezkou řádku let, ale tento nezaměnitelný dialekt poznal okamžitě. „Za jistých podmínek samozřejmě.“
    Takže smlouvání, musíš být hodně zoufalá… „Konkrétně?“
    „Sto tisíc euro, plus ještě padesát tisíc dolarů, vše v malých bankovkách samozřejmě. A auto. To na mě bude čekat na ulici Karpfenweg, plná nádrž a platné papíry. Je to jasné?“
    Karas se usmál. Pokorná si právě sama nachystala past a jako bonus si do ní i sama vlezla. Dnes byl zřejmě jeho šťastný den.
    „Hm… To je poměrně vysoká cena, nemyslíte? Hlavně když uvážím, že za celou dobu našeho rozhovoru jste mi neposkytla jediný důkaz o tom, že ty informace skutečně máte.“
    „Myslíte si, že lžu?“
    „Nemyslím si nic, jsem pouze opatrný. Nerad bych vydal takovou sumu za zajíce v pytli, jestli mi rozumíte.“
    „Pane Karasi, vaše názory jsou mi naprosto ukradené. Buď nabídku přijmete a všichni budeme spokojení, nebo se připravte na hodně bolestivý pád. Můj bratr toho na vás měl tolik, že by byl velký zázrak, kdybyste nešel sedět do minuty potom, co bych ty záznamy předala policii. Je to na vás.“
    Následovala dlouhá pauza, během které Karas zvažoval, jestli má cenu v té šarádě pokračovat, nebo jen kývnout na směšné podmínky té hlupačky a už se jen těšit na svůj triumf. Věděl, že vyhraje, Pokorná proti němu neměla nejmenší šanci. Byla jako vystrašená laň chytající se šance utéct hrobníkovi z lopaty, ale tímhle pošetilým telefonátem si jen podřezala větev.
    Strach nutí dělat lidi hlouposti. Kdyby ta káča blbá zůstala zalezlá, mohla to i přežít.
    „Dobrá tedy, ať je po vašem. Sejdeme se zítra, v pět hodin v přístavu u mostu Eiserner Steg, loď NAUTILUS. Buďte přesná.“
    „Žádný strach,“ odpověděla mu chladně, ale přesto se jí hlas chvěl nervozitou. „A ještě jedna věc, pokud se vy, nebo kdokoliv z vašich lidí během našeho jednání o něco pokusí, postarám se, aby se informace okamžitě dostaly do všech médií a na policii. Jeden podraz a shoříte jako papír.“
    „Nemusíte se bát slečno Pokorná. Úspěch našeho obchodu mi leží na srdci stejně tak moc jako vám.“
    „Nic jiného vám ani nezbývá,“ odsekla a položila telefon.
    Karas se dal do hlasitého smíchu. Naivita té holky zřejmě neznala mezí.
    Vstal od stolu a přesunul se k starožitnému baru, ve kterém byly ve třech řadách vyskládané broušené křišťálové sklenice a několik lahví prvotřídního alkoholu. Karas si nalil pořádnou dávku dvanáctileté Ballantines, zapálil nový doutník a zavolal Dirka čekajícího přede dveřmi.
    „Šéfe?“
    „Došlo k malé změně plánu. Potřebuji, abyste pro mě s Klausem vyřídili takovou maličkost.“


    Na druhé straně města Helena seděla za stolem a třásla se po celém těle.
    „Nemám ti donést vodu?“ zeptal se Tauber s obavami v hlase. „Vypadáš hrozně.“
    „Je mi fajn. V životě mi nebylo líp.“
    „A Karas?“ Fa Li neustále přecházela sem a tam, čímž Helenu pomalu doháněla k šílenství. Byla jako neúnavný hodinový stroj. „Přistoupil na to?“
    Copak si ta ženská nedá nikdy přestávku? Teď jsem domluvila s chlapem, co nechal zabít mého bratra a jejího snoubence…
    „Haló.“
    „Jo,“ ucedila Helena, „chce se sejít na té lodi. Přesně podle plánu.“
    „Výborně. To znamená, že je na čase připravit se na fázi-“
    „Pššš!“ Tauber se zarazil na půli cesty k dřezu. Byl bledý jako stěna. „Slyšíte to?“
    Obě ženy zmlkly a začaly napínat uši. Skutečně, halou se nesl slabý bzukot připomínající vrtačku u zubaře. A stále sílil.
    Co to je?
    Odpověď na Heleninu otázku se dostavila během půl vteřiny. Za oknem se vynořila malá helikoptéra. Vlastně to byl takový létající talíř, ze kterého vystupovaly čtyři dlouhé rotory. Uprostřed byla přimontovaná kamera a kolem ní zřetelný nápis POLIZEI.
    Stroj zůstal viset ve vzduchu sotva pět metrů od nich a pozoroval skupinku svým elektronickým okem.
    Fa Li nečekala. Jedním rychlým pohybem vytáhla zbraň, několikrát zmáčkla spoušť a se zadostiučiněním sledovala, jak se stroj volným pádem poroučí k zemi. Rozbitým oknem se dovnitř nahrnul chladný vzduch.
    „Musíme pryč! Okamžitě!“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    30
    Frankfurt nad Mohanem - Německo

    „Ztratili jsme kontakt pane,“ oznámil statný zakuklenec s ovládacím zařízením. „Sestřelili ho.“
    Muž stojící po jeho pravici stroze přikývl. Stiskl tlačítko na vysílačce a pevným hlasem oznámil: „Tady von Sturmer. Všem týmům, zajistěte okolí. V budově se nachází tři subjekty, z toho minimálně jeden ozbrojený, tak dávejte bacha chlapi. Konec.“
    „Rozkaz pane!“ zazněla sborová odpověď a von Sturmer se spokojeně usmál. Tak to mělo být.
    Rychlým krokem přešel k operátorovi, který měl na kolenou položený notebook a sledoval jednotlivé týmy v akci.
    „Dvojko, stáhni se trochu, jsi moc na ráně,“ zahuhlal operátor, „týmy pět a šest, zajistěte zadní východy a zůstaňte na pozicích. Konec.“
    Von Sturmer zkontroloval hodinky. Pět čtyřicet jedna. Jestli půjde vše jak má, budou do šesti hodin zpět na základně. Pokud nenastanou komplikace.
    Klid Eliasi, je to pod kontrolou…
    „Hej stůjte, tam nemůžete!“ ozvalo se za ním.
    Von Sturmer se překvapeně otočil. Přes štěrkem vysypaný plácek k němu mířily dvě ženy s mladým policistou v patách. Ta starší, oblečená jako na rockový koncert, bez většího zájmu zamávala policistovi před nosem svým odznakem a dál si to odhodlaně mířila k von Sturmerovi.
    „Vy tady tomu velíte?“ vyštěkla na něj anglicky.
    „Promiňte pane, nemohl jsem je zastavit, prý jedou od Fischera a-“
    Velitel zvedl ruku a policista okamžitě zmlkl. Pak se otočil k rockerce: „Jasně jsem Fischerovi řekl, že tu nechci mít žádné čumily, takže buďte tak laskavé a okamžitě opusťte prostor.“
    „Vy ani Fischer mi nemáte co rozkazovat, to zaprvé. A za druhé, tam uvnitř se nachází občanka České republiky, takže máme plné právo tu být.“
    Von Sturmer si ženu odměřeně prohlédl.
    Pětačtyřicátnice, svobodná nebo rozvedená, bez dětí. Evidentně silná kuřačka. Řasenku měla rozmazanou a podle opuchlých zarudlých očí před chvílí brečela, ale vzhledem k jejímu vztahu k autoritám to určitě nebylo kvůli Fischerovi. A styl vyjadřování dával jasně najevo, že ať už jí von Sturmer řekne cokoliv, stejně prosadí svou. Jako jeho první žena.
    „Fajn, pro mě za mě si tu buďte, ale k té budově se nepřiblížíte ani na sto metrů.“ Kývl na policistu za nimi. „Strážník Braun vás pohlídá, a jakmile to bude možné, pustíme vás na místo činu. Do té doby se odtud nehnete.“
    Bez dalších diskusí se otočil zpět k operátorovi, něco mu tiše řekl a upřel své ledově chladné oči na monitor.
    Týmy mezitím kompletně obklíčily celou budovu. Dva byly rozmístěny kolem oken, další dva u předních a zadních dveří a poslední se právě plížil podél výklenku sloužícímu jako základna pro vysoký komín.
    Jako figurky na šachovnici, pomyslel si velitel. S tichým povzdechem vzal do ruky megafon, postoupil o několik kroků dopředu, a co nejzřetelněji začal odříkávat: „Tady velitel zásahu Elias von Sturmer. Prosím vyjděte ven s rukama nad hlavou. Budova je obklíčená. Vzdejte se.“
    Počkal několik vteřin. Nevěřil sice, že by to mělo nějaký zvláštní účinek, ale zopakoval výzvu ještě jednou. Předpisy jsou předpisy. Potom předal megafon té rockerské policistce.
    „Jsem snad vaše asistentka nebo co?“
    „Ne, napadlo mě, že byste si to taky chtěla vyzkoušet. Pro případ, že mi ta vaše Češka nerozuměla.“
    „Aha…“ Převzala megafon a přiložila si ho k ústům. „Heleno Pokorná, tady je kapitán Andrea Zemanová, ostravská kriminálka. Už nemáte kam utéct, vzdejte to. Nedělejte si to ještě horší.“
    Stejně jako předtím, ani teď se žádné reakce nedočkali. Budova byla naprosto tichá.
    Von Sturmer se podíval na hodinky.
    „No, asi nemá cenu na cokoliv čekat. Podívá-“
    „Kapitáne, podívejte!“ Mladší z vyšetřovatelek chytila svou nadřízenou za rameno a s vytřeštěnýma očima ukázala k budově. „Hoří tam!“
    „Verdammt noch mal! Tady von Sturmer, všichni se stáhněte! Opakuji, všechny týmy se stáhnou zpět! Fofrem!“
    Velitel nemusel své lidi dvakrát pobízet. Ve chvíli, kdy vydal rozkaz k ústupu, už se dusivý dým valil ze všech oken a během několika sekund se objevily první plameny. Budova se začala měnit v hotové peklo.
    A pak to přišlo.
    Ozvala se ohlušující rána následovaná mohutnou explozí. Tlaková vlna mrštila trosky do vzdálenosti několika desítek metrů; některé z nich dopadly jen těsně před velitelské stanoviště, kde zůstaly ležet jako stovky malých táboráčků.
    Kapitán Zemanová jako opařená zírala na tu zkázu před sebou a hlavou jí proletěla jediná myšlenka.
    Tohle nemohl nikdo přežít…
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Nádhera, ono je to pořád lepší a lepší, čte se to jedním dechem a nějaké chyba jsem tu neobjevil. Zatím to umíš dobře uhlídat, ono to není snadné, takhle rozvitý děj zpracovávat a neudělat nějakou botu. Skvělé!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Mockrát díky. S tím hlídáním máš obrovskou pravdu, kolikrát mám nápad a nemůžu ho použít, protože to nesedí :D Ale to se stává, každopádně pomalu se blížím k závěru, tak snad ty pozitivní emoce přetrvají
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    To je fajn, že máš nápady, které se momentálně nehodí. Doufám, že je nenecháváš zapadnout, já si poznamenávám i úplné hlouposti pro eventuální budoucí použití a už se mi to několikrát vyplatilo.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.