Svatoušek

24

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Jú, tak jsem zjistil, že jsi sem toho dala pěkně dlouhý text. Ani se mi to tak nezdálo. Takže jsem si všechno stáhnul do čtečky a přelouskám to najednou a v kuse. Ale podle toho, co jsem zatím četl, tak palec nahoru! Jen pozor na to, aby se ti to nerozrůstalo moc doširoka, špatně se uhlídá dějová linka.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky, budu se těšit :smiley:
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Tak, stáhnul jsem a včera před spaním jsem přečetl komplet všechno, co jsi sem zatím vložila.
    A vyslovuji pochvalu, je to moc dobré, občas jsem měl pocit, že čtu nějaké dílo profesionálního spisovatele. Děj jede docela svižně, jen bych měl trochu strach všechno uhlídat. Máš tu dost dějových linií. Triády, Interpol, falešná policistka, falešný policista, česká policie, americká policie, český emigrant, rakouský podnikatel, mrtvý bratra hrdinky... Je toho docela dost a jestli se ti povede nějak všechno vysvětlit, pak klobouk dolů, je to nádhera.
    V každém případě se to četlo dobře, já mám tenhle styl psaní a čtení rád, taky se o to občas pokouším, někde tu najdeš moje Věže, zatím nedopsané a nebo San Felipe, nedopsané taktéž...
    Občas mi tam za uši zatahala trochu krkolomná konstrukce vět, nebo nevhodné slovo, hned jsem si představil, co bych tam asi napsal já... :)
    Ale opravdu, dobré, jsem zvědav, co bude dál a taky, jak to všechno skončí...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Páni, jen mě nepřechval :blush:
    Každopádně díky za reakci, teď se mi bude psát ještě lépe :smiley:
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Nepřechválil jsem, snažím se být objektivní. ;) Nějaké drobnosti bych tam asi vychytal, ale jako celek skvělé.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Já se v dějových linkách ztrácím... Ale ono je to tím, že to člověk čte po částech, jinak to smysl dává. Jinak k té poslední části - přijde mi divné když někdo s nižší hodností (nadporučík) velí někomu s vyšší hosností (kapitán) To nedává moc smysl, ne?
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    S tou hodností jsem si toho taky všiml, ale u policie je to trochu jinak než v armádě. Tak je to i možné. Já se právě taky trochu ztratil v jednotlivých částech, proto jsem si všechno stáhnul najednou do čtečky a přečetl kompletně.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Jsem ráda, že si někdo najde čas, aby si pokaždé přečetl, co tu vyplodím :D S tou hodností jsem si toho všimla až po nahrání příspěvku (nevím, jak se mi to povedlo napsat, asi nějaký zkrat), ale už to mám opravené ;) A ohledně linek... Doufám, že je to skutečně tím, že jednotlivé části nahrávám dost nepravidelně a člověk si už nepamatuje, co bylo předtím...
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    11
    Würzburg - Německo


    Helena zaparkovala auto vedle hlavního vchodu hotelu Ibis budged a několik minut vyčkávala. Od chvíle, kdy vyjela z Ostravy, každých pár minut kontrolovala zpětná zrcátka pro případ, že by se ji neznámý střelec z Karoliny rozhodl sledovat. Naštěstí těch pár motorek, které na dálnici potkala, ji bez většího zájmu předjelo a pokračovalo dál svou cestou, takže s ubývajícími kilometry začala její úzkost postupně slábnout. Nezmizela však úplně.
    Když ani po deseti minutách strávených na poloprázdném parkovišti nespatřila nic podezřelého, rozhodla se konečně vystoupit ven. Obklopil ji chladivý večerní vzduch. Rychle oběhla auto, sebrala tašku s oblečením a vběhla do hotelu.

    Mladá turecká recepční si příchozí ženu v legínách, černé košili s nápisem Pizza Coloseum a ovázaným loktem změřila dlouhým, nedůvěřivým pohledem. V hotelu často vídala nejrůznější individua, ale tahle mladá slečna se strhaným výrazem a vyděšenýma očima ji poněkud znepokojovala.
    „Guten Abend,“ pozdravila se strojeným úsměvem, když žena došla až k ní, „wie kann ich helfen?“
    „Eh… mluvíte anglicky?“
    „Ale samozřejmě paní, budete si přát pokoj?“
    „A-ano,“ špitla žena a ohlédla se, jako by ji někdo sledoval. Ať už utíkala před čímkoliv, evidentně jí to nahánělo hrůzu.
    „Jednolůžkový, či-“
    „Jednolůžkový! Ten mi bohatě stačí…“
    „Dobře…“ Recepční nepatrně pozvedla obočí. „Kolik nocí se zdržíte?“
    „Jednu.“
    „Výborně, bude to 40 euro a ještě vás poprosím o doklad totožnosti.“
    Žena se zarazila. Potom se začala přehrabovat ve sportovní tašce, až nakonec vytáhla červenou knížečku s italským státním znakem, několik bankovek a vše předala recepční. Ta s naučenou automatikou nalistovala potřebnou stránku, chvíli si ji pozorně prohlížela a levou rukou pomalu vyťukávala údaje do klávesnice.
    „Děkuji vám, slečno... Bertucci, budete si přát ještě něco?“
    „Ne. To je vše.“
    „Dobrá, váš pokoj je v prvním patře, číslo čtyřicet pět. Kód pro odemčení máte na přiloženém papírku a snídaně jsou od sedmi hodin. Přeji příjemný pobyt.“
    Žena se sotva znatelně usmála a přikývla. Potom rychle posbírala své věci, naposledy se rozhlédla po nevelké hotelové hale a zamířila k výtahům.
    Recepční její počínání mlčky sledovala. Vystupování té Italky se dalo vysvětlit minimálně tisícovkou teorií, ale nic takového, jako je vytváření hypotéz, rozhodně k náplni její práce nepatřilo. Ať už slečnu Bertucci vedlo k jejímu chování cokoliv, její starost to nebyla.
    Hlasitě si povzdechla.
    Jestli něco nesnášela na práci v hotelu, byly to jednoznačně noční. Především pak ta nesnesitelná nuda. Člověka hodně rychle omrzí surfování po internetu nebo Facebooku, obzvláště když tam v tuhle dobu stejně nikdo není.
    S dalším, tentokrát o poznání hlasitějším povzdechem srovnala stojánek s brožurkami. Koutkem oka při tom zpozorovala kávovar stojící na pultíku hned vedle vchodu do recepce. Ve skleněné konvici zbyla ještě trocha kávy.
    Stejně jsem nechtěla jít spát, pomyslela si, když s hrnkem v ruce kráčela k přístroji. Už teď cítila hořkou pachuť studené tmavé tekutiny, ale byla to jediná věc, která ji udrží bdělou po několik dalších hodin.
    Stála u kávovaru a zápasila s konvicí, když jí kdosi ocelově silnou rukou zacpal ústa a stlačil jí hlavu na stranu tak, až se odhalil celý krk. Leknutím upustila hrnek, který se hlasitě roztříštil o podlahu.
    „Hlavně klid,“ zašeptal jí do ucha hlas vonící po mentolových bonbónech, „nedělej blbosti a všechno bude fajn, jasné?“
    Recepční chvějící se strachy rychle přikývla.
    „Výborně. Chci jméno té holky, co se tu před chvílí ubytovala. Teď sundám ruku z tvojí pusy, ale jestli vydáš jedinou hlásku navíc...“
    Větu nemusel dokončovat. Recepční kývala hlavou, div jí neupadla. Neznámý se uchechtl a poté pomalu zdvihl svou obrovitou pracku z jejího obličeje.
    „Be-Bertucci,“ zasípala rychle. „Pokoj čtyřicet pět. Prosím já-“
    Muž jí opět zacpal ústa. „Ššš, zapomněla jsi pravidla? Soustřeď se jen na moje otázky, nic víc nepotřebuju. Je s ní ještě někdo?“
    Odpovědí mu bylo rázné zavrtění hlavou.
    „Dobře. Moc dobře.“ Recepční ucítila, jak jí pod kůži zajíždí tenká studená jehla. „Teď si na chvilku zdřímneš a já si půjdu promluvit s paní Bertucci.“
    Během několika málo sekund se recepční ponořila do tmy. Neznámý muž v kšiltovce a tmavé mikině s kapucí počkal, dokud její tělo úplně neochablo. Potom si ho přehodil přes rameno jako hasič vynášející raněné z hořícího domu a odnesl jej za recepci. Ještě se ujistil, že nijak nepřečnívá, ale šlo spíše o formalitu, na zbytek akce moc času potřebovat nebude a pochyboval, že by sem v následujících deseti minutách někdo chodil.
    Pohybem myši oživil počítač. Rozklikl seznam hostů, vyhledal příslušný pokoj a na kousek papírku si rychle naškrábal čtyřmístný kód.
    Srazil si čepici víc do čela, ukázal kolegovi sedícímu v autě zdvižený palec a odklusal pryč do útrob hotelu.

    Helena se krčila u okna ztemnělého pokoje a sledovala parkoviště. Před malou chvílí vystoupil z jednoho z aut svalnatý muž v kšiltovce a rázným krokem vpochodoval na recepci.
    Ruku do ohně by za to nedala, ale měla dojem, jako by to auto dneska už párkrát zahlédla. Nebo se jí to jen zdálo?
    Začínáš být pěkně paranoidní Heleno, okřikla se v duchu. Ale přesto jí kdesi v hlavě zvonil poplašný alarm.
    V pravé ruce tiskla krabičku velkou asi jako mobilní telefon. Nosit u sebe pistoli kategoricky odmítla – dřív než komukoliv jinému by ublížila sobě. Navíc se jí pod legínami a těsné košili celkem rozpoznatelně rýsovala. Byla proto nesmírně ráda, když mezi zbraněmi našla i paralyzér. Neodvažovala se hádat, jakou šanci by s touhle hračkou mohla proti trénovanému zabijákovi asi mít.
    Pořád lepší než holé ruce.
    Škvírou pod dveřmi dopadal do pokoje proužek bílého světla. Helena pozorovala, jak po něm pomalu přebíhal tmavý stín – někdo šel po chodbě. Zastavil před jejím pokojem.
    Helena stiskla paralyzér ještě křečovitěji a čekala.
    Po několika nekonečně dlouhých vteřinách se stín dal opět do pohybu. Přešel až okraji škvíry a zmizel pryč.
    Někdo jen hledá svůj pokoj, uklidni se, než se z toho zblázníš, napomenula sama sebe. Jak by tě tu někdo mohl najít?
    Něco na tom bylo. Kdyby o ní policie nebo motorkář z Ostravy věděli, už by dávno nestála rozklepaná strachy v německém hotelu. V lepším případě by seděla ve vazbě a čekala na obhájce, v horším by její mrtvolu našla pokojská, která jen přišla doplnit ručníky. Tak jako tak by ten někdo neznámý rozhodně nezůstal stát přede dveřmi. Nebo snad ano?
    Hloupost. Jsi unavená, dej si sprchu a maž spát... Nic lepšího teď stejně nevymyslíš.

    Muž v kšiltovce tiše vyčkával. Najít pokoj té holky nebyl žádný problém a vzhledem k tomu, že z něj nevycházelo žádné světlo ani hluk, předpokládal, že cíl už dávno spí. Nebýt toho děduly, který se náhle vynořil z druhé strany chodby, bylo by už po akci. Jenomže dědek si evidentně nemohl odepřít pozdní cigaretu.
    No nic, druhý pokus.
    Zkontroloval pistoli. Rozkaz zněl jasně a on ho nehodlal podělat.
    Pomalu vystoupil ze svého úkrytu a podél stěny se krok za krokem sunul ke dveřím. Těsně před nimi se zarazil. Jeho pozornost upoutalo tiché cvaknutí vypínače následované tlumeným syčením sprchy.
    Sprcha? No výborně, čím dál tím lehčí. Dík holka.
    Zrychlil. Díky zvuku vody se nemusel bát, že by ho v pokoji kdokoliv uslyšel. Vylovil z kapsy pomačkaný papírek a zadal kód. Ve dveřích tlumeně luplo. Pomalu stiskl kliku.
    Hlavně žádný spěch.
    Malý pokojík byl téměř celý ponořen do tmy. Jediné světlo vyzařoval sprchový kout nacházející se za rohem, hned vedle postele.
    Muž co nejtišeji přibouchl dveře. Díky místnosti se záchodem, která částečně vystupovala do pokoje, byl krásně krytý ve stínu a nemusel se bát, že by si ho cíl všiml.
    Zběžně se rozhlédl kolem sebe.
    Až na černou sportovní tašku ležící u protější stěny a pomuchlaném povlečení na posteli, nebyly v místnosti známky o tom, že by zde někdo bydlel. To ho potěšilo. Znamenalo to méně práce s úklidem a zametáním stop.
    Dobře, jdem na to. Stáhl si čepici víc do čela. Tři…dva… jedna…
    S napřaženou pistolí vyšel z úkrytu rovnou ke dveřím sprchového koutu. Až příliš pozdě mu došlo, že na zvuku, který voda v koupelně vydávala, není něco v pořádku. Bylo to ostré syčení prázdné sprchy – voda dopadala přímo na podlahu.
    Stačil jen otočit hlavu do místnosti, když do něj narazila tmavá silueta, která se vynořila zpoza stěny mezi sprchou a postelí.
    Pak mu u krku zapraskal její paralyzér.
    Svaly v těle ho najednou přestaly poslouchat. Omámeně se sesul na podlahu, jako pytel brambor a sledoval, jak jeho cíl zvedá sportovní tašku a tryskem vybíhá z pokoje. Ačkoliv dostal plný úder, připadalo mu, že jej víc ochromil samotný čin té holky než paralyzér. Nevěřil tomu, že by byla něčeho takového schopná. Tvrdili mu, že je to jen servírka. Malé ustrašené kuře, co se zatoulalo moc daleko od kurníku.
    Ty idiote, jak jsi to mohl přehlédnout?!
    Byla to školácká chyba. Měl si všimnout, že nikde neleží žádné oblečení ani boty, v těch by do sprchy určitě nechodila. Byl tak přesvědčený o své převaze, že naprosto zavrhoval jakoukoliv možnost neúspěchu.
    Jak se zdálo, tohle kuře nehodlalo vydat svou kůži lacino. Příští tah bude muset být mnohem, mnohem promyšlenější.
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Sice si už nepamatuju, kdo je Helena a proč utíká, ale jinak dobrý. Jen je trochu divná ta věta "Recepční se ponořila do tmy" a taky mě zarazilo, že si ten chlapík neustále posouvá kšiltovku do čela ;)
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky, přemýšlím, že bych sem znovu nahrála komplet všeho, co zatím mám, aby to bylo přehlednější :smiley:
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Já už ten komplet všeho, co jsi zatím dala, mám ve čtečce, už jsem ti to dostatečně chválil. :) Ale koukám, nějak jsem prošvihnul ten poslední kousek, hned jsem si ho přidal k těm předcházejícím a přečtu při nejbližší příležitosti. Pak ti to zhodnotím celé. Zatím jen obdivuji, jak se ti daří všechno udržet pohromadě, aby sis snad vytvořila myšlenkovou mapu... ;)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • mistralmistral Komentářů: 13
    Je to napínavé, zvlášť obdivujem prienik toľkými prostrediami. Len škoda, že to pribúda tak pomaly. :wink:
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Děkuju všem za odezvu :smiley: Taky bych byla radši, kdyby části přibývaly rychleji, ale ten čas prostě není...
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    12
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    Robert Adler seděl na barové stoličce a očima fixoval plazmovou televizi visící na protější zdi. Jako vášnivý fanoušek americké NHL fotbalu moc velkou pozornost nevěnoval, ale dnešní předzápasová debata jeho pozornosti přece jen neušla. Odvetný zápas Bayernu Mnichov proti Barceloně měl přilákat rekordní počet diváků a nebylo proto divu, že jak stadion, tak téměř všechny bary v Německu začínaly být pomalu přeplněné. Adler nadšeně sledoval záběry fanoušků tlačících se před Allianz Arenou. Věděl, že kromě tisícovek obyčejných smrtelníků se na zápas přijde podívat i několik známých osobností, včetně skalního fanouška Bayernu – Radovana Karase.
    Líp to prostě vyjít nemohlo, pomyslel si a pozvedl orosenou sklenici piva Beck´s. Než však stihl upít, udeřil ho kdosi do zad takovou silou, že část ležáku skončila na jeho hrudníku.
    „Co to sakra-“
    „Není ten fešáckej obleček trošku moc nóbl?“ Hubený muž s tmavými dredy se vyšvihl na prázdnou stoličku a objednal si pití. „Seš tu jak pěst na oko.“
    „Díky za upozornění,“ ucedil Adler, zatímco ze sebe stíral zbytky pěny, „kdybych věděl, že se setkáme v nejhorším pajzlu v celém Německu, vzal bych si něco jiného, tím si můžeš být jistý.“
    „Ale ale, světskej život není pánovi po chuti? Nenarost ti v tom Reichstagu nosánek trochu nahoru?“
    „Je to Bundestag Floriane. A to, že se vyhýbám místům, které Světová zdravotnická organizace vyhlásila za semeniště chorob, ze mě nedělá snoba. Je to přirozená reakce.“
    Florian protočil panenky. „Stal se z tebe strašnej suchar Robe. Bejvávala s tebou větší legrace, hlavně po pár tazích mariánky.“
    Při té zmínce se Adler ošil. Nerad vzpomínal na své bouřlivé mládí trávené v permanentním deliriu po celonočních flámech. Nejraději by celou tuto životní kapitolu jednou pro vždy vymazal.
    „To už je dávno. Mohli bychom už přejít k věci? Nemáme moc času.“
    „Oukej.“ Florian si objednal dalšího panáka. „Tak spusť.“
    „No, je to zámek postavený někdy kolem roku devadesát. Francouzská elegance, rozsáhlé zahrady, fontány, parky…“ zachytil Florianův nechápavý výraz a zarazil se. „Co je?“
    „To je sice strašně pěkný, že si zařídil takový hnízdečko, ale mně je to naprosto k ničemu. Nejdu se tam kochat. Jestli má ta dnešní akce vyjít, potřebuju hlavně popis tý barabizny. Místnosti, zabezpečení a tak.“
    Adler počkal, dokud se jeho přítel nepřestal smát a začal popisovat Karasovo sídlo do všech detailů, které si jen pamatoval. Měl za to, že vyjmenovat jednotlivé pokoje i s vybavením bude hračka, ale ukázalo se, že Florian prahne po úplně jiných informacích. Zajímalo ho rozmístění oken, dveří, elektrických rozvodů a dalších podobných věcí, kterým Adler nikdy nevěnoval větší pozornost. Kdo by se taky díval po vypínačích, když jsou všude kolem umělecké skvosty za miliony.
    „Teda nic moc Robe, ale aspoň něco,“ povzdechl si zloděj, „ještě poslední věc. V kolik jsi říkal, že se ten dědek vrátí?“
    „Ne dřív, než skončí ten zápas plus cesta domů. A nemusíš se bát, ty dvě gorily bere určitě s sebou, takže dům bude úplně prázdný.“
    Florian se usmál. „Zní to jako lehce vydělaný prachy. Což mi připomíná, kde vlastně je můj podíl?“
    Adler mu nenápadně přisunul naditou obálku. Zloděj po ní okamžitě chňapl a hodil do batohu.
    „Na to, jak dlouho se známe, nejsi zrovna nejlevnější Floriane.“
    „To víš brácho, kvalita něco stojí.“ Dopil dalšího panáka, sebral své věci a seskočil ze stoličky. „Ozvu se.“
    To doufám. Už jen kvůli tobě… Adler sledoval, jak jeho přítel pomalu mizí v davu lidí a v břiše mu přitom narůstal nepříjemný pocit viny. O domu řekl první poslední, ale jeden důležitý detail se mu podařilo záměrně vynechat – totožnost majitele. Florian tušil, že sídlo patří někomu z horních deseti tisíc, ovšem ani ve snu by ho nenapadlo, že se hodlá vloupat k jednomu z nejhorších intrikánů světa. Kdyby se dnešní akce náhodou zvrtla…
    Dost! Nic se nemůže stát, okřikl se v duchu, Karas letí na zápas a nemá ani ponětí, co se děje. Bude to vypadat jako obyčejná loupež. Všechno bude v pořádku.
    Přestože se pokoušel uvěřit vlastním slovům, nedokázal se klíčící nejistoty zbavit. Otočil se zpět k baru a mávnutím přivolal obsluhu.
    „Ještě jedno?“
    „Ne, Danielse. Dvojitého.“
    „Hned to bude,“ zazubil se barman a odběhl připravit nápoj. Po chvíli se vrátil se dvěma sklenicemi, v jedné byla Adlerova objednávka, ve druhé průzračná tekutina s kousky limetky a ledem.
    „Co to má být?“ zeptal se zmatený Adler, když před ním přistály obě sklenice. „Tohle jsem si neobjednal.“
    „To je Caipirinha. Pozornost od té slečny nalevo, prý, abyste se uvolnil.“
    „Aha.“ Adler zvedl sklenici a pokynul směrem k atraktivní brunetě sedící kousek od něj.
    Nakonec z toho bude ještě zajímavý večer.
    ***


    Tmavě černý elektromobil značky Tesla se pomalým tempem šinul směrem k soukromému hangáru. Halogenové světlomety protínaly těžkou mlhu převalující se přes mokrou ranvej a osvětlovaly naleštěný trup privátního tryskáče Gulfstream G550 připraveného k letu.
    Radovan Karas nebyl zrovna vášnivým nadšencem do letectví, ale vlastnit soukromé letadlo považoval, vzhledem ke svému statutu, za naprostou samozřejmost. Když si ho před dvěma lety pořizoval, tvrdili mu, že vyhazuje čtyřicet dva milionů dolarů z okna. Ale on si stejně stál pevně za svým. Vždycky měl poslední slovo a na ostatních bylo to akceptovat. A do dnešního dne to taky všichni dělali.
    Hovor, který před pár minutami přijal, mu stále ležel v hlavě.
    Ten malý usmrkanec se rozhodl tančit s vlky… Vlastně jen s jedním, za to ale pořádným.
    V duchu si gratuloval k rozhodnutí nechat Roberta Adlera sledovat na každém kroku. Ač se to tak zpočátku nejevilo, mladý diplomat začal pomalu projevovat ambiciózní intrikánské sklony. A nebýt Karasova špeha, mohl dnešní večer nastat zásadní zlom.
    Jenomže já do starého železa ještě nepatřím chlapečku. Pořád mám v rukávu několik triků, ze kterých ti polezou oči z důlků.
    „Hoši? Vypadá to, že mladý pan Adler se neuváženě rozhodl převzít kontrolu nad celou situací,“ pronesl tlumeně a narovnal si motýlka, „bohužel si stále ještě neuvědomuje, že každá akce má i svou reakci.“
    „Máme ho srovnat pane?“ zeptal s Klaus s pohledem upřeným do zpětného zrcátka.
    „Obávám se, že se nám do budoucna bude ještě hodit. Ale pro jeho nenechavého přítele, který je právě na cestě ke mně domů, žádné vhodné využití nevidím. Buďte tak laskavi a hezky se o něj postarejte. Popusťte uzdu svojí fantazii, ale Klausi, ručíš mi za to, že až se vrátím, bude ta zlodějská chátra ještě naživu.“
    „Pane?“
    „Pan Adler si myslí, že muže beztrestně plavat mezi žraloky. Ukážeme mu, jak vypadá krmení. Je to jasné hoši?“
    Oba bodyguardi mlčky přikývli. Žádné další otázky, ani zbytečné detaily. Přesně tak to měl Karas rád.
    Auto zastavilo u mobilních schůdků přistavených k trupu letadla, pod kterými salutoval mladičký pilot. Mohlo mu být nanejvýš třicet a vůbec nevypadal, jako Karasův pilot Otto, což bylo poněkud zneklidňující.
    „Dobrý večer pane,“ pozdravil pilot zdvořile, když Karas vystoupil.
    „Kde je Otto?“
    „Necítil se dnes nějak dobře pane, tak za něj zaskakuji.“
    „Aha… Umíte s tím?“
    „Samozřejmě pane, jinak bych tu nebyl.“
    „Dobře,“ Karas se otočil čelem k Dirkovi, „vyřiďte panu Schneipflugovi, že příští týden se nemusí obtěžovat. Jeho pracovní poměr byl právě ukončen. Do Číny poletí on.“ Pokynul k mladému pilotovi, kterému spadla brada. „Jak se jmenujete chlapče?“
    „Ma-Mathias pane, Mathias Heinkel…Ale já přece…“
    „Lemply zaměstnávat nebudu pane Heinkele, Kam bychom pak s tímhle přístupem došli? A teď nastartujte motory, chci stihnout zápas.“
    Pilot na nic nečekal a sprintem vyběhl do kabiny.
    „Ach to mládí,“ povzdechl si Karas a pomalu kráčel po schodech. Před vchodem se ještě naposledy otočil ke své ochrance. „Takže jak jsem řekl. Ten zloděj zůstane živý. Jinak si to šeredně odskáčete.“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    12
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    Robert Adler seděl na barové stoličce a očima fixoval plazmovou televizi visící na protější zdi. Jako vášnivý fanoušek americké NHL fotbalu moc velkou pozornost nevěnoval, ale dnešní předzápasová debata jeho pozornosti přece jen neušla. Odvetný zápas Bayernu Mnichov proti Barceloně měl přilákat rekordní počet diváků a nebylo proto divu, že jak stadion, tak téměř všechny bary v Německu začínaly být pomalu přeplněné. Adler nadšeně sledoval záběry fanoušků tlačících se před Allianz Arenou. Věděl, že kromě tisícovek obyčejných smrtelníků se na zápas přijde podívat i několik známých osobností, včetně skalního fanouška Bayernu – Radovana Karase.
    Líp to prostě vyjít nemohlo, pomyslel si a pozvedl orosenou sklenici piva Beck´s. Než však stihl upít, udeřil ho kdosi do zad takovou silou, že část ležáku skončila na jeho hrudníku.
    „Co to sakra-“
    „Není ten fešáckej obleček trošku moc nóbl?“ Hubený muž s tmavými dredy se vyšvihl na prázdnou stoličku a objednal si pití. „Seš tu jak pěst na oko.“
    „Díky za upozornění,“ ucedil Adler, zatímco ze sebe stíral zbytky pěny, „kdybych věděl, že se setkáme v nejhorším pajzlu v celém Německu, vzal bych si něco jiného, tím si můžeš být jistý.“
    „Ale ale, světskej život není pánovi po chuti? Nenarost ti v tom Reichstagu nosánek trochu nahoru?“
    „Je to Bundestag Floriane. A to, že se vyhýbám místům, které Světová zdravotnická organizace vyhlásila za semeniště chorob, ze mě nedělá snoba. Je to přirozená reakce.“
    Florian protočil panenky. „Stal se z tebe strašnej suchar Robe. Bejvávala s tebou větší legrace, hlavně po pár tazích mariánky.“
    Při té zmínce se Adler ošil. Nerad vzpomínal na své bouřlivé mládí trávené v permanentním deliriu po celonočních flámech. Nejraději by celou tuto životní kapitolu jednou pro vždy vymazal.
    „To už je dávno. Mohli bychom už přejít k věci? Nemáme moc času.“
    „Oukej.“ Florian si objednal dalšího panáka. „Tak spusť.“
    „No, je to zámek postavený někdy kolem roku devadesát. Francouzská elegance, rozsáhlé zahrady, fontány, parky…“ zachytil Florianův nechápavý výraz a zarazil se. „Co je?“
    „To je sice strašně pěkný, že si zařídil takový hnízdečko, ale mně je to naprosto k ničemu. Nejdu se tam kochat. Jestli má ta dnešní akce vyjít, potřebuju hlavně popis tý barabizny. Místnosti, zabezpečení a tak.“
    Adler počkal, dokud se jeho přítel nepřestal smát a začal popisovat Karasovo sídlo do všech detailů, které si jen pamatoval. Měl za to, že vyjmenovat jednotlivé pokoje i s vybavením bude hračka, ale ukázalo se, že Florian prahne po úplně jiných informacích. Zajímalo ho rozmístění oken, dveří, elektrických rozvodů a dalších podobných věcí, kterým Adler nikdy nevěnoval větší pozornost. Kdo by se taky díval po vypínačích, když jsou všude kolem umělecké skvosty za miliony.
    „Teda nic moc Robe, ale aspoň něco,“ povzdechl si zloděj, „ještě poslední věc. V kolik jsi říkal, že se ten dědek vrátí?“
    „Ne dřív, než skončí ten zápas plus cesta domů. A nemusíš se bát, ty dvě gorily bere určitě s sebou, takže dům bude úplně prázdný.“
    Florian se usmál. „Zní to jako lehce vydělaný prachy. Což mi připomíná, kde vlastně je můj podíl?“
    Adler mu nenápadně přisunul naditou obálku. Zloděj po ní okamžitě chňapl a hodil do batohu.
    „Na to, jak dlouho se známe, nejsi zrovna nejlevnější Floriane.“
    „To víš brácho, kvalita něco stojí.“ Dopil dalšího panáka, sebral své věci a seskočil ze stoličky. „Ozvu se.“
    To doufám. Už jen kvůli tobě… Adler sledoval, jak jeho přítel pomalu mizí v davu lidí a v břiše mu přitom narůstal nepříjemný pocit viny. O domu řekl první poslední, ale jeden důležitý detail se mu podařilo záměrně vynechat – totožnost majitele. Florian tušil, že sídlo patří někomu z horních deseti tisíc, ovšem ani ve snu by ho nenapadlo, že se hodlá vloupat k jednomu z nejhorších intrikánů světa. Kdyby se dnešní akce náhodou zvrtla…
    Dost! Nic se nemůže stát, okřikl se v duchu, Karas letí na zápas a nemá ani ponětí, co se děje. Bude to vypadat jako obyčejná loupež. Všechno bude v pořádku.
    Přestože se pokoušel uvěřit vlastním slovům, nedokázal se klíčící nejistoty zbavit. Otočil se zpět k baru a mávnutím přivolal obsluhu.
    „Ještě jedno?“
    „Ne, Danielse. Dvojitého.“
    „Hned to bude,“ zazubil se barman a odběhl připravit nápoj. Po chvíli se vrátil se dvěma sklenicemi, v jedné byla Adlerova objednávka, ve druhé průzračná tekutina s kousky limetky a ledem.
    „Co to má být?“ zeptal se zmatený Adler, když před ním přistály obě sklenice. „Tohle jsem si neobjednal.“
    „To je Caipirinha. Pozornost od té slečny nalevo, prý, abyste se uvolnil.“
    „Aha.“ Adler zvedl sklenici a pokynul směrem k atraktivní brunetě sedící kousek od něj.
    Nakonec z toho bude ještě zajímavý večer.
    ***


    Tmavě černý elektromobil značky Tesla se pomalým tempem šinul směrem k soukromému hangáru. Halogenové světlomety protínaly těžkou mlhu převalující se přes mokrou ranvej a osvětlovaly naleštěný trup privátního tryskáče Gulfstream G550 připraveného k letu.
    Radovan Karas nebyl zrovna vášnivým nadšencem do letectví, ale vlastnit soukromé letadlo považoval, vzhledem ke svému statutu, za naprostou samozřejmost. Když si ho před dvěma lety pořizoval, tvrdili mu, že vyhazuje čtyřicet dva milionů dolarů z okna. Ale on si stejně stál pevně za svým. Vždycky měl poslední slovo a na ostatních bylo to akceptovat. A do dnešního dne to taky všichni dělali.
    Hovor, který před pár minutami přijal, mu stále ležel v hlavě.
    Ten malý usmrkanec se rozhodl tančit s vlky… Vlastně jen s jedním, za to ale pořádným.
    V duchu si gratuloval k rozhodnutí nechat Roberta Adlera sledovat na každém kroku. Ač se to tak zpočátku nejevilo, mladý diplomat začal pomalu projevovat ambiciózní intrikánské sklony. A nebýt Karasova špeha, mohl dnešní večer nastat zásadní zlom.
    Jenomže já do starého železa ještě nepatřím chlapečku. Pořád mám v rukávu několik triků, ze kterých ti polezou oči z důlků.
    „Hoši? Vypadá to, že mladý pan Adler se neuváženě rozhodl převzít kontrolu nad celou situací,“ pronesl tlumeně a narovnal si motýlka, „bohužel si stále ještě neuvědomuje, že každá akce má i svou reakci.“
    „Máme ho srovnat pane?“ zeptal s Klaus s pohledem upřeným do zpětného zrcátka.
    „Obávám se, že se nám do budoucna bude ještě hodit. Ale pro jeho nenechavého přítele, který je právě na cestě ke mně domů, žádné vhodné využití nevidím. Buďte tak laskavi a hezky se o něj postarejte. Popusťte uzdu svojí fantazii, ale Klausi, ručíš mi za to, že až se vrátím, bude ta zlodějská chátra ještě naživu.“
    „Pane?“
    „Pan Adler si myslí, že muže beztrestně plavat mezi žraloky. Ukážeme mu, jak vypadá krmení. Je to jasné hoši?“
    Oba bodyguardi mlčky přikývli. Žádné další otázky, ani zbytečné detaily. Přesně tak to měl Karas rád.
    Auto zastavilo u mobilních schůdků přistavených k trupu letadla, pod kterými salutoval mladičký pilot. Mohlo mu být nanejvýš třicet a vůbec nevypadal, jako Karasův pilot Otto, což bylo poněkud zneklidňující.
    „Dobrý večer pane,“ pozdravil pilot zdvořile, když Karas vystoupil.
    „Kde je Otto?“
    „Necítil se dnes nějak dobře pane, tak za něj zaskakuji.“
    „Aha… Umíte s tím?“
    „Samozřejmě pane, jinak bych tu nebyl.“
    „Dobře,“ Karas se otočil čelem k Dirkovi, „vyřiďte panu Schneipflugovi, že příští týden se nemusí obtěžovat. Jeho pracovní poměr byl právě ukončen. Do Číny poletí on.“ Pokynul k mladému pilotovi, kterému spadla brada. „Jak se jmenujete chlapče?“
    „Ma-Mathias pane, Mathias Heinkel…Ale já přece…“
    „Lemply zaměstnávat nebudu pane Heinkele, Kam bychom pak s tímhle přístupem došli? A teď nastartujte motory, chci stihnout zápas.“
    Pilot na nic nečekal a sprintem vyběhl do kabiny.
    „Ach to mládí,“ povzdechl si Karas a pomalu kráčel po schodech. Před vchodem se ještě naposledy otočil ke své ochrance. „Takže jak jsem řekl. Ten zloděj zůstane živý. Jinak si to šeredně odskáčete.“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Tak další část nahrána + přikládám kompletní verzi toho, co jsem až doposud napsala :smiley: Bohužel je to ta nejhrubější verze, která vůbec existuje, tak to prosím berte s hodně velkou rezervou :wink:
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Tak další část nahrána + přikládám kompletní verzi toho, co jsem až doposud napsala :smiley: Bohužel je to ta nejhrubější verze, která vůbec existuje, tak to prosím berte s hodně velkou rezervou :wink:
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Skvělé, stáhnul jsem si to a šoupnul do čtečky, přečtu si to s chutí znovu! :)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Už se moc těším na postřehy! :smile:
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Už si moc nepamatuju, kdo je Karas. Ale působí na mě poněkud přehnaně. Podobně, jako ten francouzský major nebo co to bylo, jak pořád zuřil v tom minulém příběhu. Chápu, že to má být negativní postava, ale na mě působí jak nějaký rychlozbohatlík než jako seriozní boháč. Jinak dobrý ;)
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky za tvůj názor, částečně jsem ho i čekala :D Ale upřímně nevím, jak jinak to napsat, prostě cítím, že by měl být tak. Ovšem pokud máš nějaký návrh, tak sem s ním :wink: Budu jen ráda...
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    13
    Ostrava – Česká republika

    Počítač na stole tiše zapípal.
    Nájemný vrah sebou polekaně škubl, rychle se napřímil a zamžoural na digitální budík ležící na nočním stolku.
    „To byla doba,“ zabručel rozespale, když vstával z postele. Tělo ho bolelo, jako by se protáhl mlýnkem na maso.
    Notebook opět zapípal. S hlasitým povzdechnutím se došoural až k němu a stiskl tlačítko. Obrazovka okamžitě ožila. Najel kurzorem na ikonu malé poštovní obálky, u které provokativně svítila malá dvojka.
    Obě zprávy pocházely od jednoho odesílatele – Blue Unicorn Syndicate a zabiják opět musel chtě nechtě uznat důmyslnost celého plánu. S pomocí tohoto syndikátu mohly bez zbytečných komplikací probíhat obchodní styky s Čínou, aniž by vzbudily sebemenší pozornost. On sám netušil, co přesně je v kontejnerech se znakem jednorožce přepravováno, ale byl si naprosto jistý, že náhradní díly to nebyly. Ať tak či onak, získával za služby pro tohle sdružení poměrně vysoké částky, a čím méně věděl, tím lépe.
    Kdo se moc ptá, moc se dozví… A u výslechu toho moc vyzvoní, řekl si v duchu a očima proletěl předměty obou emailů. Ten s názvem INFORMACE O TRANSAKCI přeskočil a rozklikl OBJEDNÁVKA:
    Od:
    Blue Unicorn Syndicate
    Zeppelinstraße 11/123
    Frankfurt nad Mohanem
    60386

    Pro:
    Maximilian Tauber
    Unterhafen – Halle 9
    Frankfurt nad Mohanem
    60325

    Vážený zákazníku,
    velice si ceníme, že jste si k nákupu zvolil právě naši firmu. Vaše objednávka bude doručena na uvedenou adresu nejpozději do tří pracovních dnů. V případě jakýchkoliv dotazů se neváhejte obrátit na naše zákaznické centrum.
    S přáním hezkého dne
    Blue Unicorn Syndicate

    Víc vědět nepotřeboval. Jako mávnutím kouzelného proutku byl zase bdělý a připravený k akci. Text emailu byl zbytečná výplň, která měla pouze odvést pozornost od toho nejdůležitějšího – adresy příjemce. Bylo to banální, ale na ošálení nepovolaných očí to stačilo.
    Přečetl si adresu ještě dvakrát a pak email smazal; nezanechávat stopy bylo jeho pravidlem číslo jedna.
    Tohle je moje jízdenka zpět na výsluní.
    Adrenalin mu začal postupně zaplavovat krevní oběh. Byl si moc dobře vědom, že jeho další role v celém příběhu, ať už bude jakákoliv, se odvíjí od toho, jak rychle a především efektivně splní tento úkol.
    Tentokrát, ujišťoval sám sebe, už žádný přešlap.
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    14
    Frankfurt nad Mohanem – Německo

    Zvonek nad předními dveřmi malé internetové kavárny se rozezněl a přiměl tak muže za barem odtrhnout pozornost od počítače. S povzdechem se zadíval na čas na monitoru. Už více než hodinu a půl se v kavárně neobjevil jediný zákazník a on se pomalu chystal zavírat. Jeho kolega odešel před dvěma hodinami a Max Tauber zůstal na úklid kavárny sám. Jen on, Leonard Cohen vyhrávající z rádia a hromada špinavých šálků.
    „Je mi líto, ale už zavíráme, a tak…“ spustil omluvně, ale zarazil se uprostřed věty. „Pane bože.“
    Ženu stojící před ním by nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Vypadala, jako by ji za sebou vláčel autobus – rozcuchané kaštanové vlasy se jí neposedně kroutily do všech stran, oblečení bylo pomuchlané a načichlé potem a pravý loket měla ovázaný něčím, co se ještě před nedávnem dalo považovat za obvaz. Ale nejděsivější na tom všem byl její výraz, když s napřaženou pistolí kráčela přímo k němu. Tauber za svůj život už pár feťáků s absťákem viděl, ale tahle holka je všechny hravě předčila.
    „Hele, jen klid, dám ti všechno, co mám, jenom-“
    „Ticho!“ vyštěkla anglicky třesoucím se hlasem. „Nechci nikomu ublížit, potřebuju jen nějaké informace.“
    Ne, ty potřebuješ odvykačku. A pořádnou. „Dobře, dobře. Hlavně klid. Peníze jsou tady v kase, dám ti je všechny a pak si oba půjdeme po svých, co ty na to?“ Stiskl tlačítko a kovový šuplík se s rachotem otevřel. Uvnitř leželo asi sto dvacet euro, několik mincí a pár stravenek. „Víc tu nemám.“
    „Cože?“
    „Přísahám, dnešek nebyl nic moc, ale myslím, že na pár dávek by to stačit mohlo…“
    Zůstala na něj nechápavě civět. „O jakých dávkách to tu mluvíte? Neberu drogy! Jsem tu jen proto, abych zjistila, kdo zabil mého bratra!“
    Teď byl překvapený pro změnu Tauber. Bratra? Co se to tu sakra děje?
    Znovu si neznámou pozorně prohlédl. Mohla být nanejvýš tak o deset let mladší než on. Silná a vypracovaná lýtka svědčila o tom, že trávila hodně času na nohou, což dokazovala i košile s nápisem Pizza Coloseum, oválný obličej měla posetý drobnými oděrkami, ale i přesto si zachovával jakýsi zvláštní půvab. Nejednalo se o žádnou výraznou, vyzývavou krásu, jaká je vidět u modelek, ale spíše o takovou dívčí nevinnost. Nejzásadnější však byly její oči. Modro šedé s několika nepatrnými jantarovými skvrnkami. Ačkoliv jejich majitelku nikdy předtím neviděl, poznal je na první dobrou.
    Těžce polkl.
    Za celého půl roku se mu Fénix ani jednou nezmínil o tom, že by měl nějaké příbuzné. Když nad tím tak uvažoval, věděl toho o jeho soukromí jen žalostně málo. A najednou se v jeho kavárně objeví potrhlá ženská s pistolí a tvrdí, že je Fénixova sestra. Mohl být dnešní večer ještě horší?
    „Takže je skutečně mrtvý…“ zamumlal a s žuchnutím dopadl na židli. „Tušil jsem, že se něco stalo, když se neozval podle plánu…“ Zadíval se do prázdna. „Jak ti říkají?“
    „Helena.“
    „Helena? To nezní moc špionsky, čekal bych něco drsnějšího. Jako třeba Pandora, Elektra, Atlanta, nebo něco takového. Ale chápu, při množství operujících agentů už asi Sektoru dochází krycí jména… Já jsem Max, jen tak mimochodem… Jsem rád, že je tu někdo, kdo dotáhne Fénixovu práci do konce.“
    „Práci? Krycí jména? O čem to proboha mluvíte?!“ Helena vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Ruka s pistolí se jí třásla, ale dál s ní mířila na Taubera. Připadala si jako v noční můře. Od doby, co dostala bratrovu zprávu, se její klidný život změnil k nepoznání. Ukradla auto, dvakrát se ji pokusili zabít a teď sama stojí v prázdné internetové kavárně a s berettou v ruce ohrožuje cizího chlapa, který si evidentně myslí, že jak její bratr, tak ona jsou součástí nějaké podivné frakce ve stylu Jamese Bonda. Byla na pokraji svých sil. Upustila pistoli na zem a s hlavou zabořenou v dlaních se sesula do nejbližšího koženého křesílka.
    „Já chci jen vědět, co se to vlastně děje. Chci vědět, co se stalo Vaškovi. Chci vědět, proč se mě od rána každý pokouší zabít. Ať už brácha dělal cokoliv, já s tím nemám nic společného. Nechápu to…“

    Fa Li se krčila v tmavé, těsné chodbičce vedoucí k zadnímu vchodu kavárny a tiše naslouchala. Dostat se sem pro ni byla hračka. Zámek byl pouze drobnou překážkou, která se dala odstranit jedním strategicky umístěným tlumeným výstřelem. Pak už měla cestu volnou. Zůstala stát za jedním z regálů a čekala na vhodnou příležitost, která na sebe nenechala dlouho čekat.
    Teď nebo nikdy, řekla si v duchu, když uslyšela, jak pistole dopadla na podlahu. Bez sebemenšího zaváhání vystoupila z úkrytu. „Ani hnout.“
    Tauber s Pokornou polekaně nadskočili. Zírali na ni s pohledem plným překvapení a strachu. Fa Li obešla místnost, sebrala berettu ležící na podlaze a zamířila s ní na Pokornou. Dvě mouchy jednou ranou.
    „Gratuluji vám, slečno Pokorná, dostala jste se poměrně daleko. Omráčit cvičeného agenta ručním paralyzérem, je skutečně mimořádný kousek. Proto jsem nevěřila, že byste byla tak hloupá a nechala si zapnutý telefon, podle kterého jsme vás vystopovali. Ale chyby dělá evidentně každý… A každý za ně taky musí zaplatit.“
    „Co jste zač? Další nájemná vražedkyně, co mě má zlikvidovat?“
    Fa Li vycítila z jejího hlasu směsici strachu a vzteku. To nevěstilo nic dobrého. Ze zkušenosti věděla, že takové cíle jsou nejnebezpečnější, jelikož si až moc dobře uvědomují svůj konec, ale zároveň v nich stále ještě převládá pud sebezáchovy, který je nutí bojovat do posledního dechu. Díky tomuto primitivnímu instinktu jsou pak schopny předvést kousky, nad kterými zůstává rozum stát. A tahle servírka dnes podobných kousků předvedla dost. Pokud by byla jen z poloviny tak dobrá jako její bratr, nemuselo by tohle setkání dopadnout dobře.
    „Ne, od toho tu nejsem,“ řekla a pomalu spustila ruce dolů. „Jsem tu ze stejného důvodu jako vy. Hledám vraha svého snoubence.“
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Skvělé dílo!! Zase jsem si to stáhnul do čtečky a o dovolené si to budu vychutnávat. Jsi dobrá, mám dojem že jsi všechno zatím docela uhlídala. Budu muset přidat ve své tvorbě, abych se nenechal zahanbit... :D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky Jerry, ale neboj, ještě ani zdaleka nejsem u konce a stát se může všechno
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99

    15
    Ostrava – Česká republika

    Kapitán Zemanová seděla ve své kanceláři a nepřítomně žužlala konec propisky. Na monitoru jejího počítače už asi po milionté běžel kamerový záznam z nákupního centra, ale ani teď se nezdálo, že by z něj mohla vyčíst něco nového. Spíš naopak.
    Hlasitě si povzdechla.
    Většina kolegů už dávno odešla domů ke svým rodinám nebo na pivo s kamarády, a tak v kanceláři zbyla jen kapitán Zemanová a nejmladší posila týmu, praporčík Píková. Tato mladá, čerstvě dostudovaná vyšetřovatelka byla jen jedním z mnoha odvážných pokusů policejního prezidia, jak obohatit vyšetřovatelské týmy napříč celou republikou o novou krev. Naivní, nezkušená, s hlavou plnou teorií a pouček. Někteří starší vyšetřovatelé těmto mladým polotovarům nelichotivě přezdívali „invazivní druhy kriminalistiky“, protože výsledný efekt byl v podstatě stejný. Prázdná místa byla zaplácána jakousi pochybnou nápravou, která se začala nekontrolovatelně šířit a později také vytlačovat i zbytky stávajících jedinců.
    Kapitán Zemanová proti nápadu „omladit“ policejní stanice osobně nic neměla. Lidé stárnou, ať chtějí, či ne, a jednoho dne zkrátka budou muset předat svůj štafetový kolík dál. Tak to prostě bylo. Ovšem nedostatek zkušeností a selského rozumu u této nové generace ji přece jen kapku znepokojoval. Děsilo ji, že s moderními prostředky si pomalu dokáží vytisknout pachatelův obličej na 3D tiskárně, ale najít jeho motiv, to už byl běh na dlouhou trať. K jejímu štěstí patřila praporčík Píková do této skupiny jen částečně.
    Ačkoliv byla téměř chodící encyklopedie trestního práva a teorie kriminalistiky, dokázala potlačit své ego natolik, že vždy ochotně sbírala zkušenosti od vyzrálejších kolegů a ty pak převáděla do praxe. Díky tomuto přístupu si vysloužila přezdívku Pijavice. Kapitán Zemanová však brzy došla k závěru, že to možná nebylo jen kvůli její lačnosti po dovednostech. Spolupráce s praporčíkem Píkovou totiž dost často bývala velkou zátěží pro její vnitřní klid. Ať tak či onak, nemohla této atleticky vyhlížející brunetce upřít vervu, se kterou se vrhala do každého případu a kterou očividně uplatňovala i nyní.
    Mladá a nevycukaná… To bude bolestivý pád, pomyslela si Zemanová a v duchu se modlila, aby si jí Pijavice dál nevšímala. Na lekci o workoholismu policistů a jeho dopad na soukromý život skutečně neměla náladu.
    Z reproduktorů po stranách počítače se začala tlumeně ozývat hudba upozorňující na příchozí internetový hovor.
    Kapitán Zemanová rychle odložila tužku stranou a klikla na obrázek zeleného telefonního sluchátka. „Jerry? Slyšíme se? Už jsem se bála, že ses na mě vykašlal.“
    „Já?“ jeho hlas zněl, jakoby mluvil z vnitřku plechovky. „Za koho mě prosím tě máš? A proč nemáš zapnutou webkameru, neviděli jsme snad sto let, tak to koukej napravit!“
    S úsměvem klikla myší na ikonku malé kamery. Celý monitor jejího počítače náhle zabírala Jerryho hlava. „Tak co, spokojený?“
    „Naprosto. Páni, ty vůbec nestárneš, měla bys ten monitor před ksichtem nosit častěji.“
    „Idiote.“
    „Nemáš zač… Ale teď k věci. Trošku jsem pátral po tom tvém případu Castelli a narazil jsem na pár fakt zajímavých věcí.“
    „Vážně? Povídej.“
    „Tak zaprvé, ta složka v systému v podstatě vůbec neexistuje. Musel jsem kopat opravdu hodně hluboko, abych ji našel a i tak to bylo k ničemu.“
    „Jakto?“
    „Je zapečetěná. Tolik ochranných opatření snad nemá ani počítač amerického prezidenta! Každopádně ani to mě neodradilo. Rozhodil jsem sítě po větší ploše a na něco skutečně narazil…“
    Dlouze se odmlčel, jako by si chtěl svůj úspěch dosyta vychutnat. Zemanová vypadala, že každou chvíli narazí nosem do obrazovky. „No a dál??“
    „Sledoval jsem drobečky až k něčemu s názvem Sektor A121. V první chvíli jsem si myslel, že to je nějaký omyl, ale pak jsem našel i další případy, které s tím souvisely. Všechny byly, stejně jako ten Castelliho, zapečetěné a přísně tajné. Dokonce k nim nastražili i hlídacího psa, dostal jsem od šéfa slušnou kouřku, když se dozvěděl, co dělám. Ah, ještě teď mi duní v uších…“.
    „Jerry! Mluv k věci prosím!“
    „No jo, jo… Jak to vypadá, máš dočinění s něčím fakt, fakt, fakt moc velkým. Zkoušel jsem ten sektor najít, ale marně. Nevím, jestli to je budova, místo, organizace, nebo něco podobného, ale můžeš vzít jed na to, že někdo chce, aby to zůstalo tajné. Napadá mě jen jedno jediné vysvětlení…“ následovala dramatická pomlka, během které byl slyšet jen Jerryho dech.
    Kapitán Zemanová protočila panenky. A je to tady. Teorie o spiknutí za tři… dva… jedna…
    „Je to tajný vládní program, jehož cílem je ututlat tu špínu, která se děje na vysokých postech!“
    Zemanová si promnula spánky, jako to dělala pokaždé, když potřebovala zůstat klidná a pomalu odříkávala: „Jerry, prosím. Sám dobře víš, co si o těch tvých tezích myslím. A dřív než na to cokoliv řekneš, bych tě ráda ujistila, že CIA s tím tentokrát opravdu nemá nic společného. Země, jako je Česká republika, je americké vládě a všem jejím organizacím naprosto ukradená. Vždyť půlka Ameriky ani neví, že takový stát vůbec existuje!“
    „A jak vysvětlíš tu tvoji neexistující agentku Interpolu?“ nedal se Jerry odbýt. „Co ta tam dělala?“
    Tak to bych taky ráda věděla. „Nevím, klidně to mohla být… třeba novinářka. Byla tu na dovolené, uslyšela o střelbě v obchodním centru a chtěla mít sólokapra.“
    „Tomuhle ale sama nevěříš, že ne?“
    Chtě nechtě musela připustit, že s poručíkem Zhangovou měl Jerry pravdu. Pokud nepracovala pro Interpol tak pro koho? Teorii o jakémkoliv vládním spiknutí rezolutně odmítala, na to měla ještě dost rozumu. Ale co když Zhangová patřila ke skupině tajných policistů, kteří měli Castelliho hlídat, kdyby se ho stíny minulosti opravdu pokusily zabít? Mohlo se jednat o pomstu? Ač se jednalo o zatím nejdůvěryhodnější scénář, něco na něm bylo špatně. Byl příliš jednoduchý.
    „Ať už vymýšlíš cokoliv, stejně se dostaneš do slepé uličky…“ Jerry se vyzývavě usmíval. „Dej na mě, je to spiknutí.“
    „No jasně a za finanční krizi můžou světové banky… Hele Jerry, moc dík za pomoc, ale už budu muset jít. Jsem utahaná a potřebuju si to trošku srovnat v hlavě. Ozvu se, jestli něco zjistím, jo?“
    „Jo jo, já už taky pomažu. Rád jsem tě zase viděl a určitě zavolej. Rád si poslechnu, že jsem měl zase pravdu.“ Spiklenecky na ni mrkl a ukončil hovor.
    Na monitoru opět probíhaly záběry střelby.
    „Pff, teorie o vládním spiknutí,“ brumlala si Zemanová pod fousy, zatímco načínala novou krabičku marlborek, „čím je starší, tím je to s ním horší.“
    Konečně se jí podařilo roztrhnout obal. Vysunula jednu z cigaret, vložila si ji do úst a chystala se zapálit, když do dveří vrazila praporčík Píková.
    „Hergot Píková, hoří snad?“ rozčilovala se kapitán, která málem spadla ze židle. „To nemůžete zaklepat?“
    „Promiňte, já jen, že mám na drátě nějakého Němce. Jde o tu servírku Pokornou, viděli ji v jakémsi hotýlku u Frankfurtu a v registru našli, že po ní pátráme. Tak nám chtěli dát vědět.“
    „No sláva, řekněte jim, ať to zaprotokolují a ráno nám pošlou zprávu. Pak rozhodneme o dalším postupu.“
    „Ale oni chtějí, aby tam někdo přijel.“
    „Chytili ji snad?!“
    „Ne, to ne, ale…“
    „Tak nemá cenu teď cokoliv řešit,“ Zemanová si přehodila kabelku přes rameno a rázným krokem vyrazila ven z kanceláře. „Otisky prstů a záznam z kamery snad dokážou vzít i sami, na to nepotřebují asistenci ze zahraničí. Vyřiďte jim, že moc děkujeme a že se ráno spojím s jejich šéfem, abychom celou věc pořádně probrali. Auf wiedersehen.“
    „Počkejte madam, vy to nechápete!“ praporčík Píková ji chytila za rameno s nečekanou silou. „Mají ve vazbě podezřelého.“
    „Cože? Jakého podezřelého?“
    „Nevím přesně, ten chlap mluvil příšerně, ale pochopila jsem z toho, že Pokorná tam snad někoho omráčila a utekla. No, a ten omráčený teď sedí ve vazbě a čeká, co s ním bude. Jo a ještě jsem vám chtěla říct, že jsem asi našla Pokorné bratra… Vlastně ho dneska ráno našla hongkongská policie.“
    Zemanová na ni zůstala hledět, jakoby nebyla schopná pobrat vše, co ji praporčík právě řekla. Tolik štěstí najednou, je to vůbec možné?
    „Výborně,“ vyhrkla, když se vzpamatovala, „zavolejte těm Němcům a zkuste to posunout na zítřek, dneska už tam nemá cenu jezdit a zároveň zařiďte, abychom se mohli nějak spojit s tím bratrem. Musíme mu položit pár otázek.“
    „To asi bude problém madam… Tělo Václava Pokorného bylo totiž nalezeno s prostřelenou hlavou, jak si plave v jednom z doků. Někdo se postaral, aby už nikomu nic neřekl.“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    16
    Frankfurt nad Mohanem - Německo


    Notak Floriane, kde sakra vězíš? Pokládal si Adler už po sté tu samou otázku, zatímco jeho Audi svištělo nočními ulicemi Frankfurtu. Během seznamování se s půvabnou Ninou, kterou k jeho velké lítosti nechal sedět v baru, naprosto ztratil pojem o čase a nyní se ze všech sil pokoušel stihnout schůzku s čínskou spojkou. Přijít pozdě na jednání s Triádami by rozhodně nebyla dobrá vizitka. Zvlášť pokud si je chtěl získat na svoji stranu.
    Nyní ho ale daleko víc znepokojovalo, že jeho přítel o sobě stále ještě nedal vědět. Od jejich setkání uplynuly už dobré tři hodiny a po Florianovi ani vidu. Buď jen sbalil peníze a na akci se vykašlal, o čemž Adler silně pochyboval, nebo se něco zvrtlo. Ani jeden scénář nebyl dvakrát přívětivý.
    Hlasitě mlaskl a vytočil přes handsfree zlodějovo číslo.
    Zvedni to… Sakra práce chlape, koukej už zvednout ten pitomý telefon!
    Stejně jako předtím spadl hovor do hlasové schránky.
    „Doufám, že sis jenom zapomněl nabít baterku,“ povzdechl si Adler, když pomalu odbočoval ke starému železničnímu depu na okraji města. Zastavil vedle zrezivělého vagónu, vypnul motor a znepokojeně se rozhlédl kolem.
    Pokud ho chtěl Wei Tao před jejich setkáním vystrašit, nemohl si vybrat příhodnější místo. Dvůr, na kterém Adler stál, jakoby vypadl z apokalyptických filmů. Po pás vysoká tráva působila dojmem, že ji nesekali ani v době, kdy tohle místo ještě plnilo svůj účel, odpadky a všelijaké další harampádí zase svědčily o aktivitě bezdomovců a jim podobných živlů, kteří tyto oblasti hojně navštěvovali. Celou atmosféru místa navíc doplňovala zchátralá budova ze třicátých let minulého století rýsující se proti noční obloze. Vymlácená okna, posprejované stěny, rez, to všechno evokovalo Adlerovi jediné slovo: horor. Skoro očekával, že se z prorezlých střešních plátů zvedne hejno krkavců a zatímco se nocí ponese jejich zlověstné skřehotání, těžká ocelová vrata se se skřípotem otevřou, aby mohl vstoupit dovnitř.
    Nic takového se však nestalo.
    Adler naposledy zkontroloval telefon a pak si s hlasitým povzdechem vystoupil. Téměř okamžitě jej do obličeje udeřil nechutný zápach moči a výkalů. Zadržel dech, a co nejrychleji přešel ke rzí prolezlým ocelovým vratům.
    „No bezvadné, a co mám jako dělat teď? Vylézt po zdi?“ zamručel, když si všiml masivního visacího zámku. Bezmocně se rozhlédl kolem, ale nenašel nic, čím by ho mohl otevřít. Tolik k politice otevřených dveří.
    V záchvatu čirého zoufalství chytil zámek do obou dlaní a silně s ním zalomcoval. K jeho velkému překvapení mu zůstal v rukou i s petlicí. Kov jej studil na kůži a Adler si uvědomil, že se chvěje po celém těle. Otázkou bylo, jestli to způsobilo jen chladné počasí, nebo atmosféra tohoto příšerného místa. Ať tak či onak, chtěl mít schůzku co nejdřív za sebou.
    Položil zámek na zem a vší silou se opřel do vrat.
    Ty se s hlasitým naříkáním pomalu posunuly stranou a vytvořily tak úzkou štěrbinu vedoucí do útrob depa. Adler vrata odsunul ještě kousek, vylovil z kapsy mobil, rozsvítil baterku a opatrně vstoupil dovnitř.
    Železniční depo vypadalo ještě hůř než areál okolo něj. Stálo zde zaparkovaných asi patnáct zrezivělých a napůl rozpadlých vlakových souprav, pod kterými vyrůstaly z mezer v popraskané podlaze malé keříky, tráva a spousta dalšího plevele. Střechou sem na několika místech dopadalo měsíční světlo a barvilo depo do strašidelných odstínů bílé s nádechem stříbra.
    Adler cítil, že mu srdce buší pomalu až v krku. Nesnášel místa, jako bylo tohle - strašidelné, opuštěné a nebezpečné. Jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Před očima se mu zjevovaly scény ze všech hororů, které kdy viděl a on měl co dělat, aby nevzal do zaječích.
    Že já idiot s tím souhlasil, zakňučel v duchu, když se pomalu šinul mezi dvěma vagóny. Proč se ti Číňani musí tak vyžívat v nechutnostech, jako je tohle? Kavárna je taky skvělé místo k setkání.
    Došel až doprostřed haly, kde se zastavil na staré točně a hlasitě oddechoval. Přestože zde bylo velmi chladno, potil se po celém těle.
    „Haló? Je tu někdo?“ zavolal přiškrceným hlasem „Tao, jste tady?“
    Jeho hlas se nesl prostorem a zanikal kdesi na druhém konci depa. Žádná odpověď však nepřišla.
    „Nevím, o co vám jde, ale tohle vážně není vtipné. Měl jsem za to, že se s vámi dá jednat seriózně a na rovinu, ale jak vidím, tak jsem se asi zmýlil…“
    „Zmýlil tak jako já ve vás, pane Adlere?“ ozval se mu za zády důvěrně známý hlas. Vzápětí halu naplnilo pronikavé ostré světlo.
    Adler se s řevem a zavřenýma očima svezl na kolena. Světlo ho v zornicích pálilo jako čert. „Karasi, au, co to má k sakru být? A kde je Tao?“
    „Pan Tao se na vaši schůzku nakonec nemohl dostavit… Řekněme, že mu bylo doporučeno, aby se raději do ničeho nemíchal. A co se týče vaší první otázky, doufal jsem, že mi na ni odpovíte vy.“
    Ozvalo se klapnutí dveří od auta a zpoza Karasových zad se vynořili jeho ochránci. S kamenným výrazem před sebou tlačili polomrtvého a k smrti vyděšeného Floriana.
    „Proboha, co jste mu to udělal?!“ zděsil se Adler při pohledu na svého přítele a měl co dělat, aby se nepozvracel.
    Florian Müller už vůbec nevypadal jako Florian Müller. Obličej, respektive, to co z něj zbylo, měl rozmlácený napadrť. Jedno oko měl nateklé a fialové, z druhého mu vytékala krev smíšená s další lepkavou tekutinou, místo nosu měl jen obrovskou rudou skvrnu a v puse mu evidentně chybělo několik zubů. Ale nejhůře na tom byly jeho ruce. Přesněji řečeno ruka. Adler oněmělý hrůzou zíral na krvavý pahýl, který zbyl z přítelovy levé paže. Vše od lokte dolů bylo pryč. Stejně jako většina prstů na druhé ruce.
    „Floriane, já… odpusť mi to… nechtěl jsem… já…“
    „A vida, takže vy dva se znáte,“ řekl Karas chladně, přistoupil k Florianovi a poplácal ho po tváři. „Moji chlapci ho náhodou načapali, když slídil v mé pracovně. Nemám pravdu, chlapče? Povíš nám, co jsi tam dělal?“ Sevřel Florianův nos do prstů, jako to dělávají prarodiče vnoučatům a zakroutil s ním ze strany na stranu.
    Zloděj zařval bolestí, svezl se na kolena a začal něco nesrozumitelně drmolit oteklými rty. Po tvářích se mu při tom řinulo potoky krve, slizu a slz.
    „Ach, já zapomněl, ty vlastně nemáš jazyk, takže nám nic neřekneš… Ale třeba by mohl pomoci pan Adler,“ Karas si otřel ruku do hedvábného kapesníku a upřel na mladého diplomata své jantarové oči. „Netušíte, co mohl zloděj a shodou okolností i váš starý známý pohledávat v mém domě zrovna v den, kdy jsem mimo město? Poněkud zvláštní náhoda, nemyslíte?“
    „Pane Karasi, prosím, on potřebuje do nemocnice. Nemá s tím nic společného, já-“
    „Nic společného? Ale kdepak pane Adlere. Sám dobře víte, že to, jestli vám pomůže mne okrást či ne, byla jen a pouze jeho volba. Žel bohu se rozhodl špatně a nyní si musí odpykat svůj trest.“
    „Tomuhle vy říkáte trest?! Co za zrůdu může při zdravém rozumu skoro umučit člověka k smrti a pak dě-“
    „Ticho! Rád bych vám připomněl, že já nejsem ten, kdo se rozhodl švindlovat. Já jsem s vámi hrál od začátku čistou hru pane Adlere, to jen vy a vaše pošetilost může za to, kam až to celé dospělo. Myslel jste si, že můžete plavat mezi žraloky, ale na to jste ještě hodně malá ryba. Pokud chcete přežít, musíte si uvědomit, že každý čin má svou náležitou odezvu, bez toho to prostě nejde.“
    Kývl na Dirka, který okamžitě vytáhl pistoli s tlumičem, odjistil ji a jedinou ranou do týlu ukončil Florianův život.
    „NE!“ Adler vystartoval po Karasovi, ale Klaus ho bez problému zastavil a povalil zpátky na zem. „Vy jeden parchante podělaný! Proč jste to udělal?! Proč jste ho nenechal jít, nevěděl nic o tom, co děláme! Nemohl nás nijak ohrozit!“
    „Mohl, nemohl, to už je teď jedno,“ odvětil Karas s ledovým klidem, zatímco pomalu kráčel k autu. „Budete se muset naučit převzít zodpovědnost za své činy, jinak vás to brzy zničí… Každopádně byste asi teď měl jet domů, dát si sprchu a začít co nejusilovněji přemýšlet, jak dát tenhle bordel do pořádku. Nechám vám tu Klause, zařídí vše potřebné. Jo a pokuste se udržet v dostatečné kondici na to, abyste na našem večírku udělal co nejlepší dojem. Nefinancuji vás pro nic za nic.“
    S těmi slovy zabouchl dveře a auto se dalo do pohybu. Když zmizelo, ponořilo se depo opět do skličující tmy.
    Robert Adler dál seděl na zemi a díval se na mrtvolu ležící kousek od něj. Nebyl schopen slova. Ta hrůza, kterou právě viděl, jím otřásla až do morku kostí. Vidět to v americkém filmu je jedna věc, ale dívat se na popravu v přímém přenosu… Měl pocit, že každou chvíli omdlí.
    „Chytej,“ řekl Klaus a hodil po Adlerovi baterku, „budeš mi svítit.“ Pak vytáhl z jednoho z vagónů kanystr benzínu, odstranil uzávěr a začal lít jeho obsah na Florianovo tělo.
    „Co… co to děláš?“
    „Chystám se grilovat Einsteine.“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    17
    Frankfurt nad Mohanem - Německo

    „Fajn, takže co jste zač?“ zeptala se Helena, zatímco si sedala za jeden z kavárenských stolků. „A předem říkám, že odpověď ’Snoubenka vašeho bratra’, neberu. Po celém tomhle šíleném tyátru mám právo na něco konkrétnějšího.“
    „Říkají mi Fa Li a pracuji pro organizaci známou jako Sektor A121,“ odpověděla Číňanka, která s pistolí v ruce přecházela po kavárně a kontrolovala každý kout. „Mým úkolem je zjistit, proč jsou dva z našich nejzkušenějších agentů po smrti.“
    „O žádném Sektoru A121 jsem v životě neslyšela.“
    „To se ani nedivím,“ poznamenal Tauber a přisunul si židli ke stejnému stolu, „dělají, co můžou, aby ten projekt ututlali. Obzvláště teď, když jim unikají informace, nemám pravdu?“
    Fa Li po něm střelila pohledem. „Jak tohle víte?“
    „Od Fénixe. Zjistil, že někdo vynáší, ale nevěděl kdo, tak se pokoušel vypátrat, kam drobečky vedou. Pomáhal jsem mu.“
    „Proč zrovna vy?“
    „Jsem novinář… Teda byl jsem, než jsem se pohádal s redaktorem a přišel o místo.“
    „Aha. To mnohé vysvětluje.“
    „Opravdu?“ ozvala se Helena, které Tauberova odpověď nevysvětlovala vůbec nic. „Mohli byste mi už konečně říct, o čem to tu sakra mluvíte?“
    Tauber tázavě pohlédl na Fa Li. „Můžu?“
    „Stejně by se to dřív nebo později dozvěděla. Vzhledem k tomu, jak dobrý její bratr byl, pochybuji, že by si jí organizace nechala proklouznut mezi prsty.“
    Heleně nic z toho nedávalo smysl. Každopádně se rozhodla dál neptat a vyčkávala, až Tauber začne vyprávět.
    „Tak tedy,“ upřel na ni skrz silné brýle své hnědo černé oči, „jak asi tušíte, téměř každá země na světě má svou vlastní vojenskou organizaci, která má za úkol ochraňovat bezpečnost státu a jejíž práce je tajná. Jinými slovy mají své tajné služby - Mossad, CIA, GRU a tak dále… Samozřejmě existence těchto organizací je veřejným tajemstvím, jak taky jinak.“
    Helena váhavě přikývla. Neměla tušení, kam tím vším směřuje.
    „Problém nastal, když se po druhé světové válce rozhodly některé státy spojit dohromady a vytvořit vojenský pakt dnes známý jako Severoatlantická aliance. Jak jistě víte, NATO se od svého vzniku angažovalo v několika vojenských operacích a sdílení informací mezi jednotlivými službami se stalo klíčovým. Bohužel se ukázalo, že každý stát si hrál na vlastním písečku a důležité podklady se předávaly až po podrobném zkoumání, což mnohdy zabíralo i několik dní a to bylo krajně neefektivní. Z toho důvodu byl v roce 1952 založen, jako součást jedné ze vznikajících vojenských divizí, Sektor A121. Tento útvar pojmenovaný po vojenské oblasti kdesi v Evropě měl za úkol jediné – skloubit a později také nahradit fungování tajných služeb členských států NATO. S postupem času se vyvinul do samostatné organizace, jejíž existenci se s úspěchem podařilo zatajit a může tak nerušeně pokračovat v činnosti.“
    „No tak počkat. Chcete mi tvrdit, že existuje tajná služba, o které ostatní tajné služby neví? To zní tak trochu jako sci-fi. Především už kvůli tomu, že se na jejím vzniku podílely všechny členské státy.“
    „Oni se ale na vytvoření rozvědky nikdy nepodíleli,“ odpověděl jí s tajemným úsměvem Tauber, „ne tak, jak si myslíte.“
    „Teď nechápu.“
    „Víte, jak funguje dělení pozemního vojska?“
    „Prosím?“
    „Ptám se, jestli víte, jak se dělí armádní složky.“
    „Obávám se, že asi ne.“
    „Nevadí, zkusím to zjednodušit,“ natáhl se pro kousek papíru a začal na něj propiskou kreslit jakési schéma, „tady tohle je skupina armád. V podstatě se jedná o několik armád vcucnutých dohromady. V hierarchii je na nejvyšším místě, pokud tam nepočítáme vrchní velení pozemních sil, ale to záleží na každém státu. Dále tu máme armádu, sbor a hned pod ním divizi. Jak už jsem řekl, Sektor vznikl jako součást jedné z plánovaných vojenských divizí, ovšem aby mohli skrýt jeho skutečnou podstatu, museli ho nějak zamaskovat. No a jak to asi tak provedli?“
    Podíval se na ni jako učitel, který čeká, až jej třída sborově doplní. Bohužel nic takového se nestalo. Helenina znalost armády končila tím, že její příslušníci nosí uniformy, mají zbraně, jezdí v tancích a bojují proti nepřátelům. Pojmy jako skupina armád, divize či sbor jí byly naprosto cizí. Měla matný pocit, že některé z nich zaslechla během sledování válečných dokumentů, ale nikdy jim nevěnovala výraznější pozornost, takže jen bezradně pokrčila rameny a doufala, že Tauber myšlenku rozvede víc.
    „Uděláte z ní brigádu přece!“ zvolal vítězoslavně a zakroužkoval jeden bod ve svém schématu. „Není nic snazšího, než schovat hrášek pod další matraci a čím hlouběji jdete, tím víc vrstev to celé zakrývá.“
    Nastala chvíle ticha, během které se Helena pokoušela pochopit, co jí Tauber právě vyložil.
    „Takže… je to vlastně takové Kinder vajíčko,“ řekla opatrně, „všichni vidí obal, ale nikdo neví, co je vevnitř.“
    „Správně. Není to fantastické?“
    Helena si uměla představit tisíce věcí spojených se slovem fantastický, ale rozdělení armády k nim rozhodně nepatřilo. Každopádně i ona sama musela uznat, že na té podivné organizaci něco bylo. Styl jejího maskování byl svým způsobem zajímavý.
    Byla tu ale jedna věc, která ji zarážela.
    „Ale co dělají tady? Chci říct, proč operují v Evropě, když tady žádné konflikty nejsou?“
    Tahle otázka Taubera viditelně zaskočila. Obrátil se na Fa Li, která tomu všemu naslouchala jen na půl ucha, zatímco bedlivě sledovala dění na ulici. Aniž by odtrhla oči od výlohy, spustila:
    „Pan Tauber se během svého výkladu zapomněl zmínit o jedné důležité maličkosti. Sektor A121 sice spadá pod Severoatlantickou alianci, ale s koncem studené války a nepokojů na Balkáně začalo pole jeho působnosti slábnout. Proto se Vojenský výbor rozhodl, že poskytne služby Sektoru jiné instituci – Mezinárodnímu trestnímu soudu. Díky tomu došlo k pár změnám ve struktuře organizace, ale její teritoria se značně rozšířila. Navíc se jim podařilo získat další perfektní krytí, kdyby se náhodou něco pokazilo. Zkrátka jasný jackpot.“
    „Už se v tom asi začínám pomalu orientovat, ale-“
    Skleněná výloha, u které Fa Li stála, z ničeho nic explodovala a proměnila se v záplavu střepů.
    „K zemi!“ zařvala agentka a instinktivně vypálila několik ran. „Musíme pryč a hned!“
    Ozvala se další tlumená salva. Projektily létaly vzduchem a měnily interiér kavárny na polorozpadlou ruinu. Helena ležela skrčená do klubíčka pod převrácenou židlí a modlila se ke všem svatým, aby tahle noční můra skončila.
    Jedna zbloudilá kulka prosvištěla těsně kolem její hlavy a zavrtala se do podlahy.
    To ji přimělo k pohybu.
    Začala se plazit směrem k baru, na kterém zůstala ležet její beretta. S trochou štěstí by jí mohla prodloužit život o několik dalších minut, dokud nedorazí policie. Tedy za předpokladu, že byla nabitá.
    Odpověď na její dohady přišla téměř okamžitě. Tauberovi, který zjevně dostal stejný nápad jako Helena, se podařilo získat pistoli o chvíli dřív a nyní z ní soustředěně pálil jednu ránu za druhou do míst, kde tušil útočníka.
    Fa Li využila příležitosti a krytá Tauberovou střelbou se bleskově přemístila k nim. Tvář i ruce měla poseté drobnými oděrkami od skleněné výplně.
    „Jak nás proboha našli?“ zařval Tauber v mezeře mezi další smrští protivníkových ran. „Myslel jsem, že jsme ten telefon vypnuli.“
    „To sice ano, ale byl zapnutý dostatečně dlouho na to, aby ho kdokoliv vysledoval až sem. Ale nechce se mi věřit, že by to bylo tak prosté. Museli nás vystopovat jinak.“
    Střelba ustala.
    Fa Li opatrně vykoukla přes okraj barové desky, aby zhodnotila situaci. Další dávka ji však donutila opět se skrýt.
    „Podělané automatické pušky,“ zavrčela, „proti těm jsou naše zbraně obyčejné flusačky.“
    „Co budeme dělat?!“ Helena pomalu, ale jistě začínala propadat panice. „Nemůžeme tady jenom tak sedět! Zabije nás!“
    „Maxi, kolik máte nábojů?“
    „Žádný.“
    „Já čtyři… Musíme to ukončit. A hodně rychle.“
    „Tak utečme zadem. Moje auto stojí jen kousek odtud,“ navrhla Helena přiškrceným hlasem.
    Fa Li dvakrát vystřelila. „To je moc riskantní. Nevíme, jestli tam někde nejsou další útočníci.“
    Asi tak dvacet projektilů zabubnovalo o stěnu nad nimi a rozmetalo polici s pytli na kávu na padrť. Zasypala je hromada černého prachu, který ztěžoval jejich bojové podmínky ještě víc.
    Nacházeli se v beznadějné situaci.
    „Možná mě něco napadlo,“ řekla Fa Li, „ale líbit se vám to nebude.“

    Kavárna na protější ulici se ponořila do tmy. To vykouzlilo černě oděnému střelci nepatrný úsměv na rtech.
    Poslední marný pokus zachránit si kůži… Jak roztomilé.
    Sesednul z motorky a přikrčený mezi auty se přiblížil ke kavárně. Čas hrál proti němu. Tlumič sice výstřely jeho automatické pušky P90 utlumil, ale následné zvuky doprovázející přestřelku mohly přece jen přilákat něčí pozornost. Musel to skončit, okamžitě.
    S puškou v pohotovosti opatrně nahlédl dovnitř.
    Věděl, že jeho cíle jsou ozbrojené a nehodlal nic ponechat náhodě. Pokornou s Tauberem by vyřídil s jednou rukou za zády, ale ta Číňanka vše komplikovala. Podle stylu její reakce odhadoval, že patří buď k policii, anebo hůř k Sektoru. Tak jako tak jí docházely náboje, takže ať už byla, kdo chtěla, její šance na přežití byly téměř nulové. Stejně jako všech ostatních v kavárně.
    Vstoupil dovnitř.
    Při pohledu na zdevastovaný interiér se mu vybavily obrázky rozbombardovaných iráckých měst, které v poslední době čím dál častěji zaplavovaly svět médií. Nábytek, vybavení, zdi, to vše bylo nezvratně rozmetáno na kousky. Po jeho obětech však nikde ani stopy.
    No tak, před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, říkal si v duchu, zatímco se pomalu blížil k baru. Jakmile se dostane až ke dveřím vedoucím do zadní části kavárny, prakticky jim tím zlomí vaz.
    Ještě před tím, než se rozhodl rozstřílet vše v kavárně na cucky, zajistil zadní dveře kusem ocelové trubky, čímž si pojistil, že je nikdo zevnitř neotevře. Dokonalá past.
    Byl sotva půl metru od barové desky, když mu nohou projela ostrá bolest.
    Hlasitě zařval a oběma rukama se popadl za stehno, ze kterého mu trčel třicet centimetrů dlouhý skleněný střep. Jeho zbraň mezitím s rachotem dopadla na podlahu vedle něj.
    Pak vše nabralo rychlý spád.
    Tauber s Pokornou vyrazili ze zádní části kavárny a namířili si to rovnou k rozbité výloze. Fa Li, která se celou dobu schovávala za nízkou zídkou sloužící jako květináč, se hbitě vrhla po útočníkově pohozené pušce.
    K její smůle se však motorkář vzpamatoval dřív, než čekala.
    Se vzteklým výkřikem ji chytil kolem pasu a mrštil s ní o barový pult, jako by byla hadrová panenka.
    Ozvalo se hlasité křupnutí; náraz jí pravděpodobně zlomil žebro.
    Nedbala bolesti a vyšvihla se na nohy.
    Motorkářova bota jen o pár milimetrů minula její obličej. To jí stačilo. Dřív, než útočník dokázal jakkoliv zareagovat, popadla jej za nohu a prudce s ní škubla do strany. V jeho koleni tiše luplo. Útočník zařval bolestí a odporoučel se k zemi.
    Fa Li se znovu pokusila dostat se ke zbrani, ale opět bez úspěchu. Motorkáři se nějakým zázrakem podařilo vzchopit natolik, aby sebral kabel myši jednoho z počítačů a přetáhnout ho agentce kolem krku.
    Provizorní škrtidlo se jí citelně zařízlo do kůže. Útočník surově škubl smyčkou a stáhl je oba zpátky na zem. Chvilku se zmítali v divokém zápase. Fa Li cítila, jak jí v hrdle zoufale rachotí zbytky dechu a ve spáncích zběsile tepe krev. Z vlastní zkušenosti věděla, že jí nezbývá moc času. Ignorovala bolest, kterou jí způsobovalo zlomené žebro, a pokoušela se rukou nahmatat něco, čím by se mohla bránit.
    Pod prsty ucítila okraj popelníku. Z posledních sil jej zvedla a udeřila s ním do míst, kde očekávala útočníkovu hlavu. Ozvala se tupá rána. Fa Li udeřila podruhé a tentokrát ucítila, jak se popelník roztříštil o motorkářovu lebku.
    Sevření povolilo.
    Fa Li si rychle strhla smyčku z krku, převalila se přes omráčeného útočníka a konečně se dostala k jeho zbrani. Bez váhání ji namířila na útočníka.
    „Kdo tě poslal?“ zasípala udýchaně. „Jak jsi nás našel?“
    Motorkář něco nesrozumitelně zamumlal. Po tváři se mu řinuly potůčky karmínově rudé krve. Fa Li kopla do jeho probodnuté nohy. To jej probralo.
    „Zeptám se už jen jednou… Kdo tě poslal?“
    „Chcípni.“
    Fa Li beze slova namířila zbraň na zdravé koleno a stiskla spoušť.
    „Další na řadě bude kotník.“
    „Bože! Ty jedna mrcho! Já tě zabiju!“
    „O tom pochybuju. Pro koho děláš? Řekni mi to a já ti tvůj odchod usnadním.“
    „To víš, že jo…Zabije tě. Zabije vás všechny!“ zařval s jízlivým úšklebkem a než stačila Fa Li zareagovat, vytáhl z kapsy ruční granát, rychlým trhnutím ruky z něj odstranil pojistku a zašeptal: „Uvidíme se v pekle.“
    Fa Li neváhala. Odhodila pušku a jako o závod se rozběhla pryč.
    Podařilo se jí proskočit výlohou právě ve chvíli, kdy se ozvala ohlušující rána. Tlaková vlna jí prudce hodila dopředu a spustila alarm u několika aut stojících poblíž.
    Agentka zůstala omámeně ležet na silnici. Měla pocit, že všechno přichází z velké dálky.
    „Pojďte, rychle!“ uslyšela nad sebou a čísi ruce jí popadly za ramena. „Policie je na cestě sem, musíme pryč!“
    Helena dostrkala potlučenou Fa Li do bílého Range Roveru a s prásknutím dveří zařvala: „Dělejte Maxi, šlápněte na to!“
    Tauber vytúroval motor a auto se okamžitě dalo do pohybu. O pár vteřin později uslyšeli blížící se policejní sirény.
    „Musíme někam do bezpečí, schovat se,“ konstatovala Fa Li šeptem. „Zkusím sehnat nějaký konspirační dům.“
    „To nebude potřeba,“ odpověděl Tauber s očima upřenýma do zpětného zrcátka. „Vím přesně, kam můžeme jet.“
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Pěkný pěkný :)
    Mám jen jednu poznámku - P90 není automatická puška, ale spíš samopal. Teda popravdě, ona patří do ještě další kategorie mezi samopal a útočnou pušku, ale to už ví málokdo. Samopal je ale myslím míň špatně. Nebo mu dej do ruky SCAR - to už je útočná puška. Od stejného výrobce ;)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.