Bartonička 2016 - workshop

MarketaRMarketaR Komentářů: 699
upraveno 27. srpen 2017 v Srazy, soutěže a setkání
Zadání:

Postava: veliký silný hlupák
Místo: umělecká galerie
Téma: Jenom blázni a koně pracují.
První věta: Jsou tu dva důvody, proč ti nevěřím.

Komentáře

  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    upraveno 29. srpen 2016
    1. povídka: Pravidla úspěchu

    Jsou tu dva důvody, proč ti nevěřím, pomyslím si při pohledu na vysokého hromotluka. První: Z přirozenosti své povahy nemám podobné typy lidí rád. Tahy rovnocenných soupeřů můžete předvídat, chování blbce nikdy. A druhý…
    „Tak v čem je problém?“ přerušil jsem tok svých myšlenek a vrátil se zpět do reality s nadějí, že se dočkám nějaké konkrétní odpovědi. Čas je příliš cenná komodita na to, abych s ní plýtval.
    „Ta socha neprojde dveřma.“
    „Je složená z několika částí. To je tak těžké ji rozebrat?“
    Vykulil na mě oči. „Jo vona se dá rozebrat!“
    „Už jsem to říkal jednou, Pavle,“ zakroutil jsem nad tím hlavou a raději poodešel o kousek dál, abych se ujistil, že další kousky mé sbírky jsou v lepší péči. Propůjčil jsem je místní galerii pro výstavu uměleckých děl zdejších rodáků, protože mi přišlo jako škoda nechávat si je jen pro své oči.
    Ostatním se dařilo o poznání lépe. Galerie mi poskytla šikovnější pracovníky než toho, kterého jsem najal sám. A to vše jen kvůli tomu, že mě Pavel požádal o peníze a já mu je nechtěl dát zadarmo.
    Vrátil jsem se k němu. „To stačí, tady máš,“ vyplatil jsem ho.
    „Tak málo, brácho?“
    A už je to tady zase. Věřili byste tomu? Bratříčkování a hraní na city. Choval se jako hlupák, ale v jeho očích jsem byl já ten blázen, který dře jako kůň! Jemu vždy vše prošlo. Již odmala si zvykl dostávat věci bez vlastního přičinění. Byl to maminčin mazánek – roztomilý, sdílný a velice vychytralý. Já měl roli toho tichého, uzavřeného, který si vše vydobyl sám. Vyhovovalo mi stát stranou. Vytvořil jsem si za ty roky svou vlastní filosofii. Úspěch měl jen dvě pravidla. Za prvé: Nikdy neříkej vše, co víš.
    Znovu jsem se na bratra podíval. Neměl jsem chuť se s ním hádat. Vyndal jsem z peněženky dalších tisíc korun a dal mu je.
    Pavel po penězích lačně sáhl a s vítězoslavným výrazem odešel. Já si však jako poražený nepřipadal. Měl jsem v dobré paměti druhý důvod, proč nevěřit lidem jako on, ale znáte pravidla – nikdy neříkej vše.


    2. povídka: Zatím bezejmenná povídka

    "Jsou tu dva důvody, proč ti nevěřim. Za prvý nechápu, cos tu sakra dělal o víkendu večer, když máš bejt úž dávno doma, sedět v trenkách u telky a usrkávat pivo. Za druhý to zatraceně nedává smysl," prohlásil Sergej a znechuceně hleděl na obra před sebou.
    Ačkoli byl Stěpan Ivanovič, kterému nikdo neřekl jinak než Prosťáček Stěpa, téměř o dvě hlavy vyšší a alespoň dvakrát tak mohutnější než Sergej, bylo jasné, kdo tu má hlavní slovo. Sergej se pohrdavě vypínal do své omezené výšky, zatímco Prosťáček Stěpa se ublíženě krčil.
    "Ale já vám to povidám, pane, já to viděl na vlastní voči."
    "Houby si viděl. A teď běž makat a nevotravuj," odbyl ho Sergej.
    Prosťáček Stěpa sledoval, jak jeho nadřízený odchází a mizí v dalším z honosných sálů Ermitáže. Přemáhal pláč. On nikdy, nikdy nelhal. Máma mu to přece vždycky vštěpovala. Pořád říkala: "Dělej, co ti ostatní řeknou, a nelži. Pak tě budou mít rádi a nechaj tě na pokoji." Prosťáček Stěpa tohle plnil, jak nejlépe dokázal, a přesto ho měl v oblibě jen jeden jediný člověk z celého personálu. Údržbář Igor mu sem tam donesl bonbony nebo kus chalvy, ale ostatní tak pozorní ani zdaleka nebyli. Neustále mu schovávali košťata a kbelík s vodou a Prosťáček Stěpa pak zoufale pročesával celou Ermitáž a naříkal.
    A teď, když se stal svědkem něčeho dosti znepokojujícího, mu nikdo nevěřil. Pokud ale postavy vystupují z obrazů a potulují se po galerii, něco by se s tím mělo udělat, tím si byl jistý.
    Sergej měl však opačný názor, a stejně tak i další členové personálu. Dokonce i Igor ho jen shovívavě poplácal po lokti (na rameno mu nedosáhl) a poradil mu, aby se pořádně prospal.
    Jenže Prosťáček Stěpa věděl, že to, co nedělního večera spatřil, bylo stejně skutečné jako mokrý hadr, který zrovna držel v ruce.
    Obraz, před kterým stáli, patřil k jeho nejoblíbenějším. Na většině ostatních byly věci, kterým nerozuměl, ale tohle dílo v mosazném zdobeném rámu k němu promlouvalo a připomínalo mu doby, kdy mu matka před spaním předčítala pohádky o udatných i hloupých princích, lakomých i moudrých carech a princeznách, které čekaly na to, až je jejich vyvolený na létajícím oři zachrání. Pamatoval si, zě když ho matka držela v náručí a on ospale hleděl na stránky knihy, poprvé se setkal s Jelenou. A pak ji, o mnoho let později, spatřil tady, v nejslavnější galerii na světě.
    "Bylo nebylo, za devaterými horami a devaterými řekami, žila jedna děvečka," začínal její příběh a on nikdy nezapomněl, jak měkce zněl matčin hlas, když mu ho vyprávěla. "Jelena byla moc krásná, ale měla chudé a nemocné rodiče, a tak se musela celé dny ohánět a starat se o hospodářství. Až přišla krutá zima a oni neměli co jíst. Jeleně tedy nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu do carova paláce a požádat o pomoc. Putovala zasněženou krajinou a potkala jestřába, který se zhrozil a radil jí, aby se paláci raději vyhnula. Pak potkala lišku a ta zanaříkala, že v paláci ji čeká jen neštěstí. A potkala i medvěda a ten zabručel, že na trůně už nesedí car, ale drak Smrtihlav a tvrdě vládne celému království. Jelena však pokračovala v cestě."
    V této chvíli Prosťáček Stěpa většinou usnul. Zřejmě však nebyl jediný, komu Jelena utkvěla v paměti, protože v jedné z místností Ermitáže narazil na obraz, který se ve výšce jeho očí táhl po celé šířce sálu, a na kterém dívka zachumlaná v kabátu bloudí hlubokým zasněženým lesem a na cestu si svítí skomírající lucernou. Když si Prosťáček Stěpa dílo prohlédl důkladněji, dokonce našel i jestřába sedícího na větvi, lišku schovávající se za břízou a medvěda vykukujícího zpoza remízku.
    Prosťáček Stěpa věděl, jak Jelenin příběh končí, na obraze ale dívka navždy kráčela vstříc draku Smrtihlavovi a bylo jí souzeno tam nikdy nedoputovat.
    A přesto ji viděl vystoupit z obrazu a hledat cestu vylidněnými chodbami galerie. Prosťáček Stěpa zrovna vytíral podlahu v sálu ruských klasiků
    20. století, když se ve vedlejší místnosti zamihotalo slabé světlo. Nahlédl dovnitř a spatřil ji, bledou a jaksi neskutečnou. Působila křehce jako průsvitný papír, a jak se vzdalovala od svého života ohraničeného rámem, jestřáb, liška a medvěd na obraze osaměli.
    Prosťáček Stěpa ji následoval ze sálu do sálu a nabízel jí svou pomoc, ale Jelena se k němu ani jedinkrát neobrátila. Moc rád by jí vysvětlil, že se zatoulala do jiného světa, z daleké říše pohádek do moderní doby, ve které si lidé o pohádkách už jen vyprávějí. Moc rád by jí řekl, že všechno dobře dopadne a ona nakonec vysvobodí prince ze zakletí dračího těla a budou spolu žít navěky a šťastně. Jelena však jako by ho neslyšela a dál odhodlaně hledala cestu k záchraně.
    Dalšího dne vyprávěl Prosťáček Stěpa o dívce komukoli, komu stálo za to ho alespoň vyslechnout, setkal se ale jen s neochotou a netrpělivostí. V úterý odpoledne se však Ermitáží rozlehl překvapený výkřik. Anton Ignaťjevič Čornyj, velký znalec a obdivovatel umění z Moskvy, tím povykem vyděsil všechny návštěvníky v sále, o to víc, když vzápětí vyběhl z místnosti a hlasitě se dovolával kohokoli ze zaměstnanců. Narazil na znuděného Sergeje, který za sebou právě zavřel dveře k toaletám pro personál, kde si tajně dopřával cigaretu, zatímco Prosťáček Stěpa za něj dělal všechnu práci.
    Anton Ignaťjevič popadl Sergeje za rukáv uniformy, kamsi ho táhl a rozrušeně cosi drmolil o podvodech a záhadách. Zastavili se až před tím stejným obrazem, u kterého Sergeje včera zdržoval ten poblázněný obr.
    "Podívejte! Takhle to přece nemá být! Takhle to Vasněcov nenamaloval!" vykřikoval pan Čornyj a vysvětlil zaraženému Sergejovi, že dívka byla na obraze zpodobněná na začátku cesty, kdežto tady se bloudící Jelena nachází na úplně opačné straně stezky, což, jak jistě drahý zaměstnanec galerie uzná, buďto není možné nebo se právě stali svědky prachsprostého podvodu.
    Prosťáček Stěpa ty dva z dálky pozoroval a usmíval se. Jelena tedy nakonec možná do království dorazí.


    3. povídka: Ztracený

    „Jsou tu dva důvody, proč ti nevěřím!“ rozohnil se drobný tlouštík nad kolegovým tvrzením. Přesvědčen, že se jedná o další z řady nevkusných žertů, kterými se Richard, čas od času, bavil. „Podle svědeckých výpovědí ho naposledy spatřili v Messině, pár dní před zemětřesením a ani tým specialistů ho přes veškerou snahu neobjevil a za druhé bych se o něm dověděl hned, jak dorazil, kdyby dorazil.“
    „Odtud?“ poškleboval se malému chlapíkovi u stolu Richard. „Možná tak, kdybys z kanceláře občas vystrčil nos. Kamaráde, když z té své díry nevylezeš, nic se k tobě nedonese.“
    „To by se neututlalo. Tohle ne.“
    „Václave, neblázni. O tomhle bych opravdu nežertoval. Když dorazil, byl jsem u toho jen já a archivář Eglbert.“
    „A mám tě! Teď ses prozradil. Kdyby u toho Eglbert byl, řekne mi to.“
    „Neřekne. Chtěl za tebou běžet, to máš recht, ale musel mi slíbit, že nic neprozradí. Dokud si nebudeme jisti, že je to opravdu on. Nechtěli jsme ti dávat falešnou naději. Dnes ale dorazily výsledky testů a hovoří jasně.“
    Před tlouštíkem přistálo potvrzení z laboratoře. Oči se mu rozšířily a odulý ret rozklepal. Křečovitě sevřel list papíru, aby mu zprávu nikdo nesebral. Musel ho vidět. Hned. Přesvědčit se na vlastní oči.
    „ Kde je?!!
    A Richard mu to s radostí sdělil.
    Pak už by nikdo Václava neudržel na místě. Po letech marného pátrání se již vzdal veškeré naděje. Myslel si, že je ztracený, nadobro pohřbený někde v troskách. Ale pokud by to byl opravdu on, zbláznil by se štěstím. Když sbíhal ze schodů, připomínal kolébavým během přerostlého tučňáka. Klepal se nedočkavostí a nejistotou. Když doběhl ke dveřím, zhluboka se nadechl, zavřel oči a stiskl kliku.
    *
    Oči se mu leskly slzami. Opravdu je to ON. Nyní už nepochyboval. Znovu a znovu se vracel, aby se na něj podíval. Nemohl od něj odtrhnout pohled. Sledoval pole zalité večerním světlem, siláka, jak se naklání ke koni ve snaze přemluvit znavené zvíře k pohybu. Obdivoval světlem prokreslené šlachovité tělo. Pokoušel si vrýt do paměti každičký detail jeho zvláštní deformované tváře, něhu a laskavost, která z ní vyzařovala i přes prostoduchý úsměv blázna.
    Václav se otočil na kolegu: „Richarde, měl jsi pravdu, je to ON. Bláznivý silák. Ztracený Rembrand. Unikát do naší sbírky.“


    4. povídka: Horácio, ty mi něco tajíš!

    „Jsou tu dva důvody, proč ti nevěřím!“
    Horácio se při slovech šéfové zavrtěl na židli. Chtěl zapírat, ale nikdy mu to nešlo. Ani tentokrát. Provinile hleděl do hrnku od čaje a špičkou ukazováčku jezdil po okraji stolu. Kotrbová mezitím došla k oknu, odkud se zadívala do ulice pod galerií.
    „Někdy si říkám, že bych tě měla na hodinu vyhodit. Jenže ty jsi takový trouba, že si tě nemůžu vzít na svědomí!“ Otočila se k Horáciovi čelem. Kdyby pohled zabíjel, měl by teď provrtané dvě díry v hlavě.
    „Paní Kateřino, mně to strašně mrzí.“ Horácio popotáhnul nosem a začal si prohrabávat kapsy.
    „Tumáš!“ Šéfová otevřela šuplík u stolu, aby mu podala papírový kapesník. Ten se v jeho obrovských tlapách skoro ztrácel. Napadlo ji, jestli se mu do něj vůbec vejde nos. Když zafrkal, raději odvrátila zrak a pokračovala.
    „Zaprvé, nikdo jiný tu nebyl. Jenom ty.“
    „Ještě tu byl Gordon...“
    „Koně nepočítám! Ačkoliv, kdyby šlo o rozum, jste na tom zhruba stejně.“
    „Je to můj kamarád, není to jenom zvíře. Rád s ním pracuju!“ Horácio se při vzpomínce na černého poníka usmál. Byli nerozlučnou dvojicí od doby, kdy nastoupil. Jejich doprovodný program pro děti je možná oblíbenější, než celá galerie. Dokáží vydělat víc, než všichni ostatní dohromady.
    Zatím se bát o místo nemusel. Jenže tentokrát to asi přehnal. Ačkoliv, neprovedl nic schválně. Úsměv se z jeho dobrácké tváře vytratil stejně rychle, jako se na ní objevil.
    Kotrbová nespokojeně zavrtěla hlavou a s rukama v bok pokračovala.
    „Za druhé, s tak těžkou věcí by nikdo jiný, než ty, nepohnul. Natož aby ji otočil na druhou stranu!“
    Horácio se skromně zaculil, ale pak ho napadlo, že zrovna toto nebylo myšleno jako pochvala.
    „Když on pak vypadal tak nějak divně. Já bych se na jeho místě asi taky styděl...“
    „Pane bože!“ Kotrbová se plácla do čela a s očima obrácenýma v sloup si sedla na židli proti Horáciovi. Chvíli lapala po dechu, než se uklidnila. Pak ji napadlo, že se vlastně přiznal. Jen ještě nevěděla, co se odehrálo.
    „Chceš ještě nalít?“ Zvedla ze stolu konev s čajem a s tázavým výrazem jí zahoupala Horáciovi před očima.
    Horácio s blaženým výrazem souhlasně kývnul. Konev paní Kateřiny bývala vždy plná heřmánkového čaje oslazeného medem. Miloval ho a byl ochotný pro něj udělat všechno.
    „Tak povídej,“ dolila mu hrnek až po okraj. „Ráno jsem přišla do práce a první co vidím, jsou křídla a hýždě boha Erose proti dveřím. Klenot naší antické sbírky stojí, jako by si chtěl ulevit do kouta.“
    Horácio zvedl hrnek, aby se napil, ale položil ho zpět. Vyvalené oči bez mrkajících víček svědčily o těžkém vnitřním boji, který sváděl.
    „Proč jsi s ním vůbec manipuloval?“ Kotrbová seděla za stolem s hlavou podepřenou oběma rukama a sledovala svého zaměstnance. V obrovském těle vězela v podstatě dětská duše. Za jistých okolností to byl ideální pracovník galerie. Ochotný udělat jakoukoliv práci, silný jak Herkules. Dokázal sám bez pomoci přestěhovat sbírku z jednoho patra do druhého. Hlavně když u toho nemusel myslet. Žil osaměle, nebyl problém na něj napsat noční služby, na které bylo třeba urychleně najít náhradu za nočního hlídače.
    Včera odpoledne přivezli nový přírůstek do sbírky. Byla to sice jen novodobá Erosova kopie, ale ne ledajaká. V podání antického umělce byl zpodobněn především jako statný muž. Žádná rosolovitá postavička s křídly, lukem a šípy, ale skutečný samec. Anatomicky přesný, tedy až na ta křídla. Ale i ta působila úchvatně, ostatně jako celá postava.
    Kotrbová se na sochu těšila, protože získala konečně přírůstek, který rozvíří místní klidné vody. První novinový článek na téma povadlého vkusu a o ohrožení morální výchovy vyšel hned po zveřejnění informace o jeho nákupu. A další články na sebe určitě nedají dlouho čekat.
    Už teď zaznamenala o pětinu větší návštěvnost po dobu posledních dvou víkendů. A co teprve potom, až bude socha na svém místě.
    Jenže když ji dopravce skládal z nákladního vozu, přimotal se tam noční hlídač, který právě nastupoval službu. Musela ho nechat odvézt domů s poraněnou nohou a místo něj požádala Horácia. Asi to byla chyba.
    „Já jsem chtěl zajít za Gordonem, dát mu dobrou noc, ale zhasla mi baterka. Ve stáji pořád nejde světlo, už jsem to několikrát urgoval.“
    To byla pravda, Kotrbová to dobře věděla. Jenže na novou elektroinstalaci prostě neměla prostředky. Navíc ta stáj vznikla poněkud živelně, z bývalé garáže. S vlastnictvím poníka galerie původně vůbec nepočítala. Priority jsou prostě nastaveny jinak.
    „Šel jsem do kanceláře, abych si vzal jinou, ale cestou se mi vysypaly drobné.“ Horácio nešťastně pokrčil rameny. „Lovil jsem klíče z kapsy a obrátil jí naruby. Peníze se mi zakutálely za tu sochu.“
    Kotrbová si vzdychla. „No a co dál? Jestli jsi kvůli tomu tu sochu odtáhnul, proč jsi jí nevrátil na místo tak, jak stála před tím?“
    „No, já bych jí tam pak vrátil, ale potom jsem už nemohl.“
    „Nemohl proč?“ Kotrbová zpozorněla. Tohle se jí nelíbilo.
    „Já jsem ho chtěl jenom trochu pootočit, abych se za něj dostal“, Horácio najednou nevěděl kam s očima, „ale jak jsem koukal po těch drobných, tak jsem se nepodíval, za co tu sochu otáčím...“
    Teď už sděl na židli zkroucený tak, že ho byla sotva polovina. Kotrbová se k němu s hrůzou v očích naklonila a jen tiše syčela přes zuby.
    „Horácio, jestli jsi mu něco provedl, tak tě na mou duši...“
    Horácio sklonil hlavu a když zašeptal, Kotrbové se zhroutil svět.
    „Ono to teda vydrželo docela dost, ale jak jsem zabral víc, tak to ruplo a zůstalo mi to v ruce. Já ho tam tak nemohl nechat. Takovej dokonalej bůh si to nezaslouží. Tak jsem ho pak otočil zády.“
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    upraveno 3. září 2016
    Tak jsem si po týdnu přečetl naše rychlo výtvory. Postřehy dodám až po víkendu. Ale, když jsme si řekli, že by bylo fajn do týdne udat, jaké by kdo z nás dal pořadí od 1 do 3, takové je mé:
    1. Horácio, ty mi něco tajíš!
    2. Zatím bezejmenná povídka
    3. Pravidla úspěchu
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Já se taky přidám s "bodováním" a komentáře dodám zítra, slibuju. :)
    1. Horácio, ty mi něco tajíš!
    2. Ztracený
    3. Pravidla úspěchu
  • williwilli Komentářů: 473
    Já se taky přidám. Tento týden jsme měli nečekaně složitý, takže podrobnější hodnocení ještě dodám. Opakovaně jsem si přečetl povídky a vychází mi to takto:
    1. Zatím bezejmenná povídka
    2. Ztracený
    3. Pravidla úspěchu
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Taky se přidám:
    1. Zatím bezejmenná
    2. Pravidla úspěchu
    3. Horacio
    4. Ztracený
    Ten námět se mi zdá docela zajímavý, takže se s dovolením taky zúčastním, mimo soutěž a jen tak ze zájmu. Mám tak asi půlku, samozřejmě, jak je mým zvykem, opět ujeté téma. Až dopíšu, dám to sem...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Určitě, Jerry, sem s tím! Letos je nás opravdu málo a já jsem moc zvědavá, jak si s tím zadáním poradíš. :) Doufám v šílenosti. :D
  • williwilli Komentářů: 473
    Jsou tu dva důvody, proč se mi do letošního hodnocení moc nechce...
    Jednak alespoň z mého úhlu pohledu z Povídkáře letos vypadlo hodně nesnadné téma. Sám za sebe přiznám, že jsem několikrát zvažoval, že to vzdám. A za druhé, nějak se nemůžu rozhodnout jak se k hodnocení postavit.
    Vůbec bych nechtěl vrtat do věcí, které se dají vychytat s odstupem času a při opakovaných korekturách. Takže mi z toho vychází, že bych se měl zaměřit na to, proč takovou povídku vlastně číst. A to je zase strašně subjektivní záležitost.
    No, ale slíbil jsem, takže:
    Dílka jsem si přečetl všechna opakovaně a snažil jsem se porovnat první dojem s tím, k čemu dojdu, když o tom chvíli přemýšlím.
    Na první místo jsem dal „Zatím bezejmennou povídku“. První dojem z ní byl trochu rozpačitý, protože mi povídka přišla jako spousta slov, která zastírá skutečný obsah. Jenže právě po tom, co jsem si přečetl ostatní povídky, se mi tahle zalíbila nejvíc. Má totiž příběh a snad jsem pochopil i pokus podchytit specifickou krásu široké ruské duše. A to chce pár slov navíc a trochu poezie.
    Jenže zrovna tady by to asi s odstupem času potřebovalo upravit. Ona totiž široká ruská duše a hovorová čeština k sobě pasují asi jako jantarová komnata a olomoucký tvarůžek. Myslím, že spisovný jazyk by tuhle povídku hodně pozvednul. Po nějakém zpucování do konečného tvaru si ji dokážu představit třeba jako pohádku nebo příběh pro větší děcko před spaním.
    Na druhé místo jsem zařadil povídku „Ztracený“. I tady je vlastně zajímavý nápad a forma krátké povídky tomu vcelku odpovídá. Ale aby to bylo dokonalé, povídce něco chybí. Dojem, který jsem si o ní udělal při prvním čtení, mi zůstal i po čtení opakovaném a po nějakém tom přemýšlení. Krátké povídky jsou fajn, ale podle mého názoru vyžadují velmi dobře vybroušenou techniku psaní.
    Ale když jí srovnám s předchozí povídkou, tak tomu schází to hlavní – pro tu první bych si relativně snadno našel důvod, abych ji někomu vyprávěl. Tady s tím mám trochu problém, ačkoliv věřím, že by se dala upravit. Mohla by z ní být pěkná momentka s několika vtipnými dialogy.
    Třetí místo mi zbylo pro „Pravidla úspěchu“. Řemeslně je to napsáno za daných podmínek dobře a povídka spojuje všechny čtyři prvky zadání. Ale nenalézám tu příběh, kvůli kterému bych se k povídce někdy vrátil. Ve srovnání s oběma předchozími povídkami si nedokáži představit, že bych ji chtěl někomu vyprávět, protože tomu chybí něco chytlavého, kvůli čemu se příběhy předávají dál.
    Takže po porovnání s předchozími povídkami jí musím přisoudit místo bronzové.
    Tak, a tímto přehazuji horkou bramboru do rukou vás ostatních!
    ;)
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    I já se přidávám s komentáři. Stejně jako willi váhám, jestli mám povídky hodnotit z hlediska zadání, celkového dojmu anebo podle mých subjektivních měřítek, a nakonec jsem se rozhodla mrknout na každou z nich ze všech tří úhlů pohledu. :)
    První místo u mě bez zaváhání obsadil Horacio, protože autor povídku rozehrál tak, aby nám na konci způsobil záchvat smíchu a to se cení. Dějově u mě tahle povídka vítězí také proto, že není jen hříčkou a mně delší věci vždy sedí víc (jak na psaní, tak na čtení). Z hlediska zadání nemám co vytknout a obdivuju, jak ty zdánlivě neslučitelné čtyři body podle Povídkáře autor dal dohromady do tak smysluplného celku, který se klidně mohl odehrát (na světě se dějí větší šílenosti, no ne?). Také se mi líbilo, že celý děj dynamicky posouvá především dialog a není tu tolik vysvětlování toho, co se děje nebo dělo v pozadí, takže se celé dílko čte jedním dechem a nic v něm nedrhne. Možná by stálo za to povídku přepsat i mimo workshop, protože některé prvky v ní dávají smysl jen z hlediska zadán. Myslím, že by příběh víc vyniknul bez poníka (to je ale jen takový nápad, nikoli kritika, protože jsme samozřejmě měli psát podle zadání). :)
    Na druhou příčku jsem umístila Ztraceného. Nápad byl originální a myslím, že byl autor za zadání umělecké galerie rád, protože je to jeho parketa. :) Moc mi ale nesedí délka povídky (jak už jsem se rozepsala u předchozí povídky, s delšími díly si rozumím víc). Souhlasím s willim v tom, že ke krátké povídce člověk potřebuje opravdu údernou pointu a taky schopnost šikovně ji rozehrát tak, aby se čtenář na konci buďto plácl do čela nebo se zasmál (popřípadě si prožil nějakou jinou emoci). U mě nic takového neproběhlo. Ocenila jsem, jak jednoduchou zápletku dokázal autor ze zadání vytvořit a že z té zápletky dokázal napsat tak krátký příběh, ale stejně jako willi také nemám důvod se k dílku vracet. Je to spíše hříčka s překvápkem na konci. Taky se mi trochu motalo, kdo je kdo - na tak malém prostoru jde těžko charakterizovat jednotlivé postavy a než se člověk rozkouká, už je tu konec. Myslím, že by nápadu slušelo víc, kdyby ho autor rozpracoval do trochu delšího příběhu a vyhrál si s postavami - určitě by se našlo spoustu zajímavých scén, které by čtenáře víc zmátly, koho že to hlavní postava hledá, a pak by pointa vyzněla o to silněji. ;)
    A na třetí místo jsem zařadila Pravidla úspěchu. Důvod k tomu je prostý. Je to ještě kratší povídka, tedy spíše taková hříčka se čtenářem, která je sice výborně napsaná (jde vidět, že autorka je vypsaná a má to v malíku), na druhou stranu si ale myslím, že je to spíše dílko, které víc pobaví a zaujme samotného autora než čtenáře. Po dočtení jsem si říkala, že je to chytré, ale pak mě vyloženě "žralo", co si pro sebe autorka nechala a neprozradila. Skoro jsem si připadala jako zvířátko nalákané až k ruce s pamlskem, aby nakonec těsně předtím, než po tom palmsku chňapnu, ten někdo mlsku zahodil. :) Je to takové zákeřné "kyš kyš" směrem ke čtenáři a také nemám důvod se k dílku vracet, protože mě napálilo. :dizzy:
    To jsou mé postřehy k povídkám. Pokud máte někdo nějaké námitky, návrhy, komentáře či cokoli jiného, ráda prodiskutuju. :)
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Za mě to je:
    Horacio
    Bezejmenná
    Ztracený


    Všichni autoři zvládli zadání zpracovat bez problémů, takže jsem hodnotil podle svých pocitů. U Bezejmenné se mi hodně líbí nápad. Není sice úplně originální, ale je to dobře podáno. A Horacio se velmi příjemně čte, odsýpá to a člověka to pobaví. Sice jsem trošku tušil, co se mohlo stát, už od té zmínky, že "vypadá, jako by si chtěl ulevit do kouta", ale stejně to bylo vtipné :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    upraveno 19. září 2016
    Tak jsem se taky přidal se svou troškou do mlýna, mimo soutěž a něčím opravdu praštěným. Ani nevím, jestli bych něco podobného stvořil na Bartoničce, ale to víte, dráty v srdci mi asi moji múzu trochu porouchaly. Tak to berete shovívavě a jen tak jako vtípek. Nicméně, počkejte, až dopíšu povídku z nemocničního prostředí, to bude teprve šílenost...

    OBRAZ

    Jsou jen dva důvody, proč ti nevěřím, pomyslel si starší pán v trochu pomačkaném obleku s prošedivělým plnovousem a poněkud delšími rozježenými vlasy, který jako by do vesnické hospody zabloudil omylem. Táta muže v sepraných montérkách, který seděl naproti němu, byl předsedou stranické organizace v družstvu a zakladatelem Revolučních gard. A pak, celá jejich rodina byla na peníze a lidé, kteří se dají koupit, nikdy nejsou spolehliví. Jenže neměl na výběr. Zhluboka se nadechl.
    „Podívej, Josef, přece mne znáš. Nechci po tobě nic špatného a dobře ti za to zaplatím. A když o všem budeš mlčet, nikdo se nic nedoví.“

    Léto roku 1953 bylo zvláštní. Země se pomalu vzpamatovávala ze smrti dvou politiků, z veřejných budov už zmizely černé prapory a tmavé stužky u oficiálních portrétů.
    Lidé se stále ještě báli promluvit nahlas a život byl těžký i osm let po válce.
    Vesnička Stránov si ale žila svým vlastním životem. Zemědělské družstvo jakžtakž fungovalo a místní lidé už věděli, jak se o sebe postarat. Ani měnová reforma, která v červnu proběhla, nějak moc vesnici nezasáhla. Stejně se tu nikdo milionářem nestal.
    Nebylo tu vlastně nic, jen na návrší nedaleko lesa stál malý zámeček, odkud s velkou slávou před pěti lety vyhnali s potupou jeho majitele. Rod Ansbachů tu žil několik generací docela poklidně a starý pan Leopold Ansbach s oblibou chodil na procházky nejen po okolí, ale často i do vesnice. Popovídal si s místními, někdy zašel i na pivo do místní restaurace. Celkem v klidu a bez problémů tudy prošla válečná léta, až chvíli po válce se probuzení vesničtí revolucionáři rozhodli, že tu šlechtu nechtějí. A do druhého dne se majitel zámečku se svojí ženou, komorníkem a trochou osobních věcí stěhoval kamsi na území poraženého Německa. Až později zjistil, že se dostal do sovětské okupační zóny a v říjnu 1949 se všichni stali občany nově založené Německé demokratické republiky. Hraběti Ansbachovi i ostatním to ani nevadilo, protože už chtěli svůj klid a v domku, který dostali přidělen, si žili celkem skromně, ale spokojeně.
    Zámeček ve Stránově slavnostně zamkli obrovským klíčem, uložili ho do trezoru a poté, co oslavili odchod nenáviděné šlechty, se začalo přemýšlet, co s ním dál. Během mnoha schůzí a hospodských diskusí se rozhodlo, vybudovat v něm uměleckou galerii s obrazy v duchu socialistického realismu. Už se nějak neuvážilo, co dál a že investice do takového nápadu by přesahovala obecní finanční možnosti. Takže jednou za týden se jeden z občanů, bývalý ponocný, přicházel přesvědčit, že opuštěný zámeček dále tiše chátrá.
    „Přece mne znáš,“ prohodil muž v obleku.
    „Já vím, dělal jste panu hraběti sluhu.“ Muž nakrčil nos.
    „Prosím tě, Josef, co já byl za sluhu, spíš jsem starému pánovi dělal kamaráda a spoluhráče při licitovaném mariáši. A nemohl jsem ho opustit. Po letech se naskytla možnost, na chvíli se vrátit…“
    Opravdu, byla to veliká událost, o které psaly i krajské noviny. Delegace pokrokových zemědělců z východního Německa se přijela podívat na český venkov, aby se přesvědčila, jak fungují a rozvíjejí se nedávno založená zemědělská družstva. Protože nebylo možné prověřit a uhlídat každého, kdo celou skupinu tvořil, podařilo se jednomu z jejich členů nepozorovaně vyklouznout a objevit se v sousední vesnici.
    Josef naproti němu zamyšleně točil půllitrem po igelitovém ubrusu.
    „Mně se to celé nějak nezdá. Pracuju v družstvu, nějaké peníze si vydělám, a co jinak.“
    Bývalý komorník se naklonil přes stůl.
    „Jen blázni a koně pracují, když ti tady nabízím práci na půl hodiny, vyděláš si víc, než v družstvu za měsíc.“
    Josef se rozhlédl okolo. Byl tu klid, hostinský zadumaně vyhlížel z okna a nepříliš čistou utěrkou leštil prázdné sklenice. U stolu pod portrétem usměvavého družstevníka, držícího snop obilí se hádali dva výměnkáři nad poloprázdnými půllitry zvětralého piva.
    Přikývl.
    „Fajn Josef, já věděl, že mne nezklameš. Starý pán už moc radostí na tom světě nemá.
    Tak podívej. Potřebuji, abys sehnal dlouhý žebřík. Vylezeš do jednoho okna našeho bývalého zámečku. Jsi šikovný, okna jsou jen jednoduchá, nějak se dostaneš dovnitř. Nikdo tam nikde nehlídá, nemusíš se bát. A dostaneš se na chodbu, kde je galerie rodu Ansbachů, visí tam obrazy, jsou tam nějaká brnění a tak. Na stěně skoro naproti oknu visí obrázek. Má velikost tak šedesát na třicet centimetrů a vypadá takhle.“
    Z náprsní kapsy vytáhl na několikrát přeložený list papíru s černobílým portrétem vousatého muže.
    „Ten sundáš a vrátíš se s ním zpátky, já na tebe v parku počkám. Je to jeden z předků pana hraběte a pan Ansbach by ho chtěl mít zase zpátky. A tím to pro tebe skončí, já už se postarám o ostatní. Ale musí to být dnes v noci, my se zítra ráno zase vracíme zpět.“
    „Dnes?“ Josef se podíval z okna, kde se na obloze začala kupit mohutná bouřková mračna.
    Bývalý komorník přikývl. „Tohle bude počasí jako stvořené pro lupiče. A dostaneš solidní výplatu, v korunách nebo v markách, jak je libo.“
    „Spíš v markách, víte, jak to je teď u nás s penězi.“
    Muž v obleku pokýval hlavou.
    „Pamatuji si, jak váš prezident republiky prohlásil, že měnová reforma nebude. A byla druhý den.“ Pozvedl nedopité pivo.
    „Dobrá, jsme domluvení. Dnes v půl dvanácté v parku u zámečku. Nezapomeň na ten žebřík.“
    Přiťukli si a sklo zacinkalo.

    Večer se zatáhlo hodně brzo. Po desáté se zvedl silný vítr a déšť začal hned poté. V půl dvanácté už nad Stránovem létaly blesky a hřmělo téměř nepřetržitě.
    Proto byli všichni raději v bezpečí svých domovů a osamělý muž, jdoucí s dlouhým žebříkem na rameni k zámečku nebudil pozornost.
    „Skvělé, jsi tu. Podívej. To okno ve druhém patře, třetí od okapové roury vpravo. Tam se musíš dostat. Až ho otevřeš, podívej se na zeď naproti. Uvidíš ten portrét. Sundáš ho a zabalíš do téhle nepromokavé látky. Potom se vrátíš, okno zavřeš, jak to půjde, a obrázek mi předáš. Dostaneš slíbenou odměnu.“
    „Nechcete tam vylézt sám?“ Josef se přece jen trochu bál. Bývalý komorník se na něho podíval.
    „Příteli, já už jsem trochu starý na to, lézt po žebříku do patra.“
    „Tak dobrá, když jsem vám to slíbil…“¨
    Ještě jednou se rozhlédl a pak opřel žebřík o zeď těsně pod oknem. I po mokrých stupíncích vylezl docela obratně. Cinknutí skla zaniklo v rachotu hromu a během několika vteřin otevřel okenní kličku zvenčí a zmizel uvnitř.

    Prázdná chodba působila strašidelným dojmem. Okny v galerii zářily blesky z bouřky přímo nad vesnicí. V těžkém vzduchu byla lehce cítit plíseň a vlhko.
    Josef se rychle rozhlédl. Kruci, ten obrázek by měl být někde tady. V bliknutí blesku ho uviděl opravdu tam, kde měl být. Malý, o něco víc než půlmetrový v jednoduchém dřevěném rámu.
    Sáhl na něj a přitom se trochu otřásl. Přece jen, všudypřítomná vlhkost byla cítit i na zarámovaném portrétu.
    Sejmul ho ze zdi a proti světlu, které dopadalo z pootevřeného okna, si ho prohlédl. A po zádech mu přeběhl mráz. Plátno bylo prázdné, téměř černé, jen v horních rozích obrazu svítily dva erby. Jeden s černou orlicí a druhý se třemi květy heraldických lilií.
    Za sebou uslyšel zachrastění, jako kdyby se třel kov o kov. S obrazem v ruce se prudce otočil.
    Za ním stál vysoký vousatý muž s královskou korunou na hlavě, oblečený v dlouhé, zlatě vyšívaném plášti. V pravé ruce držel napřažený meč a v levé zlatě zářící jablko s křížem. Nepohnul se, jen jeho oči se s nesmírnou zlobou dívaly přímo na něj.
    Josef vykřikl a jeho hlas byl slyšet až dolů, pod okno do zámeckého parku.
    Až příliš prudce pohodil obraz k oknu a téměř proletěl k žebříku. Sjel po něm jako blesk.
    „Co se děje?“
    „Bylo tam strašidlo, už po mně nic nechtějte, ani za živý svět.“
    Zmizel kamsi do deště. Bývalý komorník hraběte Ansbacha pokrčil rameny. Snahu měl, bohužel starý pán nebude mít obraz svého předka. Nechal všechno tak a ohrnul si víc límec svého kabátu.
    Rozbitým oknem pršelo na obraz, nepořádně opřený o stěnu. Byl klid a bouře pomalu ustupovala…

    Žebřík, opřený o zeď zámečku Stránov byl samozřejmě natolik nápadný, že byl k celé záležitosti povolán nadpraporčík Sláma z obvodního oddělení SNB. Byl to obrovský chlap, který by mohl přehazovat vagóny z jedné koleje na druhou. Ale práce mu příliš nevoněla a tak se chopil první příležitosti, absolvoval kurs SNB a stal se důležitým mužem v uniformě. Jeho dva podřízení na obvodním se shodli, že je sice velký a silný, ale hlupák.
    „Tak copak se tady stalo?“ Nadpraporčík se rozhlížel po dlouhé galerii a pak vzal do ruky obraz, opřený o zeď. Obraz muže v plášti s mečem a říšským jablkem v rukou dostal deštěm docela zabrat.
    Bývalý ponocný Vítek stál před ním téměř v pozoru a rozpačitě chrastil klíči v ruce.
    „Inu, soudruhu praporčíku, dnes ráno mi říkali sousedi, že tu je opřený obecní žebřík a okno v patře rozbité. Šel jsem se podívat sem do chodby a našel jsem to takhle.“
    „Ten obraz je odkud?“ Nadpraporčík se zatvářil přísně.
    „Tady, visí vždycky na téhle zdi. Jak se dostal k oknu, nevím.“
    „A ztratilo se něco?“ Pan Vítek zavrtěl hlavou.
    „Tady toho už moc nezbylo…“
    Muž v uniformě se podíval na obraz pořádně.
    „Co to je za mazanici? Kdoví, kdo to maloval. Tady dole je podepsaný nějaký Němec. Nojo, my se těch Němců nezbavíme. Beztak to byl nějaký nácek, jako všechna ta zámecká verbež.
    Koukněte, tady asi nic nevymyslíme. Obraz je stejně docela zničený, šoupněte ho někam do komory, ať ho nikdo nevidí. A to okno dejte zasklít. Nejvyšší čas, aby v tomhle domě bylo něco pořádného.“

    Odešli. Portrét Karla Velikého, který roku 1503 namaloval Albrecht Dürer, skončil mezi pytli cementu, cihlami a prkny, které sem kdysi nastěhovali, aby byl materiál na plánovanou budoucí rekonstrukci, která se ale nikdy nekonala.

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Tak tohle se mi líbí. Je to opravdu příběh, nejen hříčka. A taky to je možná víc reálné, než si dnes dokáže řada lidí představit. V té době skutečně kvůli takovým blbcům trpěla spousta lidí. Leckdy se člověk musel nejdřív podívat za dveře, než něco plácnul - naši s tím měli pár bolavých zkušeností...
    A taky si trošku dloubnu... :)
    Ten první odstavec s "dvěma důvody" mi trošičku zaskřípal. Není tak úplně jasné, kdo komu a proč to říká.
    Ale to je jen na okraj, protože těžiště příběhu vidím jinde.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    upraveno 10. září 2016
    Díky, Willi, potěšil jsi mne, přece jen jsem si myslel, že takhle zpracované téma nikoho moc nezaujme. I naše rodina a já sám jsem si něco málo užil.
    K tomu prvnímu odstavci - Opravdu,byl jsem v koncích, jak touhle větou tenhle příběh začít. I mně samotnému to zrovna nesedí. Asi to ještě předělám, jako hostující spisovatel můžu... :D
    P.S. Uznal jsem to a předělal začátek. Můžeš posoudit, jestli je to tak lepší? >:)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    No, v tom se vlastně skrývá poťouchlost celého Povídkáře. Podstrčí ti něco, co se dá jen obtížně uchopit a člověče, snaž se!

    Já bych řekl, že by tam ten první odstavec téměř nemusel být. Díky tomu, že znám zadání, tak mi z toho vykukuje pořád to, že to tam je jen kvůli zadání. Asi bys to pak spláchnul jednou či dvěma jinými větami a bylo by to.

    To, co mi tam na tom vlastně vadí je skutečnost, že bývalý komorník začne svou žádost tím, že dotyčnému družstevnímu zemědělci nejprve řekne, že má dva důvody mu nevěřit, omele mu o ústa bolševickou minulost táty a pak ho požádá o loupež obrazu. Přitom k něčemu takovému bych si já na jeho místě spíš vybral někoho, komu buď můžu věřit, nebo u koho mám jistotu, že za peníze udělá cokoliv. A budu ho mít na své straně.

    Takže možná by se to dalo upravit tak, že mu ty dva důvody neřekne, ale pomyslí si je. Mluvit s ním začne až potom, co si uvědomí, že je to syn svého otce, že potřebuje každou korunu a že už musel taky prohlédnout, čemu táta sloužil.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    upraveno 11. září 2016
    Pravda, zase to vidíš trochu jinak. Asi to upravím, jak říkáš, vyzkouším to. Máš pravdu, že první odstavec je trochu nelogický a kdo neví, o jaké zadání jde, bude vrtět hlavou. Tak ještě naposled to upravím, mimo soutěž si to můžu dovolit. o:)

    P.S. Upraveno, a fakt, takhle se mi to líbí víc.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Jo, teď je to to vono... :)
    A může to být první příspěvek do krátké sbírky Jerryho duchařských retropovídek o době kolektivizace a budovatelského nadšení. Dneska už je to legrace, ale vždycky nebyla. Jenže stejné platí i o Drákulovi. A jak se k němu dnešní autoři rádi vracejí.
    Takže co ty na to? Nenapíšeš další?
    ;)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jé, děkuji, konečně jsme to vypilovali. Bez tebe bych to asi dohromady nedal, máš pravdu, že to prokouklo...
    Copak o to, napsal bych, ale nějak už toho mám rozepsaného moc. Ale do sešitu s nápady si udělám poznámku... :) Něco podobného, jako byl kdysi film Bílá paní...
    Teď mám v plánu takovou šílenost z nemocnice...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Tak jsem se konečně dostala i k Jerryho příspěvku a tady jsou mé postřehy:

    Příběh jako takový mi nepřijde vůbec bláznivý (když to porovnám s tím, jakou koninu jsem vymyslela já), ale naopak reálný ve vší bláznivosti té doby. Líbí se mi, jak jsi pojal zadání - kdo je hlupákem, umělecká díla v období socialismu...

    Měla bych k tomu jen pár poznámek.

    Určitě bych si to po sobě po nějaké době přečetla znovu a vychytala opakující se slova. ("Po desáté začal foukat silný vítr a déšť začal hned poté." "...hostinský zadumaně vyhlížel z okna a u stolu vedle okna se hádali...").

    Taky mi trochu nesedí konec. Celou dobu vyprávíš příběh, který krásně plyne, a pak najednou sek a dvouvěté vysvětlení. Možná by konec lépe vynikl, kdyby byl nebyl samostatným odstavcem, ale kdybys ho nějak přiřadil k předposlednímu odstavci a rozvinul ho v duchu vyprávění. ;)

    Jinak se mi četlo moc dobře a budu se těšit na šílenou povídku z nemocničního prostředí. :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    upraveno 19. září 2016
    Díky za chválu i za kritiku, po čase si to určitě jen tak pro sebe doladím a ten konec předělám, možná už bych i věděl jak, ale nechám si to uležet.

    P.S. Opravdu, trochu jsem to dopiloval a už do toho dílka ani nesáhnu. Děkuji Markétce a Willimu za nápady. :)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.