Agent Mau Zasahuje

VittoVitto Komentářů: 12
Ranní provoz v ulicích Catia Patris, hlavního města Catarijské Říše, byl jako vždy naprosto příšerný. Dav různobarevných koček spěchajících odněkud někam vytvářely dojem vlnícího se pestrého koberce pokrývajícího celou šířku ulice. Jednolitý blok těl vzácně narušil jen krysami tažený nákladní vůz razící si cestu za hlasitého rachotu dřevěných kol na ne zcela rovném dláždění, to vše však patřilo ke každodennímu koloritu jedné z hlavních tepen Obchodní Čtvrti tohoto starodávného kočičího města.
Probouzející se slunce pomalu zahánělo dlouhé noční stíny a díky čistě bílým kamenným blokům, tvořících většinu zdejší zástavby, se celá ulice rozzářila odlesky hřejivých paprsků. Na obou stranách jeden po druhém přicházely k životu různé obchůdky, jejichž majitelé je zdobili různobarevnou směsicí fáborků, plakátů a vývěsných štítů.
"Promiňte…“ omluvil se Mau snad už po sté nějakému okolosetlačícímu, který od něj nedopatřením schytal prudký úder do žeber poté, co Maua někdo zezadu strčil. Ani jeho urostlá postava v davu nedokázala zajistit bezproblémový postup a značně se mu tak ulevilo, když se na dohled objevila ulička, do které potřeboval odbočit. Ani to se však neobešlo bez dalšího šťouchání a úderů, nakonec se ale povedlo kýženého cíle dosáhnout.
Příště půjdu jinudy, pomyslel si a zvedl se ze země, kam jej dav doslova vyhodil. Zrovna dnes, v den kdy jako úspěšný absolvent výcvikového střediska Catarijské akademie má nastoupit, by nebylo rozumné se zpozdit, takže urychleně zamířil do křivolakých uliček starého obchodního centra daleko od všeho shonu.
Tato část města se postupem času stala spící připomínkou hektických dob rychle se rozrůstající říše a jeho hlavního sídla. Natěsnané mnohopatrové kamenné budovy tvořící ohromné bludiště průchodů, slepých uliček a křižovatek za svůj život pohltily mnoho neopatrných návštěvníků, kterým museli starousedlíci pomoci se dostat ven. Krom toho, nebylo lepší místo, když chtěl někdo zůstat co nejméně na očích. I to byl jeden z důvodů, proč se Tajná Služba rozhodla zřídit své ústředí zrovna zde.
Když zadýchaný dorazil k budově ústředí, spadl Mauovi kámen za srdce. Kolem se trousilo několik dalších agentů, takže přišel přinejmenším načas. S neznatelným kývnutím je minul a zamířil ke dveřím. Samotná budova nebyla nijak výjimečná. Právě naopak záměrně vypadala jako všechny okolo. Šedivá a popraskaná. Poznat se dala jen podle masivních dveří z černého dřeva, vzácného a velmi tvrdého, které si mohly dovolit jen nesmírně bohaté spolky s napojením přímo na Vládce.
Mau ani v nejmenším nepochyboval, že pokusit se dostat dovnitř bez oprávnění se rovnalo sebevraždě. Ve výcvikovém středisku o zdejší ochrance kolovaly roztodivné zvěsti. A to, že první zabijí a až pak se ptají, byla ta uvěřitelnější část.
Dveře se zcela nehlučně otevřely, když do nich Mau zatlačil a opět za ním zcela potichu zapadly.
"Číslo?!" ozvalo se mu ostře za zády.
Mau, aniž by se otočil, nadiktoval své služební číslo a nesměle dodal poznámku o nástupu.
"V pořádku agente. Hlaste se v prvním patře. Kde přesně, to snad víte."
Až teď se Mau s úlevou otočil a málem vymňoukl zděšením. Ač sám byl na kocoura velmi urostlý a vysoký, tady hleděl na hrudník uhlově černému obrovi s rameny širokými téměř jako dveře za ním.
"Jej," vydechl a o krok ustoupil.
"Ach ti nováčci," zazubil se na něj o hlavu vyšší obr. "Agent Grando," představil se a natáhl tlapku.
"Agent Mau," opětoval představení Mau a také natáhl tlapku, čehož vzápětí litoval, protože měl neodbytný pocit, že mu ji obr při potřesení zlomil.
"Měl byste už jít," uculil se Grando, "ti nahoře neradi čekají. Schody jsou támhle za rohem vpravo."
"Už jdu, už jdu…“ zamumlal Mau a s bolestivou grimasou se vydal ukázaným směrem nechávaje za sebou rozesmátého agenta.
Svižně vyběhl schody a hledal číslo dveří, které dostal v instrukcích při odchodu z výcvikového střediska. S předstíraným klidem zaklepal a po pozvání vstoupil.
"Agent Mau se hlásí do služby," uklonil se sotva za sebou zavřel dveře.
Místnost se díky množství skříní okolo stěn zdála značně stísněná a zbytek prostoru uprostřed zabíral masivní dřevěný stůl s množstvím zásuvek, za kterými seděl postarší
mourovatý kocour.
"Posaďte se," ukázal za Maua a ten si až teď všiml, že kousek za ním je židle. Vzal ji, posadil se, a čekal, co bude.
"Takže další nováček. Sice s výborným hodnocením, ale pořád jen nováček."
Mau cítil, jak v něm roste napětí.
"Ale všichni tak začínali," usmál se kocour a podal mu tlapku. "Agent Katen," představil se. "Jsme rádi za každou posilu a zrovna vy podle instruktorů vypadáte velmi slibně. Pokud vás do roka něco nezabije, tak možná i předčíte očekávání," dodal a pobaveně sledoval, jak Mau naprázdno polkl. "Klid, nováčkům dáváme většinou jen nějaké oběhávání a zjišťování informací. Žádná zábava, ale klid a večer doma. Teď tady zrovna jeden takový úkol mám," usmál se Katen a podal Mauovi zalepenou obálku.
„Děkuju,“ kývl hlavou Mau a obálku si převzal. „Udělám vše pro splnění zadaného úkolu.“
Katen se rozesmál. „Tahle strojenost se mi u vás nováčků moc líbí. Jste žhaví do sebemenší prkotiny, jako by byla kdovíjak důležitá.“
„Pane?“ vytřeštil Mau nechápavě oči.
„V pořádku agente, nejste první, ani poslední, kdo svůj první úkol bere až moc vážně. No, ale víc už od vás nepotřebuju, takže odchod.“
„Ano pane,“ vycouval kocour z místnosti zpět na chodbu, a jakmile za sebou zavřel dveře, začal se smát. „První den v práci jsem si teda představoval jinak,“ dodal k sobě napůl vážně, zatímco sestupoval po schodech zpět do vstupní haly.
„Takže hned na misi?“ zamával na agenta Grando.
„Jojo,“ přitakal Mau. „A vlastně ani nevím na jakou,“ pohlédl na stále zavřenou obálku ve své tlapce.
„To bude beztak nějaká prkotina,“ poplácal ho obr po rameni, až poklesl v kolenou. „První rok nečekej nic jiného, a jestli to vydržíš, pak možná přijde
něco důležitějšího.“
„Díky za podporu.“
„Máš zač,“ zazubil se Grando. „Jestli zítra ještě přijdeš, budou to tady považovat za malý zázrak.“
„Začínám vážně uvažovat, jestli těch sedm let na akademii nebylo nakonec trošku zbytečných.“
„To je první krok k tomu zítra nepřijít.“
„A druhý krok?“ zeptal se Mau spíš ironicky.
„Nepřijít.“
Mau vypadal, že jej právě vyfackovala okolo letící židle. „Radši už půjdu,“ prohlásil po chvíli a se svěšenýma ušima vyšel ven na ulici.
„Tak zítra,“ zamával za ním Grando a pak se černé dveře opět nehlučně zavřely.

Mau chvilku zůstal stát uprostřed ulice a zhluboka se nadechoval přemýšleje, zdali si nespletl dveře a nevkročil-li omylem do ústavu pro pomatené kočky. Obálka, kterou však stále držel, byla nezvratným důkazem, že nyní skutečně vyšel z ústředí tajné služby. Opatrně ji otevřel a vytáhl kus pergamenu s několika slovy. Chvilku trvalo, než si oči zvykly na pozměněné catarijské písmo, které se na ústředí používalo, za pár sekund však dokázal svůj první úkol přečíst… a dostal okamžitou chuť se na to celé vykašlat. Měl zajít za jiným nováčkem, který se už dva dny neukázal a zjistit, jestli dotyčný jen zapomněl, nebo se na to prostě vybodl.
„Sedm let…“ vydechl Mau. „Sedm let se jak magor dřu, abych se sem dostal a jediné co si ze mě udělají je poslíček. I když, lepší než čistit městskou kanalizaci,“ vzpomněl si na jednoho ze spolustudentů,
který poněkud neunesl styl výuky a pokusil se svého učitele zabalit do pergamenu s úmyslem jej odeslat jako tajnou zbraň do Canisu.
Psí království Canis. Celou dobu ve škole neposlouchali nic jiného, než jací jsou Psi nepřátelé a kolik zla způsobili. Mau nepochyboval, že nebýt půlka ostrova obsazena tou zablešenou smečkou, asi by se našel někdo jiný, kdo by byl takzvaně hrozbou.
„Nemáš-li nepřítele, tak si jej udělej,“ opakoval si bezmyšlenkovitě první poučku, kterou na akademii vůbec slyšel a aniž by vlastně chtěl, vydal se splnit první nesmírně obtížnou misi.
Podle adresy, pamatoval-li si aspoň trochu dobře rozložení města, se teď měl štrachat až téměř na druhou stranu téměř milionové metropole. Obchodní čtvrť tvořila téměř celou východní část města, přes kterou nyní musel Mau prokličkovat až k centru, kterému dominoval vysoký kopec s běloskvoucím se hradem Vládce Catarie. Ten musel celý obejít, jelikož bez povolení nebylo možno se dostat do vnitřního hradního opevnění a pak opět kličkovat neuvěřitelně přehuštěnou západní částí tvořenou převážně mnohapatrovými domy a stejně jako ve staré obchodní čtvrti, s mnoha průchody, křivolakými uličkami, můstky a slepými konci.
„A tam někde toho blba najdu,“ rezignovaně vydechl Mau, když si v hlavě sesumíroval celou cestu. „Mám já tohle vůbec zapotřebí?“

Slunce se již překulilo do druhé půlky své cesty po nebi, když Mau konečně dorazil, jak sám doufal, k bydlišti dotyčného blba.
Hned na místě ale přišel první zádrhel.
Někdo, beztak banda pubertálních koťat, sundala veškeré značení všech okolních ulic. Mau tak věděl jistě jen to, že stojí na správné křižovatce, ovšem další krok už byl vyloženě o náhodě.
„Raz dva tři, my sme bratři,“ začal si Mau posměšně ukazovat do jednotlivých ulic a přemýšlel do které z nich se poplahočí. Jako naschvál nebylo v okolí ani živáčka, jen pomačkaný pergamen se posměšně povaloval po ulici, takže nezbylo než hádat.
A překvapivě to bylo správně. Mau se během chvilky ocitl přesně u domu, jehož adresu měl napsanou v obálce. Vyšlapal schody do druhého patra a zaklepal na obyčejné, trošku oprýskané hnědé dveře.
„Dobrý den,“ pozdravil, když se dveře otevřely a v nich stála postarší šedomodrá kočka.
„Přejete si?“ zeptala se skrz pootevřené dveře a nedůvěřivě si Maua prohlížela.
„Hledám Timura.“
„A kdo jste?“
„Jsem jeho kolega z práce, prý se tam už dva dny neukázal.“
„No, ty dva dny nebyl ani doma, ale to je u něj normální, běžně se fláká někde po kamarádech, co poznal na akademii. A kdeže to vlastně dělá?“
„Pracujeme pro zásilkovou službu,“ drobně zalhal Mau, „a Timur měl doručit velmi důležitý balíček.“ Improvizace nebyla agentova silná stránka, takže doufal v mírnou naivitu zjevně Timurovi maminky.
„Chápu,“ přikývla kočka, „ale nemám vám jak pomoct. Jediné co vím je, že měl zamířeno do loděnice. Stavoval se tady ještě s tím, že si potřebuje něco vzít.“
Maua napadlo, co tak důležitého si doma Timur potřeboval vzít, aby kvůli tomu obcházel prakticky celé město. Loděnice byla na severu, tam město přiléhalo k břehu veletoku Amnis, který byl splavný a tvořil hlavní dopravní tepnu až hluboko do nitra ostrova.
Ať to bylo cokoli, pomyslel si Mau, stálo mu to za několikahodinovou zacházku. „Děkuju,“ kývl hlavou,“ moc jste mi pomohla.“

Mau procházel jednou z několika širokých bran oddělujících loděnici od obchodní a průmyslové části města. Zdejší zástavbu tvořily převážně nízké a rozlehlé sklady plné nejrůznějšího zboží. Vedle sebe se tak na vozy nakládalo dřevo z jižních lesů, kámen ze severovýchodních dolů, krysí maso z farem v centru říše a spousty jiných věcí, z nichž některé Mau viděl vůbec poprvé.
Zkusil se poptat několika koček, které po
cestě potkal, nikdo však neviděl kocoura Timurova popisu.
„To je jak hledat blechu v kožichu,“ posteskl si. „Tady ho nenajdu, ani kdyby se s řevem hnal prostředkem ulice.“
Sotva to dořekl, sám zařval, když se mu při dalším kroku něco ostrého zabodlo do tlapky, tak tak že odskákal po jedné se opřít o zeď nedaleké skladištní budovy. Sotva se však opřel, zeď během okamžiku přestala být zdí a poslušně se, jako každé správné dveře, otevřela.
„Hek,“ vyšlo z Maua, když se neočekávaně přesunul do horizontální polohy, ve které zůstal chvilku zmateně ležet. Když se vzpamatoval, vytáhl si
z tlapky malý ostrý kamínek, a postavil se, zůstal v šoku. Dveřozeď, kterou sem prošel, ukrývala místnost plnou pytlů s až příliš známou vůní. Sušená Nepeta, silně aromatická bylina používající se k přísně kontrolované výrobě omamného nápoje zvaného Ebria, zde ležela naskládána v desítkách vysokých stohů zcela bez jakéhokoli označení.
„No do psí prdele…“ hlesl Mau, pro jistotu tajné dveře zavřel, děkuje svému štěstí, že i přes hustý provoz si jeho parakotoulu vzad nikdo nevšímal. Takové množství zjevně neregistrované Nepety, pomyslel si agent, na tohle sám nestačím.
Otočil se a automaticky máchl packou tam, kde je u dveří normálně klika. Tady však nebyla. Zeď byla hladká a po jakémkoli otvoru nebylo památky.
„No fajn… Může to být ještě horší?!“
Mohlo…
Někde za stohy pytlů se z druhé strany místnosti ozvalo několik hlasů. Mau se okamžitě začal rozhlížet po jakékoli možné skrýši, nakonec se vrhnul mezi několik hromad, celý se zahrabal vším, co bylo po pacce, a se zatajeným dechem čekal, co bude dál.
„Další zásilka přijede za tři dny,“ ozval se náhle kousek od ukrytého agenta chraplavý hlas.
„To je moc brzo. Náš kontrolor má službu až za pět dní a tahat do toho někoho dalšího by byl risk,“ oponoval mu okamžitě jiný, rázný a silný hlas.
„To není moje starost,“ čišela lhostejnost z chrapláku.
„To bych neřekl.“
Podle rány a sípavého lapání po dechu usoudil Mau, že majitel silného hlasu je asi značně proti navrhovanému termínu.
„Ok, ok,“ rozkašlal se chraplák. „Pozdržím dodávku o dva dny.“
„To je lepší,“ zasmál se silný hlas a Mauovi okamžitě došlo, že už jej slyšel. A ne jen tak někde. Před očima mu vyvstala představa černého obra. Jeden z pašeráků byl agent Grando.
„Kolik bude chtít CSS tentokrát?“ zeptal se raději opatrně chraplák. Tenhle hlas Mau nikdy předtím neslyšel a ze svého místa neměl ani možnost vidět jeho majitele. Ten byl však zjevně jen prostředníkem a věděl záměrně jen naprosté minimum. Zaujala ho však zmínka o CSS, což byla všeobecně užívaná zkratka pro Catarijskou Tajnou Službu, jíž byl odedneška členem.
„Jako obvykle,“ odpověděl Grando. „Každý jeden pytel a deset dalších pro soukromou distribuci.“
Kam až to sahá, pomyslel si Mau. Kdoví, kolik agentů si takhle přilepšuje.
„Nevím, jak dlouho vám tohle budou tolerovat. Ani ne tak ty pytle pro vás, jako spíš ten váš vlastní malý okruh.“
„Tak dlouho, dokud budeme mít nad tímhle městem stoprocentní kontrolu. Nikde jinde se v takovém množství nechytnou a moc dobře to ví.“
„Vyřídím. A ať už se neopakuje ten včerejšek.“
„Ten pitomec už nám dělat starosti nebude. Ten už plave v kanalizaci.“ Grandův smích se opět rozezněl místností. „Mladý a horlivý, to ti noví agenti bývají.“
Mau se tak tak udržel, aby nevydal ani hlásku. Přepadlo jej neblahé tušení, že ten zmiňovaný mladý a horlivý pitomec byl právě Timur.
„Chápu.“ Chraplák se zdál být tímto řešením zcela spokojený. „Jsme tedy domluveni. Za pět dní tady.“
Ani vzdalující se kroky a následné
ticho nedonutily Maua ještě několik minut vylézt. Až si byl opravdu jist, že osaměl, pak teprve se vyhrabal ven.
„Může to být ještě horší…“

Když agent po prozkoumání skladiště konečně našel cestu ven, oddechl si. Jen absolutně netušil co teď. Ohlásit to na ústředí nemohl. Neměl tušení, jak vysoko tohle svinstvo sahá a rozhodně nechtěl dopadnout jako Timur.
Jakmile si Mau vzpomněl na zjevně mrtvého kolegu, došlo mu, že by nálezem jeho těla mohl některým kočkám lehce rozcuchat kožich . Znamenalo to sice ponořit se do hlubin městské kanalizace, ale výsledek by mohl stát za to.
Mau předpokládal, že Grando zjevně Timura zabil tady v loděnici, takže pokud si dobře pamatoval polohy hlavních kanalizačních výpustí, což byla součást výuky o znalosti města, zdejší by měla být víc po proudu řeky až za posledním molem. Nezbývalo tedy nic jiného, než šlapat přes celou čtvrť, ovšem agent byl rád, že zmizel z místa, kde by jej mohl zahlédnout někdo zainteresovaný z CSS a mít nepříjemné dotazy.
Cesta k výpusti uběhla rychle a krom pár špatných odbočení i klidně. Když stál nad horním okrajem dva metry širokého, téměř zcela pod vodou ponořeného tunelu, zapochyboval na okamžik o svém nápadu, žádné lepší řešení krom úplného odchodu ze služby, což v žádném případě nechtěl, jej však nenapadlo. Velmi nerad a s krajním odporem se ponořil do chladných vod Amnisu, aby se pomocí úchytů ve stěně tunelu pomalu probojovával proti proudu do nitra kanalizace.
Po zhruba stovce metrů narazil na první servisní místnůstku, do které se vyšplhal. Téměř slyšel, jak pár metrů nad ním jezdí povozy, v tak malé hloubce byl v této části tunel vybudován. Nacházely se zde páky ovládající vrata, kterými šla výpusť zavřít, a nízké dveře do chodby vedoucí nad tunelem. Tyto chodby sloužily jako pohodlnější a suchá cesta kanalizací, Mau však nemohl využít běžný vstup z pevniny, to by vyžadovalo povolení, ale agent nepochyboval, že Grando byl schopen sem tělo dostat zcela tajně.
V místnosti vládlo šero, neboť prosvětlovací otvory ve stropě dostávaly do místnosti pomocí odrazových panelů jen málo světla, Mau si proto vzal z malé bedny v rohu svítilnu a protřepáním ji rozsvítil. Pro jistotu si vzal ještě jednu, neboť chemická reakce vydržela generovat světlo jen něco málo přes hodinu a zůstat někde hluboko v kanalizaci v naprosté tmě by mohl chtít jen naprostý blázen.
Servisní chodby nad tunelem byly zbudované jako poměrně nízké, takže agent pomalu postupoval vpřed ohnutý téměř do pravého úhlu. Zdejší údržbáři chodbami běhali po čtyřech, to však bylo společností všeobecně považováno za primitivní,
proto většina z nich žila osamělý život většinou nedaleko vchodů dolů. Navíc díky častému pobytu v kanále také kolem sebe šířili nepříjemný odér a o to víc se jim většina koček vyhýbala. Tak dlouho se však Mau zdržet nehodlal.
Brzy dorazil k první z mnoha křižovatek, kde pečlivě prostudoval tabulku směrů. Údržba sice svůj úsek znala dokonale, někdy však dolů šel i někdo jiný, a aby byl schopen trefit, kam bylo potřeba, na každém křížení byla informační cedule. To se teď Mauovi hodilo a rychle se blížil k místu, kde by tělo podle něj mohlo být. A to v okolí onoho skladiště. Něco tak velkého jako kocour by neprošlo mřížemi v tunelu, musel tam tedy stále být.
Poslední křižovatka a chodba před ním vedla téměř přesně pod budovu. A tam, přesně jak agent předpokládal, se voda přelévala přes v mřížích zamotané Timurovo tělo.

Když se Mau dostal výpustí opět ven, začalo se už smrákat a ulice plnily dlouhé stíny. Loděnice žila i v noci, takže se provoz zde neměnil, ať bylo kolik bylo, přesto si nikdo nevšímal klopýtajícího promočeného zimou se chvějícího kocoura.
Když agent dorazil k sobě domů, lépe řečeno na jednu z mnoha městských ubytoven, kde žil od chvíle, kdy se do Catia Patris přestěhoval kvůli nástupu na akademii, téměř už o sobě nevěděl. Sotva za sebou zavřel dveře, svezl se na zem zanechávaje za sebou mokrou šmouhu na zdi.
Když se o několik hodin později probudil, byl sice už suchý, bolelo jej ovšem celé tělo a cítil se nemocný. Dovlekl se do kuchyně, kde si ze včerejších
zbytků připravil něco malého k jídlu, se kterým se přesunul do postele. Sotva dožvýkal poslední sousto, opět vyčerpáním usnul.
Když se opět vzbudil, slunce bylo ještě stále pod obzorem, pomalu však svítalo. Až teď si vzpomněl, že si z šílené výpravy do kanálu něco odnesl.
Malá krabička, kterou s vypětím všech sil vypáčil ze ztuhlých Timurových drápků, ležela pohozená v koutě hned za dveřmi. Mau ji zvedl a pečlivě prohlédl, krom několika škrábanců a několika jemných promáčklin byla v pořádku.
„Tak pro tohle si byl doma?“ přemýšlel Mau nahlas. „A tohle tě taky zabilo?“
Pečlivě krabičku opět prohlédl, nenašel však nic, co by naznačovalo, kudy se otvírá. Rozbít ji nechtěl, takže zkoušel, jestli se mu drápek nezachytí v nějaké nezřetelné rýze a nakonec slavil úspěch. Víčko s klapnutím odskočilo a Mau opatrně vytáhl několik kousků pergamenu. Na každém z nich bylo napsáno několik jmen a čísel. Agentovi to zprvu nedávalo smysl, než si uvědomil, že by to mohl být seznam odběratelů nelegální Nepety.
Když na seznamu spatřil jména několika svých známých, zatrnulo mu. Bylo tam i několik vysoce postavených koček přímo z hradu a mnoho agentů CSS.
Mau si uvědomil, že pouhý seznam jmen je k ničemu. Bez důkazu o jejich propojení s pašeráky by jen riskoval stejný osud jako Timur. Pořád mu však vrtalo hlavou, proč Grando agenta zabil. Vyhrožoval mu snad Timur, že seznam zveřejní? Nebo chtěl něco
taky pro sebe? To už teď asi jen tak nezjistí a popravdě přemýšlel, jestli vůbec zjistit chce. Stačilo pergameny zničit, dělat jakože nic, a kariéra v CSS by měla být jistá. A nebo riskovat krk.
Mau se opřel o zeď a zůstal tupě zírat na zem přemýšleje, kterou cestou se vydá. Na Akademii jej dohnala ctižádost a smysl pro spravedlnost. Obojí by ignorováním tohoto všeho v podstatě zahodil. Ale hnát se vstříc možné smrti, to byla věc druhá. Jako agenti byli připraveni i na takovou variantu, ne však z vlastních řad.
„No nic,“ povzdychl si, „cos začal, taky dokonči.“
Už zbývalo jen vymyslet, jak členy seznamu i celou pašeráckou bandu usvědčit. Mau si bohužel nemohl být jistý, jestli je seznam kompletní, což znesnadňovalo hledání jakékoli pomoci. Na to možná doplatil právě Timur, že věřil nepravému.
Mau vytáhl mapu města a snažil se odhadnout pozici skladiště. Nepeta je velice aromatická, takže ji převážet jen tak a ve dne by bylo čiré bláznovství. Takže jedině v noci a založené něčím, co překryje její vůni. Agent se zamyslel, co jej o Nepetě učili na Akademii. Jediné, čím by se to snad dalo překrýt, bylo zkažené maso, to mu však přišlo nepraktické.
A pak na to došel.
„Jak něco ukrýt lépe,“ rozesmál se, „než to všem strčit pod čumák.“
Zamíchat do vozu plného sudů s Ebrií jeden dva s Nepetou a přes nějakého spolupracujícího hostinského rozeslat dál.
Možná je jméno té kočky na seznamu, pomyslel si, aby mu vzápětí došlo, že se může jednat
o jednu z mnoha zapadlých hospůdek v obytné čtvrti města. Jinde by bylo třeba další kdovíjak dlouhé distribuce a o to většího risku.
„Čtyři dny…“ Mau se zhluboka nadechl. „Za čtyři dny vás najdu a dostanu.“

O pár hodin později se agent hlásil na ústředí u svého nadřízeného, agenta Katena s tím, že Timura bohužel nenašel a ani nikdo z jeho příbuzných nemá tušení, kde by mohl být.
„Takže žádná stopa agente?“
„Ne pane,“ zavrtěl hlavou Mau. „Stopa se ztrácí v loděnici, kam podle své matky vyrazil.“
„Zvláštní, měl doručit obálku k jednomu z našich mecenášů a ten rozhodně nebydlí v loděnici. Katen se opřel o stůl. „Svůj první úkol jste splnil jak to jen šlo, takže vám rovnou předám druhý.“
Obálka se přesunula z tlapky do tlapky.
„Tohle už je o něco málo důležitější, takže se snažte.“
„Ano pane,“ uklonil se Mau a vycouval z kanceláře zpět na chodbu, kde hned obálku otevřel. „Tak hurá na to,“ složil po přečtení pergamen.
Měl vyzvednout váženu návštěvu a doprovodit ji do hradu. V obálce byla i potřebná povolení, tudíž nebyl důvod se zdržovat a agent hned vyrazil. Host měl kolem poledne, což bylo zhruba za tři hodiny, dorazit lodí a Mau mohl využít cesty k přemýšlení nad včerejším dnem.
Věděl, co musí udělat. Otázkou však stále zůstávalo jak.
Nejlépe tak, abych to přežil, pomyslel si. Hlavou se mu honila spousta různých myšlenek, žádná
bohužel nepřinášela kýženou odpověď, což agenta pomalu začalo vytáčet.
Zamyšleně tak procházel ulicemi města, až téměř minul odbočku do loděnice. Tam se jen co nejrychleji propletl mezi skladišti k molu, ke kterému měl host připlout.
„Zábava…“ pronesl zklamaně, když se posadil na vlhké, léty používáním popraskané dřevo,
a bezmyšlenkovitě se zahleděl do kalné vody Amnisu.
„Čekáte na něco?“ ozvalo se mu za zády.
Mau se otočil a spatřil jednoho z dokařů. Stejně jako údržbáře kanálů si ani dokaře nebylo možno splést. Tato profese se jako jedna z mála dědila kvůli jisté anomálii, plovacím blánám mezi prsty na tlapkách.
„Ano,“ odpověděl. „Čekám na loď jménem Simila Al-Suno.“
„Tak ta bude kotvit až u hlavního mola.“
Mau se zarazil. Hlavní molo bylo určeno pro nejvyšší představitele Catarie. „Aha, já dostal informaci, že tady.“
Kocour se rozesmál. „Ta by se sem ani nevlezla. Saska je jedna z největších vládcových lodí. No, stejně pokud nemáte povolení na hlavní molo, tak smůla.“
Mau se rychle prohrabal obálkou a ke svému zděšení tam povolení nenašel. „A do…“ zaklel. „Snad ji ještě stihnu sehnat.“
„To těžko,“ ušklíbl se dokař a ukázal směrem po proudu.
Agent zpočátku nic neviděl, až pak si všiml zvětšující se rozzářené skvrny na hladině. A za pár minut už zůstal jen ohromeně stát.
Simila Al-Suno. Skvost Catarijské lodní techniky nehlučně rozrážel vodu poháněn před nedávnem nově vynalezeným pohonem a vypadal tak mezi ostatními loděmi s plachtami či vesly jako z jiného světa. Štíhlá prudce se zvedající příď přecházela ladnými liniemi v ornamenty zdobené boky. Mau odhadl výšku lodi zhruba na šesti až sedmi patrový dům, délku si ani netroufl tipnout. Vše korunoval nesmírně lesklý nátěr odrážející téměř veškeré světlo, takže loď byla skutečně podobna slunci, což také její jméno znamenalo.
Agentovi, když loď proplouvala okolo, na němž stál, nezbylo než ji obdivovat. A přemýšlet, jak se dostane na hlavní molo.

Když celý udýchaný dorazil k místu, kde právě Simila Al-Suno zakotvila a lodní obsluha spouštěla z otvoru na boku lodi schody pro cestující, agent se ani nepokoušel projít přes trojici vojáků strážících vstup. Zastavil se kousek od nich a jen koukal.
„Co tady okouníš?“ obořil se na něj jeden ze vojáků.
„Mám vyzvednout návštěvníka z lodi,“ rozhodl se nezalhat Mau.
„Vážně? Dokaž to.“
Mau podal voják některé z pergamenů z obálky, u nichž nevadilo, že je uvidí někdo cizí.
Voják si je pečlivě prohlédl, některé ještě potichu konzultoval s kolegy a nakonec je podal Mauovi nazpět. „Dobře,“ kývl, „Teď už jen povolení na hlavní molo a můžeš jít.“
„To je právě ten problém,“ rozhodil tlapky Mau. „Tenhle jediný nemám. Pokud jste si to přečetl dobře, tak loď měla přistát u jiného mola, kde povolení není potřeba.“
„Tak tomu říkám smůla,“ ušklíbl se voják. „Bez něj tě nepustím.“
„Opravdu by to nešlo? Z pergamenů je jasné, že jsem agent CSS, tak to snad takový problém nebude ne?“
„Povolení nepotřebuje pouze Vládce a jeho rodina, takže by to nešlo.
Mau chtěl ještě zkusit něco říct, když se za ním ozval sílící rachot a tak tak že stihl uhnout čtveřici silných krys táhnoucích masivně vypadající vůz. Vozka zastavil těsně před vstupem na molo a podal strážným několik pergamenů. Pak zamával na Maua a naznačil mu, ať přijde blíž.
„Agent Mau že?“
Mau se na vozku nedůvěřivě podíval,
ale nakonec přikývl.
„Katen se omlouvá za drobné zmatky a nechal v rychlosti pro vás povolení vystavit.“
Kámen, který spadl agentovi ze srdce, by prorazil i hradní zdi. Téměř už začínal panikařit a vymýšlet jak na molo dostane násilím. Vyšvihl se nahoru k vozkovi a s provokatérským úsměvem projel na molo.
Během chvilky už stáli u širokého schodiště, po kterém sestupovali jednotliví cestující. Mau zde zahlédl několik významných obchodníků, vojenských velitelů a vědců. Vysoce postavených koček zde bylo jistě víc, ale agent je všechny neznal a tak jen tiše sledoval vystupující dav.
Když se schody z lodi vyprázdnily, pohlédl Mau zmateně na vozku. „Kde je ten co ho mám doprovodit?“
„To se mě neptej, já ho mám jen odvézt.“
Mau tedy seskočil z vozu a vydal se po schodech do nitra lodi zjistit, kde došlo ke zdržení očekávaného návštěvníka. Když vstoupil dovnitř, ocitl se v přepychově vybavené místnosti, kde postávalo několik vojáků, takže se agent raději hned představil a vytáhl příslušné dokumenty.
„Jak dlouho máme ještě čekat?“ zeptal se, když mu je po kontrole vrátili.
„To netuším,“ pokrčil oslovený voják rameny.
„To musí být hodně významná kočka, když je všude kolem nějaká ochranka.“
„Kočka?“ zvedl voják obočí. „Kdo řekl,
že je to kočka?“
„A kdo jiný?“ Mau se rozhlédl, jako by čekal snad samotného Vládce.
Než mu stačil kdokoli odpovědět, v jedné ze stěn se otevřely široké, v zavřeném stavu neviditelné, posuvné dveře a do místnosti vpochodovala další skupinka vojáků s vysokou postavou celou zakrytou plátnem mezi sebou. Bez zastavení zamířili ven, kde zakrytou postavu naložili do vozu.
Mau si chtěl naskočit vedle vozky, když ho jeden z vojáků zastavil.
„Vy, agente, máte sedět uvnitř,“ ukázal na vůz.
„Ach tak,“ kývl Mau a obezřetně nasedl dovnitř k neznámému.
Uvnitř byl vůz pohodlně vypolstrován nejen na širokých a pohodlných lavicích, ale také na stěnách a stropě. Světlo zde pronikalo drobnými otvory, využívaje stejně jako v kanalizaci odrazové plochy.
„Mé jméno je Mau a byl jsem jako agent CSS přidělen k Vašim potřebám po celou dobu návštěvy.“
„Calidor,“ představil se návštěvník sedící naproti a sundal si plátno, které jej celé zakrývalo.
Mau se s leknutím přimáčknul ke stěně vozu. Něco takového nečekal ani v nejdivočejších představách.
„Calidor,“ zopakoval návštěvník s neskrývaným pobavením z agentovy reakce. „Diplomat z království Canis k vašim službám.“


„Omlouvám se“ křečovitě ze sebe vymáčkl Mau, když se mu konečně uklidnily nervy. „Nikdo mi neřekl…“
„…že budete doprovázet Psa?“ skočil mu do řeči Calidor. „Evidentně jste nás viděl tak maximálně na obrázku.“
Mau musel chtě nechtě přikývnout.
„Jsem zvyklý,“ pokračoval Calidor. „Diplomata dělám už dost dlouho. Chce se to oprostit od předsudků.“
Vůz se mezitím s drkotáním rozjel, takže se agent místo odpovědi snažil něčeho chytit, aby se nesvezl z lavice na zem, jelikož seděl zády ke směru jízdy.
„Jde to poznat,“ poznamenal Mau, když se bezpečně zapřel. „Vaše Catarijština je výborná.“
„Děkuji. Naučit se váš jazyk dá hodně práce. I tak mám ale pocit, že víc Psů umí po vašem, než vy po našem.“
„No, já měl na škole jen základy Canisštiny, ale když se nedá nikde trénovat…“
„Chápu,“ přikývl Calidor a zavřel oči.
Zbytek cesty tak proběhl v kodrcavém tichu. Mau ostražitě sledoval Psa a hlavou se mu honila spousta představ o to, jak je jím trhán na kusy, takže po chvíli začal přemýšlet nad tím, proč se všude Psi líčí jako krvežízniví primitivní tvorové nehodni čehokoli krom potupné smrti. Calidor mu přišel jako vysoce inteligentní a vzdělaný Pes, inteligentnější než spousta koček které potkal.
Problém byl spíš v tom, že Psi naháněli strach už jen svým vzhledem. I diplomat byl vysoký a mnohem rozložitější než
Mau. Ani Grando by se s ním nemohl měřit. Catarijci proto v boji využívali hlavně obratnost, která byla zase jejich dominantou.
Vůz se na chvilku zastavil, když projížděl kontrolní bránou vnitřního opevnění oddělující kopec s hradem od zbytku města. Chvilka stoupání a zastavili na nádvoří hradu.
Mau se nemohl dočkat, až se dostane ven. V prostoru hradu ještě nebyl a zvědavost v něm rostla každou sekundu. Už jako kotě zasněně koukal na hrad vypínající se nad městem a představoval si, jak vládne celé zemi.
Dveře vozu se otevřely a polední slunce zalilo celý vnitřek. První vystoupil agent a hned za ním, tentokrát už nezakrytý, Calidor. Hned k nim přispěchal mladý sloužící, který se představil jako Kazan a odvedl je dovnitř, aby se ubytovali.
Hrad tvořila masivní vysoká budova s mnoha okny, zdobená spoustou okrasných prvků. Na ni z každé strany navazovaly nižší stavení s plně prosklenou střechou, ze kterých se tyčily k nebi dvě věže, po jedné na každé straně. Okolo se nacházely ještě další malé budovy jako stáje, sklady a ubytovny personálu.
Než došli do pokojů, mohl se Mau doslova ukoukat. Už vstupní sál na něj dýchl přepychem a hrdostí. Jeho dominantou bylo bezesporu široké schodiště se složitým ručně vyřezávaným zábradlím z černého dřeva. Všude kolem po stěnách vysely obrazy a tapisérie s výjevy Catarijské historie. Na příchozí tak shlíželi nejen hrdinové mnoha válek, ale i ti, jejichž zásluhou opět zavládl mír.
Mau byl tak unešený, že si ani nevšiml
úšklebku na Calidorově tváři.
„Ego tady čiší z každého koutu,“ poznamenal Pes. „Tohle by u nás neprošlo.“
„Tak to se mi nechce věřit,“ podivil se agent.
„Ono tak nějak není moc co připomínat. Většina válek skončila plichtou a těch několik málo Psích vítězství už ani nestojí za připomínku.“
„Takže u vás se nic neslaví?“
„Myslíš něco jako váš Den Vítězství?“ zasmál se Calidor. „Ne, tak to opravdu ne. U nás máme jen jeden slavný den. Den, kdy málem padla Catarie.“

Pokoje, ve kterých byli ubytováni, nebyly vyloženě přepychové, spíše stroze funkční. Jednoduchá, avšak pohodlná postel, malá knihovna a u okna dřevěný stůl s židlí. Právě u něj teď Mau seděl a sledoval hemžení dole na nádvoří. Hlavou se mu však stále honily Calidorova poslední slova. Nepamatoval si, že by kdy byla říše tak blízko pádu. Spíš ze zvědavosti přelétl očima obsah knihovny a musel se usmát. Samozřejmě, že zde nemohla chybět kniha o Catarijské historii. Vytáhl ji tedy a jal se hledat. Ač však četl sebepozorněji, nenašel jedinou zmínku o tom, že by Psi mohli být někdy blízko tomu válku vyhrát. Kniha byla spíš až přehnaně zaměřená jen na úspěchy a cokoli negativního buď zcela chybělo, nebo bylo bagatelizováno.
Náhlé zaklepání na dveře Maua tak vyděsilo, že téměř spadl ze židle. Rychle knihu zavřel, vrátil ji do knihovny, a šel otevřít.
„Jste zván na oběd,“ uklonil se na chodbě stojící Kazan. „Regantina Cairo vás s Calidorem již očekává.
Mau jen naprázdno polkl a chvilku si nebyl jistý, jestli se mu to jen nezdá. Už samotný pobyt na hradě byl zážitkem. Ale obědvat s Vládcovou chotí, to bylo něco zcela nepředstavitelného. Už proto, že Regantinu jen tak někdo neviděl. Značně patriarchální Catarijská říše udržovala kočky mimo vysoké pozice včetně Vládcovy rodiny. Krom něj a prvorozeného prince Puka málokdo znal ostatní sourozence. V celé zemi proto kolovaly historky o odložených druho a vícerozených koťatech, které, aby si nenárokovaly trůn, byly už od prvního dne dány do péče jinam.
„Mám vás omluvit?“ přerušil Mauovu ztuhlost Kazan.
„Ne,“ zatřásl agent hlavou, „jen jsem se nad něčí zamyslel. Už jdu.“ Následuje Kazana, prošli několika chodbami, vystoupali po točitých schodech a zastavili se před jednoduchými hladkými bíle natřenými dveřmi.
„Před Regantinou,“ začal poučovat Kazan, „je důležité se chovat s pokorou. Mluvit smíte jen po přímém oslovení a snažte se nedívat z očí do očí. Nemusím snad zdůrazňovat, že není vhodné rovněž vydávat jakékoli obtěžující zvuky, natož nějaké nepříjemné pachy. A o setkání je samozřejmě zakázáno kdekoli mluvit.“
„Ehmm…“ vydechl Mau připadaje si v tu chvíli jako na škole, kde do něj tlačili základy chování ve vyšší společnosti. „Rozumím,“ rezignovaně přikývl a prošel dveřmi do soukromé jídelny, kde jej již u stolu očekávala Cairo s Calidorem.
„Vítejte,“ pozdravila jej Regantina a lehkým pohybem packy naznačila, kam si má sednout. Calidor jen lehce kývl hlavou.
Mau kývnutí opětoval a mlčky se posadil na určené místo naproti psímu diplomatu. Místnost nebyla, oproti jiným částem hradu, vybavena nijak přepychově. Chyběly zde obrazy i koberce, u stěn stálo několik postarších skříněk. Stůl, u kterého seděli, byl na mnoha místech poškrábaný a ani židle nebyly zrovna nové. Agenta to překvapilo, neboť i u sebe doma měl lépe vypadající nábytek.
„Něco se vám nezdá?“ zeptala se jej Cairo, když si všimla, že se Mau rozhlíží po místnosti.
„Já.. já..“ vykoktal zaskočený Mau.
„Ach, chápu. Starý nábytek. To je schválně. Když mi návštěva něco provede tady, tak se nic nestane. Řekněte mi agente, jaký máte dojem z prvních dnů u CSS?“
„No…,“ začal opatrně Mau, „popravdě je tohle můj druhý úkol, takže se mi těžko soudí. Ale v žádném případě si nestěžuju.“
„Chápu. Dlouhé studium k tomu, aby se z kocoura stal na prvních pár měsíců jen doručovatel a poskok, není kdovíjak motivující. Ale to je všude ne?“ otočila se Cairo na Calidora.
„Dá se to tak říct,“ přikývl pes. „U nás
je to někdy i horší než tady. Detaily však prozradit nemůžu, to snad chápete. Raději bych se však věnoval tomu, proč jsem tady.“
„V pořádku,“ usmála se Regantina na diplomata. „Pokud to tak chcete…“
Mau jen beze slova seděl a poslouchal jejich rozhovor. Mluvilo se hlavně o spolupráci na odhalování různých nelegálních propojení mezi zeměmi. Byť nepadlo nic konkrétního, agent si domyslel, že se jedná především o vojenské a technologické informace a nejspíš také obchod s Nepetou, i když bylo všeobecně známé, že na psy nemá téměř žádný účinek.
„…a co se týče té zpropadené rostliny,“ vzdychl Calidor, „někdo objevil způsob, jak její účinek spustit i u psů.
Agent málem spadl ze židle.
„To by mohlo ohrozit současný stav,“ přikývla Cairo. „Doteď byla v Canisu tolerovaná, protože to pro vás nebyl víc než plevel.“
Agent vytřeštil oči.“
„Právě. Jedno víme jistě, přišlo to z Catarie. Vaše chemické znalosti jsou vysoko nad našimi, zvláště co se týče rostlin.“
„Pokud z Catarie, tak jedině odtud z města. Jinde tak vybavené laboratoře nejsou.“
„Oficiálně ne,“ ušklíbl se Calidor.
„Uznávám,“ přikývla Cairo. „I tak to musí být z Catia Patris. V menších městech máme svoje kočky, tam by to bylo okamžitě odhaleno.“
Agent se rozkašlal, když mu to konečně došlo.
„Copak?“ otočila se na něj Regantina s úsměvem. „Něco se děje?“
„Vy pašujete Nepetu?!“ vyrazil ze sebe Mau.
„Nejenom, ale to teď není důležité.“ Caira se na agenta dívala zcela klidně. „Víte, proč jste tady?“
„Mám doprovázet diplomata z Canisu,“ ztěžka ze sebe dostal Mau, který se náhle cítil velmi nepříjemně.
„Myslím, že bude třeba pár věcí si vysvětlit.“

Agent, jako by dostal prudkou ránu mezi oči. To, co během posledních pár minut slyšel od Regantiny Cairo, měl problém vůbec přijmout. Teď seděl sám u stolu, kde ho Cairo s Calidorem nechali přemýšlet, a odešli do vedlejší místnosti. Mau si znovu v hlavě pomalu probíral, co mu bylo řečeno.
Aniž by to vůbec tušil, jako agent Catarijské Tajné Služby nespadal pod Vládce, nýbrž právě a jen pod Regantinu. Ty vládly CSS už od jejich založení a pravomoci si předávaly vždy po nástupu nové, kdy původní Regantina zůstávala až do smrti jako poradní hlas. Tohle byl jeden z mála ústupků patriarchální Catarie, a Mau musel uznat, že si s touto možností kočky poradily na maximum.
Obchod s Nepetou tvořil jen jednu část úkolů velmi malé skupinky speciálně prověřených agentů. Nechyběly zde ani únosy, špionáže, vydírání a, což Maua vyděsilo nejvíc, odklizení nepohodlných koček.
Ani se nedivil, když se dozvěděl, že Calidor je jedním z agentů psího protějšku CSS, který zde byl na pravidelné výměně informací.
Důvod, proč však byl zde a bylo mu to vše řečeno, mu Caira řekla hned a bez obalu. Chce jej zapojit do skupiny „Regantiných“ agentů. Buď přijme, nebo… Víc dodávat nemusela. Mau byl v pasti. A teď měl chvilku na rozhodnutí, které jej buď zabije, nebo z něj udělá zločince.
Dveře se otevřely a do místnosti se vrátila Caira s Calidorem a posadili se zpět na svá místa ke stolu.
„Tedy?“ naklonila hlavu Caira s pohledem upřeným na agenta.
„Než odpovím, chci se sám na něco zeptat,“ snažil se Mau získat trošku času.
Caira mávla tlapkou v jasném gestu, měl svolení.
„Pokud jsem to pochopil dobře, máte problém s někým, kdo obchoduje s Nepetou za vašimi zády a navíc objevil způsob, aby působila i na Psy.
Calidor přikývl.
„Jak do toho byl zapletený agent Timur?“
„Ten patřil k nám, ale už pár dní o něm nic nevíme. Měl hledat nějaké stopy právě po těch, co to dělají,“ odpověděla Cairo.
„Tak je našel.“
„Cože?! Co o něm víš?“ vykřikla Regantina, vyskočila od stolu, vrhla se na Maua a začala s ním třást.
„Je mi to líto,“ tak tak ze sebe vyrazil Mau a pak jen mlčky čekal, až s ním přestane Cairo třást. „Našel jsem ho mrtvého v kanalizaci pod loděnicí,“ dodal poté.
„Kdo?!“
„Tihle,“ vytáhl Mau seznam, který od chvíle, kdy jej našel u mrtvého agenta, nosil stále u sebe. „Je Timurův.“
Caira mu pergamen vytrhla z tlapky a vztekle přejížděla očima po jednotlivých jménech.
„Za čtyři dny se má v loděnici něco dít. Naprostou náhodou jsem narazil na jednu z jejich skrýší.“
Mau sebou cukl, když se na něj Regantina prudce otočila. „Přijímáte?“
„A mám na vybranou? Netvrdím, že se mi to, co děláte, líbí, ale umřít opravdu nechci.“
„Myslíš, že zabíjíme ty, kteří nic nedělají? Pod našimi drápy padají kočky jako právě tihle,“ zamávala seznamem, „Vrazi, zrádci a jiná verbež…“
„Od toho je tady ale přece armáda,“ ohradil se Mau.
„Ti by nechytli ani psa uprostřed ulice. Bez urážky Calidore.“
„V pohodě. Některé věci jsou stejné opravdu všude.“
„My,“ pokračovala Cairo, „jsme skuteční ochránci říše. My se staráme o to, aby ostatní mohli žít v klidu a bezpečí.“
„Ale za jakou cenu…“
„Co je jeden život proti milionu. Máš představu, co může rozpoutat pozměněná Nepeta?“
„Válku?“
„Možná i tu,“ přikývl Calidor. „V Canisu je teď situace dost napjatá. Stačí skupinka vygumovaných psů a může jít všechno do háje.“
„Přidej se a pomoz nám to zastavit. Víš víc, než říkáš a já si to nechci vzít násilím.“

Mau mlčky ukázal na jednu z budov. Stál spolu s několika dalšími agenty na rohu ulice a čekal. Dnes to byly čtyři dny od nabídky Regantiny, aby se přidal. Dny, které Mau prožil spíš napůl ve snech. Věděl, co řekne. Měl možnost vidět práci ostatních a pochopil, co mu tehdy Cairo říkala.
Po stěně budovy na protější straně ulice se mihl stín. Znamení, na které čekali. Mau s ostatními přeběhli přes cestu. Potichu otevřeli tajné dveře a jeden po druhém se ukryli uvnitř mezi pytli s pašovanou Nepetou. Jejich zdroj se ukázal jako velmi spolehlivý, uplynulo sotva pár minut a z hloubi skladiště se ozvalo několik hlasů.
„Děláte si ze mě srandu?“ Mau okamžitě poznal hlas agenta Granda. „Pošlete poloviční dodávku a od nás chcete plnou várku?“
„To je problém dodavatele,“ ozval se Mauovi známý chraplák. „Zbytek domluveného zboží přijede příští lodí.
„Tak zbytek domluveného zboží taky příští lodí odjede.“
„Není třeba se tak ukvapovat.“ Tenhle hlas agent neznal. „Vše se dá nějak řešit.“
„To ano. Dostanete to, co jste poslali.“
„To by se můj šéf zlobil.“
„Jakmile se začnu zlobit já, tak to nebude o nic lepší.“ Přestože se Grando snažil znít tvrdě, objevil se mu v hlase náznak paniky.
„Tohle není třeba,“ snažil se situaci mírnit chraplák. „Nějak se přece domluvíme.“
„Trvám na tři čtvrtě domluveného objemu.“
Grando byl s tímto návrhem zjevně spokojen a pouze přikývl, protože neznámý se krátce zasmál a poděkoval za spolupráci.
V tu chvíli se pohnul jeden z agentů vedle Maua. Za ním vyrazil hned druhý a během chvilky už všichni nehlučně mířili k pašerákům.
Cesta mezi pytli je zavedla k malému otevřenému prostranství uprostřed skladiště. Tam, jak si Mau stihl všimnout, nestáli tři, ale čtyři kocouři. Jeden z nich byl skutečně agent Grando. Jeho černá mohutná postava čněla nad ostatní. Další dva stáli tak blízko sebe, až jejich šedé kožichy splývaly v jeden. Poslední z čtveřice, olysalý mourovatý stařík, se opíral o jednoduchou hůl.
Grando, jakmile si všiml přibíhajících agentů, zařval a vrhl se na nejbližšího z nich. Dvojička se pokusila zmizet, ale než stačili zaběhnout do blízké uličky, vrhli se na ně dva agenti a zneškodnili je. Stařík se ani nepokusil o útěk a jen si povzdechl, takže se zbytek agentů včetně Maua soustředil na černého obra.
„Vzdejte to,“ zařval na něj jeden z agentů. „Nemá cenu se bránit.“
„Polib si,“ zavrčel Grando a jediným úderem poslal kocoura, který se mu ocitl v dosahu, do říše snů.
„Grando,“ zavolal na něj Mau. „Proč?“
„Vzpomeň si na svoji reakci, když jsi dostal první úkol. Nadšení že? Roky studia a k čemu. Půl roku jsem běhal s dopisama jak pes za ocasem. Tohle byla moje cesta k něčemu lepšímu.“
„Kolik koček z CSS je do toho zapojených?“ Mau šel rovnou k věci. Se skupinou agentů v zádech nepociťoval ani náznak strachu.
„Dost na to, aby se při jejich odhalení celá položila.“ Grando byl až nezvykle sdílný.
„Kašli na to,“ natáhl k němu tlapku Mau. „Dřív nebo později to skončí a záleží jen na tobě jak.“
„Promiň Maue, já už nemám na vybranou,“ smutně se usmál obr a vytasil drápy.
Mau se nevšiml, kdo se pohnul první. A ani si později nebyl schopen vzpomenout, co se vlastně stalo. Bylo to rychlé a bylo to krvavé. Během několika vteřin zůstalo na zemi skladiště ležet několik těl.
Mau se jen smutně podíval na potrhané černé tělo a pomalým krokem vyšel ven ze skladiště, kde čekalo několik dalších agentů
„Tak jak?“ zeptal se jeden z nich Maua.
„Hotovo,“
„A vy?“ Bylo jasné, na co se ptá.
„Já…“ odmlčel se Mau, „…já mám jasno.
Polední slunce zářilo po celém městě.
„Já jsem váš.“

Komentáře

  • VittoVitto Komentářů: 12
    První povídka zasazená do světa mé rozepsané knihy.
  • mistralmistral Komentářů: 13
    No, dovolím si to okomentovať, i keď neviem, či sa to hodí, vzhľadom k tomu, že som tu prvý raz publikovala iba včera a moje dielo nie je nejaké svetové. Na druhú stranu, viem aká je pre autora dôležitá odozva. Dielko samotné sa mi veľmi páčilo. V podstate banálna téma je poňatá dosť netradične - hlavnými postavami sú mačky s vlastným mestom, štruktúrou, vládnucou elitou a dokonca vlastnými tajnými službami. Chápem, že to bola taká paralela k nášmu svetu, čo ma ale skutočne pobavilo, bolo, že mačky ťažia drevo:-D Alebo, že agent Mau si svietil baterkami; mám mačky a tie v šere vidia vynikajúco. V každom prípade, dielko je pútavé, milé, text plynulý, nezadrháva. Ku gramatike sa vyjadrovať nejdem, to nechám na iných, akurát som si všimla chýbajúce úvodzovky na konci jednej vety. Teším sa na pokračovanie:-)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Poznámka moderátora - Samozřejmě, že se hodí zveřejňovat jakékoli komentáře. Nezáleží na tom, jak jsi tu dlouho, kolik jsi toho napsala a ani na tom, jestli si myslíš, že tvoje dílo není skvělé. Tady jsme všichni na stejné - a přátelské - úrovni.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • VittoVitto Komentářů: 12
    Taky vlastním kočky a vím, jak v šeru vidí. Ani ony však nevidí v naprosté tmě.
    Viz. http://www.miciny.cz/clanky/ostatni-clanky-50/kocici-videni-1874/
    Snažím se v jejich fyziologických vlastnostech vycházet z reality, nebo z toho, co by mohlo být možné.
  • mistralmistral Komentářů: 13
    Vitto, ospravedlňujem sa - až po spätnom prečítaní som si všimla zmienku o úplnej tme hlboko v kanalizácií. Príliš rýchlo som sa hnala textom dopredu, takže mi utkvelo len to šero. MODERÁTOROVI - Ďakujem, je to dobré to vedieť, zvlášť, keď je človek na novom území:-)
  • VittoVitto Komentářů: 12
    V pořádku, nic se neděje. Taky jsem se musel podívat, jestli jsem se v textu o tmě nezapomněl zmínit. :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Mistral - :)
    Celé dílko si přečtu, až budu mít víc času a soustředění... >:) Nicméně, všiml jsem si hned chyby v titulku - ve slovu zasahuje by mělo být malé písmeno. Jinak, jsem zvědav, co si přečtu... :)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    upraveno 22. květen 2016
    Chvíli trvalo než jsem příběh přelouskal, ale teď už mohu přihodit nějaké své postřehy. Ber je, jako názor jednoho z mnoha čtenářů, se kterým můžeš i nemusíš souhlasit. Snad ti pomohou v dalším literárním růstu.

    Co mě na příběhu zaujalo, je nastíněný zajímavý svět, kočky a psy jako hrdinové, to je fajn. Nabízí to spoustu možností jak zvířecí vlastnosti zapracovat do charakterů a udělat tak postavy zajímavé. :)

    Pokud však vezmu text jako celek, podle mě, máš před sebou ještě spoustu prostoru ke zlepšení, k vypsání se. V textu a zvlášť na začátku máš spoustu souvětí ne vždy úplně šťastně seskládaných. Méně je někdy více (takže trochu ubrat košatosti souvětí by textu pomohlo.) A také čárky…

    Přechodníky dnes znějí dost archaicky, ale sám jsem je kdysi měl tendenci používat (a prostředí v kterém se příběh odehrává k nim trochu svádí).

    Na můj vkus i příliš vše vysvětluješ, šlo by trochu text proškrtat. Např. Ani to se však neobešlo bez dalšího šťouchání a úderů, nakonec se ale povedlo kýženého cíle dosáhnout. (šlo by vyškrtnout celé - nakonec se ale povedlo kýženého cíle dosáhnout)

    Nebo: Svižně vyběhl schody a hledal číslo dveří, které dostal v instrukcích při odchodu z výcvikového střediska. - šlo by vyškrtnout bez jakéhokoliv dopadu: při odchodu z výcvikového střediska.

    Pak třeba na malém prostoru 3x stejná informace - v kanceláři mu řeknou že nebude dostávat z počátku nic důležitého jen oběhávání a získávání informací, hned na to mu to zopakuje Grando a následně rozčarování že má dělat poslíčka.

    Taky pozor na zájmeno své, své číslo, své tlapce - je tam nadbytečné, je totiž jasné že jde o jeho číslo i jeho tlapku z kontextu.

    Občas se ti blízko sebe opakují slova. Např. Dveře se zcela nehlučně otevřely, když do nich Mau zatlačil a opět za ním zcela potichu zapadly. 2x zcela. A těch případů je více.

    Týká se to např i slova zjevně, které bylo použito v jednom odstavci 2x a taky mě ťuklo do oka.

    Některá místa bych se nebál trochu přeformulovat a zjednodušit. např. Ani vzdalující se kroky a následné ticho nedonutily Maua ještě několik minut vylézt. Až si byl opravdu jist, že osaměl, pak teprve se vyhrabal ven. - přijde mi zbytečně krkolomné. Zkusil bych třeba přeformulovat nějak takto: Mau se i přes vzdalující kroky neodvážil vylézt. Vyhrabal se ven až po dlouhém čekání, když si byl jist, že opravdu osaměl.

    Když si po sobě text budeš číst nahlas, určitě sám objevíš místa, která ti nelezou přes pusu a napadne tě jak je naformulovat lépe. Taky pomáhá nechávat text nějakou dobu odležet a s odstupem se k němu vrátit. Ale možná to všechno víš. :)

    Podle mě by právě takové odležení a následné doladění textu pomohlo. :)

    Pokud se vrátím ještě k příběhu, jak jsem říkal - svět je zajímavý a zaujal. Jen mi jako čtenáři přišla velká náhoda objevení tajných dveří. Ale budiž. Ale pořád jsem nebyl dostatečně přesvědčen, proč by nováčkovi svěřili úkol doprovázet Psího vyslance, proč by zrovna nováček byl pověřen takto důležitým úkolem a dostal se rovnou k hlavě CSS.

    Tady by mi přišlo logičtější nejdříve sepsat nějaké případy, kde se Mau nějak vyznamenal a až bude mít něco málo za sebou, tak by se odehrálo teprve to, co se stalo v tomto příběhu. Ale jak říkám, je to jen názor jednoho čtenáře, někdo jiný s tím třeba problém mít nebude. :)

    Rozhodně tento svět skýtá množství možností, pro další příběhy. Tak držím palce ať je dost nápadů a taky ať jde psaní od ruky. ;)
  • VittoVitto Komentářů: 12
    Děkuji za velmi dobré postřehy. Co se týče opakování slov, krkolomných vět a myšlenek, to je mi jasné a zapracuji na tom. To, proč byl Mauovi posléze svěřen tak důležitý úkol, je vysvětleno v pokračování, neboť zatím nebyl rozkryt celý nelegální obchod, takže akce ještě neskončila.

    Co se týče světa, Agent Mau je jednou z původních postav Catarie, knihy, která mi pod klávesnicí vzniká už nějaké dva roky a tento příběh jeho "začátků" je především odpočinek a jisté nahlédnutí do světa CSS, který v knize není rozebírán.
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Obávám se, že můj komentář bude naprosto nekritický ;)

    Tohle je totiž můj šálek kávy/čaje/mléka. Příběh mě vážně vtáhl a četl jsem ho se zaujetím už dlouho neviděným ;) Popravdě, tohle by mě fakt bavilo i kdyby to bylo o lidech. Ale kočky a psi tomu dávají ještě další rozměr. Chviličku mi trvalo, než jsem ten svět přijal, ale pak už to funguje skvěle. Přijde mi to velmi originální a vidím v tom skvělý potenciál. Teším se na další pokračování a na knížku!

    Stejně jako Mirek jsem si všiml pár kostrbatých vět a opakujících se spojení - ješte by to trošku uhladit chtělo. Ale nesouhlasím s proškrtáním textu. Mě osobně to takhle vyhovuje, čte se to dobře a nemám nikde dojem, že by mě text zdržoval od děje.

    Taky mě teda zarazilo, že se naprostý nováček dostane hned do míst nejvyšších a moc neveřím tomu, že se ti podaří nějak rozumně vysvětlit proč právě on. Stejně tak to objevení tajných dveří je takový dost velký zásah zhůry. Ale v celku se mi to líbí.
  • VittoVitto Komentářů: 12
    S tím objevením dveří kritiku chápu, jen bych k tomu rád podotknul, že i Bilbo Pytlík na prsten narazil náhodou :-)
    Ale teď vážně. Jako naprostý literární nováček jsem velmi rád za jakoukoli konstruktivní kritiku a právě proto jsem se v pokračování rozhodl trochu vic na agenta Maua zaměřit a objasnit tak, proč se dostal nahoru tak rychle. Svět Catarie má trošku jiné "pravidla" než ten náš.
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Nejsem znalec ani obdivovatel Tolkiena, ale mám za to, že prsten chtěl být objeven ;)

    Pokud můžu něco navrhnout, tak by ty dveře mohl obejvit náhodou. Ale ve smyslu, že k té budouvě vedou Timurovy stopy a Mau uvidí někoho, kdo se obezřetně rozhlédné a nenápadně tam zmizí.
    A teď mi to připomnělo jednu nelogičnost - tajné dveře z rušné ulice? Nebylo by to lepší z nějaké boční, kde si nikdo nevšimne, že do nich někdo zmizel?
    A ještě jedna věc mě tam vlastně trochu zarazila - ten hradní sluha Kazan. To jméno mám asociováno jeko výhradně psí ;)

    Hm, to mě nenapdlo, že v kočičím světe můžou platit jiná pravidla pro výber agentů. Touché ;)
  • VittoVitto Komentářů: 12
    upraveno 23. květen 2016
    Tam sem trochu zanedbál popis. Nebo spíš mi úplne vypadl.(daň za blbý návrh :-D ) Tato čtvrť města nemá malé uličky, je vystavěna formou širokych ulic vedoucich od mol k bránám. Ty jsou protínány sití cest jen o málo uzšími. Vzhledem k počtu obyvatel města (něco málo přes milion) byla loděnice a na ni navazující skladiště přestavěna tak, aby její dopravní kapacity byly naddimenzované. Proto se zde nenachází úzké zastrčené uličky. Vše se realizuje na odstavných plochách po stranách ulic, takže si nikdo okolo nevšimne, nebo nebude přemýšlet nad nakládkou z malých dveři, jelikož takových míst je tam nepočítaně. Aneb, co je na očích je často neviditelné.

    Jo, náhodu jsem použil, ale i život sám je často o náhodě. Spider-man se taky nešel nechat kousnout záměrně ;-) . Chápu, že je to často jen berlička, jak příběh dovézt k nějakému zvratu a neměla by se moc používat. Zlepším se :-)

    Se jmény se trochu peru, není vhodné používat běžné lidské jména. Beru to tak, že oba národy vedle sebe žijí už dost dlouho na to, aby některá jména přešla do používání na druhou stranu. To se děje i v našem světě.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.