Protivítr

KatchenkaKatchenka Komentářů: 5
Protivítr - druhá verze


Martina si uvědomovala, že si z těch dvou týdnů, kdy se spolu tajně v noci scházely, pamatuje jen kusé obrazy. Přesto je měla před očima zřetelně a jasně. Braly jí klid a jasné přesvědčení, že šla vždycky zatím, o co opravdu stála a že ze strachu nic nevzdala.
Vzrušením ji vždy znovu rozbolí hlava a rozechvěje se jako tenkrát, když se její ruka odváží k části těla, kde ještě nebyla. Všechno je nové a přitom by to mělo být tak dobře známé. Znovu cítí vlhko a chlad noční louky na nahé kůži. Znovu a znovu je překvapená a nadšená z toho, kým se právě stává.
„Zuzko, slíbíš mi, že tohle nikdy neskončí? Bude to naše tajemství. Budeme si už vždycky tak blízko, jako jsme si teď,“ šeptala jí tenkrát tyhle věty v malých obměnách stále dokola. Měla už tenkrát strach, že je to naposled?

Martina stojí v přístěnku pod schody, čelo opřené o horní příčku police s botami a má zavřené oči. Poslouchá hlasité rány v její hrudi a snaží se pravidelně zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Nechala sedět Zuzku samotnou v kuchyni s hrníčkem čaje a šla se obléknout a zabalit pár věcí na cestu. Zatím nenašla na sebe nic s čím by byla spokojená. Ve všem, co má teď ve skříni, bude vedle Zuzky vypadat jako vévodkyně z Cambridge při setkání s Greenpeace. Hledání pohorek už před několika minutami vzdala. Vzpomněla si, že ji Harry při stěhování přemluvil, aby je vyhodila. Vždyť už je tolik let neměla na sobě.
Před deseti lety, při jejím příjezdu do Brightonu, měla ale na sobě právě tyhle boty. Když před čtvrt hodinou otevřela domovní dveře a uviděla v nich Zuzku, jako by se dívala na své druhé já, když tenkrát vystoupila z autobusu. Široké turecké kalhoty, krosna na zádech, na krku šátek a velký dřevěný vyřezávaný přívěšek. Pršelo a ona přejela zastávku k univerzitě a tak běhala s tou dvacetikilovou krosnou po ulicích, ptala se lidí na cestu a doufala, že budou mluvit stejně jako v audioukázkách v přípravném kurzu ke státnicím.
Zuzku zvala v posledních letech na návštěvu vlastně v každém emailu. Teď sedí u nich v kuchyni. Měla sem přijet na burhistický kurz s Lamou Ollem a rozhodla se prodloužit si pobyt o jeden den strávený s Martinou. Martina nahlásila v redakci, že dnes nepřijde a naplánovala dvacetikilometrový výšlap k pobřeží Beachy Head. Ještě včera při cestě z práce si představovala, že si tam najdou opuštěnou pláž, kde společně můžou vyprávěním, koupáním a doteky dohánět, o čem si myslely, že už je ztracené. Když ale dnes ráno Zuzku uviděla, ani nevěděla, jak ji pozdravit, čím začít, co říct pak. To, jak málo se Zuzka na první pohled změnila Martině připomnělo, jak moc Británie změnila ji. Až Patrickovo a manželovo dupání na dřevěných schodech těsně nad její hlavou ji přimělo k tomu, aby otevřela oči a konečně si vybrala nějaké boty, ve kterých si na útesech nezvrkne kotník. Odlepila čelo od hrany police. Zabolelo to. Prsty si tam nahmatala vytlačenou hlubokou rýhu.

Když se vrátila do kuchyně, Patrik a Harry právě dojídali svůj toast a vypadalo to, že už se se Zuzkou stačili seznámit. Martina ještě psala pro manžela narychlo pokyny, kdy má vyzvednout Patrika z jeslí, co mu dát potom k jídlu a co nakoupit. Sledovala přitom, jak Zuzka chytá do dlaní mouchy, přidržuje je Patrikovy u ucha a pouští je oknem ven. Ten byl bez sebe štěstím, že se je nesnaží zabít jako táta s mámou. Naposledy takhle chrochtal smíchy, když mu výjimečně dovolila dívat se na Krtečka, aby od něj měla na chvilku klid.
Harry s mírným podrážděním sledoval Zuzčino marné počínání a stěžoval si na sousedy: „Sice od nich tu a tam dostaneme jako odškodnění pár vajíček, ale ten puch a ty mouchy se prostě nedají vydržet! “
Harry neměl kladný vztah k žádné práci, která se nevykonávala výhradně mozkem a konečky prstů na klávesnici. Proto měl málo pochopení pro lidi, co ve 21. století chovají ve městě na zahrádce za řadovým domkem slepice. Martině ale to neustávající kvokání a vůně slepičince připomínali prázdniny u babičky. Často se chodila s Patrikem k sousedům na slepice dívat, a když odjeli na dovolenou, krmili je a sbírali vejce. Na druhou stranu by také raději bio vejce kupovala a dala si po práci s Harrym na terase jeden koktejl bez toho, aniž by musela pořád odhánět mouchy. Z toho důvodu Harrymu většinou neodporovala. Trošku nervózně očekávala Zuzčinu reakci, protože si nedokázala představit, že s jejím mužem souhlasí. Ta byla ale zabraná do hry s Patrikem a jen se tu a tam usmála Harryho směrem, aby viděl, že ho také poslouchá. Potom padl Zuzce pohled na zaprášený futrál na housle na nejvrchnější příčce police.
„Zahraješ mi něco?“ obrátila se Zuzka k Martině s nadšením.
„Jestli na to bude ta správná nálada.“
„Hraješ teď moc málo,“ přidal se Harry, „přitom jsi tak skvělá.“
Martina cítila jak červená. Už chtěla být se Zuzkou sama.

Konečně stály už oblečené ve dveřích. Při loučení s Harrym si musela Martina stoupnout na špičky a on se k ní musel sklonit více než jindy. Dokonce i doma byla teď zvyklá nosit neustále boty na podpatku. Martina se pousmála. Jediná chvíle, kdy byla v životě ráda, že je tak malá a křehká byla právě výhradně u jejího muže v náručí.
„Dávej na sebe pozor, ty moje malá skautko, “ dlouho, už ji tak neoslovil.
Když se spolu seznámili a ona mu řekla, že byla v Čechách ve skautu, myslel si že pracovala v armádě a dělala terénní průzkumy. Oba je to nejdříve dost zmátlo, ale nakonec se z toho stal jejich „insider joke“, při kterém zamilovaně vzpomínali na první z mnoha jazykových nedorozumění. Na chvíli na Zuzku úplně zapomněla.

Martina si vzpomíná, že ten večer na táboře s ní zůstala u ohně sama. Zuzka navrhla, aby si přinesly spacáky a zůstaly venku přes noc. Byla jim zima, tak si udělaly v ešusu svařák. Martina tu a tam zahrála nějakou lidovku na housle. Zuzka, s koleny stočenými do svého svetru pozorně poslouchala každý tón a sledovala Martininu tvář. Nezpívala, i když znala každou píseň dokonale. Nechtěla kazit ty čisté tóny.
Pak se zničeho nic zeptala Martiny: „Co by si v životě chtěla za každou cenu zažít?“
„Vykašlala bych se na rodiče, všechny kurzy a celou žurnalistiku a otevřela bych si kulturní kavárnu, pracovala v ní jako baristka a večer co večer poslouchala živou hudbu a pořádala vernisáže. A ty?“
„Chtěla bych odplout přes oceán do Jižní Ameriky. V Hamburku bych se nechala zaměstnat na nějaké lodi jako uklízečka a dostala se tak zadarmo přes oceán.“
„Na druhou stranu bych se taky chtěla stát skvělou cestovní reportérkou a hrát v cikánské kapele. Chtěla bych prostě zkusit všechno, co mi život nabídne. “
„Už ses někdy líbala s holkou?“
„Ne. Ty?“
„Já bych to chtěla někdy zkusit“, odpověděla Zuzka. Martina na to vzala znovu do ruky housle a zahrála o špinavém šátečku a o nevěře, o vltavských tůních a další její smutné oblíbené. Její šmytec vysel ještě ve vzduchu a bradu měla ještě pevně přitisklou k houslím, když Zuzka ... :
„Každý den myslím na to, že bych se s tebou chtěla líbat.“
Ještě dlouho se její věta spolu s dozvuky houslí vznášela v nočním tichu. Zuzka se dál bez hnutí dívala do ohně. Martina si nakonec nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo. Potom vstala, přisedla si vedle ní a pohladila ji po tváři.

Teď šlapaly obě s velkou námahou proti větru travnatou plání a snažily se udržovat bezpečný odstup od útesů, kam se je vítr neústupně snažil dohnat. Martina si přidržovala jednou rukou kapuci na hlavě a snažila se zachytit přes hluk moře a větru všechno, co Zuzka vypráví.
„Takže ty mě tady chceš tvrdit, že píšeš blog o tom, jak dostat fleky ze špinavejch kalhot vašeho malýho a máš každej tejden až 3000 zhlédnutí? To až zmíním u nás v redakci, tak všichni ti seriózní reportéři puknou závistí. A to tě živí?“
„Jmenuje se to Špinavé prádlo, ale není to jenom o tom. Píšu o výrobě všech možnejch ekologickejch čistících a pracích prostředků. Teď nově zkouším vyrábět a testovat třeba šampony a kosmetiku. Lidi mají o ty moje produkty docela zájem, takže něco i prodám.“
„A co takhle domácí hnojivo na kytky? “
„Na to je nejlepší slepičinec,“ zazubila se Zuzka v reakci na Harryho monolog.
„Ha! Já si myslela, že máte i slepice! Ty selko!“
Martina věděla z emailů, že se Zuzka po několika letech v Jižní Americe a Jihovýchodní Asii vrátila do Lnář a nastěhovala se tam do chalupy po babičce. Věděla, že má už několik let stálou přítelkyni, která je podstatně starší než ona a že spolu vychovávají jejího syna. Když si Zuzka svlékla v autobuse na cestě k pobřeží bundu, všimla si Martina velkých barevných čmáranic, které se jí táhly přes celou ruku až k rameni. Vypadalo to strašně.
„Tohle je ploštice, tohle sanitka a na rameni mám ještě čarodějnici. Nechala jsme si to vytetovat podle obrázků našeho kluka,“ vysvětlovala Zuzka.
Tvářila se v tu chvíli tak rozpačitě, že se k tomu Martina musela v myšlenkách zas a znovu vracet. Teď, když se na chvilku zastavily, aby se Martina mohla vydýchat, zeptala se jí na to, co se v autobuse netroufla:
„Chtěla bys vlastní dítě?“
„Nikdy jsem vlastně žádné děti nechtěla. Až teď když mám jedno, které není moje...Moc nám to teď neklape. Mám strach, abych o něj nepřišla, kdyby jsme se rozešly. “

Zuzka musela na Martinu při několika výstupech čekat. Té to bylo nepříjemné. Už několik kilometrů vyhlížela lavičku v závětří, kde by si daly oběd a natáhly nohy. Po několika kilometrech je cesta svedla dolů k pláži. Zuzka zavískala radostí a instinktivně, jako by byla pes, kterému jeho páníček právě hodil do vody klacek, sundala batoh, svlékla se do spodního prádla a rozběhla se vstříc vlnám do moře. Bylo poledne a slunce hřálo, ale vítr byl i tady dole studený a silný. Ačkoliv byly pláže v Brightonu vyhlášené, voda byla špinavá a studená a jenom málo lidí se tam opravdu koupalo. Martina se k nim rozhodně nepočítala. Doklopýtala k místu, kde nechala Zuzka své věci a sedla si na batoh, aby ji oblázky tolik netlačily do zadku.
Martina teď sleduje Zuzku dovádějící v moři. Kařdou chvíli ji porazí nějaké nečekaně velká vlna, ale právě to si očividně užívá. Zas a znovu Martině mává a láká ji k sobě do vody. Kdyby teď ovládla drkotání zubů a její odpor k té špinavé vodě, mohla by jít za ní a splnit si to, co už si tolikrát představovala, když ležela vedle Harryho v noci v posteli.
Zapne si bundu až ke krku, zhluboka vdechne do plic slaný vzduch a dál sleduje houpání vln. Nikam se jí nechce. Zamává Zuzce zpět, vytáhne z batohu rozplácnutý sendvič se sýrem a zakousne se do něj. Nebylo to žádné velké rozhodnutí ohlašující se třesoucími se koleny nebo nepravidelným tepem. Skládalo se jí v hlavě dohromady jako puzzle během celého dne. Uvědomila si, že si je stejně jistá jako tenkrát. Hned po táboře se rozhodla odjet do Brigtonu na univerzitu a pracovala tvrdě na své angličtině a posílal svoje články do různých britských redakcí. Zuzka ji ještě často volala a psala. Nabízela se, že za ní přijede a najde si tu práci v kavárně, u pokladny, cokoliv, že ji stejně od státnic vyhodí. Martina ale už nechtěla se Zuzkou být. Teď přemýšlí, co ji přimělo k tomu, aby o svém rozhodnutí po tolika letech začala pochybovat.
Měla by sem brzy vzít Harryho s Patrikem. Chybí ji příroda.

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Ahoj, vítám tě tu u nás na fóru :smile: Doufám, že se nás nezalekneš a zapojíš se i do dalších konverzací :wink:

    Ale teď už k tvému textu. Zajímavý námět, zajímavě rozpracovaný - jen by mě zajímalo, je tohle vše, nebo existuje další pokračování a detailnější rozebrání vztahů? Máš to tu jako povídku, tak nevím, kam řadit. Pokud by se jednalo o samostatnou povídku, tak pozor na to, co chceš říct. Přijde mi, že nemáš na konci žádné vyznění, pointu. Čtenář čeká, kam nakonec dojde a dojde jen na konec, který nám vlastně nic neříká.
    Vyprávění jinak hezky plyne, máš tam hezké pasáže, moc se mi líbí popis akce.

    Trošku kritiky... První, co mě trklo: hodně přeskakuješ v časech, na to velký pozor. Určitě můžeš přítomnost psát v přítomném čase, ale pořád musíš držet jednu časovou rovinu. To by byl asi největší problém, dá se však lehce upravit.

    Dej si i pozor na přímou řeč - v jednu chvíli ti mluví postavy spisovně, potom nespisovně. Snaž se asi dodržovat jeden daný mustr.

    A nakonec, pozor na některé pravopisné chyby... "Co by si v životě chtěla za každou cenu zažít?" --> má být co bys. Našlo by se i pár překlepů (ale to asi u každého textu), čárek, naštěstí ne tolik, aby to vyloženě rušilo při psaní.

    Doufám, že tě to neodradí, myslím, že tvůj text má velký potenciál a snad postřehy pomohou :wink:
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Mášenka mi všechno už sebrala z klávesnice... :)
    Taky vítám nového autora a neboj se nás, my jsme tady docela hodní... :)
    Taky jsem si všimnul jakési nedodělanosti textu. Zdá se mi, že vše, co by mělo být řečeno, ještě řečeno nebylo. Jako povídka je to nedotažené... Já už tady několikrát opakoval, že každý, kdo něco napíše, musí počítat i s tím, že netvoří pro sebe, ale i pro jakéhosi anonymního čtenáře, který dočte a řekne si, co to mělo být? Stálo mi za to, abych se do toho začetl? Pointa příběhu je snad to nejdůležitější.
    Jinak ale originální nápad.
    Přeskakování v čase, to je taky trochu rušivé. Já osobně moc nemám rád přítomný čas, nějak mi to nesedí. Ale samozřejmě, je výsadní právo autora, zvolit, co cítí, že bude nejlepší.
    Spisovná řeč v povídkách, to je trochu oříšek, postava z lidu asi nemůže mluvit jako Malý Lord. Ale důležité je, ohlídat si to.
    Jinak souhlasím, že by stálo za to, udělat si odstup a po čase se k tomu vrátit, upravit a bude to dokonalé! :)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Ahoj, jsem rád, že tě tu vidím :) a taky tě tady vítám.
    Pro ostatní si dovolím prozradit, že se jedná o povídku na téma Špinavé prádlo z Miniakademie. Tak mi snad Katko neurveš hlavu, že jsem to napráskal. :D
    A doufám, že ještě večer přidám i své postřehy. :)
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak jsem pročetl. A taky budu mít ještě pár postřehů a k některým se připojím. :)
    Už tady zazněl ten čas… v tom by byla potřeba opravdu udělat pořádek (především pro to, že v dějově jedné části začneš v přítomnosti, ale v průběhu se změní na minulost.) Asi bych úplně v tomto případě rezignoval na přítomný čas a celé to odvyprávěl v minulém (ve kterém je většina příběhu).
    Ten přerod z minulého času do přítomného vždy strašně udeří do oka.

    Také bych ještě nějak doladil úvodní odstavec, nastiňuje co bylo mezi Martinou a Zuzkou, ale je trochu toporný oproti zbytku textu, který pak už je podstatně plynulejší.
    Z části je to určitě změnou časů (už v tomto odstavci), ale i 3x zopakovaným slovem - tenkrát - na tak malé ploše.
    Stejně tak - zřetelně a jasně. Braly jí klid a jasné - opět zbytečné opakování obdobného slova téměř vedle sebe - jasně, jasné

    Ve všem, co má teď ve skříni, bude vedle Zuzky - vyškrtl bych slovo teď (je to jasné)

    …neměla na sobě. …měla ale na sobě právě tyhle boty. - opět opakování téměř u sebe.

    běhala s tou dvacetikilovou krosnou - vyškrtl bych tou, je tam zbytečné

    burhistický - předpokládám, že jde o překlep a má být: buddhistický

    jak ji pozdravit, čím začít, co říct pak. - vyškrtnout - pak - na konci, nadbytečné.

    bez toho, aniž by musela pořád odhánět mouchy. Z toho důvodu - opět opakovaní - toho

    Dokonce i doma byla teď zvyklá nosit neustále boty na podpatku. - když už je nutné to zmiňovat, asi bych zkusil přeformulovat nějak takto: Dokonce už i doma neustále nosila boty na podpatku

    další její smutné oblíbené. Její šmytec - opakuje se zbytečně její a hlavně správně smyčec ( ne šmytec :-) )

    „Až teď když mám jedno, které není moje...Moc nám to teď neklape. - 2x teď

    K přímé řeči bych ještě doplnil, že pro lepší rozlišení by jedna postava mohla mluvit spisovně a druhá nespisovně, že by je to mohlo ještě více oddělit.

    A protože znám i konec první verze, musím říci že ten mi přišel lepší, vyzněl v něm více ten přerod, změna vztahů Martiny k Zuzce a k dávným vzpomínkám. A přestože obsahově se toho nezměnilo mnoho, původně uvědomění si hrdinky jejího postoje lépe ohraničilo a ukončilo příběh a jeho vyznění.

    Tak snad postřehy pomohou k dopilování :)

  • KatchenkaKatchenka Komentářů: 5
    Teda netušila jsem, že je tady tak živo :) Díky moc za připomínky. Ty časy! Máte pravdu. Na kurzu k tomu nikdo nic neřekl, samotnou mě to udivilo. Takže dík.
    Jen s tou pointou mě zarážíte. Ta je pro mne totiž očividná. Proto se mi to bude asi těžko upravovat. Ale zkusím to a ráda se opět s Vámi o další verzi podělím.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    upraveno 18. květen 2016
    Mě ta pointa je taky jasná, ale osobně mi přišlo lepší vyznění v původní podobě, bylo to více ukotvené.
    A ty časy bych řekl se projevily až při přečtení v klidu :)
    A živo tu je nárazově :) vždy je období, řekl bych plodné a období klidu :)
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Určitou pointu vidím, jen mi přijde, že není pointou příběhu, ale něčím, co by se mělo rozvíjet dál... Ale možná to cítím jinak :smile:

    Já mám totiž odmaturováno a slibovala jsem, že to tady znovu rozproudím. Pokud se pár lidí chytí a přidá se i pár nových, mohlo by tu být zase živo :wink:
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • KatchenkaKatchenka Komentářů: 5
    Ahoj, konečně jsem se dostal zase ke své povídce a doufám i k závěrečným úpravám. Přece jen by mě ale zajímalo, co si o tom teď myslíte. Jsem z toho předělávání trochu nesvá. Vziklo z toho něco jiného. Také jsem si slibovala, že okomentuji i další povídky, ale před týdnem se mi narodila druhá holčička, takže já toho času teď opravdu moc nemám. Ale budu se snažit.

    Takže předem díky za Vaše komentáře.

    Protivítr

    Martina si uvědomovala, že si z těch dvou týdnů, kdy se spolu tajně v noci scházely, pamatuje jen kusé obrazy. Přesto se jí zjevovaly stále častěji zřetelně a jasně. Byly s ní když vzala do ruky housle, při řízení, ale i když se snažila soustředit na psaní. Její úsměv. Nahá kůže zářící do tmy. Její oblé měkké tělo. Noční louka. Braly jí klid a přesvědčení, že šla vždycky zatím, o co opravdu stála a že ze strachu nic nevzdala.
    Vzrušením ji vždy znovu rozbolela hlava a rozechvěla se jako tenkrát, když se její ruka odvážila k části těla, kde ještě nebyla. Všechno bylo nové a přitom tak dobře známé. Ještě nikdy nebyla tak vzrušená, zmatená, nešťastná i šťastná z toho, kým se právě stává.
    „Zuzko, slíbíš mi, že tohle nikdy neskončí? Bude to naše tajemství. Budeme si už vždycky tak blízsko, jako jsme si teď,“ šeptala jí tyhle věty v malých obměnách stále dokola. Jakoby už tenkrát měla strach, že je to naposled.

    Martina teď stála v přístěnku pod schody, čelo opřené o horní příčku police s botami a měla zavřené oči. Poslouchala hlasité rány v její hrudi a snažila se pravidelně zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Nechala sedět Zuzku samotnou v kuchyni s hrníčkem čaje a šla se obléknout a zabalit pár věcí na cestu. Zatím nenašla na sebe nic s čím by byla spokojená. Ve všem, co má ve skříni, bude vedle Zuzky vypadat jako vévodkyně z Cambridge při setkání s Greenpeace. Hledání pohorek už před několika minutami vzdala. Vzpomněla si, že ji Harry při stěhování přemluvil, aby je vyhodila. Vždyť už je tolik let neměla na nohou.
    Před deseti lety, při jejím příjezdu do Brightonu, měla ale na sobě právě tyhle boty. Když před čtvrt hodinou otevřela domovní dveře a uviděla v nich Zuzku, jako by se dívala na své druhé já, když tenkrát vystoupila z autobusu. Široké turecké kalhoty, krosna na zádech, na krku šátek a velký dřevěný vyřezávaný přívěšek. Pršelo a ona přejela zastávku k univerzitě a tak běhala s dvacetikilovou krosnou po ulicích, ptala se lidí na cestu a doufala, že budou mluvit stejně jako v audioukázkách v přípravném kurzu ke státnicím.
    Zuzku zvala v posledních letech na návštěvu vlastně v každém emailu. Teď sedí u nich v kuchyni. Měla sem přijet na budhistický kurz s Lamou Ollem a rozhodla se prodloužit si pobyt o jeden den strávený s Martinou. Martina nahlásila v redakci, že dnes nepřijde a naplánovala dvacetikilometrový výšlap k pobřeží Beachy Head. Plánovala, že si tam najdou opuštěnou pláž, kde společně mohou vyprávěním, koupáním a doteky dohánět, o čem si myslely, že už je ztracené. Když ale dnes ráno Zuzku uviděla, ani nevěděla, jak ji pozdravit, čím začít, co říct pak. To, jak málo se Zuzka na první pohled změnila Martině připomnělo, jak moc Británie změnila ji. Až Patrickovo a manželovo dupání na dřevěných schodech těsně nad její hlavou ji přimělo k tomu, aby otevřela oči a konečně si vybrala nějaké boty, ve kterých si na útesech nezvrkne kotník. Odlepila čelo od hrany police. Zabolelo to. Prsty si tam nahmatala vytlačenou hlubokou rýhu.

    Když se vrátila do kuchyně, Patrik a Harry právě dojídali svůj toast a vypadalo to, že už se se Zuzkou stačili seznámit. Martina ještě psala pro Harryho narychlo pokyny, kdy má vyzvednout Patrika z jeslí, co mu dát k jídlu a co nakoupit. Sledovala přitom jak Zuzka, jako pravá budhistka odmítající zabíjení, chytá do dlaní mouchy, přidržuje je Patrikovy u ucha a pouští je oknem ven. Ten byl z toho Zuzky divadla bez sebe štěstím. Naposledy takhle chrochtal smíchy, když mu výjimečně dovolila dívat se na Krtečka, aby od něj měla na chvilku klid.
    Harry s mírným podrážděním sledoval Zuzčino marné počínání a stěžoval si na sousedy: „Sice od nich tu a tam dostaneme jako odškodnění pár vajíček, ale ten puch a ty mouchy se prostě nedají vydržet! “
    Harry neměl kladný vztah k žádné práci, která se nevykonávala výhradně mozkem a konečky prstů na klávesnici. Proto měl málo pochopení pro lidi, co ve 21. století chovají ve městě na zahrádce za řadovým domkem slepice. Martině ale to neustávající kvokání a vůně slepičince připomínali prázdniny u babičky. Často se chodila s Patrikem k sousedům na slepice dívat, a když odjeli na dovolenou, krmili je a sbírali vejce. Na druhou stranu by také raději bio vejce kupovala a dala si po práci s Harrym na terase jeden koktejl, aniž by musela pořád odhánět mouchy. Z toho důvodu Harrymu většinou neodporovala. Trošku nervózně očekávala Zuzčinu reakci, protože si nedokázala představit, že s jejím mužem souhlasí. Ta byla ale zabraná do hry s Patrikem a jen se tu a tam usmála Harryho směrem, aby viděl, že ho také poslouchá. Potom padl Zuzce pohled na zaprášený futrál na housle na nejvrchnější příčce police.
    „Zahraješ mi něco?“ obrátila se Zuzka k Martině s nadšením.
    „Jestli na to bude ta správná nálada.“
    „Hraješ teď moc málo,“ přidal se Harry, „přitom jsi tak skvělá.“
    Martina cítila jak červená. Už chtěla být se Zuzkou sama.

    Konečně stály oblečené ve dveřích. Při loučení s Harrym si musela Martina stoupnout na špičky a on se k ní musel sklonit více než jindy. Dokonce už i doma nosila neustále boty na podpatku. Martina se pousmála. Jediná chvíle, kdy byla v životě ráda, že je tak malá a křehká byla právě u jejího muže v náručí.
    „Dávej na sebe pozor, ty moje malá skautko, “ dlouho, už ji tak neřekl.
    Když se spolu seznámili a ona mu řekla, že byla v Čechách ve skautu, myslel si že pracovala v armádě a dělala terénní průzkumy. Oba je to nejdříve dost zmátlo, ale nakonec se z toho stal jejich „insider joke“, při kterém zamilovaně vzpomínali na první z mnoha jazykových nedorozumění. Na chvíli ji ovládlo špatné svědomí z toho, jaké má se Zuzkou plány.

    Martina nejčastěji vzpomínala na ten večer na táboře, kdy to mezi nimi se Zuzkou začalo. Zůstaly u ohně samy a Zuzka navrhla, aby si přinesly spacáky a spaly venku. Byla jim zima, tak si udělaly v ešusu svařák. Martina tu a tam zahrála nějakou lidovku na housle. Zuzka, s koleny stočenými do svého svetru pozorně poslouchala každý tón a sledovala Martininu tvář. Nezpívala, i když znala každou píseň dokonale. Nechtěla kazit ty čisté tóny.
    Pak se zničeho nic zeptala Martiny: „Co bys v životě chtěla za každou cenu zažít?“
    „Vykašlala bych se na rodiče, všechny kurzy a celou žurnalistiku a otevřela bych si kulturní kavárnu, pracovala v ní jako baristka a večer co večer poslouchala živou muziku a pořádala vernisáže. A ty?“
    „Chtěla bych odplout přes oceán do Jižní Ameriky. V Hamburku bych se nechala zaměstnat na nějaké lodi jako uklízečka a dostala se tak zadarmo přes oceán.“
    „Já bych se na druhou stranu taky chtěla stát skvělou cestovní reportérkou, žít v Británii a hrát v cikánský kapele. Chtěla bych prostě zkusit všechno, co mi život nabídne “, pokračovala Martina.
    „Už ses někdy líbala s holkou?“
    „Ne. Ty?“
    „Já bych to chtěla někdy zkusit“, odpověděla Zuzka. Martina na to vzala znovu do ruky housle a zahrála o špinavém šátečku a o nevěře, o vltavských tůních a další její smutné oblíbené. Šmyčec vysel ještě ve vzduchu a bradu měla ještě pevně přitisklou k houslím, když Zuzka ... :
    „Každej den myslím na to, že bych se s tebou chtěla líbat.“
    Ještě dlouho se její věta spolu s dozvuky houslí vznášela v nočním tichu. Zuzka se dál bez hnutí dívala do ohně. Martina si nakonec nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo. Potom vstala, přisedla si vedle ní a pohladila ji po tváři.
    V září po táboře odjela Martina do Brigtonu na univerzitu a pokračovala tam v žurnalistice. Se Zuzkou už se od té doby neviděla. Pracovala tvrdě na své angličtině a posílala svoje články do různých britských redakcí. Každý ji přesvědčoval, že je nemožné se v téhle branži jako cizinka uchytit, ale ona to chtěla dokázat. Na nic jiného nemyslela.

    Teď šlapaly obě s velkou námahou proti větru travnatou plání a snažily se udržovat bezpečný odstup od útesů, kam se je vítr tvrdohlavě snažil dohnat. Martina si přidržovala jednou rukou kapucu na hlavě a snažila se zachytit přes hluk moře a větru všechno, co Zuzka vypráví.
    „Takže ty mě tady chceš tvrdit, že píšeš blog o tom, jak dostat fleky z kalhot vašeho malýho a máš každej tejden až 3000 zhlédnutí? To až zmíním u nás v redakci, tak všichni ti seriózní reportéři puknou závistí. A to tě živí?“
    „Jmenuje se to Špinavý prádlo, ale není to jenom o tom. Píšu o výrobě všech možnejch ekologickejch čistících a pracích prostředků. Teď nově zkouším vyrábět a testovat třeba šampony a kosmetiku. Lidi mají o ty moje produkty docela zájem, takže něco i prodám.“
    „A co takhle domácí hnojivo na kytky? “
    „Na to je nejlepší slepičinec,“ zazubila se Zuzka v reakci na Harryho monolog.
    „Ha! Já si myslela, že máte i slepice! Ty jsi hotová selka!“
    Martina věděla z emailů, že se Zuzka po několika letech v Jižní Americe a Jihovýchodní Asii vrátila do Česka a nastěhovala se do chalupy po babičce ve Lnářích. Věděla, že má už několik let stálou přítelkyni, která je podstatně starší než ona a že spolu vychovávají jejího syna. Když si Zuzka svlékla v autobuse na cestě k pobřeží bundu, všimla si Martina velkých barevných čmáranic, které se jí táhly přes celou ruku až k rameni. Vypadalo to strašně.
    „Tohle je ploštice, tohle sanitka a na rameni mám ještě čarodějnici. Nechala jsme si to vytetovat podle obrázků našeho kluka,“ vysvětlovala hrdě Zuzka.
    Martina se k tomu musela v myšlenkách zas a znovu vracet. Teď, když se na chvilku zastavily, aby se Martina mohla vydýchat, zeptala se jí na to, co se v autobuse netroufla:
    „Chtěla bys vlastní dítě?“
    „Nikdy jsem vlastně žádné děti nechtěla. Až teď když mám jedno, které není moje...Moc nám to neklape. Mám strach, abych o něj nepřišla, kdyby jsme se rozešly. “

    Zuzka musela na Martinu při několika výstupech čekat. Té to bylo nepříjemné. Hlava ji z toho větru bolela jako po pěti koktejlech, nohy sotva zvedala a přemýšlela, jestli najde v batohu nějakou náplast na puchýře. Už několik kilometrů na Zuzku skoro nepromluvila, myslela jen na nějakou lavičku v závětří, kde by si daly oběd a natáhly nohy.
    Po několika kilometrech je cesta svedla dolů k pláži. Zuzka zavískala radostí a instinktivně, jako by byla pes, kterému jeho páníček právě hodil do vody klacek, sundala batoh, svlékla se do spodního prádla a rozběhla se vstříc vlnám do moře. Bylo poledne a slunce hřálo, ale vítr byl i tady dole studený a silný. Ačkoliv byly pláže v Brightonu vyhlášené, voda v moři byla špinavá a studená a jenom málo lidí se v ní opravdu koupalo. Martina se k nim rozhodně nepočítala. Doklopýtala k místu, kde nechala Zuzka své věci a sedla si na batoh, aby ji oblázky tolik netlačily do zadku. S hlasitým slatným vzdechem si sundala boty a masírovala si otlačená místa. Sledovala Zuzku dovádějící v moři. Každou chvíli ji porazila nějaká nečekaně velká vlna, ale právě ty si Zuzka očividně užívala nejvíc. Zas a znovu Martině mávala a lákala ji k sobě. Tu při pohledu na polonahou Zuzku najednou napadlo, že tohle byla vlastně ta chvíle, kdy by měla jít za ní do vody a uskutečnit, co si tolikrát plánovala, když ležela vedle Harryho v noci v posteli.
    Nikam se jí ale nechtělo. Ta představa ji přišla skoro k smíchu. Zapnula si bundu až ke krku, zhluboka vdechla do plic slaný vzduch a dál sledovala houpání vln. Možná by byla schopná ovládnout drkotání zubů a překonat únavu i odpor k té špinavé vodě a jít za ní, ale tu vzdálenost, kterou mezi nimi vytvořilo těch deset let by nikdy nepřekonala. Najednou jí bylo moc hezky. Zamávala Zuzce zpět, vytáhla z batohu rozplácnutý sendvič se sýrem a zakousla se do něj. Se Zuzkou se milovat nebude. Nebylo to žádné velké rozhodnutí ohlašující se třesoucími se koleny nebo nepravidelným tepem. Skládalo se jí v hlavě dohromady jako puzzle během celého dne. Najednou si uvědomila, že si je stejně jistá jako tenkrát, když se zničeho nic po táboře rozhodla žít v Británii a se Zuzkou už se nevídat. Ta jí ještě často volala a psala. Nabízela se, že za ní přijede. Martina ale už nechtěla se Zuzkou být. Nebylo to ze strachu z neznámého. Nebyla do ní zamilovaná. Přemýšlela jen, co ji přimělo svého rozhodnutí Zuzku opustit po čase litovat. Možná se jí nestýskalo tolik po Zuzce, ale po té staré Martině, kterou jakoby před lety zapomněla vybalit z krosny. Možná. Proč spolu se svoji zemí a rodnou řečí opustila i to, co měla tak ráda. Přoč už nespává pod širákem a nechodí po horách? Proč je v tak mizerné kondici? Dívala se dál do vln a přemýšlela, o sobě, Harrym, Zuzce a o tom, jak z lidí každé rozhodnutí dělá někoho jiného.
    Měla by sem brzy vzít Harryho s Patrikem. Bude teď chodit na výlety do přírody častěji.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    upraveno 29. červen 2016
    Tak jsem se konečně dostal k přečtení. Myslím, že je to fajn, že jsi spoustu věcí doladila a to vyladění jde na tom znát a textu pomohlo.
    Do oka mě ťuklo jen pár věcí:
    blízsko, - překlep, blízko
    Martina nahlásila v redakci, že dnes nepřijde a naplánovala dvacetikilometrový výšlap k pobřeží Beachy Head. Plánovala, že si tam najdou - asi by šlo lehce doupravit, aby nebylo 2x za sebou plánování :-)
    Ten byl z toho Zuzky divadla bez sebe štěstím. - špatně naformulovaná věta, asi jsi ji přehlédla při přepisování
    Naposledy takhle chrochtal smíchy, když mu výjimečně dovolila dívat se na Krtečka, aby od něj měla na chvilku klid. - asi bych taky přeformuloval ve zkrácené podobě: Naposledy takhle chrochtal smíchy, když se díval na Krtečka.
    „kdyby jsme se rozešly. “
    - zní mi divně, asi bych přeformuloval na: kdybychom se rozešly
    Se Zuzkou se milovat nebude. - tohle mi osobně nesedí. Vlastně polopaticky vysvětluješ to co je jasné z okolního textu.
  • KatchenkaKatchenka Komentářů: 5
    Díky moc Mirku :-) Hned to opravím a pošlu ti to :-)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.