PROLOG komplet

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
Protože jsem už konečně tohle dílko dopsal, zkontroloval a vychytal nelogičnosti, rozhodl jsem se jednotlivé dílky smazat a dát sem kompletní text pohromadě, abyste si tedy početli... :-)

Archeologické naleziště Anglické královské společnosti, Abd-el Basr, jižní Egypt, březen 1928.

Horko už nebylo tak vyčerpávající. Oba muži sedící pod nataženou plachtou největšího stanu si mlčky vychutnávali lehký chladivý větřík, vanoucí od vzdáleného Nilu, který se jako nezřetelná stříbrná čárka vinul na východním obzoru. Z malého návrší měli nádherný rozhled na celé území vykopávek, které se táhlo do dálky až k další malé oáze s několika zelenými palmami.
„Reverende, samozřejmě, rád vás tu vidím, ale přece jen, nebylo by vám lépe v Anglii ve vaší farnosti?“ usmál se menší štíhlý muž s příjemnou, do tmava opálenou tváří, ozdobenou pěstěným plnovousem, oblečený v šedohnědém tropickém obleku.
Reverend v druhém proutěném křesle upil ze šálku s čajem.
„Podívejte, profesore, o tomhle všem bych mohl v Anglii jen číst,“ opsal rukou oblouk okolo sebe. „I církev se neodříká vědění a nových poznatků. Včera jsem měl dole ve vesnici dlouhou debatu s místním, snad šamanem, snad přírodním lékařem, snad šarlatánem. Bylo to velice zajímavé, já se mu nesnažil vnutit svoje názory, on zase neprosazoval ty svoje. Tak to má asi ve světě být.“
Profesor Ebberly pokýval hlavou.
„My tady musíme žít absolutně bez předsudků, ať už v čemkoli.“ Ohlédl se. „Ann, už bude pomalu čas na další lekci s paní Smithovou,“ žertem se zamračil na asi osmileté děvče, které si hrálo s panenkou a malým vozíkem v pouštním písku opodál.
Dívka vstala, oprášila si světlou sukni a kolena od prachu a vážně přisvědčila. Oba muži skryli svůj úsměv.
„Tak běž,“ profesor ji lehce pohladil po vlasech. Ann se lehce uklonila a seběhla k menšímu světle šedému stanu na okraji tábora.
„Dobře vychovaná,“ poznamenal reverend.
„Víte, příteli, chtěla do Egypta, tak jsem jí předložil spoustu podmínek, které bude muset splnit. Ale zatím se drží. Vypadá to tak, že asi ještě měsíc tu zůstaneme, pak naleziště zakonzervujeme a přes léto budeme katalogizovat v Londýně.“
Reverend Ross ukázal hlavou na pravidelné čtverce, vyznačené lany na archeologickém nalezišti. „Našli jste tu něco zajímavého?“
Profesor Ebberly se prudce předklonil a trochu nešetrně odložil šálek s nedopitým čajem na příruční stolek.
„Celý Egypt je jedna velká záhada, reverende. Kdybychom tu pátrali sto let, neobjevíme všechno, co je schované pod tím zatraceným pískem…“
Reverend se zamračil.
„Profesore…“
Ebberly se usmál. „Promiňte, zapomněl jsem, že tu sedím s mužem církve. Víte, v poušti se mluví trochu jinak než na odpolední audienci u Jiřího Pátého. Ale dobrá. Tady jsme našli opravdu zajímavé místo,“ ukázal na několik desítek mužů, lopotících se v písku dole pod nimi.
„Celé tohle území snad nejvíc připomíná jakousi věznici.“
Reverend se zarazil.
„Věznici? Ty přece ve starověkém Egyptě nebyly.“
„Ale byly, i když tenkrát obvykle dávali přednost trochu drsnějším trestům. Utětí ruky, nebo přímo poprava na místě.
Ale podle všeho bylo nutné vystavět tady něco záhadného. Celý ten prostor, který tu vidíte, nebyl určen k trvalému obývání. Podívejte,“ rozvinul na stolku ručně kreslený plánek.
„Tady, tady a tady jsme odkryli základy jakýchsi strážnic, prostor byl oddělen kamennou zdí a přístup dál byl jen touto úzkou bránou. A tyhle základy uprostřed,“ ukázal profesor Ebberly, „to byla hodně neobvyklá stavba, která měla chránit cosi uvnitř proti úniku ven. Z vašeho církevního hlediska by to klidně mohl být třeba přikovaný rarach, hlídaný kněžími.“ Profesorovi hrál na rtech lehký úsměv a reverend Ross se letmo přežehnal křížem.
„Jsou věci, o kterých se nežertuje. Ďábel je všude, i v nás, mohl být i kdysi dávno zde…“
Rozhlédl se po okolí. Obloha se už začínala barvit do indigové modři a slunce dostávalo nádherně oranžovou barvu.
„Víte, profesore…“ začal znovu reverend. Pak se zarazil.
„Podívejte, něco se tam dole děje.“
Profesor Ebberly se podíval pozorněji. Opravdu, do centra vykopávek se seběhlo několik místních dělníků a ukazovalo si do vykopané jámy. Z hloučku mužů se oddělil mladší muž v pískově bílém obleku s tropickou přílbou na hlavě a rozeběhl se nahoru směrem k oběma mužům. Profesor Ebberly vstal.
„To je můj nejlepší žák, Charles Wilcock, pověřil jsem ho jakýmsi vedením vykopávek.“ Muž se zastavil před nimi.
„Co se stalo, Charlesi, něco jste našli?“
Wilcock stěží popadal dech, když se snažil mluvit trochu souvisle.
„Našli jsme… Právě uprostřed, ve čtvercích B6 a B7. Musíte se podívat… Kříž…“
„Dobrá, půjdeme.“ Oba muži rychle vstali, svižným krokem se vydali k nalezišti a nechali Wilcocka v lehkém předklonu trochu se vydýchat.
„Tati, počkej na mne!“ ozvalo se za nimi. Profesor se zamračil.
„Ann, máš být přece s paní Smithovou!“
Dívka rezolutně zakroutila hlavou.
„Paní Smithová si ještě dočítá nějakou knížku, mám přijít až za chvíli. A já jsem taky zvědavá, co objevil strýček Charles.“
Ebberly se omluvně usmál.
„Vidíte, reverende, tady si vychováváme novou generaci archeologů…“
Seběhli horkým pískem z malého návrší a došli až ke hloučku domorodých kopáčů, kteří stáli v neuspořádaném hloučku okolo jedné z jam.
„Podívejte, kříž.“ Wilcock už se stačil vrátit a ukázal nataženou rukou dolů.
Profesor zakroutil hlavou.
„Ano, je to trochu neobvyklé, ale symbol kříže je mnohem starší a pochází z předkřesťanských dob. I ukřižování nevymysleli v Ježíšově době.“
Wilcock se zarazil.
„Ano, to vím. Jenže ten kříž… Podívejte se podrobněji.“
Kříž byl asi metr vysoký, napůl zasypaný pouštním pískem a zářil šedostříbrným leskem. Vypadal velice zachovale, jako kdyby jej tam uložili nedávno.
„Vytáhneme ho.“ Wilcock dal arabský povel kopáčům v jámě, ale nikdo z nich se k tomu neměl.
Charles Wilcock seskočil do vykopané jámy, vzal kříž do rukou a trhnutím jej vysvobodil z jeho pískového lože.

Všichni okolo vytřeštili oči.
Profesor Ebberly ucítil, jak mu jeho dcera křečovitě sevřela ruku a koutkem oka spatřil reverenda Rosse, pokleknuvšího do písku.
„Sancte Michael, defende nos in proelio, contra nequitiam et insidias diaboli esto presidium…“
„Svatý Michaeli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým buď nám záštitou…“

Na stříbřitě zářícím kříži byla ukřižována soška podivné bytosti. Jako by na kříž přibili obrovskou zelenou ještěrku. Nebyl to tvor, alespoň vzdáleně podobný člověku. Světle zelená kůže, hlava prehistorického ještěra. Silné hřeby, které mu probodly zápěstí a ruce se čtyřmi drápy, zaťatými v pěst.
Tříprsté nohy, přibité ke kříži stejným způsobem, jako na zpodobeních Kristova ukřižování. A čtvrtým hřebem přibitý dlouhý, šupinatý ocas. Podoba byla zpracována opravdu realisticky, byly zřetelně vidět i kosti hrudního koše pod zelenou kůží a zvláštní jizvy, jakoby po nějakém bičování.
Hlava s čelním krunýřem a třemi výrůstky byla příšerná. Doširoka otevřené sírově žluté oči a ústa dokořán otevřená v němém výkřiku.
Celek působil děsivě a profesora Ebberlyho nejvíc vystrašila jeho celková póza na kříži. To nebyl pokorný a smířený výraz Ježíše Krista, to byla nadlidská snaha zbavit se hřebů a osvobodit se.
„Podívejte se, profesore,“ tiše ukázal reverend Ross na hlavu kříže. Přesně v místech, kde je na všech zpodobeních Ukřižování nápis INRI, byla zlatá tabulka s rytinou kruhu, probodnutého dvěma šípy.
Profesor Ebberly se nadechl.
„Ann, utíkej zpátky k paní Smithové a zůstaň u ní. Wilcocku, sežeňte nějakou velkou bednu, do které dáváme vzorky a také velký kus plátna, kladivo a hrst hřebíků. A pospěšte si.“
Obrátil se na reverenda vedle sebe. „Tenhle nález nesmí nikdo vidět. Pro vás to znamená něco jako zpovědní tajemství. Do Londýna vše odešlu jako neoznačenou bednu s visačkou Neotvírat, osobní majetek profesora Ebberlyho. Podle mne ještě nejsme připraveni na něco takového. A jsem zvědav, co se tu ještě objeví…“

Podivný stříbřitý kříž z lehkého kovu se záhadnou soškou byl zabalen do plátna a pak spěšně uložen do skříňky, vyložené dřevitou vlnou. Hned druhý den ráno byla bednička naložena na vůz jednoho z domorodců. Za týden byla v Alexandrii společně s dalšími nálezy naložena na válečnou loď britského královského námořnictva, aby se vydala na sever, do Anglie.

Britské královské muzeum, 26. dubna 1958

Zaklepání zaznělo poněkud nesměle. Pan Albernoth Braithwaite zvedl oči od svazku listin, které pozorně studoval. Zamračil se na tmavozelené, umělecky vyvedené polstrování těžkých vyřezávaných dveří. Už téměř týden se snažil proniknout do tajů administrativy a vedení Britského muzea, které mu zanechal předchozí ředitel, který náhle zesnul ve spánku před několika dny.
„Ano, vstupte,“ pronesl zvýšeným hlasem a snažil se, aby bylo hodně zřetelné, jak moc je vyrušován.
Do dveří nahlédl jeho tajemník, drobný mužík v poněkud pomačkaném obleku a s neznatelným vouskem pod nosem. Byl nešťastným dědictvím po předchozím řediteli a jakýmsi podivným způsobem pana Braithwaita neustále dráždil. Ať už svojí servilností a snahou, neprojevovat svůj názor, jakkoli to šlo, nebo svým poněkud krákoravým hlasem, připomínajícím skřípání dveřních pantů.
„Promiňte, pane řediteli, nechci vás obtěžovat…“ Přerušil ho.
„Už se vám to povedlo. Tak co se děje? Muzeum hoří?“ řekl rozmrzele.
Tajemník se uctivě usmál.
„Zatím ne, ale v předpokoji na vás už skoro půlhodinu čeká jakýsi kněz a trvá na tom, že chce mluvit právě s vámi. Nedá si vysvětlit, že máte příliš mnoho práce a návštěvy nepřijímáte.“
Ředitel Braithwaite udiveně nadzvedl své brýle a narovnal se v poněkud nepohodlném křesle.
„Kněz? Má snad Britské muzeum něco společného s církví? A je to tak naléhavé?“
Tajemník pokrčil úzkými rameny a zatvářil se velmi nešťastně. Položil ruku na kliku dveří. Ředitel rezignoval.
„Dobrá, pošlete ho dál a rovnou mu vyřiďte, že na něho mám jen několik minut.“ Zhluboka si povzdechl a zadumaně vyhlédl z okna na zahradu v Bedford Square. Jak by bylo příjemné, posadit se na lavičku v parku, vnímat počínající léto a nemyslet na zaprášené muzejní místnosti plné sbírek…
„Dobrý den, opravdu nerad vás obtěžuji,“ ozvalo se ode dveří. Braithwaite se otočil se zájmem, protože ten hlas byl opravdu příjemný a kultivovaný.
U dveří stál velmi štíhlý, tak asi padesátiletý muž s malou černou koženou taškou v ruce a s mírným úsměvem v hladce oholené tváři. Své tmavé vlasy měl pečlivě upravené a jeho oči barvy letní oblohy se na svět dívaly se shovívavostí a klidem. Oblečen byl v černé sutaně a ředitel muzea si uvědomil, že tento muž je opravdu zvyklý nosit kněžské oblečení, protože se v něm pohyboval opravdu nenuceně a přirozeně.
„Omlouvám se, že jsem k vám tak vtrhnul, máte určitě hodně práce, jak už mi naznačil váš tajemník. Nechci vás dlouho zdržovat. Jmenuji se Jacob Greer a působím jako duchovní správce kaple Katedrály Všech svatých.“
Ředitel Braithwaite povstal, stiskl nabízenou ruku a gestem nabídnul polstrovanou židli naproti psacímu stolu.
„Vítám vás, důstojný pane, jen nevím, jakého druhu je vaše návštěva v našem muzeu. Pokud vím, nemáme s vaším působištěm co do činění.“
Otec Greer se posadil na kraj židle a s úsměvem lehce zavrtěl hlavou.
„ Ne, moje přítomnost zde se týká něčeho docela jiného, spíše bych vám chtěl sdělit jistou informaci.
Moje duchovní činnost totiž zahrnuje nejen práci správce kaple, ale také jakéhosi zpovědníka a duchovního pastýře v útulku svatého Lukáše na Grossvenor Street. To je místo, kam odcházejí na odpočinek kněží a duchovní, o které se už nemá kdo postarat.“
Ředitel muzea se zamyslel.
„Promiňte, ale pořád ještě nechápu smysl vaší návštěvy. Děláte jistě záslužnou činnost, ale stále ještě…“
Duchovní pozvedl ruku.
„Omlouvám se za ten úvod, už se dostávám k věci. Vím, že obtěžuji, ale určitě vás bude zajímat, co vám nyní řeknu.
Do útulku, mezi ty moudré starce, vyrovnané se svým životem, chodím dost často a velice rád. Je krásné, zapříst dialog a pak poslouchat zajímavé a ušlechtilé řeči mužů, kteří celý svůj život zasvětili Bohu.
Promiňte, zase jsem se nechal unést…“ Na okamžik zavřel oči.
„V poslední době mne zaujal jeden z duchovních, který už byl téměř upoután na lůžko a pohyboval se velice ztěžka. Jmenoval se Reginald Ross a prožil si patrně hodně bohatý život…“
„Ale já opravdu nevím, v čem bych vám mohl pomoci.“ Ředitel muzea se napůl zvedl ze svého křesla a pomyslel si, že náboženský blouznivec se dostal až sem.
Otec Greer pozvedl obě ruce ve smířlivém gestu.
„Už budu končit. Reverenda Rosse jsem navštěvoval téměř denně a hovořil s ním o mnoha soukromých věcech. Postupem času, jak jsem jej více a více poznával, mi bylo jasné, že v jeho životě jakýsi temný stín. Rozhovořil se až včera, několik hodin před svou klidnou a tichou smrtí.
Podle jeho slov se během své misijní služby také na několik dní setkal s archeologickou expedicí, které vaše muzeum pořádalo v roce 1928 do jižního Egypta. Pravděpodobně mělo jít o výpravu jakéhosi profesora Ebberlyho.“
Ředitel Braithwaite se v křesle udiveně napřímil.
Potom vstal a otevřel velkou tmavou skříň v rohu. Vyjmul odtud velkou knihu v tmavých kožených deskách a rychle v ní zalistoval.
„Máte pravdu, důstojný pane, jen jsem si chtěl osvěžit paměť. O výpravě profesora Ebberlyho příliš dokumentů nemáme a celý projekt skončil velmi tragicky. Profesor Ebberly i se svojí dcerou a několika asistenty při návratu zahynul při leteckém neštěstí nad Středozemním mořem. Tehdejší dopravní letadla přece jen nebyla příliš spolehlivá. Vrak letadla se nikdy nenašel.“
Otec Greer se pokřižoval.
„Pokoj jejím duším. A je něco známo o výsledcích expedice?“
Braithwaite pokrčil rameny.
„ V té době byl i zde trochu zmatek, katalogizace vázla, takže je možné, že se ani vše nezařadilo do sbírek a nepopsalo.“
„A jsem u jádra věci,“ řekl kněz a mimoděk si otřel lehce zavlhlé čelo.
„Reverend Ross mi vyprávěl zvláštní příběh. Byl přítomen šokujícímu nálezu zvláštního artefaktu na jednom z archeologických nalezišť. Mělo se jednat o jakýsi neporušený kříž s ukřižovaným…“
„Počkejte,“přerušil ho ředitel. „To je mi trochu divné, i když v pozdnější egyptské říši bylo jakési povědomí o Ježíši Kristovi, ikonografie Ukřižovaného se rozšiřovala hodně pomalu…“
„Jenže na tom kříži nebyl znázorněn Kristus, ale jiná, nepříliš lidská bytost,“vydechl otec Greer. „ Popsal mi ji dost podrobně, jednalo se prý o jakéhosi ještěra s vytřeštěnýma očima a podivným znakem nad jeho hlavou.“
„Ten váš umírající reverend asi nemluvil příliš souvisle, že? Tomu mám opravdu věřit? Já nemám tolik času, abych poslouchal jakési dohady a fantazie a pátral po čemsi, co je naprosto nemožné.“
Kněz pokrčil rameny.
„Přišel jsem vám jen říci, co jsem slyšel. Reverend Ross byl nejen přítomen nálezu, ale i tomu, že celý předmět byl zabalen do přepravní bedny, zatlučen a popsán jako soukromý majetek profesora Ebberlyho. Ta bedna plula do Velké Británie lodí, takže je pravděpodobné, že ji tu ještě někde máte. Určitě neotevřenou, protože jinak by se o takovém nálezu jistě vědělo.“
Ředitel vstal a obešel pracovní stůl.
„Důstojný pane, já vám opravdu děkuji, že jste mne navštívil a řekl mi o tom. Samozřejmě, podniknu jisté kroky a osobně zjistím, co se o výpravě profesora Ebberlyho ještě dnes dá zjistit. Prozatím vám velice děkuji a budu vás samozřejmě informovat.“
Otec Greer na okamžik strnul.
„Považoval jsem to za svoji povinnost.“ Ředitel Braithwaite se zlehka uklonil.
Dveře zaklaply.
Ještěr, ukřižovaný na kříži, pomyslel si ředitel. Ještě tohle. Jako bych neměl dost starostí s výkazy hospodaření a plánem investic…



Britské královské muzeum, 30. dubna 1958, o čtyři dny později.

„Opatrně, pánové, ty schody jsou opravdu hodně strmé a světla je málo. To víte, sem nemá nikdo moc důvodů chodit…“
Muž v dlouhém černém pracovním plášti s brašnou přes rameno šel jako první a nesl bateriovou svítilnu. Světlo z ní vrhalo podivně pokřivené stíny na temné chodby a nevlídné sklepní prostory. Oba muži, kteří šli za ním, občas klopýtli na nerovné hrubé podlaze.
Ředitel Braithwaite kýchl. Přece jen mu výlet do temného sklepa připadal jako trochu bláznivý nápad, i když kurátor muzejních sbírek si vzpomínal, že v několika skladových depozitářích jsou odložené bedny s neznámými předměty, které muzeum získalo v minulosti a které ještě nebyly katalogizovány.
Návštěva otce Greera přede čtyřmi dny a jeho podivná slova mu nešla z hlavy a protože to byl muž racionálně uvažující, rozhodl se přijít věci na kloub.

„Pane tajemníku, můžete mým jménem zavolat profesoru Lesterovi do UCL na Institut archeologie a poprosit ho, aby se u mne co nejdříve zastavil?“
Muž s malými vousky pod nosem nadšeně přikývl. Řediteli stále více připadal jako pejsek, který se snaží, jak to jen jde, zalichotit svému pánovi. Zhluboka si povzdychl a zadíval se ven z velkého klenutého okna na uklidňující zeleň protějšího parku.
„Pan Lester slíbil, že se dostaví, jak jen nejrychleji bude moci,“ ozval se tajemníkův hlas z pootevřených dveří poněkud zadýchaně, až Braithwaitovi připadalo, že do Londýnské Univerzitní Koleje doběhl osobně. Nakonec, nebylo to daleko…
„Děkuji, až přijde, uveďte ho neprodleně ke mně…“ Tajemník se uklonil přímo orientálním způsobem.
O profesoru Lesterovi, který Archeologický institut UCL vedl, ředitel muzea slyšel mnoho, ale na vlastní oči ho uviděl až dnes. Objevil se před ním poněkud nekonformní a překvapivě mladý muž s neupraveným plnovousem, oděný v pruhovaném saku, nakřivo uvázané kravatě a tmavomodrých kalhotách, vše potřísněné čímsi nedefinovatelným. Na skobovitém nose mu trochu nejistě seděly kulaté brýle s drátěnými obroučkami, které měly stálou tendenci sjíždět dolů. Jeho nebesky modré oči hleděly na svět s jakousi shovívavostí a mírem.
S ředitelem muzea se přivítal jako se starým známým a brzy jej nakazil svým nadšením pro jakoukoli věc.
„Profesore, nebude vám vadit, když se půjdeme podívat na něco zvláštního? Totiž, nejsem si jist, co najdeme…“ Několika slovy mu vylíčil zvláštní návštěvu otce Greera.
„Na něco podobného jsem už dávno čekal! Je potřeba trochu provětrat už trochu zatuchlá dogmata o raném křesťanství! Potěšil jste mne už tím, že jste si na mne vzpomněl. Už dlouho mne nebaví sedět a bádat v zaprášených knihách… A o výpravě profesora Ebberlyho také něco vím. Nebudeme to odkládat, sežeňte nějaké klíče, lucernu a jdeme za dobrodružstvím!“ I obvykle vážný ředitel Braithwaite neudržel vážnou tvář.

Sešli až do suterénu muzea, do míst, kam se návštěvníci nikdy nevodili. Studené, hrubě omítnuté zdi a podlaha, sestavená z nepravidelných kamenů, to vše vzbuzovalo dojem jakéhosi hradního sklepení.
„Opravdu jdeme do skladového depozitáře?“ ujistil se pan Braithwaite. Jejich průvodce pokýval hlavou a svítilna v jeho ruce se zakymácela.
„Byl jsem tu už několikrát. Tady dole byly skladové prostory už od začátku.“
„A proč máte depozitář právě tady v podzemí? Sem je přece hodně nešikovný přístup.“ Profesor Lester se se zájmem rozhlížel kolem.
„Dřív sem vedla rampa a vchod byl přímo z Bloomsbury Street, takže nebyl problém i s většími exponáty. Ale někdy počátkem světové války bylo nutné muzeum více zabezpečit. Počítalo se s tím, že tady, v podzemí bude i protiletecký kryt. To víte, Hitlerova zázračná zbraň V1 a V2. Divná doba… Takže to tu trochu opevnili a v té rychlosti to, co tu bylo uloženo, ani nevystěhovali.“
Ředitel muzea se otřásl, do tváře mu lehce plácla hustá zaprášená pavučina. Bylo to tu opravdu ponuré. Tady by klidně mohl žít jakýsi fantom muzea, nebo nějaký z oživlých exponátů… Zavrtěl si pro sebe hlavou. Šéf takové instituce by podobné myšlenky neměl mít…
„Už tam budeme, tady pozor na hlavu, je to tu dost nízké…“
Muž se svítilnou vpředu zachrastil velkým svazkem různě tvarovaných klíčů. Zastavil se před bytelnými trámovými dveřmi s kovanými ozdobami. „Jsme tady. Zámek jsem sice naolejoval, ale všechno ostatní bude v tomhle vlhku hodně zatuhlé.“ Dveře se otevřely se strašidelným skřípotem.
Ocitli se v poměrně rozlehlé místnosti nepravidelného tvaru. Tady se někdejší stavitelé už ani neobtěžovali zdi omítnout. Svítilna zatancovala po drolících se cihlových zdech s občasnými mapami vlhkosti.
„Asi to tu není nejvhodnější místo k uskladnění depozitních artefaktů,“ukázal ředitel okolo sebe. Muž se svítilnou pokrčil rameny.
„Všechno je o penězích. S dostatečnými financemi si můžeme postavit muzeum nové, s klimatizovanými prostory.“
Braithwaite se rozhlédl po místnosti s hrubým klenutým stropem. Původní zazděný vchod byl v záři svítilny zřetelně vidět jako obdélník jinak zabarvených cihel. Nebyly tu žádné police a všechny předměty byly složeny trochu neuspořádaně po podlaze. Leželo tu několik tmavých beden, pokrytých tenkým povlakem vlhké šedé plísně.
„Všechno, co se dalo odnést, jsme už přesunuli do nových depozitářů a sbírek. To, co tu vidíte, jsou jen zbytky.“
Ředitel tázavě pozvedl husté obočí.
„ A ta konkrétní bedna z roku 1928 je kde?“ Muž v plášti ale šel najisto.
„Tady, všiml jsem si ji asi před měsícem, když jsem měl cestu do druhého suterénu kvůli prosakující vodě. Podívejte se.“
Braithwaite se sehnul k jedné z beden, ležících na kamenné podlaze. Na jednom místě uprostřed byl setřen všudypřítomný prach a nápis Neotvírat, soukromý majetek profesora Ebberlyho byl ještě i po letech docela zřetelný.
„Opravdu, ta bedna nikdy otevřena nebyla, že?“ zeptal se. Muž zavrtěl hlavou.
„Má ještě originální pečeti a já jsem chtěl jen zjistit, co je tu napsáno, kdysi jsme tu dělali jakousi hrubou inventuru.“
Profesor Lester se se zájmem rozhlížel po nevlídném prostoru, lehce zavánějícímu starou plísní a vlhkým zdivem.
„Nikdy bych neřekl, kam všude se v životě dostanu. Podzemí Britského muzea… U nás v akademii nic podobně depresivního nemáme…“ Dotkl se prstem navlhlé stěny. Oddrolil se kousek zašedlé malty.
„Pane Lewisi, děkujeme za doprovod,“ zhluboka se nadechl ředitel muzea. „Pokud tu máte poblíž nějakou práci, pusťte se do ní, jinak, pokud by vás to neobtěžovalo, stavte se tu pro nás tak za hodinku.“
Muž v černém pracovním plášti se na okamžik zarazil.
„Chápu. Tamhle vzadu na konci chodby v příručním skladu je třeba provést nějaké opravy a začít pomalu katalogizovat sbírky. Zastavím se tu pro vás. A dejte si pozor, dveře se dají otevřít jen zvenčí. “ Braithwaite vděčně přikývl.
Osaměli. Za pootevřenými dveřmi byla vidět slábnoucí záře Lewisovy svítilny.
„Pane řediteli, máte opravdu loajální personál, neptá se a dělá, co mu řeknete,“ usmál se profesor. „ Takže, nyní máme hodinu na to, abychom vyzkoumali, jaký epochální objev vlastně skrývá podzemí vašeho muzea…“
Bedna byla těžká a oba muži měli dost práce s tím, odsunout ji od vlhké stěny.
„Je až podivuhodně zachovalá, myslel bych si, že v takovém prostředí se brzy rozpadne,“poznamenal profesor Lester.
„Pravděpodobně má speciální impregnaci, aby vydržela změny klimatických podmínek. Klíče od ní sice už třicet let leží na dně Středozemního moře, ale hrubá síla, tu máme k dispozici…“
Stačilo několik úderů kladivem do zámku s petlicí a bedna byla otevřena. Nahlédli dovnitř.
„Ano, je to tu, reverend Ross mi nelhal,“ vydechl ředitel muzea, když v tmavém vnitřku zahlédl povědomý tvar, zabalený v šedém kusu tkaniny.
„Jsou tu i další věci, profesor Ebberly byl viditelně docela čilý sběratel,“ profesor Lester se opatrně probíral předměty uvnitř.
„Podívejte, tohle je zajímavý kousek, nádoba na rituální olej, správně by měl vonět ambrou, myrhou a skořicí.“ Ředitel Braithwaite pootočil uzávěrem a přivoněl.
„Lehký nádech tam cítím, ale přece jen, pár tisíc let…“
Oba muži byli v tu chvíli zaujatí natolik, že si ani nevšimli lehkého závanu větru, ani že se v místnosti o trochu ochladilo.
Ozvalo se slyšitelné klapnutí.
„Tak,“ ohlédl se profesor Lester. „Dveře se nám najednou zavřely…“
Ředitel muzea zavrtěl hlavou. „To ale není možné, měli jsme pootevřené dostatečně a pak, všiml jste si, jak Lewisovi dalo dost práce, aby s nimi pohnul?“
Profesor pokrčil rameny.
„ Opravdu netuším, jaká muzejní strašidla tu máte. Musíme doufat, že váš zaměstnanec je opravdu loajální a že mu jdou přesně hodinky…“
Mávl rukou.
„Podíváme se, kvůli čemu jsme sem vlastně vážili cestu.“
Zvedl předmět, zabalený v látce.
„Podívejme se, opravdu.“ Zblízka si prohlížel bytost, přibitou na kříži, vypracované detaily a barevnost. Ředitel se zatím ztěžka posadil na jednu z beden, ležících vedle, nedbal na to, že je pokrytá nánosem prachu. Tak to byla pravda.
„Můžete mi k tomu říci váš názor?“ promluvil chraptivým hlasem.
Profesor Lester se poškrábal na hlavě.
„Přece jen, je to něco docela jiného, než jsem čekal. Už ten kříž je z trochu podivného materiálu, asi bych nezávazně sázel na titan. Kde se na archeologickém nalezišti vzal titan, to vám asi nepovím. Ani v roce 1928 nebyl natolik známý, pokud vím, izolovali ho někdy před první světovou válkou. A vyrobit z něho kříž jen pro to, aby jej podstrčili někam mezi vykopávky, to se mi zdá příliš za hlavu přitažené.“
„Ale ta postava přibitá na kříži, to je přece pozice ukřižovaného Krista…“ Ředitel se i v chladném a vlhkém prostředí začal potit.
Vedoucí Archeologického institutu si ještě jednou prohlédl celý předmět. Pak spustil přednáškovým hlasem, jako kdyby nebyl v suterénním skladu, ale před posluchárnou plnou studentů.
„Ano, s tím je možno souhlasit, v tom by vše odpovídalo biblickým textům. Způsob ukřižování je stejný. Co mi ale vrtá hlavou, je jednak výraz ukřižovaného a pak, tenhle znak nad jeho hlavou. V místě kde má podle všech měřítek být nápis INRI.“
Zmlkl a prohlížel si kříž i z opačné strany. V naprostém tichu byl náhle slyšet vzdálený ruch londýnských ulic a ředitele Braithwaita ten známý zvuk trochu vzpamatoval.
„Udělal jste si nějaký předběžný názor?“
Profesor Lester odmítavě nakrčil obočí.
„Nemám rád předběžné názory… Nicméně, můžu si myslet leccos. Třeba, že tohle je skutečný Ježíš Kristus.“
Ředitel naprázdno polknul.
„To, co říkáte, je pořádně kacířský názor. Ve středověku by vás za něj upálili.“
„ Inu, zlaté osvícené dvacáté století. Ale je to jedna z možností, to se nedá popřít. Obvyklý zvyk už od raného středověku je zpodobovat Krista jako dlouhého štíhlého vousatého muže v bílé dlouhé říze a s laskavýma očima. Jenže jeho první zobrazení se datuje asi tři sta let po jeho smrti. To je stejné, jako kdybyste se rozhodl dnes jako první namalovat Richarda Lví srdce. Bylo by to podle vašich představ a ne podle skutečnosti.“
Ředitele Braithwaita tahle debata zaujala a skoro už zapomněl, že je v temném a vlhkém sklepení s dveřmi, které se nedají otevřít.
„Tenkrát se prostě tolik nemalovalo…“ namítl.
Profesor si prohrábl navlhlé vlasy.
„Ale malovalo. Vezměte si třeba právě Egypt a nádherné portréty faraonů i prostých lidí a řemeslníků, které vznikly v době, kdy o nějakém Kristovi nebylo ani památky. Ba ne, v tom bylo něco jiného. Třeba se v době na přelomu tisíciletí opravdu objevil někdo takový…“
„To myslíte vážně? Že by se od té doby v literatuře výtvarném umění neobjevilo nic podobného?“ Ředitel rozčileně vstal ze své zaprášené bedny.
Lester se usmíval.
„Je snad v dějinách málo případů, kdy kdosi, jakkoli významný, byl zatracen, zapomenut a jeho jméno vymazáno? A tady se po několika stoletích začal kult Krista znovu obnovovat. Až po několika stoletích, to zdůrazňuji. Ale napadla mne ještě jedna možnost. Je to prostě karikatura.“
„Cože?“ vyhrkl ředitel muzea. Začal pomalu pochybovat, jestli právě tento muž byl ta nejvhodnější volba.
„Ano, karikatura. Jakési zesměšnění Ježíše Krista od jeho odpůrců. Kolik všelijakých kreseb zesměšňovala Hitlera u nás a Churchilla v Německu. Třeba se tady našel někdo, kdo měl pocit, že musí dalším generacím ukázat, jak on ho vidí. Ovšem, jak se tenhle artefakt dostal do Egypta, to už po mně chcete příliš. V každém případě je to hodně zajímavé.“
Ředitel se na něj bezmocně podíval.
„Jenže, co s tím mám udělat. Vystavit bych si ten kříž netroufal a byla by škoda, nechat jej tady.“
Profesor Lester rozvážně sejmul brýle a začal si je čistit cípkem křiklavě žluté kravaty.
„Napadlo mne řešení. Jeden z mých přátel je hlavním kurátorem vatikánských uměleckých sbírek. Jednou jsme spolu diskutovali o tom, že kdesi ve Vatikánu je tajný archiv všeho, co se právě nehodí do oficiální církevní věrouky. Obrazy, kresby, listiny, knihy. Myslím si, že tam by bylo to nejlepší místo pro tenhle kříž. Ať se církev rozhodne, co udělat. Pokud chcete, zařídím vše potřebné.“
„Asi máte pravdu. Nám opravdu nepřísluší rozhodovat o budoucnosti tohoto předmětu.“ Oba se zahleděli na podivný, matně stříbrný kříž.

„To nám to uteklo, hodina je pryč,“ ohlédl se profesor Lester a rychle přikryl kříž a postavu na něm látkou, v které byl zabalený.
Dveře se se skřípěním otevřely.
„Pánové, neříkal jsem vám, že si máte dát pozor? Že se nedají otevřít zevnitř?“
„Nějak podivně se zaklaply.“ Pan Lewis mávnul rukou.
„ Říkávalo se, že podzemím bloudí jakýsi duch skotského rytíře… Ale já ho nikdy nepotkal. Pojďte, vyvedu vás ven.“
Vyšli ven. Klíč se otočil v zámku.
Uvnitř místnosti byla zase naprostá tma, ticho a klid. A náhle, jakoby lehký, skoro neznatelný vánek zakroužil prostorem a rozvlnil pár pavučin v rozích místnosti…

Vatikán, papežský palác, 7. července 1958

„Konečně budete mít trochu klidu a čas na odpočinek, Vaše svatosti. Opravdu to potřebujete a lékaři vám jej přímo nařídili,“ uctivě zašeptal menší, přihrblý muž v kardinálském purpurovém rouchu.
Okny papežovy soukromé kanceláře v Apoštolském paláci pronikalo letní slunce a zdálky bylo slyšet odbíjení zvonů Svatopetrské katedrály. U velkého vyřezávaného psacího stolu seděl v pohodlném křesle nejvyšší představitel katolické církve a ztěžka oddechoval. Štíhlý, vyhublý muž s bílou čepičkou na prořídlých vlasech a se stále pronikavým pohledem pod hustým obočím, oblečený ve sněhobílé sutaně se snažil udělat si co největší pohodlí.
Kardinál Pacelli před téměř dvaceti lety přijal jméno Pius XII a stal se papežem. Když se téměř v předvečer začátku druhé světové války objevil nad Sixtinskou kaplí bílý dým a zvěstoval světu, že papež byl konečně zvolen, ani on sám netušil, jak náročnou funkci na sebe vzal.
Ale dnes už byl jen pouhým stínem kdysi agilního a energického muže. Zlá nemoc mu rychle ubírala tělesné síly, ale v hlavě mu stále fungoval skvěle pracující mozek.
Odmítavě pozvedl hubenou, téměř průsvitnou ruku.
„Nemáte pravdu, příteli,“ promluvil překvapivě zvučným a sytým hlasem. „Bůh si mne vyvolil k tomu, abych pracoval pro jeho slávu a nehleděl na svoje pozemské tělo. Ten čas, který jsem v této funkci dostal, chci využít až do konce svých dnů.“
„Ale vaše zdraví…“ odvážil se namítnout kardinál. Papež zavrtěl hlavou.
„Moje denní modlitby mne posilují. Nemám sílu, abych cestoval po světě, ale svůj úřad zde chci zastávat co nejdéle.“ Pomalu otočil hlavu k velkému oknu, které vedlo na Svatopetrské náměstí, kypící životem a plné turistů z celého světa. Mnozí z nich zabloudili pohledem na několik nenápadných oken vzadu za balustrádou, kde vlál malý žlutobílý prapor.
„Už jen kvůli těmto poutníkům odpočívat nemohu,“ ukázal ven.
Kardinál se lehce uklonil.
„Pro dnešek máte celkem volný program, mám pro vás několik listin a na odpoledne se k soukromému slyšení objednal pan prezident Gronchi.“
Pius XII se trochu zamračil a nespokojeně se pohnul na svém křesle.
„Co má ten italský lišák zase za lubem. Levicové politiky tu moc rád nevidím…“ Kardinál dovedně skryl svůj úsměv v širokých záhybech rukávu své sutany. Ano, jeho představenému humor stále ještě vydržel.
„A abych nezapomněl, o naléhavou návštěvu mne požádal arcibiskup Belluci. Má pro vás něco zvláštního, o čem byste měl vědět.“
Papež zlehka položil ruku na malou, ohmatanou knihu na stole.
„Belluci, to je přece tajemník vatikánských archivů. Co ten mi chce říci tak důležitého…“
Kardinál se zlehka uklonil. „Jedná se o jakousi zásilku z Londýna, se kterou si neví rady.“
Pius XII sepnul ruce na desce stolu.
„Zvláštní, já si musím poradit s čímkoli mezi nebem a zemí a hlavní archivář si neví rady s nějakým dopisem z Anglie. Dobrá, zavolejte mi ho.“
Kardinál ukázal na vyřezávané dveře kanceláře.
„Stojí za nimi.“
Arcibiskup Belluci, tajemník tajných vatikánských archivů byl menší, kulatý muž s hladce vyholenou tváří, kterému dělalo jisté potíže pokleknout před papežem a podle zvyklostí políbit papežův prsten.
Pius XII mu gestem naznačil, aby se posadil na malou, vyřezávanou stoličku před pracovním stolem.
„Copak se přihodilo, drahý příteli, že jste vážil cestu z hloubi archívu až do mé kanceláře?“prohodil vlídně. „Vypadáte trochu vyděšeně. A to jste určitě ve své funkci viděl už leccos.“
Arcibiskup se ztěžka posadil a bezděčně se zatahal za lalůček levého ucha.
„Promiňte, vaše svatosti, ale je to opravdu nutné. Do archivu, který mám tu čest spravovat, přišla zásilka od mého přítele, profesora Lestera z Londýna.“
„A uvnitř byl dynamit, že?“ hádal papež. V duchu se usmíval.
„Něco podobného. Naštěstí jsem ten balík rozbaloval sám, takže nikdo neví nic o tom, co tam bylo.“
Papež se lehce zamračil.
„Co tedy?“
„Kristův kříž, který před třiceti lety objevila archeologická expedice při vykopávkách v Egyptě.“
„To je sice zajímavé, ale co na tom je tak výbušného?“
Pane,“ arcibiskup pozvedl obě ruce.
„Na kříži je zpodoben ne Kristus, ale úplně jiná a děsivá bytost. Snad ještěr, snad ďábel…“
Pius XII se lehce předklonil a do bledých tváří se mu vrátila červeň.
„Chcete mi tím říci, že máme v držení jakýsi náboženský předmět, který vlastně náboženským předmětem není?“
„Ale, vaše svatosti…“
Papež pokynul hlavou.
„Milý příteli, jděte s pokojem. V archivech, které už tak dlouho spravujete, určitě najdete místo, kam ten kříž uložit. Jsou věci, které je lépe nevědět a když už na ně narazíme, rychle na ně zapomenout. Můžete mi slíbit, že se o ten předmět postaráte k mé spokojenosti?“
Arcibiskup se jakoby napřímil a lehce se pousmál.
„Ano, rozumím vám dokonale, vaše svatosti.“
„A nyní mne, prosím, nechte odpočívat.“
Papež osaměl.
Zahleděl se znovu na sluncem zalité náměstí a v myšlenkách se vrátil do svých dětských let, když jako malý chlapec jezdíval se svými rodiči do vesnice Santa Croce. Právě tam se rozhodl věnovat se kněžské dráze. Jako dnes si pamatoval, když jednoho dne prolezl sklepním okénkem do krypty místního kostela Svatého kříže.
Přesně si pamatoval malý obraz v prostém, dřevěném rámu, opřený o stěnu a v rohu natržený, který namaloval kdosi neznámý. Tři chlapci, sedící v trávě a zaujatě poslouchající jakousi velkou zelenou ještěrku, sedící uprostřed.

Arcibiskup Belucci, správce vatikánských archivů, zemřel na zástavu srdce dvanáct dní po návštěvě u papeže. Téměř okamžitě byl jmenován nový správce.
Papež Pius XII tento den přežil o tři měsíce. O podivném daru z Londýna se nikdy nikomu nezmínil.
Záhadný předmět v podlouhlé bedně, vyložené dřevitou vlnou a zabalený do tmavé látky, uložený v jedné ze sklepních místností archivu byl zapomenut.

Jeruzalém, rok 33 n. l.

I když slunce už skoro zapadalo, přece jen zde, v rozpálených uličkách Jeruzaléma nedaleko pouště bylo téměř nesnesitelné vedro. Přesto bylo rozsáhlé náměstí před Davidovou pevností plné lidí a z davu se ozývaly jednotlivé výkřiky, které se postupem času slévaly v jeden mohutný hlas.
„Vydej nám ho, chceme potrestat ďábla sami…“
Na vyvýšeném místě u vchodu do svého paláce stál štíhlý bezvousý muž s krátce ostříhanými šedými vlasy, oblečený ve sněhobílé tóze, lemované purpurem. Měl založené ruce a bez pohnutí hleděl na shromáždění dole pod sebou.
„Pane,“ tiše promluvil mladý dohola ostříhaný písař s psací tabulkou pod paží. „Ti lidé chtějí smrt, chtějí si vzít život Mesiáše…“
Muž se pomalu otočil.
„Chátra,“ zašeptal pohrdavě. „Ano, ta bytost je hodně jiná než my, ale je moudrá a od ní by bylo možné se leccos naučit. Já, Pilatus Pontius, císařem Tiberiem určený místodržitel Judeje, nemám nic proti ní.“
„Přibít na kříž, přibít na kříž…“ duněl dav.
„Pane, musíte něco udělat…“ mladý písař pobledl a na jeho čele se objevily krůpěje potu.
„Pravda, Bessarione, promluvím k nim,“ rozhodl se Pilát.
Pak učinil ještě jeden krok vpřed a zjevil se rozvášněnému shromáždění. Ozvalo se výhrůžné hučení. Dav se zavlnil. Římští vojáci, stojící na stráži před vchodem do paláce znejistěli a jako na povel položili ruce na jílce svých mečů.
Místodržitel pozvedl obě ruce k nebesům.
„Občané jeruzalémští!“
Nepokoj na rozpáleném prostranství před pevností pomalu utichal.
„Prošetřil jsem vaše obvinění a neshledávám na tomto člověku, ať je jakkoli odlišný, žádný zločin, kterého by se dopustil. Není důvodu k potrestání.“
Výbuch hněvu jakoby rozvibroval vzduch nad Jeruzalémem. Nad rozvášněnými lidmi se objevilo mnoho zaťatých pěstí a jednotlivé výkřiky se slévaly v jedno slovo.
„Smrt, smrt, smrt…“
Bessarion se postavil vedle Piláta.
„Pane, musíte jim vyhovět, jinak začne vzpoura. Co je to jeden život…“
Pilát sklonil hlavu.
„Souhlasím s tebou. Musím nyní učinit těžké rozhodnutí.“ Pokynul jednomu ze svých sluhů, stojících v ústraní paláce.
Přinesli mu velkou kruhovou nádobu, naplněnou vodou.
Pilát do ní ponořil ruce a promnul si je. Pak je znovu zvedl a otočil mokrými dlaněmi směrem ke shromážděným lidem.
„ Nejsem vinen krví tohoto a myji si ruce své!“
„Jeho krev nechť přejde na nás a naše děti,“ začalo se ozývat z davu.
„Je váš,“ zakončil Pilát a rychle se otočil. Z levého oka mu ukápla osamělá slza.

Ulicemi Jeruzaléma šel podivný průvod. V jeho čele se potácela zvláštní bytost, podobná nejspíše velké ještěrce. Nesla velký dřevěný kříž a z mnoha ran na jejím těle vytékala červenošedá krev. Dav v ulicích pokřikoval jak smyslů zbavený a římští vojáci, jdoucí jako stráž okolo dělali jen málo pro to, aby lid udrželi…
V podvečer toho dne byly na vrchu nad Jeruzalémem, zvaným Golgota vztyčeny tři kříže s třemi odsouzenci. Ten uprostřed byl úplně jiný. Někdo, kdo byl vyslán, aby šířil moudrost a vzdělanost, ale nebyl pochopen…

„Je zvláštní a nepochopitelné, čeho jsme tu byli svědky,“ tiše promluvil muž v hnědém dlouhém rouchu s dlouhými vousy a rozevlátými dlouhými vlasy, který stál v bouřícím davu a pravou rukou si zakrýval oči.
„Náš učitel, rádce a přítel… Co na tom, že se od nás odlišoval. Byl moudrý a přátelský. Jesh-ua z rodu Mesh-iah. To jméno nesmí být zapomenuto…“
„Co chceš udělat, Petře?“ stejně tiše odpověděl jeho bratr Jakub, stojící vedle něj. „Jak můžeme ještě něco učinit pro našeho nebohého Mistra?“
Petr zvedl pravou ruku jakoby k přísaze.
„Vše, co jsme slyšeli od něj a zažili spolu za těch několik let je nutno zachovat pro dny příští. Sepíšu všechno, co bylo.“
Jeho bratr se na něj otočil a zavrtěl hlavou.
„Přece nemůžeš…“
„Neměj strach,“pousmál se Petr. “ Ještě dnes odejdu z tohoto hříšného města tam, kde bude bezpečno. Mám dobré známé v Antiochii, tam se uchýlím a budu se modlit a psát.“
„Ale…“
„Změním tvář a jméno našeho Mistra a vytvořím dílo, které přetrvá věky…“ Jeho tvář zářila v zapadajícím slunci.
„Čím dřív odejdu, tím lépe. Jakube, nezapomenu na tebe.“ Ohlédl se ještě jednou na tři kříže na temeni kopce.
„Buď silný.“ A zmizel v davu, který stále zůstával jako u vytržení…

Oběžná dráha ve výšce 358 kilometrů nad planetou Země


„Myslím, že tenkrát nebyl dobrý nápad, vyslat dolů na planetu právě někoho z rasy Mesh-iah, aby tam šířil vzdělanost,“ promluvil šedivý muž s dlouhými vousy v bílé volně střižené říze.
„Ale První, přece tu akci kdysi schválila celá vědecká rada a určila rasu Mesh-iah nejvhodnější k tomuto úkolu.“ Tak promluvil jeho mladší, stejně oblečený soused, sedící po jeho pravici.
První pozvedl ruku.
„Máš sice pravdu, Čtrnáctý, ale podcenili jsme situaci dole. Netušili jsme, že bytosti na této planetě netouží po poznání a odmítají kohokoli, kdo vyhlíží jinak, než oni.“
„A co se tedy opravdu stalo a co je s Jesh-uou?“ Muž na levé straně stolu stiskl knoflík na stolní desce.
„Podívej se, Sedmý, tenhle záznam je nejnovější, který jsme dostali.“
Na protější zdi kabiny zmizel znak výpravy, kruh, probodnutý dvěma šípy a stěna se rozzářila modrozeleným světlem.
„Neuvěřitelné,“ vydechl Sedmý potichu.
Podrobný záznam zřetelně ukazoval snímání zmučeného Jesh-uy z kříže, rituální omývání a balení do pohřebního plátna.
„Kam ho odnesli?“ zeptala se Čtvrtá, jedna ze dvou žen v Nejvyšší radě.
„Do jakési jeskyně…“
„A je mrtev?“ Sedmý pokrčil rameny.
„Naše senzory hlásí jakousi nezřetelnou životní sílu, ale takto na dálku…“
První vstal.
„Musíme dolů, zachráníme ho a uzdravíme, za to, co prožil, si to zaslouží.“
Rozhlédl se.
„Připravte se, Šestý a Sedmý a Desátý. Dělejte, co musíte, a přiveďte zpět Jesh-uu. Tato planeta si ještě dlouho nezaslouží pokrok, moudrost a vědění…“

Když svítalo sobotní jitro, přišel dav z Jeruzaléma a z okolí, aby viděli zapečetěný hrob. V noci, kdy svítal Den Páně, zatímco byli na stráži vždy dva vojáci, zazněl z nebe mocný hlas. A spatřili, jak se otevřela nebesa a jak odtud sestupují tři muži ve veliké záři a blíží se k hrobu. A onen kámen přivalený ke dveřím se sám odvalil stranou, hrob se otevřel a všichni tři mladíci vešli.
Když to oni vojáci spatřili, probudili setníka a starší. I oni tam byli na stráži. Zatímco vyprávěli, co spatřili, viděli zase vycházet z hrobu tři muže, dva podpírali jednoho podivného a kříž je následoval a hlavy těch dvou sahaly až k nebi a hlava toho, kterého vedli za ruku, přesahovala nebesa.
Ženy přišly za ním, našly otevřený hrob, a když přistoupily blíže, naklonily se a vidí, že uprostřed hrobu sedí jakýsi krásný mladíček, oblečený v zářící šat, který jim řekl: "Proč jste přišly? Koho hledáte? Snad ne onoho ukřižovaného? Vstal a odešel. Jestli tomu nevěříte, skloňte se a podívejte se na místo, kde ležel, že tam není, vstal totiž a odešel tam, odkud byl vyslán."

Petrovo evangelium, XI – XIII.
Církev je nikdy neuznala jako oficiální text Bible.

A tady končí veškeré zmínky o bytosti jménem Jesh-ua z rasy Mesh-iah, která zasáhla do dějin naší Země. Všechny pozdější texty se zmiňují o krásném dlouhovlasém a vousatém muži…




Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Jerry, jako tvůj obdivovatel jsem poněkud neukojen... Zase se to dobře četlo, jsou tam zajímavé postavy a hlavní myšlenka se mi docela zamlouvá. Ale je tam na můj vkus moc informací, které moji pozornost odtahují zbytečně stranou a hlavně díky nim očekávám jiný vývoj. Samozřejmě je fajn, když spisovatel naznačí nějaký směr, čtenář se ho chytne a pak se ukáže, že to bylo trošičku jinak, ale logicky to navazuje na ty náznaky. Což v tomhle zrovna není. Nečetl jsem to znova celé, ale vrátil jsem se aspoň ke dvěma místům, jestli si je pamatuji správně. A tohle mě nejvíc ruší:
    - Úplně na začátku vytvoříš záhadu - vězení v Egyptě, kde se takové věci prý nepoužívaly a kříž, který prý není nic divného ani v před křestanské době
    - Ve sklepení univerzity se sami zabouchnou dveře, s kterými se jinak těžce pohybuje a v místnosti se ochladí - pro mě je to odkaz na nějaké nadpřirozeno.

    No a ve výsledku je to "jen" ježíš coby ještěrka a ještě je to mimozemšťan? To mě docela zklamalo. Ty narážky totiž slibovaly něco jiného. Nebo mi to tak aspon přišlo. Čekal jsem nějaký prastarý kult, třeba odhalení, že po zemi chodili lidé nejen jako potomci opic, ale i dinosaurů (plazů) nebo něco podobného. Ale kdyby tam nebyly ty náznaky nečeho jiného, tak byl celek fajn. Ikdyž ani pak by mi to asi nepřišlo úplně originální, různé náhrady Ježíše tu už byly.

    Doufám, že jsem nebyl moc nepříjemný, jen jsem popsal své pocity z díla.

    A ty mimozemšťani mi připoměli - kdy bude pokračování San Felipe? ;)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    upraveno 9. květen 2016
    Díky za plusy i mínusy. Já vím, že jsem tam naznačil spoustu nějakých nedotažených věcí. Ale, pořád mám takový pocit, že tohle téma je natolik výživné, že by se dalo pokračovat. Proto egyptské vězení, proto cosi záhadného ve sklepení muzea. Takže, ještě jsem neskončil... :) Možná i proto podivný název - Prolog...
    I na něco jako potomky dinosaurů jsem myslel, ale zase by mi tam nesedlo vzkříšení a povstání z hrobu... Ono je to docela složité... ;) Nicméně, určitě se k tomu vrátím a ty náznaky budiž brány jako pootevřená vrátka...
    San Felipe... Díky za připomenutí, opravdu jsem svoje oblíbence trochu zanedbával. Brzy popojedu a už se pomalu blížím k efektnímu závěru. ;)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Tak jsem si to, Jerry, hodila do čtečky a přečetla na několikrát před spaním. Na Bartoničce jsi mě dost navnadil a prolog prologu už jsem četla ještě před Bartoničkou, tak jsem byla zvědavá. :)
    Myslím, že za rozuzlení zápletky by se nemusel stydět ani pan Daniken. :smirk: On něco podobného tvrdí ve svých knihách a má pro to spoustu důkazů, tak mi čtení tvé povídky neustále připomínalo jeho díla.
    Povídka se četla sama, bylo to jaksepatří napínavé a také se mi dost zamlouvalo zasazení v minulém století. Dnes už by to nemělo tu správnou atmosféru, každý by hned vytáhl smartphone a googlil by info o křížích a dávných expedicích do Egypta. :)
    Možná bych ale, jak naznačuje Zdeněk, víc rozpracovala právě ty záhadné náznaky, které jako by vyznívají do prázdna. Je to škoda, protože právě díky tomu, že jsem byla zvědavá, jak se to všechno složí dohromady, jsem povídku četla jedním dechem. Nakonec se ale nedozvíme, co kříž dělal právě v Egyptě a právě na daném místě, a kdo že to vraždí všechny, kteří se dozví víc, než by měli. Myslím, že by nějaká další podkapitolka neuškodila, právě naopak. ;)
    Jinak díky za zajímavé počtení, Jerry. ;)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Markétko, díky za hodnocení, tak jsem zvednul nos nahoru, že jsem srovnáván s panem Erichem... :D a ty výtky samozřejmě beru, taky se mi to zdá trochu nedodělané. Ale jak jsem se rozepsal, začalo mi tam naskakovat tolik dalších zápletek, že jsem alespoň nějaké z nich naznačil. Takže se neboj, všechno už je projektované a budu rozpracovávat i další tajemnosti, jaksi paralelně. Tam už se nebude jednat o Jesh-uu z rasy Mes-iah :) ale opravdu nahodím svoje vysvětlení dalších záhad, které tam jsou. Tedy tajemné egyptské starověké vězení, titanový kříž v Egyptě za času faraonů, záhada vánku ve sklepení Britského muzea. A zaručeně se zase zamotám do dalších tajuplností. Tak a zrovna teď mne něco napadlo... :)
    V tom je právě krása amatérského psaní, že můžu řádit na křídlech fantazie...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    S tím panem Danikenem to tak neber, jen mě to několikrát blesklo hlavou. Ty narozdíl od něj netvrdíš, že se to stalo, je to jen fikce. :smirk:
    Super, budu se těšit na další záhady z tvého pera. :wink:
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak jsem si prolog přečetl jako celek. Musím se přiklonit k názoru, že je nakousnuta sousta věcí, vytvořeno spoustu otázek, ale také spousta věcí nedořešena a nerozpracována (přestože by si svůj prostor zasloužila)

    Nastíněnému příběhu by slušela podoba delšího literárního útvaru, postupné odhalované pozadí. Myslím, že by bylo fajn to celé ještě rozpracovat. :)

    A přestože jsme měl sem tam k nějakým částem konkrétní připomínku, přidám i tři tady (jako příklad na co bys ještě mohl dát pozor, dle mého):
    která měla chránit cosi uvnitř proti úniku ven - přeformuloval bych spíš na: která měla zabránit něčemu uvnitř dostat se ven.

    Doširoka otevřené sírově žluté oči a ústa dokořán otevřená v němém výkřiku.
    - doširoka otevřená, dokořán otevřena - opakování

    Celek působil děsivě a profesora Ebberlyho nejvíc vystrašila jeho celková póza na kříži. - to že to působilo děsivě je jasné už z reakcí okolí, netřeba opakovat.

    Takže se přimlouvám určitě za rozpracování příběhu. Rád se začtu. :)

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jasně, dopracuji a rozšířím, je tu spousta otazníků, které si zaslouží být vysvětleny.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    To by bylo super. :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Určitě, budou i další části, se stejnými nebo dalšími postavami a s liniemi, vedoucími k jiným zápletkám. Na tom se zaručeně vyřádím... >:)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    No, konečně jsem se urval od práce a mohl si to v klidu přečíst celé. Přiznám se, že mi alternativní výklady víry moc nesedí, jakkoliv bych si příběhy z biblické doby, nebo s tou dobou související, rád přečetl. Spíš bych taky očekával jiný závěr, než že Ježíš byl vlastně ještěr. Čekal jsem to prostě jinak už podle událostí v tom sklepě a v souvislosti s katastrofami, které ty lidi potkávaly...
    Ale výsadou autora je napsat příběh podle svého.
    Nicméně jsem to přečetl od začátku do konce jedním dechem a bylo to chytlavé. Má to atmosféru a člověk se do ní rád položí.
    Nějaké drobnosti se tam asi najdou, ale hlavní je vždy vypravěčské umění a to tam je.
    Takže se mi to líbilo.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Willi, díky. V podstatě jsi řekl to, co jsem si myslel i já při psaní. Možná, že jsem opravdu trochu zafabuloval a výsledek povídání je jisté zklamání. Ale jsem rád, že sis v tom něco našel, početl si, třeba se přenesl do jiné doby a zaujalo to. Jiné ambice jsem opravdu neměl, naopak, u psaní jsem se hodně bavil a kupodivu, nejvíc mi šel ten závěr. Stejně platí, že se k tomu námětu jednou vrátím a doplním nahozené otázky.
    Biblická doba je jednou z mých oblíbených a rád mám i takové to - Co by kdyby. Takže třeba možná...
    Ještě jednou děkuji za vlídnou kritiku.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.