Had

Už jako malá jsem si všimla, jak moc jsme někteří nepovedení. Zatímco děti okolo vyrůstaly ověnčeny láskou, já se stala dospělou už ve čtyřech letech, když jsem místo starostem malé dívenky musela čelit mrazivému světu plnému křiku. Rodiče mi k psaní domácích úkolů vytvářely zvukovou kulisu nekonečných hádek a nutili mě probouzet se do rán, kdy jsem si netroufala odhadovat, jestli bude líp.
Nikdy nebylo.
Jedna ze studených vzpomínek ve mne žije dodnes. Pár dní po mých pátých narozeninách matka znovu štkavě plakala a zároveň po otci házela nádobí, jako se to děje většinou jen ve filmech. Nejsem si jistá, proč tak činila. Připadalo mi to tehdy ponižující a dnes to nemohu považovat za nic jiného než pouhé plýtvání pro efekt. Možná toužila ukázat, jak moc je její nitro už mrtvé, když nemá problém zničit i to jediné, na čem jí záleželo – krásný svatební porcelán, kterého se babička v rámci tradice vzdala.
Jenže letící hrnek zničehonic zasáhl tátu přímo do spánku. Střepy odletěly a zanechaly za sebou krvavou stopu. Pět vteřin se nic nedělo a dle mého názoru oba z aktérů přemýšleli, jak se zachovat. Matka nakonec starostlivě přikročila k manželovi, aby zkontrolovala způsobené zranění, zcela zapomínajíc na hádku. Avšak než stačilo dojít k vřelému usmíření, políbila ji otcova pěst a bylo po všem. Její laskavé a provinilé gesto se rozplynulo ve vzduchu, zostuzeno surovým činem.
Já stála na schodech a páteř mi zmrzla. Otec – právník, jenž nevyšel nikdy z domu, aniž by vypadal jako pravý gentleman – klidně uhodil svou ženu, zatímco denně pokrytecky bojoval právě proti jemu podobným. Matka – učitelka, která byla ve třídě žactvu vzorem a zastávala dominantní, příkladný postoj – nyní ležela schoulená na linoleu.
Nečinně jsem naší rodinné mizérii přihlížela, dokud jsem se v osmnácti nesbalila a nenechala matku, aby se s tím vypořádala sama. Když jsem se s ní občas setkala na šálek kávy, očima jsem se jejím modřinám vyhýbala. Nechtěla jsem znovu spadnout do minulosti. Byla jsem zbabělá. Ubíhala léta a já se u vroucího hrnku tmavé břečky objevovala míň a míň. Ignorovala jsem tu všední krutost, jež mne prakticky vychovala a která tak štědře rozdávala barvy matčině kůži. Najednou jsem se zamilovala, vdala a zaslepila svůj úsudek.
Když jsem po roce manželství také jednou spočinula na podlaze s pramínkem krve řinoucím se z úst, napadlo mě, že jsem si to možná zasloužila. Tak silně jsem se stranila svému starému životu, až jsem si nevšimla, že stejné zlo zakořenilo i v tom novém a jen čekalo na vhodnou chvíli k vybujení.
Sbalila bych se a odešla znovu, nebýt toho, že jsem týden po prvním incidentu zjistila, že jsem těhotná. A světe div se, pokušení stát se matkou, chuť mít jakési poslání, které mi tak zoufale chybělo, a naděje, že mi dítě do domova vrátí mír – obojí bylo silnější než manželovy pohlavky.
A tak jsem porodila.
Jenže každý den jsem se stávala svědkem situací, kdy se syn vymykal normálnímu chování. V šesti letech mu omezená slovní zásoba působila potíže poskládat dohromady smysluplnou větu, a když už naše konverzace trvala déle než minutu, byla na vině spíše jeho neschopnost vstřebávat informace a vyjadřovat se. Podezřívavost mne přemohla, navštívili jsme lékařské vyšetření, kde jsem se dozvěděla, že se jeho IQ pohybuje značně pod průměrem. Doktor mi sdělil, že příčin může být několik. Často genetická dispozice, ale dokonce i stres matky během těhotenství, nemluvě o úrazech. V hlavě se mi při těch slovech promítlo, jak jsem bouchala hlavou o zeď, narážela do nábytku okolo a každý večer padala na kuchyňské dlaždice.
Dny plynuly, zatímco jsem občas v noci, když mě spánek odmítal pojmout za svou, přemýšlela nad tím, jak by asi vypadal život, kdybych ve své kleci našla štěrbinu, jíž bych se dokázala protáhnout. Styděla jsem se za podobné myšlenky, za to, že se kvůli nim propadám do hlubiny nejhorších matek světa, a proto jsem se občas snažila vyplavit z hlavy temno pomocí lahve vodky, avšak nepomáhalo to.
Úplně nejhorší chvíle ale nastaly, jakmile se syn ve své pubertě začal zajímat, proč obden maminka pláče v koupelně. Jeho mozek malého dítěte nechápal, jak lehce se někdy dvě osoby začnou navzájem ničit. Nerozuměl tomu, že pod matčiným pudrem vězí pečlivě zamaskovaný vztek tatínka. Připomínal mi mě samotnou. Pětileté stvoření, jež stojí ztuhlé na schodech a nechápavě přihlíží přeměně vlastní rodiny v psychologické drama o nekonečném počtu dějství.
Stála jsem před rozhodnutím, jestli by nebylo lepší vysvětlit mu, jak snadné je v lidské bytosti probudit démony, jak si musí dát pozor na zlo, které se dřív nebo později svými drápky ozve v nitru každého z nás.
„Je to má vina! Popletla jsem mu svými řečmi hlavu!“
Na policejní stanici byla zima a tma. Místnost páchla úzkostí a její klaustrofobický vzhled mne mačkal ze všech stran.
„Madam, uklidněte se,“ zpražil mě policista.
Nervózně jsem nehtem sloupla kousek laku ze stolu před sebou.
„Řekněte mi, proč jste nic nenahlásila dříve?“
Výslech trval už dobrou půlhodinu. Hlava mi třeštila z neustálého bubnování strážníkových prstů do psacího stroje, zatímco jsem v kabelce prosebně svírala placatku.
„Já… kdybych o manželovu chování někomu řekla, riskovala bych, že na péči o syna zůstanu sama. Pochopte, nestačila bych na to.“
Věnoval mi krátký pohled a já vytušila, že mne jen považuje za další naivní ženušku, co se raději nechá zmalovat vlastním manželem, než aby se musela živit sama. Pár krátkých bouchnutí a stvrdil mou stupiditu na papír. Pálily mě oči, a když jsem zamrkala, na stole se objevily mokré skvrny.
„Zhruba před půl hodinou jsme z vašeho syna sice dostali doznání, ale potřebujeme si vyslechnout i vaši verzi.“
Přikývla jsem a utřela slzy do rukávu. V krku mi hořelo a chvíli ticho v místnosti lámal jen tikot hodin na stěně. Otřásla jsem se a přitáhla si k tělu vlněný svetr.
„Manžel se vrátil z práce. To bylo zhruba ve čtyři hodiny. Zrovna jsem v ložnici povlékala postele, když jsem zaslechla jeho křik. Vyběhla jsem z pokoje a ze schodů spatřila tělo v kaluži krve. V rohu místnosti stál syn s nožem v ruce a ptal se, proč se táta nehýbe-“ zlomil se mi hlas.
„Pak jste nás zavolala?“
„A-ano.“
„Pokusil se váš syn napadnout i vás?“
„Ne! On by mi nikdy neublížil! Snažil se mě chránit… jen nechápe, jak špatný způsob k tomu zvolil.“
„To jistě ne,“ opáčil muž, posledními klepnutími uzavřel mou výpověď a byl konec.
Vyklopýtala jsem ven s oblečením smáčeným smutkem a nastoupila do auta. Myslí mi rachotila předešlá slova, vpalovala se do mě a rozbíjela mě na kousky.
„Není to tvá vina,“ šeptala jsem si už potřetí.
Zapnula jsem rádio a jen apaticky civěla z okna s Fleetwood Mac v pozadí. Na volantu se leskly zpocené otisky mých prstů.
Není to tvá vina.
Pokaždé uměl pronést ta správná slova, která cizí uši uspokojila. Zřejmě tak učinil dnes nevědomky, nechápaje okolní skutečnosti a možné následky. Třeba se domníval, že jakmile přizná vraždu otce, policejní auto jej odveze zpět k domácím úkolům.
Musela jsem se kousnout do dlaně, abych nezačala křičet na všechny strany.
Protože tohle ženy jako já občas udělat musí. Zvolit štěrbinu ke svobodě. Možná kdybych vzala život do svých rukou dřív, našla bych si jinou. Čistší. Takovou, z níž bych nevylezla jako slizký had, jako bytost, jejíž nespokojená část čekala příliš dlouho, až mne zvrátila.
Hráz mezi příčetností a šílenstvím se prolomí. Jako elektrický zkrat v duši zhasne kontrola nad tělem. Chvíli připravujete večeři a pak mrknutím oka vaše ruka vězí v manželově těle, zatímco jako hromosvod vede vnitřní mizérii ven. A protože se podobným činem zažehne jiskra ještě větší zvrhlosti, nebude vám stačit sundat si okovy jen z jedné nohy.
Vnutit svou verzi reality slabomyslnému půjde snadno. Jeho nechápavý pohled, s nímž můžete tak neřestně manipulovat, z vás však vysaje poslední špetku lidskosti. Teprve když vložíte zakrvácený nůž do teplé dlaně patnáctiletého s mozkem dítěte, teprve když vytočíte číslo policie a vyděšeně oznámíte, že jste se stala svědkem manželovy vraždy, teprve pak vám dojde, jak moc jste špatná matka. A jak moc by najednou bylo pro celou rodinu bezpečnější, kdyby hlavním rysem vašich chyb ještě pořád byla pouhá nečinnost.

Komentáře

  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Hodně dobrý, krásně to graduje.
    A hodně mě to vtáhlo, ikdyž to může být i tím, že k tomuhle tématu mám relativně blízko. A líbí se mi i konec. Sice je smutný, že to hodila na syna, ale zabitím manžela udělala svět zase o něco lepším místem ;)
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Ahoj, příběh jako takový se mi líbil. U zpracování bych pár subjektivních postřehů měl. Podle mě by se dalo vyhnout spoustě přivlastňovacích zájmen (mých, jeho, její apod. jde na mnoha místech vypustit).

    Také bych si dal pozor hned v úvodu na věk hrdinky - já se stala dospělou už ve čtyřech letech… že ji dělali kulisu k domácím úkolům… a že jedna vzpomínka je vázaná k pěti letům… - tohle dohromady nefunguje…. (domácí úkoly určitě dělala až ve škole - tedy ji muselo být víc než 6… takže jakoby příběhově v jednom odstavci odkazuješ na 4 roky pak 6 a více let a pak zase na 5 let…) Celé bych to tedy sjednotil třeba na 6 či 7 let - to že se stala dospělou, to o křiku při psaní úloh i tu vzpomínku.

    Místy se mi to zdálo trochu krkolomné či něco zbytečně navíc. Např: matka znovu štkavě plakala a zároveň po otci házela nádobí, jako se to děje většinou jen ve filmech. - tady mi přijde zbytečné konstatování, jako se děje ve filmech…

    Jinak ale příběh fajn, s myšlenkou i vygradováním. :-)
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Zajímavý a silný příběh, konečná myšlenka, gradace...

    Jak už řekl Mirek, pár postřehů by tam bylo, myslím, že je dobře vystihl. Mně osobně trochu nesedl ten dlouhý obecný úvod. Určitě má v textu důležitou funkci, jen mi to přišlo jako takové povídání a samotná akce přišla později. Jakmile ses dostal k přítomnosti a k dialogu, hned mě to začalo víc bavit.

    Osobně bych možná situovala celou povídku jinak, přítomnost v policejní stanici a mezi tím flashbacky do jejího dětství, ale nevím, jestli by to fungovalo.

    Každopádně palec nahoru :smile:
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • KatchenkaKatchenka Komentářů: 5
    Ahoj,
    mě se moc líbila první věta. Kvůli ní jsem četla dál. Pointa je krutá a skvělá, nečekaná. Šlape to :-) Jen ten jazyk mi občas přijde také trochu moc krkolomný. Na můj vkus je tam moc přirovnání, která zastiňují vlastní obsah textu.
    Můj návrh na dolpnění by byla jedna, dvě věty o jejím vztahu k tomu synovi. Má sice nižší IQ, ale nikde tam neni větší zmínka o tom, jak moc je jí na obtíž, nebo že ho nemá ráda a proč... že matka pošle takhle svého syna do kriminálu je hodně nezvyklý čin. Proto bych ho v textu ještě víc odůvodnila.
  • katjakatja Komentářů: 16
    Brr, z toho až mrazí. Je to hodně kruté a syrové, ale pointa dobrá, skvěle to graduje a má to sílu.
    Taky se mi nezdálo to přeskakování u věku - napřed u té hlavní hrdinky na začátku a pak i u toho syna - byl v pubertě nebo mu bylo šest nebo kolik vlastně? Jasně, na konci se dozvíme, že 15, ale mentálně 5.
    Je strašidelné jak blízko to má k realitě. Prostě hrůza - teda obsah - ne forma!!! (O: Zpracování je skvělé.
    Katherine Luka
  • O ten pocit mrazení v zádech, syrovosti a krutosti právě šlo. Co se týče nesrovnalostí - žádné se v mé hlavě v průběhu psaní neobjevovaly, takže je vidím až teď. Díky za vypíchnutí :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.