Země čtyř mocí

kristynka13kristynka13 Komentářů: 32
upraveno 3. duben 2016 v Dlouhodobé projekty
  1. kapitola
DÁREK OD KOHOSI

Starší žena se šedými vlasy zabouchla dveře, které zavrzaly. Odešla jako každé úterý a někdy i sobotu se svou dlouholetou kamarádkou na kávu a zákusek do kavárny za rohem. Elis tam s babičkou také několikrát byla. Mají tam skvělé ovocné, ale i čokoládové dortíky, které obě milují.

Mimochodem Elisina babička také výborně peče. Z prach obyčejných ingrediencí dokáže vykouzlit skvělé drobenkové koláče, bublaniny a další pochoutky, po kterých se následně jen zapráší.

Dnešek ale není jen obyčejné úterý. Dnešek je něčím výjimečný. Elis má narozeniny. Už osmé. Neočekávala žádné dárky za spoustu peněz. Babička obvykle upeče nějaký koláč, na kterém si pak společně pochutnají. Není totiž příliš bohatá, ale za to má zlaté srdce. Třeba si nějaké peníze našetřila a teď ji překvapí... Uvidíme.

Zatím ale má od babičky zadané nějaké úkoly, jako zalít květiny nebo setřít prach z knihovny. Eilsina babička si na knihách vždycky zakládala a lpěla. ,,Je v nich veškeré moudro,“ říkávala, když jí chovala nebo četla pohádku před spaním.

Najednou se ozval domovní zvonek. Že už by tu byla babička? Tak brzo, vždyť teď odšla a má přeci klíče. Elis nevěděla, co má dělat. Vyhlédla z okna a spatřila poštovní vůz i s mladou pošťačkou, která právě zvonila u jejich dveří. Když nic neudělám, za chvilku hodí poštu dovnitř a odjede, pomyslela si. Takže raději ani nedutala.

Když si byla jistá, že zásilka byla vhozena dovnitř a pošťačka odjela, vykoukla z kuchyně do předsíně. Před vchodovými dveřmi byla hromádka obálek a jeden balík. Ten byl zabalen do stříbrného papíru a převázaný lesklou stříbrnou stuhou, na které byla upevněna cedulka. Když se odvážila a přicupitala blíž, zjistila, že je nadepsán jejím jménem a je zde také přání k narozeninám. To hlásalo: ,,Pro Elis, k jejím osmým narozeninám… Vše nejlepší!“ Z druhé strany bylo opět její jméno a jejich adresa.

Elis věděla, že by měla počkat na babičku, ale zvědavost jí nedala. Popadla dárek a utíkala do pokoje, jako by si myslela, že jí někdo uvidí a bude se zlobit. Tam usedla na svou postel a pohlédla na hodiny. Babička je pryč teprve půl hodiny, takže jestli to bude jako vždy, což předpokládala, nevrátí se dříve, něž za hodinu, uvědomila si. Měla dost času. Rozvázala mašli, a rozbalila dárek.

Kniha. Tím nečekaným dárkem od kohosi byla kniha. Bichle, která má nejspíš tisíce stran, ale ty nebyly očíslovány, takže si nebyla jistá. Stránky byly z velmi jemného, mírně zažloutlého papíru, v deskách z tmavě hnědé kůže. Rozevřela ji. Náhle si uvědomila, že musí být hodně stará. Na první stránce bylo černým inkoustem a ozdobným písmem napsáno DENÍK a pod ním stálo dvanáct jmen, nejspíše předchozích vlastníku knihy, kterou právě ona teď držela v ruce. Jako poslední ze jmen, úplně dole, bylo jméno jejího otce, který je už nejspíš šest let po smrti, tedy alespoň to říkala její babička. Ta jí vychovává právě od jejích dvou let. Bodlo jí u srdce a stáhl se jí žaludek, i když si tátu nepamatoval, stejně jako mámu.

Máma zemřela při porodu. Táta zmizel o dva roky později. Jeho tělo nikdy nenašli. Možná jen zmizel. V tom případě by ho šla hledat klidně na kraj světa. O tom ale mohla přemýšlet jindy, teď se musí soustředit na knihu, než přijde babička.

Už chtěla stránku otočit, když si všimla černého inkoustu, který se začal objevovat. Vypadalo to jako by začal prosakovat skrze stánku a formoval se do zdobných písmen. Během několika okamžiků bylo pod jménem jejího otce i její jméno, Elis Waterfallová. Srdce jí poskočila. Začala si připadat důležitá.

Když jí pohled na první stránku omrzel, což trvalo docela dlouho, obrátila list.

Zde bylo jméno prvního vlastníka knihy. Byl to Jack Minwart. Pod jménem bylo také datum narození a úmrtí. Při pohledu na data nevěřila svým očím. On žil bez mála dvěstěpadesátdevět let! Jak se takového věku mohl vůbec dožít?! Musí to být nejstarší člověk v dějinách lidstva! Nebo jsou i ostatní její předkové takhle staří? To by pak znamenalo, že by se takového věku mohla dožít i ona. Nejprve se Elis zděsila, že bude na světě tak dlouho, ale na druhou stranu tu zase bude dostatečně dlouho, aby si to pořádně užila, což také není na škodu. Vždyť být tu téměř třista let, to by si přála spousta lidí.

Rychle začala listovat knihou a snažila se najít nějakého dalšího z jejích předků. Zdálo se ale, že první část DENÍKU je snad nekonečná.

Když konečně nalistovala dalšího předka, její obavy se naplnily. Tenhle žil dokonce třistajeden a půl roku! Je něco takového vůbec možné?! Není to jen něčí hloupý žert?! Možná, že by za to byla i ráda.

Při listování si všimla, že v knize jsou zapsány jen některé, důležité, dny ze života jejích předků.

Zamyšleně vzhlédla od knížky a všimla si hodin, které napovídaly, že babička je pryč bezmála dvě hodiny. Zpanikařila. Vždyť už mohla dávno přijít a načapat ji, jak rozbalila balík, sice určený pro ni, ale stejně s tím měla počkat. Měla štěstí, ale teď mohla každou chvílí přijít.

Má knihu před babičkou skrýt? O tom se zřejmě rozhodla už dávno. ,,Samozřejmě!“ Jinak by se babička určitě rozčílila a mohlo by se jí udělat špatně. Nebo by ji dokonce mohla ranit mrtvice. Tomu chtěla Elis předejít, protože doktor babičce řekl, že se rozčilovat nesmí, jinak by to pro ni mohlo dopadnout špatně.

Teď je tu ale ještě druhá otázka. Kam knihu skrýt? To už je horší. Elis totiž nemá žádné své šuplíky natož zamykací skřínku. Má jen polici s učebnicemi a sešity ze školy a tam by tu knihu babička určitě našla. Také pod polštář jí schovat asi není nejlepší nápad, protože povlečení se často mění.

Zbyla jediná a asi nejlepší varianta. Schová ji pod postel. Tam je spousta krabic, do kterých se babička dívá jen velmi zřídka. Vytáhla jednu ze zaprášených krabic. Pak doběla do kuchyně pro utěrku. Těch má babička mnoho, a tak doufala, že si jejího zmizení nevšimne. Knihu do ní zabalila a schovala ji pod nějké staré papíry. Bylo by totiž podezželé, kdyby mezi zaprášenými předměty byla tato sice stará kniha, ale zato nezaprášená.

Najednou se ozvaly vchodové dveře a v nich stála Elisina babička. Jen tak tak stihla vyběhnout z pokoje zpět do kuchyně. To bylo o fous.

,,Kde pak je moje malá oslavenkyně?“ vítala ji babička, jako by bylo složité ji najít v jejich domku se dvěma pokoji, kuchyní, předsíní a koupelnou. Ještě mají malý sklep, ale tam Elis nikdy sama nechodí a malou garáží, kde má babička kolo ještě po její mámě, starou sekačku na trávu a další náčiní na udržování jejich malé zahrady se dvěma záhonky. V jednom je zasazeno několik druhů květin a v druhé pěstují mrkev, ředkvičky a jinou zeleninu. Elis jí ale stejně skočila do náruče a tvářila se, jako by nedostala žádný dárek od někoho cizího, ve kterém byla kniha.

,,Ani nevíš, koho jsem potkala cestou,“ vyhrkne babička vzápětí a tváří se tajemně. Elisina babička často potkává různé své bývalé i stávající kamarádky, ale nikdy kolem toho nedělá tajemno. Takhle se chová, když babička potká nějakou její spolužačku, o které si myslí, že je její kamarádka.

,,Jdu si takhle po ulici,“ pokračuje babička. ,,A koho nevidím. Naproti mně jde tvoje spolužačka,“ to bylo Elis jasné, ale jaká? ,,Stephanie se svými rodiči, tváří se velmi přátelsky, slušně pozdraví, a tak jsem se nezdráhala jí říci, že máš dnes narozeniny.“ dokončí větu babička.

Elis pomalu začala blednout, ale babička pokračovala, protože se zouvala a Elisina blednoucího obličeje si nevšimla. ,, A tak jsem si říkala, že by bylo pěkné překvapení, kdyby k nám přišla na svačinu a vy jste si popovídali a pohráli. Nemyslíš?“ Tentokrát už babička pohlédla Elis do obličeje. Byla zřejmě bledě zelená, protože babička vyhrkla: ,,Není ti špatně?“

Ne, chtělo se jí křičet a odpovědět tak na obě babiččiny otázky zároveň, ale nebyla schopna slova.

Se Stephanie sice chodí do třídy, ale je to snad její největší nepřítel! Věčně se jí směje, přede všemi pomlouvá a obrací proti ní snad každého, kdo o ní jen okem zavadí nebo se s ní, dokonce začne bavit.

Jako zrovna včera. Stephanie po ní při testu z matematiky házela kuličky z papíru. Elis je chtěla uklidit do penálu a o přestávce vyhodit, ale zrovna, když si jednu z nich chtěla strčit do penálu, zpozorovala to paní učitelka, kterou má Elis celkem ráda a zatím s ní byla v celkem dobrém vztahu. Nejspíš si myslela, že je to tahák.

Došla až k její lavici a spustila rozlíceně: ,,Tak tohle bych od tebe teda nikdy nečekala…něco takového…Klesla jsi u mě, Elis!“ Když se vracela zpět ke katedře s Elisinou písemkou v jedné ruce a kuličkou papíru od Stephanie ve druhé ruce, stále si potichu opakovala: ,,Něco takového…a Elis,“ a kroutila při tom hlavou. Elis chtěla říct něco na svou obranu, ale úplně jí vyschlo v krku a slov se jí nedostávalo.

Všichni viděli, jak to bylo, ale nejspíše dostali strach, jednak ze Stephanie a její party, jednak z paní učitelky, ale také z pětky, která by mohla přistát také na jejich písemné práci, stejně jako na Elisině.

Zajímavé je, že nehledala člověka, který Elis ,,tahák“ poslal. Snad jen těžko si totiž mohla myslet, že papírek chtěla někomu poslat Elis. Není sice z nejhloupějších, ale že by byla úplný génius, to se také říci nedá.

Bylo jí z toho na nic. Téměř poslední test před koncem roku a ona z něj dostane pětku! Měla nervy na dranc. Jak to vysvětlí babičce?!

O přestávce, když Stephanie se svojí partou odešla ze třídy, za ní přišel Peter, kluk sedící přes uličku. Určitě by nečekala, že zrovna ten se o ní bude zajímat. ,,Já viděl, jak to bylo,“ začal k ní promlouvat tichým hlasem. ,,Promiň, že jsem se tě nezastal. Zdá se mi, že tě Stephanie šikanuje. Myslím, že bys to měla někomu říct,“ snažil se jí dát najevo, že je na její straně.

,,Víš, Petere,“ snaží se Elis najít vhodnou odpověď, aby nevypadala úplně zbaběle. ,,Já to raději nikomu říkat nebudu,“ rozhodne se pro stručnou, ale výstižnou odpověď.

,,Ale proč?!“ zvýší Peter hlas.

,,A proč ty jsi něco neřekl, když jsi viděl, jak to bylo?!“ Ani si neuvědomila, že na něj křičí, i když si to jistě nezaslouží. Ona ze sebe potřebuje dostat vztek, ale měla by si to vybít spíš na Stephanie. Ta za to může. Ne Peter.

V tu chvíli vešla do třídy Stephanie. Zřejmě se už vrátila z bufetu i se svými třemi nejlepšími kamarádkami, Marií, Isou a Kim. Tváří se šťastně, zřejmě protože Elis ublížila, až do chvíle, kdy ji spatřila v rozhovoru s Peterem.

Ten se okamžitě otočí a předstírá, že pouze prochází kolem, ale na to mu Stephanie opravdu neskočí. Bohužel. Hned se k Elis přihnala jako vítr. Zpražila ji pohledem, a pak se otočila na Petera. Jejich rozhovor Elis neslyšela, ale bylo jí jasné, co mu Stephanie říká. ,,Proč mluvíš s tou ubožačkou…Ta ti za to nestojí!“ nebo ,,Ještě se k ní přiblížíš a budeš mít problém, chlapče!“ Takhle to totiž bývá vždycky, když na ní někdo jen promluví.

,,Myslela jsem si, že by ti to udělalo radost,“ pokračovala babička a vytrhla Elis ze zamyšlení a vzpomínek ne zrovna šťastných. ,,Ale jak vidím, tak asi ne…Snad ti Stephanie neubližuje?!“ Babička se zděsila a začínala nabírat Elisinu barvu.

,,Ne!“ odpověděla Elis rychle a zakroutila hlavou. Ještě aby šla za paní učitelkou a vše jí řekla, o to vážně nestojí.

Zřejmě ji ale nepřesvědčila, protože babička se začala zajímat dále a řekla, že za paní učitelkou dojde a ať jí Elis vše poví.

Neměla připravenou další výmluvu, a tak jí řekla, co se stalo včera a že proti ní Stephanie poštve každého, kdo o ní zavadí jen pohledem. To už se dala do pláče. Babička jí vzala do náruče, jako nějaké malé děťátko a začala jí utěšovat. Sama ale byla také zděšená a nemohla pochopit, že se Stephanie každý bojí a Elis se nazastane.

V tu chvíli to Elis došlo. ,,Snad k nám nepřijde!“ úplně se zhrozila, vykroutila se z babiččina sevření a seskočila na zem.

,,Prý nemůžou, ale teď, když už vím jak sse k tobě chová, bych je tu ani nechtěla. Jak by se objevili u dveří, hned bych všecho jejím rodičům řekla a pak bych je vyhnala. Podfukáře!… Ale nebudu ti kazit dnešní výjimečný den.“

S tím musela Elis souhlasit. Také si nechtěla kazit narozeniny diskuzí o Stephanie. Setřela si slzy z očí a pohlédla ke dveřím. Teprve teď si všimla, že babička nechala u dveří nějakou tašku.

Babičce její pohled neunikl a také se otočila čelem ke dveřím.

,,Co je tam, babi?“ ptá se Elis nedočkavě a se zvědavostí pohlédne na babičku.

,,Nech se překvapit. Zatím běž do pokoje a já tě zavolám, až budu připravena,“ odvětila babička a usmála se na ni.

Elis poslušně odešla z předsíně. Tu si vzpomněla na knihu, kterou před babičkou schovala.

Babička si sundala svůj starý a odrbaný kabát na zimu. Venku to zrovna dneska vypadalo skoro jako v létě. Teploty šplhaly ke dvaceti stupňům celsia a sluníčko svítilo ostošest, ale babička se vždycky bála a stále více bojí, že i v létě může nastydnout, a tak se velmi teple obléká i v květnu.

Samozřejmě tak obléká i Elis, za což ve škole sklidí další posměch. Jako by nestačilo, co si musí nechta líbit od Stephanie.

Po chvíli vyzvala babička Elis, aby už šla, že je vše připraveno.

Když Elis vyšla z pokoje, babička spustila. ,,Hódně ště-stí, zdrá-ví. Hódně ště-stí, zdrá-ví. Hódně ště-stí milá É-lis. Hódně štěs-tí, zdrá-ví.“ Dozpívala s úsměvem ve tváři, až se jí na čele objevily stovky vrásek. A pak obě přešly do kuchyně.

Stačilo nakouknutí a Elis viděla, že jí čekají ty nejlepší narozeniny na světě.

Uprostřed stolu stál obrovský čokoládový dort ozdobený různým ovocem, osmi svíčkami, které dychtivě čekaly, až je oslavenec sfoukne a nápisem ze světlého krému, ELIS.

Vedle dortu, který zřejmě pekla babička, ten má Elis nejradši, byly položeny tři balíčky.

První dárek byl zabalen do světle modrého papíru, který se krásně leskl. Na něm plavaly barevné rybičky všech velikostí a rostly barevné mořské řasy.

Druhý dárek byl zabalen do světle zeleného papíru, na němž byly různé květinky, motýli a brouci.

Ten třetí byl zabalen do papíru všech barev duhy a na něm byly vyobrazeny různé postavičky z kreslených pohádek, které Elis znala z babiččina čtení před spaním.

Nemohla ani uvěřit, že jí babička připravila takové krásné překvapení. Měla slzy na krajíčku.

Přistoupila blíž.

,,Sfoukni svíčky a něco si přej, má drahá Elis,“ radila babička.

Uposlechla. Začala sfoukávat jednu svíčku za druhou a moc si přála mít nějakou dobrou kamarádku, se kterou by mohla sedět v lavici, chodit na oběd a sedět s ní v jídelně u stolu a hlavně takovou, která by jí pomohla čelit útokům Stephanie a jejíchkumpánů.

Zároveň a stejně moc si ale přála, aby ji už jednou pro vždy nechala Stephanie na pokoji.

Nemohla se pro jedno z toho rozhodnout.

Přála si oboje a doufala, že se jí alespoň jedno z toho splní, kterékoli z těch dvou. Obě věci ji totiž trápí stejně hodně.

Když byla sfouknutá i poslední svíčka, která o to zřejmě moc nestála, babička zatleskala. Byla evidentně šťastná, stejně jako Elis. Ta se dala do rozbalování dárků.

Začala středně velkým kvádrovým dárkem s modrým papírem. Nejprve rozvázala mašličku a pak už opatrně rozbalovala krásný lesklý papír, který nechtěla poničit.

Když se probrala papírem, objevila krabici. Krabici od bot. Nebo s botami? Je pravda, že Elisiny tenisky s tkaničkami nejsou nejnovější a taky ji už celkem dlouho tlačí. Ale že by dostala boty?! Třeba tam jen babička něco schovala. Občas se do krabice od bot věci dávají, když je chcete někomu darovat. Nechtěla krabici otevřít. Bála se, že v ní žádné krásné nové boty nebudou a ona bude zklamaná a babička taky.

Babička na ní stále mrkala a očima jí nabádla, aby krabici otevřela. Neměla jinou možnost, než se odhodlat a krabici pootevřít. Když spatřila bílorůžové tkaničky, víko štěstím znovu upustila.

Teď už se ale neměla čeho obávat, takže krabici otevřela a spatřila krásné nové tenisky. Byly bílé a na nich drobounké růžové kvítky. Zkrátka nádhera.

Elis se málem rozplakala štěstím. Místo toho ale vyhrkla: ,,Ty musely stát spoustu peněz, babi. Neměla jsi je kupovat,“ myslela si pravý opak toho, co řekla. Byla nesmírně šťastná, že je babička koupila.

,,Líbí se ti?“ ujišťovala se babička. Bylo ale zbytečné čekat na odpověď. Babička si byla jistá, že se její vnučce líbí.

,,Strašně moc, babi,“ plakala Elis štěstím.

Minulé tenisky koupila babička od jedné paní, jejíž synek už z nich odrostl. Byly šedomodré a pomalu nešly umýt, takže ke konci byly spíše hnědé. Ve škole se jí občas smáli, že má špinavé a ještě klučičí tenisky.

Hned si sundala pantofle, opatrně začala rozvazovat tkaničky nových bot a pak si je obula. Na ní vypadaly ještě mnohem lépe, než v rabici. ,,Jsou tak nádherný,“ pronesla Elis a srce jí plesalo.

,,Moc ti sluší,“ pochválila jí je babička s úsměvem ve tváři.

Elis se k ní rozeběhla, dala jí obrovskou pusu a mockrát jí děkovala.

Úplně při tom zapomněla na další dva dárky na stole, které netrpělivě čekaly na rozbalení.

Vrátila se ke stolu a vzala do ruky další. Tentokrát duhový s pohádkovými postavičkami, asi stejně velký jako ten minulý, ale nebyla to opět krabice. Tím si byla Elis stoprocentně jistá.

Začala rozbalovat stejně opatrně jako předtím. Uvnitř byl krásný plyšový pejsek. Měkounký, roztomilý plyšový pejsek. Jeho srst byla hnědá. Na kraji levého ucha, na levé zadní a pravé přední tlapce a na konci ocásku měl bílou skvrnu.

,,Ten je tak strašně roztomilej,“ rozplývala se Elis a začala plyšáčka muchlat v náručí.

Měla zatím jednoho hnědo-černého plyšového medvěda asi stejně velkého, jako je ten nový pejsánek a malou strakatou kočičku s roztomilými očky. Tu dostala, když byla ještě malá, ale stejně ji má pořád ráda, i když je už trošku ošoupaná. Dokonce bez ní do dnes neusne.

Byla v sedmém nebi. Takové dva krásné dárky a ještě jeden nerozbalený. Co v něm asi může být?

Byl větší, ale za to placatý. I ten už teď Elis začala rozbalovat, tak aby neponičila zelený papír s kvítky.

V tomto balíčku se skrývaly hned dvě věci. Krásné nové pastelky a velký blok. Nebyl ale obyčejný.  Z jedné strany měl sto listů čistě bílých a z druhé strany sto listů linkovaných, aby si Elis mohla kreslit nebo psát podle libosti.

,,Víš co, babi, nakreslím nás dvě s dortem a dárky! To bude skvělý a až budeš mít narozeniny, budu ti moct udělat krásný přání,“ plánovala s úsměvem na tváři Elis.

Takové narozeniny Elis ještě nezažila. Tolik krásných a drahých dárků. Moc se také těšila, až načnou dort..

Elis jí teď stále dokola děkovala. Musela vše, co našetřila, utratit za dárky k jejím narozeninám. Byla jí moc a moc vděčná.

Babička ji teď poslala do pokoje a šla připravovat večeři.

Elis dnes nemá žádné úkoly a zítra žádný test nepíší, takže se zavřela v pokoji a začala pročítat bichli, kterou dostala v babiččině nepřítomnosti.

Komentáře

  • kristynka13kristynka13 Komentářů: 32
    1. kapitola
    DOPIS PRO ELIS

    Jsou to už tři roky, co Elis dostala tu knihu. Čte ji vždy, když je babička pryč a ta o tom stále nic neví. Naštěstí!

    A představte si, co zjistila. Na konci knihy, i když až tam se nedočetla, se objevily další čisté stránky a na nich nápis ELIS WATERFALLOVÁ a její datum narození, samozřejmě ozdobným písmem a černým inkoustem. Na dalších stránkách jsou zatím zapsány jen dva dny z Elisina života. A to den jejího narození a den, kdy dostala tuto knihu. Který další den tam asi bude zapsán?

    Teď jsou ale prázdniny a ty se mají užít, protože jsou jen jednou za rok. Letos je opravdu krásně. Snad až moc. Babičce usychá tráva a květiny na zahradě. V korytě, kde normálně teče proud vody, teď protéká tak jeden litr vody denně.

    Každý má rád pěkné počasí, ale kdo má rád, když už na začátku července teploty neustále dosahují čtyřicítky a slunce praží nepřetržitě.

    Na konci páté třídy se dostala na Burghillské gymnázium, které mají kousek. Babička z ní měla obrovskou radost. Dokonce šli do restaurace, která je skoro na druhém konci města, na pizzu.

    Také už vyrostla. Je jen o hlavu menší než babička, ale stále je nebo spíše byla nejmenší ze třídy. Má jen 145 centimetrů. Taková Stephanie, která už před časem konečně skončila se šikanováním Elis a raději začala šikanovat děti z nižších ročníků, měla na konci roku skoro 165 centimetrů.

    Takže to je asi tak vše, co se změnilo.

    Jinak Elisina babička, dnes je úterý, odešla se svou kamarádkou do kavárny za rohem na zákusek a kávu jako každé úterý a některou sobotu.

    Elis je opět sama doma. Ale jsou prázdniny a všechny děti jsou šťastné, stejně jako Elis.

    Stále jí ale leží v hlavě ta kniha. Byl to jen hloupý žert? Nemohla to být předzvěst něčeho, co se má stát? Měla znamenat něco víc, než jen záhadné čtení?

    Zazvonil zvonek. Elis se podívala kukátkem a otevřela, protože ve dveřích stála mladá pošťačka s hnědočernými vlasy, které měla svázané do culíku.

    ,,Dobrý den, nesu poštu paní Brixentové, je doma?“ optala se pošťačka.

    ,,Bohužel není, ale já jí to předám, jsem její vnučka,“ nabídla se Elis.

    ,,Tak dobře, hezký den,“ souhlasila s Elis a odjela.

    To se jí stalo letos už po několikáté. Babička nikde a pošta za dveřmi. Teď už Elis dopisy babičce třídila.

    Tentokrát to byl nějaký dopis z pojišťovny, účet za telefon a ještě jeden dopis, který byl překvapivě adresovaný na Elis. Byl to dopis v mírně zažloutlé obálce a s nápisem Škola čtyř mocí. Myslela si, že je to nějaká pozvánka, jak bývají na Den Dětí, Letní slavnosti v parku nebo tak podobně, takže tomu nevěnovala nejmenší pozornost.

    Když babička přišla domů, Elis jí hned oznámila, že přišla pošta. Babička ji pochválila za převzetí a obě se odebraly do kuchyně, aby otevřely obálky.

    Babičce přišlo to, co každý měsíc. Ale co mohlo přijít Elis, s tím si obě lámaly hlavu.

    Otevřely ji jako poslední. Uvnitř bylo několik dopisů najednou. Nevypadaly ale jako pozvánky na nějakou akci, ale spíš jako úřední dokumenty.

    Nastalo ticho, které ale babička vzápětí přerušila. ,,Víš Elis, já jsem si s tvým tátou nikdy moc nesedla, ale má dcera ho nade vše milovala, takže jsem ho přijala do rodiny a lecos o něm vím.“

    Jak s tímhle souvisí můj táta, to vážně nechápu, říkala si v duchu Elis, ale doufala, že se babička poprvé za celá ta léta rozmluví a ona se dozví o svém otci něco víc, něž jen, že zmizel před devíti lety.

    ,,Byl tak trochu něco jako…čaroděj,“ polkla. ,, Chodil do jakési školy, o které jsem nikdy neslyšela. Tvoje matka vždycky říkala, že umí ovládat vodu. Myslela jsem si, že je to z její strany nějaký fór, ale tvůj otec mi to potvrdil a názorně předvedl.“

    Elis měla ústa dokořán a nevěřila svým uším. Co to má znamenat. Vždyť ona o ničem neví. Kdyby snad uměla ovládat nějaký živel, tak by o tom, proboha, musela něco vědět. Babička snad tu hloupou hru hraje taky, myslela si, ale nahlas neřekla nic. Jen stále nevěřícně koukala na babičku.

    Ta si jejího nevěřícného pohledu všimla. ,,Je to pravda Elis, nikdo si z tebe legraci nedělá. Jsi hold mladá kouzelnice. Akorát nevím, kterou ze čtyř mocí máš ty. Jestli se můžeš naučit ovládat vodu, oheň, vzduch nebo zemi. Tvoje máma mě do toho také zasvětila, když to o tvém otci zjistila, a řekla mi něco málo o tom zvláštním světě a živlech. Ale více se zřejmě brzy dozvíš. S tím si nedělej starosti.“

    Babička ale věděla ještě něco, co je Elis utajováno.

    ,,Ještě ti musím říct něco. Než tvůj táta zmizel, něco ti tu nechal.“

    To co teď babička říkala, bylo pro Elis zcela nesrozumitelné. Táta jí před odchodem něco zanechal?

    ,,Krabici od tvého otce ti ale dám později. Teď se musíme soustředit na ty dopisy.“ Rozhodla Elisina babička o programu práce na další hodiny a možná i dny.

    Posadila se na židli a rozevřela první z dopisů, které se v obálce nacházely.

    Byl to mírně zežloutlý pergamen složený natřikrát.

    V levém horním rohu byl stejný znak jako na obálce. Jeho dolní špička se téměř vodorovně roztahovala do obou stran zároveň, kde se vypouklým obloukem dostala nahoru. Na obou horních krajích vytvořila linka protáhlou vyklenutou špičku, která se obloukem mírně propadla dolů a uprostřed vytvořila malou špičku.

    Okraj byl obtažen silnou černou linkou, z vnitřní strany se těsně vedle ní táhla slabá zlatá linka a vedle ní stejně silná černá linka, která zlatý proužek uzavřela do černého pouzdra.

    Tím vznikl prostorný a velmi vznešeně vypadající znak.

    Každá ze čtyř částí, na které byl znak rozdělen, skrývala barevnou kresbu draka. Jeho okolí bylo ,,bezbarvé“, takže mírně zažloutlé.

    Každá kresba byla jiná, měla jinou barvu a zřejmě představovala trochu něco jiného.

    V levém horním rohu byl velmi realisticky vykreslen drak v ohnivých barvách. Téměř celý byl pokryt ostny různých velikostí. Od těch, které byly menší než smítko rašeliny až po ty, které dosahovaly velikosti člověka. (Samozřejmě také podle velikosti draka, která se z kresby nedá vyčíst.) Ať už byly ale jakkoliv velké, zcela jistě jsou nebezpečné. To je asi také jeho největší zbraň. Jeho čelist měla barvu sluneční záře, která postupně tmavla, až do míst zcela temně rudých. Tam mu začínal krk. Samotná kůže byla rudá, ale ostny byly postupně směrem od těla světlejší a žlutší. Jeho obrovská křídla vypadala jako plameny ohně, protože se barvy prolínaly. Místy se základní rudá barva prolínala se žlutou, jinde převládala oranžová. Jeho peří mělo také tvar ostnů, ale nevypadalo nebezpečně. Za to jeho ocas, který byl téměř dvakrát delší než jeho tělo, naháněl přinejmenším strach a hrůzu. Ani zde ostny nechyběly a byly velmi podobné těm ostatním, až na pár ostnů zakončujících jeho trnitý ocas. Ty byly mnohem mohutnější a delší. Každý si asi stejně jako Elis a její babička musí myslet, že jediné seknutí jedním z těch tří výběžků jeho těla může být smrtelné. To ale není vše. Na spodní straně krku a břicha se táhnul ještě jeden žlutě vybarvený pruh. Jen jedno z mála míst kresby, kdy nebyl drak poset ostny.

    Další z draků, po jeho pravé straně, byl ve studených, ale přesto krásných barvách nebo spíše odstínech modré a tyrkysové. Tento ale neměl žádné ostny. Vypadal o poznání mírumilovněji. Měl velmi aerodynamické tělo a hladkou lesklou kůži snad ve stovkách odstínů modré, i když některé z nich by možná kdekdo mohl považovat za fialovou nebo zelenou. Zřejmě jednou z mála jeho zbraní byly tesáky, které mu vyčnívaly z tlamy. Na obou bocích měl viditelné tři příčné otvory, což byly nejspíše žábry. Jeho křídla nejsou z chomáčků peří. Spíše jsou celistvé a hladké jako zbytek jeho těla. Ocas zřejmě také nevyužívá k obraně, protože místo ostnů měl na jeho konci něco jako ocasní ploutve. Když váš pohled sklouzne k jeho drápům, vypadají stejně nebezpečně jako ty, které zakončovaly končetiny předešlého draka. Při bližším prozkoumání zjistíte, že jsou ale ještě spojeny blánou stejně jako prsty některých vodních ptáků a také těm se nejvíce podobá kresba tohoto tvora. I když nemá daleko ani k rybám.

    Drak v levém dolním poli je v barvách od kaštanově hnědé přes všechny odstíny hnědé, hnědozelené a zelené, až po barvu jehlic černé borovice. Ani tento drak neměl moc na první pohled zřetelných braní. Akorát jeho metr nebo dva dlouhé rohy, které měly spoustu zákrutů a byly na konci špičaté, takže takže zřejmě velmi nebezpečné. Jinak ale ani jeho zuby, ani řada malých ostnů na jeho hřbetu a ocasu nenahěly nějakou hrůzu. Celé jeho tělo bylo pokryto šupinami, jako tisíci malých štítů. Podobnou strukturu měla i drakova křídla. Také ta byla pokryta šupinami zelenohnědé barvy. Jeho drápy byly spíše na vyhrabávání nor. Vypadaly podobně jako prsty a drápy kura domácího.

    Poslední z draků, který se nacházel v pravém dolním poli, vypadal jako kříženec pegase, jednorožce a draka. Byl bělostný jako čerstvě napadaný sníh a čistý jako slovo boží. Vypadal nejmírumilovněji ze všech, ale i pod krásnou a mírumilovnou kůží se může skrývat zabiják. Neměl velké ostré tesáky ani obří ostny. Měl ale jeden roh uprostřed horní části hlavy a dva kly po jejích bocích. Jeho křídla byla z peří a krásná, jak od samotného anděla. Na jeho hřbetě a ocasu bylo pár malinkých bodlinek, ale ty snad ani nestojí za řeč. A ještě drápy, ale ty má asi každý drak, takže na první pohled téměř žádné zbraně. Po bližším prohlédnutí kresby už spatříte nějaké nedokonalosti. Jeho peří není úplně bělostné. Místy se mísí se šedí a jinde se přimíchalo trochu modře.

    Uprostřed znaku, v místě, kde se všechny čtyři pole setkávají, je temně modrá koule vyzařující bílé paprsky.

    Po obou vnějších bocích znaku se pnou zelené listy břečťanu, až k cípům znaku.

    Tím vším vznikl majestátně vyhlížející znak.

    Elis pohledem sjela o kousek níže, kde tkvěl ozdobný nápis

     Škola Čtyř Mocí

    A pod ním tento text:

     

    Dobrý den slečno Elis Waterfallová,

    možná už víte, co tento dopis znamená. Tímto jste zapsána do historie naší školy. Díky zvláštním schopnostem, které jste zdědila po svém otci, jste srdečně zvána ke studiu na naší škole, která funguje již téměř 500 let. Seznam potřebných pomůcek je psán v druhém z dopisů. Do školy se nastupuje 30. srpna. Dostavte se 28. srpna ve 22 hodin na louku poblíž Černého lesa za vaším městem.  Další informace o studiu naleznete ve třetím dopise.

    Těšíme se na Vás.

     

                       Ředitelka školy a učitelský sbor.

     

    Babička četla.

    Elis málem upadla do mdlob, ale její babička nevypadala nějak moc překvapeně. Nejspíše něco podobného čekala, když věděla, že její otec byl čaroděj ovládající vodu.

    Nemohla si ale být jistá, že Elis tyto schopnosti také bude mít, protože její dcera žádné takové věci určitě neuměla.

    Proto Elis dělala zkoušky na Gymnázium. Kdyby totiž tyto dopisy nedostala, neměla by zajištěnou školu, protože ta, na kterou do nedávna chodila, má jen první stupeň.

    Teď už ale obě dobře věděly, na čem jsou.
  • kristynka13kristynka13 Komentářů: 32
    1. kapitola
    HENRIETA

    Dívka s dlouhými, rovnými, světlými vlasy sedí na pohovce v obývacím pokoji, v domě na jihu Frnacie, který patří jejím rodičům, spolu s nimi a starší sestrou, která letos bude nastupovat již do čtvrtého ročníku Školy Čtyř Mocí. Má ještě bratra, ale ten odjel předčasně, jelikož nastupuje do předposledního ročníku a tito studenti budou ve škole o čtrnáct dnů déle.

    Celá rodina ovládá vzduch, její otec i matka, bratr i sestra. Byla by ostuda porušit jejich čistokrevnost, ale s tím by se nedalo nic dělat. Co když ale nepatří mezi vyvolené? Co když žádné schopnosti mít nebude? I tato možnost tu stále byla.

    Její matka byla jednou z nejlepších studentek na škole. Jejímu otci dokonce nabízeli místo meziučiteli, ale ten odmítl a raději se vrátil do světa lidí, aby zde vychoval své děti.

    Již před týdnem počali podivný očekávací rituál. Na té pohovce po celou dobu takto sedí. Jen se vždy nají mezi kouzlem, které vyprší vždy po pěti hodinách. To znamená, že se v sedm ráno nasnídají, Ve dvanáct připraví oběd a v šest večeři. Když třetí kouzlo toho dne pomine a je jisté, že poštovní vůz, na který stále netrpělivě čekají, nepřijede, mohou si jít konečně lehnout.

    Už ani nevnímají ruch z okolních ulic. Už si ani nevšímají poznámek na jejich adresu: ,, jsou nějací podivní.“

    Dnes jako každý z předešlých dnů minulého týdne sedí otočeni ke zdi a vyčkávají. Kouzlo jim neumožňuje provést libovolný pohyb, ale na mysl nemá vliv.

    Jak dlouho to ještě bude trvat, honí se hlavou Henrietině sestře Madonně, když ona byla na místě Henriety, proklínala rodiče, že musí strávit polovinu prázdnin sezením na gauči a koukáním do zdi.

    To samé si myslela i Henrieta, to ale Madonna nemohla vědět.

    Najednou slyší zvonek. Všichni vstanou, naráz se otočí a vyhlédnou z okna. Vypadají jako naprogramovaní roboti nebo jako velmi silně zhypnotizovaní lidé.

    Když uvidí poštovní auto, všem se v hlavě objeví věta: Že už by tomu byl konec?!

    Paní Martinezová jde otevřít. Po návratu do obývacího pokoje se kolem ní celá rodina shlukne. Všichni hledí na hromádku dopisů, které drží v ruce.

    Žádný z dopisů ale tolik očekávanou pozvánkou není, takže rituál pokračuje.

     

    I po dalším týdnu je situace obdobná. Henrietin otec znovu a znovu opakuje kouzlo hypnotizace, takže všichni opět sedí na pohovce v obývacím pokoji svého domu.

    Ubíhají vteřiny, minuty, dny.

    Pomalu se stmívalo, všichni se těšili, až kouzlo pomine, a konečně se budou moci pohnout dle vlastního uvážení, protože si všichni mysleli, že dnešní den, už úspěch nepřinese, když zazvonil zvonek.

    Tentokrát už ale nevypadali tak komicky, protože kouzlo začínalo pomíjet. Když ale každý z nich zahlédl poštovní auto, svitla jim naděje, že další den už by nemusel být stejný, jako ten dnešní.

    Henrietina máma šla otevřít. I jí zalil pocit naděje, že dalších několik dní nestráví omámena kouzlem svého manžela. Byl to ale jejich očekávací rituál, který prováděly v očekávání na dopis, ve kterém by zvaly každé z jejich dětí do té podivné, ale přesto krásné školy.

    Ve dveřích stála mladá usměvavá pošťačka. Držela v ruce jen čtyři obálky. Šance byla tedy celkem malá. Po návratu do pokoje se zase chtěla celá rodina shluknout kolem ní. Máma se ale ohnala rukou, protože již mohla koordinovat své pohyby. Hromádku probrala sama.

    Věřte nebo ne, ale dopis vespod hromádky byl tím, který už čtrnáct dní očekávaly. Je to ta obálka, která přišla jejímu synovi i její starší dceři. Je to obálka oznamující přijetí Henriety ke studiu na této škole.

    Otočila se zpět k rodině. Z jejího výrazu ve tváři každý poznal, že nastal slavný Henrietin den.

    ,,Je to tady, Henrieto. Jsi zvána!“ pronesla. ,,A my všichni jsme na tebe hrdí,“ dodala se slzou stékající po tváři. Slzou štěstí.

     

    U Martinezových začaly oslavy.

    Program na další týden byl daný. Zítra a pozítří se bude oslavovat, třetí den uklízet a odpočívat, čtvrtého dne se začnou shánět pomůcky, což se zcela jistě protáhne i do pátého dne a další dva dny budou objíždět příbuzné, aby jim sdělili tuto radostnou novinu.

    Balit se začne zanedlouho po tom, protože oběma jejím dcerám začne co nevidět nový školní rok v kouzelnické škole.

     
    1. kapitola
     

    POZŮSTALOSTI PO OTCI

     

    Dočtení dopisu s podivuhodným obsahem vzbudilo v Elis zájem dozvědět se více. Proto tentokrát ona sama sáhla po dalším dopise.

    Podle toho, co hlásal první dopis, by v tomto měl být psán seznam pomůcek, potřebných ke studiu. O tom se zanedlouho přesvědčí.

    Když dopis rozevřela, babička se jí s první dopisem v rukou naklonila přes rameno, aby také viděla, co skrývá tento list pergamenu a jak vůbec bude vypadat.

    Vlevo nahoře byl opět znak školy.

    Velká černá písmena uprostřed stránky nahoře byla složena do pěti slov.

     Seznam pomůcek pro první ročník.

    Pod nápisem bylo seřazeno na desítky pomůcek do dvou sloupců.

    Když ho Elis začala číst, zatočila se jí hlava. Seznam počínal pomůckami běžně sehnatelnými v obchodě, některé z nich mají dokonce doma. Pak ale přišli na řadu věci, se kterými si Elis nevěděla rady a o některých ani nikdy neslyšela.

    Kdo jí s tím pomůže? Kde takové podivné věci sežene? Tyto otázky se momentálně honily v Elisině hlavě.

    S nadějí se otočila na babičku, ale ta vypadala stejně bezmocná jako ona.

    Tak to je konec, pomyslela si babička. Pak jí ale v hlavě bleskl nápad.

    ,,Třeba se o tom ještě bude něco psát ve třetím dopise. A i kdyby ne, nesmíme ztrácet hlavu, Elis!“ rozhodla odhodlaně babička.

    ,,Snad máš pravdu jako vždycky,“ odpověděla Elis.

    Babička vzala do ruky třetí a poslední dopis. Na venek byl stejný jako oba předešlé.

    V levém horním rohu byl opět znak školy. Tentokrát ale dopis neměl žádný nadpis. Jen přímý text, pod ním tkvěl Elisin rozvrh hodin a vysvětlivka k němu, jinak by se v tom totiž zřejmě ani jedna z nich nevyznala. Rozvrh obsahoval téměř samé podivné zkratky.

    Babička četla. Elis se ale moc nesoustředila. Musela stále myslet na to, kde sežene ty podivné pomůcky. Tento dopis ale také obsahoval velmi důležité informace.

     

    Gratulujeme Vám,

    jestliže čtete tento dopis, budete studovat na naší škole, což se jen zřídka komu poštěstí. Studenti budou vyzvednuti na místě psaném v první z dopisů. Do školy nastoupí 30. srpna. Budou tedy mít ještě trochu času, a tak se mohou porozhlédnout po velmi rozlehlém areálu školy i po jeho okolí.
    1. září večer se koná zahajovací hostina a od následujícího dne je vše podle níže psaného rozvrhu.
    Škola je pět dní v týdnu. Volný den je středa a neděle. Dále je tu během roku 26 svátků, dnů, které jsou také volné. Podzimní prázdniny (17.10. – 23.10.) tráví studenti ve škole a jejím okolí, stejně jako jarní prázdniny (6.2. – 20.2.) a velikonoční prázdniny (3.4 – 9.4.). Na vánoční prázdniny (18.12. – 5.1.) budou studenti rozváženi na stejná místa, na kterých si je vyzvedneme na začátku školního roku. A odtud také den před koncem prázdnin vyzvedneme. To samé platí i pro letní prázdniny (červenec a srpen). O dalších akcích v průběhu roku budou studenti informováni na místě.

     

    Zatím nashledanou!

     

    ,, Pro pána krále,“ vykřikla babička. ,, To budeš skoro celý rok trávit ve škole?! To si tě teda moc neužiju! Doma budeš jen 10 týdnů za rok!“ nastala menší pauza, protože babička musela nabrat dech. ,,Snad to alespoň k něčemu bude. Není lepší být normální?“

    ,,Já bych radši byla normální, ale co se dá dělat. Měly bychom být rády, že patřím mezi vyvolené!“ řekla Elis na svou obranu, protože babička mluvila tak, jakoby mohla za to, že má zvláštní schopnosti po svém otci.

    ,,Je to hold osud,“ dodala babička po tom, co se uklidnila. Samotné se jí chtělo brečet, ale nechtěla, aby plakala i Elis, a aby měla nějaké výčitky svědomí, že do té školy odjede.

    ,,Počkej tady Elis, za okamžik se vrátím,“ poprosila ji babička a odběhla do pokoje. Tam otevřela skříň a vyndala velkou kartonovou krabici. I s ní se vrátila do kuchyně k Elis.

    Co má zase babička za lubem. Že by zase nějaké překvapení. Něco, co by jí bylo až doposud utajováno.

    Měla pravdu.

    ,,To je ta krabice, kterou ti zanechal tvůj otec. Nevím, co v ní je, protože nechtěl, abych ji otevírala a já jeho požadavek akceptovala,“ pronesla babička, když dávala Elis do rukou dar od jejího otce.

    ,,Myslím, že by sis to měla prohlédnout. Třeba tam najdeš něco užitečného.“

    Elis se odebrala do pokoje a babička do obývacího pokoje.

     

    Krabice byla celkem velká a také docela těžká. Co asi může skrývat?

    Měla na babičku trochu vztek, ale zároveň pociťovala štěstí a zvědavost. Také jí to babička nemusel dát vůbec.

    Nevěděla, co bude krabice obsahovat, ale když ji otevřela, stejně z ní vyzařoval údiv.

    Na levé straně krabice byly dva štosy knih a na nich lísteček.

     

    Moje drahá Elis, nikdy na tebe nepřestanu myslet. Doufám, že se ještě někdy setkáme. Pokud jsi dostala pozvánku do čarodějné školy, zanechávám ti tu potřebné učebnice, které jsem používal i já.

     

    Tvůj milující otec!

     

    Na lísteček skanulo několik kapek vody, Elisiných slz. Byla dojatá.

    Pak pohlédla na pravou stranu. Tam byl štos dopisů a uprostřed krabice, mezi knihami a dopisy, leželo několik krabiček různých velikostí. Rozhodla se, že ty prozkoumá nejříve.

    Vzala do ruky krabičku o formátu zhruba A5, ale dosti vysoké, takže tam zřejmě byl nějaký větší obsah. Krabička také nebyla z nejlehčích. Otevřela ji, jelikož se jí už nechtělo přemýšlet, co bude obsahovat. Zjistila, že je plná fotografií. Jsou to fotografie jejího otce od malička, až po dobu, kdy žil s její maminku.

    Nad těmi fotografiemi by klidně strávila hodiny. Plakala a zase plakala. Oba jsou mrtví, už nikdy v životě je nemůže spatřit, nemůže jim dát pusu, obejmout je. Cítila obrovskou bezmoc a prázdnotu všude kolem, v okolí bez vlastních rodičů.

    Babička zřejmě slyšela její vzlyky, protože zaklepala na dveře a zeptala se, jestli je vše v pořádku. Když ji Elis uklidnila kladnou odpovědí, obrátila se čelem vzad a zase odešla.

    Zřejmě věděla, že věci tam uvnitř jsou jen pro Elis a že ona s nimi nemá nic společného, jinak by jí o to její zeť výslovně nepožádal. A i kdyby se jí Elis chtěla svěřit, asi by to nedovolila. Sice jí v žilách kolovala zvědavost, ale když už to tak dlouhou dobu vydržela.

    Elis stále prohlížela fotografie. Doslova se od nich nemohla odtrhnout.

    Když to konečně dokázala, nevěděla, co dál. Má otevřít další z krabiček? Nebo by měla sáhnout po dopise? Nebylo by snad lepší začít pročítat učebnice do školy?

    Nevěděla. Stále jí ale v hlavě ležela otázka, kde sežene všechny ty podivné věci ze seznamu.

    Rozhodla se pro otevření další z krabiček. Tato byla o hodně menší než ta předešlá. Byla to taková malá krabičička. Otevřela ji. V ní ale byla další krabička. Tentokrát zdobená. Když otevřela i tu, bylo v ní něco zabalené v bílém šátku. Rozbalení jí nezabralo dlouhou chvíli, a tak během okamžiku spatřila další z pozůstalostí po otci. Náhrdelník. Náhrdelník s přívěskem. Třetinou srdce s nápisem . To ale není vše. Byl tam také lísteček se slovy: Každý z nás má jeden, já, ty i tvá maminka. Bude nás všechny na věky spojovat! S rozepínáním to byl trochu problém, ale když se konečně povedlo, zkusila si ho. Stoupla si před zrcadlo a zopakovala slova z lístečku.

    ,,Každý z nás má jeden, já, ty i má maminka.Bude nás všechny na vždy spojovat!“

    Nevěděla, jestli si ho má nechat nandaný, ale když je má všechny na vždy spojovat, tak je to asi nejsrozumitelnější možnost.

    A tak si ho nechala.

    Dneska už bylo těch překvapení moc, pomyslela si Elis, nechám si to na zítra, vždyť ráno moudřejší večera.

     
    1. kapitola
     

    VZKAZ OD OTCE

     

    Brobudila se do krásného vysluněného dne. Babička ještě spala. Nechala jí na posteli lísteček, že chce být v obývacím pokoji sama a až se probudí, tak ať na ní zavolá.

    Vzala krabici a odešla.

    Přes noc si udělala jasno. Prozatím už další krabičky otevírat nebude. Pročte dopisy a pak se začne učit z knih.

    Předpokládala totiž, že ostatní již budou znát to, o čem ona zatím nemá ani ponětí.

    Po otevření krabice Elis zjistila, že pod několika jednotlivými dopisy, jsou dopisy svázané provázkem do jednoho svazku.

    Vytáhla ho, rozvázala provázek a rozevřela dopis na vrchu. Přelétla ho očima a zjistila, že dopis psal její otec mámě.

    Když postupně prohlédla všechny dopsěla k závěru, že všechny dopisy ze svazku jsou konverzací mezi jejím otcem a matkou, když se poznali.

    Dopisy svázala tak, jak to bylo před tím a vrátila je zpět do krabice. Pak vytáhla zbytek dopisů. Nebylo jich mnoho. Napočítala sedm.

    Položila je na postel a do ruky vzala první z nich. Rozevřela ho. Podle písma a dopisů, které již prolistovala, usoudila, že dopis psal její otec.

    Oslovení směřovalo na ni.

     

    Drahá Elis,

    sám dobře nevím, jaké to je vyrůstat bez obou rodičů, ale určitě ne snadné. Možná už to víš, ale možná také ne a proto ti to teď řeknu. Jsi malá čarodějka, Elis. Asi nemáš ani potuchy jak to v kouzelnickém světě vypadá a jak to tam chodí. Než jsem odešel pověřil jsem jednu osobu tím, aby ti odpověděla na otázky tohoto téma. Předem říkám, že tvoje babička to není. Ta osoba už určitě nebude bydlet na adresa, na které bydlela za mé přítomnosti, protože se ráda a často stěhuje, proto to bude pro tebe asi trochu oříšek jí najít. Jméno ti mohu říci, protože to tak často nemění. Jmenuje se Katharina Northenblacková. Vždy jsem jí důvěřoval a myslím že to můžeš udělat i ty. Můžeš se jí svěřit stejně jako já. Jistě tě pochopí lépe než kdo jiný. Dej na mou radu a najdi jí.

     

    PS: Vždy jsem tě miloval a tak to i zůstane. Pamatuj, opustil jsem tě z vlastní vůle, ale bylo to nutné, musel jsem to udělat, vážně. Odpusť mi prosím jestli můžeš.

     

                                                                          Tvůj táta

     

    Cože?! Její táta ji opustil z vlastní vůle? problesklo Elis hlavou, to jako spáchal sebevraždu nebo ,,odešel do světa“? To by pak ale znamenalo, že je její táta naživu! To vše proudilo a vřelo Elis v hlavě.

    Měla zmatené myšlenky, ale jedna mezi nima byla jasná jako právě vycházející slunce. Je někdo, kdo jí může pomoci a vysvětlit vše, co jí zajímalo.

    V tom na dveře zaklepala babička a oznámila, že už bude snídaně.

    ,,Hned jsem tam,“ zavolala za babičkou Elis. Spojila si to. Svou babičku s předchozí myšlenkou.

    No jasně, plácla se Elis do čela, když má být paní Northenblacková na blízku, tak by jí mohla babička znát.

    ,,Četla jsem jeden z dopisů, který mi v krabici zanechal táta a chtěla bych se tě zeptat…“ zepatala se před snídaní Elis.

    ,,Já neznám čarodějnickou kulturu ani kouzelníky samotné. To se ptáš na špatné adrese,“ skočila jí do řeči babička.

    ,,Ale ne, já se chci jen zeptat jestli neznáš…“ zkusila to znovu Eli.

    ,,Ne neznam,“ skočila jí babička opět do řeči.

    ,,Nech mě prosím položit celou otázku. Neznáš nějakou Katharinu Northenblackovou?“ zkusila to jetšě jednou Elis, ale už ani nedoufala v nějakou odpověď, natož v odpověď kladnou, když má babička takovouhle náladu. Elis si dala do pusy sousto a pohlédla na babičku.

    Ta zbělala a následně zelenala.

    ,, Děje se něco?!“ vyděsila se Elis, protože dostala o babičku strach.

    Babička měla v hlavě jednu jedinou myšlenku, ale nebyla schopna slova.

    Po chvíli zase začala dostávat barvu a konečně dokázala říci, co měla již hodnou chvíli na srdci i na jazyku.

    ,,To bude určitě nějaký omyl…takhle se určitě jmenuje více lidí,“ vydala ze sebe babička  a neuvědomila si, že Elis netuší, co ji právě rozrušilo.

    ,,Vždyť Katharina Northenblacková… takhke se jmenuje má kamarádka. Ta co s ní chodím už několik let do kavárny. Od tvých dvou let…Od doby, co tě…opustil otec,“ v tu chvíli si uvědomila, že ty dvě na první pohled vzdálené věci mají nějakou spojitost.

    Elis jí ale nevěnovala pozornost. Pocit štěstí, že našla někoho, koho se bude moci zeptat na některé věci, o kterých nemá ani potuchy, jí zaplavil mysl.

     

    Nejprve o tom celé dětství nic nevěděla, ani ji nenapadlo, že někdy v životě se jí tohle přihodí. Pak si lámala hlavu s významem podivné knihy. Následně se ocitla ve slepé uličce a teď byl ten den, kdy se má dozvědět pravdu, tak blízko, jako ještě nikdy.

    Už ví, kdo jí pomůže objevit pravdu. A to ten člověk byl po celá léta tak blízko. Byla to babiččina kamarádka.

    ,,Musíme za ní zítra obě zajít,“ přerušila babička tok Elisiných myšlenek, když se vzpamatovala ze šoku.

    Elis přikývla a byla ráda, že to navrhla sama babička.

     

    6.kapitola

     

    PANÍ NORTHENBLACKOVÁ

     

    Po snídani se babička s Elis sebrali a šli navštívit babiččinu kamarádku paní Northenblackovou.

    Elis si cestou připravovala řeč, ale když dorazili k cíli, vše se jí z hlavy vykouřilo.

    Babička zazvonila u malého domku s místy popraskanou omítkou, který obklopovaly záhony s kvetoucími květinami.

    Ze straých dřevěných dveří se skřípěním vyšla žena vypadající velmi mladě, na to že je prý jen o půl roku mladší než babička.

    Tmavé dlouhé vlasy jí splývaly přes ramena a hnědé oči jiskřily.

    Vykročila směrem k nim velmi ladnou chůzí a s kouzelným úsměvem ve tváři.

    ,,Kdopak nás to přišel navštívit, Leno?“ oslovila svou kočku, která se vyhřívala na kameni vedle pěšinky mezi záhonky vedoucí od branky až ke dvěřím domku.

    ,,To je Lena,“ představila návštěvě svou černobílou kočku. ,,A ty budeš určitě Elis, babička mi o tobě tolik vyprávěla,“ dodala ve světle modrých bíle pruhovaných šatech, se kterými si pohrával vítr, a proutěném klobouku.

    Elis se nadechla, že paní Northenblackové zdvořile odpoví, ale babička to udělala za ní. ,,Vždyť víš. Chtěla by si s tebou popovídat a na něco se tě zeptat.“

    ,,Pokud budu znát odpovědi..“ řekla paní Northenblacková a pokynula jim.

    ,,Já tedy půjdu, Elis by s tebou prý chtěla být o samotě. Bude vám vyhovovat, když přijdu za dvě hodinky?“ navrhla babička.

    Její kamarádka zakroutila hlavou. ,,To nebude třeba, až bude Elis chtít, sama jí domů odvedu. Kdyby se to trochu protáhlo, tak se nezlob. Víš, že se mnou bude Elis v bezpečí,“ dodala s úsměvem, který pomalu začínal vypadat nepřirozeně.

    Babička se otočila a odešla.

    Elis chytla ruku, která se k ní natahovala. ,,Říkej mi teto, Katy,“ požádala ji paní Northenblacková.

    Elis kývla hlavou a obě zašly do malebného domku uprostřed nakvetlých záhonů a stromů s dozrávajícím ovocem.

     

    ,,Tady ještě nikdo kromě tebe a samozřejmě mě nikdy nebyl,“ promluvila opět paní Northenblacková, tedy teta Katy, když se zavřely dveře. ,, Až budeme mít trochu času, povím ti o tomto domě více. Teď máme ale na práci důležitější věci,“ dodala a mrkla na Elis.

    Domek zevnitř vypadal útulně. Byl skromně, ale vkusně vybaven.

    Teta Katy provedla Elis celým domem.

    ,, V přízemí je kuchyň a obývák, když vyjdeš po schodech do prvního patra, najdeš tam koupelnu, šatnu a ložnici. Pak je ještě malá půda, ale na té není nic zajímavého. Tam je jen staré harampádí.“

    Až teď si Elis všimla, že celou dobu za nimi jde kočka tety Katy, jak chtěla aby jí Elis říkala.

    Zdálo se, že Leně Elisina společnost nevadí, ba právě naopak.

    Nakonec všechny tři zašly do obýváku. Teta Katy se posadila do bližšího křesla, Lena jí vyskočila na klín, kde se uvelebila.

    ,,Posaď se,“ vyzvala Elis a ukázala na křeslo z druhé strany stolku.

    Elis se posadila pohlédla na ženu před ní uvelebenou v polstrovaném křesle.

    Dala by sis čaj nebo kakao a nějaký malý zákusek?“ zeptala se jí paní domu jako správná hostitelka.

    ,,Děkuji Vám. Moc ráda si dám kakao i zákusek,“ snažila Elis být přátelská a zároveň neudělat babičce ostudu.

    ,,Budeme si raději tykat, když už mi říkáš této Katy a já tobě Elis,“dodala ještě než odešla do kuchyně.

    Během chvilky byla zpět i s dvěma hrnky a dvěma talířky po dvou zákuscích.

    ,,Nevěděla jsem, které dortíky máš ráda,“ utrousila paní Northenblacková, když vše pokládala na stolek mezi křesly.

    ,,Miluju všechny,“ odvětila Elis, ketré se již sbíhaly sliny.

    ,,Věděla jsem, že přijdeš…“ započala rozhovor teta Katy a upřeně přitom hleděla na svou protisedící. ,,Tak se ptej…nebo mám nejdříve vyprávět?“ chtěla vědět.

    ,,Můžu se ptát?“ zeptala se teď Elis.

    Teta Katy kývnutím hlavy souhlasila a tak Elis začala.

    ,,Vy jste taky čarodějka? Znala jste mého otce? Jaký byl? Můžete mi říci , kde vzít všechny ty podivné pomůcky? Pomůžete mi je sehnat? Řeknete mi něco o kouzelnickém světě?...“ vybalila Elis na tetu Katy spoustu otázek.

    ,,Pr, počkej chvíli. Když na mě vybalíš všechny otázky najednou, nemohu ti odpovědět ani na jednu z nich. Vezmu to tedy od začátku. Ano, jsem čarodějka, ale kvůli mně tu nejsi. Potřebuješ sehnat všechny pomůcky do školy. Znám místo, kde můžeš vše koupit. Raději ti ho ale ukážu, něž abych o něm sáho dlouze mluvila.“

    ,,Teď vás teda tebe teto Katy musím přerušit zase já. Víš nemám žádné peníze a babička také není bohatá. Možná by mi nějaké peníze dala nebo alespoň půjčila, ale…“ odmlčela se.

    ,,Peníze obyčejných lidí by ti stejně byly k ničemu. Máme vlastní kouzelnickou měnu. Určitě si říkáš, kde jí seženeš. Pojď za mnou.“

    Obě se zvedly a paní Northenblacková je vedla ke dveřím na konci chodby.

     
    1. kapitola
     

    OBCHODNÍ ULICE

     

    Točité schodiště za nimi vedlo dolů nejspíše do sklepa.

    Elis nepočítala schody, ale určitě jich bylo hodně, protože když došly na konec schodiště, který ústilo do úzké ale dlouhé chodby, pořádně jí bolely nohy.

    Šly dál a dál a míjely bezpočet dveří. Zastavily se u posledních napravo. Bylo na nich číslo 114 a nějaké podivné ornamenty.

    ,,Tady polož pravou ruku,“ řekla teta Katy a ukázala na jeden z mnoha klikiháků.

    ,,A tady levou,“ ukázala o trochu níže.

    ,,A teď vyslov své jméno.“

    Elis udělala, co po ní teta Katy chtěla.

    Mohutné dveře najednou cvakly a začaly se otevírat. Elis dala ruce zpět k tělu a pohlédla na tetu.

    ,,A nikdo jiný ty dveře otevřít nemůže?“zajímala se.

    ,,Ne, reagují pouze na dotek, hlas a jméno majitele. Jediný okamžik, kdy dveře otevře někdo jiný než původní majitel je majitelova smrt. To je pak místnost převedena na dědice, který je předem určen a má geny bývalého majitele.“

    Když obě nahlédly dovnitř, Elis se málem zastavil dech. Tolik zlata pohromadě ještě nikdy neviděla.

    ,,Jediný, kdo do dveří může vstoupit, jsi ty. Naplněný měšec nám bude bohatě stačit,“ řekla teta a podala Elis velký kožený měšec.

    Elis vešla do místnosti. Mezi hroudami zlata se dalo sotva projít. Zastavila se u jedné z nich, nabrala dvě hrsti podivných mincí a naplnila jimi měšec po okraj, takže šel sotva zavázat. Pak se otočila, vyšla ven a zabouchla dveře od místnosti. Od její místnosti.Od její místnosti plné zlata.

    ,,Také je možné místnost na někoho převést, jako to udělali tvoji rodiče, ale je to…složité.“

    ,,Moji rodiče mi místnost odkázali?“ podivila se Elis.

    ,,Ano, a pak už jsem je neviděla,“ pronesla teta s povzdechem.

    Elis o tom chvíli přemýšlela, ale pak to pustila z hlavy.

    Vešly do posledních dveří na úplném konci chodby. Za dveřmi bylo další točité schodiště vedoucí dolů.

    ,,Kam to vede?“ zeptala se Elis.

    ,,Do další chodby s dalšími místnostmi.“

    ,,A všechny místnosti jsou plné zlata?“

    ,,Většinou až na některé ve spodním patře.“

    ,,A kolik pater těchto chodeb s…trezory tady je?“

    ,,Mnoho. Možná i několik tisíc. Skoro každá kouzelnická rodina tu vlastní jednu místnost. Některé i více,“ dodala teta Katy a zamířila do jediných dveří, které tu byly. Za dveřmi, kterými před chvíli prošly totiž nebylo jen schodiště po levé straně, ale také dveře na straně pravé.

    Když jimi prošly, ocitly se v prostorné místnosti. Kolem dokola nic než kamenné stěny a také kamenný kruh uprostřed.

    ,,Postav se tady do toho kamenného kruhu. Tohle je jedno z mnoha míst, odkud se můžeš přemístit do světa kouzelníků. Tam jedině seženeš vše ze seznamu pomůce. Máš ten dopis s sebou?“

    ,,Mám,“ odpověděla  a poklepala si na kapsu.

    ,, Dobrá. Až budeš umět čarovat, budeš se moci přemisťovat sama. Do té doby musíš cestovat s někým starším.“

    ,,Jako třeba s tebou?“ dodala Elis.

    Teta Katy přikývla. Zavřela oči, do ruky vzala přívěsek, který jí až do teď visel na krku a namířila ho nad Elis. Cosi zamumlala a zakroužila s předmětem, který křečovitě svírala ve své ruce.

    Najednou to nad Elis začalo problikávat a po dalších několika okamžicích se nad ní oběvila velká modře zářící elipsa.

    Teta Katy si stoupla vedle Elis, která vypadala překvapeně a vyděšeně, ale také zároveň vzrušeně.

    Paní Northenblacková spustila zpět přívěšek. Stále měla zavřené oči, jakoby se na něco soustředila. Pak louskla prsty, elipsa nad nimi začala rotovat stále rychleji a rychleji.

    Elis vyděšeně vykřikla. Najednou necítila pevnou půdu pod nohama. Přišlo jí, že je uprostřed nějakého víru. Otevřela oči.

    Letěly nějakým šedým prostorem, který vířil stále dokola, až Elis trochu rozbolela hlava.

    Pohlédla na paní Northenblackovou. Měla zavřené oči a z jejího obličeje se nedaly vyčíst žádné její vnitřní pocity.

    Elis tedy raději také zavřela oči a modlila se, aby to už skončilo.

    To už ale dopadaly na zem. Raději tedy pokrčila nohy. Stejně ale málem dopadla na všechny čtyři jako by byla černobílá kočka tety Katy.

    Teď už oči otevřely obě.

    Paní Northenblacková se na Elis usmála. ,,Na to, že jsi takto cestovala poprvé, to bylo dobré.“

    Pomocí toho podivného kouzla se přenesly do obrovské místnosti smnoha kamennými kruhy po obvodu a osvětlené lampióny. Stále se tu objevovali další a další lidé.

    ,,My jsme se taky takhle objevily?“ zeptala se Elis, ale ani nemusela slyšet odpověď.

    Teta Katy ale stejně pokývala hlavou, chytla ji za ruku a vedla ji pryč z této místnosti. ,,Abychom nepřekážely,“ dodala na vysvětlenou.

    Když vyšly do patra nad nimi a vyšly ven, jako další lidé, tedy kouzelníci a čarodějnice, objevila se před nimi dlážděná ulice. Po jedné straně široké ulice byly staré domy s opadanou omítkou, některé porostlé břečťanem, některé s potrhanou střechou. Z Elisina pohledu se ulice nalevo stáčela do leva a na pravé straně doprava. Po straně ulice přímo před ní stála nízká kamenná zídka, která jediná chránila kouzelníky, aby nepřepadli dolů.

    Za zídkou se totiž půda svažovala téměř kolmo dolů, takže tu za pěkného počasí musel být krásný výhled do údolí i na svahy okolních hor. Dnes byla ale mlha, takže toho moc vidět nebylo. Ještě, že nemá strach z výšky, jako babička. Ta by tady asi nevydržela ani chvíli.

    Elis přeběhla k zídce a chtěla se naklonit, aby lépe viděla na to, co bylo pod ní. Zarazila ji ale jakási průhledná stěna, za kterou se nedalo dostat – zřejmě lepší ochrana proti pádu do hlubin, než nějaká vysoká zeď, přes kterou by nebylo nic vidět.

    I tak ale spatřila střechy domů podobných těm, které byly na této ulici. V tom si uvědomila, že to co vidí není jiná ulice než ta, na které stojí, ale ta stejná jen její spodnější část.

    Podívala se nad sebe. Ulice pokračovala stále výš a výš až kam se dalo dohlédnout. Mezi střechami domů a další částí ulice byl vidět vždy kousek hory, kterou tato ulice s domy obtáčela.

    Po ulici proudily stovky lidí v podivném oblečení, které se moc nepodobalo tomu, co měla na sobě Elis nebo teta Katy.

    ,,Nejprve bychom asi měly zajít do obchodu pana Thompsona. Tam koupíme všechno, co budeš potřebovat na sebe. Můžu si půjčit ten seznam?“

    Elis vytáhla z kapsy pergamen se seznamem pomůcek a vůbec asi všeho, co bude ve škole potřebovat.

    Stoupaly nahoru, než se zastavili před jedním z krámků. Elis pohlédla oknem dovnitř, kde stařík se šedivým chmířím na hlavě pobíhal okolo nějaké dívky a bral jí míry.

    Nade dveřmi byla dřevěná tabulka a v ní vyrité nějaké znaky, které Elis v životě neviděla, ale teta Katy je zřejmě uměla číst, protože na se podívala do pergamenu, pak na tabulku a nakonec vstoupila dovnitř stejně jako Elis.

    Obchod byl mnohem větší, než jak vypadal zvenku. Měl kamenné stěny a po stropě kmitalo několik jiskřících plamínků světla, stejně jako po stole stařenky, která měla v rohu místnosti šicí stroj a právě došívala šaty v barvách ohně.

    V obchodě byla jedna rodina, které se krejčí až do teď věnoval. Vypadalo to, že už ale se svou prací skončil, protože už všechny míry a požadavky nadiktoval ženě menší postavila, která šila šaty takovou rychlostí, že ji Elis sotva stačila sledovat.

    Teď se ale prodavač začal zajímat o dvě přicházející zákaznice.

    ,,Jaké je vaše přání, madam,“ otočil se k tetě Katy s úsměvem a mnul si ruce.

    ,,Tady slečna, bude letos nastupovat do prvního ročníku,“ řekla a ukázala na Elis. Ta se nepatrně usmála po vzoru krejčího a prodavače v jedné osobě.

    ,,A do jaké barvy to budeme ladit?“ dovolil se zeptat.

    ,,Ovládá vodu,“ odpovědělateta Katy.

    Za normálních okolností by si Elis myslela, že její společnice mluví zcestně, ale dnes jí to přišlo zcela normální.

    ,,Takže do modra, modrobíla nebo raději tmavě modra?“ chtěl vědět krejčí.

    ,,Zůstala bych u základního modelu i barvy,“ odpověděla babička a otočila se na Elis, která pokývla, protože jí nic jiného nezbývalo. Ani totiž netušila jak by měl vypadat základní model školní uniformy.

    ,,Postavte se tady,“ zaskřehotal nějaký muž, který stál ve stínu a Elis si ho do teď nevšimla. Babička ho také asi neviděla, protože se stejně jako Elis evidentně polekala. Muž ukázal na stoličku, vedle té, na které teď ještě stála dívka s dlouhými světlými vlasy, pomněnkovýma očima, malým nosem a usměvavými ústy.

    Elis uposlechla. Krejčí vzal do ruky krejčovský metr a nadiktoval Elisiny míry švadleně v koutě místnosti, která právě nesla balíček s novým oblečením mámě té dívky.

    Elis od ní stále nemohla odtrhnout oči. Vzájemně se na sebe usmály. Z očí jí vyzařovala přátelská povaha.

    ,,Henrieta,“ podala ruku Elis. ,,Takže ty taky letos nastupuješ do prvního ročníku?“

    ,,Elis,“ stiskla Henrietě ruku a kývla hlavou. ,,Jaký živel ovládáš?“ chtěla vědět.

    ,,Oheň,“ odpověděla jí Henrieta a tvářila se jako by se znaly odmalička. Žena, která s ní přišla jí popoháněla, protože toho ještě prý potřebují hodně zařídit.

    ,,Tak ahoj, sejdeme se ve škole,“ kývla na rozloučenou Henrieta a pak se společně se svou matkou vytratila.

     

    Švadlena kmitala a po chvíli už podávala tetě Katy do ruky balík se dvěma modrými plášti až na zem a dlouhými rukávy, dvěma páry šatů v modro-bílém provedení a dvěma páry téměř průhledných punčoch s nádechem modré.

    Celé to stálo dva rugly a osmdesát gorků a tři goringy, takže jim na tři rugly vrátily šest gorgů a dvacetosm goringů, které Elis schovala do koženého vaku s mincemi.

    Elis i teta Katy přešly hned do vedlešího obchodu, kde prodávali pokrývky hlavy a různé ozdoby jako třeba mašličky různých barev pro dívky a kravaty pro chlapce, i když tu měli také některé dívčí kravaty.

    Teta koupila Elis modrý klobouk s pomněnkami, který ve škole požadovaly, několik mašlí různých barev, ale převážně modré a jeden slaměný společenský klobouk na léto.

    Elis jí byla moc vděčná i za dvoje střevíce laděné do modra z vedlejšího obchodu a vlastně za všechno, co pro ní teta Katy za celou dobu udělala.

    Takhle procházely obchod po obchodu, až měly nakoupeno vše, co bylo potřeba do školy podle toho seznamu a ještě nějaké věci navíc.

    Nakonec společně zamířily ještě do obchodu se zvířaty, což hlásala cedulka nad vchodem. Když vešly dovnitř, Elis zjistila, že kouzelníci doma chovájí zcela odlišná zvířata a zvířátka, než obyčejní lidé.

    Teta Katy zamířila ke klíckám s poštovními draky a pokývla na šedovlasého prodavače, který stál za pultem a četl si kouzelnické noviny, které Elis ještě nikdy neviděla ani u tety Katy. Stařík přišel blíž, otevřel dvířka klece, ale žádný drak se nepokusil o útěk i přes to, že je v kleci už nic nedrželo.

    ,,Tady si naber trochu zrní a strč ruku dovnitř,“ přešel k pultu, vytáhl z pod něj misku s malými hnědými zrnky a podával ji Elis.

    Ta si neochotně trochu zrní nabrala a otočila se na tetu Katy. Bála se, že jí ti dráci mohou něco udělat, sice byli malí a vypadali docela mírumilovně, ale stejně. Co může člověk od draků čekat.

    ,,Neboj se děvče, nic ti neudělají. …Ten, který k tobě přijde a začně zrní jíst je ten pravý, který ti bude oddaně sloužit,“ řekl a usmál se.

    Elis tedy popošla jěště blíž ke kleci, kde bylo plno draků různých barev a vstrčila ruku dovnitř, ale nic se nedělo. Draci si Elisiny ruky nevšimli, ani jeden z nich.

    ,,Jak to, že se nic neděje, pane Mc‘ Zoology?“ chtěla vědět teta Katy, kterou to docela překvapilo.

    ,,Oh,“ plácl se pan Zoology do čela. ,,já zapomněl,“ řekl a namířil na zrní v elisině ruce svou hnědo-zelený přívěsek nebo co to bylo a pronesl zaklínadlo.

    ,,Tak teď,“ dodal ještě.

    Elis tedy znovu strčila ruku do obří klece s poštovními dráčky a opravdu. Jeden z dráčků z téměř druhého konce klece vzlétl a přistál vedle Elisiny dlaně a začal z ní zobat zrní.

    Elis se musela usmát, byl to ten nejkrásnější z nich světlounce modrý, jako téměř všechno, co tady koupily.

    Elis už vytahovala z koženého vaku sedm ruglů – dráček byl opravdu drahý, ale teta Katy ho zaplatila za ní a dodala, že je to dárek k narozeninám, protože jí ještě nestačila popřát.

    Pak se vrátily zpět do domu V Zaprášené ulici 18 pomocí toho podivného kouzla i se vším, co naoupily v prvním kouzelnickém městě, které kdy Elis viděla. Ale docela se jí tam líbilo, i když bylo vlastně vytesáno do hory a všude kolem byla hluboká propast.

    Když se ale Elis podívala na hodiny a zděsila se. Vůbec si neuvědomila, jak rychle běží čas. Byla sice trochu unavená a vyhladovělá, ale že uplynulo skoro osm hodin od chvíle, kdy jí babička k tetě Katy přivedla, to by ji ani ve snu nenapadlo.

    Teta vyndala všechno, co koupily ze své tašky. Elis nemohla uvěřit tomu, jak se to tam všechno vešlo, protože když už v tašce tety Katy nic nezůstalo,byla těch věcí pomalu plná místnost.

    ,,Všechno se to zmenšilo, protože ta kabelka je začarovaná zmenšovacím kouzlem,“ vysvětlila, když viděla, jak překvapeně se Elis tváří.

    ,,Ale jak to všechno odnesu domů a jak to všechno odvezu do školy?“ zeptala se Elis.

    ,,Než pojedeš do té školy, určitě sem ještě přijde, ne?“odopvěděla teta otázkou. ,,Půjčím ti jednu svu malou koženou tašku, tam ti všechny věci dám. Jen si na ní nech ve svém kufru trochu místa.“ vyřešila situaci teta Katy a Elis stále přikyvovala.

    Pak se obě sebraly a šly společně k babiččinu domku.

    ,,A babičce o tom, kde jsme byly nic neříkej,“ upozornila Elis po cestě a ještě dodala, že se babička určitě bude zlobit.

    A měla pravdu. Hned jak zaklepaly na dveře domku, vyběhla ven babička a spustila.

    ,,Elis, kde jste prosím tě byly?! Když jste po pěti hodinách stále nešly, byla jsem se podívat u tebe doma Katharino, ale vy nikde! Kde jste byly?! Myslela jsem si, že vám oboum mohu důvěřovat a vy uděláte tohle?!...“ začala babička celá rozlícená.

    Teta Katy nevěděla, co má říci, a tak je sklopila hlavu. Elis na tom byla stejně, protože pravdu říci nemohla.

    ,,Promiň, už se to nestane. Hrozně jsme se zapovídaly a nesledovaly čas. Vůbec jsme netušily, že už uběhla tak dlouhá doba.“

    Babička už se neudržela a obě je objala. Do očí se jí hrnuly slzy a ty jí pak máčely noční košili, kterou měla na sobě, protože se už chystala do postele.

    ,,Měla jsem o vás takový strach,“ vzlykala a pozvala je dovnitř.

    Všechny tři si daly čaj a bábovku, kterou babička před chvíli dopekla, když strach zaháněla prací.

    Nakonec se štěstím rozplakaly všechny tři a smutek se zlostí tím vystrnadily z domu.

     

    8.kapitola

     

    KONEC LÉTA, KONEC PRÁZDNIN

     

    Babička už se na to druhý den neptala, a tak byla Elis ráda, že jí nemusí lhát, protože to dělá nerada. Pokud by se o to ale babička zajímala, lhát by samozřejmě musela, protože nechtěla porušit slib, který dala tetě včera pozdě večer.

    Není sice hezké někomu lhát, ale ještě horší je porušit slib.

    Toho dne babička celý den běhala sem a tam. Z kuchyně do pokoje, z pokoje na půdu, z půdy zpět do pokoje a snášela všechny věci, které by mohla Elis ve škole potřebovat.

    Večer už byla v pokoji hromada věcí. Babička byla zřejmě spokojená, protože si šla v klidu lehnout.

    Elis ale neměla zrovna poklidnou noc. Nejprve nemohla usnout, a když konečně usnula zdálo se jí o dolézavém bezhlavém rytíři s pištivým hlasem.

    Dalšího den jí babička sbalila ještě hygienické potřeby a pak jí odvedla k tetě, protože o to Elis žadonila už včera. Babička jí ještě připomněla, aby se tam nezdržela tak dlouho jako minule, ale to bylo tak všechno.

    Teta Katy Elis přivítala s otevřenou náručí. Posadily se do křesla, teta Katy pokynula rukou a za chvíli přiletěly dva talířky a dva hrnečky.

    Elis významě povytáhla obočí.

    Teta pochopila, na co tím Elis naráží. ,,Včera jsem si pořídila párek sluhů Pisku a Floika. To jsou takový malí stydliví tvorové. Když vidí někoho pro ně neznámého, rozutečou se nebo zneviditelní, jako třeba teď. Určitě z vás ale později budou dobří kamarádi,“ vysvětlila, rozevřela náruč a vypadalo to, jakoby si představovala že někoho chová.

    ,,Vy je chováte?“ zeptala se Elis.

    ,,Jsou přátelští, hned v obchodě mi padly do oka a já jim. Jsou také velice mazliví, jak vidíš,“ odpověděla teta Katy a usmála se.

    ,,A vy je vidíte, i když se zneviditelní?“ chtěla ještě vedět Elis, ale měla trochu strach, aby si teta Katy nemyslela, že je příliš zvědavá.

    ,,To ne, ale cítím jejich přítomnost, dech i dotek,“ odpověděla přívětivě.

    Pak ještě jednou společně došly do té ,,Elisiny místnosti“, kde si Elis naplnila rovnou dva velké kožené vaky, ještě mnohem větší než ten, který si naplnila předevčírem a měla ho mezi nakoupenými věcmi, kdyby během roku něco potřebovala nebo musela něco platit.

    Před odchodem jí dala ještě poměrně malou kabelku a tvrdila, že je v ní vše, co společně koupily v tom podivném nákupním centru. Její táta jí ale přece žádala, aby tetě Katy důvěřovala, a tak si od ní kabelku vzala a přestala se tvářit podezíravě.

    ,,A až budu chtít ty věci zase zvětšit, jak to mám udělat?“

    ,,Myslím, že až některou z věcí z kabelky vytáhneš, zvětší se a když jí tam vrátíš, zase se zmenší. Je to speciální kabelka,“ dodala a na tváři vykouzlila tejmný úsměv.

    ,,Děkuju mockrát… a opravdu si jí můžu nechat?“

    ,,Samozřejmě, mám ještě několik podobných.“

    ,,Děkuju, mockrát vám, teda tobě děkuju, teto!“ rozplívala se Elis. ,,Jsi na mě tak hodná. A kdy tě zase uvidím?“ zeptala se jěště po chvíli Elis.

    ,,Ještě se přijdu rozloučit, než odjedeš, a pak uvidíš, nech se překvapit!“ odpověděla teta a zamávala jí.

    Elis jí to oplatila a za chvíli už poskakovala po ulici s kabekou v ruce.

    Najednou se ale zastavila a otočila, protože na ní někdo zavolal a né zrovna příjemným tónem.

    ,,No fuj, snad nebyla tahle hnuska na nějakým rande, že si takhle poskakuje,“ dodala ještě osoba, zakřenila se, našpulila rty a zamlaskala.

    Elis na chvíli stratila dobrou náladu, protože v té nepříjemné dívce poznala Stephanie, její odvěkou nepřítelkyni i s jejími ,,kumpánkami“.

    Elis se chtělo rozbrečet a zakřičet něco ošklivého, ale  otočila se a poskakovala dál po ulici, jako by se nic nestalo. Nenechám si nějakou Stephanie zkazit náladu, opakovala si stále dokola.

    Bývalé spolužačky za ní ještě cosi křičely, zřejmě nějaké pomluvy, ale toho už si Elis vůbec nevšímala a za chvíli byla doma.

    Měla sto chutí povědět babičce, co se jí stalo cestou, ale raději držela jazyk za zuby, protože babička opět kmitala.

    Běhala z jedné místnosti do druhé a snášela věci na Elisinu postel. Hromada už byla dosti veliká a už zdaleka nezbírala jen postel, ale také velkou část zbytku místnosti.

    Elis vykulila oči, ale babička si jí nevšímala, protože i tak měla dost práce.

    Po chvíli přestala věci snášet, přinesla obrovský kožený kufr a začala se přehrabovat v obrovské hromadě všeho možného od oblečení a bot, přes hygienické potřeby, různé pomůcky a učebnice, sladkosti, zkrátka téměř vše, co v domku našla.

    Večer bylo vše sbaleno v tom velkém koženém kufru i s kabelkou od tety, i když Elis vůbec nechápala, jak se tam všechno vešlo.

    Elis se slavnostně oblékla a babička jí udělala svačinu, aby neměla cestou hlad. Pak vzaly kufr a malý batoh se svačinou, pozvánkou do školy a dalšími věcmi.

    Cestou se ještě stavily na otočku u paní Northenblackové, aby se s ní Elis mohla rozloučit a už šly na louku, za městečkem.

    Bylo to poblíž Černého lesa, do kterého se snad nikdo z města neodvážil vstoupit. Vyprávělo se totiž, že je černý, jako smrt, větve stromů pohltí vše a každého, kdo se k nim přiblíží a nic nemá šanci vyváznout.

    A tak se obě blížily k tomu prokletému místu.

     
    1. kapitola
     

    CESTA DO ŠKOLY

     

    Temnotu protínalo jen okouzlující světlo Měsíce. Dnes byl zrovna úplněk.

    Za úplňku se někdy dějí opravdu podivné věci. A ony dvě se v tuto dobu přibližují místu, které se dá označit přinejmenším za podivné..

    ,,Jseš si jistá, že máme být dnes na tom proklatém místě u Černého lesa?“ ujišťovala se babička, protože jí bylo divné, kdo by na tom místě mohl čekat. Snad jen sám ďábel.

    Elis neodpověděla. Věděla to stejně jistě jako babička.

    Došly na místo. Vypadalo strašidelně. Louka, o kterou dlouho žádné ostří kosy nezavadilo a za ní Černý les, do kterého si nikdo neopováží chodit ani ve dne.

    Mezi těmito dvěma místy vedla úzká pešinka. Obě měly strach, ale šly statečně dál  a dál až do míst, kde pěšinka končila.

    Zde stálo několik rodin, což babičku uklidnilo a nahlas si oddychla. Elis se ale stále bála. Nevěděla, co jí bude čekat v dalších okamžicích.

    Některé lidi, kteří tu čekali, znala Elis od pohledu, jiné viděla poprvé v životě.

    Najednou se z ničeho nic z nebe sneslo osm monster o velikosti koní a také je trochu připomínala. Za sebou táhli obří povoz. Vypadal jako ten, který vozil krále a královny v dřívějších dobách, akorát byl několikanásobně větší a měl dvoje dveře na obou stranách.

    Kočár tažený podivnými zvířaty zastavil přímo před nimi. Elis s babičkou o krok ustoupili, aby je kolos nesrazil.

    Elis si zvířata prohlédla z blízka. Její prvotní doměnka, že vypadají jako koně, nějak vyprchala. Nyní už zřetelně viděla draky. Osm velkých zvířat ve čtyřech řadách za sebou, každá řada o dvou dracích měla jinou barvu než ostatní draci. Tato zvířata jí připadal povědomá, ale nemohla si vzpomenot, kde je viděla, leda v nějaké knížce.

    Babička byla bědá, ve tváři zděšený výraz. ,,Vypadají úplně stejně jako ti draci ve znaku na obálce pozvánky do té tvé školy,“ pronesla babička nevěřícím šepotem, který neslyšel nikdo jiný než ona a babička.

    Nejvíce ale obě překvapilo, že se ostatní tak zděšeně netvářili. Vypadali, jako by draky vídali každý den. Jako by draci nebyli jen pohádkovými bytostmi.

    Malé draky už přece viděla v tom obchodě, kde si také jednoho koupila.Náhle si uvědomila, že dráčka u paní northenblackové nechala. Zděsila se. Vlastně doufala, že je to všechno jen sen a ráno se zase probudí ve své posteli, dá si s babičkou snídani a vyrazí do školy.

    Pak si ale uvědomila, že normální život nežije už od doby, kdy dostala záhadnou knihu předků.

    Dloubnutí do zad vytrhlo Elis ze zamyšlení a soustředila se nato, co se děje.

    Z kočáru vystoupil muž vypadající jako sluha královského dvora, což, jak později sám řekl, opravdu je.

    Všem přítomným oznámil, že nyní projedou  v tomto kočáru téměř celou Anglii a posbírají studenty Školy čtyř mocí téměř ze všech jejích koutů.

    Elis pohlédla na babičku ve chvíli, kdy muž oznámil, že se mají rozloučit a nasedat, ale její výraz jí udivil.

    ,,Co se tak divíš mému výrazu? Já nejsem blázen, to spíš tamhleten,“ řekla  a ukázala na muže, který přiletěl v kočáře. ,,Něco si žbleptá neznámou řečí. Ty jsi mu snad rozuměla?

    ,,Vždyť mluvil úplně normálně,“ opáčila Elis.

    Dál už to ale s babičkou nerozebírala. Loučily se. Oběma jim tekly slz.

    ,,Budu ti psát.“

    ,,Budu ti psát.“

    Oznámily si babička s Elis slavnostně. Pak se pustili a Elis spolu s dalšími dětmi nastupovala do kočáru.

    Zevnitř byl prostornější, než jak vypadal zvenku. Byly tu dvě řady sedadel a mezi nimi ulička, akorát tak na projití. V každé z řad bylo několik čtveřic sedadel. Dvě a dvě naproti sobě.  Každá ze čtveřic měla jedno okno se zdobenými závěsy. Prostor na zavazadla byl pod každým sedadlem.

    V kočáře už sedělo několik studentů a zřejmě kamarádů některých dětí, které nastoupily společně s Elis.

    Sama Elis si vybrala poslední čtveřici sedadel v pravo, kde nikdo neseděl. Kufr si odložil nad okno. Malou kabelku si položila na sedadlo vedle ní.

    Do kočáru nastoupil i muž v bílém obleku, který měl upnutý na jeho vyzáblé tělo. Oblek byl zdobený zlatými nitěmi, které se ve světle měsíce leskly a co chvíli měly jinou barvu. Nejprve modrou, pak zelenou, žlutou, červenou…

    Muž zavřel dveře do kočáru. Podivné bylo, že draci neměli ani žádného kočího. Vypadalo to, jako kdyby pro ně tohle byla každodenní rutina a cestu znali nazpaměť.

    Kočár zevnitř osvětlovaly svíce.

    Najednou draci zařvali a vzlétli a celý kočár s nimi. Teprve teď si Elis uvědomila, jakou musí mít takový drak sílu. Vždyť jen samotný kočár musí být neskutečně těžký. Byla zvědavá, jestli se kočár naplní a jestli ho draci potom unesou. Bylo zřejmé, že unesou, ale stejně nad tím Elis stále přemýšlela.

    Pak už neudržela klížející se oči v pozoru a usnula.

     

    Mohlo být okolo půlnoci, když na ní promluvil ten vyzáblý muž v bílém obleku se zlatými ozdobami.

    ,,Budete si přát něco k pití nebo k jídlu?“

    Elis sice měla svojí svačinu, ale zajímalo jí, kde muž jídlo nebo pití vezme, protože v ruce držel jen prázdný podnos a na něm kousek hedvábného plátna.

    ,,A co mi můžete nabídnout?“ zeptala se s úsměvem Elis.

    ,,Co si budete přát. K pití tu máme čaj, ovocné šťávy, kakao nebo jenom obyčejnou vodu. A k jídlu nějaké sandwiche, ovoce a jiné.“

    ,,Dala bych si čaj, jeden ten sandwich a trochu ovoce.“

    ,,A ten sandwich chcete se šunkou, sýrem, rybami nebo zeleninou. Řekněte si, připravím vám ho na míru.“

    ,,Se šunkou a zeleninou, jestli můžu poprosit.“

    Muž přikývl. Vytáhl svýj přívěsek, namířil ho na tác.

    ,,Hrnek čaje, mísa ovoce, talíř se sandwichem – šunka a zelenina,“jak to muž diktoval, postupně se to na tácu objevovalo.

    Elis nemohla uvěřit svým očím. Na tácu bylo přesně to, co si objednala. Vzala si ho celý a myslela si, že se jí to jen zdá. Jak to dokázal vykouzlit?

    Elis věděl, že lidé ovládající nějaký ze živlů umí i kouzlit, ale tohle opravdu nečekala.

    Muž se na ní usmál a odešel nabízet své služby dál.

    Hrníček se stejným vzorem jako oblek toho muže, stejně jako talířek a mísa, byl plný horkého čaje, mísa byla až po okraj zaplněna ovocem všeho druhu, většinu z toho Elis zatím nikdy v životě ani neochutnala, a pak sandwich.

    Ihned se dala do půlnočního občerstení.

    V okamžiku, kdy dojedla, tác sám od sebe zmizel a ona zase usnula.

     

    Znovu se probudila až dopoledne. Slunce už bylo vysoko. Opět se nad ní skláněl ten mužík, ale už měl připravenou snídani. Když Elis dojedla, tác zase zmizel, ale tentokrát už se toho Elis nelekla, jako předtím.

    Klesali, a tak se šla Elis zeptat toho podivného mužíka, jestli už tam budou.

    ,,Prosím tě, děvče, poletíme ještě celý den a možná i déle. Budeme přistávat, abychom nabrali další studenty. Škola ani královna nemájí tolik kočárů, aby mohl na každé místo letět kočár jiný.“

    ,,Promiňte a děkuju,“ poděkovala Elis a šla se posadit zpět na své místo.

     

    Po přistání se do kočáru nahrnulo několik dětí, ale ještě nebyl kočár zdaleka plný. K ní si nikdo nesedl a stejné to bylo i po přistání, které provedli krátce po poledni.

    Znovu přistávali až v podvečer.

     Když vyhlédla z okénka, spatřila krajinu zaplavenou září zapadajícího slunce, která se přibližovala.

    Přistáli na louce plné zavírajících se květů, které jako by pomalu usínaly se sluncem. V kočáře už bylo docela plno, ale Elis stále seděla na čtyřsedadle sama. Nastoupla asi desítka dětí. Všichni se někam posadili, i když Elis vůbec netušila, kam se ještě mohli vejít.

    Když už si Elis myslela, že tam zůstane sedět takhle sama celou věčnost, objevila se u ní dívka s dlouhými světlými vlasy, s těmně modrýma očima a snědou pletí.

    ,,Je tu volno?“ zeptala se skoro šeptem.

    ,, Určitě…Přisedni si, už jsem se bála, že tu budu pořád sama, i kdyby kočár praskal ve švech,“ řekla Elis a usmála se.

    ,,Všude jinde je plno,“ odůvodnila svůj příchod dívka a posadila se naproti Elis. ,,Jmenuji se Henrieta.“

    ,,Elis,“ podali si ruce. Teprve v té chvíli si uvědomila, že tu dívku odněkud zná.

    Na chvíli zavládlo ticho. Obě se na sebe jen tak usmívaly, ale ani jedna z nich nic neřekla.

    Všude ve voze byli studenti zataženi do rozhovorů.

    Henrieta přetrhla ticho. ,,Neznáme se odněkud?“ pronesla trochu přiskrčeným hlasem, jako by se bála Elisiny reakce.

    ,,Nepotkali jsme se v tom divném nákupním centru, jak se pořád stoupalo nahoru po tom točitém schodišti?“ vybavovala si Elis to místo.

    ,,Myslíš v Setropii, jediné místo, kde se dají sehnat pomůcky do Školy čtyř mocí?“

    ,,Asi to je ta Setropija.“

    ,,Setropie, ne Setropija. Setropie je název toho městečka, do kterého jsou všechny obchody a schodiště vytesány,“ vysvětlila, a když spatřila Elisin výraz dodala. ,,Tys o tom nevěděla?“

    ,,To teda nevěděla,“ ujely Elis nervy. Henrieta se zatvářila překvapeně, ale Elis pokračovala. ,,Já jsem do nedávna nevěděla, že vůbec nějaké zvláštní schopnosti mám a do teď o tom světě čarodějů skoro nic nevím, třeba jak se jmenuje. Taky třeba nevim, co je to za ty přívěsky, kterejma se kouzlí. Já nevim skoro nic!“ vykřikla Elis, až se na ně celý kočár zahleděl.

    Elis byla v tu ránu červená, a tak její hlava k podobě ředkvičky neměla daleko.

    Celý kočár položil do ticha, ale po chvíli už se všichni bavili jako před tím.

    ,,Ty přívěsky, jak ty říkáš, to jsou hůlky a kdybys příště něco nevěděla, tak se zeptej. Vůbec mě nenapadlo, že tu mohu potkat někoho, kdo od malička nevyrůstal mezi čaroději. Hlavně už příště tak nekřič,“ zašeptala Henrieta rozumně.

     

    Po nějaké době už si Elis s Henrietou povídali, jako by byly odjakživa nejlepší kamarádky, kterými už se teď asi staly.

    Následovala večeře, půlnoční svačinka, dlouhý spánek a po něm vydatná snídaně.

    Když Elis po snídani vyhlédla z okna, spatřila muže na zvířatech podobných těm, která táhla kočár. Také to byli draci. Najednou se ve vzduchu zastavili a otevřely se dveře kočáru. Vstoupil muž v podivném obleku, který ho měl zřejmě chránit před případným útokem. Po kočáře ho provedl ten podivný vychrtlý mužík, který jim rozdával občerstvení. Za několik málo minut muž nasedl zpět na své zvíře a oni mohli letět dál.

    ,,Co to bylo?“ zeptala se Elis, protože jí to v první chvíli trochu vyděsilo.

    ,,Královniny hlídky na hranicích soustroví kouzelníků. Hlídají, aby nikdo nezvaný nevstoupil vzdušným prostorem do této země,“ vysvětlila Henrieta zřejmě hrdá, že to může Elis vysvětlit.

    ,,Takže teď už jsme na území kouzelníků?“

    ,,Přesně tak.“

     

    10.kapitola

     

    KRÁLOVNINO SÍDLO

     

    Přistáli na kamenité ploše, která vypadala jako parkoviště. Bylo zde už několik přistavených kočárů, ale všechny byly prázdné a draky také nikde nebylo vidět.

    Muž, který jim po dobu letu podával občerstvení je vyvedl ven.

    Vonělo to tu jako v ráji. Stovky květů, na kterých se vyhřívali motýli, pokrývaly louku, za níž se rozprostíral listnatý les a celou tu krásu olizovaly sluneční paprsky.

    Bylo neskutečné, že srpnová louka mohla být ještě takhle nádherně rozkvetlá.

    Požitek z tohoto místa přerušil až hlas toho muže, který letěl celou dobu s nimi v kočáře. ,,Prváci jdou za mnou, ostatní mají rozchod, ale žádné vylomeniny a né, že se tady zapomenete!“ křičel ještě za studenty, kteří se už rozprchli.

    Elis, Henrieta a ještě asi pět dalších studentů šlo, za mužem jehož plášť teď vlál v mírném srpnovém vánku.

    Po chvíli došli k místu, kde se zastavili. Všichni hleděli na strom, který stál sám uprostřed rozlehlé louky.

    Došli až k němu. Muž, který je vedl, předstoupil. Uchopil do ruky svou vlastní hůlku. Dotkl se hrotem hůlky kmene stromu a pronesl jakousi fomuli.

    Najednou se v kmeni stromu, který musel být hodně starý, dveře. Ty se v dalším okamžiku otevřeli a vedly do dutého kmene stromu.

    Elis překvapilo, jak je vnitřek stromu prostorný. Z menší plochy, na kterou teď vstoupili, vedly schody dolů do podzemí. Po stěnách všude kolem byly rozsvícené svíce, aby uvnitř nebyla úplná tma.

    Schod po schodu sestupovali, až došli do veliké prostorné místnosti s klenutým stropem. Elis to trošku připomínalo místnost, ve které se objevili s paní Northenblakovou v nákupním centru.

    ,,Postavte se do řady vedle sebe,“ poručil muž, který jim umožnil vstup do stromu a ukázal na velký kamenný kruh na podlaze. Když tak učinili, postavil se vedle nich a
  • kristynka13kristynka13 Komentářů: 32
    Jenom chci ještě napsat, že je to první verze. Bez korektury, oprav a podobně, což se chystám udělat - nebo bych udělala, až to dopíši celé. A doufám, že se tu najde někdo, kdo si tu mojí hrůzu přečte :D
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.