Návrat

Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
upraveno 13. březen 2016 v Povídky
    Display zrudl a zaznělo výstražné pípnutí.

    „Je mi líto, pane. Nemáte oprávnění ke vstupu na území Federace.“

    „To bude nějaký omyl,“ řekl seriozně vyhlížející muž a opět přiložil zápěstí ke čtečce, hladké kouli z leštěného kovu. Se stejným výsledkem. Negativní. Čip z nějakého důvodu nefungoval.

    Nacvičený úsměv z tváře dívky v šedomodrém kostýmku nezmizel. Nezažila to poprvé. U přísně střežených hranic Federace, za něž se dalo dostat jen přechodovými koridory, se vždy někdo dožadoval neoprávněného vstupu.

     „Pokračujte odchodovou komorou,“ instruovala muže dívka v kostýmku.

    Namísto vstupní brány se odsunul se zasyčením boční vchod vedoucí zpět do haly.

    „Sakra, jsem občan Federace, Robert Trebor, musíte mě pustit!“

    „Následujte modře značenou cestu, žádost o vstup si můžete podat na imigračním oddělení v sekci B6.“ Dívka se držela instrukcí. Nehodlala se s mužem, od něhož ji dělila průhledná stěna, dohadovat. Automaticky přesunula prsty na ovládací panel. Proti neodbytným narušitelům museli nezřídka použít paralyzér.

    „Neslyšíte? Ověřte si to?“

    „Poslední výzva. Opusťte přechodovou kóji.“

    Robert spolkl další námitku. Při svých cestách již spatřil ochablá těla, odtahovaná od brány a netoužil se proměnit v hadrovou panenku pohozenou někde mimo halu, nechat se označkovat jako nežádoucí a navždy si znemožnit přístup na území Federace. Ačkoliv se dívka neustále usmívala, byl si jist, že by další šanci nedostal. Poslušně se odšoural do haly. Připomínal klátící se loutku, vedenou mizerným loutkohercem. Svěšená ramena, pohled upřený na špičky bot. Nikdo s ním nediskutoval. S narušiteli se jednalo nekompromisně, a ač si to přiznával nerad, bez fungujícího čipu se jím de facto stal.

    Nikdy by ho nenapadlo, že může uvíznout za hranicemi.

    Vždy hájil nekompromisní postup vůči narušitelům, na rozdíl od některých útlocitných kolegů. „Je to jediné řešení pro zachování prosperity a stability Federace,“ opakoval to, co již tolikrát zaznělo z úst vládních představitelů. Vždy se smál naivním názorům Martina, že by se Federace neměla tolik izolovat a mělo by se k problému přistupovat lidštěji, s větším pochopením. Teď, když se ocitl na druhé straně barikády, by sám shovívavější přístup uvítal. Pro začátek by stačilo, kdyby jej někdo vyslechl.

    Halou se neslo slabé hučení vzduchotechniky a neutichající šum hlasů. Celý komplex patřil k těm celodenně hlučným místům, kde se život téměř nezastaví.

    U turniketů, u vchodu i v prostorách haly nešlo přehlédnout nehybně stojící agenty bezpečnostních složek. Neustále monitorovali dění s obličeji ukrytými pod černými skly přileb, pozorovali zástupy mířící ke koridorům i ty, které směřovaly do útrob stavby. Občas někoho zastavili a zkontrolovali.

    Kromě přechodových koridorů a oddělení imigrační správy zde sídlily i významné nadnárodní korporace. Nechyběla ani řada obchodů a restaurací. Eskalátory vedoucí do různých pater se proplétaly prostorem mezi sloupy, na nichž spočívala prosklená kupole.

    Pár šťastlivců v nejvyšších patrech si vychutnávalo pohled na zalesněná území Federace za koridory, zatímco nižší patra mohla nabídnout pouze nevábný výhled na betonové město, kde se jen tu a tam objevil trs trávy nebo zakrslý keř. Propracovaný systém zavlažovacích kanálů, naprosto běžný na území Federace, městu chyběl.

    Robert se prodíral davem a hledal modrou značku. Dospěl k závěru, že mu nezbude nic jiného, než si vystát frontu na vstupní žádost nebo ještě lépe na imigračním rovnu najít někoho, s kým by si mohl promluvit. Byl přesvědčený, že se vše vysvětlí. Patřil přece mezi nejbohatší občany Federace.

    Ještě před měsícem, ale bylo všechno jinak.

    Sázel od chvíle, kdy vydělával dost na to, aby si sázecí žetony mohl dovolit. Nestál o ty nejlevnější s omezenou možností výhry, ale kupoval pouze TOP žetony, i přesto, že spolkly jeho dvoudenní výdělek. Nabízely ovšem možnost vyhrát desítky milionů kronů. Pokud by se na něj jednoho dne usmálo štěstí. 

    10. květen se takovým dnem stal.

    Když doma přiložil žeton na kontrolní panel, podlomila se mu kolena. Ohromeně zíral na sadu číslic, která se společně s gratulací objevila na obrazovce. Pak se rozesmál, a jako kdyby se ho zmocnilo šílenství, začal křepčit po pokoji. „Vyhrál jsem. Vyhrál jsem!“ S blaženým úsměvem dopadl na postel. „ Zatraceně, ono to konečně vyšlo!“

    Už se nepotřeboval hnát za povýšením, teď už bylo jedno, jestli si jeho usilovné práce někdo všimne. Už nikdy nebude muset do TechDalu vstoupit.

    Mohl by uspořádat rozlučkový večírek ve velkém stylu, jako Donald, když odcházel do důchodu. Ale proč vlastně? Dovedl si moc dobře představit, že až se provalí, jaký balík vyhrál, najde se dost patolízalů, kteří se ze dne na den stanou jeho věrnými přáteli. Kašle na ně. Nebude nikomu nic říkat. Nejdřív dá výpověď, pozve pár kamarádů z oddělení a řádně se ztřískají. A pak adieu a přihlášení se o výhru. Proč práskl do bot, se dovědí až z titulků novin.

    Nastalou mediální pozornost si Robert užíval, a když odjížděl na dovolenou, novináři se předháněli, aby s ním stihli udělat rozhovor. A pak už jen odpočinek a zábava.

    Po pár dnech však zkazila idylu dovolené nehoda na horské dráze. A aby toho nebylo málo, podělala se i platební karta. Ani se mu nepodařilo připojit se ke komunikační schránce. Naštěstí měl u sebe dost hotovosti, aby odcestoval zpět k přechodu. A zakusil další škodolibost osudu.

    To, co původně začalo, jako sen, se krok za krůčkem měnilo v noční můru. Nyní si připadal jako voják, snažící se probojovat za nepřátelský val. Neustále pod palbou.

    Imigrační oddělení našel snadno. Nejen podle značení, ale i podle nebývale velkého shluku lidí čekajících na registraci a agentů dohlížejících na bezpečnost. Jinak se to ani tady nelišilo od zbytku budovy, jen přibyly řady lavic podél prosklených stěn. Skrz skla člověk mohl po dlouhé hodiny sledovat zuboženou betonovou džungli.

    B1, B2, B6. Tady to je.

    S omluvami se prodíral k pořadníku, modře podsvícenému displeji se značkovací lamelou, stejnému jako se používaly na úřadech po celé Federaci. Rozevřel dlaň a přitiskl ji na značkovač. Do dlaně se mu otisklo pořadové číslo 863. Když spatřil na světelné tabuli 325, zaklel.

    Hodiny se vlekly a lidí neubývalo. Instrukce dokola přehrávané do éteru mu už začínaly lézt na nervy. Světlo venku pomalu skomíralo, když se světelná tabule vynulovala a prostorem se rozezněl hlas.

    „Opusťte prostory oddělení. Zavíráme. Otevřeno bude opět zítra od osmi do dvaceti hodin.“

    Skvělé! Takže zítra si to celé zopakuje. Robert rozmrzele odcházel hledat nějaký příjemný kout, kde by se našlo něco k zakousnutí. A také si musel zajistit nocleh. Představa, že by měl spát na lavičkách v hale, nedej bože aby ho v noci vyhnali ven, jej vůbec nelákala.

    Naštěstí se mu podařilo v krátkém čase sehnat pokoj v malém hotelu. Vzhledem ke stavu ubytování byla cena značně přemrštěná. Přesto byl rád i za tu malou cimru s oprýskanou zdí, do které se stěží vešla postel, stolek a skříň. Dokud si mohl vybrat, nehodlal spát na ulici. Skrz okno měl výhled na celý osvětlený areál. Stavba vystavěná ze skla a ocele působila mezi šedými kvádry okolních budov jako klenot. Vstupní brána do zeleného ráje.

    Zalehl brzy, ale dlouho do noci sebou mlel a neustále se převaloval. Nemohl pořádně zabrat, a když konečně usnul, klidného spánku ani vytouženého odpočinku se nedočkal. Už několik dní se mu vracel stejný sen.

 Zasněžené vrcholky hor se ztrácely v mracích a vypadaly úplně jinak než na prospektech, mnohem majestátněji. Pohoří se táhlo celým obzorem. Mravenčení v žaludku nepolevovalo, naopak sílilo tím více, čím déle sledoval dráhu vinoucí se v zákrutách podél hory. Kabina lanovky pomalu stoupala k vrcholu, Robert měl nezdravě mnoho času k přemýšlení. Už si nebyl úplně jist, že zrovna tohle chce. Bezva, říkal si, když zjistil, že bonusem k výhře jsou i lístky na světově proslulou horskou dráhu. Zažije pár minut adrenalinu na místě, kam se v životě podívá málokdo.

    Kabina zastavila a Robert se ocitl na plošině pevně ukotvené do skály. Z boudy obsluhy vylezl ošlehaný mladík, se kterým se předchozího večera potkal v baru. Pokynul mu na pozdrav.

    Zábradlí se pod náporem větru chvělo a neustále slabě drnčelo. Robert si přitáhl bundu těsněji ke krku a s pochybami sledoval přistavený bob, připadal mu nicotný, kovová kapsle na kolejnici. Žádné ovládání, pouze sedačka s bezpečnostními pásy a trocha leštěného plechu.  Do nastupování se nehrnul.

    Mladík se na Roberta usmál. „Ale no tak, neříkejte, že to teď vzdáte. Výzvy, to je vaše, vždyť to máte vepsaný ve tváři! Vy se nespokojíte jen tak s něčím, že mám pravdu.“

    „Já nevím, nějak se na to necítím.“

    „Chcete něco nezapomenutelnýho, něco fakt neskutečnýho, o čem můžete doma vyprávět a tady, tady to máte. Měl jsem tu jednou chlápka, takovýho uťápnutýho týpka, co byste o něm řek, že snad ani na hajzlík nechodí sám. Manželka ho musela dotáhnout až sem a páni, jak tomu se nechtělo. Ale sjel dolů a po první jízdě už nechtěl přestat, byl tu týden a ani jeden den nevynechal.

    Robert se ušklíbl. Nežral mu to. Ale v jednom měl pravdu, skutečně se nerad vzdával. Přece se neodplazí se staženým ocasem, říkal si. Pochybnosti však nezahnal.

    „Jako, je to jen na vás. Ale abyste si to pak nevyčítal.“

    K plošině pomalu dojela druhá kabina a s ní i další zákazník.

    „Copak kámo, ztratil jsi odvahu?“ rozesmál se cizinec, když vystoupil a spatřil Robertův pobledlý obličej a neobsazené sedadlo. „ Nic to není, mrkej na mě. Teda, nevadí, když pojedu před tebou, že ne?!

     „Jasně, klidně jeď.“

    „Fajn,“ dlouhán bez zaváhání vsedl do kapsle a připoutal se.  

    Bob vystřelil. Hnal se po kolejnici a stále nabíral na rychlosti. Měnil se v rozmazanou šmouhu. Blížil se do cíle. V plné rychlosti narazil do skalní stěny poté, co prorazil zátarasy na konci dráhy. Brzdný systém selhal.

    Robert v němé hrůze sledoval oblaka prachu. Ještě před chvílí by na tom místě seděl on.

    S bušícím srdcem se probudil. Pokoj stále tonul ve tmě. Robert nespal dlouho, cítil se unavenější, než když do postele uléhal a znovu usnout už se mu nepodařilo, nemohl z hlavy vyhnat obraz nehody.

    Dlouho před tím než oddělení otevřeli, již stepoval u bezpečnostních dveří. A přesto nepatřil k prvním příchozím. Skupinky lidí už posedávaly na podlaze nebo postávaly v hloučcích, které neustále bobtnaly nově příchozími. Jakmile otevřeli, natlačil se dopředu. Nechtěl marně čekat další den. K vlastní nelibosti zaznamenal, že už jako někteří z přítomných začíná čpět nakyslým zápachem potu. Nesnášel ten pach.

    Konečně v poledne přišel na řadu. Prošel turniketem okolo dohlížejícího agenta a zamířil do kóje se svým číslem. Za prosklenou přepážkou seděla postarší dáma a právě vkládala zeleně označenou kartu do čtečky umístěné na boku monitoru. Několika zkušenými pohyby kartu aktivovala. Vedle ní byl postaven pořadník, plný podobných karet, lišících se barevným označením.

    Vzhlédla od obrazovky a podívala se na Roberta skrz brýle, trochu nedůvěřivě. Přemýšlela, kam by ho zařadila, jestli mezi notorické lháře či nenapravitelné zoufalce. Neseděl ani do jedné škatulky, alespoň na první pohled. Na svůj věk byl příliš usedle oblečen, bez fantazie, ale mnohem lépe, než většina žadatelů.

    Robert si nervózně poposedl.

    „Ruce na stůl,“ ozval se z reproduktoru její hrubý hlas.

    „Prosím?“

    „Dejte ruce na stůl. Obě.“

    Robert položil dlaně na desku. Ta se rozzářila slabým namodralým světlem. 

    „Nejprve provedeme detekci otisků, potom obraz sítnice. Následně vyplníme vaši žádost.“

    Robert se díval na ženu očima zarudlýma od nedostatku spánku. „ Nepotřebuji žádost. Jsem občan Federace.“

    „Co, prosím?“

    „Došlo k nějakému omylu,“ začal Robert a následně vysvětlil, jak se stalo, že skončil právě tady, před ní, na imigračním oddělení. Nezavolala ochranku a bedlivě poslouchala. Považoval to za dobré znamení.

     „Těžko se tomu věří, pane Trebore.“

    „Nemám důvod si vymýšlet.“

    „To říká každý. Ani byste nevěřil, jaké historky už jsme slyšeli. Zkontrolujeme tedy shodu otisků a sériové číslo čipu.“  

    Robert se řídil pokyny úřednice. Za pár sekund nasnímali otisky a během minuty se dokončil i kontrolní scan čipu, většinu následujícího času zabrala analýza dat. Žena mezitím vyplňovala další nezbytné údaje a Robert poslušně odpovídal.

    Ozvalo se slabé, táhlé písknutí. Analýza dokončena, shoda nalezena. Stačilo několik kliknutí a nově zapsané údaje se porovnaly s těmi existujícími. Opět shoda. Za přepážkou seděl opravdu ten, za koho se muž prohlašoval. Úřednice data ještě jednou zkontrolovala, ale vůbec ji to neuklidnilo. Spíše naopak.

    „Zdá se, že vše co jste uvedl, je pravda. Někde se asi stala chyba. Okamžitě uvědomím vedení.“

    Reproduktor se odmlčel. Úřednice čekala na spojení a brzy již něco horlivě vysvětlovala do sluchátka, pak se její rty zastavily. Přikyvovala a občas úkosem střelila pohledem po Robertovi. Z tváře se jí vytrácela barva.

    Robert si dokázal docela dobře představit, jak ji zrovna šéf pucuje a přitom zrovna ona byla tím posledním, kdo by za nepříjemnou situaci mohl. Když zavěsila, okamžik nehybně seděla. Zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Než Roberta oslovila, podařilo se jí navrátit do tváře i náznak úsměvu.

    „Moc se omlouváme za nedopatření, kterému jste byl vystaven. Nikdy se nic podobného nestalo.“

    „Vaše vina to není,“ opětoval Robert úsměv.

    „Byla přislíbena urychlená náprava. Kolega, který s vámi vyřídí nezbytné formality, je už na cestě. Musím vás požádat ještě o chvíli strpení. Máte na něj počkat v kanceláři.“

    Zanedlouho Robert seděl před obrazovkou v malé místnosti na konci chodby a čekal na úředníka. Broukal si veselou melodii. Překlikával z jednoho okna do druhého, posouval jednotlivé panely a snažil se ukrátit si chvíle čekání. Těšil se, až se vrátí domů. Ze všeho nejdříve se pořádně vydrbe a pak se bude celý den válet v posteli. Na druhý den zajde do banky, vymění nefunkční kartu a začne si konečně pořádně užívat.

    Mohl by se stát akcionářem TechDalu. Ta představa mu na rtech vyloudila úsměv. Nemohl se dočkat, až za zády nechá všechen ten písek a prach a celou nevydařenou dovolenou. A začne opravdu nový život mezi nejvlivnějšími občany.

    Náhle se zarazil. Konečky prstů se dotkl obrazu na displeji, aby jej zvětšil. Na to nebyl připravený. Kdyby nebylo po poledni a ještě před chvílí neseděl u přepážky, myslel by si, že se mu to jen zdá. Díval se sám na sebe, jak nastupuje do mezihvězdného korábu a mává na rozloučenou. Vzhůru na Mars! Další obyvatel milionového ráje. Hlásal titulek. A pod ním exkluzivní rozhovor, který nikdy neposkytl.

    Začalo mu vše docházet. A to si myslel, že výhra bude jeho jízdenkou k úspěchu a svobodě. Přes zuby drtil kletby. Co teď? Kam půjde? Hlavně rychle pryč. Než se však stihl vypařit, otevřely se dveře. Do místnosti vstoupil ramenatý elegán. Jehlu, co svíral mezi prsty, šlo jen stěží postřehnout.

    „Robert Trebor, že?!

Komentáře

  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Jsem trochu na rozpacích... Příběh se mi líbil, v popisu jsem se občas trochu ztrácel - moc jsem se neorientoval, jestli betonové město je nebo není součástí Federace, jestli si Robert našel hotel v té kopuli nebo někde venku a to jak sedí před obrazovkou a hraje si s ní mi přišlo docela těžkopádné (vždyť ve výsledku prostě brouzdal po webu a ne že přesouval panely a klikal na okna...)

    Ale hlavně jsem asi moc nepochopil pointu :(
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Díky moc za komentář, určitě o všem pouvažuji.  

    Proto také komentáře a kritiku chci, abych věděl, jak to na koho působí a co by šlo vylepšit. (Když budu muset hodně vysvětlovat, tak se asi nezdařilo úplně  to, co jsem  tím chtěl říci :-) )

    A také čekám, až se mi sejdou další a další reakce, abych si z reakcí něco odnesl, a text časem ještě doladil (zatím ze 7 lidí, kteří text četli, jsi druhý, kdo neměl úplně jasno s koncem či si nebyl úplně jist, jak je to s tím městem).

     Původně byl i konec (který ale nikdo nečetl) více polopatický, taková trochu rekapitulace, že mu došlo, že nefungující čip i karta nebyly náhoda, a že asi ani ta nehoda nebyla úplně náhodná, že v tom bobu měl opravdu sedět on atd. Ale nakonec jsem si řekl, že uberu a nechám víc věci v náznacích a uvidím, pro kolik lidí to bude či nebude fungovat.

    Ad. Brouzdání na netu, ono to posunování a překlikávání oken na display je parafráze na obyčejné brouzdání z nudy (někdy v budoucnu), na dotykové obrazovce… nic víc za tím opravdu není. A prostá (příběhová) náhoda, že narazil na článek o sobě, v době kdy neměl být mezi živými.

    Každopádně ještě jednou díky, že si našel čas na přečtení i zpětnou vazbu.wink
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    A tak to já chápu, že to brouzdání je myšleno takové to zabíjení času. Jen mi tam nesedí ten popis :) Mohl by si znuděně listovat bulvárním plátkem, který zůstal na obrazovce otevřený po předchozím návštěvíkovi nebo tak ;)

    Stejně tak je pochopitelné, že všechny ty náhody nebyly náhody, ale nepochopil jsem proč musel umřít. Protože loterijní společnost výplácela výhry jen na oko? A tak ve Federaci, která se zdá technologicky a společensky napřed oproti ostatnímu světu, je taková korupce, že loterijní společnost má kontakty všude, včetně imigračního úřadu? Na mě je to prostě taková moc velká konspirace. Ale třeba to jen celé špatně chápu.

    Jo kdybys Federaci vykreslil jinak, ve stylu nějaké dystopie a ty výhry by bylu určeny k ovládání davu a byly by pro lidi cíl, za kterým se pachtí a kdo vyhraje, je na chvílí celebrita, která "vycestuje do světa", tak to by byla jiná. To by mi to všechno sedělo a byl bych s koncem spokojený ;) Takhle mi tam zůstává velké proč. Ale ne takové to zvědavé hloubavé proč, ale takové to "co tím autor mínil?"

    Zatraceně, jak nad tou dystopií přemýšlím, dostal jsem chuť napsat svoji verzi tohodle příběhu :D Ne, raději půjdu pokračovat v něčem svém :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Takže, Mirku, našel jsem si konečně čas k tomu, abych tvoje dílo přečetl. mám sice takový nejasný dojem, že to, co tu prezentuješ, není celé, alespoň se Zdendou tu diskutujete o něčem, co jsem neobjevil. V mé verzi tedy dílo končí vstupem ramenatého elegána s jehlou v ruce...

     Ale hned na úvod, líbí se mi to. Pokud bych měl hodnotit vymyšlenou stupnicí od jedné do deseti, tak za nápad bych ti dal sedm a za zpracování osm. Zdá se mi to jako začátek jakéhosi delšího textu, ale rozjeté je to dobře. Tenhle námět by umožnil spoustu pokračování. Jen mám lehký dojem, že tu vidím lehkou inspiraci filmem Totall Recall.

    Nějaké chyby bych tam asi viděl, některé věty bych napsal jinak, ale ten celek je dobrý, píšeš zajímavě a plasticky, takže a to už se mi dlouho nestalo, dovedu si představit místa a osoby přímo v hlavě. I mne napadají další verze příběhu a pokračování, ale nechám to na tobě, co s tím provedeš, pokud budeš mít dostatek inspirace a nevyplýtval jsi ji na začátek.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Díky oběma za komentáře :-)

    Pořád sbírám podněty:-) a samo sebou je neustále co vylepšovat a určitě se k textu časem vrátím, abych jej ještě učesal, některé pasáže doladil jiné dopsal či proškrtal.. Několik hodnotných podnětu k dopracování mám a na některé věci co jsem měl v hlavě, budu muset v textu dát větší důraz, něco jiného zakomponovat.

    Přímé pokračování, sice neplánuji ( i když jsem si nějakou dobu pohrával s myšlenkou že bych mavázal tam kde tohle skončilo), ale v hlavě nosím z nastíněného světa ještě několik mini příběhů, které by ten svět mohly více ukázat, vč. jiného příběhu, který by se částečně prolínal s tímto současným a  tím zase poodhalil další kus událostí. (otázka je zda všechny ty  nápady zrealizuji. :-) )

    Časem snad ano. :-) A mělo by to tvořit takovou nějakou mozaiku :-), která až jako celek odhalí vše. Pokud  by se to teda povedlo :-)
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Tak já se tedy taky přidámlaugh.

    Námět se mi líbí moc, je to moje krevní skupina, ale bohužel se musím přiklonit ke Zdendově názoru, také jsem moc nepochytila, co tím chtěl básník říci. Ale četlo se to hezky, to musím uznat. Popis místa byl trochu matoucí, ale na druhou stranu, myšlenka textu se mi líbila natolik, že jsem se soustředila spíše na ni. 

    Konec bych asi změnila, nebo nějak upravila, je skutečně takový... Nevím, jak to popsat, ale jako by mi tam něco chybělo. 

    Ale jinak palec nahoruwink Těším se na další povídku smile

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Díky moc za komentář :-)

    Tak už je to ze všech čtenářů od kterých jsme dostal zatím zpětnou vazbu půl na půl, komu to stačilo a komu ne (ať už ujasnit některé věci nebo udělat konec víc uzavřený)…takže určitě ještě budu text dolaďovat…a konec ten uvidím…podle toho zda se mi v dohledné době podaří dát do kupy další povídky, které by poskládaly ucelenější obraz (ona avizovaná mozaika mini příběhů) nebo zda to nakonec  zůstane osamocené (pokud mezitím odběhnu někam jinam :-) )

    ještě jednou díky :-)
  • kristynka13kristynka13 Komentářů: 32
    Zajímavý nápad a formulace.

    Určitě bych byla pro, abys napsal nějaké ty mini příběhy a čtenář měl možnost lépe Federaci poznat.

    Jinak k tomuto textu: zdá se mi, že místy by bylo potřeba více čtenáři situaci nebo místo osvítit.

    Také ten konec mi přišel trochu zvláštní(ukončený akorát tak, abys mohl v tom místě další částí navázat, my přijde). Možná bych uvítala ještě pokračování (jestli se mu povede utéct nebo ne a co se s ním bude dít dál a jak vůbec bude situaci řešit).
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.