Jak vtáhnout čtenáře do děje?

ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
upraveno 9. únor 2016 v Obecná diskuze
Jakým způsobem vtahujete čtenáře do děje?

Já píšu 90% povídek v ich formě, dávám tam dost emocí a pohnutí hlavní postavy a docela to fuguje. Někdy až moc :o(

Ale přemýšlel jsem teď o jedné věci. Protože ne vždy se mi chce přemýšlet nad dějem povídky, ale přesto se chci snažit psát, tak občas zkouším psát blog. Takové seskupení nějakých mých nápadů, postřehů a případně zážitků. Tam se taky nejvíc hodí ich forma. A píšu teď jeden článek, kde popisuji jeden skoro nereálný zážitek. Je tam zase hodně vnitřních myšlenek a úvah. A napadlo mě, jestli by nebylo ještě zajímavější, kdybych do to popisu místo sebe zasadil čtenáře. Tedy místo například:

 

Tak si to představte:

Koukal jsem na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stála, a nechápal, co že se děje. Měl jsem z toho nepřijemný pocit. Konkrétně strach. Bál jsem se a začal se rychle hledat cestu pryč. Pomalu jsem couval zpět a doufal, že vše bude zase v pořádku.

 

Bych napsal něco takového:

 

Tak si to představte:

Koukáte na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stojí, a nechápete, co že se děje. Máte z toho nepřijemný pocit. Konkrétně strach. Bojíte se a rychle hledáte cestu pryč. Pomalu couváte zpět a doufáte, že vše bude zase v pořádku.

 

Jak to na vás působí? Použili byste to?

Říkal jsem si, že bych napsal obě verze a pak je porovnal, ale ještě jsem se k tomu nedonutil ;)

Komentáře

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 372
    Podle mě má jak ich forma tak er forma své pro a proti. Osobně ve psaní nemám preference na konkrétní formu. Někdy se hodí více er jindy ich. .-)

    Pokud jde o tebou nastíněný text, i tady je to těžké - většinou, alespoň já to tak mám - když si nejsem jist jakou formou (v tomto případě osobou) text napsat, musím vytvořit několik odstavců (většinou alespoň půl strany), abych byl schopen se rozhodnout.

    Taky je ještě fajn si ujednotit nejen osobu, ale i čas. Tedy jestli bude:

    Koukal jsem na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stála…

    Koukám na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stojí…

    Koukali jste na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stála…

    Koukáte na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stojí…

    Za sebe bych se asi zatím přikláněl k variantě 1 - tedy první osoba, minulí čas.wink
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Tak v časech jasno mám. Sice občas v ich formě používám i přítomný čas, ale tady bych ho určitě nepoužil.

    Naopak když chci po čtenáři, aby si představoval, jak se s ním něco děje, tak bych nepoužil čas minulý. Proto jsem rovnou zkoušel jen ty dvě varianty.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 372
    Jo, jo :) Mě by ta varianta: Koukáte na tu bílou neforemnou stěnu, ... asi seděla na krátkém textu ve stylu: Představ te si, koukáte na tu... U delšího textu by mě to osobně asi už rušilo, proto se za sebe přikláním k té variantě co jsme říkal. To ještě tak k pohnutkám co mě k názoru dovedly. :-)
  • AdharaAdhara Komentářů: 64
    Podľa môjho osobného názoru vťahovanie do deja až tak s osobou, v ktorej je príbeh písaný, nesúvisí. Oveľa dôležitejšie je to, o čom sa píše. Opisy, história, snové sekvencie, záplava pre čitateľa nových pojmov, to sú podľa mňa výzvy pre majstrov. Akcia, dialóg, stručne a jasne vykreslená nebanalita, už od prvej vety náznak prúšvihu, na ktorého pochopenie netreba siahodlhé výklady, tie mi pripadajú ako ľahko schodné cesty pre dobré začiatky príbehov.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 372
    Souhlasil bych, že nejde jenom o osobu (je to pouze jeden z faktorů) - každá osoba skýtá trochu jiné nástroje a různě se s ní pracuje.

    Pak je ale otázkou co si představit pod tou výzvou pro mistra :-) .

    Podle mě je důležité najít rovnováhu mezi popisy, dialogem, akcí apod. Je fajn, když autor pracuje s jazykem a čtenář tak může objevovat i nová slova a pojmy, ale zároveň čtenáře nesmíš podle mě zahltit pojmy, které jsou mu naprosto cizí.

    Stejně tak popis může být stručný nebo květnatý, děj jednoduchý nebo komplikovaný, můžou být karty vyloženy na stůl nebo se vše postupně odhalovat. Ani k jednomu bych nepřiřazoval nálepku, tohle je dobře, tohle je špatně (či tohle je ta jediná správná a tohle špatná cesta).

    Když to převedu do přirovnání ve výtvarné tvorbě, stejnou výzvou pro mistra může být namalovat akt jako propracovanou malbu, kde je vše zachyceno do detailu, ale stejnou výzvou může být ten akt zachytit v pouhé lince, ale tak aby z něho dýchal život.

    A to myslím platí i v knihách a příbězích. Jak knihy strohé, tak komplikované mohou být skvělé a čtenáře k sobě připoutat a vtáhnout.

    Třeba knihy od takového Hemingwaye, to je podle mě hezká ukázka strohého, úsporného psaní. Nebo některé knihy Cormaca McCarthyho, některé jsou stylem psaní jednoduché (Cesta, Dítě Boží), ale jiné naopak jsou podstatně bohatší (Tahle země není pro starý, Krvavý poledník). A stejně tak jsou ale fajn knihy složitější, popisem bohatší, pomaleji rozplétané. Např. mě napadá David Brin a jeho Existence, Terror od Dana Simmonse nebo klasika v podobě Dostojevského nebo takového Viktora Huga (kde už těch popisů je na mě už místy až moc :-) ) Někdy je prostě potřeba něco víc rozpitvat, někdy stačí jedna dobře zvolená věta.

    Proto si myslím, že těch cest a faktorů je spousta, a výzvou může být jak strohý, úderný text, tak komplikovaný, pomalu rozplétaný příběh.
  • AdharaAdhara Komentářů: 64
    Mirek, určite som to odporučenie nemyslela nejako dogmaticky. Napokon, som zástancom toho, že dogmy v písaní neexistujú a všetko je povolené. :-) Len... niekde je úspech predsa len pravdepodobnejší než inde. Ale ak má autor pocit, že spôsob začiatku príbehu prispôsobiť nemôže, potom je správne pomáhať mu v tom, aby to bolo dobré tak, ako si to predstavuje on.

    Ten akt je dobrá metafora, ktorá mi už napadla dávnejšie, aj keď v súvislosti s niečím iným. V umení, a je jedno v akom, je niekoľko stupňov. Netalentovaný človek nútený nakresliť postavu z nej náhodne vyberie niekoľko línií, a tie hodí na papier – no kvôli ich zdeformovaniu, no najmä kvôli nevhodnému výberu, podobu nevystihne. Človek trochu talentovaný alebo remeselne zručný nakreslí na tej postave úplne všetko, každú jednu linku, pretože nevie, ktoré sú dôležité a ktoré nie – tak ale aspoň zaručí, že tie dôležité na jeho kresbe určite budú. Veľmi talentovaný človek však len pozrie na postavu a ihneď uvidí kľúčové línie – stačí zachytiť tie a má výstižný, čistý, elegantný, nepreťažený obraz... pričom ale niekomu môže vyhovovať aj ten s mnohými „zbytočnými“ detailmi. Len v práci toho prvého ťažko niekto nájde zaľúbenie. Na druhej strane, obraz sa líši od písanej formy v tom, že ho možno obsiahnuť pohľadom naraz, kým čítanie je dosť pracný proces – preto asi viac ľudí uprednostňuje tretiu formu, len zopár výstižných slov, pred prebujnene kvetnanými detailmi.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 372
    Na téma talentu by se toho dalo říci spoustu (a ty výtvarné matafory jsou na ukázky krásně pochopitelné), ale tohle jsou spíš témata na osobní diskuzi (alespoň já tohle nerad řeším po internetu, protože nejrůznější drobnosti, které jsou v psaném projevu na dlouhé okecávání, jak to kdo myslel, hovor ztěžují).

    Určitě je fajn když autor má nějaké povědomí o psaní jako o řemesle, ale také ne vše bych bral jako dogma. :-)

    To hlavní na co jsem chtěl poukázat je podle mého názoru skutečmost, že ať už bohatý nebo strohý styl dokáže vtáhnout a být výborně napsaný. A že ta variabilita výzev je různá a pro každou knihu, pro každého autora to může znamenat něco jiného.wink
  • LucieLucie Komentářů: 400
    To tu máte hezké povídání. :-) A já si myslím, že dnes je potřeba daleko víc než dřív, umět vytáhnout ty důležité linky - pokud mám použít vaše přirovnání k obrazu. Málo čtenářů má na to číst třeba obsáhlé, květnaté popisy, to už opravdu musí být něco. Vzpomněla jsem si právě na jednu povídku od Zeyera, kterou mi s nadšením, jak je skvělá - poslal kamarád, studující slavistiku. Po dvou odstavcích jsem usoudila, že tohle opravdu, opravdu ani s největším sebezapřením nepřečtu. 
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Lucko, souhlasím s tebou (samozřejmě všichni máte parádní připomínky). Dřív jsem myslela, že jsem docela trpělivý čtenář, jenže když je toho moc, opravdu se to nedá zvládnout. Pokud chce člověk zaujmout, musí udržovat napětí, nejistotu, sem tam zazářit překvapením... Když chce zaujmout hned na začátku, musí vybírat, jak to celé pojmout. Já mám nejradši okamžité vtažení do děje, nic zdlouhavého, vysvětlování až na později. Taky se zrovna dvakrát nevyžívám v popisech, což mě mrzí a snažím se to napravit, přesto mi spousta lidí říkala, že se moje knížka dobře čte, protože v ní pořád něco děje, čtenář si jen tak nevydechne a snažím se ničím nezdržovat. Trošku tady už zasahuji do jiného tématu (jak si udržet čtenářovu pozornost), ale to s tím úzce souvisí.

    A co se týče původního dotazu - oslovování čtenáře je podle mě super věc, ale nesmí se přehánět. Nedokážu si představit, že by tak byl napsaný nějaký delší článek (celý). Myslím si, že je dobrá kombinace těchhle dvou postupů, kdy do vlastních myšlenek vkládáte čtenáře a snažíte se ho zapojit :-)
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.