Sebevrahova zpověď

ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
upraveno 9. únor 2016 v Povídky

Někdy se zkrátka posere úplně všechno. Rodina, vztahy, přátelé, majetek, práce, postavení. Prostě na cokoliv si vzpomenete, šlo u mě do hajzlu. Osud mě sežvejkal a vyplivl jako trosku. Už nemůžu dál, rozhodl jsem se na všechno se vykašlat. Hodlám to ukončit. Jednou pro vždy.

Trochu mě děsí, jak ledově jsem se pro to rozhodnul. A chladně naplánoval. V kapse mám dopis na rozloučenou, aby nikdo nemusel pátrat, co že se stalo. Způsobů, jak se zabít, jsem vymyslel spoustu, ale nejlíp mi vyšel vlak. Ne před něj skočit nějak náhodně, ale prostě položit krk na kolej. Smrt by měla být prakticky okamžitá.

Vyhlédl jsem si místo na staré trati trať do nedalekého lomu. Vlak tudy projíždí jen jednou denně a celkem pomalu. V lomu ho naplní a večer pokračuje dál. Takže svou smrtí ani nikoho nebudu příliš obtěžovat. Hned vedle železničního náspu jsem zalezl do křoví pod břízou a čekal. Tam utíkaly poslední minuty mého života.

Za chvíli jsem ho již slyšel. Dieselová lokomotiva a asi desítka prázdných vagonů. Jak se vlak blížil, tělo mi začalo do žil pumpovat adrenalin. Jo, tohle je asi ta nejdrsnější adrenalinová „zábava“ vůbec.

Mašina projela kolem mě. Vysmekl jsem se z křoví a zamířil ke kolejišti. Minul mě první vagón. Následovala přední náprava druhého vozu. Pak je dostatečně dlouhá mezera, než přijede zadní náprava. Naposledy jsem zoufale zapátral po důvodu žít. Nic jsem neobjevil. Druhý vůz byl pryč.

U třetího jsem již neváhal. Jen produněla jeho přední kola, vrhl jsem se k zemi. Do kliku. Vzepřel jsem se na pažích a posunul vpřed. Ležel jsem na břiše, ruce podél těla, krk položený na koleji. Hlavu otočenou po směru jízdy, abych neviděl blížící se konec. Celé tělo napružené pod záplavou adrenalinu. Svět se zpomalil.

Teď! Ledová ocel kola se dotkla mého krku. Ale ani to ve mně neprobudilo touhu žít. A ani ten zatracený život mi neprolétl před očima. Nepřekvapilo mě to. Do teď se čas vlekl, ale najednou jako by poskočil. Stejně jako moje hlava. Oddělená od těla se otočila jednou kolem své osy. A odskočila směrem do středu kolejiště. V úžasu jsem nechápal, že to ještě vnímám. A přitom necítím žádnou bolest.

„Asi šok,“ napadlo mě. Šok a mozek plný adrenalinu. Měl bych okamžitě ztratit vědomí, ale čistě teoreticky bych taky mohl ještě pár vteřin vnímat. Ležel jsem v kolejišti a nade mnou duněl vlak.

Ano, teoreticky bych mohl zůstat při vědomí. Mozek v šoku, bičovaný adrenalinem, by mi mohl zprostředkovat možná i pár vteřin vědomí. A myšlenky, v krajní situaci proudící mozkem zběsilou rychlostí, by mi mohly zkreslit vnímání času. Mohl bych ty vteřiny vnímat jako desítky vteřiny. Teoreticky.

Ale já jasně vnímal dunění vlaku. Nade mnou projel čtvrtý vůz. Pák pátý. Šestý.

„To není možný,“ pomyslel jsem si. Vlak nemožnost svého konání neřešil a ujížděl dál. Za chvilku už jsem zíral na vzdalující se poslední vagón a pořád nic nechápal.

Pak jsem se začal smát. Vždyť je to zřejmé. Šok, přebytek adrenalinu a zároveň nedostatek kyslíku. Co z toho plyne? Halucinace. Tohle všechno mi jen vykresluje můj umírající mozek. V realitě uběhl sotva zlomek vteřiny. Ale já už „viděl“ průjezd vlaku. To je jasné. Poslední velké představení mé mysli. A jen pro mě. Ale…

Mohl bych v halucinaci klidně přemýšlet? Neuháněly by moje myšlenky splašeně někam? Jistě bych viděl celkový obraz, ale dokázal bych vnímat detaily? Všechno z toho totiž můžu. Uklidnit svoje myšlenky, zpomalit je. A vnímat svoje okolí. Ranní slunce se mi opírá do tváře. Lehký vánek voní tlejícím jehličím. Z lesa se začínají znovu ozývat opatrné zvuky zvířat. Vnímám drobné chvění země, způsobené vzdalujícím se vlakem.

„Tohle není halucinace,“ napadne mě, „to je… Realita.“

Ta myšlenka byla zvrácená. Něco tak šíleného přece nemůže být realita.

„A jsem vůbec mrtvej?“ uvažuji dál. Taky jsem si mohl pod ten vlak lehnout blbě. A on mě jen nějak odhodil a omráčil. To je vlastně první fakt rozumné vysvětlení. Pokusil jsem se pohnout.

Nešlo to. Ani vlastně necítím nic z těla. A jen částečně z hlavy. Nakonec jsem zjistil, že můžu pohnout jen očima. Ležel jsem na boku, tváří ve směru jízdy vlaku. Ne úplně přímo, byl jsem trochu otočený ke koleji, na kterou jsem před chvílí položil svůj krk. Chtěl jsem se podívat co nejvíce dolů. Tedy ne k zemi, ale směrem pod bradu. Doufal jsem, že uvidím třeba ruce nebo nohy. Prostě náznak, že jsem kompletní. Snažil jsem se, až jsem šilhal. Ale nakonec se mi to podařilo. Uviděl jsem svoje tělo. Přesněji – svoje záda. Byly stále na místě, kde jsem si lehl. Tedy na venkovní straně kolejiště. Moje naděje pohasla.

„Jak to, že žiju?!“ křičel jsem sám na sebe. V duchu. Přestal jsem vymýšlet obvyklá a „logická“ vysvětlení. Ta situace byla natolik bláznivá, že jsem musel uvažovat jinak. Hledat neobvyklé odpovědi na šílenou otázku.

Mohl bych být třeba robot. Android. To bych asi mohl bez těla žít dál. Jenže vzápětí mě napadlo tolik dalších otázek, že jsem zaváhal. Může mít robot city? Cítit smutek, depresi? Může se chtít zabít? Kromě otázek filozofických mě napadly i ty technické. Pokud bych byl robot, musel bych mít zdroj energie. Kde je? V těle? Pak bych měl být taky mrtvý. Navíc jsem si vzpomněl, že jsem byl jednou na rentgenu ruky a kosti byli lidské. Ne, robot určitě nebudu. Hledal jsem další vysvětlení.

„Třeba jsem nesmrtelný. Nebo nějaký mutant, něco jako Wolverine,“ napadlo mě s nadějí, když jsem přemýšlel o tom rentgenu. Tehdy jsem si dost nešikovně přirazil ruku do domovních dveří. Chvíli to dost bolelo, ale přešlo to dřív, než jsme dojeli do nemocnice. Doktor mi ruku rentgenoval dvakrát, ale prý bylo vše v pořádku. Nemohlo se mi to tenkrát zahojit cestou? Wolverine taky dokázal jakékoliv zranění zregenerovat během chvilky. Jo, on je komixová postava a já reálný člověk, ale nesedělo by to na tuhle situaci? I o něm se spekulovalo, že ho nelze zabít. Maximálně zastavit oddělením hlavy od těla. Ale i pak by žil a stačilo by ho zase složit…

„To je ono!“ zaradoval jsem se. Znovu se mi zachtělo žít. A komu ne, kdyby zjistil, že je nesmrtelný? Stačí vydržet do rána, pak mě najdou, dají hlavu k tělu a bude. Najednou se mi vůbec nechtělo být mrtvý. Hlavou se mi honily nádherné představy, co vše budu moci se svojí objevenou nesmrtelností zkusit a zažít. Opět jsem měl obrovskou chuť do života. Začal jsem se těšit na druhý den.

Čas se neskutečně vlekl. Přemýšlel jsem, kde najít nějaké měřítko. Něco, co by mi trochu pomohlo odhadnout dobu, po kterou tu ležím. Začal jsem hýbat očima. Doleva, tedy k zemi, a pak doprava k obloze. Dával jsem si pozor, abych očima jen nekmital, ale vnímal obraz před sebou. Chvilku jsem koukal na starý, dřevěný, olejem nasáklý pražec. Svítilo na něj slunce a stvol trávy v kolejišti vrhal stín přes jeden suk. Pak jsem zase chviličku sledoval vrcholky bříz proti modré obloze. Jejich listí se třepotalo v lehkém vánku. Jeden takový pohyb očí mohl trvat snad vteřinu. Ale raději jsem za vteřinu považoval dohromady pohled dolu i nahoru.

Když jsem se na oblohu nad sebou podíval po tří tisícáté šestisté, byl jsem z toho počítání docela unavený. Ale bylo na tom i něco pozitivního. Jelikož tu ležím už minimálně hodinu, tak si můžu být jistý, že budu žít dál. Žádný adrenalin, šok ani nic jiného, by mě nemohlo udržet tak dlouho naživu. A když mě počítání vysiluje, nebudu určitě ani robot.

Že je něco špatně, jsem začal tušit, když jsem se k číslu 3 600 dopočítal po páté. Abych se o svém podezření ujistil, trávil jsem koulením očí dalších pět hodin. A pak ve strachu dalších pět. Nic se nezměnilo.

„Co je, do prdele, špatně,“ zoufal jsem si. Ležím tu asi patnáct hodin. Může to být klidně o dost víc, ale i méně. Jenže i kdybych očima kmital jako blázen, tak minimálně pět hodin uplynout muselo. Ale nic se nezměnilo. Slunce se neposunulo po obloze. Tráva vrhala stín na stále stejné místo na pražci.

„Pane Bože,“ spílal jsem nebesům. „Co to je? Co to má znamenat?! Proč? Proč tu ležím a nic se neděje? Slunce svítí pořád stejně. Vítr fouká pořád stejně. Zvířata v lese řvou pořád stejně. Všechno je furt stejný. Je to šílený! Nelidský! K zbláznění! Bože! No tak, Bože! Slyšíš mě? To tu teď mám navěky…“

A najednou mi to došlo. Já se dovolávám boha? Já? Sebevrah? Pro ty přece není v nebi místo. Což znamená…

Jako na potvrzení mých myšlenek se opodál někdo zachechtal. Ďábelsky zachechtal.

Komentáře

  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Pár poznámek

    - vím, že mám problémy s pravopisem, snažím se, ale možná tam pár chyb bude.

    - povídku jsem po sobě četl několikrát i s delším odstupem a od první verze hodně proškrtal a zkrátil. Podle některých názorů je pořád dlouhá a mohlo by tam být prý míň těch řešení, nad kterými uvažuje. Zkoušel jsem to, ale pro mě to pak už ztrácí gradaci

    - velmi uvítám každou konstruktivní kritiku :) Stále se snažím učit a zlepšovat se ;)
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Nápad se mi líbí, a velká část zpracování také, přesto jsem pár věcí objevil, co bych buď škrtl, nebo co mi z nějakého důvodu nesedí. Sám uvidíš, s čím se ztotožníš a s čím naopak ne.

    První věc souvisí s pointou a neubíhajícím časem - hrdinovo prozření, že se čas od jeho smrti nepohnul narušuje skutečnost, že ještě po přejetí vlakem čas běžel - ještě viděl vlak, jak odjíždí, čas se tedy zastavil až po jeho odjezdu… Budiž z nějakého důvodu to tak být může, jen jsme to zaznamenal jako ne úplný soulad. :-)

    Jinak to uvažování co se s ním děje mi tam také nepřijde navíc (naopak ho vnímám jako postupnou cestu k uvědomění si.)

    A teď ještě nějaké konkrétní věci:

    Už nemůžu dál, rozhodl jsem se na všechno se vykašlat. Hodlám to ukončit. Jednou pro vždy. - vyškrtl bych: rozhodl jsem se na všechno se vykašlat. Protože to říkáš tím: Už nemůžu dál. Hodlám to ukončit. Jednou pro vždy. (navíc se vyhneš opakujícímu se - všechno. viz návrh na vyškrtnutí a první věta).

    Trochu mě děsí, jak ledově jsem se pro to rozhodnul. A chladně naplánoval. - zní mi trochu kostrbatě - jak ledově jsem se pro to rozhodnul. Asi bych spíš volil něco jako: Trochu mě děsí s jakým klidem, jsem se rozhodl.

    ale nejlíp mi vyšel vlak. - vyšel vlak - mi zní divně

    na staré trati trať do nedalekého lomu. - jen překlep, zůstalo ti navíc trať

    Pak je dostatečně dlouhá mezera, než přijede zadní náprava. - Pak dlouhá mezera, než přijela zadní náprava. (uklouzl ti čas)

    Vzepřel jsem se na pažích a posunul vpřed. Ležel jsem na břiše, ruce podél těla, krk položený na koleji. Hlavu otočenou po směru jízdy, abych neviděl blížící se konec. - za sebe bych škrtl Větu ležel jsem… Více mi to graduje v podobě: Vzepřel jsem se na pažích a posunul vpřed. Hlavu otočenou…

    Asi bych vyškrtl celou část:  Ano, teoreticky bych mohl zůstat… - myslím si, že to zbytečně rozmělňuje sdělení. - Ležel jsem v kolejišti a nade mnou duněl vlak. „To není možný,“ pomyslel jsem si.

    Vlak nemožnost svého konání neřešil a ujížděl dál. - vyškrtl bych i z důvodu, že pro vlak je to naprosto normální nemožné to je pro postavu.

    …ale dokázal bych vnímat detaily? …A vnímat svoje okolí. - blízko za sebou se opakuje vnímat, pouvažoval bych, zda by nešlo přeformulovat, aby se vyhnulo opakování.

    A tady se ti na chvíli změnil čas, navrátil bych tedy osobně do minulosti: Ranní slunce se mi opírá do tváře. Lehký vánek voní tlejícím jehličím. Z lesa se začínají znovu ozývat opatrné zvuky zvířat. Vnímám drobné chvění země…„Tohle není halucinace,“ napadne mě... „A jsem vůbec mrtvej?“ uvažuji dál - a pak se to překlopí zpět do minulosti: Pokusil jsem se pohnout.

    Snažil jsem se, až jsem šilhal. Ale nakonec se mi to podařilo. - Snažil jsem se… A nakonec se mi to podařilo. Ale by tam sedělo v případě, že jsem se snažil, ale nepodařilo se…

    Jako na potvrzení mých myšlenek se opodál někdo zachechtal. Ďábelsky zachechtal. - dovedl bych si to představit bez věty - Ďábelsky zachechtal. Pochopil jsem z kontextu. Ale někomu by to chybět asi mohlo.

    Tak to je z mé strany asi vše. wink Každopádně jsem si hezky početl. smile
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Moc díky za postřehy! :)

    Některými se určitě budu řídit, některými ne ;)

    Vím, že když autor něco  musí vysvětlovat, tak to špatně napsal. Ale zkusím osvětlit, jak jsem něco myslel.

    Ten nepohybující se čas vs. vlak, co odjel. No, situace, kdy by vlak zůstal nad ním - tam vážně nevím, jak bych to popsal, aby příběh pořád vyzněl stejně. Ale on navíc není zamrzlý v nějakém jediném momentu. Vítr tam fouká, ptáci řvou... Ale jinak se čas neposouvá, protože už v tom okamžiku stráví věčnost. Inu peklo ;)

    Ano, poslední věta i dvě by tam být nemusely. Vím, že důležité pravidlo je "Nedělejte z čtenářů blbce" a tohle zní jako hodně polopatické vysvětlení. Ale nejsem si jistý, jestli i člověk, kterému je cokoliv spojeného s náboženstvím velmi vzdálené, pochopí, jak to je myšleno. Myslím, že poučeného čtenáře to neurazí a nepoučenému pomůže.

    To střídání časů byl záměr. Ale asi je neumím správně používat.

    Pak je dostatečně dlouhá mezera, než přijede zadní náprava. - kdybych to vyprávěl v přítomnosti, bylo by to: Projíždí kolem mne přední náprava. Pak bude dostatečně vělká mezera, než přijede zadní. - teď je přede mnou přední náprava. O mezeře vím, že teprve bude, ještě není. Není to popis, co se děje, ale co vím, že přijde. Pravda, asi by to šlo napsat, jako vnitřní monolg, že jsem si říkal "Ted bude..."

    Stejně tak to druhé použítí. Tam zase ten přítomný čas používám proto, že jsem chtěl vyjádřit to, že se ta postava soustředí na všechno kolem a že to všechno opravdu vnímá "aktuálně"
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    K tomu zastavení času/uvíznutí v neměnném okamžiku :-) … ono samo sebou by se dalo najít nejedno vysvětlení, proč ten okamžik nenastal hned při oddělení hlavy :-) A kdyby vlak zůstal nad ním, to by byl úplně jiný příběh :-) Ale ten drobný nesoulad (ke kterému navíc jde vymyslet vysvětlení) není nic dramatického – na první čtení jsem to vůbec nezaznamenal. :-) Až když jsem si četl povídku podruhé tak jsem se u konce zarazil a říkal si počkat teď čas neplyne a před tím plynul.

    Střídání časů: je fakt, že někdo to umí použít tak, že si toho člověk ani nevšimne (já to neumím) a vše krásně bez zaškobrtnutí plyne dál, ale v mnoha případech u spousty příběhů mě změny časů ťuknou do oka a naruší tu příjemnou plynulost čtení. A v případě té nápravy, kdyby to bylo jako monolog, stalo by se to tím případem, který mě vůbec nezarazí. Sedělo by mi to tam. Ale jak to bylo v popisu situace, zaškobrtl jsem o to. :-)

    Ale hlavně, jak vždy říkám, komentář je jen subjektivním názorem jednotlivce a je vždy jen a jen na autorovy s čím se ztotožní a s čím ne. Důležité je, dle mého, především to, že je autor nucen se nad textem znovu zamyslet. :-)
  • AdharaAdhara Komentářů: 64
    Prečítala som si len poviedku, nečítala som komentáre, takže som neovplyvnená.

    Plusy:
    • Námet je zaujímavý. Pre mňa určite. Kedysi som uvažovala, aké by to bolo žiť ďalej aj po odseknutí hlavy. Je to správne desivé a udržiava pozornosť, vyvoláva zvedavosť, ako sa to vyvinie.
    • Rozuzlenie je tiež zaujímavé. Bola som zvedavá, čo z toho bude, a bolo z toho niečo k mojej spokojnosti. A tiež vysvetľuje moju snáď jedinú nezodpovedanú otázku počas čítania, prečo vlak nezastal. Nedá sa nevšimnúť si, že prešiel človeka…
    Mínusy:
    • Štýl. Nejde o štylistiku, čitateľné to je, ale podľa mňa to postráda literárnu formu. Vyzerá to len ako suchý zápis „zážitkov“ hrdinu. Nie som za žiadne kudrlinky a priehrštie metafor, ale toto na mňa pôsobilo proste až príliš sucho. A tiež neosobne. Možno si chcel ísť priamo k veci a nezaplavovať nás nepodstatnými detailmi, ale práve nejaký detailík, napríklad presne čo sa pokazilo na hrdinovom živote, by možno pomohol lepšie sa s ním stotožniť.
    • Myšlienkové pochody hrdinu po... incidente... mi v jednu chvíľu pripadali značne nerealistické. Áno, je veľmi ťažké si predstaviť, čo by sa preháňalo hlavou človeka, ktorý o ňu práve prišiel :-), ale toto mi prišlo... ja neviem... podľa mňa by dlhšie bojoval so šokom a panikou, kým by začal uvažovať o androidoch. A ten Wolverine to zaklincoval, ten to už na chvíľu skoro obrátil na vtip... Akože chápem, že súčasťou trestu je hrdinu obrátiť k chuti znova žiť, ale neprišlo mi to ako najvhodnejšie spracovanie. A keď už sme pri chuti žiť, tá mi tiež prišla dosť nepresvedčivá. Čo hrdinove problémy, kvôli ktorým sa rozhodol zomrieť? Čo na nich nesmrteľnosť zmení? Druhá vec, aby mohol žiť ako nesmrteľný, niekto ho musí dať dohromady a obávam sa, že by si nesmrteľnosti veľmi neužil, lebo by zostal predmetom vedeckých výskumov...
    • Myšlienky sa nepíšu do úvodzoviek.
    O mínusoch som sa rozpísala rozsiahlejšie, pretože vždy je viac toho čo povedať o nedostatkoch ako o dostatkoch, ale nechcem, aby to vyznelo tak, že sa mi poviedka nepáčila. Fakt ma zaujala, len to spracovanie sa mi trochu nezdalo.
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Díky za názory :)

    Hm, o myšlenkách jsem četl, že nemají být v úvozovkách, ale pak jsem dozvěděl, že obvykle nebývají v uzovkách. A použil to, co se mi víc libilo. Já mám raději, když je vidět, co je myšlenka a co ne. Ale šlo by to odlišit i jinak, třeba kurzívou. To je schůdné?

    Detaily kolem. V tom já plavu oběma směry ;) Nedávno jsem se rozhodl, že přepíšu svojí úplnou prvotinu a nejspíš vyhodím celou první polovinu, protože to je jen úvod naprosto nepodstatný pro ten hlavní děj. Sice se tam člověk dozví, proč se hrdina dostal do takové situace a snažím se to všechno logicky odvodit, ale ono by to fungovalo i bez toho. A tady jsem zase bral, že hrdina nemá vůli žít a určitě se mu nechce popisovat, co prožíval v životě. Já se se svými hrdiny docela sžívám a tenhle sebevrah by toho teda víc nikdy neřekl ;) Budu o tom přemýšlet, ale nevím, jestli tenhle přístup zvládnu změnit.
  • kristynka13kristynka13 Komentářů: 32
    Jak jsem si přečetla tvou poslední povídku (teda myslim, že je to ta poslední), dostala jsem chuť přečíst si od tebe ještě něco.

    Celkově bych řekla, že se ti v hlavě rojí samé dobré nápady.

    Je zajímavé se v podstatě touto cestou zamyslet, co vlastně po té smrti je.

    To, že to místy zavánělo vtipem, se moc k takovému to textu nehodí. Někde jsem ale četla, že každý příběh, ať už jakýkoliv, by měl mít nějakou odlehčenou část (v případě povídky odstavec). :D

    Jinak se mi podaní příběhu i formulace velmi líbila.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.