Gloucester

AlzbetaAlzbeta Komentářů: 8
upraveno 1. leden 2016 v Dlouhodobé projekty
Okolo páté jsem se vracel z Oxfordské Univerzity do svého pronajatého bytu v Pembertonově ulici. Ostatní mladí džentlmeni šli, jako jindy, po škole do jednoho podniku oslavit konec zkoušek, propít a prohrát svůj týdenní příjem. Neříkám to opovržlivě, abych se ukázal v lepším světle, sám bych šel s nimi, a rád, ovšem jisté neodkladné záležitosti, konkrétně náhlá smrt jednoho z mých strýců, mne volala do Gloucestershiru na venkov.

             Otec pro mě poslal, potřeboval mne seznámit s částí závěti, jež se mne týkala. Sám bych ještě tři dny počkal – do začátku prázdnin, a pak teprve odjel z Oxfordshiru, otec však trvá na urychleném návratu.

            Dopis, který mne zastihl dnes krátce po poledni, zněl takto:

           

Dne 25. června, léta páně 1853

Synu,

s lítostí Ti musím sdělit, že tvůj strýc Edgar včera zemřel. Příliš netrpěl a stihl si důkladně urovnat své záležitosti. Přesto tě tu potřebujeme, proto tě žádám, aby ses zařídil, a podle možností co možná nejrychleji přijel domů. Máme tu neodkladnou záležitost, k jejímuž vyřešení tě nutně potřebujeme. Týká se strýcovy závěti.

            Očekáváme tě pozítří.

                                                           Zdraví a těší se, Tvůj otec.

 

Smrt strýce mne zarmoutila, jako malý kluk jsem ho měl velmi rád, trávil s námi mnoho času, tedy s  maminkou, jeho sestrou, bratrem a mnou. Otec a strýc Edgar si nikdy nerozuměli. Teď už vím, že dvě osoby s takto rozdílnými povahami a názory jen těžko hledají společnou řeč.

Dopis byl odeslán včera, do večera musím vše zařídit a odhlásit a zítra brzy ráno vyrazit, abych byl odpoledne na místě.

Zanedlouho jsem se svou koleskou zastavil před vysokým domem číslo popisné čtyři sta dvacet osm, na rohu ulice. Nechal jsem podkoního, aby se postaral o kolesku a koně.

Můj byt byl ve druhém patře. Nebyl velký, ale byl pohodlný a pro účel, který plnil, tedy poskytovat mladému muži útočiště, byl naprosto dostačující.

Vyběhl jsem schody do druhého patra, otevřel dveře do bytu a v kabátu jsem začal prohrabávat šuplíky a poličky. Hledal jsem papír, pero a inkoust. Když se mi konečně poštěstilo, usedl jsem ke stolu a rychle psal:

 

Edmunde, Patriku, přátelé,

odjíždím domů o tři dny dříve, musím vyřešit jistou závěť. Každopádně následujte mého příkladu a přijeďte na pár týdnů na Eagleton, ostatně jak již bylo schváleno! Obávám se, že by mi sestřenky nikdy neodpustily, kdybyste nepřijeli. Těší se na vás, tím jsem si jistý.

Považujte to za oficiální pozvání, navíc Edmunde, není lepšího léku na nervy, ani, Patriku, na zlomené srdce, než volnost a čerstvý vzduch sladkého venkova.

                                               Adieu, prozatím, přátelé!

 

Dopsal jsem, zasmál se, sebral hromádku knih ležících u postele a odběhl zaklepat na domovnici, která bydlela v nejvyšším patře. Nebyla doma, ale já vím, že jsou jen dvě místa, kde muže ta milá prostoduchá dáma být.

Pokaždé, když jsem s paní Jobbsonovou mluvil, a naše rozhovory věru nebyly nikdy dlouhé, se minimálně třikrát zmínila o jisté paní Brooksové, ženě, která pro ni byla jako sestra, a paní Jobbsonová ji denně navštěvovala. Po třech letech, co jsem nájemníkem v domě číslo čtyři sta dvacet osm, mám pocit, že znám paní Brooksovou, a to jen díky vyprávění, jakoby to byla má vlastní sestra.  Jak jsem řekl, jsou jen dvě místa, kde může paní Jobbsonová být. Byt paní Brooksové a obchody. Nákupům věnovala ta milá dáma druhou polovinu své duše.

Seběhl jsem schody a dostal se na ulici. Mohl jsem jet koleskou, ale všechna místa byla blízko.

Edmundův dům byl asi deset minut chůze vzdálený od Pembertonovy ulice. Šel jsem rychle, a po chvíli už krátce zaklepal mosazným klepátkem na honosné hlavní dveře. Otevřel mi sluha v livreji. Předal jsem mu dopis, s prosbou, aby ho doručil mladému panu Reyesovi. Věděl jsem, že není doma, Edmund zřídka přicházel domů před soumrakem.  Na otázku, jestli půjdu dál a pozdravím rodinu, jsem s omluvou odpověděl, že spěchám.  Na návštěvu Edmundových příbuzných člověk potřeboval silné nervy.

Zašel jsem vyrovnat účet v hostinci a vrátit knihy do knihovny, a odhlásit se z knihy návštěvníků. Školu jsem zařídil, než jsem odjížděl, proto jsem se mohl vydat na zpáteční cestu. Doufal jsem, že paní Jobbsonová už bude doma. Když jsem prošel kolem kostelní věže, otočil se a podíval na hodiny, ukazovaly něco po půl sedmé.

O pouhé dvě ulice dál jsem paní Jobbsonovou spatřil na protějším chodníku. Byla obtěžkána nákupem, který si hrdě nesla, přičemž ho zároveň pečlivě střežila, a do toho funěla. Bál jsem se, abych ji, chuderu, nevyděsil, kdybych se vydal na její stranu chodníku, dříve než mne spatří, mohla by zaslechnout kroky a považovat mě za nějakého lumpa, co se za ní plíží, aby ji okradl. Proto jsem si nápadně vykračoval po své straně, a když mne spatřila, kývl jsem na ni, a teprve pak přešel chodník.

„Dobrý den paní Jobbsonová“ řekl jsem uctivě a usmál se.

„Dobrý den pane Torresi“ řekla zadýchaně a popostrčila si jednu krabici, která vypadala, že touží po setkání s chodníkem.

„Ou, pomůžu vám“ řekl jsem, a rychle se chopil, krabic a tašek.

„Vy jste zlatý člověk, děkuji“ řekla, když na mne překládala své břímě, na ni samotnou zbyla už jen jedna krabice, přiměřené velikosti. Místo odpovědi jsem pokynul, abychom pokračovali v cestě.

„Kde máte Marii, aby vám pomohla?“

„Onemocněly jí děti, tak jsem si řekla, že to zvládnu sama“. Já na to jen přikývl a pak jsem pokračoval.

„Jsem rád, že jsem vás potkal, chtěl jsem vám říct, že zítra ráno odjíždím domů do Gloucesteru“.

„Dobrá, to je milé. Jak dlouho se zdržíte doma?“¨

„Nejméně měsíc, nevím přesně, určitě se vrátím před prvním semestrem. Každopádně vám pošlu včas zprávu, až budu pomýšlet na návrat“

„Dobrá, tak se opatrujte a užívejte domova“ řekla ta dobrá žena.

„Budu“. Pak jsem nevěděl co říci dál, a nechtěl jsem ji urazit mlčením, tak jsem se rychle zeptal:

„Jak se daří paní Brooksové?“ Bylo mi divné ptát se na zdraví ženy, kterou jsem v životě neviděl, ale paní Jobbsonová však byla otázkou potěšena a přišla jí zcela přirozená.

„To jste hodný, že se ptáte, víte, že jsme se před chvílí viděly?“ Předstíral jsem údiv. „No ano, byly jsme spolu koupit klobouk. Já si pak ještě koupila pár potřebných maličkostí, ale paní Brooksová už musela domů, protože čekala návštěvu. Moc se na ni těšila, staří známí vždy potěší. Teď si ale uvědomuji, že se zmínila o častých bolestech hlavy, které ji, chudinku, v poslední době sužují, snad… A hele, už jsme tady! Počkejte chviličku, klíče bych měla mít v kabele…“ Konečně jsme dospěli k domu. Vzhlédl jsem, právě když vytáhla klíče. Odemkla hlavní vchod.

„Byl byste tak hodný, a odnesl mi to až nahoru?“ zeptala se.

„Samozřejmě“

Když jsme stanuli před dveřmi nejhořejšího bytu, předal jsem jí nákup a s úklonou se rozloučil. Mnoha slovy mi popřála šťastnou cestu a já se vrátil do svého bytu.

            Druhého dne jsem vstal, a než odbilo půl osmé, byl jsem na cestě.

 

K příjezdové cestě, která vede k  domu, jsem dorazil ještě za jasného světla. Vystoupil jsem a klepátkem jsem dal najevo svůj příjezd na dvoukřídlé dveře uprostřed přední strany domu. Po chvilce mi otevřel Phelps, věrný sluha.

„Rád vás vidím“ řekl jsem.

„Děkuji, já vás také pane“, spořádaně se uklonil, zatímco jsem vcházel do vstupní haly.

„Mohl byste mi prosím odnést do pokoje věci z kolesky?“          

„Samozřejmě pane“

„Děkuji, Phelpsi“.

„Johne!“ Matka slyšela klepání a přiběhla ze dveří vpravo na konci haly, přičemž natahovala ruce, aby mě mohla obejmout. Sevřela mě v náručí a mě ani nenapadlo jí připomínat, že je mi už třiadvacet let. Všiml jsem si, že má více šedivých vlasů, než hnědých, tak tomu ještě před půl rokem nebylo.

„ Jaká byla cesta?“ zeptala se, když se s úsměvem odtahovala.

„Příznivé počasí, žádné komplikace a ubíhala rychle, co více si přát“ řekl jsem vesele. Rozhodl jsem se, že na strýce se jí zeptám až jindy, teď jsem jí nechtěl kazit náladu.

„Jsem ráda, že tě máme konečně doma“ spokojeně mně chytla za paži a vedla mě do velkého odpoledního salonu, ze kterého před chvílí vyběhla a cestou se mě vyptávala:

„Kdy přijedou tví přátelé, ti dva mladí muži o kterých jsi psal?“

„Do týdne jsou tu. Musí ještě počkat do oficiálního začátku prázdnin a připravit se na odjezd“

„Ano, to je samozřejmé. Už se na ně moc těšíme“

„Myslím, že oni se taky těší. Hlavně na zdejší vzduch, hodně jsem jim o něm vyprávěl.“ Maminka se smála.

„Je David doma?“ Prošli jsme dveřmi do salonu. Posadil jsem se do křesla u okna a matka do druhého křesla naproti mně, zatímco mi odpovídala.

„Ne, přijede až za tři týdny, jak bylo domluveno. Říká, že má moc práce.“

„Tak to věřím.“ V duchu jsem zavrtěl hlavou, můj líný starší bratříček, nechtěl přijít o tři týdny zábavného života ve velkoměstě jen kvůli pohřbu strýce.

Chviličku bylo ticho. Nakonec jsem se maminky přece zeptal:

„Kdy bude pohřeb?“ matčina tvář posmutněla.

„Pozítří, už je vše dohodnuto“

„Otec psal, že zemřel bez větších bolestí“ matka přikývla.

„To je dobře“ odmlčel jsem se, „Víš, proč bylo nutné, abych dorazil už dnes?“

„Edgar chtěl, abys byl u čtení závěti přítomen“ asi jsem měl ve tváři stále nechápavý výraz, protože dodala:

„Znáš otce, co se týče peněz, potřebuje mít ve všem jasno. Teď už se to s ním nedá vydržet“ už jsem pochopil. Otec chce co nejrychleji vědět, co strýc udělal se svým majetkem.

„Otec je v pracovně?“

„Ano, asi ještě neví, že jsi dorazil“

„To nevadí, půjdu ho pozdravit“ S těmito slovy jsem se těžce zvedl z křesla.

„Dobře. Já a otec už jsme večeřeli, ale řeknu Thebbotové, aby ti něco připravila“

„Stačí něco studeného, ať už může jít domů“

„Vyřídím jí to“ řekla maminka a otočila se k odchodu.

            Šel jsem do druhého patra a zaklepal na dveře otcovy pracovny. Dále se ozvalo ihned, tak jsem vzal za kliku a vešel.

Otec seděl za stolem. Šedivé vlasy, vodnaté hnědé oči. Zdálo se, že za ten půlrok přibral, jinak se nezměnil.

„Zdravím otče“ řekl jsem, ale můj pozdrav přehlušil otec sám.

„A hele! Náš mladý pán dorazil!“ Podíval se na hodiny u stěny. „Půl sedmé! Nenapsal jsem ti, že tě očekáváme odpoledne?“ Ani nečekal na odpověď.

„Pro případ, že by ses objevil, jak jsme tě očekávali, už kolem čtvrté, nebo půl páté, jsem na půl čtvrtou pozval notáře, abychom to mohli konečně vyřešit. Ale pátá pryč, mladý pán nikde a notář měl schůzku jinde! Přijde znovu až zítra v devět.“

„Z Oxfordu je to okolo šedesáti čtyř mil otče, i jízda bez přestávek by trvala nejméně sedm hodin“.

„Nesmysl, nezapomínej, já jezdil stejnou cestu ve tvém věku a nikdy mi netrvala déle než sedm hodin i s řádnými přestávkami a kolesky před třiceti lety nebyly to, co jsou teď“.

            Své pochyby jsem si nechal pro sebe. Otec si mě nazlobeně měřil.

„Potřebujete ode mě něco?“zeptal jsem se. Otec byl chvilku z otázky zmatený, asi očekával, že se s ním budu přít.

„Ne“ vyštěkl.

„Pak jsem vás tedy rád viděl, otče“ vyčkával jsem, ale nic.

„Mám dole připravenou večeři, smím odejít?“ Zeptal jsem se, když stále neodpovídal.

„Ano, ano, jistě“. Po této odpovědi jsem se otočil a odešel z pracovny.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ahoj, takže to vyšlo na mne, abych tě tu na fóru přivítal a zároveň i něco přidal k tvojí, jak říkáš, prvotině. My jsme tady hodní, moc nekritizujeme... wink

    Ale k tvému dílku. S chutí jsem si ten úryvek přečetl a líbil se mi. Až se tu objeví Mirek, tak ti ho rozebere po slovech a trochu ti ho proškrtá...laugh Ale podle mne je to dobré. Jen škoda, že z toho není nějak zřetelné, o co půjde. Detektivka, gotický román, horror, nebo humoristický román, společenský román... Já bych si přisadil na trochu horrorovou detektivku.

    Umístění do viktoriánské Anglie je zajímavé, tahle doba se mi taky líbí, jen pozor na reálie a vůbec na to, udržet věrohodnost. Je to dost těžké, já jsem si jen tak ze záliby zkusil rozepsat povídku o Sherlocku Holmesovi a není to vůbec žádná legrace, jde to dost ztěžka.

    Ale přece jen, jsem zvědav, jak a kam budeš pokračovat.

    Ale abych jen nechválil.wink Asi bych udělal jiný začátek, jakési uvedení do děje. Prostě takový prolog (moje oblíbené slovo...), třeba i zdánlivě nesouvisející s tím, co bude následovat. Musíš myslet i na neznámého čtenáře, který bude číst to, co jsi napsala a bude vlastně zmatený, do čeho se to začetl. 

    Asi víš, proč jsi nazvala dílko Gloucester. Město na západ od Londýna. Ale nějak zatím nenaznačuje, o co se jedná. Vezmi si to tak, kdybys viděla za výlohou knihu s tímhle názvem, co by sis myslela? Román, průvodce, statistická ročenka?

    A maličkost k textu. Oceňuji bezchybný pravopis, což není až tak samozřejmé ani tady.smile Věty stavíš dobře. Ale atraktivní text má mít tři složky- Popis, akce a dialog. Nejvíc tady máš dialogu, v podstatě se tady pořád jen mluví. Popisu okolí a činností je tu podstatně míň a akce skoro chybí. Zkus dialog prostrkat větami, popisujícími cokoli okolo, i třeba méně podstatného.

    Ale jinak, jak říkám, velmi dobré. Bude zajímavé, co se z toho vyklube.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Stejně jako Jerry i já se přidávám k přivítání.

    Začetl jsem se do úvodní části příběhu a budu mít pár postřehu (a jak zmínil Jerry asi dojde i na nějaký ten návrh na proškrtání :-) ) Snad ti nějaké postřehy pomohou (ale jak vždy říkám, autor s nimi může i nemusí souhlasit). Uvidíš sama. :-)

    Podívám-li se na úvodní část jako na celek, musím se přiznat, že mám pocity rozporuplné. Líbí se mi zasazení do období i samotný úvod, ale hodně mě ruší velká část dialogů. (Na těch je potřeba ještě zapracovat). Nejsem sice žádný odborník (pouze vášnivý čtenář, který si občas něco napíše), ale i tak si dovolím tvrdit, že mnohé části dialogů jsou tak nějak navíc - neprozrazují nám nic o postavách, neposouvají děj.

    Na rozdíl od Jerryho mi tady nějaký prolog nechybí, beru to tak, že se vše dozvím z dalšího textu.

    Teď pár konkrétních postřehů:

      Ostatní mladí džentlmeni šli, jako jindy, po škole do jednoho podniku oslavit konec zkoušek, propít a prohrát svůj týdenní příjem… - hned tady bych navrhovl větu trochu proškrtat do podoby: Ostatní mladí džentlmeni šli po škole oslavit konec zkoušek, propít a prohrát svůj týdenní příjem…

    ... otec však trvá na urychleném návratu - tady pozor utekl ti čas vzhledem k ostatnímu textu má být - otec trval

    Z dopisu otce, mě ruší skutečnost, že se ti tam opakuje - potřebujeme: Přesto tě tu potřebujeme... a o kousek dál - k jejímuž vyřešení tě nutně potřebujeme.

    Pak popisuješ, že zastavil před domem číslo 428 a tuto informaci opakuješ i ve větě, že je nájemníkem v domě č.428… - určitě bych to neopakoval a v jednom případě vynechal.

    otevřel dveře do bytu a v kabátu jsem začal prohrabávat šuplíky a poličky. - asi bych vyškrtl - v kabátu -, nebo bych jinak naformuloval celou větu. Každopádně když má jet až druhý den ráno, tak celá tahle pasáž evokuje spěch a to, že by měl odjet ještě večer.

    Dopis Edmundovi a Patrikovi: nesedí mi, že nejdříve se zmiňuje že mají dorazit, jak již bylo schváleno a pak že to mají brát jako oficiální pozvání. Vzhledem k tomu, že to je již schváleno, dá se předpokládat, že pozvání přišlo již dříve… Tedy upravit. A jednu z informací vypustit.

    Edmundův dům byl asi deset minut chůze... asi bych tuto pasáž začal spíše ve stylu, že Edmundův dům byl nejblíže, tak vyrazil nejdříve k němu… protože v předchozím ději nic nenaznačuje, že se k němu vydá, to spíš, že půjde hledat paní Jobbsovou.

    chuderu - překlep, chuděru

    řekl jsem uctivě, řekl zadýchaně apod. - tohle je častá chyba začátečníků - jak se dočteš snad ve všech příručkách tvůrčího psaní (zkus si na to téma něco přečíst, najde se určitě i na tohle téma něco na webu)

    „Onemocněly jí děti, tak jsem si řekla, že to zvládnu sama“. Já na to jen přikývl a pak jsem pokračoval. - věta Já na to… už měla být na dalším řádku jako nový odstavec.

    „Otec psal, že zemřel bez větších bolestí“ matka přikývla. - Opět - matka přikývla - už jako nový odstavec. Přímou řeč totiž říká hrdina. Matka je jiný účastník a má být tedy už na novém řádku. Podívej se na dialogy v knihách a také mrkni jak se píšu dialogy po gramatické stránce … zapomínáš např. i na čárku za posledním slovem v přímé řeči, když to pak pokračuje větou uvozovací.

    Druhého dne jsem vstal, a než odbilo půl osmé, byl jsem na cestě. - podle reakce na dopis od otce psal, že vyrazí-li ráno, dorazí odpoledne. Pak se píšeš, že dorazil ještě za jasného světla (z toho vyznívá, že by mohl být podvečer, ale i ono odpoledne). Matka reaguje, že už večeřeli, to pro změnu evokuje, že přijel dost pozdě. To stejné pak rozhovor s otcem, který tvrdí, že psal, že ho čekal odpoledne. Tady pozor - v dopise bylo jen že ho čeká pozítří, kdy, to už uvedeno nebylo - takže pokud to nebyl záměr tento rozpor uvést, ohlídej si to.

    Obecně bych řekl, že z celého textu jsou to právě dialogy, které jsou nejméně vyrovnané. Určitě na nich zkus zapracovat.
    A hlavně se nenech odradit  tím, že jsem našel tolik  věcí, které by z mého pohledu bylo potřeba doladit. :-)

    Přeji ti, ať ti to píše a máš hlavně z psaní radost.:-)

  • AlzbetaAlzbeta Komentářů: 8
    Moc, moc děkuji, všechno opravím a jsem vám vděčná, že jste našel a dal si práci se všemi nesouvislostmi.

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    A je to tady, vždyť jsem to říkal, že Mirek ti to rozebere opravdu na dřeň...laughlaugh Dává si s tím fakt práci.

    Mně tu fakt něco před tím, na rozdíl od Mirka chybí, protože toho textu, kde se neví, co se vlastně bude dít, je tam dost. A souhlas s Mirkem nad přemírou dialogů, trochu nevyrovnaných.

    Jo a ještě jedna maličkost. My si tu všichni tykáme, nekoukej na věk a zkušenosti, všichni máme rádi psaní a k tomu se nějaké vykání vůbec nehodí.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Jak píše Jerry, vykání je zbytečné :-) Jsem rád, že postřehy pomohly.

    Ono jedobré znát více různých názorů. Nad něčím se shodne více lidí, někde naopak každému chybí nebo vadí něco jiného. Proto by si autor měl vždy v klidu  sednout a zvážit co případně zapracovat a co ne. :-)
  • AlzbetaAlzbeta Komentářů: 8
    Moc ti děkuji za názor, prolog jsem zvažovala, ale nejspíš ho nechám až na konec, aby souhlasil, ještě nemám úplnou představu, co z toho vyleze.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Samozřejmě, všechny rady jsou míněny opravdu upřímně, ale jsou subjektivní, ty jsi autor a ty si rozhodneš, jak budeš postupovat.

    Tak jsem fakt zvědav, co bude dál. A líbí se mi, že jsi se sice rozjela, ale nevíš, jak skončíš...wink To já znám, to je to správné dobrodružství při amatérském psaní. Ale alespoň nějakou představu bys mít měla, aby sis pak příběh neohýbala podle momentální potřeby.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • AlzbetaAlzbeta Komentářů: 8
    Toto je začátek druhé linky příběhu.

    Oblečená ve špinavé zástěře jsem seděla na prošoupaném koberci v přízemní světlé místnosti našeho domova xxx. Pomáhala jsem své dvouleté sestřičce stavět věž z dřevěných kostek. Na hlavy nám velkými okny svítilo slunce, které prozářilo i nejskrytější kouty starého dřevěného nábytku a odhalilo částečky prachu, které vířili kolem nás.

    V tom okamžiku jsem byla spokojená a užívala si krásu poklidné chvíle. Sledovala jsem výraz plný odhodlaného zájmu ve tváři batolete a baculaté dětské ručičky, které neohrabaně prozkoumávaly barevné kostky.

    Do pokoje vešla služebná Una.

    „Pan Allen vás prosí, abyste za ním zašla do pracovny, slečno“

    „Děkuji, Uno, hned přijdu.“ Žena se otočila, nechala za sebou otevřené dveře, asi aby mi připomněly, co jsem slíbila, a odběhla zpátky ke své práci.

                Služebná Una Franková se pro rodinu, hlavně pro mě, stala neocenitelnou pomocnicí. Díky ní se naše domácnost neproměnila v doupě zmatku a katastrof. Nedovedu si představit, jak bych sama zvládala pečovat o obě děti a domácnost, zatímco by byl otec zaměstnán prací jako teď.

                Zvedla jsem se z podlahy na zdřevěnělé nohy, a zatím co jsem si upravovala pomačkané sukně, začalo mi v nich nepříjemně mravenčit, jak se vracel cit. Shýbla jsem se, abych zvedla malou Holly do náruče, Una má moc práce, než aby se starala ještě o ni. Tatínkovi nebude vadit, když ji vezmu s sebou a mě nikdy neomrzí ji chovat, ačkoliv je čím dál těžší.

                Holčička se narodila potom, co bylo mé matce Ireně Allenové už třicet sedm, šestnáct let potom, co jsem se narodila já.  Přivedení dítěte na svět jí sebralo mnoho sil, které se po několik měsíců postupně vracely, ale obranný systém zůstával oslabený, a proto byla náchylnější na nachlazení. Matku ani nenapadlo, po všech těžkostech, že by měla další dítě, že by to bylo vůbec možné. Když zjistila, že čeká další dítě, byla překvapením vyvedená z míry. Viděla jsem provinilost v jejích očích, která se objevovala vždy, když na její stav přišla řeč, litovala své neopatrnosti, jakkoliv jsem se snažila její pocit vyvrátit. Přesto však byla šťastná, těšila se a měla radost z nového života a v nejmenším se netrápila obavami, které tajně sužovali mě a otce, kteří jsme nezapomněli tak snadno na dlouhé a vyčerpávající následky Hollyina narození, kterými si prošla.

                Maličká Maureen se narodila měsíc před očekávaným datem. Dítě bylo zdravé, ale matka byla k smrti vyčerpaná dlouhým bolestivým porodem. Byl ještě horší než Hollyin.

    Po dvou týdnech si byl otec, jakožto zkušený kvalifikovaný lékař jistý, že nebezpečí smrti je zažehnáno. Usuzoval tak z ustálení a nepatrného zlepšení matčina stavu.

    Další dny plynuly, ale očekávané zlepšení nepřicházelo. Maminka se přes bolest tvářila šťastně a vyrovnaně, ustavičně se snažila zmírňovat a znevažovat vážnost své nemoci, aby nám zmenšila starosti, ale ani jednoho z nás v nejmenším neoklamala a svým statečným předstíráním nám podlamovala kolena.

    Nikdy nezapomenu na otcovu vyčerpanou tvář, zešedlou a unavenou výčitkami a zoufalou snahou najít jakýkoli prostředek, který by jeho lásce pomohl. Vypadal bídněji než jeho žena sama. Bral na sebe veškerou zodpovědnost za její stav a přesvědčení, že vše zavinil jedině on sám, ho drásavě přivádělo k šílenství. Ať se matka snažila, jak chtěla vyvrátit jeho umanutost, nedal se přesvědčit a dosáhl jedině toho, že se cítila vina za bolest, kterou prožíval. Oba se soužili stejnou mírou viny, která otrávila poslední okamžiky jejich společného života. Ptám se sama sebe, jak mohl mít tak šťastný život takový konec.

    Maminka zemřela v době, kdy jsme všichni stále s nadějí očekávali, že se začne znovu uzdravovat. Všichni jsme se tajně koutkem duše obávali, co by mohlo přijít, ale nepřipouštěli jsme si smrt jako eventualitu. Zasáhla nás, a my jsme na ni ani v nejmenším nebyli připraveni. Neuplynuly ani dva měsíce od Maureenina narození.

    Otce matčina smrt zasáhla devastujícím způsobem. Naším štěstím bylo, že se udržel nad okrajem propasti melancholie, která se před ním ustavičně otevírala, a byl schopen vykonávat obvyklé denní činnosti. Ztráta manželky mu z očí vzala veškerý život, který v nich byl a zářil.

    Můj smutek zavalila vlna práce, kterou nemohl udělat nikdo než já. Ustavičný přísun nezbytné činnosti otupil můj žal, a vyměnil ho za příslib drtivé bolesti, který mě provázel každým krokem, a já se hrozila nevyhnutelné chvíle, kdy vyplave na povrch a přebije vyrovnanost, kterou jsem si silou vydobyla. Jen dětská, klidná existence mne dokázala vytáhnout z ulity a na chvíli upokojit.

     

    Dveře do místnosti v druhém patře, která sloužila otci jako pracovna, byly pootevřené. Mezerou dveří jsem viděla otce za psacím stolem plným papírů. Zastavila jsem se a chvilku ho tiše pozorovala, zatímco  Holly si hrála s mým křížkem na krku. Skláněl se nad svou lékařskou knihou a něco do ní zapisoval. Dolehlo na mě náhlé uvědomění, jak moc unavený můj otec je, přestože je ještě mladý. Ještě mu nebylo padesát, vlasy neměl všechny šedivé a nebyly to ani vrásky, co mu přidávaly let.

    Vzhlédl, asi vycítil můj pohled, a přistihl mě, jak si ho prohlížím. Rychle skryla svůj ustaraný výraz a dala průchod zájmu ohledně věci, kvůli níž mě zavolal.

    „Pojď dál“

    Prošla jsem dveřmi. Bílé studené stěny místnosti byly plné obrázků krajinek – většinu z nich kreslila matka a jednu kreslili s otcem dohromady. Horní půlku stěny naproti dveřím tvořila okna orámovaná prostými bílými rámy a skla uvnitř se místy vlnila, takže skrz tyto místa vypadala zahrada venku jako by ji stvořil zuřivý malíř.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Přelouskal jsem a mám pocit, že by se na tom dalo ještě dost zapracovat. Osobně mi přes výtky co jsem měl, přijde první linie zdařilejší.

    Zkus si celý text přečíst nahlas a určitě odhalíš nejedno místo, které působí krkolomně. Stavbou vět i tím o čem se mluví - viz celá část: Holčička se narodila… až po … nezapomněli tak snadno na dlouhé a vyčerpávající následky.

    Tady např. na začátku působí, text tak, že se mluví o Holly, aby se vzápětí ukázalo (nebo alespoň to tak působí) že je vlastně řeč o druhém dítěti.

    Také bych občas vypustil nějaké přídavné jméno, místy se mi jich zdálo zbytečně mnoho za sebou - třeba hned v úvodní větě (špinavá, prošoupaný, přízemní světlá…).

    Určitě bych nenechával - našeho domova XXX - ale vymyslel už pro předložení textu název.

    Také mi přijdou události svým popisem až absurdně dramatizované, možná bych trochu ubral v té fatálnosti. Těžko se to popisuje přes klávesnici - ale všechny ty sebrané síly, vyvedení z míry, lítost nad neopatrností a vzápětí radost a žádné obavy, a pak zase znevažování vážnosti nemoci, umanutost, pocit viny…atd.

    Prostě trochu ubrat. .-)

    Doufám, že jsem tě nijak neodradil, ale zdá se mi že je na textu ještě spousta práce.

    Držím palce, ať jde další psaní od ruky.wink
  • AlzbetaAlzbeta Komentářů: 8
    Mě a odradit? Nikdy laugh. Děkuji ti a ráda si beru rady k srdci.
  • AlzbetaAlzbeta Komentářů: 8
    Ahoj, tohle je přepsaná a rozšířená verze mého posledního příspěvku.  Omlouvám se, že v některých větách jsou místo určeného místa, nebo vzdáleností, jen tři x. Je to proto, že ještě přesně nevím, co mi do děje bude v budoucnu pasovat, a nechci si s příběhem mávat, jak se mi zlíbí. A taky se omlouvám, že se některé části opakují.

    Seděla jsem na zemi v obývacím pokoji a přes šaty měla oblečenou špinavou zástěru. Se mnou tam seděla má dvouletá sestřička. Pomáhala jsemjí stavět věž z dřevěných kostek a litovala zašlých květovaných vzorů na prošoupaném koberci pod námi. Na hlavy nám velkými okny svítilo slunce, které prozářilo i nejskrytější kouty starého dřevěného nábytku a odhalilo částečky prachu, které vířili kolem nás.

    Byla jsem spokojená a užívala si krásu poklidné chvíle. Sledovala jsem výraz plný odhodlaného zájmu ve tváři dítěte a jeho baculaté ručičky, které se neohrabaně potýkaly s neposlušnými kostkami, protože ne a ne stát jedna na druhé. S mou pomocí jsme jakousi stavbu postavili, ale má obrana byla nadobro prolomena s další kostkou a dobytá věž se zbortila do základů. Sestřička se lekla, ale patrně ji to potěšilo.

    Do pokoje vešla služebná Una.

    „Pan Allen vás prosí, abyste za ním zašla do pracovny, slečno“

    „Děkuji, Uno, hned přijdu.“ Žena se otočila, nechala za sebou otevřené dveře, asi aby mi připomněly, co jsem slíbila, a odběhla zpátky ke své práci.

    Zvedla jsem se z podlahy na zdřevěnělé nohy, a zatím co jsem si upravovala pomačkané sukně, začalo mi v nich nepříjemně mravenčit, jak se vracel cit. Shýbla jsem se, abych zvedla malou Holly do náruče. Una i pomocnice Bessie mají moc práce, než aby se staraly ještě o ni. Tatínkovi nebude vadit, když ji vezmu s sebou, a mě nikdy neomrzí ji chovat, ačkoliv je čím dál těžší.

                    Než jsem došla ke schodům na konci vstupní chodby, uvědomila jsem si, že mám na sobě stále umazanou zástěru od hlíny z brambor, které jsem ráno škrábala. Nehodilo se, abych za otcem šla v takovém stavu. Posadila jsem batole na třetí schod a rychle si sundala zástěru, aby mi mezitím nikam neodlezlo. Zástěru jsem přehodila přes dřevěné zábradlí.

                    Když jsem nesla Holly nahoru, staré schody úpěly víc, než jsem kdy pamatovala, asi měly slabou chvíli, když jsem na ně stoupla.

                    V horním patře je pět místností. V přední části domu tři a v zadní dvě. Strmé schodiště navazuje na chodbu, která vede napříč domem. V pravé části chodby za schody jsou jen dvoje dveře. Koupelna v přední části, kterou jsme před pár lety zařídili namísto původního kumbálu, otec jakožto doktor si neuměl představit bydlet v domě bez koupelny. Naproti je ložnice rodičů. Ta sousedí už jen s jednou velkou místností, která slouží jako otcova pracovna. Naproti pracovně, po levé straně schodů jsou dvě menší místnosti. Ložnice úplně vlevo je má a prostřední pokoj je určen dětem.

    Dveře otcovy pracovny, naproti mým, byly pootevřené. Mezerou dveří jsem viděla otce za psacím stolem plným papírů. Zastavila jsem se a chvilku ho tiše pozorovala, zatímco  Holly si hrála s mým křížkem na krku. Skláněl se nad svou lékařskou knihou a něco do ní zapisoval.

    Vzhlédl od papírů, asi vycítil můj pohled, a přistihl mě, jak si ho prohlížím. Rychle jsem skryla svůj výraz, ustaraný, pokud tvář odráží pocity, a dala průchod zájmu ohledně věci, kvůli níž mě zavolal.

    „Pojď dál“

    Prošla jsem dveřmi. Bílé studené stěny místnosti byly plné obrázků krajinek – většinu z nich kreslila matka a jednu kreslili s otcem dohromady. Horní půlku stěny naproti dveřím tvořila okna orámovaná prostými bílými rámy a skla uvnitř se místy vlnila, takže skrz tato místa vypadala zahrada venku jako by ji stvořil zuřivý malíř.

    Otec odložil pero a promluvil.

    „Chtěl jsem se s tebou o něčem poradit, už si nad tím dva dny lámu hlavu.“

    „Samozřejmě, o co jde?“

    „Přišel mi dopis od přítele Fairchailda… Pamatuješ si, kdo to je? Už dlouho jsem o něm nemluvil.“

    „To je ten lékař, co se před pár lety odstěhoval do xxx?

    „Přesně ten. Opustil Británii, aby pomohl rozšiřovat moderní medicínu a zlepšil kvalitu tamějšího lékařského vzdělání. Pravidelně ho informuji o svých pozorováních a on mě zase o svých. Dobíráme se společně závěrů. Je to velmi inteligentní muž a jen jemu vděčím za podstatnou část svých vědomostí.“ Odmlčel se, nepřerušila jsem ho a vyčkávala.

    „V předešlém dopise se zmínil, že je nemocný, ale nepřikládal tomu přílišnou váhu a ujistil mě, že si poradí nejlépe sám a má vše plně pod kontrolou, ale v posledním dopise, který přišel před dvěma dny, je jasně znát, že se mu situace vymyká z rukou, nemoc zřejmě oslabila jeho odhodlání a otřásla důvěrou ve vlastní léčebný postup. I tak však odmítá zavolat jiného lékaře. Obávám se, že pokud nechá nemoc dále postupovat tímto způsobem, budou následovat fatální změny.“ Otcův hlas byl ztrápený.

    „To je mi líto, tatínku, můžeš pro něho něco udělat?“

    „Obávám se, že ne,“ povzdechl si, „potřebuje pravidelnou péči člověka, který má o nemoci veškeré informace a je na její průběh připraven. Tamní doktoři si možná nejlépe poradí s cholerou, nebo tuberkulózou, ale na méně běžnou nemoc takovéhoto charakteru jim zkušenosti nestačí. Hrozím se představy, že by můj nejlepší přítel měl být předán do rukou nějakého amatérského felčara.“ Ta představa ho rozčílila, což bylo při jeho klidné povaze velice neobvyklé.

    „To nesmějí udělat.“

    „Na dálku tomu nemůžu zabránit.“ Chvíli zadumaně stál a hleděl do prázdna. „Ne, z Anglie nezmůžu nic.“ Zopakoval a ztrápeně se na mě podíval zdráhaje se, sdělit mi svůj úmysl. Byl přesvědčený, že mi ublíží, proto se zdráhal. Věděla jsem, co chce říci. Mé srdce ztěžklo, naprosto nepřipravené na loučení.

     Nakonec se nadechl ke slovům, ale to už jsem pevným hlasem prohlásila:

    „Musíte odjet do xxx a postarat se o něho.“ Otec na mě překvapeně koukal, vstal od stolu a židli nechal za zády. Zavrtěl hlavou.

    „Přiznávám, že jsem o tom uvažoval, ale nemohu odjet a nechat vás tu samotné,“ shlédl na desku stolu, pokrytou papíry, a opřel se o ni. „To nemohu.“

     „Jsem si jistá, že můžete. Pan Fairchaild vás jistě potřebuje více, než my doma a…“ Má slova byla namáhavá, protože jsem si posouvala výš dítě, aby se mi lépe drželo. „…jste jeho přítelem, tudíž je vaší povinností se o něho postarat.“ V otcových očích se zračila bezmoc.

    „Víš, jak je xxx daleko?“ Otázku nemyslel jen řečnicky.

    „To přesně nevím,“ přiznala jsem. „ Asi xxx a jede se přes xxx?“

    „xxx. Trvalo by týdny, než bych se vrátil, kdybyste mne potřebovaly.“

    „O nás si starosti nedělejte, budeme mít tolik co na práci, že než se párkrát nadechneme, budete zpátky.“ Láskyplný starostlivý pohled, kterým se na mě zadíval, mi vehnal slzy do očí. Odkryl by mé předstírání, tak jsem se obrátila k Holly. „Myslím,“ pohlédla jsem, opět klidná, na otce, „že v tomto případě je nejdůležitější čas. Léčba pana Fairchailda je závislá na včasném zásahu, pokud byste s odjezdem příliš otálel, mohlo by být pozdě. Navíc, čím dříve vyjedete, tím dříve budete zpátky.“

    „Evangeline…“

    „Opravdu, tatínku, nebojte se. Tady vše poběží jako na drátkách, nezapomínejte, že tu s námi zůstane paní Franková, a ta si poradí úplně se vším. A nové železniční tratě, teď vše urychlí a zpříjemní, nebo se mýlím?“ Otec chvilku mlčel.

    „To máš pravdu.“

    „Vím, že je vám zatěžko učinit takové rozhodnutí, aniž byste si ho důkladně promyslel a zvážil všechny možnosti, ale času opravdu není nazbyt.“ Zvolna přikývl, zamýšlel se, načež si pospíšil s odpovědí.

    „Musíš pochopit, že kdybych tu cestu nepovažoval za nutnou, za takových okolností bych vás nikdy samotné nenechal.“

    „To já dobře vím, netrapte se.“ Otec se najednou usmál, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce. Pořád měl v očích stín starostí, ale právě pochopil, že jeho cestě za přítelem nebráním. Bylo mi líto, že o mně pochyboval a myslel, že mu budu bránit.

    „Dobrá, přesvědčila jsi mě.“

    Mé srdce udělalo kotrmelec. To, že jsem ho tak zapáleně přesvědčovala, neznamenalo, že si zoufale nepřeji, aby se přesvědčit nedal.

     

    Vždycky jsem byla pořádkumilovný člověk. Události posledních měsíců na mě uvalily novou vlnu povinností, se kterou jsem si nevěděla rady. Co v takovém případě pořádkumilovný člověk udělá? Pochytá všechno zmatené a zařadí to do pomyslného seznamu, kterým se postupně propracovává, drží se ho jako tonoucí stébla a získává nad věcmi kontrolu.

    Až doteď se mi tento plán dařilo udržovat přehledný. Byl náročný, ale pamatoval si všechny skutky, které musejí být vykonány, a pomáhal v mé hlavě udržovat klid a pořádek.

                    Když jsem vycházela z otcovy pracovny, celé mé ovládání se zhroutilo, jakoby na můj plán došlápla noha kolosálního obra. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Konečně jsem si udělal čas a přečetl si pokračování. A budu se zase opakovat, líbí se mi to. Dokonce je mi sympatické i to použití tří x, tím vlastně přiznáváš, že celé dílko je polotovar a že se budeš dál rozmýšlet, co dál. Pořád se mi zdá, že všechno držíš ve fazóně, že ti části dobře navazují a že pořád napínáš, co bude dál.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • AlzbetaAlzbeta Komentářů: 8
    Ahoj, díky za čas, který sis na mě udělal a máš pravdu, že to zdržuju. To proto, že si potřebuju udělat dobré zázemí, aby byly všechny následující scény pochopitelné. Už teď vymyšleno přes třicet postav a všechny jsou nějak provázané, trochu se bojím, že mi to přeroste přes hlavu.
  • AlzbetaAlzbeta Komentářů: 8
    Toto je pokračování první linky, opět je to z části přeoraný konec posledního příspěvku. Doufám, že to prozradí trochu více o ději.

    K příjezdové cestě, která vede k domu, jsem dorazil, když se schylovalo k večeru. Vystoupil jsem a klepátkem jsem dal najevo svůj příjezd na dvoukřídlé dveře uprostřed přední strany domu. Po chvilce mi otevřel Phelps, věrný sluha.
    „Rád vás vidím“ řekl jsem.
    „Děkuji, já vás také pane“, spořádaně se uklonil, zatímco jsem vcházel do vstupní haly.
    „Mohl byste mi prosím odnést do pokoje věci z kolesky?“
    „Samozřejmě pane“
    „Děkuji, Phelpsi“.
    „Johne!“ Matka slyšela klepání a přiběhla ze dveří vpravo na konci haly, přičemž natahovala ruce, aby mě mohla obejmout. Všiml jsem si, že má více šedivých vlasů, než hnědých, tak tomu ještě před půl rokem nebylo. Obětí a matčina vůně mi připomněly, jak mi xxx scházel.
    „ Jaká byla cesta?“ zeptala se, když se s úsměvem odtahovala.
    „Příznivé počasí, žádné komplikace a ubíhala rychle, co více si přát“ řekl jsem vesele. Rozhodl jsem se, že na strýce se jí zeptám až jindy, teď jsem jí nechtěl zbytečně rozrušit a připomínat jí ho. Z celé rodiny k němu měla nejblíže.
    „Jsem ráda, že tě máme konečně doma“ spokojeně mně chytla za paži a vedla mě do velkého odpoledního salonu, ze kterého před chvílí vyběhla a cestou se mě vyptávala:
    „Kdy přijedou tví přátelé, ti dva mladí muži o kterých jsi psal?“
    „Do týdne jsou tu. Musí ještě počkat do oficiálního konce studia a připravit se na odjezd.“
    „Ano, to je samozřejmé.“
    „Přemýšlel jsem, jestli nemám jejich návštěvu odvolat, když strýček zemřel tak nedávno. Doufám, že ti nevadí jejich návštěva.“ Nepatrně strnula při zmínce o strýci, ale vřele odpověděla.
    „Naopak, už se na ně moc těšíme. Budou pro nás milým rozptýlením.“
    „To jsem rád. Myslím, že oni se taky těší. Hlavně na zdejší vzduch, hodně jsem jim o něm vyprávěl.“ Matka se smála.
    „David už dorazil?“ Prošli jsme dveřmi do salonu. Posadil jsem se do křesla u okna. Matka si sedla do druhého křesla naproti mně, zatímco mi odpovídala.
    „Ne, přijede až za tři týdny, jak bylo prvně naplánováno.“
    „Takže zmešká pohřeb.“ Matka se zachmuřila.
    „Psal, že má příliš mnoho práce, než aby mohl přijet“.
    „To věřím“. V duchu jsem zavrtěl hlavou, můj líný starší bratr, nechtěl přijít o tři týdny zábavného života ve velkoměstě jen kvůli poslednímu rozloučení se strýcem, který nás měl jako vlastní syny. „A nejspíš nebude přítomný ani při čtení závěti, co na to řekne notář?“
    „Myslím, že tvůj otec má s tímto právnickým odvětvím přátelské styky a nebude to problém. Potřebné informace chce Davidovi poslat poštou a zbytek se může v jeho případě odložit na později“. Nechápal jsem, proč pouze v jeho případě. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby se vše odložilo a konalo se později s plnou účastí.
    Chvíli bylo ticho. Chtěl jsem se zeptat, na okolnosti ohledně pohřbu, ačkoli jsem poznal, že se matka jakékoli zmínce vyhýbá. Přece jsem se zeptal:
    „A pohřeb bude kdy?“ Matka si krátce povzdechla a do tváře se jí vrátil ztrápený výraz, který, jak jsem se obával, překryla jen pro chvíli radost z mého příjezdu.
    „Pozítří, už je vše dohodnuto“
    „Otec psal, že zemřel bez větších bolestí.“
    „Pravděpodobně ano, brzy upadl do stavu, kdy vůbec nevnímal okolí.“
    „Co se přesně stalo, co smrt způsobilo?“
    „To nikdo neví přesně, ani doktor Allen.“
    „Věděli jsme už poměrně dlouho, že je nějakým způsobem nemocný,“ přikývl jsem, strýcovy občasné bolesti se projevovaly ještě před mým odchodem na univerzitu, „ale Edgar se nikdy nesvěřil, jakou nemoc měl, ani jak vážná byla. Doktor nám řekl, že bylo něco zhoubného v jeho kostech, rakovina, se kterou si doktoři neumějí poradit. Je zrádná, její následky se mohou měnit ze dne na den.“ Matka se odmlčela, měla z neznámé nemoci hrůzu. „Den předtím, než se Edgarův stav zhoršil, se měl dobře, Johne, a netrpěl žádnými bolestmi.“ V matčině hlase rostlo trápení a výrazem slov mě přesvědčovala, že jsou pravdivá. Jakoby potřebovala ujištění, že nic nezanedbala. „Večer se to zhoršilo. Šlo to moc rychle, než se kdokoli z nás stačil vzpamatovat, upadl do bezvědomí. Než se rozednilo, zemřel.“ Mamince se zlomil hlas. Sklopila pohled, aby schovala slzy deroucí se z očí, ale roztřásla se jí ramena. „ Je pryč,“ vzlykla, „ani jsem se s ním nemohla rozloučit.“ Vstal jsem z křesla a přitáhl ho blíž k ní, abych ji mohl chytit za ruku. Tiše se rozeštkala.
    „Možná to tak pro něho bylo lepší. Lidé s touto nemocí často trpí celé týdny a nakonec zemřou vyčerpáním. Musíme děkovat bohu, že ho takového trápení ušetřil.“ Matka přikývla a snažila se ovládnout vzlykot. Pak její pláč přerušilo rozpomenutí.
    „Otec tě už očekává, měl bys ho jít pozdravit.“
    „Ano, hned… Nevíte, co se týče té závěti, zda je zde nějaký problém, kvůli kterému jsem musel přijet o den dříve?“
    „Edgar trval na tvé přítomnosti, během seznamování s obsahem i jejím vykonávání, to mi jednou sdělil sám. Tvůj otec se o žádném nezmínil, ale pochybuji, že by se nějaký vyskytl, Edgar byl v právních věcech důsledný. I kdyby tam problém byl, tvůj otec by mě s ním neobeznámil. V tomto ohledu je poněkud tajnůstkářský.“
    „Ale strýc Edgar byl přece tvůj bratr! Měla bys mít právo o všem vědět. Nevím, jak se otec k závěti vůbec dostal, pochybuji, že by ho strýc určil vykonavatelem.“
    „Na to ti nemohu odpovědět, nemám ani tušení.“
    „Tak potom stále nechápu, proč všechno tak spěchá. Na kdy setkání kvůli závěti otec naplánoval?“
    „Na dnes, ale notář už odešel.“
    „Na dnes? Vždyť jsem sotva přijel! Ostatní dědici tu byli?“
    „Nebyli, přijdou až zítra.“ Byl jsem nadobro zmatený. „ Je mi líto, že na tebe otec tak naléhal,“ řekla soucitně.
    „Ale proč, tedy svolal notáře a ostatní ne? Co tím sledoval?“
    „Já nevím, asi se vše chtěl dozvědět první.“
    „První!… Tobě to nepřijde neuctivé, aby se záležitosti poslední vůle vyřizovaly před pohřbem?“
    „Je to neobvyklé“ Chtěl jsem říci, že je to horší, ale předběhla mě. „Vím, že je to brzy, ale tvého otce by rozzlobilo, kdybych něco namítla.“
    „Vždyť to na nás všechny vrhá špatné světlo! Jak můžeš něco takového snášet?“
    „Co jiného mi zbývá.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu a můj vztek na otce, který během rozhovoru vzklíčil, vzrostl.
    „Půjdu to s ním vyřídit.“ Matka se vyděsila.
    „Ne prosím, Johne, nevyčítej mu to, je jen zaslepen penězi, čím rychleji to bude vyřízené, tím dříve se uklidní.“
    „Ale takto to nejde, někdo mu musí dát najevo hranice.“
    „Jenom bys ho rozčílil“ V matčiných očích byl strach. Strach z otce. Co všechno se muselo zhoršit za dobu, co jsem byl pryč?
    „Dobře, nebojte se, nerozčílím ho.“ Matce se viditelně ulevilo, a já si řekl, že musím dodržet slovo.
    „Vím, že je to pro tebe obtížné.“
    „Je v pracovně?“
    „Ano, asi ještě neví, že jsi dorazil“
    „Půjdu ho pozdravit,“ s těmito slovy jsem se těžce zvedl z křesla.
    „Dobře… Já a otec už jsme večeřeli, ale řeknu v kuchyni, aby ti něco připravili.“
    „Děkuji, vyřiď Thebbotové, že stačí něco studeného, ať už může jít domů“
    „Vyřídím jí to,“ řekla matka a otočila se k odchodu.
    Šel jsem do druhého patra a zaklepal na dveře otcovy pracovny. Dále se ozvalo ihned, tak jsem vzal za kliku a vešel.
    Otec seděl za stolem. Šedivé vlasy, vodnaté hnědé oči. Zdálo se, že za ten půlrok přibral na váze, jinak se nezměnil.
    „Zdravím otče“ řekl jsem, ale můj pozdrav přehlušil otec sám.
    „A hele! Mladý pán dorazil!“ Podíval se na hodiny u stěny. „Půl sedmé! Nenapsal jsem ti, že tě očekáváme odpoledne?“ Ani nečekal na odpověď.
    „Pro případ, že by ses objevil, jak jsme tě očekávali, už kolem čtvrté, nebo půl páté, jsem na půl čtvrtou pozval notáře, abychom to mohli konečně vyřešit. Ale pátá pryč, mladý pán nikde a notář měl schůzku jinde! Přijde znovu až zítra v devět.“ Musel jsem zatnout zuby, měl jsem sto chutí zeptat se ho na ty sprosté operace se strýcovou závětí, ale kvůli matce jsem mlčel. Přinutil jsem se spolknout všechny otázky a místo nich říci:
    „Z Oxfordu je to okolo šedesáti čtyři mil otče, i jízda bez přestávek by trvala nejméně sedm hodin“.
    „Nesmysl, nezapomínej, já jezdil stejnou cestu ve tvém věku a nikdy mi netrvala déle než sedm hodin i s řádnými přestávkami a kolesky před třiceti lety nebyly to, co jsou teď“.
    Své pochyby jsem si nechal pro sebe. Otec si mě nazlobeně měřil.
    „Potřebujete ode mě něco?“zeptal jsem se. Otec byl chvilku z otázky zmatený, asi očekával, že se s ním budu přít.
    „Ne“ vyštěkl.
    „Pak jsem vás tedy rád viděl, otče“ vyčkával jsem, ale nic.
    „Mám dole připravenou večeři, smím odejít?“ Zeptal jsem se, když stále neodpovídal.
    „Ano, ano, jistě“. Po této odpovědi jsem se otočil a odešel z pracovny.

    Na druhý den ráno otec znovu projevoval známky netrpělivosti. Už v půl deváté postával u okna v ranním salonu, vyhlížel notáře, a sledoval mohutné hodiny na krbu tak často, že ani neměly možnost se pohnout. Já s matkou jsme ho pozorovali. Za jiných okolností by to bylo k smíchu, ale v tomto případě jsem se za něho styděl. Nevím, co si myslela matka, celá věc se jí týkala nejúžeji, ale byla klidná jako vždy, když se otec choval sobecky. Matka se za léta manželství naučila neuvěřitelné shovívavosti, nic jiného jí ani nezbývalo.
    Mezi další dědice se počítala už jen má babička a pan Raine, který strýci vyřizoval písemnosti a částečně dohlížel na chod domu a pozemků. Strýc ho vždy považoval za svou pravou ruku. Dorazil s desetiminutovým předstihem a předal nám vzkaz od babičky. Babička se necítila dobře, což bylo pochopitelné, vzhledem k jejímu pokročilému stáří a skutečnosti, že právě zemřel její jediný syn. Pan Raine nás ujistil, že je od syna obeznámena s informacemi, které závěť obsahuje a žádá nás, abychom přišly za ní, pokud vyvstanou nějaké nejasnosti.
    Pan Hawkes přišel přesně v devět. Potom, co dal otec matce jasně najevo, i když nemusel, že se nemá míchat do mužských záležitostí, ihned jsme se odebrali do jeho pracovny.
    Pan Hawkes byl postarší muž s rozčepýřenými licousy a hlubokým, silným hlasem. Nejprve si odkašlal a provedl mě a pana Raina základními informacemi ohledně závěti, včetně osvětlení jeho funkce. Na otci bylo znát, že mu odkládání činí vyloženě fyzickou bolest. Tak moc si přál přejít rovnou k plnému znění vůle. Opravdu jsem to nechápal, co se jeho týkalo, nemohl od strýce očekávat vůbec nic. Nevázal je žádný zákon, psaný či nepsaný, ani přátelství, na které by mohl poukazovat.
    „A nyní přejdeme k závěti samotné,“ pronesl pan Hawkes a upřeně pohlédl na otce. Myslím, že byl kapku zmatený a v rozpacích z otcovy zjevné netrpělivosti. Rychle vytáhl ze své brašny úhlednou složku obsahující závěť, otevřel její desky a začal zvučně číst.
    „Já, níže podepsaný Edgar Theodor Ashcroft, narozen čtvrtého listopadu roku sedmnáct set devadesát jedna bydlištěm Gloucester, Eagleton povoláním železniční inženýr prohlašuji, že ač jsem slabý na těle, sepisuji tuto závěť při plném vědomí, s jasnou myslí a všechna rozhodnutí jsou mou dobrovolnou vůlí.
    Z boží vůle stanovuji vykonavatelem závěti mého synovce Johna Torrese narozeného osmnáctého března, roku osmnáct set třicet, bydlištěm Gloucester House.
    Johnu Torresovi odkazuji mé panství Eagleton a šest set akrů lesů a luk, které tvoří veškeré přilehlé pozemky.
    Dále mu odkazuji patnáct tisíc liber ze svého zbývajícího majetku. Odkaz je vázán podmínkou ve formě vyplácení roční renty pět set liber mé matce Katherine Marii Ashcroftové, narozené devatenáctého ledna sedmnáct set šedesát osm, bydlištěm na panství Eagleton a podmínkou, že toto panství může matka dále považovat za svůj právoplatný domov.
    Svému druhému synovci Davidu Torresovi, narozenému dvacátého čtvrtého května, roku osmnáct set dvacet sedm, bydlištěm Londýn Camberwell, odkazuji peněžní obnos v hodnotě dvacet tisíc liber.
    Svému švagru Amosu Torresovi, narozenému roku sedmnáct set devadesát sedm, bydlištěm xxx, odkazuji svého arabského plnokrevníka jménem Orpheus.
    V poslední řadě odkazuji svému příteli Arthuru Raineovi narozenému léta páně osmnáct set sedmnáct, bydlištěm Gloucester, Long street, zbylý podíl svého majetku v hodnotě šesti tisíc liber pod podmínkou, že část peněz použije na uskutečnění svých plánů ohledně zlepšení pracovních a životních podmínek pracující třídy, dělníků z gloucesterské továrny na železniční součástky.
    Prohlašuji, že toto je má jediná platná závěť, již jsem napsal sedmého března léta páně osmnáct set padesát tři. Amen.
    Podepsán Edgar Theodor Ashcroft a svědci Albert Wooley a George Morrison“.

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ahoj, nezdržuješ. Tohle já dobře znám, nejdřív je nápad, potom se to rozrůstá a košatí... Opravdu se může stát, že ti všechno přeroste přes hlavu a neuhlídáš to, přestane tady nějaká logika a posloupnost. Nehledě na to, že musíš pořád myslet i na svého čtenáře, nepíšeš přece jen pro sebe. Když někdo méně vnímavý začne číst a zjišťuje, že narůstá počet postav, které musí nějak identifikovat a zařadit, k tomu ještě cizí jména, přestává se v tom třeba orientovat a nedočte.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak se pomalu snažím dohánět resty:-) Obě části jsem si přečetl a přepracování jim dost pomohlo+rozšíření o další kus děje je fajn. Jsem zvědav, co se z toho vyklube. Atmosféru doby v tom cítím.
    Vzhledem k tomu, že cítím snahu přiblížit se stylově k románům Dickense, Flauberta, Bronteové apod. zkus si přečíst jejich díla, pomůže ti to ještě více nasát atmosféru doby, kterou popisují (a o které píšeš) a dialogy různých kruhů společnosti. Mohla by to být fajn inspirace. ;)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.