Kruté rozptýlení

124»

Komentáře

  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    K profesionálnímu posudku: určitě to ber!
    Já si teda dovedu představit sebe v tvé situaci. Asi bych taky váhal, protože bych si myslel, že moje dílo není dost dobrý. Ale při pohledu z druhé strany musím souhlasit s Mirkem - pokuď je to fakt profesionální posudek, tak můžeš jen a jen získat.

    A k příběhu: Herdek, už aby to bylo celý, ztrácím se v tom víc a víc :smiley: Tous na mě vychrlil nějak moc informací a nevím, jak se k ním dobral. Ale tuším, že tentokráte se to dozvíme až časem, že?
    Jinak dobrý, má to spád, řekl bych že už se to blíží závěru a budou ještě tak jedna možná dvě části?
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Konečně jsem našel trochu času přečíst nové části a sepsat pár komentářů.
    Z posledních tří částí mi nějak nejméně sedla ta kdy je tým ve vězení, celá tahle část mi na rozdíl od těch dvou dalších které se četli jako po másle, neplynula tak přirozeně. Nevím čím to.
    A teď pár postřehů:

    „Krucinál fagot, já se tady na to můžu z fleku vykašlat!“ chrlil ze sebe Wolf nadávky, - zbytečně navíc slovo nadávky

    uslyšel vyzvánění svého telefonu. - nebál bych se vypustit svého

    … vypnul rádio a začal šmátrat směrem po zvuku. - šmátrat směrem po zvuku mi zní divně

    „Jasně jo,“ vyhrkl spěšně, „ale co mám dělat?“
    - nechal bych pouze vyhrkl (tohle slovo samo o sobě říká, že to je spěšně)

    Levý roh místnosti byl kompletně celý pokrytý plísní
    . - nechal bych buď jen kompletně, nebo jen celý… nepoužíval bych spojení obou slov

    „Do prdele!“ zaklel vztekle, - pro mě zbytečně navíc slovo vztekle ( vítím to z ostatního textu

    vysoukal po stěně až do sedu. - vyškrtl bych slovo až

    Věděl, že za žádnou cenu teď nesmí ztratit vědomí. - přijde mi navíc slovo teď…

    Alard byl jako v amoku. Stál naproti Harrisové a třásl se vzteky. - vypustil bych byl jako v amoku, nějak mi to nesedí, nechal bych jenže se třásl vzteky

    Ohledně těch hloupostí, kterými se údajně zabývám, ať se vám to líbí nebo ne, mám své metod
    y - tahle věta mi zní divně…

    Oba dva si nenávistně zírali do očí. Alard vypadal, že má sto chutí Harrisovou zastřelit. - opět bych škrtal, nechal jen to že si nenávistně zírali do očí, možná bych nenávistně ještě vyměnil za chladně… ale to je na tobě :-)

    Budu se tedy zase těšit na další části :-) A jsem zvědav jak to vše nakonec dotáhneš. :-)
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Pátek 13. 11.
    21:28
    Paříž - Francie

    „Tak co, profesore, připraven na výlet?“
    Kablukov namáhavě zvedl hlavu a zadíval se do tmavých očí plných výsměchu.
    „Bezpečí… Tak utopická myšlenka a lidé jí chtějí stále věřit, nebo hůř jí věří. Fascinuje mě, že i přes ta videa, která jste natočil, je to lidem naprosto fuk a stejně se pořád ukazují venku. To je pro mne a mé bratry ve zbrani samozřejmě dobrá zpráva, máme víc bezvěrců, které můžeme zlikvidovat a jako bonus ještě předvést svou sílu…“ vybavil si slova svého únosce. Nechápal ho. Nechápal, jak někdo může hlásat svou víru skrze zabíjení.
    „Jaký výlet?“
    „Přemístíme vás na jednu z našich základen a tam už vás využijí dle libosti. Pomůžete nám změnit svět.“
    „Nikam nejedu,“ odsekl Kablukov a založil si ruce na prsou.
    Mladík se hlasitě rozchechtal. Byl jako šelma, která má svou kořist zahnanou v koutě. „Víte, tohle už dávno není otázka vaší volby profesore. Protestovat mi můžete, jak jen chcete, stejně bude nakonec po mém. Pořád vám zbývá ještě jedna noha a dvě ruce. Zamyslete se, kolik končetin k výrobě biologické zbraně potřebujete. Nedělá mi totiž problém vás tu naporcovat jako vepře, věřte mi, že ne.“
    Aby umocnil efekt své řeči, odhrnul cíp bundy a odhalil tak velký lesklý nůž. Při pohledu na něj se Kablukovovi sevřelo hrdlo. Věděl, že mladík myslí vše naprosto vážně.
    „A teď jdeme,“ zavelel únosce mocným hlasem.
    Dva jeho lidi popadli profesora a táhli jej pryč ze sklepa. Nad jejich hlavami se ozýval dusot, jako by se nacházeli přímo pod kravským stádem. Kablukov těžce oddechoval. Každý krok, pokud se tomu dalo tak říkat, mu působil nesnesitelnou bolest.
    Proboha ať už to skončí, pomyslel si, jakmile před sebou spatřil úzké červené dveře.
    Čerstvý vzduch naplnil Kablukovovy plíce, když se konečně dostali ven. Všude kolem sebe cítil Paříž a její noční život. Auta jezdící sem a tam, jako rychlé svítící rozmazané šmouhy, miliony oken zářících do tmy, lidé šinoucí se po ulici, vůně nedalekého rychlého občerstvení… Tohle všechno trvalo jen pár vteřin. Muži otevřeli bílou dodávku a strčili profesora do kufru. Jeden z nich mu ještě pro jistotu svázal ruce pevnou stříbrnou páskou.
    „Bon voyage,“ zazubil se a přelepil i Kablukovova ústa.
    Dodávka se dala do pohybu. Profesor se namáhavě otočil na záda a zadním okýnkem zpozoroval kousek temného nočního nebe. Hvězdy kvůli mrakům vidět nebyly, přesto to Kablukovovi připadalo jako nejkrásnější podívaná v životě. Zavřel oči.
    Je konec.


    ***
    V koncertním sále to hučelo jako v úle. Plac před pódiem i ochozy byly napěchované lidmi a z ulice neustále proudili další a další. Z obrovských reproduktorů stojících po stranách sálu hrála hlasitá hudba, která měla diváky nažhavit na následující vystoupení.
    „Viděl jste někdo něco?“ pokusil se plukovník překřičet ruch okolí, když konečně našel zbytek týmu.
    „Ne, po Serkanovi nebo tom profesorovi ani stopa pane.“
    „Doktorko?“
    „Nic, ale rozhodně si vybrali dokonalé místo. Nákaza se rozšíří velmi rychle, a pokud si pohráli s inkubační dobou, je dost možné, že se dostane i za hranice, možná opustí kontinent.“
    „K tomu nesmí dojít,“ prohlásil pevně plukovník, v jeho hlase se však objevily náznaky nervozity. „A co vy, pane Wolfe, nemůžete zkusit najít profesorův mobil?“
    „Bohužel plukovníku,“ odpověděl hacker zahleděný do displeje svého smartphonu, „tady uvnitř nemám dostatečný signál, zkusím to ještě venku.“
    Tous přikývl. „Dobrá, major půjde s vámi. Já a doktorka se zkusíme ještě porozhlédnout, třeba na něco narazíme. Za pět minut se sejdeme támhle u té sochy. Mějte oči otevřené.“
    Pokynul doktorce a oba se ztratili v davu.
    „Pojďme, rychle. Wolfe? Wolfe, kde jsi?“
    Major Wissner se rozhlížel na všechny strany ve snaze zahlédnout hackerovu zarostlou tvář.
    Já ho zabiju, řekl si v duchu, když jej konečně spatřil. Wolf stál u východu a neustále civěl do telefonu. Potom se vytratil ven na ulici. Major se začal prodírat davem za ním. Do cesty se mu pletla nejrůznější individua od skupinek mladých studentů pořizujících si hromadné selfie po zarostlé rockery. Jak se dostal ven tak rychle?
    „Proč jsi na mě sakra nepočkal?“ obořil se na Wolfa, když ho před klubem konečně dohonil. „Měli jsme jít-“
    „Mám ten mobil.“
    „Cože?“
    „Zaměřil jsem ten signál, Wissnere.“ Wolf se mračil do displeje, až se mu na čele objevily hluboké vrásky. „Ale je to divné, něco je špatně.“
    „Proč?“
    „Signál se pohybuje.“
    „A co je na tom divného, že se hýbe? Proboha Wolfe, nebuď paranoik a radši vyklop, odkud to vychází. Čas nám rychle ubíhá!“ připomněl nervózně major a důrazně poklepal na hodinky.
    „Já vím, že nemáme čas! Přichází odtamtud,“ řekl naštvaně hacker a ukázal prstem na protější stranu ulice. „Teď zrovna stojí.“
    „Bastardi!“ zaklel major Wissner, nenápadně odjistil zbraň a rozběhl se na druhou stranu. Wolf mu byl v patách. „Chtějí se na to divadlo dívat z první řady.“
    Doběhl na chodník a zběsile se rozhlížel kolem sebe. Srdce napumpované adrenalinem mu bilo jako o závod. Pozorně sledoval kolemjdoucí a hledal známou tvář.
    Tak kde jsi hajzle, ukaž se.
    Pár metrů od něj stál muž zahalený v dlouhém plášti. Opíral se o zábradlí, klidně potahoval z cigarety a se zájmem pozoroval dění okolo sebe. Major opatrně vytáhl svou zbraň. Upozornil Wolfa a pomalu vyrazil vpřed.
    „Stůj!“ zarazil jej hacker pouhý metr od podezřelého muže. „Už se zase hýbe.“
    Muž se polekaně otočil, zahodil cigaretu a rychle odkráčel pryč. Wissner vytrhl Wolfovi mobil z ruky a zahleděl se do displeje. Malá červená tečka se pohybovala směrem pryč od nich. Major se bezradně rozhlédl.
    To přece není možné. Kde to sakra je?
    „Wissnere, támhle!“ zařval z ničeho nic Wolf. „Ta bílá dodávka, to je ono!“
    Major se zahleděl směrem, který mu hacker naznačoval. Asi padesát metrů od nich stála na semaforech stará ošuntělá dodávka. Zkontroloval mapu. Červená tečka se nehýbala.
    „Máš pravdu! Poběž a drž se za mnou, jasné?“
    Oba dva se rozběhli k autu. Cestou se vyhýbali chodcům loudajícím se po chodníku, kteří po nich vrhali nechápavé pohledy.
    Na semaforu naskočila zelená.
    „Sakra ujede nám!“ zvolal udýchaně Wolf a jen tak tak se vyhnul páru s kočárkem. Muž se za ním ještě otočil a věnoval mu peprnou nadávku.
    „Nemusíš mít strach, to nedovolím.“ Major s napřaženou pistolí skočil přímo před dodávku a hlasitě zvolal: „Okamžitě zastav!“
    Bílý Citroen se skřípěním brzd zastavil. Z místa řidiče se na majora dívala povědomá tvář. Atilla Serkan si vojáka nenávistně měřil od hlavy až k patě. Wissner jeho pohled opětoval.
    „Ruce nad hlavu Serkane, ať na ně vidím,“ rozkázal francouzsky a pomalu vykročil k řidičovým dveřím. Wolf se blížil z druhé strany.
    Serkan se chladně usmál. Sešlápl pedál a dodávka se rychle rozjela vpřed. „Allahu akbar!“
    Major Wissner nestačil zareagovat. Auto do něj narazilo levou částí kapoty, povalilo jej na zem a ujíždělo pryč.
    „Proboha Wissnere!“ Wolf se rozběhl k majorovi. Ten mu strčil do ruky svou zbraň a bolestivě zasyčel: „Střílej!“
    Ozvaly se čtyři rychlé výstřely.
    Wolfovi se podařilo prostřelit zadní pneumatiku. Dodávka se zakymácela a narazila do železného zábradlí oddělujícího silnici od blízkého parčíku.
    „Pozor, pozor, ve městě je nový šerif.“ Wolf sfoukl imaginární kouř z hlavně a jako kovboj roztočil pistoli na ukazováčku. „Kdo je tady ostrostřelec?“
    „Hele ostrostřelče,“ ozval se major ze země, „co kdybys přestal blbnout a pomohl mi? Mám pocit, že mi ten grázl zlomil žebra.“
    V dálce bylo slyšet houkaní policejních sirén.
    „To bude Harrisová a Alard,“ konstatoval Wolf a sehnul se k majorovi. „To bylo na poslední chvíli.“
    Náhle se objevil nový zvuk. Za Wolfovými zády se ozvala série hlasitých ran připomínající petardy, doprovázená vyděšeným křikem.
    Co to je?
    Hacker se rychle ohlédl a v žilách mu ztuhla veškerá krev. Srdce jakoby zapomnělo tlouct. Ježíši Kriste!
    Z kavárny vedle Bataclanu vyběhlo několik mužů se samopaly a začalo bezhlavě střílet do davu před klubem.
    Prásk! Prásk! Prásk! Výstřely se nesly ulicí a zanikaly ve vyděšeném křiku.
    „Wolfe zvedni mě. Okamžitě mě zvedni!“ vřískal major pokoušející se vyškrábat na nohy.
    Wolf nebyl schopný pohybu. V ruce stále svíral majorovu zbraň, ale končetiny jej neposlouchaly. Oněmělý hrůzou zíral, jak lidé v panice vybíhají z klubu a útočníci je kosí jako divou zvěř. Na zemi pod jejich nohama leželo několik nehybných těl. Jeden z útočníků se postavil nad mladého chlapce svíjejícího se v bolestech kousek od hlavního vchodu a namířil na něj svůj samopal.
    „Ne!“
    Výkřik přehlušila dávka asi deseti hlasitých výstřelů. Chlapcova krev se rozstříkla do okolí. Jeho hubené tělo bez hnutí spadlo na špinavý chodník. Útočník se tím nijak nezaobíral a pokračoval ve střelbě.
    „Ty jeden hajzle!“ zařval Wolf a s napřaženou pistolí vyrazil k útočníkům.
    Major s hrůzou sledoval, jak jeho přítel mačká spoušť.
    „Lukasi, ne! Nedělej to!“
    Prásk!
    Projektil minul oba útočníky a zavrtal se do zdi domu. Jeden z ozbrojenců se zadíval Wolfovým směrem. Zaujmul střelecký postoj, namířil na něj hlavní a stiskl kohoutek.
    Major neváhal. Z posledních sil se vymrštil a strhl Wolfa k zemi. Při dopadu mu pravou částí hrudníku projela ostrá bolest.
    Místo výstřelů však vyšlo ze samopalu jen pouhé zacvakání. Útočník zaklel, vyměnil zásobník a společně se svým komplicem zacouval do Bataclanu.
    Pak vše utichlo.
    Wolf se s hrůzou zadíval na majora. „Plukovník, Ema…“
    Na silnici smykem zastavilo černé terénní auto. Vystoupila z něj starší, přísně vyhlížející žena a rozběhla se k dvojici. Vzápětí vystoupil i kapitán Alard.
    „Jdete pozdě paní Harrisová,“ zaskučel major Wissner směrem k ženě.
    „Co se tu stalo?“
    Wolf jí roztřeseně vypověděl události, kterých byli před několika sekundami svědky. Harrisová nehnula ani brvou, pouze občas přikývla. Alard mezitím rozdával příkazy policistům, kteří právě dorazili.
    „A kde je Brüder?“ zeptala se Harrisová, když Wolf skončil. „Taky uvnitř?“
    „Jel na stadion za prezidentem. Proboha! Musíme jim říct, co se stalo, musí-“
    „Pane Wolfe, je vyhlášen pohotovostní stav.“
    „Jak je to možné? Vždyť ten útok… Tak moment. Co se ještě stalo?“
    Harrisová mu věnovala smutný pohled. Pak se zhluboka nadechla.
    „Pane Wolfe, krom tohoto se uskutečnily další čtyři útoky. Odhadem zatím zabili okolo třiceti lidí. A bojím se, že počet ještě naroste…“
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Na první přečtení se mi to líbí, ale dám si to ještě jednou ;)

    Dva postřehy:
    - islamista by asi nepoužíval obrat "Naporcovat jako vepře", protože prasata jsou nečistá a určitě je nikdy neporcoval
    - nákladnímu prostoru dodávky bych určitě neříkal kufr
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky, abych pravdu řekla, dostala jsem se asi do nějaké tvůrčí krize. Vím, jak mám příběh ukončit, ale nevím, jak to napsat :neutral: . Budu se snažit, ale bojím se, že další části budou asi trochu skřípat. Tak vás prosím, buďte shovívaví, ale kritikou samozřejmě nešetřte :smiley:
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Pátek 13. 11.
    00:00
    Paříž - Francie

    „Jak dlouho?“ zeptala se Harrisová agenta obsluhujícího počítače a nahlédla mu přes rameno.
    „Dvě hodiny, jednatřicet minut madam.“
    „Máme nějaké spojení?“
    „Od posledního telefonátu nic madam.“
    „A víme už, jak to tam vypadá?“
    „Kamery uvnitř nejsou, nebo jsou poškozené,“ hlásil Wolf z druhé strany prostorné dodávky sloužící jako velitelské stanoviště. Osvětlovalo ji několik zářivek u stropu a asi půl tuctu čidel a monitorů. „Jediné, co jsme zachytili, jsou zprávy z Twitteru a podobných sítí, které stihli rukojmí odeslat. A výpovědi těch, co utekli, nám taky moc nepomůžou.“
    Harrisová přikývla. Situace byla čím dál závažnější. Koutkem oka zahlédla majora Wissnera. Seděl na židli vedle Wolfa a nepřítomně zíral do země. Jeho pohlednou tvář nyní hyzdila rozšklebená rána nad pravým obočím. Levou ruku měl přitisklou na pravém boku a těžce oddechoval.
    „Měl byste s těmi žebry jet do nemocnice majore,“ řekla německy a přistoupila k němu. „Může to být vážné.“
    Wolf i Wissner sebou škubli. Nevěřícně zírali na Harrisovou, jako by právě předvedla salto vzad.
    „Neříkejte mi, že jste si mě ještě neproklepl, pane Wolfe.“
    Hacker zrudl. „J-já… Stáhl jsem si vaši složku, ale nějak nebyl čas ji projít. Máte hezký přízvuk.“
    „Děkuji, rok jsem studovala v Berlíně,“ odpověděla a přinutila se k chabému úsměvu. Potom se obrátila zpět k majorovi. „A co se týče vás, majore…“
    „Nepojedu nikam,“ ucedil major a vztekle se napřímil. „Tedy…“ pokračoval smířlivějším hlasem, když zachytil Wolfův varovný pohled, „omlouvám se madam. Ale tam uvnitř jsou mí přátelé, nemůžu odjet.“
    Harrisová mlčela. Zkoumavě se zadívala Wissnerovi do tváře. Dvoudenní strniště a obrovské vaky pod očima vypovídaly o tom, že by si potřeboval dát pauzu a vyspat se, ale z jeho výrazu čišelo odhodlání. V tuto chvíli by s ním nehnulo ani stádo volů, tím si byla Harrisová jistá.
    „Dobrá, můžete zůstat,“ řekla pomalu, „ale mám podmínku. Necháte si ošetřit aspoň to obočí. A o tomhle s vámi nebudu diskutovat majore. Hlavou akce jsem já, takže platí, co řeknu, Je to jasné?“
    „Naprosto madam.“
    Dodávkou se začalo rozléhat vyzvánění telefonu. Harrisová hovor přijala a vystoupila ven. Ve dveřích se srazila s kapitánem Alardem, který až do teď korigoval policejní jednotky. Vrhl po majorovi povýšený pohled a pokračoval ke kávovaru.
    „Vy dva jste ještě tady?“ zeptal se ironicky, zatímco vyklepával filtr. „Nezpackal to váš tým už dostatečně?“
    Major Wissner zatnul pěsti. S vypětím všech sil se pokoušel udržet v klidu, ale Alardův arogantní postoj mu to značně stěžoval.
    „Měli jsme za to,“ odpověděl klidně Wolf, aniž by se odvrátil od počítače, „že snad něco pochytíme od profíka, jako jste vy. Nechat si proklouznout mezi prsty strůjce pravděpodobně největšího masakru v novodobých dějinách Francie, zavřít speciální tým sestavený pod záštitou OSN do vazby, který z ní pak stejně utekl a ztratit vedení celé akce během jediného dne, to je skutečně vrchol policejního umu. Je mi nesmírnou ctí spolupracovat s takovým esem, jako jste vy, skutečně. Osla, který si fotky z místa činu ukládá na Google+ a jako heslo použije datum svého narození, ve Vídni nemáme.“
    Alard se nezmohl na slovo. Zbylí dva operátoři neudrželi smích a pokoušeli se jeho zvuk zamaskovat hlasitým boucháním do klávesnice. I major Wissner vypadal pobaveně. Poplácal Wolfa po raměni a věnoval Alardovi pohled plný výsměchu.
    „Ty jeden skrčku!“ vybouchl kapitán a vzteky skrčil plastový kelímek v jeho ruce. Žílu na čele měl nateklou k prasknutí. „Kdo si myslíš, že jsi? Nechám vás na místě zavřít. Oba! A nemyslete si, že se to nedozvědí vaši nadřízení! Mám spoustu známých, jen si nemyslete.“
    „Jak jinak byste se stal kapitánem, že ano?“ přisadil si major s jízlivým úšklebkem.
    Alard změnil barvu rychleji než semafor a vrh se na majora. „Ty jeden protekční zmetku!“
    „Kapitáne dost!“
    Marion Harrisová stála ve dveřích s nabroušeným výrazem. Vstoupila do dodávky a zpražila všechny pohledem. Operátoři se okamžitě vrátili ke své práci.
    „Je mi úplně jedno, co vy dva proti sobě máte, ale teď budete spolupracovat a…“
    „Ale to přece nemůžet-“
    „Kapitáne zmlkněte. Máme sál plný lidí a tři teroristy, kteří hrozí, že je každou chvíli zabijí. A vy dva se tu hádáte jak malí kluci! Okamžitě se seberte, nebo vás nechám odvést za policejní zátarasy. Je to jasné?“
    „Ano,“ odpověděli oba současně. Nenávist mezi nimi však byla cítit dál.
    „Výborně,“ pokračovala Harrisová, „Brüder je u prezidenta. Paříž se proměnila v jatka, musíme zabránit dalším ztrátám na životech, za každou cenu. Zjistěte mi všechno. Chci vědět, kdo je uvnitř, zda je někdo vážně nemocný, pro mě za mě i to, co dneska snídali, zkrátka vše. Kapitáne, co jste mi chtěl?“
    „Jen jsem vám přišel oznámit, že tým je připraven.“
    „Tým?“ podivila se Harrisová. „Jaký tým máte na myslí?“
    „Zásahový. Jsme připraveni vtrhnout dovnitř, jen co nám dáte povolení.“
    Harrisová na něj zůstala nechápavě civět. Dělá si ten chlap legraci?
    „To nemyslíte vážně kapitáne. Víte vůbec, co je v sázce? Ne, tohle nepřipadá v úvahu.“
    „Ale paní Harrisová, je to jen banda amatérů, naši li-“
    „Banda amatérů?“ Major Wissner se s námahou postavil. „Děláte si srandu? Tihle lidé jsou všechno, jen ne amatéři. Musíme zjistit víc informací, nemůžeme tam jen tak vpadnout. Je to moc riskantní.“
    „Souhlasím s majorem,“ přidala se Harrisová, „ohrozilo by to rukojmí. Počkáme.“
    „Myslel jsem, že jste chytřejší,“ ucedil Alard a vylezl z dodávky. „Doufám, že víte, co děláte paní Harrisová. Protože pak už bude pozdě.“
    Nastalo ticho rušené jen ťukáním do klávesnic. Harrisová se posadil na nejbližší volnou židli a začala si mnout spánky.
    „Rozhodla jste správně,“ pokusil se ji povzbudit Wissner.
    „Doufám, že máte pravdu majore. Našel už někdo něco?“
    Operátoři svorně zavrtěli hlavami. Začaly se naplňovat nejhorší obavy. Ačkoliv by to nikdy nepřiznala, začínaly Marion Harrisové docházet nápady. A to nevěstilo nic dobrého.
    Hlasitě si povzdechla. „Kdybychom aspoň tušili, co je v tom pouzdře a proč to ještě nevypustili.“
    „A Kablukov nám nepomůže?“ nadhodil major. „Serkan sice zdrhl, ale jeden zdroj informací pořád máme.“
    „Bohužel majore, Kablukova si před čtvrt hodinou odvezli. Nemáme nic.“
    „Možná mohu pomoct,“ prohlásil opatrně Wolf od svého počítače, „jedná se sice pouze o teorii, ale…“ odmlčel se.
    „Sem s ní pane Wolfe, nic lepšího stejně nemáme.“
    „Znovu jsem procházel informace o tom pouzdře a našel jsem něco zajímavého. Váleček z Vídně byl opatřen čtečkou otisků prstů. Nikdo jiný, než ti dva mladí z metra, se tedy k ampulce uvnitř nemohl dostat. Myslím si, že útočníci v Bataclanu nejsou ti, co tam měli být původně a proto to neotevřeli. Ale jak říkám, je to jen domněnka.“
    Harrisová mlčela. Bylo vidět, že o Wolfově teorii vážně přemýšlí.
    „Když už nic, tak aspoň logiku to má,“ připustil major.
    „Ale stále ještě nevíme, jestli u sebe nemají další zbraně. Bezpečně víme o samopalech a tom viru, ale co když se vybavili víc?“ Harrisová opět vstala. Známky únavy byly ty tam. „Zkuste najít ještě něco, vyslechněte svědky, nabourejte se do národní sítě, hlavně mi dejte karty, se kterými budu mít šanci tuhle hru vyhrát.“

    ***
    Padesát metrů od pojízdného velitelství kráčel kapitán Alard k hloučku svých lidí. Kolem policejních zátarasů se shlukovaly davy novinářů a zvědavců, pokoušejících se vytěžit ze situace, co nejvíc. Spouště fotoaparátů cvakaly o sto šest a dokumentovaly každý pohyb policistů. Alardovi se z nich zvedal žaludek.
    „Tak co pane?“ zeptal se jeden z policistů, když k nim kapitán dorazil.
    „Harrisová je vedle, vůbec neví, co dělá. Musíme zasáhnout,“ odpověděl Alard. „Řekněte chlapům, ať se připraví.“
    „Ale pane,“ zaprotestovala nervózně poručík Clerová, „je to dobrý nápad?“
    Alard ji zpražil pohledem.
    „Clerová, zapomínáte, kdo je váš nadřízený,“ zavrčel, „ale jestli se na to necítíte, zůstaňte tady. Stejně se hodíte tak akorát na pochůzky. Každopádně byste si měla vybrat, na čí straně jste.“ Otočil se na patě a zamířil směrem k Bataclanu. „Ženské u policie… Taková blbost.“
    Clerová zůstala stát jako opařená. Mlčky zírala kapitánovým směrem. Pak se zhluboka nadechla a rozběhla se směrem k pojízdnému velitelství. Ve dveřích se srazila s majorem Wissnerem.
    „Lucile, jsi v pořádku? Co se děje?“
    „Alard,“ soukala ze sebe udýchaně, „šel dovnitř. Chce s celou jednotkou vrazit do sálu.“
    „Kdy?“
    „Teď!“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Pátek 13. 11.
    00:10
    Paříž - Francie

    Jsem v pekle. Já jsem v pekle a umřu tady.
    Ema seděla na podlaze a tiše brečela. Výjevy z krvavého masakru se jí neustále zjevovaly před očima, jako nikdy nekončící film.
    Střelba, křik, těla padající k zemi, krev,…
    Roztřásla se. Zavřela oči ve snaze potlačit další vodopád slz, ale bez účinku.
    Co jsem komu udělala? Proč musím být tady, za co?
    Plukovník Tous ji konejšivě pohladil po vlasech. Otevřela oči. Přímo před ní leželo tělo mladé dívky, mohlo jí být nanejvýš třiadvacet. Nejspíš si přišla užít páteční večer, jako všichni ostatní, ale tyhle zrůdy jí to překazily. Tělo leželo uprostřed kaluže krve, která se pomalu vsakovala do béžového svetříku a barvila jej do tmavých odstínů. Byl to příšerný pohled. Ale nejhorší bylo to ticho. Nikdo z rukojmích ani nehlesl, všichni se snažili vzbuzovat co nejmenší pozornost.
    Zachytila pohled jednoho z útočníků. Zíral na ni s jízlivým úšklebkem. Užíval si její strach. Odkopl bezvládné tělo u svých nohou a pomalu zamířil Eminým směrem. Všichni se vyděšeně tiskli ke stěnám, jen aby se mu nepřipletli do cesty.
    Dřepl si před doktorku.
    Zíral na ni a pravou rukou pomalu přejížděl po hlavni samopalu. Jeho vesta byla prošpikována chumly drátů napojených na výbušniny. Bylo jasné, že tihle chlapíci nemají v plánu dostat se z Bataclanu živí.
    Darebáci nesmějí vědět, že z nich jde strach Emo, jsou pak o to zákeřnější. Nikdy nedávej najevo, že se bojíš, vybavila si babiččina slova. Vždycky se pokoušela její rady držet. Ale teď nemohla. Sklopila hlavu a zavřela oči. V duchu se začala modlit, aby to všechno už skončilo.
    Útočník se chladně usmál. Vstal a vrátil se ke svým dvěma komplicům, kteří se bavili stejně dobře, jako on.
    Ozvalo se zabouchání na dveře. Všichni sebou polekaně škubli. Útočníci se schovali za skupinu lidí. Přikrčení za živým štítem pozorovali dveře připravení kdykoliv začít střílet. Pak se ozval hlas kapitána Alarda.
    „Ježíši Kriste, co ten tady dělá? Vždyť ten idiot všechno pokazí,“ zašeptal plukovník Tous. Pravou rukou nenápadně zastrčil pod bundu a nahmatal rukojeť pistole.
    Alard vytrvale hulákal směrem k teroristům. Ema nerozuměla, co říká, ale díky akčním filmům si to uměla živě představit.
    Jednomu z teroristů povolily nervy. Odjistil samopal, postavil se před skupinku lidí u svých nohou a zařval něco ke dveřím. Rukojmí vyjekli. Útočník na ně nepřestával mířit a dál volal na Alarda.
    „Plukovníku, podívejte,“ špitla Ema a kývla hlavou směrem k balkónu naproti nim, kde se náhle objevila skupina po zuby ozbrojených policistů v černých kombinézách. Několik z nich se rozmístilo podél zábradlí, zbytek zamířil k hlavnímu schodišti.
    Alard jen odvádí pozornost, blesklo doktorce hlavou. Pocítila ke kapitánovi náhlý nával sympatií. S nadějí pohlédla na plukovníka, který vyděšeně sledoval počínání policistů.
    „Jsou ve špatném úhlu,“ zašeptal. „Alardovi lidi nestihnou zareagovat a ani nemůžou.“
    „Proč?“
    „Ty vesty. Explodují, když je zasáhne kulka. Už jsem to zažil.“
    Ema polkla. V duchu se začala modlit ke všem svatým, které znala, aby se útočníci dál soustředili na Alarda a jeho řeč. Nikdy nebyla věřící, ale v tuto chvíli ochotně udělala výjimku.
    Na druhé straně sálu něco zapraskalo.
    Jeden z těžkooděnců omylem šlápl na střep z rozbité sklenice, jehož křupnutí se rozneslo celým Bataclanem.
    Plukovník Tous se vymrštil na nohy a rozběhl se k jednomu z útočníků.
    Ema zavřela oči. Sbohem.
    Koncertní síní se rozlehla série výstřelů následovaná třemi mohutnými explozemi. Pak nastalo ticho.
    Bylo po všem.

  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Kdy už to zkončí? :smiley:
    to se neptám, že bych se nudil, naopak. To je takové to, když je člověk napínaný autorem cím dál víc a kouká se, kolik stránek mu ještě zbývá do konce ;) A tady se podívat nemůžu...
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Zbývá jedna, možná dvě části, ale jsem ráda, že jsi napnutý :smiley:
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Sobota 14. 11.
    10:00
    Paříž - Francie

    Vzpomínky přicházely pomalu, jako bubliny stoupající ze dna oceánu.
    Sirény policejních aut, modré světlo majáků…
    Erik utíkal, jak nejrychleji mohl.
    Musím ho zastavit!
    Vyhnul se dvěma policistům a přeskočil zátaras. Lidé Marion Harrisové mu byli v patách. Vypadali, jako agenti z filmu Muži v černém, všichni v tmavých oblecích s pistolemi v rukou.
    Vběhl do Bataclanu.
    Foyer bylo plné těl. Podlaha se změnila v jeden velký krvavý bazén. Přeživší naříkali a prosili o pomoc. Nevnímal je. Veškerou kapacitou své mysli se soustředil jen na jediné, zastavit Alardovy muže.
    Uklouzl na kaluži krve a upadl. Bolest žeber vygradovala do nejvyšších hodnot. Jako by mu v těle explodoval granát a střepiny se při každém nádechu zapíchly do plic.
    Vstávej, musíš jít dál!
    Namáhavě se zvedl. Všude na těle měl krev. Potlačil dávivý reflex. Zvedl pistoli, která mu vypadla z ruky, a pokračoval dál.
    Uviděl Alarda. Se třemi dalšími policisty stál u dveří a něco hulákal. Erik jeho slova nevnímal.
    „Alarde! Ty jeden kreténe, co si myslíš, že děl-“
    Větu už nedořekl. Zevnitř sálu se ozvalo několik výstřelů. Alard ještě stihnul otevřít dveře, když se ozvala první exploze. Tlaková vlna s ním mrštila o zem. Stejný osud potkal i majora a kapitánovy lidi. Zůstali omámeně ležet na podlaze. Ozvaly se další dva výbuchy a pak Erika pohltila tma…
    „Ne!“
    Wissner se prudce posadil.
    Pokoj s výhledem na Seinu byl prosluněn ranními paprsky. Vzduch čpěl pachem desinfekce a nějaký přístroj kdesi vedle majorovy hlavy tiše pípal v rytmu jeho tepu. V rohu pokoje hrála televize. Míhaly se v ní záběry ze včerejší noci. Major jako v transu zíral na obrazovku, kde záchranáři odváželi z Bataclanu několik těl. V textu běžícím pod záběrem zpozoroval velkou černou číslovku 129.
    Pípání přístroje se prudce zrychlilo. To je snad zlý sen!
    „Tak jste se nám konečně probral,“ ozvalo se od dveří, „bylo na čase.“
    Statný černoch v lékařském stejnokroji tiše zabouchl dveře a přistoupil k posteli. Stará vrásčitá zdravotní sestra, která se náhle vynořila zpoza jeho zad, rychle dochvátala ke kapačce zavěšené nad Wissnerovou hlavou. Z kovového stolku pod oknem sebrala injekční stříkačku s průzračnou tekutinou a vstříkla její obsah do tenké hadičky vedoucí do majorova pravého předloktí.
    „To je jen něco na bolest,“ vysvětloval doktor a malou baterkou mu posvítil do očí, „jak se cítíte? Nemotá se vám hlava? Necítíte nevolnost?“
    „N-ne… Kde jsou mí přátelé?“
    „Jedno po druhém. Víte, jak se jmenujete?“
    „Erik Wissner.“
    „Povolání?“
    „Voják, doktore, k čemu tohle je? Chci vidět zbytek mého týmu.“
    „Potřebuji se jen ujistit, že nemáte otřes mozku, toť vše majore.“
    Ozvalo se chabé zaklepání na dveře.
    „Promiňte doktore,“ omluvila se poručík Clerová a zarazila se mezi dveřmi, „nechtěli jsme rušit.“
    „V pořádku, my už jsme skončili. Přijdu se na vás ještě podívat majore, ale kdybyste cokoliv potřeboval, zazvoňte na sestřičku, dá vám nějaká analgetika.“
    Doktor dopsal poznámky do Wissnerovy karty, věnoval mu poslední pohled a v doprovodu sestry opustil pokoj. Místo nich vstoupili Lucile s Wolfem.
    „Jak ti je?“ zeptal se opatrně Wolf. V obličeji byl nepřirozeně bledý. Jeho jindy zvídavé oči schované za silnými brýlemi byly zarudlé, jako by brečel.
    „Kde jsou? Jak jim je?“
    Wolf si s poručíkem Clerovou vyměnili smutné pohledy. Major začínal tušit nejhorší. Pípání přístroje opět zrychlilo.
    „Tak kde jsou?“
    „Eriku…,“ Lucile si sedla na postel a chytila ho za ruku. Po tvářích jí pomalu stékaly slzy. „Je mi to líto. Oni…Nepřežili to“.
    Ta slova jej zasáhla jako bodnutí nožem. Jeho mozek zamrzl, informace do něj přišla, ale nemohla být vyhodnocena. Wissner seděl na posteli a střídavě se díval na oba návštěvníky. Čekal, kdy se jeden z nich rozesměje, nebo mu řekne, že je to jen žert a plukovník s Emou čekají za dveřmi, ale nic takového se nestalo. Lucile tiše plakala a Wolf ze všech sil hypnotizoval šroubek v nohách postele.
    „Jak…kdy?“ soukal ze sebe major pokoušející se zadržet slzy. Bylo mu nanic. Nemohl uvěřit, že doktorka ani plukovník už nejsou. Připadalo mu to stejně nemožné, jako rozdělat oheň na dně řeky.
    Wolf se otočil čelem k oknu. Cípem trička si energicky leštil brýle a zíral kamsi do prázdna. „Seběhlo se to strašně rychle,“ řekl chvějícím se hlasem, „hned po těch výbuších dovnitř konečně pronikly zásahové týmy a zdravotníci. Spousta lidí z foyer, včetně tebe, Alarda a těch policistů s ním, muselo být okamžitě převezeno do nemocnice, ostatní ošetřili na místě. Bylo to hrozné, krev těla, nářek… Myslel jsem, že se zblázním. A pak jsem vešel do koncertního sálu…“.
    Wolfovi selhal hlas. S hlavou v dlaních se zhroutil do židle vedle okna. Slzy mu tekly proudem. „Já nemůžu, promiň. Pořád je tam vidím…“.
    „Co se tam stalo?“ Majora začaly pálit oči. „Chci to vědět.“
    „Bylo to skutečně příšerné,“ ujala se slova Lucile a kapesníkem si otřela tváře. „Ta jednotka vyslaná Alardem to celé zpackala. Teroristé si jich všimli a začali bezhlavě střílet do lidí. Plukovník vyrazil po jednom z útočníků zrovna ve chvíli, kdy se chtěl odpálit… Dostal několik zásahů, ale stihl ještě lehnout na útočníka, než se odpálil. Zemřel na místě.“
    Wissner ji poslouchal s nepřítomným pohledem. Slova k němu doléhaly z velké dálky. V duchu si představoval tu děsivou scénu. Plukovníkovo tělo padající k zemi a následně odmrštěné výbuchem… Dál radši nezacházel.
    „A Ema?“
    „Tu odvezli do nemocnice,“ řekl Wolf, který se mezitím trochu uklidnil. „Ztratila spoustu krve, doktoři se snažili, ale nestačilo to. Umřela hodinu potom, co ji přivezli.“
    V pokoji zavládlo ticho. Major Wissner sledoval záběry v televizi a pokoušel se vstřebat všechny informace.
    Plukovník i doktorka jsou mrtví…Už se nevrátí, nikdy.
    Připadal si, jako by padal do bezedné propasti. Byla to noční můra.
    Z ničeho nic se otevřely dveře a do pokoje vstoupili starostka Le Guédardová společně s Markusem Brüderem.
    „Doufám, že nevyrušujeme,“ řekla omluvně starostka, „chtěla jsem vám oběma vyjádřit svůj dík a taky nejhlubší soustrast. Smrt doktorky Valentové a plukovníka Touse je strašlivá tragédie, je mi to líto.“
    „Děkujeme,“ špitl Wolf, když si s ním starostka potřásla rukou. Wissner neřekl nic. S vražedným pohledem zíral na Brüdera.
    „Poručíku Clerová,“ otočila se Le Guédardová k Lucile, „mohla bych s vámi na chvilku mluvit o samotě? Ráda bych s vámi probrala jistou záležitost týkající se vašeho dalšího působení u policie.“
    „Samozřejmě, paní starostko.“
    Se sklopenou hlavou následovala Le Guédardovou na chodbu. Ve dveřích se ještě otočila a chabě se na oba usmála.
    „Zatím na shledanou pánové, doufám, že naše příští setkání proběhne za příjemnějších okolností,“ rozloučila se s unaveným úsměvem starostka a zabouchla.
    Wissner, Brüder a Wolf osaměli. Napětí mezi nimi začínalo houstnout.
    „Co chcete Brüdere?“ vyštěkl major po chvíli. Z jeho hlasu čišela nenávist. „Přišel jste se pokochat, jak skvěle se váš záchranný plán vyvedl?“
    Brüder nervózně přešlápl. „Je mi líto, kam až to zašlo, opravdu. Ale smrt doktorky Valentové a plukovníka Touse nebude nikdy zapomenuta. Jsou to hrdinové.“
    „To řekněte jejich rodinám! Umřeli tam především kvůli vám. Zůstali tam trčet, zatímco vy jste si jezdil po Paříži v nablýskaném Audi.“
    „Eriku,“ pokusil se Wolf uklidnit, „víš, že to tak nebylo. On za to nemůže.“
    Wissner na něj zůstal nechápavě civět. „Jak to, že za to nemůže? Ještě se ho zastávej! Nebýt jeho a té stupidní mise, tak by ještě žili!“
    Věděl, jak hloupě to zní. Věděl, že to, co říká, není pravda, ale potřeboval ze sebe vybít tu zlost, smutek a beznaděj. Bylo mu jedno na kom. Hlavně to ze sebe potřeboval dostat.
    „To je v pořádku Wolfe,“ řekl Brüder klidným hlasem, „je toho na vás oba moc. Přijdu jindy, až se to trošku uklidní. Byl bych jen rád, kdybyste si tohle přečetli a zauvažovali nad tím. Nechte si to pořádně projít hlavou.“
    Předal jim zářivě bílou obálku se znakem OSN a opustil pokoj. Ve dveřích se srazil s poručíkem Clerovou. Kráčela k posteli s podivným zmateným výrazem.
    „Co ti chtěla?“ zeptal se Wissner, zatímco Wolf rozlepoval Brüderovu obálku.
    „Alarda vyhodili… Nabídla mi jeho místo.“
    „Gratuluju, konečně někdo normální. Jak na tom exkapitán vůbec je?“
    „Vyvázl ze všech nejlíp,“ odpověděl Wolf s hlavou skloněnou nad dopisem, „lehký otřes mozku a pár oděrek. Kreténem každopádně zůstává dál. Chce tě zažalovat.“
    „Měl jsem ho zastřelit, když byla šance. Co to tu Brüder vůbec nechal?“
    „Dostal zelenou pro sestavení trvalé protiteroristické jednotky pod záštitou OSN s působením po celém světě,“ řekl a předal dopis Wissnerovi. Ten mu jej vyškubl z ruky a začal svižně přejíždět očima po řádcích.
    „Podle mě to zní celkem dobře,“ nadhodila Lucile.
    „Jo, je to sen,“ ucedil major a vrátil dopis Wolfovi, „příležitost pro Brüdera obětovat další pěšáky jak se mu zlíbí. Ten chlap si libuje v moci.“
    „Mám pocit, že jsi proti němu zbytečně zaujatý,“ poznamenal Wolf, „nezapomeň, že Serkan a jemu podobná sebranka je pořád venku. Je jen otázka času, kdy a kde zase zaútočí, Brüder prostě chce být o krok napřed, nic víc.“
    Wissner neodpověděl. Lehnul si zpět na polštář a zadíval se do stropu. Bylo toho na něj příliš.
    „Jsem unavený, potřebuju si to všechno srovnat v hlavě. Těch posledních pár dnů mi dalo zabrat.“
    „Necháme tě odpočívat,“ řekl Wolf, „stavím se tady zítra, snad to bude lepší.“
    „Drž se,“ špitla Lucile, povzbudivě se usmála a tiše zavřela dveře.
    Snad to bude lepší… Může to někdy být lepší? ptal se v duchu sám sebe. Lidi stejně budou bojovat a vraždit ve jménu čehokoliv, o čem si myslí, že má smysl. A ani milion jednotek tomu nezabrání, vždy to bude někdo proti někomu.
    Hlasitě si povzdechl. Vypnul televizi a zadíval se z okna. Paříž, město lásky plné prožitků a života, dnes byla nepříjemně ztichlá. Vznášel se nad ní stín strachu.
    „Války nemohou přestat, dokud národy žijí v tak různorodých životních podmínkách…“ zašeptal a odvrátil se. „Měl jste pravdu pane Freude, je jen otázka času, kdy si to uvědomíme.“
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Tak dámy a pánové, tohle byla poslední část. Pokud jste vydrželi číst až do konce, znamená to, že by můj příběh mohl mít nějaký potenciál. Teď mě ještě čeká dlouhá fáze vybrušování revizí, takže mi sem piště připomínky k čemukoliv, co vás napadne. Doufám, že i poslední část se bude líbit :smiley: .
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Pěkný pěkný. Ten konec se mi líbí. Docela jsem čekal, že třeba Ema přežije. Pro silný konec je dobře, že umřela.

    Máš už zapracované nějaké úpravy z našich průběžných připomínek? Že bys sem dala kompletní novou verzi?
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Díky moc :smile: Zatím na tom pracuju, přepisuju, škrtám, zaměňuji atd... Ale až to bude, určitě to sem šupnu. Jinak teď koketuji s myšlenkou začít psát další projekt, mám spoustu nápadů a tohle mě posunulo o dost dál, tak doufám, že mi to jednou vyjde a něco i vydám :smiley:
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Věřám, že vydáš :)
    A s dalším projektem začni, až tenhle dokončíš. Začít je vždycky snadné, dotáhnout to do konce težší ;)
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Doufám, že revize dokončím do příštího týdne, abych sem projekt mohla nahrát. Teď se hlavně soustředím na vymýšlení názvu, tento byl pouze pracovní. Kdybyste někdo měl nápad, tak sem s ním, tohle je část, ve které jsem poměrně slabší :smiley: :smiley:
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Tak zde je kompletně celý projekt :smiley: Doufám, že se bude líbit i v celku a samozřejmě čekám na kritické poznámky, protože kdyby nebylo vás, mých osobních kritiků :smiley: :smiley: , nikdy bych dílko nedopsala. Takže děkuju moc a doufám, že je má práce alespoň trošku kvalitní, ať si na profi posudku netrhnu ostudu :s
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak jsme si word stáhl a příležitostně si zrevidovanou verzy přečtu pěkně v celku. :-)
    Jen ted trochu nestíhám:-) Tak snad se to v září uklidní a zas budu mít o trochu více času.
  • SoprannoSopranno Komentářů: 99
    Rozhodně se budu těšit na tvé postřehy :smiley:
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Já zjistil, že je to dost dlouhý, po kouskách se to hodnotilo snáz ;)
    Tak budu dávat postřehy asi postupně.

    Já mám trošku zmatek v postavách. Myslel jsem, že čtení v celku to zlepší, ale ne. Teda není to nijak hrozné, ale nějak si pořád nedokázu zařadit Touse a Wissnera, nemám k nim žádnou "mentální značku". U ostatních je to v pohodě: Ema - vědkyne z Čech, Bruder - velí tomu, Wolf - rozumí počítačům a elektronice, Alard - vzteklej polda z Paříže. Wissner a Touse - vojáci?
    Emě je tam věnováno dost místa, takže si s ní člověk něco spojí, Bruderovi poměrně taky. Wolfa moc popsaný asi není, ale díky jeho znalostem ho člověk bere jako nerda. A Alard furt prská, takže taky nepotřebuje moc popisu. Ale ty dva jsou u mě trochu problém ;) Ale neříkám, že to je chyba.

    A taky mi není úplně jasná Kablukova motivace k útokům. Neříkám, že tam není, jen asi nevyzněla jednoznačně.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.