Kruté rozptýlení

sopranosoprano Komentářů: 31
upraveno 29. prosinec 2015 v Dlouhodobé projekty
Středa 11.11.

22:25

Ostrov Bréhat -  Francie

 

Nyní se stávám katem, pomyslel si profesor Kablukov a potáhl z cigarety. Zamyšleně pozoroval hladinu moře lesknoucí se v měsíčním světle. Naslouchal uklidňujícímu zvuku mořských vln rozbíjejících se o skály. Vložil si cigaretu do úst a otočil se směrem do místnosti.

„Je všechno připravené?“

Jeho asistent spěšně zaklapl kufřík a napřímil se.

„Tento je poslední, pane.“

Kablukov přikývl a vydechl obláček namodralého kouře.

„Zařiďte ať je na místě včas, víte, jak mi záleží na načasování. Poslal jste tu nahrávku?“

„Samozřejmě pane, už včera, jak jste si přál.“

„Dobrá, to je vše, děkuji,“ řekl profesor a pokynul směrem ke dveřím. Asistent sebral kufřík a odešel z místnosti. Kablukov přistoupil zpět k oknu. Vlažný vánek si pohrával s jeho prošedivělými vlasy. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. V ústech cítil slanou chuť mořského vzduchu. Miloval tohle místo. Už jako malý kluk si ostrov Bréhat u francouzských břehů zamiloval. Poprvé ho uchvátil, když zde trávil dovolenou s rodiči. Už tehdy věděl, že je to místo, na kterém bude jednoho dne bydlet. Proto se sem při první příležitosti opustit Rusko přestěhoval.

Stávám se Smrtí, ničitelem světů, vybavil si slavný výrok doktora Oppenheimera. Musel se pousmát nad skutečností, že se nyní nachází v téměř totožné situaci. Stal se Smrtí. Stal se tím, kdo rozhýbe světové dění.

Zavřel okno a přešel k vyřezávanému mahagonovému stolu. Ze spodní zásuvky vytáhl láhev vodky společně se sklenicí. Posadil se do křesla a nalil si dvojitou dávku destilátu. Zbytek cigarety odhodil do popelníku. Položil si nohy na hladkou desku stolu a zadíval se na protější stěnu. Visela na ní nástěnná mapa Evropy. Jednotlivé státy byly zvýrazněny různými barvami, přičemž z hlavního města každé země vedla červená nit, k jejímuž konci byl připevněn papír s profesorovými poznámkami. Na území každého státu bylo navíc červeně napsáno číslo. Kablukov se zadíval na číslo jedna.

„Už brzy,“ řekl polohlasem a napil se vodky.

Cítil, jak mu nápoj pomalu stéká do žaludku. Na prsou se mu rozlévalo příjemné teplo. Jedním douškem vyprázdnil zbytek sklenice. Z horní zásuvky stolu vytáhl dálkové ovládání a stiskl tlačítko play. Ticho v profesorově pracovně přerušily tóny skladby Beautiful Day kapely U2. Vstal z křesla, zapálil si další cigaretu a naslouchal. Zvýšil hlasitost na maximum. Miloval tu píseň. Její tóny se rozléhaly celým domem.

„It´s a beautiful day…“

Překrásný den to teprve bude.

Vodka v láhvi se při každém decibelu zachvěla. Nalil si ještě jednu sklenici a přešel k mapě. Přejížděl očima po jednotlivých státech, potahoval z cigarety a popíjel. Znovu se zadíval na číslo jedna. Pod červeným šrafováním prosvítal velký černý nápis Österreich.

„You're on the road,“ vnímal Bonův hlas a polohlasem zpíval společně s ním, „but you've got no destination…“

Moje cesta už ale skončila… A cíl jsem taky našel, pomyslel si a silou přimáčkl konec cigarety k mapě. Ozvalo se zasyčení. V místě, kde byl dříve nápis Wiena, byl nyní černý spálený flek.

„It´s a beautiful day…“

Hudba doslova třásla pracovnou. Kablukov dopil sklenici a mrštil s ní na zem. Střepy se rozlétly po podlaze. Profesor se začal potácet zpět ke stolu. Nemotorně se posadil do křesla a sebral lahev.

„Dnešní noc bude dlouhá. Tak zum Wohl!“

Přiložil hrdlo láhve k ústům a pořádně si zavdal. Opřel se, zavřel oči a propadl v hysterický smích. Ten okamžik, na který se tak dlouho připravoval je konečně tady.

Po zítřku už to nikdy nebude jako dřív, pomyslel si v duchu.

 

Čtvrtek 12.11.

7:35

Brno – Česká republika

 

Za celých dvanáct let nikdy nezapomněla na smutné výročí té tragédie.

Chybíš mi tati.

Ema Valentová klečela u černého náhrobního kamene a zapalovala svíčku. Chodila k hrobu svého otce často, ale dnešní návštěva pro ni byla obzvlášť těžká. Položila svíčku vedle kytice tvořené dvěmi rudými anturiemi a kousek poodstoupila. Z malé fotky v horní části náhrobku se na ni usmíval její otec.

Ema si jen stěží vybavovala situaci, kdy by se přestal usmívat. Byl velký optimista a život bral s nadhledem. Ve stejném duchu vychovával i svou dceru. Vybavovala si den, kdy přišla domů s první pětkou. Bála se, jak zareaguje. Nikdy ho nechtěla zklamat.

„Pamatuj si,“ řekl ji tehdy, „zklamat můžeš jedině sebe. Mě nikdy. Pro mě jsi totiž jasná jednička.“

Vždy stál při ní. Matku nikdy nepoznala, prý se jí hned po narození vzdala. Ale na své dětství si nemohla stěžovat. Táta ji věnoval všechen svůj čas a lásku. Jako úspěšný podnikatel byl často mimo domov. Přesto nikdy nezapomněl alespoň zavolat a popřát Emě k narozeninám. Krom těch jedenáctých.

Pamatovala si ten den do detailů. Krásný dort, který připravovala společně s babičkou, jedenáct hořících svíček a váza plná rudých růží. Ty jí poslal on. Slíbil, že se vrátí dřív. Od rána se ho nemohla dočkat. Potom zazvonil telefon.

„To je táta. Babi honem, určitě mu máš jít otevřít,“ výskala a vesele skákala kolem babičky.

„Emi, uklidni se, než něco rozbiješ,“ okřikla vnučku a zvedla sluchátko, „tady Valentová.“

Emino malé tělíčko naplnil adrenalin. Vyskočila na pohovku a podívala se z okna. Hledala tátovo černé BMW, ale ulice byla prázdná.

Určitě ho zaparkoval někam za roh, pomyslela si a přitiskla obličej co nejvíc na okenní tabuli ve snaze dohlédnout o kus dál. Bohužel marně.

„Panebože, to ne!“

Babičce se podlomila kolena a sesula se k zemi. Rukou si zakryla ústa a z očí jí vytryskly slzy.

„Babi, co je?“

„Emičko…“

Staré paní selhal hlas.

„No tak, kde je táta?“

„Táta… On nepřijde, holčičko. Měl nehodu a… A je mi to tak líto.“

Ta slova Emu zasáhla jako bodnutí nožem.

„To není pravda, on přijde. Musí. Slíbil to!“

Křičela a po tváři jí ztékaly slzy. „Za chvíli tady bude, uvidíš babi.“

Nevěřila tomu. Nechtěla. Nemohla.

„Holčičko moje…“ Babička se jí pokusila obejmout, ale Ema se jí vykroutila a utekla do svého pokoje.

 Lehla si na polštář a propukla v usedavý pláč. Měla pocit, že celý její život se zhroutil. Táta umřel. Všechno bylo špatně. Už neměla nikoho. Byla sama…

 

Zpět do reality ji vrátilo zvonění telefonu. Rychle si usušila slzy a začala hledat v kabelce. Ani se nepodívala, kdo jí volá a odmítla hovor. Ať to byl kdokoliv, má smůlu.

No tak, seber se. Nechtěl by, abys tady brečela jak malé děcko.

Podívala se na otcovu fotku a usmála se. Takhle by si to přál. Otočila se a vyrazila směrem k hřbitovní bráně. Ponořená do svých myšlenek míjela náhrobní kameny a naslouchala tichu okolo sebe. Připadalo jí až neuvěřitelné, jak málo ruchu sem z okolí hřbitova doléhalo.

„Pane bože, hoří snad?“ povzdechla si, když znovu uslyšela vyzvánění telefonu.

Zastavila se a vylovila svůj bílý HTC z útrob kabelky. Na displeji svítil nápis Martin – CEITEC.

Copak si ten chlap nikdy nedá pauzu? Jednou se zpozdím a už z toho dělá kovbojku.

Martin byl její až příliš pečlivý nadřízený. Své podřízené kontroloval minimálně čtyřikrát denně, což některým Eminým kolegům poněkud znepříjemňovalo práci. Přesto byl v kolektivu velmi oblíbený, především díky své vlídnosti a ochotě. Když jí CEITEC nabídl práci, držel nad ní Martin ochrannou ruku.

Ema byla nadprůměrná studentka. V pouhých dvaceti letech vyhrála mezinárodní soutěž, jejíž téma bylo choroby lidstva a jejich léčba. Porota tehdy shledala její práci o vývoji léčiv proti rakovině za bezkonkurenčně nejlepší. Velký podíl na tom měl fakt, že během výzkumu mimoděk objevila protein apofferitin, který dokázal do své dutiny navázat molekuly léčiv a cíleně tak dopravit lék k postižené tkáni. Jednalo se o převratný objev v oblasti léčby rakoviny. Nebylo proto divu, že téměř okamžitě dostala nabídku pracovat v nově vzniklém programu zabývajícím se výzkumem vážných nemocí a jejich léčbě. A byla to práce, na kterou si nemohla stěžovat. Špičkový tým, laboratoř vybavená nejmodernějšími přístroji a nadprůměrný plat. Zkrátka sen.

S povzdechnutím přijala hovor.

„Ano Martine?“

„Emo, musíš okamžitě přijet do laboratoře. Je to naléhavé.“

Na okamžik se jí zastavilo srdce. Co může být tak naléhavého? Snad se nestala žádná nehoda. V laboratoři totiž pracovali také s velmi nebezpečnými viry.

„Co se děje? Stalo se něco?“

„Nemůžu o tom teď mluvit. Přijeď co nejdřív jo? Všechno ti vysvětlím, ale teď už musím.“

Muselo se stát něco vážného. Martin nikdy neukončil hovor bez rozloučení. A ještě nikdy nezněl tak rozčíleně.

Rychlou chůzí vyrazila k autu. V duchu se chválila, že si vzala pohodlné a hlavně praktické tenisky namísto podpatků, které by ji v tuto chvíli jen zdržovaly. Z tónu svého šéfa usuzovala, že nesmí ztratit ani minutu. Bohužel Veterinární a farmaceutická univerzita, ve které Ema pracovala, se nacházela na opačném konci města.

Panebože jestli existuješ, prosím tě, ať to není nic vážného…

Nastartovala svůj stříbrný Citroen C3 a vyrazila do rušných ulic Brna. V duchu cítila, že dnešní den bude ještě velice zajímavý.

 

***

 

Nemá smysl chodit kolem horké kaše. Je načase začít to řešit.

Markus Brüder seděl ve své kanceláři vídeňského sídla OSN. Před sebou měl rozložené poznámky k dnešnímu mimořádnému zasedání a naposledy si je pročítal. Spíš jen očima přejížděl po řádcích. Myšlenkami neustále odbíhal zpět k té šílené nahrávce.

Přece to nemůže myslet vážně. Jak by to chtěl uskutečnit? A proč?

Před pěti hodinami byl stejně jako každý normální člověk doma v posteli a spal. Alespoň do doby než se rozdrnčel domovní zvonek. Otráveně opustil svou teplou postel a vyrazil ke dveřím.

„Doufám, že je to něco skutečně důležitého,“ drmolil pro sebe, když si rozčíleně zavazoval župan.

Zvonek znovu zazvonil.

„Už jdu!“

Otevřel dveře. Světlo z chodby ho bolestivě zasáhlo do očí. Pokusil se zaostřit na osobu před sebou. Byl to mladý muž tmavé pleti s kšiltovkou a v oranžové uniformě doručovací služby.

„Pan Markus Brüder?“

„Ano, to jsem já,“ odpověděl poněkud zmateně. Poslíčka v tuto dobu skutečně nečekal. Ani nevěděl, že někdo doručuje i tak pozdě v noci.

„Omlouvám se, že vás ruším takto pozdě, ale mám pro Vás zásilku. Jedná se o speciální případ. Odesílatel trval na okamžitém doručení.“

Brüder podepsal doklad o převzetí a obdržel obyčejnou hnědou obálku formátu A4.

„Přeji hezký zbytek dne,“ usmál se poslíček, vytočil se na patě a odešel po schodech pryč.

Brüder potichu zavřel dveře. Nechápavě si prohlížel obálku. Na přední straně byla napsána jeho adresa, ale nic víc. Nikde žádný odesílatel. Jeho ospalost byla rázem pryč. Roztrhl hnědý papír, vložil ruku dovnitř obálky a vytáhl malý červený flashdisk. Nechápavě si ho prohlížel.

Kdo a proč mi proboha posílá flashku ve dvě ráno?

Ještě jednou zkontroloval vnitřek obálky. Nic víc tam už nebylo.

Brüder zakroutil hlavou a odešel do obývacího pokoje. Vzal notebook a zasunul do něj flashdisk. Byl na něm nahrán jediný soubor – asi šestiminutové video. Brüder spustil přehrávání.

Na monitoru se pomalu objevil obraz: bílé stěny a spoustu podivných přístrojů, pravděpodobně záběry nějaké laboratoře.

„Svět jak jej znáte, už brzy skončí,“ začal odříkávat hluboký hlas. Byl počítačově pozměněn a dodával videu strašidelnou atmosféru.

Záběr pomalu přešel na skleněnou digestoř. Uvnitř bylo ve stojanech několik ampulí. Na každé bylo něco napsáno černým fixem. Brüder se naklonil blíže k monitoru a četl jednotlivé názvy. Cholera, Marburg, Tyfus, Chřipka, Neštovice a Ebola.

Panebože, co to je?! Pomyslel si s leknutím Brüder.

Najednou byl střih a video zabíralo mapu Evropy. Několik států bylo označeno červenou barvou.

„Lidstvo je zkažené, je tedy nutné zakročit. Během následujících pěti dnů hodlám na Zemi rozpoutat totální zkázu. Itálie, Rakousko, Velká Británie, Španělsko a Francie se stanou prvními, kdo rozšíří sémě strachu. Hodlám udeřit v hlavním městě každé z těchto zemí. Poklidné časy míru již brzy skončí…“

Hlas se začal zlověstně smát. Pak video skončilo. Brüder jen nevěřícně zíral na monitor. Pustil si video ještě několikrát. Poté se prudce postavil, vzal telefon a vytočil číslo svého asistenta.

„Hansi, tady Brüder, okamžitě zburcujte krizový štáb. Co? Vím, že jsou dvě ráno. To mě nezajímá, tak je vzbuďte. Ale okamžitě! Jedu do kanceláře, za půl hodiny ať jste tam.“

 

 To bylo před pěti hodinami. Nyní seděl Markus Brüder ve své pracovně a chystal se na jednání. Zaklonil se a dal si ruce za hlavu. Mohl to být obyčejný administrativní den. Jako jindy by přijímal telefonáty, podepisoval důležité dokumenty a dělal všechny ty ostatní činnosti, které k jeho práci patří. Večer by vzal ženu do restaurace na pěknou večeři. Bohužel balíček, který obdržel dnes ráno, všechno změnil.

Podíval se na hodinky. Do začátku zasedání krizového štábu zbývalo deset minut. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Musel zachovat klid. To poslední, co by teď potřebovali je panika.

Uklidni se. Není to poprvé, co někdo ohlásil útok na Vídeň. Jen během vánočních trhů to je pětkrát až šestkrát. Nějak se to vyřeší, pokoušel se uklidnit sám sebe.

Bohužel, něco mu napovídalo, že tentokrát to není planý poplach. Sebral své poznámky společně s dalšími spisy a vyrazil do konferenčního sálu. Na pozdravy kolemjdoucích odpovídal pouze pokynutím hlavou. Dnes vůbec neměl náladu.

Konferenční sál byla ne moc velká místnost bez oken, které vévodil oválný lakovaný stůl. Kolem něj byly uspořádány polstrované židličky s modrým potahem. Po obvodu zdí byly vlajky všech členských států OSN. Přímo naproti dveřím viselo promítací plátno. Všichni už byli přítomni. Okolo stolu seděli zástupci Francie, Německa, Velké Británie, Itálie a Španělska.

Brüder položil spisy a posadil se do čela stolu. Zraky všech spočinuly přímo na něm.

„Dámy a pánové, všichni jistě tušíte, proč jsme tady,“ začal opatrně.

Ostatní neochotně přikývli.

„Výborně,“ pokračoval a otevřel složku s poznámkami, „situace je vážná, proto musíme okamžitě zakročit a-“

„Ale prosím vás Brüdere,“ skočil mu do řeči italský vyslanec, „vždyť je to směšné. Útoky na evropské metropole v tak krátkém čase? Zhola nemožné. Nejspíš se jedná o nějaký podvrh. Někdo se jen pokouší na sebe upozornit.“

Brüder se na snědého muže středního věku dlouze zadíval. Sundal si brýle a promnul si oči. Přesně takového scénáře se obával.

„Bohužel vám budu muset odporovat Lorenzo. Dle mého názoru jde o velice vážnou situaci a OSN si nemůže dovolit cokoliv riskovat. Jen ve Vídni jsou v ohrožení desetitisíce lidí, zvláště nyní, kdy se připravujeme na vánoční trhy. Jste ochoten vsadit jejich životy a doufat, že to byl skutečně jen nejapný žert? Já tedy rozhodně ne.“

Lorenzo si poposedl a zakroutil hlavou. Neřekl však nic.

„Jak už jsem řekl,“ pokračoval Brüder, „jedná se o výjimečný stav. V ohrožení je krom Vídně i Řím, Londýn, Paříž a Berlín. Musíme proto přijmout speciální opatření. V tuto chvíli sestavujeme speciální mezinárodní tým, který by měl v případě nutnosti zabránit možnému útoku.“

„To je sice hezké, ale stále nevíme, kdy a kde zaútočí.“ vzala si slovo šlachovitá žena po Brüderově pravici. Šedé vlasy měla stažené do přísného drdolu. Na stole před jejím místem byla malá německá vlaječka. „A nemůžete zajistit, aby ten váš zázračný tým byl na všech místech najednou.“

Máte pravdu paní vyslankyně. Je to šílenost, ale nemáme jinou možnost.

„Co tedy navrhujete paní vyslankyně?“

„Musíme určit nejpravděpodobnější cíle útoku a přesunout-“

„Samozřejmě paní velvyslankyně a předpokládám, že tím nejpravděpodobnějším cílem není nic jiného než Berlín, že ano?“

Mladý blonďatý muž z Velké Británie se prudce zvedl ze židle. V očích se mu nebezpečně blýskalo.

„Uklidněte se, všichni dobře víme,“ vložil se do toho francouzský vyslanec, „že nejnavštěvovanější zemí v Evropě je Francie. Tudíž navrhuji primárně řešit ochranu Paříže.“

Lorenzo Boni na druhém konci stolu propukl v upřímný smích.

„Primárně Paříž? Teď žertujete, že ano?“

Francouz po něm vrhl opovržlivý pohled.

„Proč? Snad si nemyslíte, že chtějí začít v Římě. Ano, uznávám, že by to byla vítaná změna a konečně by se tam něco dělo, ale myslím si, že je to krajně nepravděpodobné.“

„Co si to dovolujete?“ Italský vyslanec se prudce předklonil.

„Pánové, prosím,“ vložil se do vznikající hádky Brüder, „nemůžeme žádnou zemi povyšovat nad jinou, jistě nalezneme přijatelné východisko pro všechny. A nyní se pojďme soustředit na…“

Větu již bohužel nedokončil. Dveře konferenčního sálu se prudce otevřely a dovnitř vpadl mladý muž v šedém obleku šitém na míru. Z čela mu ztékaly krůpěje potu, jako by právě odběhl maraton. Opřel se o rám dveří a pokoušel se polapit dech.

„Ať se děje cokoliv, počká to. Musíme projednat důležité věci,“ řekl rozhořčeně Brüder.

„Odpusťte pane, ale přišel další flashdisk. Přepojili jsme vám to na televizi, měl byste to vidět.“

Jeho hlas zněl velmi naléhavě. Brüder se zamračil a stiskl tlačítko na ovladači. Na stěně přímo naproti ožila velká LCD obrazovka. Všechna světla v místnosti se automaticky ztlumila.

Z reproduktorů začala hrát zlověstná hudba. Objevila se rakouská vlajka, kterou vzápětí pohltily plameny. Poté se na obrazovce začaly střídat záběry z hlavních měst jednotlivých evropských zemí.

„Zdravím vás,“ přehlušil zvuk hudby známý hlas, „vím, o co se pokoušíte. Bohužel je již příliš pozdě. Jednotlivé nálože jsou již rozvezeny po Evropě. Prozatím jsou nečinné. Rozhodl jsem se ponechat si ten slastný okamžik jejich aktivace.“

Brüder sevřel pěsti. Nemohl vystát ten klid v hlase neznámého šílence.

„Abych dovršil vaši zkázu a donutil vás k pokání,“ pokračoval neznámý, „pošlu vám před každým útokem malý pozdrav. Hra začala dámy a pánové. Je jen na vás, jak k ní přistoupíte. Začneme dnes v jednu hodinu odpoledne ve Vídni. Užijte si těch posledních pár hodin míru. Auf Wiedersehen!“

Nahrávka skončila a v místnosti zavládlo hrobové ticho. Nikdo z přítomných nehnul ani brvou. Brüder si sundal brýle a začal si mnout oči.

„Kdy to přišlo?“ zeptal se, aniž by se na mladého muže podíval.

„Před půl hodinou to dovezl kurýr pane.“

„Dobrá, můžete jít.“

Muž se narovnal, pokýval hlavou a odešel.

„Tak,“ pokračoval Brüder, „jak jste sami slyšeli, myslí to vážně. Musíme proto začít okamžitě jednat.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se německá vyslankyně chvějícím se hlasem.

To kdybych věděl paní vyslankyně…

 

«134

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak ahoj, padlo to na mne, takže dovol, abych tě tu mezi námi přivítal jako první. Možná, že už jsi podle toho, co jsi na fóru našla a přečetla, trochu v obraze, o čem se tu jedná. Jsme prostě parta lidí, kteří máme rádi literaturu a rádi píšeme a vzájemně si chválíme svoje díla...laugh Ne zase tak doslova, nicméně jsme na sebe hodní.

    Objevily se tu spousty nových zájemců, kteří nám předložili k posouzení svoje nesmrtelné prvotiny a čekali jen samou chválu. Když nepřišla, přestali s námi kamarádit...

    Snad to není tvůj případ, už proto, že tahle, jak píšeš, prvotina je dobrá, až výborná. Takhle snad ani prvotina nevypadá, vyzrálá a kvalitní. Trochu mne snad jen zarazil název, tam mi nesedí, ale asi víš, proč jsi to tak pojmenovala. Ale dál snad nemám nic, co bych vytknul. Je to pravděpodobně jen začátek většího celku, takže, pokud nejsi zkušená v nějakých kratších věcech, bude dost těžké všechno uhlídat tak, aby to působilo reálně. 

    Tenhle styl psaní a akční děj už od začátku, to jsem si docela vychutnal, to je něco, co mám rád i já a taky podobně píšu. Takže, nic zásadního, co by rušilo, jsem tam nenašel, spíš jsem zvědav, co bude dál...wink

    Pár vět bych asi sestrojil jinak, některé věty jsou příliš krátké, takže bych je spojil, ale jinak za jedna... smile

    Ještě oceňuji dobrý pravopis a vůbec, jestli je tohle prvotina, jak asi bude vypadat padesáté dílo... To na něj budeme stát frontu v knihkupectví!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Ahoj, taky tě vítám na foru.

    A dovolím si tedy pár postřehů k tvému dílku. Snad ti nějak pomohou (sama uvidíš s čím budeš souhlasit a s čím ne. smileKaždopádně to ber jako postřehy vášnivého čtenáře, který si pro radost sem tam něco taky napíše (tedy žádného profíka wink ).

    Celkově se mi příběh (přesněji řečeno jeho úvodní část) líbí. Ale mám i nějaké postřehy.

    Naslouchal uklidňujícímu zvuku mořských vln rozbíjejících se o skály - Když v předchozí větě píšeš o mořské hladině, tak bych tady škrtl slovíčko mořských.

    Vložil si cigaretu do úst a otočil se směrem do místnosti. - opět bych škrtal, tentokrát slovo směrem, zkrátka - otočil se do místnosti.

    „Dobrá, to je vše, děkuji,“ řekl profesor a pokynul směrem ke dveřím. Asistent sebral kufřík a odešel z místnosti. - opět bych šktal a nechal v podobě: „Dobrá, to je vše, “ řekl profesor. Asistent sebral kufřík a odešel.

    na kterém bude jednoho dne bydlet - asi bych zvolil spíše - na kterém bude jednoho dne žít. (ale je to subjektivní :-) )

    mrštil s ní na zem - asi bych pocitově volil - mrštil s ní o zem (když jde o rozbití sklenice)

    Za celých dvanáct let nikdy nezapomněla na smutné výročí té tragédie. - zní mi divně - na smutné výročí… Stačila by mi věta jen ve tvaru - Za celých dvanáct let nikdy nezapomněla.

    Chodila k hrobu svého otce často, ale… vyhodit svého otce. To že jde o hrob otce je patrné z věty Chybíš mi tati, i z následného… že se z fotky usmíval její otec.

    vedle kytice tvořené dvěmi rudými anturiemi - asi by mi lépe znělo - vedle kytice rudých anturií.

    Ema si jen stěží vybavovala situaci… a téměř v zápětí - Vybavovala si den, kdy přišla - opakuje se ti vybavovala

    Táta ji věnoval všechen svůj čas a lásku. Jako úspěšný podnikatel byl často mimo domov. - tohle spojení ihned za sebou se nepovedlo - věnuje ji všechen čas, ale furt je v tahu :-)

    Nevěřila tomu. Nechtěla. Nemohla. - jak je to za přímou řečí trochu mi to evokuje, že nechtěla uvěřit tomu, co říká (že za chvíli bude tady) místo toho že nectěla uvěřit, že je mrtvý

    Všechno bylo špatně. Už neměla nikoho. Byla sama… - tady mi to přijde neadekvátní tvrzení. Nebyla sama, měla přece babičku (a když byl táta často pryč, asi měly nějaký vztah vybudovaný) … Byla sama - by mi sedělo, kdyby opravdu už nebyl nikdo z jejich blízkých živ…

    …vyhrála mezinárodní soutěž, jejíž téma bylo choroby lidstva a jejich léčba. - přeformuloval bych …vyhrála soutěž na téma Choroby lidstva a jejich léčba.

    Porota tehdy shledala - vyškrtnout tehdy.

    Na okamžik se jí zastavilo srdce. Co může být tak naléhavého? Snad se nestala žádná nehoda. V laboratoři totiž pracovali také s velmi nebezpečnými viry.
    „Co se děje? Stalo se něco?“ - výrazně bych proškrtal (vysvětlovaní, že v laboratoři pracují i s nebezpečnými viry mi přišla nějak navíc popisně v tento okamžik - když si to čtenář může domyslet) … a úvahy v hlavě se pak opakují v přímé řeči. Osobně bych to viděl dynamičtěji, jen krátce: Na okamžik se jí zastavilo srdce. „Co se děje?“

    V duchu cítila, že dnešní den bude ještě velice zajímavý. - celá věta mi přijde zbytečná

    Ještě by se pár podobných věcí našlo :-), ale myslím, že příkladů již bylo dost.

    Každopádně pokud je tohle prvotina, tak klobouk dolů. Je to čtivé, tématiky zajímavé. Takže přeji pevnou ruku a sílu ke zdárnému dokončení.laugh
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Tak vám všem děkuji za vřelé přivítání :-) Jsem ráda, že odezva přišla tak rychle. Rozhodně děkuji za vaše názory, zejména pak za tu ukázku vět, které by se hodilo proškrtat. Skutečně se jedná o rozsáhlejší dílo, na kterém postupně pracuji a vyškrtávání společně s korekturami jsem chtěla nechat až na závěr. Každopádně se pokusím do příště polepšit :D  
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12.11.

    7:50

    Brno – Česká republika

     

    Projíždět Brnem v ranní špičce je nadlidský úkol. Přesto se Emě podařilo dostat se k univerzitě v poměrně krátkém čase. Rychle zaparkovala auto a vběhla dovnitř. Srdce jí divoce bušilo. Přímo před sebou spatřila Martina.

    Nevypadal vůbec dobře. Jeho jindy veselá tvář byla nyní zachmuřená a bledá. Nervózně podupával nohama a vytáčel něčí telefon.

    „Emo, konečně!“ Vykřikl, když ji uviděl. Zastrčil mobil do kapsy a rychlým krokem vyrazil k ní.

    „Co se děje Martine? Nějaký malér v laboratoři?“

    „Ne tak docela,“ odpověděl a začal ji táhnout směrem k jeho kanceláři, „v kanceláři je nějaký chlap z OSN či čeho. Chce mluvit jenom s tebou, prý je to naléhavé.“

    OSN? Co proboha potřebují zrovna ode mě?

    Byla čím dál zmatenější. Martin otevřel dveře a vstrčil Emu do kanceláře.

    Jednalo se o celkem prostornou místnost. Dominovala zde bílá a zelená barva. Přímo naproti dveřím byl obyčejný kancelářský stůl s počítačem a dvěmi bílými židlemi pro hosty. Zadní stěna byla obestavena spoustou skříní a polic, které se pomalu prohýbaly pod tíhou všech složek, řadičů a všelijakých knih. A všude byla spousta pokojových rostlin, od sukulentů po bonsaje. Martin měl pro přírodu velkou slabost. Jeho kancelář působila klidně a uvolněně. Nikde žádný stres. Spousta členů programu sem občas zašla jen tak „upustit páru“ a Martin je vždy vřele přijal.

    „Emo, tohle je pan Leister.“ Představil Martin muže sedícího na jedné z židlí. Mohlo mu být tak okolo osmatřiceti. Na sobě měl padnoucí oblek s červenou kravatou a béžový kabát. Hustými černými vlasy se táhla rovná pěšinka, jako by si ji česal podle pravítka. Vstal z židle a potřásl si s ní rukou.

    „Pane Leistere, tohle je Ema…“

    „Ema Valentová, já vím. Slečno je mi to líto, ale musíte jít se mnou,“ oznámil jim perfektní angličtinou.

    Martin s Emou se na sebe nechápavě podívali.

    „Prosím?!“ zeptala se Ema s neskrývaným rozhořčením nad drzostí toho muže.

    „Vše se včas dozvíte slečno, ale nyní prosím pojďte se mnou.“

    „Nikam nepůjde,“ vložil se do toho Martin a postavil se před Emu, „dokud se nedozvíme, kdo jste a co přesně chcete.“

    Leister ho zpražil pohledem. Neměl rád, když mu někdo odporoval.

    „Vážený pane, jedná se o věc nejvyšší bezpečnosti, o které smím mluvit pouze se slečnou Valentovou. A pokud mě budete i nadále zdržovat, zařídím, aby se o tom dozvěděli na náležitých místech, je vám to jasné?“

    Martin zaťal pěsti. Evidentně chtěl ještě něco dodat, ale Ema ho zarazila.

    „Klid Martine, tohle se určitě nějak vysvětlí. Co tedy potřebujete, pane Leistere?“

    „Bohužel slečno, nemohu o tom s vámi zde mluvit a skutečně už nemáme čas, pojďte prosím se mnou. Je to nařízení ředitele sídla OSN ve Vídni.“

    „A co když s vámi jít nechci?“

    Leisterův obličej ztvrdl.

    „Pak ohrozíte bezpečnost velké spousty lidí, slečno.“

    Páni, ten na to jde rychle, pomyslela si.

    „Tak tedy dobrá, takové pozvání nemohu odmítnout.“

    „No to snad nemyslíš vážně! Zbláznila ses?“

    Martin na ni zíral s otevřenou pusou. „Snad opravdu neuvažuješ nad tím, že bys tam jela!“

    „Evidentně nemám moc na výběr,“ odpověděla Ema a kývla hlavou Leisterovým směrem. Ten měl k uchu přitisknutý telefon a rychlou němčinou do něj drmolil příkazy.

    „Ale jo, máš, zavoláme někam a zeptáme se na něj. Třeba vůbec není ten, za koho se vydává. Nemůžeš odjet bůhvíkam s chlapem, kterého ani neznáš.“

    Ema v duchu se svým šéfem souhlasila. Bylo to podivné. Ale něco jí říkalo, že Leister mluví pravdu.

    „Já nevím, asi máš pravdu, ale proč by si to všechno vymýšlel?“

    „Co já vím? Může mít milion důvodů. A i kdyby byl z OSN, proč by potřebovali zrovna tebe?“

    K odpovědi se už nedostala. Leister ukončil hovor a vrátil se zpět k nim. V obličeji byl zachmuřený.

    „Bohužel slečno Valentová, situace se poněkud zkomplikovala, musíme na letiště. Ihned.“

    „Počkat, jak na letiště? Proč?“

    „Musíme okamžitě do Vídně slečno, podrobnosti vám sdělím cestou,“ odpověděl a otočil se na Martina. „Děkuji vám za spolupráci pane doktore.“

    „Zavolej mi,“ řekl Martin Emě, jako by tam Leister ani nebyl.

    Ta jen zakývala hlavou a vyrazila společně s Leisterem k hlavnímu vchodu. Martin je ještě chvíli sledoval, pak sáhl do kapsy a vytáhl mobilní telefon.

    „Petře? Ahoj, tady Martin Hronský. Jo, ten z CERNu. Jak se máš? Pořád děláš na ministerstvu? Super, potřeboval bych se totiž na něco zeptat.“
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Rád jsem se začetl do pokračování, zvědav, jak se příběh dál vyvine.

    Opět si dovolím pár postřehů.

    Nervózně podupával nohama a vytáčel něčí telefon. - že vytáčel telefon, mi zní jako spojení divně + bych to tam nepotřeboval.

    „Emo, konečně!“ Vykřikl, když ji uviděl. Zastrčil mobil do kapsy a rychlým krokem vyrazil k ní. - opět bych osekal asi jen do podoby:
    „Emo, konečně!“ vykřikl, když ji spatřil (a možná bych se nebál nechat jen Emmo, Konečně a pak hned Eminu odpověď)
    „Co se děje Martine? Nějaký malér v laboratoři?“

    Zvážil bych jak moc je důležitý popis kanceláře… pro mě jediná věc, kterou jsem shledal za důležitou bylo, že kancelář působila klidně a uvolněně. Navíc v popisu mi trochu drhlo neustálé - byl, bylo .. když by šlo napsat stál stůl…apod.)

    „Emo, tohle je pan Leister.“ „Pane Leistere, tohle je Ema…“ - to představování mi nesedí (jak říká Emo tohle je.. A pak tohle je Ema..), přijde mi tak nějak neliterární nebo jak to říci.

    ...nemohu o tom s vámi zde mluvit - krkolomné

    Ale něco jí říkalo, že Leister mluví pravdu.
    „Já nevím, asi máš pravdu, ale proč by si to všechno vymýšlel? - ta pravda 2x za sebou… ruší mě.

    Asi by šlo ještě trochu doladit dialogy (zkus si je projet nahlas), něco mi v nich úplně nesedí, jen nedokážu pojmenovat co. Možná je to Leisterova úsečnost a Emmino přistoupení na to že s ním pojede, téměř bez odporu, bez informací apod. Možná je to něčím jiným.

    Každopádně pozitivní dojem převládá. .-)
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Opět děkuji za Vaše postřehy. A skutečně jsem ráda, že si mé dílko přečte i někdo další a pomáhá mi doladit chyby, které sama nevidím. laugh
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12. 11.

    8:15

    Ostrov Bréhat – Francie

     

    „Přál byste si ještě topinku, pane?“ zeptal se Kablukovovův asistent a doplnil sklenici s džusem.

    Ráno nebylo pro profesora vůbec příjemné. Měl pocit, že mu do hlavy zatloukali hřebíky. Rozhodl se posnídat na venkovní terase. Přestože bylo sychravé a hlavně chladné počasí, čerstvý vzduch mu dělal nesmírně dobře.

    „Ne, děkuji Quentine, doneste mi kávu a noviny.“

    Asistent pokýval hlavou a odešel do domu. Kablukov pomalu upíjel džus. Pozoroval mořskou hladinu vzdouvající se jen několik desítek metrů od jeho domu. Proti šedé obloze se rýsovala těla racků kroužících nad mořem a pokoušejících se ulovit nějakou potravu. V dálce slyšel motory blížícího se trajektu, který každodenně přivážel turisty lačnící vidět magickou krajinu Bréhatu. Chápal je, taky jeho kouzlu před lety propadl.  Přijížděli zrovna v době odlivu, ale ani odhalené mořské dno pokryté řasami neubíralo ostrovu na kráse.

    Profesor odložil sklenici a sešel z verandy až k okraji útesu. Vodní hladina se nacházela necelých šest metrů pod jeho nohama. Zapálil si cigaretu a pozoroval dav lidí vystupující z trajektu. Studený vítr vanoucí od moře byl jako balzám.

    „Vaše káva, pane profesore.“

    Kablukov se ani neotočil. Kývl hlavou a dál nerušeně sledoval dění pod sebou. V žaludku cítil podivné šimrání, které ale s kocovinou nemělo nic společného. Věděl, že nadešel den, na který tak dlouho čekal.

    „Quentine?“

    „Pane?“

    „Chci se ještě před obědem projet po pevnině. Připravte jachtu a zařiďte, aby auto čekalo na břehu.“

    Asistent se zatvářil překvapeně. Neřekl však nic. Naložil nádobí na tácek a odnesl jej dovnitř.

    „Dvacet sedm let,“ řekl si pro sebe profesor a odhodil nedokouřenou cigaretu do moře. Z vnitřní kapsy saka vytáhl pomuchlanou černobílou fotografii. Byla na ní mladá dívka, sedící na kraji jezera. Kolem obličeje se jí divoce kroutily prameny hustých tmavých vlasů splývajících volně na ramena. Široce se usmívala a oči jí jen zářily. Vypadala, jako by právě prožívala nejšťastnější den svého života.

    Kablukov láskyplně pohladil její obličej. V duchu vzpomínal na den, kdy fotografii pořídil. Společně se svou přítelkyní se vydali na výlet k jezeru vzdálenému jen pár hodin jízdy od jejich města. Věděl, že to místo má ráda. Bylo to v den jejích třiadvacátých narozenin a on pro ni měl nachystané speciální překvapení. Zamluvil chatu, kousek stranou od všech ostatních, ve které na ně čekala výtečná večeře pro dva. Ovšem největší překvapení ji čekalo během noční procházky po břehu jezera. Požádal ji o ruku. Pamatoval si, jak se její oči zalily slzami, když si kleknul a vytáhl stříbrný prstýnek s malým blyštivým kamínkem. Nechala si jej navléct na prst a radostně se vrhla Kablukovovi kolem krku. Byl to nejlepší den jeho života. Neuměl si představit, že by se mohlo něco pokazit. Bohužel, jeho mladičká snoubenka o pár měsíců později zemřela na tuberkulózu. Měl pocit, že život tehdy skončil. Už nikdy nikoho nemiloval tak vroucně jako ji. Žádná se jí nemohla vyrovnat.

    „Pane, loď čeká,“ vyrušil Kablukova ze vzpomínek asistentův hlas.

    Profesor rychle schoval fotografii. Napřímil se, upravil si sako a otočil se čelem k asistentovi. Něha, kterou měl ještě před pár vteřinami v očích, byla pryč. Nezbylo po ní ani památky.

    „Výtečně. Vše ostatní je připravené?“

    „Zásilky jsou na svém místě. Naši lidé čekají jen na aktivační kódy.“

    „Naši lidé?“ Kablukov pozvedl obočí. „Odmítám tu teroristickou verbež nazývat svými lidmi. Ostatně, jak sám dobře víte, byl jsem od začátku proti jejich zapojení do mého plánu.“

    „Pane, věřte mi, ještě se nám budou hodit. Koneckonců jsou to jediní lidé, kteří jsou ochotni to udělat.“

    „Lidé? Jak je můžete nazývat lidmi? Své zajatce drží v klecích, potom jim veřejně uříznou hlavu nebo je zaživa upálí plamenometem. A to všechno v přímém přenosu!“

    Kablukov byl v obličeji celý rudý. Zapálil si cigaretu, aby se trochu uklidnil. 

    „Ano, já vím,“ pokračoval, „mohlo by se namítnout, že v tom případě ani mě není možné nazývat člověkem. Vrah jako vrah. Netvrdím, že to, co chci udělat já je správné. Jenomže mé způsoby nejsou tak barbarské!“

    Asistent neřekl nic. Pozoroval špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na planetě. Kablukov soustředěně potahoval z cigarety. Přemýšlel o tom, co právě řekl.

    Co to tu plácám? Jsem úplně stejný jako oni.

    „Pane,“ přerušil ticho asistent, „loď čeká. Měli bychom vyrazit, než se zhorší počasí.“

    Kablukov pokýval hlavou a mlčky vyrazil na druhou stranu zahrady. Quentin jej tiše následoval. Došli ke schodům vysekaným do skály. Vedly k profesorovu soukromému kotvišti. Přímo na ně navazovalo betonové molo. Na jeho konci čekala na profesorova jachta. Nebyla nic extra, ale na občasnou plavbu okolo ostrova nebo na převezení na pevninu bohatě stačila.

    „Na okružní jízdu jste si dnes nevybral nejlepší počasí, pane profesore,“ poznamenal usměvavý starý kapitán, když nastoupili.

    „Dnes chci na pevninu, Erwane.“

    „Jak je ctěná libost,“ řekl a nastartoval. Z motorů se začalo kouřit a loď opustila kotviště. Kablukov zavřel oči. Vychutnával si houpání mořských vln.

    „Tak jsme tady, panstvo,“ řekl kapitán, když přirazili ke břehu. „Mám na vás čekat, pane profesore?“

    „Ne Erwane. Nehodlám se vrátit dřív, než po obědě. Zavolám vám.“

    Kapitán zasalutoval, otočil loď a vydal se směrem zpět k ostrovu.

    „A co se týče vás,“ otočil se Kablukov na svého asistenta, „rozhodl jsem se dát vám na zbytek dne volno.“

    „Pane?“ Quentin se zatvářil překvapeně.

    „Myslím, že si ho zasloužíte, ostatně jste neměl volno už poměrně dlouho. Zarelaxujte, odpočiňte si, jeďte někam, zkrátka užijte si ho.“

    Asistent zůstal stát jako opařený. Kablukov mezitím nasedl do černého Renaultu Fluence.

    „Kam to bude?“ zeptal se řidič.

    „Odvezte mě do Rennes.“

    Řidič přikývnul a šlápl na plyn. Profesor se ohlédl na svého asistenta. Pořád stál na molu a díval se na odjíždějící auto.

    To tě snad odnaučí měnit mé plány bez svolení.

    Zvedl noviny, které ležely vedle, a začal číst.

    „Dnes je hustý provoz pane, budeme tam tak za dvě hodiny,“ oznámil mu řidič.

    „To nebude vůbec žádný problém. Já mám času dost.“
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    I pokračování dobré... ani bych to neviděl na prvotinu. Vše se vyvíjí zajímavě, trochu bych asi přidal na akci, zatím se tu spíš jen tak povídá. Tady je to spíš takové poklidné ráno. Ale asi to brzo rozjedeš. 

    Vyškrtávat a dělat korektury je dobré dělat průběžně a na závěr jedno velké škrtání. A nebo mít dvě verze, první jako pracovní a druhou, jaksi načisto. Nikdy nevíš, kdy se ti něco z té pracovní bude hodit... - vlastní zkušenost.laugh

    Jinak, maličkost. Tady na fóru si tykáme bez výjimky, nehledě na věk a literární zásluhy...laugh Kdyby se tu přihlásil třeba Dan Brown, přivítám ho - Hi, Dan... laughlaugh

    A jako člen fóra můžeš samozřejmě kritizovat nebo chválit i díla, které tu zveřejnili ostatní, je to dokonce i žádáno.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Přestože bylo sychravé a hlavně chladné počasí, čerstvý vzduch mu dělal nesmírně dobře. - přiznám se, že bych sám za sebe volil buď sychravo, nebo jen chladné počasí... ale asi to bude věc názoru. :-)

    „Chci se ještě před obědem projet po pevnině. Připravte jachtu a zařiďte, aby auto čekalo na břehu.“ - pochopil jsem, když jsem se zamyslel, že asi pojede mimo ostrov (což se dle děje pak potvrdilo), ale z nějakého důvodu mi to nesecvaklo okamžitě a tím pádem mi to narušilo plynulost čtení… Takže jen drobný postřeh k zamyšlení, zda to nějak nepřekopat a informaci podat jinak.

    Trochu mi hapruje i ona pasáž přímé řeči - naši lidé, teroristická verbež… ten hovor mi nepřijde přesvědčivý (i když si pak profesor uvědomuje, že v podstatě dělá to stejné)

    Ještě jsem si všiml jedné věci, dost často se ti projevy postav opakují - pokývl hlavou, kývl, mlčky odešel apod. Pořád vlastně dělají tatáž gesta. Na to si dej pozor. :-)

    Vzhledem k tomu, že mi končí dovolená, asi už nebudou reakce na další části tak pohotové, jako nyní :-).
    Každopádně doufám, že si na tvůj text najdou čas i další než jen Jerry a já :-) (Opravdu bych nehádal, že je to tvá prvotina).

    A jak psal Jerry, pokud bys našla čas a zapojila se kromě tvorby i svým názorem na dílka kolegů, bylo by to určitě fajn :-)

    A kdybys náhodou chtěla mrknout třeba i na několik krátkých příběhů, které jsme stvořili na každoročním srazu, najdeš je zde: http://www.forum.renenekuda.cz/forum/srazy-souteze-setkani/bartonicske-vytvory-2015/
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12. 11.

    10:38

    Vídeň - Rakousko

     

    V budově OSN vládl naprostý chaos. Zaměstnanci pobíhali po chodbách a mizeli v různých kancelářích, telefonovali nebo o něčem zaujatě debatovali. Leister dovedl Emu před dvoukřídlé dřevěné dveře.

    „Tohle je…“

    „Konferenční sál, umím číst,“ přerušila ho Ema. Leister vypadal překvapeně.

    „Promiňte, vy umíte německy?“

    „Samozřejmě, vy jste to nevěděl?“

    Leister zavrtěl hlavou a sáhl na kliku. „Na tom nezáleží. Všichni už na vás čekají uvnitř.“

    Otevřel dveře a vstrčil Emu dovnitř. Kolem stolu seděli čtyři muži. Dva z nich na sobě měli vojenskou uniformu.

    „Výborně,“ řekl muž sedící v čele stolu a vyšel jí vstříc s nataženou pravicí. Emu překvapilo, jak dobře ovládá angličtinu. Přestože to byl evidentně Rakušan, neměl téměř žádný přízvuk. „Poslední členka našeho týmu konečně dorazila. Pánové, tohle je doktorka Ema Valentová, expertka v oblasti virových onemocnění a jejich léčbě. Nyní jsme tedy kompletní.“

    „Prosím, stačí slečno,“ řekla tiše. Titul užívala jen zřídkakdy.

     Brüder se usmál, potřásl si s ní rukou a zavedl ji ke stolu. Ostatní muži z ní nespouštěli oči.

    „Tohle je plukovník Jacques Tous a major Erik Wissner. Oba pánové jsou z francouzské cizinecké legie. Dále tu máme zástupce vídeňské policie, pana Lukase Wolfa.“

    Ema se posadila na židli vedle majora Wissnera. Mohlo mu být nanejvýš tak šestadvacet. Široká ramena, atletická postava a krátce střižené tmavé vlasy z něj dělaly dokonalého adepta na cenu Muž roku. Emu ale nejvíc zaujaly jeho pomněnkově modré oči. Nikdy dřív takovou modř neviděla.

    „Nyní, když už jsme všichni, dovolte mi, abych se představil. Mé jméno je Markus Brüder a jsem tajemníkem OSN ve Vídni. Jak jistě víte, stojíme před nelehkou situací. Proto se rada OSN rozhodla sestavit tým, který má za úkol se s touto krizí vypořádat. Jste ti nejlepší v oboru.“

    Voják vedle Emy si odkašlal a založil ruce na prsou. Evidentně nebyl nadšený z toho, kde se právě nachází.

    „Chcete snad něco dodat majore Wissnere?“

    Major zakroutil hlavou. Brüder tedy pokračoval.

    „Všichni jste viděli nahrávku, kterou jsme obdrželi dnes ráno. Víme, že prvním cílem se má stát Vídeň. Naneštěstí nevíme, kde chce dotyčný zaútočit a který z virů chce použít.“

    „Pane Brüdere, myslím, že by bylo lepší ušetřit si tohle plané řečnění a přejít rovnou k věci.“ Řekl plukovník Tous a opřel se lokty o stůl.

    Plukovník byl vysoký, štíhlý muž okolo čtyřicítky. Od levého spánku se mu táhla ošklivá jizva vedoucí až ke krku. Vlasy protkané stříbrem mu dodávaly jakousi podivnou auru. Bylo zřejmé, že je to muž zvyklý jednat pod tlakem a především bez zbytečných řečí.

    Brüder se na Touse podíval. V očích se mu zračil náznak hrozby. Tous však pohledem neuhnul. Oba mlčeli. Vypadali jako pár soupeřů před začátkem boje.

    „Dobrá tedy,“ řekl pak odměřeným hlasem Brüder, „pane Wolfe ukažte nám, co jste zatím zjistil.“

    Jmenovaný sebou trhl. Malými očky zmateně přejížděl po všech přítomných. S kulatými brýlemi a lehce tupým výrazem vypadal jako školáček. Tento dojem ale potlačoval hustý hnědý plnovous na jeho tváři.

    „Ehm, no, tedy,“ koktal a pokoušel se schovat svůj smartphone, na kterém až doteď pracoval. Emě ho bylo líto. „Podařilo se nám zredukovat počet možných cílů, bohužel nemáme dostatek informací k přesnějším závěrům.“

    Zapnul projektor a na protější stěně se objevila mapa Vídně s červenými body. Ty byly chaoticky rozmístěny po celém jejím území.

    „Tomuhle říkáš zredukovat?! Vždyť je jich tak dvacet!“ Ozval se Wissner a prudce se předklonil.

    „Přesněji řečeno dvacet sedm,“ opravil ho Wolf. „Jak už jsem řekl, nemám dost informací, proto jsem musel použít široký parametr vyhledávání.“  

    „Slečno Valentová, nadešel váš čas. Co nám můžete říct o těch virech, které si útočník vybral?“

    Brüder a všichni ostatní ji probodli pohledem. Ema znervózněla.

    „Promiňte, ale bohužel už si přesně nepamatuji, které to byly.“

    Wolf pohotově přepnul na další slide. „Na videu byly zobrazeny Cholera, Marburg, Tyfus, Chřipka, Neštovice a Ebola. Ale pochybuji, že by nám to usnadnil a bral je postupně tak, jak si je v laboratoři seřadil.“

    „Nuže slečno Valentová?“ V Brüderově hlase slyšela náznak netrpělivosti.

    „No, jedná se o velice nebezpečná a nakažlivá onemocnění…“

    „Páni,“ skočil jí do řeči major Wissner s ironickým tónem, „to je ale bystrá holka. Co se dozvíme dál?  Že Země není placka?“

    „Bohužel si nejsem jistá, jestli byste tento fakt ustál. Je celkem složité poučovat slabomyslné o této problematice. Ale nebojte, budu pokračovat velmi pomalu, abyste mi stačil i vy.“

    Wissner ji zpražil nenávistným pohledem. Wolf na druhé straně místnosti jen stěží potlačoval smích.

    „Prosím vás,“ vložil se do rozhovoru Brüder, „jestli máme uspět, musíme jednat jako tým. Slečno, mohla byste pokračovat?“

    „Jak jsem již řekla, jsou to nebezpečná onemocnění s různými způsoby projevů nákazy, inkubační dobou, léčby či samotné nákazy. Jedinou společnou věcí je velké množství nakažených a usmrcených.“

    „To je stále moc široký okruh,“ povzdechl si Wolf, „nemohla byste to přece jen trošku zkonkretizovat doktorko? Tedy slečno.“

    „Určitě to budou místa s velkou koncentrací lidí. Nejlépe nějaká budova, ale to není vyloženě nutné.“

    Wolf zadal data do svého notebooku. Na mapě přibyli další body.

    „To se moc nepovedlo,“ poznamenal Wolf a podrbal se na bradě.

    „Počkat,“ řekl Wissner a přešel blíž k mapě, „určitě to budou oblasti, kam se člověk dostane lehce a nebudou tak hlídané. Zkus se zaměřit spíš na centrum.“

    Wolfovy prsty hbitě kmitaly po klávesnici. V brýlích se mu leskl odraz monitoru.

    „Mám osm výsledků,“ oznámil, „ale i to je pořád moc.“

    Všichni v místnosti upírali zrak na mapu.

    „Co nám tedy zbylo?“ zeptal se Brüder a začal si mnout oči.

    „Hofburg, Rathausplatz, Parlament, Stephansplatz, Albertina, Maria – Theresien Platz, Karlskirche a Hundertwasser House.“

    „Ty poslední dvě místa to nebudou.“ Hlas plukovníka Touse zněl pevně a jistě. „Jsou moc daleko od ostatních.“

    Brüder se na něj nechápavě podíval.

    „Plukovník má pravdu,“ řekl Wissner, „zaměřil bych se spíše na těch zbylých šest.“

    „Souhlasím, je to dostatečně velká shoda.“ Wolf zvýraznil oblast jednotlivých bodů. „Navíc všechna zbylá místa jsou blízko sebe, nebude proto problém je dostatečně pokrýt.“

    „Zbláznili jste se?“ Brüder vypadal rozčíleně. „Víte jak velká oblast to je? I kdybychom začali s evakuací teď, nedostaneme všechny lidi do bezpečí. Potřebujeme konkrétní místo.“

    „Pane, při vší úctě, tohle je to nejlepší, co svedeme,“ řekl tiše Wolf.

    „Jaký je váš názor, slečno Valentová?“

    Ema mlčela. Dívala se na mapu a přemýšlela o všech možnostech. Věděla, že nesmí udělat chybu.

    „Bude to radnice,“ řekla pak. „Je to nejvhodnější místo.“

    „Slečno Valentová, doufám, že víte, jakou váhu má vaše rozhodnutí.“

    „Ano vím, ale jsem si jistá, že si vybral radnici.“

    „Výborně, okamžitě vydám pokyn k evakuaci celého Rathausplatz.“

    „To ne,“ zvolal major Wissner, „vyvolalo by to masovou paniku. A útočník by si mohl místo rozmyslet.“

    „Co tedy navrhujete majore?“

    „S pomocí vídeňské policie obsadíme strategické pozice v okolí radnice a náměstí. Já s plukovníkem se převlečeme za civilisty a budeme hlídkovat uvnitř.“

    „Máte vůbec ponětí, kolik životů je v sázce?“

    „Jsem si toho plně vědom, pane. A jsem ochoten převzít veškerou zodpovědnost.“

    Brüder si začal energicky čistit skla brýlí. Bylo vidět, že nad návrhem uvažuje.

    „Dobrá Wissnere,“ řekl a znovu si nasadil brýle. „Dám na vás, ale jestli to nevyjde, půjdeme ke dnu všichni.“
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Z této části jsem trochu rozpačitý. Na jednu stranu se to četlo lehce, na druhou stranu postavy a obsah.

    Např. věta doktorky - „Určitě to budou místa s velkou koncentrací lidí. Nejlépe nějaká budova, ale to není vyloženě nutné.“ - nejdříve bych asi zaměnil slovo Nejlépe za Pravděpodobně… Ale to podstatné je, že tohle by museli vydedukovat všichni v místnosti (a asi i ostatní v kancelářích, že to bude místo s vysokou koncentrací lidí). Na to nepotřebují kapacitu na viry. :-)

    Pak mě zarazil věk majora - major v 26 letech mi nezní pravděpodobné (ale třeba se mýlím a někde takový je)…je to již vyšší důstojník a prostě se mi to nezdá - dle mého názoru je příliš mladý.

    Plukovník, přestože se to stát může a vlasy protkané stříbrem může mít již ve čtyřiceti, přesto mi to evokuje spíše staršího muže.

    Další věc je zda cizinecká legie má totožné hodnosti (to nevím :-) ), ale tohle je spíš už pro ty co by se chtěli šťourat ve vojenské terminologii.

    Taky pozor na kliše v charakterech, jak se zdá (nebo to tak na mě působí) zatím je to taková tradiční skvadra - mladá sebevědomá žena, na první pohled floutkovský mladík, z kterého se vyklube drsný správňák - major, autoritativní voják - plukovní, trochu roztěkaný Wolf…

    Takže, pokud bych měl nějak shrnout svůj dojem, tak se to četlo vcelku hezky a lehce, ale obsahově mě nic nepřekvapilo a naopak jsem měl problém uvěřit, že ta skvadra jsou takový machři jak mají být.

    Téma je to zajímavé, ale dle mého i vcelku náročné na věrohodné zpracování postav a situací. Rozhodně nemalé sousto. wink
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Máš pravdu, postavy jsou skutečně takové to klasické klišé. Ale na druhou stranu si neumím představit, že bych psala o skupině introvertů, bojících se vlastního stínu, ale přesto expertů v daném oboru.smile Chápu, že to myslíš dobře, ale můj problém je, že při psaní to ze mě tak nějak plyne, takže mám občas problém to uříditsmile Ale děkuji ti za ty postřehy, sama si jich totiž často nevšimnu, protože v hlavě nosím ten příběh už poměrně dlouho, a tak má každá z postav své místo a roli. Každopádně se to asi pokusím ještě nějak upravit a hlavně na to budu do budoucna myslet.  
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Když na tím přemýšlím, ta klišovitost postav mi až tak nevadí (je spousta oddechových knih, kde jsou takové postavy)…ale možná to, že mě nic nepřekvapilo, trochu přidalo na rozpačitosti, ale asi bych to také přešel, kdybych uvěřil postavám. Prostě jsem z nich zatím nezískal dojem, že to jsou kapacity, úplně jsem z jejich chování - jako celku - necítil závažnost situace, nebo jak to říci.

    Na druhou stranu těžko se hodnotí fragment textu, jen jeho části (alespoň mě, raději se vyjadřuji k uzavřeným příběhům :-) ). Po přečtení celého příběhu by se samozřejmě postřehy mohly lišit. :-) V tom jak to vyznívá :-)

    A také, pořád je můj názor jen názorem jednotlivce a jiní čtenáři to mohou vnímat jinak :-)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Mirku, na vojně jsem zažil majora, kterému ani nebylo třicet...laugh Ovšem byl to jakýsi protekční chlapec.

    Souhlasím, že tohle uhlídat asi bude opravdu sousto k neukousnutí. Mně se to tedy líbí, asi bych taky trochu zapracoval na uvěřitelnosti postav. Ale spousta podobných příběhů je obsazena supermany a člověk si říká, jak by se asi tady zachoval sám...

    Co bych ale hodně poopravil , je spousta dialogů. Příliš se tam mluví, vezmi si, že hlavně v té poslední části není skoro žádná akce a děj se posouvá jen v povídání postav. Já mám prostě rád a ve své tvorbě to snažím uhlídat, stejný poměr akce, popisu a dialogu. Takový atraktivní text nemůže být jen z dialogů, jen z akčních scén nebo jen z popisů.

    V každém případě je to zajímavé, námět se mi moc líbí a těším se, co bude dál.

    Mimochodem, popostrčila jsi mne a já asi budu pokračovat ve svém San Felipe... wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12.11.

    12:40

    Vídeň - Rakousko

     

    Major Erik Wissner už hodinu sledoval náměstí před radniční budovou. Nervózně si prohrábl vlasy a podíval se na hodinky.

    Dvacet minut, tak kde jsi?

    „Tady major Wissner,“ promluvil nenápadně do vysílačky skryté v rukávu, „podejte hlášení. Přepínám.“

    V sluchátku to zapraskalo. Wissner na něj poklepal a pozorně naslouchal. Zároveň se neustále rozhlížel po náměstí.

    „Hofburg, nic podezřelého. Albertina čistá. Maria – Theresien Platz v klidu. Parlament v pořádku. Stephansplatz čistý.“ Odříkávaly jednotlivé týmy ze svých stanovišť. Major si povzdechl.

    „Dobře, vyčkejte na pozicích. Pokud si něčeho všimnete, okamžitě podejte hlášení. Wissner konec.“

    No, a co teď?

    Přehodil si přes hlavu kapuci a vydal se směrem k Volksgarten. Jako obvykle v tuto dobu bylo náměstí plné lidí. Cestou se stále nenápadně rozhlížel po čemkoliv neobvyklém. Bohužel marně. Přešel hlavní silnici a zamířil k černé dodávce zaparkované u chodníku. Nenápadně zaklepal na dveře. Ty se otevřely a major nenápadně vklouzl dovnitř dodávky.

    „Tak jak to jde?“ zeptal se Wolfa, který seděl u dvou velkých obrazovek přenášejících videozáznam z kamer rozmístěných okolo Rathausplatz. Vedle nich měl otevřený notebook a na něčem usilovně pracoval. Krom Wolfa byli v dodávce i plukovník Tous s Emou Valentovou. Oba dva upřeně zírali na obrazovky ve snaze zachytit cokoliv podezřelého.

    „Žádná sláva,“ odpověděl Wolf, aniž by se na Wissnera podíval, „mám záběry ze všech kamer v okolí, ale tam venku je moc lidí a my ani nevíme, co máme hledat.“

    Wissner nervózně zkontroloval své hodinky. „Zbývá patnáct minut, musí se objevit každou chvíli.“  

    „Za předpokladu, že jsme na správném místě,“ poznamenal cynicky plukovník.

    „Jsem si naprosto jistá, že to bude tady,“ ohradila se Ema. „Lepší místo není.“

    Z vysílačky ležící vedle Wolfova notebooku se ozvalo zapraskání. Wolf ji sebral, přiložil k ústům a stiskl malé tlačítko. „Wolf, příjem.“

    Tady stanoviště tři,“ ozval se ženský hlas, „něco tu mám. Muž, blízký východ, kožená bunda, modrá čepice, kovový kufřík. Přichází směrem od budovy Parlamentu. Čekám na rozkazy, přepínám.“

    Wolf roztáhl záběr kamery přes celý obraz. V davu lidí jim chvíli trvalo, než našli muže odpovídajícího popisu.

    „Tady Wissner. Všem jednotkám, sledujte cíl. Buďte v pohotovosti. Konec.“

    Znovu si natáhl kapuci a vyskočil z dodávky. Podezřelý šel po chodníku na druhé straně a mířil přímo k radnici. Wissner rychle přeběhl silnici a s dostatečný odstupem se vydal za mladým mužem. Koutkem oka viděl, jak se pomalu blíží i ostatní přestrojení policisté.

    „Všem jednotkám, dodržujte bezpečnou vzdálenost. Opakuji, dodržujte bezpečnou vzdálenost. Nechceme cíl vystrašit. Wissner konec.“

    „Rozkaz.“ Zněla odpověď a všichni policisté výrazně zpomalili.

    Erik sáhl k opasku a přes mikinu nahmatal svou zbraň. Doufal, že ji dnes nebude muset použít. Mladík mezitím došel až ke schodům před radnicí. Major Wissner se k němu přiblížil na vzdálenost pouhých dvou metrů. Byl připraven každou chvíli zasáhnout. V duchu procházel možnosti, jak potenciálního útočníka co nejefektivněji zneškodnit. Každý sval v jeho těle se chvěl adrenalinem.

    Oba vystoupali po schodech a zamířili ke vchodu. Mladík zničehonic prudce otočil a vší silou vrazil kufříkem do Wissnera. Zaskočený major se skácel k zemi. Mladý muž se mezitím rozběhl směrem zpět na náměstí. Wissner se namáhavě zvedl na nohy a vyběhl za ním. Cestou hulákal do vysílačky: „Pozor, podezřelý utíká směrem k Volksgarten. Opakuji, podezřelý utíká směrem k Volksgarten. Musíme ho zastavit, než nám zmizí.“

    Ze schodů viděl, jak se mladíkova modrá kšiltovka vzdaluje. Zničehonic se vynořila drobná blondýnka a uzemnila prchajícího muže způsobem hodným ragbyového zápasu. Wissner s ostatními policisty k nim doběhli právě ve chvíli, kdy mu nasazovala želízka. Směrem od Volksgarten k nim mířili i Ema s plukovníkem Tousem a Wolfem.

    „Výborně,“ pochválil blondýnku major Wissner a klekl si ke kufříku, „právě jste odvrátila velkou hrozbu a zachránila spousty životů.“

    „Děkuji pane,“ špitla policistka.

    Erik opatrně otevřel kufřík. Místo ampulky s virem našel jen spoustu různobarevných žetonů a karet. Vstal a vztekle kufřík nakopl.

    Tohle je snad zlý sen!

    „Kde to je?“ Začal řvát po mladíkovi. „TAK KDE TO JE?“

    „J-Já nevím, o čem to mluvíte,“ odpověděl zadržený. V jeho očích se zračila čistá hrůza.

    „Nehraj si se mnou, kam jsi to schoval?“

    „Eriku,“ snažil se ho opatrně uklidnit Wolf, „on to není. Nemá s tím nic společného.“

    „Do hajzlu,“ ulevil si Wissner a začal chodit po náměstí jako lev zamčený v kleci. „Je za pět minut jedna, co budeme dělat?“

    Nikdo neodpověděl. Zoufalství z nich přímo vyzařovalo.

    „To je v pytli,“ řekl Wolf a začal si hladit vousy. „Brüder nás přinutí skočit pod vlak.“

    „Vlak?“ Ema se na něj podívala. „Panebože, já jsem taková husa! Jsme na špatném místě! Musíme sebou hodit.“

    Všichni se na ni zmateně podívali.

    „Nechci se vás dotknout doktorko Valentová, ale byla jste to právě vy, kdo tak paličatě odmítal možnost jiného místa,“ podotkl plukovník Tous a založil si ruce na prsou.

    „Já vím, já vím, ale věřte mi. Navíc, je to naše poslední naděje.“

    „Tak se modli, ať to vyjde,“ řekl Wissner a nervózně se podíval na hodinky. Ukazovaly 12:56. A čas se nemilosrdně krátil.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrý! Zajímavé, zatím netuším, co se z toho vyvine. Už bych si pomalu přál nějakou akci, tak se mi zdá, že se jí dočkám už brzo. Máš to rozehrané docela doširoka, držím palce, aby se ti to povedlo uhlídat.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    opět se to četlo hezky, jen jsi neohlídala opakování slova - nenápadně

    poprvé je skoro na začátku: promluvil nenápadně… pak je kousek textu aznovu se opakuje (asi kdyby to bylo jednou, tak budiž)..ale ty to máš pak v jednom jediném odstavci ještě 3x - stále nenápadně rozhlížel - Nenápadně zaklepal - nenápadně vklouzl

    :-)
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12. 11.

    12:58

    Rennes - Francie

     

    Je to tady. Konečně.

    Kablukov se napil červeného vína. Jídla před sebou se téměř nedotkl. Galletes byly výborné jako obvykle, ale profesor dnes neměl na jídlo ani pomyšlení. Nervózně bubnoval prsty o desku stolu a rozhlížel se po restauraci. Všude se ozývalo cinkání příborů, lidé se tlumeně bavili a číšníci běhali s objednávkami do kuchyně a zpět. Připadalo mu to jako mraveniště.

    Lidské štěstí je tak pomíjivé. Jak směšná je ta jejich nevědomost.

    Otřel si ústa kapesníkem a zapálil si cigaretu. Ruce se mu chvěly. Cítil, jak se mu zrychluje tep. Z vnitřní kapsy saka vytáhl mobilní telefon a pomalu vyťukával zprávu. V břiše měl podivné mravenčení. Srdce mu bilo jako o závod. Naposledy se rozhlédl po restauraci a vydechl obláček kouře.

    „Celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti,“ řekl potichu a podíval se zpět na display telefonu. Jeho palec se zastavil jen pár milimetrů nad tlačítkem odeslat. Něco v něm jej donutilo přemýšlet. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Věděl, že k naplnění jeho cílů stačí odeslat tu zprávu.

    Smrt jednoho muže je tragédie, smrt milionu je jen pouhá statistika, vzpomněl si na Stalinův citát. V dálce uslyšel zvony Cathédrale Saint-Pierre de Rennes odbíjející jednu hodinu odpoledne.

    „Tak pojďme vytvořit nové statistiky,“ zamumlal a odeslal zprávu. Veškerá nervozita rázem opadla. Profesor náhle pocítil podivné uvolnění. Zvedl sklenici a jedním hltem ji vyprázdnil. Uhasil cigaretu, přivolal číšníka a přitáhl si talíř s již dávno studenými Galletes.

    „Nějaké přání, pane?“

    „Přineste mi lahev vašeho nejlepšího vína.“

    Číšník se usmál a odešel pryč. Kablukov se pustil do jídla. V hlavě mu přitom zněly tóny písně Beautiful day.

     

    ***

    Bože, snad ještě není pozdě!

    Ema se prudce zastavila. Ze stanice metra v panice vybíhal dav lidí. Všichni ječeli a pokoušeli se co nejrychleji dostat pryč.

    „Vy dva zůstaňte tady,“ zavelel plukovník Tous, odjistil svou zbraň a společně s majorem seběhli dolů do stanice.

    Jo, to určitě, řekla si v duchu Ema a rozběhla se za nimi.

    „Stůj!“ Strhl ji Wolf zpátky. „Blázníš?“

    „Lukasi,“ pokoušela se mu vykroutit, „musíme tam dolů a hne-“

    PRÁSK! Výstřel jí zabránil dokončit větu. Následovala téměř nekonečná chvíle ticha.

    PRÁSK….PRÁSK.

    Emě se podařilo vyprostit z Wolfova sevření a seběhla do stanice. Naskytl se jí příšerný pohled. Plukovník Tous a major Wissner skrytí za sloupy s připravenými zbraněmi, na podlaze kolem nich k smrti vystrašení civilisté a uprostřed hlavní chodby asi osmnáctiletá dívka tmavé pleti s podivným ocelovým válečkem v ruce. U nohou se jí válelo bezvládné tělo stejně starého chlapce s dvěma rudými skvrnami na hrudi. Jeho krev pomalu stékala na podlahu a vytvářela malou kaluž.

    „Nepřibližujte se! Zůstaňte, kde jste!“ Křičela ta dívka perfektní němčinou a zvedla váleček nad hlavu. Ema bezpečně poznala, že se jedná o schránku na přepravu nebezpečného materiálu, kterou v CERNu využívali naprosto běžně.

    „Dobře,“ zavolal major Wissner a opatrně vykoukl zpoza sloupu, „pojďme si promluvit.“

    „Není o čem mluvit, už je pozdě!“ Odsekla dívka. Po tvářích jí stékaly slzy. „Musím to udělat, bezvěrci musí být potrestáni.“

    „Ne, ještě není pozdě, věř mi. Jak se jmenuješ?“

    „Samra. Nehýbejte se! Ani vy na těch schodech. Už ani krok!“

    Major se podíval na Emu s Wolfem a gestem ruky jim naznačil, aby zůstali tam, kde jsou. Oba se zastavili a zvedli ruce.

    „Těší mě Samro, já jsem Erik. Zkusme si promluvit z očí do očí ano? Já teď schovám svou zbraň a udělám krok směrem k tobě, bereš?“

    Wissner pomalu zastrčil zbraň zpět do pouzdra a udělal malý krok ze svého úkrytu. Plukovník Tous k němu vyslal nechápavý pohled, ale neřekl nic. Dál na mladou teroristku mířil zbraní.

    „To stačí,“ řekla Samra a udělala krok zpátky.

    „Dobrá, už se nepohnu. Nikdo z nás neudělá nic, co bys nechtěla. Slibuju.“

    „Nesnažte se, nemá to cenu.“ Vykřikla vztekle Samra. „Všichni tady dnes zemřou. Slyšíte? Všichni!“

    Nějaká žena na podlaze propukla v hysterický pláč. Její vzlykání se neslo celou stanicí.

    „Ale proč Samro,“ zeptal se Erik a udělal nenápadný krok směrem k ní, „čím si to zrovna tihle lidé zasloužili?“

    „Jsou to bezvěrci! Zvířata! Nemají právo na život.“

    „Každý má právo na život. To, co chceš udělat je špatné a ty to víš.“

    Ema se zatajeným dechem pozorovala, jak se Wissner pomalu blíží k dívce. Věděla, že stačí, aby Samra otočila jednou rukou a váleček by se otevřel. Na zem by pak vypadla malá skleněná ampulka s virem, který by se tak dostal do ovzduší. To by znamenalo konec.

    „Přestaňte! Dost! Allah si přeje jejich krev.“ Samře začal přeskakovat hlas. Tvář měla rudou a vlhkou od slz.

    „Dobře, dobře, klid,“ řekl Wissner a zastavil se, „nějak to vyřešíme.“

    „Nechápete to? Tady není, co řešit! Je po všem. Byla jsem vybrána, abych to udělala.“

    Erik opět opatrně ukročil směrem k ní. Srdce mu divoce bušilo. Každou molekulou svého těla hypnotizoval váleček v Samřiných rukou. Věděl, že ať se stane cokoliv, ta věc se nesmí rozbít.

    „Vybrána? Kým? Kdo po tobě může chtít něco tak odporného?“

    „Na tom nesejde, budou mě oslavovat jako hrdinku.“

    Samra zavřela oči a tiše začala odříkávat nějakou modlitbu. Erik přidal do kroku. Od dívky ho dělilo ještě deset metrů. Stále si ale počínal nesmírně opatrně.

    „Samro, poslouchej mě,“ hlas se mu chvěl nervozitou, „tohle je špatné. Máš ještě celý život před sebou, věř mi. Co by si o tom pomysleli rodiče?“

    „Rodiče?!“ Prudce otevřela oči. Byly plné vzteku a nenávisti. „Já nemám rodiče! To kvůli lidem jako vy. Kvůli lidem jako jsou tihle!“ Vztekle rozmáchla rukama okolo sebe. „Myslíte si, že jejich životy mají nějakou cenu? Pro mě jste všichni jenom odporný hnusný hmyz, který je potřeba vyhladit!“

    „Ale tihle lidé, za to přece nemůžou! Taky mají své rodiny a sny. Nemůžeš je přece jenom tak lehce zabít.“

    „Že ne?“ Samra zvedla váleček nad hlavu. Erikovo srdce tlouklo jako o závod. Teroristka se rozhlédla okolo sebe. „Allahu ak-“

    Stanicí metra se ozval zvuk výstřelu z plukovníkovy zbraně.

    Dívka vytřeštila oči a pomalu shlédla na svou hruď, na které se začal tvořit vlhký rudý květ. Pak se její tělo bezvládně sesulo k zemi. Kovový váleček jí vyklouzl z ruky a odkutálel se pryč

    „NE!“ Zařval major Wissner a vrhl se směrem k Samře. Vzal její ochablé tělo do náruče a pokoušel se zastavit krvácení. „Zavolejte někdo lékaře! Rychle!“

    Ema s Wolfem doběhli k nim. Plukovník Tous schoval svou zbraň a sebral váleček ze země. Do stanice mezitím vběhli policisté ze zásahové jednotky společně s několika zdravotníky.

    „Doktorko Valentová,“ řekl a podal váleček Emě, „myslím, že tohle spadá do vaší kompetence.“

    Chvějícími prsty si pouzdro převzala. Se zatajeným dechem ho otáčela v dlaních.

    Díky bohu, je to zavřené.

    „Tak co?“ Zeptal se Wolf opatrně

    „Nic, je zavřený. Všechno v pořádku.“

    Všem se viditelně ulevilo. Krom Erika. Zničeně klečel na zemi poblíž hloučku záchranářů pokoušejících se vrátit dívku k životu.

    Ema si dřepla vedle něj a položila mu ruku na rameno.

    „Byla stará jako moje sestra,“ řekl tiše.

    Ema mlčela. Nevěděla, co říct. Všude kolem pobíhala spousta lidí. Plukovník Tous o něčem debatoval s velitelem zásahovky. Zachytil Emin pohled a odvrátil se. Nevypadal o moc líp než major Wissner. Jakmile velitel zásahovky zmizel, sáhl do kapsy kabátu, vytáhl stříbrnou placatku a několikrát se z ní pořádně napil.

    „Plukovníku?“ Vstala a došla k němu. „Jste v pořádku?“

    „Samozřejmě, nikdy mi nebylo líp,“ odpověděl sarkasticky a opět se napil.

    „Je mi líto, že to muselo dopadnout takto…“

    „Každý jsme si zvolili vlastní cestu, doktorko. A ne vždy je její konec šťastný.“

    Podíval se směrem k hloučku záchranářů, kteří právě odváželi těla obou teroristů v černých pytlích pryč z metra.  V očích měl zvláštní výraz. „Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.“

    „John Ronald Reuel Tolkien,“ poznala Ema citát anglického spisovatele.

    Plukovník Tous zakýval hlavou a pousmál se. Jeho výraz byl však stále smutný. „Oblíbený autor mojí dcery.“

    „Máte dceru?“

    „Ano, dvě. Starší odejde příští rok na univerzitu.“

    Ema koutkem oka zpozorovala, že se k nim blíží mohutná postava Markuse Brüdera. Mluvil s někým po telefonu a blížil se k nim. Mezitím se k Emě a plukovníkovi připojil i zbytek týmu. Major Wissner byl stále bledý, ale pokoušel zachovat klidnou tvář.

    „Gratuluji vám všem,“ řekl Brüder, když schoval telefon, „podařilo se vám odvrátit katastrofu.“

    Nikdo nic neříkal. Nebyl důvod k oslavě. Všichni věděli, že tohle bylo jen malé vítězství.

    „Bohužel, právě mi volali z Paříže… Mají tam pro vás práci.“

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Takže, jsem tu, abych pochválil. Zajímavé, pěkně se to rozjíždí a po úvodních kapitolkách už vidím tu správnou akci, co dodává šťávu celému příběhu. Opravdu jsem si tenhle díl vychutnal, tohle je můj šálek čajíčku...laugh

    Jen abys to dílko dokázala ukočírovat, zatím je to skvělé. Jen maličkost na okraj. Občas mne tam rušily shluky krátkých vět, třeba tříslovných. Já to nemám moc rád a ve svých dílech se snažím se jim vyhnout, jak se dá. Ale to jen tak jako poznámečku.

    Prostě, dobré.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak je za námi první akce :-) A musím říci, že jsem opravdu zvědav, jak ukočíruješ další části. Zatím je to fajn. Opět nechybí čtivost, ale pár drobností by se jako vždy našlo.

    Osobně mi například přišla navíc věta: Věděl, že k naplnění jeho cílů stačí odeslat tu zprávu. (to totiž je známo i z kontextu).

    „Nesnažte se, nemá to cenu.“ Vykřikla vztekle Samra. „Všichni tady dnes zemřou... - tady je navíc slovo vztekle… opět je to z dialogu patrné, tak není potřeba to do uvozovací věty podsouvat.

    „Vybrána? Kým? Kdo po tobě může chtít něco tak odporného?“ - trochu mi nesedí věta - kdo může chtít něco tak odporného. Nejsem policejní vyjednávač a psycholog, ale nejsem si jist, jestli by tohle byl dobrý argument pro někoho, kdo ten čin hodlá spáchat….

    Díky bohu, je to zavřené.
    „Tak co?“ Zeptal se Wolf opatrně
    „Nic, je zavřený. Všechno v pořádku.“ - opět se duplikuje sdělení: nejdřív v myšlence a následně nahlas řekne, že je to zavřené.

    Ema koutkem oka zpozorovala, že se k nim blíží mohutná postava Markuse Brüdera. Mluvil s někým po telefonu a blížil se k nim. - tady jsi neohlídala opakováni slova : blíží se k nim mohutná… a v další větě …a blíží se k nim.

    Každopádně je fajn, že nám pravidělně předkládáš jednotlivé střípky příběhu :-)
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Děkuji mnohokráte laugh 

    Jsem ráda, že se vám zatím příběh líbí, i když bych ráda zpětnou vazbu i od více čtenářů. Ale jsem ráda, že alespoň někdo si najde čas a pomůže mi s jeho zdokonalováním. Dokonce jsem si už všimla, že během psaní si v duchu říkám: "Ne, takto by to MirekH nenapsal..." nebo "K tomu budou mít zas co říct...", ale myslím to jen a pouze v dobrém, protože mne to pak nutí víc přemýšlet o tom, jak a co píšu, nebo proč to píšu.

    Takže ještě jednou díky a doufám, že se budou líbit i další části mého dílka laugh
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12. 11.

    17:04

    Ostrov Bréhat – Francie

     

    Profesor Kablukov rozčíleně chodil po své pracovně. Žíly na krku mu pulsovaly vztekem.

    „Jak neuskutečnil? Co tím máte na mysli, Quentine?“

    Jeho asistent polkl. Před třemi hodinami telefonoval svému šéfovi, že jeho dlouho připravovaná akce selhala. A nyní musel podat patřičné vysvětlení.

    „Pane, podle zatím dostupných zpráv byl útok v metru překažen jakousi speciální jednotkou. Naši lidé byli bohužel zneškodněni dřív, než se jim podařilo látku vypustit.“

    Kablukov se zastavil a tázavě pohlédl na asistenta. „Jaká speciální jednotka?“

    „Popravdě, osobně bych jim jednotka neříkal…“

    „Na to jsem se ale neptal a osobně mi je váš názor úplně fuk! Ptal jsem se, co jsou zač.“

    „Mělo by se jednat o nějakou doktorku, policistu a dva vojáky.“

    „A to je vše, co víme? To je sakra málo! Chci informace a hned.“

    Asistent si poutáhl uzel na kravatě, která byla už i bez toho značně těsná. Věděl, že je jen otázkou času než profesorův vztek dosáhne maxima. „Pracuji na tom pane, ale bude to ještě chvíli trvat.“

    Kablukov pokýval hlavou. Zapálil si cigaretu a přešel k oknu. Obloha byla stále ocelově šedá a moře rozbouřené. To znamenalo jediné. Bouři. Jedna taková právě řádila v profesorově nitru. Pomalu potahoval z cigarety a pokoušel se uklidnit.

    Tahle ta fantastická čtyřka by mohla být překážkou. Nesmím nic podcenit, obzvláště teď, po fiasku s Vídní.

    „Jak je na tom zásilka číslo dvě, Quentine?“ Zeptal se a dál pozoroval obzor.

    „Vše je připravené, pane. Naši lidé budou na místě přesně podle plánu.“

    „Výtečně. Ovšem tentokrát to musí vyjít. Zařiďte vše potřebné, je to jasné?“

    Quentinovi se na tváři objevil zlomyslný úsměv. „Samozřejmě pane. Máte nějaké konkrétní přání?“

    „Ne, je to plně ve vaší kompetenci. Můžete jít.“

    Asistent rychle opustil místnost. Vešel do svého pokojíku a otevřel notebook. Téměř všechna média informovala o nezdařeném atentátu ve vídeňském metru. Pročítal článek od článku a pokoušel se najít jakékoliv informace k neznámé skupině, která vše překazila. Poté vytáhl  smartphone a vytočil svůj velice spolehlivý zdroj.

    „To jsem já, potřebuju zjistit pár informací,“ řekl a dál prohledával internet. „Jak moc důležité? Včera bylo pozdě, starý pěkně zuří. Až něco najdeš, okamžitě mi zavolej.“

    A teď už jen zařídit nutná opatření, pomyslel si a vytočil další číslo.

    „Halo? Došlo k malé změně plánů. Šéf chce mít jistotu, že tentokrát to vyjde. Potřebujeme víc lidí a víc zbraní. Jestli to opět krachne, jsme všichni mrtví, tak se snažte!“

    Ukončil hovor a odložil telefon na stůl. Začala mu třeštit hlava. Během čtyř dnů se téměř nevyspal. Neustále musel posluhovat svému šéfovi a zařizovat vše kolem toho jeho velkého plánu. A vděk nulový. Jedinou jeho odměnou byly nadávky a ponižování.

    Však na tebe taky brzo dojde dědku, řekl si v duchu. Krom Kablukovova plánu měl i svou vlastní akci, která se mu, oproti jeho šéfovi, náramně dařila.

     

    Čtvrtek 12.11.

    17:29

    Paříž - Francie

     

    Letiště Charlese de Gaulla v Paříži je druhé největší letiště v Evropě co do počtu přepravených lidí po londýnském Heathrow. A v roce 2013 také prohlášeno za nejhorší letiště z hlediska zpoždění. Což vysvětlovalo rozhořčení pasažérů letu AB 8310 nad téměř půlhodinovým zpožděním.

    Ema Valentová společně s majorem Wissnerem a plukovníkem Tousem vstoupili do příletové haly. Na první pohled jí připomínala obrovský prosklený tunel plný lidí. Ti buď posedávali na sedačkách a čekali na svůj let, stáli u oken a mávali směrem k ranvejím, nakupovali v letištních obchůdcích nebo vyhlíželi své blízké. Všude byla spousta hluku. Z ampliónů umístěných u skleněného stropu se neustále ozývaly různé pokyny ve francouzštině a angličtině. Trojice se prodrala davem spěchajícím k odbavovací přepážce a dostala se tak pod obrovskou elektronickou tabuli s výpisem příletů a odletů.    

    „Víte někdo, jak vypadá?“ Zeptala se Ema a natahovala krk ve snaze nalézt jejich kontakt, nebo alespoň ceduli s jejich jmény.

    Jasně, bude tu stát a mávat s cedulí. A třeba ještě s prskavkama, aby to bylo co nejméně nápadné, řekla si v duchu sarkasticky, když si uvědomila, jakou pitomost dělá.

    „Brüder řekl, že nás tu bude čekat někdo z pařížské policie,“ řekl Wissner a pokračoval do centra haly, „tak snad ví, jak vypadáme.“

    „Nehledě na to, že náš obličej už obletěl celý svět,“ poznamenal věcně plukovník. „Spíš bych se divil, kdyby nás někdo nepoznal. Je až neuvěřitelné, jak rychle se to dostalo do zpráv.“

    V momentě, kdy to dořekl, se na jednom z informačních panelů kousek za ním objevily záběry z vídeňského metra. Lidé panicky vybíhající ven, plukovník Tous s Erikem vbíhající dovnitř, zvuk střelby… Moderátorův zaujatý hlas tomu všemu ještě přidával na dramatičnosti. V dolní části obrazovky se míhaly věty ve francouzštině, kterým však Ema nerozuměla. Ale jejich kontext si domyslela.

    Malá holčička stojící vedle ní zatahala svou matku za rukáv, něco jí pošeptala a nenápadně ukazovala na televizi, ale nespouštěla z trojice oči. Postupně si jich začínali všímat i ostatní lidé.

    „Snad abychom šli,“ řekl tiše plukovník.

    Skupina opustila pomalu se zvětšující kroužek zvědavců, kteří se srocovali kolem panelu.

    „Já mám docela hlad,“ nadhodil Wissner, když procházeli kolem malé pekárny. Vůně čerstvě upečených baget a croissantů se nesla na míle daleko. Emě zakručelo v žaludku. Uvědomila si, že od rána neměla vůbec žádné jídlo.

    „Nemyslím si, že zrovna teď je nejle-“

    Excusez-moi,“ přerušila plukovníka Touse mladá sympatická blondýnka, „colonel Tous?“

    „Oui“ odpověděl poněkud zaskočeně a podíval se po ostatních. Vypadali stejně překvapeně jako on. „À qui ai-je l'honneur de parler ?“

    „Poručík Clerová,“ představila se žena bezchybnou angličtinou, „posílají mě z pařížské policie.“

    „Těší mě,“ řekl plukovník a potřásl si s ní rukou. „Tohle je doktorka Ema Valentová a major Erik Wissner.“

    Wissner si pohlednou policistku se zájmem prohlížel od hlavy až k patě. „Enchanté mademoiselle Clero. Je m'appelle Erik.“ Pronesl koketně a pokusil se o svůdný úsměv.

    Poručík Clerová vypadala, že je na takovéto projevy zvyklá a majorovo vystoupení ji nechalo zcela chladnou. Emě připadalo, že s její vizáží musela odhánět nápadníky tyčí. Přesto však tato policistka působila velmi mile a přátelsky.

    „Promiňte, ale řekli mi, že jste čtyři,“ poznamenala a očima nenápadně pátrala po čtvrtém členovi týmu.

    „Ano,“ přisvědčila Ema, „ale pan Wolf bohužel zůstal ve Vídni, aby podrobně prozkoumal mobilní telefony atentátníků a pokusil se najít nějaké informace.“

    „Ach tak. V tom případě myslím, že můžeme jít.“

    Ráznou chůzí vyrazila směrem k východu. Ema obdivovala, jak rychle a sebejistě se poručík Clerová dokázala pohybovat na podpatcích. Na první pohled šlo poznat, že se jedná o Francouzku. Dokonalá postava, skvěle vypadající oblečení a především ta ženskost. Ema si vedle této superženy připadala neohrabaná, neupravená a celkově nemožná. A dnešní akce v metru následovaná dvou a půl hodinovou cestou do Paříže jí na kráse zrovna dvakrát nepřidaly. Jedinou její útěchou bylo pozorovat majora Wissnera neúspěšně se pokoušejícího navázat s jejich průvodkyní kontakt.

    „Poručíku Clerová,“ doběhla ji Ema a pokračovala po její levici, „kam to jdeme?“

    „Nyní jedeme na radnici, paní starostka s vámi chce mluvit. A přátele mi říkají Lucil, z poručíka mám husí kůži,“ řekla a spiklenecky na ni mrkla.  

    Major Wissner nahodil kyselý výraz. „Mně říkají Erik.“

    „Ano,“ odpověděla chladně Lucil a otevřela dveře od auta, „já jsem vás slyšela už napoprvé.“

    Co to s ní sakra je? To je ta ženská vůči mně imunní? Pomyslel si a posadil se na zadní sedadlo. Poručík sešlápla plyn a vyrazila směrem k Paříži.

    „Přišly mi výsledky rozboru toho viru z metra,“ oznámila Ema a mračila se na displej svého smartphonu.

    „A co za svinstvo to bylo?“ Zeptal se Wissner a malinko se odtáhnul, jako by se skrz telefon mohl nakazit.

    „Podle toho, co vidím, by to měl být marburg, ale…“

    „Ale co?“ Otočil se plukovník Tous na sedadle spolujezdce. Podezřívavě propichoval Emu pohledem. „Nemáte být náhodou odbornice v tomto oboru?“

    „No ano, ale-“

    „Tak jaké pak měl by to být marburg? Jste snad kapacita, tak nám řekněte co to je a ne nějaké domněnky. Na ty teď nemáme čas.“

    Měl pravdu, museli pracovat pouze s fakty. Ema si to plně uvědomovala, ale něco jí na výsledcích nesedělo. Znovu si pročetla hodnoty.

    „Je to marburg,“ řekla pak, „ale poněkud se liší od ostatních vzorků, které jsem až doteď viděla.“

    „Promiňte, ale co to vlastně je? Zní to jak nějaké jídlo,“ vstoupil do rozhovoru Wissner.  

    „Je to RNA virus patřící do skupiny filovirů.“

    „Mluv lidsky, nerozumím ti ani slovo,“

    Ema si povzdechla a protočila panenky. „Je to virus, který ve svém virionu, laicky částici, obsahuje ribonukleovou kyselinu. Ta má dvě funkce, zaprvé slouží jako předloha pro vytvoření nového viru a zadruhé je pomocí ní v procesu translace vytvářen cílový protein.“

    „Nevím, co je to translace, ale zatím se chytám,“ řekl major a nespouštěl z ní oči. Měl takový roztomilý, nechápavý výraz. V tu chvíli připadal doktorce Valentové nesmírně přitažlivý.

    „To je jedno, hlavní je, že marburg je stejně jako ebola virus způsobující krvácivé horečky spojené s průjmy a zvracením. Infikovaní lidé většinou zemřou do jednoho týdne od nákazy ve velkých bolestech. Nejčastěji se přenáší tělními tekutinami, jako je krev, pot, zvratky, výkaly nebo sliny.“

    „Takže metro bylo pro jeho rozšíření výtečnou volbou,“ poznamenal plukovník Tous.

    „Ano, to máte pravdu,“ přisvědčila Ema a pokračovala ve výkladu, „bohužel oproti ebole má marburg neuvěřitelně vysokou mortalitu. A neexistuje na něj účinný lék. Jedna z největších nákaz proběhla v Africe v letech 2004 až 2005. Virem se tehdy nakazilo okolo čtyř set lidí a tři sta padesát pět jich následně zemřelo.“

    „To je celkem vysoké číslo,“ poznamenala Lucile. „Ale říkala jste, že tento vzorek je jiný, jak jste to myslela?“

    „Je nějak upravený. Nevím přesně jak, chce to podrobnější zkoumání, ale zatím to vypadá, že někdo si dal práci a s virem si pohrál.“

    „Jak jako pohrál? Jakože ho někdo vytunil?“ zeptal se Erik.

    Všichni se na majora tázavě podívali. Ten jen pokrčil rameny a založil si ruce na prsou.

    „No, ano, dalo by se to říct i takto,“ řekla opatrně Ema. Celý proces byl mnohem složitější, ale rozhodla se tento fakt ignorovat.

    „A k jakým změnám tedy došlo?“ V hlase plukovníka byla slyšet netrpělivost.

    „Zkrátil inkubační dobu, virus by tedy zabíjel mnohem rychleji a jeho projevy by byly mnohem silnější. Oběť by přežila sotva pár hodin. A bojím se, že ten šílenec z videa takto upravil i ostatní viry…“

    V autě se náhle rozhostilo nepříjemné ticho, které rušila jen tlumená hudba z rádia. Plukovník Tous si unaveně protřel oči.

    „Jak to tak vidím, budeme mít asi ještě hodně napilno,“ poznamenal a podíval se z okna.

    V dálce viděl obrysy Paříže, hlavního města Francie. Hlavního města jeho milované vlasti, na kterou chce nějaký blázen zaútočit. V duchu se mu vybavil refrén hymny La Marseillaise. Stejně jako při bojových misích v Afghánistánu mu dodávala odvahu a chuť dál bojovat. Plukovník Jacques Tous byl připraven bít se za svou zem do posledního dechu. A věděl, že ta chvíle se neúprosně blíží.  
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Paráda. Nechce se mi věřit, že tady jde o prvotinu, připadá mi to hodně vyzrálé a skoro profesionální...wink

    Pořád bych tady trochu ubral dialogu ve prospěch větší akce, ale jak je vidět, něco se tu už děje a bude to pravděpodobně větší dílko. 

    Takže jsem přečetl s chutí a moc se mi to líbí, v mé hlavě je něco podobného taky, jen kdyby se mi do toho chtělo.. Tak uvidíme dál, zatím palec nahoru.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak opět jsem si rád přečetl další část příběhu. Je fajn, že ti naše postřehy k něčemu jsou. wink

    Co mě potěšilo, je skutečnost, že se začal profilovat profesorův asistent a navnadil na to, co vypluje na povrch jeho vlastním jednáním.

    Na druhou stranu, stále mi vrtá v hlavě, proč by profesor ony teroristické útoky nevyvolal najednou. Že se někdo pokusí jeho plány překazit, s tím musel počítat. Kdyby útoky nechal provést současně, některý by určitě vyšel i přes snahu je zamezit.

    Bojím se teď, aby ses nedostala jen do pasti toho, že skupinka jezdí od metropole k metropoli a opakuje se scénář, musíme najít místo, zneškodnit pachatele atd.

    A opět pár konkrétních věcí:

    „Popravdě, osobně bych jim jednotka neříkal…“
    „Na to jsem se ale neptal a osobně mi je váš názor úplně fuk! Ptal jsem se, co jsou zač.“ - 2x slovo osobně za sebou, ale možná to byl záměr (tady si ho dovedu představit)

    Tahle ta fantastická čtyřka by mohla být překážkou. Nesmím nic podcenit, obzvláště teď, po fiasku s Vídní. –myšlenka profesora mi přijde zbytečná, všechny tyto vnitřní pochody si čtenář lehce domyslí ze situace.

    Krom Kablukovova plánu měl i svou vlastní akci, která se mu, oproti jeho šéfovi, náramně dařila. – nějak se mi zdá tato věta

    z hlediska zpoždění. Což vysvětlovalo rozhořčení pasažérů letu AB 8310 nad téměř půlhodinovým zpožděním. – tady to šlo naformulovat i jinak, aby se neopakovalo slovo zpoždění 2x za sebou

     Uvědomila si, že od rána neměla vůbec žádné jídlo. – asi bych spíš použil, že od rána nejedla

     Každopádně budu čekat jak se vše dál vyvine :-)
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Jerry moc mě nepřechval embarassed A Mirku dík, že dokážeš pochválit a zároveň vypíchnout chybylaugh

    Nebojte se, mám to promyšlené a myslím, že můžu tvrdit, že každá věc má svůj smysl. Teď už se jen musím snažit, abych vše uhlídala a bylo to uvěřitelné. Ale jsem si jistá, že s tak bystrými čtenáři se mi to určitě povedelaugh

    Jen doufám, že ve čtení vytrváte a dál mi budete pomáhat dotáhnout mé dílko ke zdárnému konci
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12. 11.

    17:41

    Vídeň - Rakousko

     

    „Wolfe, máte něco?“ V Brüderově hlase byla slyšet netrpělivost.

    „Moc toho není pane. Zatím víme, že útočníci se jmenovali Samra Isemicová a Omar Asra, oba osmnáctiletí. Ten kluk byl z Iráku. Isemicová byla původem z Gruzie, ale rodina už dvanáct let žije v Mnichově.“

    „To je skutečně málo,“ povzdechl si Brüder. „Máte něco z mobilů?“

    Wolf se na kolečkové židli odrazil a dojel až ke stolu na opačném konci místnosti. Ten se prohýbal pod nánosy papírů, složek, beden a dalšího druhu harampádí. Z jednou z hromad stála sotva viditelná tiskárna. Wolf z í vytáhl papír a vrátil se zpět k Brüderovi.

    „Podle výpisu hovorů nic zvláštního. Akorát té holce přišla krátce před atentátem zpráva ze skrytého čísla.“

    „To je zvláštní, co v ní bylo?“

    „Šestimístný kód pane.“

    Brüder se zatvářil nechápavě. Wolf dojel ke svému stolu a zvedl malý kovový kufřík.

    „Potřebovali kód, aby se dostali dovnitř. Což znamená, že někdo si opravdu dal záležet na tom, aby se vše dělo podle jeho vůle.“

    „Chápu,“ řekl Brüder a znovu si pročítal výpis hovorů, „víme tedy, že k viru se dostanou teprve až po obdržení zprávy. To by nám mohlo pomoct. Stačí tedy už jen zjistit, komu to číslo patří, sebrat ho a máme vyhráno.“

    „Bohužel pane, zkoušel jsem to číslo vysledovat, ale jeho majitel si dal velkou práci s tím, abychom ho nenašli. Ale podařilo se mi v mobilu Isemicové najít pár zajímavých věcí.“

    „A sice?“

    „Jak to vypadá, Isemicová se s Asrem seznámila díky sociálním sítím. Ten kluk byl skutečný náboženský fanatik. Konverzace probíhala v angličtině a ani jeden z nich ji moc dobře neovládal, ale pochopil jsem, že před několika dny si Omara údajně Allah vybral k vykonání své vůle, ale potřeboval ještě někoho, kdo ovládal němčinu.“

    „A Samra Isemicová byla vhodnou kandidátkou,“ uvažoval nahlas Brüder. „To je všechno velice pěkné, ale moc nám to nepomůže. Potřebujeme něco, čeho se může zbytek týmu chytit.“

    „Ještě mě zaujala jistá pasáž,“ řekl Wolf opatrně a uhladil si vousy. „Moc jsem nepochopil význam, ale Omar psal něco ve smyslu: „A následovat budou orli z oceli smrti, jež zasadí další ránu…“ Potíž je ale v tom, že nemám tušení, co to znamená.“

    „Orli z oceli smrti? Není to nějaká pasáž z Koránu nebo tak něco?“

    „Není, prohledal jsem snad všechny databáze, ale nic jsem nenašel.“

    Brüder se zamračil. Doufal v informace, které by celou situaci alespoň trochu usnadnili.

    „Tým plukovníka Touse už to ví?“

    „Ještě jsem jim to nestačil poslat pane, ale hned to udělám.“

    „Dobře,“ řekl Brüder a pomalu si zapínal kabát, „hledejte dál. Dejte vědět, když na něco narazíte.“

    „Samozřejmě… A je tu ještě jedna věc pane.“ Wolf ztišil hlas a jeho tvář se zachmuřila. „Máme tady přímou vazbu na Islámský stát. Zatím nevím jistě, jestli k nim patřila i Isemicová, ale ten Omar Asra určitě.“

    Brüder se pomalu otočil. Tohle byla ta poslední věc, kterou potřebovali. „Ví o tom média?“

    „Ne pane.“

    „Musíme to udržet v tajnosti tak dlouho, jak jen to půjde. Umíte si představit tu hrůzu, kdyby se taková informace provalila. A především musíme neprodleně varovat Paříž.“
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12. 11.

    18:15

    Paříž - Francie 

     

    Kancelář starostky byla prostorná obdélníková místnost, které vévodil křišťálový lustr zavěšený přímo v jejím středu. Stěny byly natřeny béžovou barvou a do poloviny obloženy dubovým dřevem. Přes den zajišťovala dostatek světla velká okna, ale v tuto denní dobu byla místnost osvětlována pouze umělým osvětlením. Přímo pod křišťálovým lustrem se nacházel mahagonový psací stůl, u kterého seděla charismaticky vyhlížející žena v modrém kostýmku s tmavými vlasy a hovořila se starším mužem naproti ní.

    „Vítejte,“ řekla, když je spatřila a vyšla jim vstříc, „jsem ráda, že jste konečně tady.“

    „Paní starostko, tohle je doktorka Ema Valentová, plukovník Jacques Tous a major Erik Wissner.“ Jmenovala členy týmu poručík Clerová. „Vážení, představuji vám Alice Le Guédardovou, starostku Paříže.“

    Plukovník společně s majorem srazili podpatky a zasalutovali.

    „Promiňte, ale bylo mi sděleno, že váš tým se skládá ze čtyř členů, ale jste jen tři.“ Starostka se po nich podezřívavě podívala. „Stalo se snad něco?“

    „Ne madam,“ odpověděl Wissner a dál stál v pozoru, „pan Wolf bohužel zůstal ve Vídni. Hledá informace a stopy, které by mohly vést k dopadení pachatele.“

    Muž sedící u stolu si znechuceně odfrkl. „To je tedy skutečně milé. Takže v každé metropoli chcete nechat jednoho člena, aby sbíral informace? Mám pocit, že vám s takovou brzo dojdou lidi.“

    „A tohle je kapitán Jean Alard, velitel pařížské policie,“ řekla Lucil a sklopila zrak. Vypadalo to, že se vedle svého šéfa necítí zrovna příjemně.

    „Tousi, už je to pár let, co? Pořád jsi ještě u armády?“ Kapitánovi se v očích zračilo pohrdání. „To tě ještě nevyrazili? S tou hromadou problémů, skutečně k nevíře.“

    Plukovník se na něj nenávistně podíval. „Plukovníku Tousi. A ano, stále ještě sloužím. Co tady děláš, Alarde? Tedy krom toho, že opět jen kazíš něčí práci.“

    Alardův výraz ztvrdnul. Zaťal pěsti, až mu zbělely klouby.

    „Promiňte,“ vstoupila do vznikajícího konfliktu starostka, „vy dva se znáte?“

    „Ano madam, již jsme měli tu čest,“ odpověděl plukovník.

    „Výborně, to nám ušetří spoustu času. Prosím posaďte se,“ řekla a ukázala na křesla rozestavěná okolo malého konferenčního stolku. „Myslím, že můžeme přejít rovnou k věci. Dnes dopoledne jsem obdržela nahrávku, na které jistá osoba vyhrožuje atentátem na Paříž. Zprvu jsem tomu nepřikládala tak velkou váhu, ale po dnešních událostech…“

    Významně se odmlčela a podívala ven jedním z oken. „Nemůžu připustit, aby se pařížským občanům cokoliv stalo. Komukoliv v tomto městě.“

    Ačkoliv Le Guédardová na první pohled působila energicky a sebejistě, Emě neušlo jak je unavená. Starostka jako by náhle zestárla o několik let. Sužovaly ji obavy a nejistota z následujícího dne a její jedinou nadějí měla být skupina lidí, kteří se znají teprve několik hodin. To by přidělalo vrásky asi každému.

    „Promiňte paní starostko, ale mohli bychom se podívat na tu nahrávku?“ zeptal se plukovník.

    „Samozřejmě, mám ji v počítači.“

    „Už ji zkoumali naši lidé,“ oznámil důležitým hlasem kapitán Alard, „ale nic nenašli. Takže pochybuju, že by zrovna vám v něčem pomohla.“  

    Doktorce Valentové byl ten chlap čím dál víc protivnější. Připomínal jí červa nebo pijavici. Prostě něco slizkého, co člověk najde pod kamenem a má k tomu neuvěřitelný odpor.

    „Upřímně pane, my už jsme dneska jeden útok překazili. A jestli máme zamezit dalšímu, potřebujeme toho vědět co nejvíc. Vaši technici nic nenašli, my možná taky ne, ale to se jen těžko dozvíme, když to nezkusíme,“ oponoval mu major Wissner. Z tónu jeho hlasu šlo cítit, že vůči kapitánu Jeanu Alardovi chová stejné sympatie jako Ema.

    Kapitán se nadechoval k odpovědi, ale přerušilo jej zvonění telefonu v kapse jeho saka. Vrhl na Wissnera nenávistný pohled, omluvil se a s telefonem u ucha opustil místnost.

    „Konečně je tady lepší vzuch,“ poznamenal major tiše. Ema s poručíkem Clerovou jen stěží potlačovaly smích.

    „Mám tu nahrávku,“ zvolala starostka od svého stolu. Všichni opět zvážněli a přešli k ní. Utvořili malý půlkruh kolem monitoru a starostka spustila přehrávání.

    Video začínalo úplně stejně jako minule, jen místo rakouské vlajky nyní plameny pohlcovaly francouzskou. Pak opět následovaly záběry z jednotlivých metropolí. Jediným rozdílem bylo, že nyní se na konci objevila červeně přeškrtnutá fotografie vídeňské radnice a hlas neznámého útočníka vyhrožoval francouzsky. Ema byla v místnosti jediná, kdo nerozuměl, ale uměla si živě představit, co se dotyčný pokoušel sdělit. Útočník se rozloučil a monitor potemněl.  

    „Takže jako ve Vídni,“ konstatoval sklesle Wissner a pustil si video ještě jednou. „Měli bychom to poslat Wolfovi, třeba bude mít štěstí.“

    „Aspoň víme, že to chce uskutečnit kolem půl desáté večer, to by nám mohlo hodně osvětlit,“ řekla poručík Clerová s nadějí v hlase.

    Dveře starostčiny kanceláře se otevřely a dovnitř vstoupil kapitán Alard s vítězoslavným úsměvem na rtech.

    „Co vás tak rozveselilo Alarde?“ zeptal plukovník Tous, když jej spatřil. „Nemyslím si, že je jakýkoliv důvod ke smíchu.“

    Alard plukovníka ignoroval, zamířil přímo ke starostce Le Guédardové a něco jí pošeptal. Starostka se zatvářila překvapeně. Kapitán začal hovořit ve svižné francouzštině a svou mluvu ještě doplňoval horečnou gestikulací. Vypadalo to, že má z něčeho obrovskou radost. Plukovník s majorem se na sebe zmateně podívali a připojili se k debatě, ze které pomalu začala vznikat hádka. Alard prudce udeřil dlaní do stolu a zakroutil hlavou. Plukovník Tous mu s klidem odpověděl, ale v očích měl výhružný pohled.

    „O čem to mluví?“ zeptala se potichu Ema poručíka Clerové, která všemu mlčky naslouchala.

    Quoi? Promiň, cože?“

    „Co říkají, nerozumím jim.“

    Ozvala se další rána. Kapitán Alard opět udeřil do stolu a začal rozzlobeně pochodovat po pracovně. V obličeji byl celý rudý. Plukovník Tous se pokoušel starostce něco velmi rychle vysvětlit. Ta jen přikyvovala a nespouštěla z něj oči. Její únava byla rázem ta tam. Opět to byla ta neústupná a sebejistá žena, která je před půl hodinou přivítala ve své kanceláři.

    „Kapitánovi před chvílí volali, že mají tip,“ začala vysvětlovat Lucil šeptem, „prý by to mohlo souviset s tím zítřejším útokem. Nějaká banda mladých radikálů. Dokonce mají i místo jejich pobytu.“

    „To je ale skvělá zpráva, ne?“

    „Ano, to je.“

    „Tak proč se hádají?“

    Poručík Clerová se zamračeně podívala na svého velitele. „Nechce vás tu. Prý je to jeho akce a nenechá si ji pokazit.“

    „Ale my vám přece chceme pomoct!“

    „Klid, klid, já to vím,“ řekla Lucil smířlivě, „ale šéf to nechce přijmout. Snaží se přimět starostku, aby akci přiklepla jemu. A ten váš plukovník se pokouší o to samé.“

    Najednou bylo v místnosti ticho. Ema se zadívala ke starostčině stolu. Le Guédardová si mnula spánky a usilovně o něčem přemýšlela. Evidentně toho na ni za jeden den bylo až moc. Plukovník Tous si nepřítomně přejížděl prsty po jizvě na levé straně tváře. Kapitán Alard se se svěšenou hlavou opíral o starostčin mahagonový psací stůl. Kousek opodál stál major Wissner s telefonem v ruce. Jas z displeje mu ozařoval zachmuřenou tvář.

    „Plukovníku Tousi, přišla mi zpráva od Wolfa,“ řekl a přešel ke svému veliteli. Ema se k nim taky připojila.

    „Zjistil něco?“ zeptal se Tous a dál si hladil jizvu.

    „Moc ne, ale podle všeho to vypadá, že ti dva mladí z metra byli napojení na Islámský stát.“

    „Islámský stát? A je si tím stoprocentně jistý?“ Starostka Alice Le Guédardová na okamžik vypadala vyděšeně. Zachovala si ale důstojnost a klidným hlasem pokračovala: „V tom případě je rozhodnuto. Kapitáne Alarde, od této chvíle budete spolupracovat s týmem plukovníka Touse.“

    „Madam?!“

    „Slyšel jste správně, myslela jsem to zcela vážně.“

    „Ale paní starostko, nepotřebujeme je. Já a mý lidé to zvládneme. Máme vše pod kontrolou.“

    Starostka kapitána Alarda zpražila pohledem. „Ať se vám to líbí nebo ne, starostkou Paříže jsem já. A já říkám, že budete s plukovníkem a jeho lidmi spolupracovat. Tohle není prosba, ani téma k diskusi, je vám to jasné, kapitáne?“

    Alard několikrát naprázdno otevřel a zavřel pusu. Bylo na něm vidět, že je každou molekulou svého těla proti této spolupráci.

    „Kapitáne, je vám to jasné?“ zeptala se znovu starostka, tentokrát však byl v jejím hlase slyšet náznak hrozby.

    „Ano madam, je mi to naprosto jasné,“ procedil skrz zuby kapitán. Vypadal, že kdyby mohl, plukovníka i s celým týmem nechá utopit v Seině.

    „Výborně, to jsem chtěla slyšet,“ řekla s pocitem zadostiučinění Le Guédardová. „Plukovníku Tousi, co se týče vás a vašeho týmu, jste zde spíš jen jako konzultanti. Vedení celé akce nadále spadá pod pařížskou policii, tedy konkrétně pod kapitána Jeana Alarda.“

    „Rozkaz madam.“

    „Jsem ráda, že si rozumíme. Ale teď už neztrácejme čas. Nad Paříží visí hrozba nevídaných rozměrů a na nás je, abychom jí zabránili. Všemi dostupnými prostředky.“

    Plukovník Tous s majorem Wissnerem opět zasalutovali. Poté všichni opustili starostčinu kancelář.

    Venku byla tma a chladno, i přesto bylo na náměstí před radnicí spousta lidí. Chodili různými směry a vychutnávali si každý okamžik svého pobytu v Paříži, městě lásky. Ema se zhluboka nadechla. Už je to dávno, co tu byla naposledy. A ani ve snu by ji nenapadlo, že se sem vrátí za takovýchto okolností.

    „Zavolám Brüderovi a řeknu mu, jak se věci mají,“ řekl plukovník Tous a poodešel kousek stranou.

    „Eriku, bylo v té zprávě od Wolfa ještě něco?“ zeptala se Ema majora.

    „Jo, psal, že nám to všechno pošle, až to přehledně zpracuje. A v poště té holky našel nějakou divnou zprávu.“

    „Jakou?“

    Major Wissner sáhl do kapsy a vytáhl svůj iphone. „Tady to je, prý to moc nepochopil, angličtina těch dvou stála za nic.“

    Podal telefon Emě. Ta otevřela zprávu a nahlas četla: „A následovat budou orli z oceli smrti, jež zasadí další ránu…“

    Co to kruci je? Nějaká upoutávka na Korán?

    „Tak, informoval jsem Brüdera,“ řekl plukovník, když se vrátil. Ztišil hlas a pokračoval: „Ví o postoji kapitána Alarda, ale nařídil nám, zůstat tady. Co to máte?“

    Ema mu přeložila zprávu z němčiny do angličtiny. Plukovník se zatvářil zmateně. „Ví, co to znamená?“

    „Podle všeho ještě ne,“ odpověděla zkroušeně doktorka Valentová. Postupně na ni začala dopadat únava. Potřebovala se vyspat a hlavně najíst.

    „Tousi, jedeme sebrat toho podezřelého, jdete s námi?“ zeptal se kapitán Alard. Hlas měl plný nechuti.

    Plukovník protočil panenky. „Ano, pojedeme s majorem s vámi. Poručíku Clerová, byla byste tak laskavá a odvezla doktorku do hotelu?“

    Ema mu věnovala tázavý pohled.

    „Tam byste nám byla jen na obtíž,“ vysvětloval jí, „jeďte do hotelu a projděte informace od Wolfa, nebo se pokuste vytipovat místo útoku. A hlavně si odpočiňte.“

    Z jeho výrazu bylo jasné, že jakýkoliv protest byla marný. Pokývala hlavou a nastoupila do auta poručíka Clerové. To se rozjelo a během pár vteřin zmizelo mezi ostatními vozidly na hlavní silnici.

    „A co teď pane?“ zeptal se Wissner stojící vedle plukovníka.

    „Teď majore, si půjdeme pro odpovědi.“
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
     Budu se sice opakovat, ale rád jsem se začetl, je to fajn. Pokusím se zase přidat pár postřehů.

    „Wolfe, máte něco?“ a za nedlouho „Máte něco z mobilů?“ - šlo to napsat bez opakujícího se máte. Např. A co mobil?

    Pak ale následuje dle mého mínění trochu nesmyslná pasáž o tom, co bylo v telefonu: - nic zvláštního z výpisu hovorů …akorát 6 místný kód. Asi bych nezačínal tím nic zvláštního, naopak by podle mě Wolf začínal právě tím zásadním, co zjistil, bez toho, aby se musel Bruder doptávat… apod. Takhle to vypadá že vlastně nic zajímavého nezjistil a  pak chrlí jednu informací za druhou.

    místnost osvětlována pouze umělým osvětlením - asi bych volil jinou formulaci než osvětlena osvětlením

    „Promiňte,“ vstoupila do vznikajícího konfliktu starostka, „vy dva se znáte?“
    „Ano madam, již jsme měli tu čest,“ odpověděl plukovník. - nevím, ale asi bych to zkusil trochu upravit, ta otázka starostky je trochu nadbytečná, když je jasné z konverzace, že se znají.

    Zprvu jsem tomu nepřikládala tak velkou váhu, ale po dnešních událostech…“ - opět spíš pocitově. Nevím, že by prohlašovala, že tomu zprvu nepřikládala velkou váhu, když se vždy jakékoliv oznámení o bombě, atentátu apod. okamžitě policejními složkami prošetřuje.

    Starostka jako by náhle zestárla o několik let - nepřijde mi vhodné, vyškrtl bych mnohem lépe mi to funguje bez této věty.

    Kapitán se nadechoval k odpovědi, ale přerušilo jej zvonění telefonu v kapse jeho saka. - pouvažoval bych jestli je tam nutné to - jeho

    Všichni opět zvážněli a přešli k ní. Utvořili malý půlkruh kolem monitoru a starostka spustila přehrávání. - nebál bych se vyškrtnout kolem monitoru.

    „Co vás tak rozveselilo Alarde?“ zeptal plukovník Tous, když jej spatřil. - zbytečné, když jej spatřil, škrtl bych.

    Chodili různými směry a vychutnávali si každý okamžik svého pobytu v Paříži, městě lásky. - celá tato věta mi tam nějak nezapadá, odvádí pozornost.

    A jak jsem ti psal do zprávy, až  to dopíšeš, nechal příběh odležet a pak se k němu vrátil s odstupem pro doladění. :-)

    Tak ať ti to píše. :-)
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12.11.

    19:00

    Ostrov Bréhat - Francie

     

    „Jo, mám to. Zrovna to tisknu. Dík, máš to u mě,“ řekl Quentin a odložil mobil. Z tiskárny pod oknem vyjížděl jeden papír za druhým.

    Konečně tedy víme, s kým máme tu čest, řekl si v duchu, sebral papíry a vyrazil s nimi k profesorově pracovně.

     Jeho zdroj byl skutečně pilný. V hledání informací nebylo lepšího. A Quentinův člověk si toho byl plně vědom, vypovídala o tom výše jeho sazby.

    „Dále,“ ozvalo se z profesorovy pracovny. Quentin se v zrcadle visícím vedle dveří spěšně zkontroloval. Vše bylo přesně tak, jak má. Zhluboka se nadechl a vstoupil do místnosti.

    Do nosu jej udeřil zápach cigaretového kouře. Potlačil znechucenou grimasu a pokusil se nechutné aroma nevnímat. Nesnášel cigarety. Bohužel pro něj profesor Kablukov vypotřeboval během dne až pět krabiček a Quentin mu musel být neustále na blízku, což nenávist vůči jeho zaměstnavateli jen stupňovalo.

    „Zjistil jste něco?“ Profesor se ani neohlédl. Dál seděl v křesle a díval se z okna. Jeho asistent pro něj byl míň než vzduch.

    „Můj zdroj zjistil zajímavé informace o té Brüderově skupině.“

    „Skutečně? Povídejte.“

    Quentin položil papíry před svého šéfa a posadil se. Kablukov mu vyfoukl dým z cigarety přímo do obličeje a pobaveně čekal na reakci. Asistent s vypětím všech sil zachoval klid.

    „Na tu Češku moc zajímavých věcí není,“ řekl a podal profesorovi fotografii mladé ženy. „Ema Valentová, dvacet čtyři let, svobodná, bez rodičů. Nadprůměrně chytrá, je to kapacita v oblasti léčby nemocí. Údajně objevila cestu, jak léčit rakovinu. Čistý rejstřík. Prostě taková šedá myška.“

    „Docela hezká šedá myška. A ti ostaní?“

    Asistent vytáhl další fotografii. „Plukovník Jacques Tous. Francouz, věk třicet osm. Absolvoval čtyři turnusy v Afghánistánu, spousta vyznamenání. Měl slušně rozjetou kariéru, ale při poslední misi neuposlechl rozkaz velitele a začalo to s ním jít z kopce. Každopádně má stále pověst příkladného vojáka a geniálního velitele. Žena společně se dvěma dcerami žijí v Bretani nedaleko Rennes.“

    „Odkud má tu jizvu?“

    „Podle toho, co jsme zjistili, to souvisí právě s onou poslední misí. Část jeho jednotky unesli vzbouřenci a dle rozkazů se měl plukovník se zbytkem přesunout zpět na základnu. Tous tam ale své lidi odmítl nechat. Společně se svým přítelem, jistým kapitánem Rouxelem, se rozběhl do budovy ve snaze jednotku osvobodit. Podařilo se jim dostat ven pět vojáků. Zbytek, včetně kapitána zahynul, když se jeden ze vzbouřenců odpálil. Plukovníka Touse zasáhly úlomky z výbušniny, strávil v nemocnici čtyři měsíce.“

    Kablukov uznale pokýval hlavou a potáhl z cigarety. Asistent mu přisunul další fotku, tentokrát brýlatého muže s hnědým plnovousem.

    „Tohle je Lukas Wolf. Pětadvacetiletý rakouský hacker pracující pro vídeňskou policii. Údajně dřív spolupracoval i se skupinou Anonymous, ale to není potvrzené. Policie si ho začala všímat, když se mu podařilo dostat se do chráněných serverů FBI. Doteď se přesně neví, zda to udělal sám, ale prý stáhl nějaká data a poslal je řediteli v dárkovém balení. Byl kolem toho celkem slušný rozruch.“  

    Profesor se nevěřícně díval na Wolfův obličej. Tohle děcko se dostalo do serverů FBI? Nebýt těch vousů, připomínal mu malého školáka první den na nové škole.

    „A ten poslední,“ řekl asistent a vytáhl poslední fotografii celkem pohledného mladého muže, „se jmenuje Erik Wissner, dvacet šest let. Slouží ve francouzské cizinecké legii už čtvrtým rokem, loni byl povýšen na majora. Původem je to taky Rakušan, ale žádá o francouzské občanství.“

    „Wissner… To jméno mi něco říká.“ Kablukov si pozorně prohlížel vojákovu tvář a usilovně přemýšlel, kde to jméno už slyšel.

    „Je to syn Michaela Wissnera, pane,“ napověděl mu Quentin.

    „Jako toho multimilionáře, co vlastní Wissgroup?“

    „Přesně tak. Krom syna mají ještě osmnáctiletou dceru Lauru. Ten kluk byl v mládí ukázkový rozmazlený fracek. Drahá auta, večírky, sem tam držení marihuany… Studoval na nejlepších školách, ale s mizerným prospěchem.“

    „Co dělá v armádě? A jak je možné, že má tak vysokou hodnost?“

    „Po posledním zatčení se s otcem pohádali. Odešel z domu a narukoval. Šušká se, že je to protekční chlapec a hodnost mu rodiče zaplatili. Můj kontakt ale zjistil, že Wissner se celkem vyznamenal během misí v Iráku a poté v Sýrii. Od doby, co je v armádě, je to úplně jiný člověk.“

    Profesor mlčel a nepřítomně zíral na stůl. „Musíme se jich zbavit.“

    „Pane?“

    „Jak říkám, musíme se postarat, aby mi opět nezkřížili plány. Zařiďte to, Quentine. Je mi jedno jak.“

    „Jistě pane, je to vše?“

    „Ano, můžete jít.“

    Quentin opustil pracovnu. Na schodech se zastavil a zhluboka nadechl. Čistý vzduch mu zaplnil plíce.

    Zas smrdím jak putyka, řekl si znechuceně v duchu, když si přičichl ke klopě saka.

    Ošil se, upravil sako a sešel do prostorné haly plné různých historických předmětů, jako dvou starých brnění nebo kormidla z již dávno potopené lodi. Bez zájmu kolem nich jen prošel a vstoupil do svého pokoje.

    Vytáhl svůj smartphone a vyťukal číslo. „To jsem zase já. Starý se chce té skupiny zbavit. Jak? Já nevím, zapoj fantazii, pošli třeba Golema, je mi to fuk. Prostě to udělej.“
  • sopranosoprano Komentářů: 31
    Čtvrtek 12.11.

    19:00

    Paříž - Francie

     

    „Takže, chceš odvézt rovnou do hotelu, nebo malou ukázku noční Paříže?“ zeptala se Lucile, když zpozorovala, jak se její spolujezdkyně v němém úžasu dívá z okna.

    Ema byla k smrti unavená, ale představa prohlédnout si tohle slavné město módy ji neuvěřitelně lákala.

    „A nebude to zbytečná zajížďka?“

    Lucile se usmála, zavrtěla hlavou a odbočila z Rue de Rivoli na Place du Carrousel. Po jejich levé ruce se vynořil Carrousel du Louvre – ohromný kruh trávy obklopený pečlivě zastřihávaným a opečovávaným živým plotem. Eminu pozornost ale upoutala třpytivá stavba stojící za ním. Její zrak spočinul na veliké skleněné pyramidě ozářené několika reflektory, postavené na nádvoří ze tří stran obklopeném historickými budovami komplexu Palais du Louvre.  Rychle vytáhla telefon a pořídila několik snímků. Poručík Clerová komplexem projela a po několikaminutovém kličkování se opět vrátila na Rue de Rivoli.

    „Dámy a pánové, právě míjíme Louverské zahrady a naším dalším cílem bude Place de la Concorde, největší náměstí v Paříži, v jehož středu vás zaujme monumentální egyptský obelisk. Připravte si vaše fotoaparáty,“ řekla Lucile jako zkušená průvodkyně.

    Minuly obelisk a pokračovaly po Avenue des Champs – Élysées, jedné z nejznámějších ulic na světě. Po obou jejích stranách bylo možné najít obchody těch nejluxusnějších značek. Ema dělala jednu fotku za druhou. Jejich kvalita sice nebyla excelentní, ale na památku stačily.

    „A nyní se nacházíme na Place Charles de Gaulle se světoznámým Arc de Triomphe, který nechal postavit Napoleon Bonaparte jako připomínku svého vítězství v bitvě tří císařů.“

    Poručík vjela na široký kruhový objezd plný aut a několikrát slavný monument obkroužila. Mistrovsky se vyhýbala ostatním autům a vyprávěla doktorce různá historická fakta týkající se oblouku. Ema se nechávala unést precizní architekturou této stavby. Lucile zahnula na Avenue Marceau, přejela Seinu a pokračovala po Quai Branly.

    „Páni, to je nádhera,“ zašeptala Ema, když se před nimi objevila konstrukce hlavní dominanty Paříže – Eiffelovy věže. Její ocelové tělo se tyčilo nad ostatními budovami a poblikávalo miliony jantarových světel. Byl to úchvatný pohled. Ema jej viděla už nejmíň tisíckrát v různých filmech nebo fotografiích, ale i přesto nedokázala od věže odtrhnout oči.

    „Ještě si jí dost užiješ,“ řekla Lucile pobaveně a zaparkovala auto naproti budově hotelu. Na malé střeše nad vchodem byl zavěšen černý štít s nápisem Pullman, pod kterým svítily čtyři malé hvězdy. Obě ženy vstoupily dovnitř a zamířily přímo k recepci.

    Bonjour,“ přivítal je s úsměvem sympatický recepční v černém obleku. Na zlaté cedulce přišpendlené k jeho hrudi bylo napsáno Rémy.

    Bonjour,“ odpověděla mu Lucile a dala se s recepčním do řeči. Ema se mezitím rozhlížela po hale.

    Otočnými dveřmi do hotelu právě vešla čtyřčlenná rodina a zamířila k přeplněnému hotelovému baru, ke kterému byla připojena i kuchyně. Hosté vysedávali u stolů, jedli, smáli se nebo si jen povídali. Číšníci se kolem nich míhali jako rozmazané šmouhy a roznášeli objednávky, jak nejrychleji mohli.

    Doktorce zakručelo v břiše. Ema od rána nic nejedla a pohled na všechny ty vybrané delikatesy jí to jen připomínal.

    Bože můj, za co mě trestáš? Mám hlad, že bych jedla i hřebíky.

    Rychle se odvrátila a pokusila vytěsnit myšlenky na všechno to jídlo. Její pohled upoutal muž opřený o jeden z kovových sloupů. Na hlavě měl vytetované dva masivní ocelové pláty s nýty na každé straně, které překrývaly dlouhou černou čáru připomínající prasklinu. Jeho téměř dva metry vysoká postava oblečená do těsného motorkářského obleku, mu společně s tetováním dodávala vizáž lovce lidí nebo vymahače dluhů. Pátravě se rozhlížel kolem sebe, až se pohledem zastavil na doktorce Valentové.

    Sakra, ono se to na mě dívá. Co teď?

    „Emo, pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Jsi v pořádku? Vypadáš nějak bledě,“ poznamenala Lucile, když se vrátila s klíčem v ruce.

    Doktorka se na ni polekaně podívala. Rychle se zadívala zpět ke sloupu, ale motorkář už tam nebyl.

    „Hej! Tak co je?“ ozvala se opět poručík. „Nechceš si raději na chvíli sednout?“

    „Já, ehm, ne, to je dobré,“ odpověděla Ema a očima dál pátrala po neznámém muži. „Jsem jen unavená.“

    „Určitě?“

    „Jo, jo, určitě. Tak, ukážeš mi můj pokoj?“

    Lucile se na ni dlouze zadívala. Potom pokývala hlavou a zamířila k výtahu. Ema ji následovala.

    „Máš štěstí, je to krásný pokoj s výhledem na Eiffelovku,“ prohodila poručík, když nastoupily do výtahu a zmáčkla číslo poschodí, „nebo tak to aspoň Rémy tvrdil.“

    Vyjely do třetího patra a pokračovaly dlouhou bílou chodbou až ke dveřím číslo 112. Lucile vstrčila pokojovou kartu do zámku dveří. Ozvalo se cvaknutí a poručík otevřela dveře. Společně s doktorkou vstoupily do nádherně zařízeného prostorného pokoje. Přímo naproti dveřím byl prosklený balkón s výhledem na spodní patro Eiffelovy věže. Pod oknem se nalézala kožená sedačka s konferenčním stolkem a dvěma křesly rozestavenými kolem. V další části místnosti byla ložnice s velkou manželskou postelí a pracovnou. Koupelna obložená uhlově černými dlaždičkami byla od ložnice oddělená průsvitným závěsem. Celý interiér byl vyladěn do příjemné šedo-bílé barvy.

    „Páni, Brüder tedy ví, co je to luxus,“ hvízdla uznale Ema a prošla se po pokoji. Vešla do ložnice a skočila do postele. Byla neuvěřitelně pohodlná. Doktorka Valentová si skopla boty a roztáhla se téměř přes celou šířku postele. „Už nevstanu, nikdy. Zůstanu tu do konce svého života.“

    „Dobrá,“ řekla Lucile a zamířila zpět ke dveřím, „pokud už nic nepotřebuješ, ráda bych se vrátila zpět na stanici. Máme teď fůru práce.“

    „Ne, mám všechno, dík moc. Takže zítra?“

    „Jo, zítra. Tak se měj.“

    Poručík Clerová zabouchla dveře a Ema osaměla. Vešla do koupelny, pustila sprchu a vrátila se zpět do ložnice. Někdo zaklepal na dveře.

    Že by si Lucile něco zapomněla?

    „To jsi rychle zpátky,“ volala, když kráčela ke dveřím. Stiskla kliku a otevřela je. „Jen pojďte dál, poručíku Clerová.“

    „Dík zlato, to je od tebe milé,“ řekl vysoký muž s potetovanou hlavou.

    Emě se zastavilo srdce. Ježíši Kriste!

    Prudce se opřela do dveří ve snaze je zavřít, ale muž do škvíry strčil nohu. Nacpal se do pokoje, povalil doktorku a zavřel dveře. Ema se rychle začala plazit směrem ke konferenčnímu stolku, na kterém ležela její kabelka.

    Musím zavolat pomoc!

    „Ale notak kočko, snad se nebojíš,“ vysmíval se jí motorkář. Chytil Emu za kotníky a přitáhl si ji zpět k sobě. „Já nekoušu.“

    Ema se překulila na bok, kopla útočníka do rozkroku a vzepřela se na kolena. Muž zařval bolestí. Vztekle se vrhl na doktorku a opět ji povalil na zem.

    „Ty jedna mrcho!“ řval a sápal se na ni. „Zabiju tě hodně, hodně pomalu. A vychutnám si to!“

    Doktorka Valentová se ho pokusila shodit a několikrát ho pěstí udeřila do obličeje. Motorkář měl zuřivý výraz. Rozmáchl se a uštědřil Emě pořádnou ránu do obličeje. Bolest ji na několik sekund ochromila. V uších slyšela zvonění. Čelist jí pulsovala bolestí.

    Bože, já tu umřu, pomyslela si. Vidina smrti jí nakopla. Pokusila se motorkáři vyprostit, ale jeho stisk byl příliš pevný.

    „Máš to marné, chcípneš tady!“

    Motorkář oběma rukama sevřel Emino hrdlo a začal ji škrtit. Doktorka kopala nohama ve snaze útočníka zasáhnout. Tlak na krku ale nepovoloval, spíš naopak. Cítila, jak ztrácí vědomí. Každá buňka v jejím těle se dožadovala kyslíku. Začínala vidět rozmazaně. Útočníkův zlomyslný úsměv se pomalu rozplýval do mlhy.

    Ozval se výstřel. Tlak na krku náhle povolil. Motorkář se vzepjal, vytřeštil oči a spadl na doktorku. Ema zalapala po dechu.

    „Emo! Jsi v pořádku?“ zeptala se poručík Clerová. Rychle schovala zbraň, doběhla k doktorce a pomohla jí vyprostit se zpod těla mrtvého útočníka. „Co se tu stalo?“

    „Ten chlap… Já…Ty…Nevím“

    „Dobře, uklidni se, klid. Hlavně dýchej a zhluboka.“

    Ema se několikrát nadechla a začala si mnout bolavý krk. „Co tady děláš?“

    „Krom toho, že ti zachraňuju život?“

    „Děkuju,“ špitla Ema a sklopila zrak. „Nechci si představit, co by se stalo, kdyby ses tu neobjevila.“

    „Nemáš zač. Popravdě jsem si vzpomněla, že jsme se nedomluvily, kdy tě mám zítra vyzvednout, a tak jsem šla zpátky,“ řekla Lucile a vytáhla telefon, „Zavolám chlapům na stanici, aby sem přijeli.“

    Ema zírala na mrtvolu potetovaného muže u svých nohou. Znovu si přehrávala okamžiky, které se odehrály jen před pár vteřinami. Adrenalin postupně vyprchával a doktorka začínala pociťovat únavu společně s bolestí. Rukou si přejela po tváři. V místě, kam ji motorkář během zápasu udeřil, se pomalu vytvářel otok.

    „Naši lidi tu budou během chvilky,“ řekla Lucile a schovala mobil do kabelky. „Můžu ti nějak pomoct?“

    Ema zavrtěla hlavou a začala brečet. „Hlavně nikam nechoď prosím.“

    Poručík si sedla na zem vedle doktorky a konejšivě ji objala kolem ramen. „Neboj se, budu tady.“
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.