Hodinář

petrhpetrh Komentářů: 6
upraveno 13. listopad 2015 v Povídky
Hodinářství je těžká práce. Musíte mít velkou trpělivost a dobré oko, abyste se dokázali celé dny vrtat v malých součástkách hodinového strojku. Touto prací se živím už přes čtyřicet let v malém obchodě, který stojí v Římě na rohu ulic Via della Vite a Via del Corso a zdědil jsem ho po svém otci. Dveře se tady zrovna netrhnou, a tak příliš nevydělám, ale stačí to aspoň na jídlo, oblečení a občasnou návštěvu kina. Do kina nechodím kvůli filmům, spíše si zavzpomínat na svou ženu, Lauru. Zemřela před deseti lety. Ach, jak byla krásná. Blonďaté kadeřavé vlasy, modré oči, plné rty. Ale hlavně to byla nejhodnější žena na světě.  Všechno mi tolerovala, starala se o mně, jako bych byl její dítě. Prostě ztělesněný anděl. Od té doby jsem neměl jinou, nedokázal bych to. Cítil jsem se na dně. Jako starý koráb na dně oceánu. Neměl jsem ženu, peněz málo a žádné přátele. I když jeden by tu přece byl.

Panovalo obvyklé letní poledne v Římě. Vzduch byl suchý a horký a po rozpálených chodnících se pohybovali pouze turisté, protože většina místních se chystala na oběd, ať už s rodinou nebo s přáteli. V tu dobu i já, odložím práci a jdu se najíst do bytu, který mám ve stejném domě, v patře nad obchodem. Zrovna jsem se chystal stáhnout roletu a zavřít, když se ve dveřích objevil Fernando. Ano, to je on, můj jediný přítel. Muž vysoké postavy, štíhlý, možná až moc, obličej snědé barvy s rysy filmové hvězdy, vlasy černými jako uhel, a když mluvil, byl slyšet jeho silný toskánský přízvuk.

„Buď zdráv Vincenzo.“ pozdravil mě a protáhl svůj úsměv od ucha k uchu. „Kam se chystáš?“ otázal se vyčítavým tónem.

„Ahoj Fernando, jdu si dát nahoru oběd." a sám jsem cítil, jak znaveně to vyznělo.

„A nechceš jít radši na oběd se mnou? Samozřejmě platím já.“

„Jasně, moc rád, přece víš, že tvoje poznání bych nikdy neodmítl. " rázem jsem pocítil stav štěstí a nadšení a v očích jsem musel mít jiskru.

Zamkl jsem tedy dveře, zatáhl roletu a vydali jsme se na cestu. Dlouho jsme si nemohli vybrat, do jaké restaurace vlastně půjdeme. Znáte to, jeden chtěl jít tam, tomu druhému se tam nelíbilo, druhý chtěl jít zase tam, ale tam se zase nelíbí tomu prvnímu. Nakonec jsme se usadili v restauraci, která se nacházela v jedné z tichých ulic, jaké v Římě uvidíte zřídkakdy. Bylo patrné, že tento podnik otevřeli teprve nedávno. Nějaký muž lepil na skleněné dveře písmena, která měla pravděpodobně vytvořit název restaurace. Dům, ve kterém se nacházela, vypadal, že byl postaven v renesančním stylu. Zeptali jsme se tedy toho muže, zda již mají otevřeno, přitakal, že ano. Když jsme vstoupili dovnitř ovál nás příjemný chládek. Nikdo zde, kromě obsluhy a kuchaře, nebyl, a tak jsme si sedli ke stolu nejblíže u baru. V místnosti byly další čtyři stoly pro dva a dva stoly pro čtyři lidi. Zdi byli vymalovány světle zelenou barvou a visely na nich obrazy většinou s přírodními panoramaty. Prostorem se linula vůně leštidla na okna a špaget alla carbonara. Oba jsme si tedy pod vlivem smyslů objednali tyto těstoviny a já jsem si k tomu ještě přidal dušené hovězí s rajčaty.

Uprostřed jídla s jsem se Fernanda zeptal na otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou.

„Řekni mi, proč se vlastně se mnou scházíš, když by sis klidně mohl vyjít na skleničku s premiérem nebo mít jakoukoliv ženu, a místo toho se zdržuješ se mnou." Fernando byl totiž velice vlivný muž a měl také dost peněz, na to aby se dokázal prodrat do nejvyšších pater společenského žebříčku.

„Víš, někdy si taky potřebuju odpočinout, od těch snobů a nafoukaných paniček, který si myslí, že když maj peníze, můžou všechno. A ty si fajn chlap a vždycky si s tebou rád popovídám."

Když jsme dojedli, zeptal jsem se číšníka, zda náhodou nemají dnešní noviny, odvětil, ale nabídl mi noviny včerejší. Samozřejmě jsem se nic nového nedozvěděl, co byste také chtěli od včerejších novin. Mé oči se ale pozastavili na poslední stránce. Byli zde výsledky losování loterie. Zapomněl jsem se zmínit, že sázím, nijak jsem tomu nepropadl, ale občas zkusím štěstí. Když jsem tedy uviděl vylosovaná čísla, rychle jsem v kapse u kalhot nahmatal lístek s mojí sázkou. Nevěřil jsem. Z očí se mi začali pomalu spouštět slzy.

„Co se děje?“ ptal se nevěřícně Fernando

„Já vyhrál. Já vyhrál!“ opakoval jsem stále dokola

„A kolik, prosím tě?“ otázal se Fernando

„Teď se podrž. Osm.“ chvilku jsem mlčel „set milionů.“ vykřikl jsem a rázem jsem na něho skočil a objal ho.

Od té chvíle se můj život od základu změnil. Prodal jsem obchod s hodinami i byt a koupil si dům na Via Fedro. Měl dvě koupelny, čtyřil ložnice, bazén a odsud jste měli Řím jako na dlani. Vyházel jsem všechno oblečení a koupil si oblek, po kterém jsem vždycky toužil. Také jsem si koupil nové boty a k tomu zlaté hodinky. Jel jsem na týden do lázní a absolvoval jsem seskok padákem. Předtím jsem byl velice samotářský a scházel jsem se pouze s Fernandem, a najednou jsem měl asi dalších dvacet přátel! Lidé mě pozívali na různé večírky, firemní akce, prostě mě brali, že jsem "někdo". A já jsem to miloval. Miloval jsem to protože, předtím si mě nikdo nevážil, záviděl jsem lidem z vyšších vrstev společnosti. Záviděl jsem i Fernandovi, ale nikdy jsem to nedal najevo.

Asi měsíc po tom šťastném dni jsem si také našel druhou lásku mého života, Eriku. Měla černé vlasy, pleť opálenou do hněda a její oči měli taktéž ořechovou barvu. Byla štíhlá a nohy měla dlouhé jako modelka. Zamilovala se do mě na první pohled, mně to sice trvalo déle, ale zbožňoval jsem jí.

Prožívali jsme nádherný vztah. Troufám si říct, lepší než s mou první ženou. Jednoho dne ale řekla větu, která zničila náš vztah. Seděli jsme na terase před domem, měli už jsme v sobě pár skleniček a ona mi suše a s veškerou nafoukaností, kterou v sobě měla, řekla:

„ Víš, Vincenzo, nikdy jsem tě vlastně vůbec nemilovala, jsem s tebou jenom kvůli penězům."

„Zopakuj to!“ křikl jsem na ní a krev se ve mně začala vařit.

„Nikdy jsem tě nemilovala " a začala se posměšně smát.

Chytnul jsem jí za ruku, a co nejpevněji jí držel.

„Pusť mě.“ křikla a začala brečet.

Měl jsem na ní hrozný vztek. A neudržel jsem se. Praštil jsem jí prázdnou sklenicí od vína do obličeje. Sklenice se roztříštila a Erika se svalila na zem. Chtěla se zvednout. Šlápl jsem jí na záda, aby zůstala, tam kde je. Ze stolu jsem vzal nůž, kterým jsme si dosud krájeli parmazán, na kterém jsme si pochutnávali. Ona už si ale nepochutná na ničem. Zabodl jsem jí nůž do týlu, byla mrtvá. Odtáhl jsem jí za nohy do křoví a tam jí nechal. Nevěděl jsem co dělat. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem měl strach. Ne z policie, nebo vězení, ani že špatného svědomí. Byl to jiný strach. Strach sám ze sebe. Hodil jsem to za hlavu. Šel jsem si dát horkou sprchu a potom jsem šel spát.

Druhého dne se za mnou zastavil Fernando. Dali jsme si dvě šachové partie při šampaňském a potom jsme si vyšli na procházku. Byl krásný večer na konci října. Teploty už nedosahovali tak vysokých hodnot a vzduch byl dýchatelnější. Procházeli jsme zrovna nějakou temnou uličkou mezi špinavými panelovými domy, když se Fernando zastavil a řekl mi:

„Už dlouhou se ti to chystám říct, dobře mě poslouchej. Od té doby co si vyhrál, ses strašně změnil. Už nejsi takový pohodář jako dřív, ani se se mnou moc nebavíš. Jsi věčně mrzutej, to si předtím byl sice taky, ale aspoň se s tebou dalo bavit. Hodně ses změnil, doufám, že si z toho něco vezmeš, co jsem ti teď řekl.“ snažil se mi promlouvat do duše.

„Tak ty taky, myslel jsem, že jsme kamarádi, že mi to přeješ. Víš, že předtím jsem strašně živořil a skoro jsem neměl co do huby. Myslel jsem, že chceš, abych byl šťastný." a bylo to opět ve mně, ten samý pocit, jako včera, když mě naštvala Erika. Znovu se ve mně vařila krev a zatínal jsem pěsti.

„To já jsem taky doufal, že jsme kamarádi. Peníze ale evidentně dělaj s člověkem hodně."

Už jsem se neudržel. Dal jsem mu pěstí do břicha. Evidentně to nečekal. Pravý hák na lícní kost. Levý hák. Další rána na břicho. A byl na zemi. Ještě jsem do něj dvakrát kopl. Byl mrtvý, nebo ne? Neměl jsem čas to zjišťovat. Rozběhl jsem se zpátky domů. Ani jsem se nesvlékl a hned jsem zalezl do postele. V duchu jsem doufal, že se ráno vzbudím, a zjistím, že to byl všechno jenom sen. Ale nemohl jsem ani usnout. Byl jsem schovaný pod dekou a třásl jsem se. Nakonec se mi ale přece jenom podařilo zabrat.

Jak se říká ráno moudřejší večera, u mě to ale bylo ještě horší. Propadl jsem totální panice. „Co se to se mnou stalo?“ ptal jsem sám sebe. Vstal jsem z postele a došoural se do kuchyně. Vzal jsem nakouslou bagetu, která ležela na lince, a z lednice jsem vytáhl láhev se zbytky vína. S těmito dvěma "kamarády" jsem šel k nejbližšímu bankomatu. Vsunul jsem kreditku, rozhlédl se kolem sebe, jestli mě někdo nesleduje, naťukal pin a podíval jsem se, kolik mi zbývá na účtu. Následně mě chytil ještě větší amok, protože zůstatek účtu ukazoval pouze tisíc korun. Oběma rukama jsem se musel opřít o zeď domu. Málem jsem omdlel. Těžko se mi dýchalo. Když jsem se trochu uklidnil, vybral jsem tedy tu poslední tisícovku a vydal se neznámo kam.

Dlouho jsem bloudil městem od ulice k ulice, náměstí k náměstí, nakonec, když mě boleli nohy, jsem si sedl pod most Regina Margherita na břeh Tiberu. Sledoval jsem řeku, jak si líně teče, a kopnul jsem do sebe poslední kapku vína. Láhev jsem hodil do vody a nechal jí unášet proudem. S chutí jsem polkl poslední drobek bagety. Dlouho jsem se ho převaloval v puse, tušil jsem totiž, že to je možná poslední dobré jídlo, které jím. Vytáhl jsem z kapsy tisícovku, poslední, která mi zbyla z výhry. Z výhry, která mi změnila život. Z výhry, která změnila mě samého.  Uvědomil jsem si to ale příliš pozdě. „Hnusný prachy.“ zakřičel jsem tak silně, že mě museli slyšet i lidé kilometr odtud a hodil jsem bankovku do řeky. Uvědomil jsem si, že to je konec. Z boháče jsem se vrátil tam, kde jsem byl. Možná níž, než jsem byl. Teď už jsem neměl vůbec nic. Stal se ze mě bezdomovec, který bude bojovat o holý život.

 

O necelý rok později našli Vincenza mrtvého. Spáchal sebevraždu. Ležel před dveřmi svého bývalého obchodu s hodinami. Držel v ruce nůž a krvácel z hrudi. Pohřeb se konal ve stejný den, kdy vyhrál v loterii. Na pohřeb přišel jenom ten, který ho uspořádal. Ten, který měl k  Vincenzovi nejblíž a ten, který věděl, jaký doopravdy byl. Fernando. Jako jediný přišel vzdát hold muži, který býval skromný a vystačil si s málem. Ale podlehl kouzlu peněz a byl příkladem toho, že peníze kazí charakter. Když začali spouštět Vincenzovo rakev do připravené jámy, Fernandovi vytryskli slzy, když si začal promítat, co všechno s ním prožil. Stál tam, takhle další hodinu, dvě, až se začalo stmívat. Utřel si slzy a naposledy mávl na rozloučenou svému kamarádovi. Když procházel branou hřbitovu, otočil se, zamyslel a řekl: „Pestis in amicitia pecuniae cupiditas.“

 

 

 

 

 

Komentáře

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Ahoj, jsem rád, že jsi  po čase předložil k postřehům další povídku. Pořád je dost prostoru ke zlepšení (a to platí o nás všech), takže tady pár postřehů, které ti snad pomohou.

    Myšlenka na které je povídka vystavěná nabízí spoustu možností jak  jí uchopit a zpracovat. Ne nadarmo se říká, že  peníze dokážou změnit charakter člověka.

    Úvod mi přijde v porovnání s prostřední částí (kde bych sám za sebe očekával výrazněji a hlouběji popsanou proměnu charakteru ústřední postavy) dost rozvláčný. Úplný závěr s pohřbem je fajn.

    Obecně je ve tvé povídce dost patrná nevypsanost (ale to je vzhledem k věku naprosto logické, takže rozhodně neházej flintu do žita a v psaní pokračuj).
    Věty jsou místy krkolomné. Někde zbytečně popisné. (např. Ze stolu jsem vzal nůž, kterým jsme si dosud krájeli parmazán, na kterém jsme si pochutnávali)

    Taky pozor na čas v kterém vedeš vyprávění: Panovalo obvyklé... většina místních se chystala…  V tu dobu i já odložím práci a jdu… zrovna jsem se chystal…  - možná už tě trklo do očí, že ti tam nesedí - V tu dobu i já odložím práci a jdu. Správně by mělo být : V  tu dobu jsem i já odložil práci a vyrazil se najíst.

    Obecně mi nesedí ani výkřiky typu : Ach, jak byla krásná... nebo Ano, to je on, můj jediný přítel...

    Také pozor na posloupnost situace, aby dobře vyzněla.Nejdříve píše: Nakonec jsme se usadili v restauraci, která se nacházela v jedné z tichých ulic…  a o pár  řádků teprve vysvětluješ jak  k tomu došlo (a mě osobně tento způsob nesedl). Zeptali jsme se tedy toho muže, zda již mají otevřeno, přitakal, že ano… a tak jsme si sedli ke stolu nejblíže u baru….

    … zda náhodou nemají dnešní noviny, odvětil, ale nabídl mi noviny včerejší. - co odvětil? tady ti chybí část věty nebo přímá řeč.

    ... Lidé mě pozívali - lidé mě zvali

    Prožívali jsme nádherný vztah. Troufám si říct, lepší než s mou první ženou. Jednoho dne ale řekla větu, která zničila náš vztah. - opakuje se ti v těsné blízkosti - vztah

    A pak i logická posloupnost: Seděli jsme na terase před domem… Zabodl jsem jí nůž do týlu, byla mrtvá. Odtáhl jsem jí za nohy do křoví a tam jí nechal. - takže ji odtáhl do křoví před  barákem ve kterém žili? A byla to tedy terasa v přízemí, že to šlo provést? A co stopy krve?

    Nevím zda jsi nechával povídku odležet, ale mě se hodně  osvědčilo, text nechat dozrát. Po pár dnech ho znovu vzít, přečíst si jej  a proškrtat a doladit. Čtení doporučuji určitě i nahlas, odhalíš tím spoustu krkolomných  míst. Každopádně budu zvědav na  tvé další počiny. Ono totiž je naprosto pravdivé, že pokud chceš dobře psát, znamená to především hodně číst a stále psát a psát. :-)
  • petrhpetrh Komentářů: 6
    Moc děkuji za poznatky, budu se z nich snažit poučit. wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Mirek napsal asi všechno,  čeho jsem si v povídce všimnul i já. Jako nápad na povídku to bylo dobré, kulhá to zpracování, ale když se po čase k dílku vrátíš, uvidíš, co opravit a předělat. Pár hrubých chyb a krkolomná konstrukce vět, ty zatahají za uši.

    A hned dvě chyby v jedné větě - Když začali spouštět Vincenzovo rakev do připravené jámy, Fernandovi vytryskli slzy.  V celé povídce je spousta krátkých vět, následujících hned po sobě. To se dá uznat v nějaké akční povídce s nabitým dějem, ale tady to nesedí.

    A možná by to chtělo psát ze života a o věcech okolo sebe, přece jen, Itálie je dost vzdálená... Nicméně, italský hodinář asi na účtu nebude mít české koruny, jak se ti tu objevilo. 

    I mně se líbil konec, ale já se vždycky snažím zakončit něčím trochu překvapivým. Mysli i na čtenáře tvého dílka, který dočte a řekne si, a safra, tak ten závěr jsem nečekal, príma, že jsem to přečetl až do konce. A tady vlastně jeho přítel v poklidu odchází a jen tak si prohodí latinský citát. Neznalý čtenář si poví, co to má znamenat a buď začne pátrat po překladu, nebo mávne rukou a pomyslí si, a jéje, autor tady machruje. Trochu toho, co to bude číst, musíš potrápit, ale nakonec mu to všechno předložit v balíčku a zabalené...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • kristynka13kristynka13 Komentářů: 32
    Za prvé bych chtěla říci, že je to skvělý nápad, napsat povídku o takové (v podstatě všeobecně známé) věci, která se dá zpracovat na mnoho způsobů. Tvůj nápad nebyl špatný, ale jak už tu někdo napsal, chtělo by to podle mě více popsat změnu charakteru hlavního hrdiny. Také jsou v textu pasáže, kde nejsou všechny věci úplně jasné, chybí část věty, je tam několik pravopisných chyb nebo více překlepů na jednom místě.

    Celkově bych řekla, že nápad výborný a zpracování nadprůměrné(celkem dobré).

    Určitě budou tvé povídky čím dál lepší, pokud se poučíš (především z odbornějších komentářů, než je ten můj).

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.