HVĚZDA

Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
upraveno 29. říjen 2015 v Povídky
Tak jsem to Jerry přelouskal a pěkně se to četlo. Jako obvykle máš příjemně a lidsky postavený příběh a popis, díky kterému si scény dokážu hezky představit.
Trochu mi pocitově, tak nějak vyšuměl závěr. Ten mi úplně nesedl, jakoby mi tam něco chybělo.smile

A ještě pár konkrétních postřehů:

Ještě mi zahrozila prstem, aby mi bylo vše ještě jasnější. - tady jsi jen přehlédl 2x ještě laugh

V předsíni jsem vzal klíče z háčku a seběhl dolů po slabě vrzajících schodech. Taky jsme mohli ten byt mít trochu níž.  - tady mi úplně není jasné jak byl byt řešen, když měl vchodové dveře ústící do nějaké vstupní haly  a pak až se muselo po schodech do bytu. Tohle by mi sedělo do nějakého viktoriánského domu nebo domu jako takového, ve spojení s bytem a představou současných bytů mě to nutilo moc přemýšlet a zaseknout se (ale možná je to jen  můj problém :-) )

počínaje bříškem a konče jeho úsměvem a nakonec i obroučkami brýlí.  -  tady mi nesedí jak jsou dvě věci končící. Tak  úsměv nebo brýle? Ty brýle bych pak zohlednil např. v jiné větě…

Zíral jsem na něj nechápavě. O takovém úřadu jsem nikdy neslyšel, ale ten pán u dveří vypadal opravdu úřednicky a vážně. - sám za sebe bych asi zvažoval zda távat tu část : ale ten pán u dveří vypadal opravdu úřednicky a vážně. - takhle na mě totiž působil z již předchozích popisů.

 „Ambrož. Ale prosím, jen Ambrož, u nás se jmenujeme jen takhle. Jinak revident šesté hodnostní kategorie, ale to není důležité.“…. a o kus dále - ….. „Ne, já jsem úplně normální úředník šesté hodnostní třídy, sedím za psacím stolem a okolo sebe mám police a registratury. V mém referátu je právě písmeno B.“  - nejsem si jist jestli je nutné opakovat, že je úředník šesté hodnosti, asi by mi stačilo ve druhém případě jen, že je normální  úředník sedící za stolem.

Tak snad pár postřehů dopomůže k případnému doladění laugh

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 473
    Taky jsem si to s chutí početl a nějakou dobu už o tom přemýšlím. Pár drobností už uvedl Mirek, tak já si je dnes odpustím.

    Chtěl jsem tu napsat nějaké vyjádření, dojem... a po každé jsem to smazal, protože dneska mi to nejde a je to asi tím, že posledních pár týdnů jsem pod dost velkým stresem z práce. A tohle mi přijde jako takové zatahání za ruční brzdu, které potřebuju.

    Takže líbilo, dík a mám chuť si taky něco krátkého vystřihnout. V pátek jsem měl "milý" telefonický hovor na téma "Dobrý den, měl byste chviličku času na monitorovaný rozhovor? Už Vám dneska někdo řekl dobrou zprávu?..."

    Nastartovalo mě to tak, že jsem cítil tep v uších. Chudák ženská... A dostal jsem chuť se na tohle téma vyřádit.

    :0)
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Hezké, Jerry. Včera jsi mě mile potěšil. :-) 

    Mně se závěr líbí. Možná bych jen proškrtala pár příslovcí...
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, jsem rád za všechny připomínky a kritiku. Samozřejmě, dílko doladím a opravím, budiž mi omluvou, že jsem všechno napsal na jeden zátah přímo sem do fóra a nějak jsem si to po sobě ani pořádně nepřečetl. 

    Nicméně, jsem rád, že jsem ostatní psavce vyprovokoval k nějaké činnosti. V hlavě už mám něco dalšího.

    Willi, stres z práce, to znám velice dobře, ale osvědčilo se mi právě zasednout ke klávesnici a něco tvořit, ať už je to jakákoliv hloupost.

    Mirku, až mi vyjdou Sebrané spisy, určitě tě tam zmíním, máš na to oko, objevovat nelogičnosti, které já v zápalu inspirace prošvihnu.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    „Ty někoho čekáš?“ udiveně se mne zeptala moje žena z kuchyně a významně se podívala na nástěnné hodiny, které ukazovaly skoro půl osmé. Venku už byla dávno tma a já jsem opravdu nikoho nečekal. Zvonek nade dveřmi zazvonil znovu, tentokrát se mi zdálo, že poněkud netrpělivě.

    „Tak se tam běž podívat, ale nic nekupujeme, nic nechceme, všechno máme.“ Aby zdůraznila, jak vážně to myslí, ještě mi zahrozila prstem.

    V předsíni jsem vzal klíče z háčku a seběhl ze čtvrtého patra dolů po slabě vrzajících schodech. Taky jsme mohli ten byt mít trochu níž. Je to pěkné, mít krásný výhled na město, ale vyšlapávat několikrát denně skoro šedesát schodů v letitém činžáku, na to už nějak nejsme.

    Za domovními dveřmi stál menší, uctivě se usmívající pán. Hned na první pohled jsem si všimnul, že je na něm jaksi všechno kulaté, počínaje bříškem a konče jeho širokým úsměvem. Byl oblečen v poněkud obstarožním decentně proužkovaném obleku a pod ním vykukovala sněhobílá košile se stojáčkem a širokou kravatou, jakou nosil naposledy snad můj pradědeček. V ruce držel trochu oblýskanou koženou aktovku. Za skly starodávných brýlí trochu mžikaly nebesky modré oči a pod nosem měl výrazný, dragounsky nakroucený knírek se špičkami otočenými nahoru. Kulatý tvrdý klobouk, jaký nosili prvorepublikoví tajní policisté, smekl plynulým elegantním gestem. Vyhlížel prostě tak, jako kdyby sem omylem zabloudil z filmu Katakomby a hrál s Vlastou Burianem.

    „Promiňte, že vás obtěžuji takhle večer, ale během dne jsem vás nezastihl. Potřebujeme si jen něco ověřit.“

    Zamával mi před nosem jakýmsi zeleným průkazem.

    „Já jsem z Centrálního evidenčního úřadu lidských duší a je nutné si něco vyjasnit v naší evidenci…“

    Zíral jsem na něj nechápavě. O takovém úřadu jsem nikdy neslyšel, ale ten pán u dveří se tvářil opravdu oficiálně.

    Z aktovky vytáhl velikou a silnou knihu v tmavomodrých deskách, v rozích už trochu odřených častým používáním. Nalistoval stránku s kartonovou záložkou.

    „Tak, tady to máme. Takže, abyste tomu rozuměl, nějak nám tady vznikla jistá duplicita jmen, proto si potřebuji ověřit vaše nacionále. To víte, u nás v úřadu musí být pořádek.“

    Jel prstem po stránce a já se konečně dostal ke slovu.

    „Promiňte, pane…“

    „Ambrož. Ale prosím, jen Ambrož, u nás se jmenujeme jen takhle. Jinak revident šesté hodnostní kategorie, ale to není důležité.“

    „Dobrá, pane Ambroži, o vašem úřadu nic nevím, vědět nechci, a pokud je to nějaký žert, nepovedl se.“

    Pan Ambrož zvedl ruce v omluvném gestu a zamával knihou před mýma očima.

    „Drahý pane, my opravdu fungujeme a žert to dozajista není. Náš úřad je servisní organizací Nebe a Pekla, tady evidujeme všechny živé duše. Právě u nás určujeme jejich umístění podle toho, jak se chovali na světě, a zda mají v na svém kontu víc dobrých nebo špatných skutků.“

    Proč zrovna já musím narazit na nějakého šílence. Rozhlédl jsem se, jestli někde za rohem nevykukují moji rozesmátí přátelé.

    Pan Ambrož zavrtěl hlavou, až se mu buřinka na hlavě posunula k levému uchu.

    „Ne, já jsem úplně normální úředník, sedím za psacím stolem a okolo sebe mám police a registratury. V mém referátu je právě písmeno B.“

    „To chcete říci, že Nebe i Peklo nějak spolupracují?“ Přistoupil jsem na jeho hru, uvidíme, co se ještě dozvím.

    „Ale samozřejmě, jedno bez druhého by nemohlo existovat. To je jako tady na Zemi, dva provozy jedné továrny, jen šéfy máme dva. Pane, jen obyčejní lidé si vymysleli Peklo s kotli a pekelnými plameny, s chřestěním řetězů a úpěním hříšníků. A Nebe je podle vás plné bílých obláčků a andílků a radovánek. Věřte mi, není to tak, Peklo je o něco horší, ale také to není nic nepříjemného. Tady dole na vás jen pouštějí hrůzu, aby se lidé alespoň někdy něčeho báli.“

    Podíval se do knihy.

    „Ale abych vás nezdržoval. Vy se jmenujete Jiří Bernard, že?“

    Přikývl jsem.

    „Á, tady to máme. Jsou tu tři duše se stejným jménem, potřebujeme vás nějak odlišit. Můžete mi říci den, měsíc a rok vašeho narození?“ Jel prstem po jednom z řádků.

    „Podívejme, jeden Jiří Bernard je právě ve vyšetřovací vazbě, ten už se Peklu nevyhne. Ale není to váš příbuzný, buďte bez starosti. Takže, kdy že jste se narodil?“

    Řekl jsem mu datum. Spokojeně se usmál.

    „Hm, tady na tom řádku jste zaevidován vy, beze všech pochybností. Datum narození, to souhlasí, datum úmrtí… ale to pro vás zatím není důležité. A hleďme, vás přeřadili…“

    To mne začalo zajímat.

    „Kam mne mohl kdo přeřadit?“

    Pan Ambrož důležitě zvedl prst.

    „Víte, to se v jednotlivých případech dělá. Zaznamenávají se dobré a zlé skutky a určuje se, kam bude duše umístěna. Obvykle je to rozhodnutí neměnné, ale dá se samozřejmě upravit. Ve vašem případě vedení úřadu změnilo vaši cílovou destinaci a to docela nedávno…“ Zamyslel se.

    „Musel jste udělat nějaký dobrý skutek, natolik výrazný, že… Moment, podívám se.“

    Z aktovky vytáhl ještě příruční kroužkový blok, už také s viditelnými stopami pravidelného užívání. Zalistoval v něm.

    „Ale ano, už to vidím. Vám zemřela matka, že mám pravdu?“ Přikývl jsem.

    „Bylo jí přes devadesát.“

    „Ano, to vím, promiňte, nebudu vám vyslovovat upřímnou soustrast, protože vaše matka je teď na tom mnohem líp, než byla tady dole, na Zemi. A tady mám poznámku, že vy jste se o ni postaral v její nemoci až do konce. A to je podle předpisů dobrý skutek první kategorie. Ale jsem rád, že máme zase v evidenci pořádek. Promiňte, že jsem obtěžoval, ale bylo to nutné.“ Opět svým elegantním gestem nadzvedl klobouk.

    „Počkejte, pane Ambrož, ještě jednu otázku.“

    Návštěvník pomalu zaklapl svoji aktovku a smutně se usmál.

    „Já vím, co chcete vědět, ale to my nesmíme… Už jen to, že jsem se za vámi vypravil, je krajně neobvyklé.“

    Chvilku jsme stáli beze slova a já měl v hlavě veliký zmatek.

    „Pane Bernarde, můžete mi říci, jaké dvě barvy měla vaše matka nejradši?“

    Vzpomněl jsem si, že jsem ji snad nejčastěji vídával v modrém oblečení a že měla nejraději žluté květiny.

    „Modrou a žlutou…“

    Pan Ambrož pokýval hlavou a svoji aktovku chytil za vetché držadlo, obtočené několikrát lepící páskou.

     „Tak, já už budu opravdu muset jít. Máme toho poslední dobou nějak moc. Jestli chcete, podívejte se z balkonu někam směrem k věži radnice, až se vrátíte nahoru. A zkuste si při tom vzpomenout na něco příjemného, co jste spolu zažili. Mějte se hezky a přeji ještě dlouhá léta…“

    Otočil se a odcházel. Čekal jsem, že se otevře země, vyvalí se zápach síry, eventuálně odlet k nebesům na andělských křídlech nebo nějaký podobný efekt. Ale nic, vůbec nic se nestalo. Pan Ambrož pomalu odcházel prázdnou ulicí, na rohu se lehce uklonil, a pak ještě významně ukázal nahoru k temnému nebi. Najednou jsem byl sám na opuštěném chodníku.

    Ještě jednou jsem se rozhlédl, pak jsem pokrčil rameny a vracel se zpátky domů. Nakonec, byl to příjemný pán a kdoví, co to všechno mělo znamenat.

    „Kdo to byl, že jsi tam tak dlouho povídal. Podívala jsem se z balkónu. Odkdy chodí nějací úředníci takhle večer?“ Moje žena si mne prohlížela trochu podezřívavě.

    Mávnul jsem rukou.

    „Z magistrátu si potřebovali něco ověřit.“ Zakroutila hlavou.

    „Fakt? Magistrát pracuje i skoro v noci?“

    „Nevím, nic moc po mně nechtěl,“ řekl jsem roztržitě a s myšlenkami úplně někde jinde.

    „Hele, je ti něco, vypadáš divně…“ Moje žena zkoumavě pokrčila obočí.

    Mávnul jsem rukou.

    „Jsem v pořádku, jen jsem si na něco vzpomněl. Můžeš se mnou na chvíli na balkon?“ Zakroutila hlavou.

    „ A jsi si jistý, že se nic neděje a že třeba neusiluješ o můj život? Takový pád ze čtvrtého patra…“

    Zavrtěl jsem hlavou a otočil si ji k sobě.

    „Kdybych chtěl, tak bych si vymyslel něco elegantnějšího… Jen ti chci něco ukázat.“

    Byla krásná městská tma s nažloutlými pouličními světly a vzdáleným hlukem ulice. Na konec října bylo až neskutečné teplo a vítr, který jen lehce pofukoval, přinášel zvláštní a neurčitou vůni odkudsi zdaleka.

    „Je krásně, opravdu.“ Moje žena se zhluboka nadechla.

    „Voní to… A co jsi chtěl?“

    „Podívej se tamhle, k věži radnice.“ Obrátila se tam.

    A já jsem ve své mysli objevil dávnou příhodu z dětství. Bylo mi sedm, když jsem v zimě spadl do blátivého rybníka s tenkým ledem, a pak jsem v mokrém a přimrzajícím oblečení s pláčem běžel domů. A moje matka mne bez jediné výčitky přitiskla k sobě, honem mi strhala šaty, vrazila mne pod horkou sprchu a potom, když se mnou pod peřinou třásla zimnice, mi vyprávěla několik pohádek za sebou, až jsem usnul neklidným spánkem.

    „Nádhera,“ řekla moje žena. Hned vedle věže se rozsvítila veliká světle modrá hvězda, která pak pomalu přešla do jasně žluté barvy.

    „Zvláštní letadlo…“

    Ale já jsem věděl svoje. Díky, pane Ambroži…
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, šoupnul jsem sem upravenou povídku, určitě je to lepší, činil jsem podle Mirkových rad. Tu verzi na začátku jsem smáznul, aby se to nepletlo.

    Ještě pro Mirka, jak asi byl řešen ten dům, ve kterém se povídka odehrávala.smile

    Je to starý, čtyřpatrový činžák, pod střechou je byt s balkonem, ke kterému vedou už jen dřevěné schody. Když se dole po setmění zavírají domovní dveře, je nutno dojít dolů otevřít. Dole je něco jako malá chodbička s poštovními schránkami a domovními dveřmi, otvírajícími se do malé předzahrádky a pak do ulice. A tam u domovních zvonků stál pan Ambrož. Tak asi takhle...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak jsem Jerry přečetl upravenou podobu povídky a rozhodně to dočištění pomohlo.laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, vida, opravdu mi můžeš dělat literárního cizeléra, když se rozbují inspirace a myšlenky pádí rychleji než pravidla pravopisu a stylistiky... :-) Zmíním tě ve svých budoucích knihách...laugh 

    A za chvíli sem přihodím cosi dalšího...

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Je to velice milé, dokázal bych si to představit jako epizodku v nějaké sérii o nadpřirozených úřednících :)

    Nevím, jaká byla původní verze. Tahle je však vypracována čistě, nikde se mi nezadrhávaly oči (což jsem zjistil, že je u mě hlavní signál k tomu něco přepracovat - jakmile se několikrát vrátím očima ke stejnému místu při rychlém pročítání, už vím, že tam mám vždy nedostatky), a text mi plynul v hlavě společně s představami. Takže paráda, Jerry :)

    Líbí se mi tvůj styl psaní. Já mám našlapanou akci na co nejmenším rozsahu, kdežto ty pluješ poklidně jako vlnka na potůčku :) trochu mi to připomíná třeba skupinu Ayreon, ta je schopná napsat celé album o bakterii Helicobacter Pylori a stejně z toho vznikne majstrštyk jak po hudební, tak po textové stránce (ne, že by už takové album složili, nebo že bych tvé dílo přirovnával k té bakterii, nic lepšího mě zrovna nenapadlo).
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jejda, to je chvály... Je pravda, že původní verze chtěla lehce doladit, anžto jsem ji psal přímo načisto a nějak myšlenky letěly rychleji než stylistická pravidla. Ale Mirek mne poopravil a teď jsem rád, že mám úspěch. 

    Ono je to přece správné, že my všichni, co spolu mluvíme, abych parafrázoval pana Poláčka, máme odlišný styl psaní a vzájemně se respektujeme. Ty jsi zase dobrý v krátkých akčních věcech, které zase nesvedu já. A zkouším brousit do jiných žánrů, jestli mi to půjde. V tom je krása amatérského psaní. Pomalu zjišťuji, kde bych měl mít svoji parketu a kde se nejvíc vyřádím, nicméně, překvapit ostatní, to já rád...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • AdharaAdhara Komentářů: 64
    Nie je to zlé, ale ani ma to nejako zvlášť nezaujalo. Je to ten typ poviedky, čo by som prešla mlčaním, keby som nevedela, že mlčanie čitateľov autora zo všetkého najviac irituje. :-) Tak skúsim ešte niečo zhrnúť: dobre napísané, ale nijako zvlášť prevratné ani pútavé, a ten záver mi prišiel málinko patetický.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Vida, konečně někdo, kdo mne nechválí...

    Víš, ani v povídkách není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Píšu podle toho, jak to cítím, beru i takový názor, že to není poutavé a převratné.

    Nechci psát převratné věci, spíš něco jako relaxaci, pro sebe i pro čtenáře, který je se mnou naladěný na stejné vlně. V tom případě ani nečti moje předešlé povídky o čertech a jiných nadpřirozených bytostech, taky bys je přešla mlčením a nebavilo by tě to.

    Patetický závěr... Možná, ale já mám vždycky něco nakonec, co trochu překvapí, dobře nebo špatně. 

    Ale v každém případě díky za názor.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • AdharaAdhara Komentářů: 64
    Len dodávam, že tá chuť prejsť to mlčaním, nebola kvôli téme, proti tej nič nemám. Nerada začínam svoje hodnotenia tu tak pesimisticky, ale nemôžem si pomôcť, som náročný čitateľ. :-)
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Adhara: Já myslím, že to je naprosto v pořádku :-) Vždyť by byla nuda, kdybychom všichni měli na vše stejný pohled. :-) A náročný čtenář je pro zpětnou vazbu fajn. :-)

    A navíc, každý z nás se má ještě kde zlepšovat, vypisovat se a učit se . :-) Vždyť je to nekončící proces... :-)

    Také mnohdy nemusí sednout téma nebo celkově styl jakým je to napsáno, myšlenka apod. Těch faktorů je  spousta...

    Navíc myslím, že každý najde i spoustu příkladů, kdy mnozí jsou z nějaké knihy nadšeni a jiní z té stejné přinejmenším rozpačití.

    A ani u jednoho autora nesedne vždy vše. :-) Např. nyní čtu povídkovou sbírku Desátého prosince (George Saunders) a u některých povídek jsem nadšen, u jiných si říkám a to bylo jako co?
  • kristynka13kristynka13 Komentářů: 32
    Povídku jsem četla jen v upravené verzi a musím říct, že je to bomba. Vážně, skvělý nápad, suprově napsané, dobře se to četlo... 

    Mám ráda povídky, kde je alespoň trochu nadpřirozena. A když na nějaké takové téma napíše povídku autor, jako jseš ty, nemůže dle mého názoru vzniknout povídka špatná. Samozřejmě je každý čtenář jiný a každý na to může mít svůj názor. (Někdo je více náročný, někdo méně - poslední dobou se mi zdá, že patřím spíš do té druhé skupiny :D)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Díky za chválu... laughPotěší to. A ostatní mí přátelé tady na fóru vědí, že o nadpřirozenu a podobných věcech píšu moc rád. Taky jsem tady na fórum už uložil nějaké podobné povídky. 

    A opravdu, napsat vědomě špatnou povídku, to je docela umění, jednou jsme tady pořádali jakýsi workshop s tématem Stupidní povídka. A není to vůbec nic jednoduchého.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.