Bartonička 2015 - workshop

MarketaRMarketaR Komentářů: 699
upraveno 27. srpen 2017 v Srazy, soutěže a setkání
Tady je můj výtvor. Dle domluvy jsem ho nijak neupravovala. ;)

 

„Když nám doneseš lucernu z výlohy toho opuštěnýho starožitnictví, pak ti tohle vrátíme,“ řekli a jeden z nich mu posměšně mával před obličejem jeho školním batohem.

Tom ten batoh musel dostat zpátky. Táta by zuřil, kdyby přišel domů bez něj, co ho ale trápilo víc, bylo, že mezi učebnicemi a sešity se ukrývalo něco, o co by přišel jen velice nerad. Když mu to máma v nemocnici předávala, zašeptala: „Buď statečný. Jako nebelvírští, jsi přece jedním z nich.“ A tehdy ji viděl naposledy, zbyla mu po ní jen ta slova a odznak Nebelvíru, červený a zlatý se řvoucím lvem uprostřed.

Jenže jak můžete být statečný, když víte, že už svou maminku nikdy neuvidíte, a když se musíte v noci vloupat do starožitnictví, ve kterém bezpochyby straší? Kde sebrat odvahu, když stojíte proti partě starších kluků, kteří potají kouří na nárožích a pokaždé vás dohoní na těch svých dlouhých nohách, smějí se, když se roztřesete a když vám z úst unikne vyděšené zakvičení, rozchechtají se ještě víc. Tom neměl ani tušení, kde se taková odvaha hledá.

Nemyslel si, že má na výběr. Ani výprask od táty nebo všechna strašidla na světě by nebyla horší než život bez nebelvírského odznaku.

Když se ploužil k tomu zchátralému obchůdku a výsměch starších kluků mu pomalu odezníval za zády, už byla skoro tma. Všichni ve městě věděli, že když se setmí, ve starožitnictví na rohu Květenové ulice začíná strašit. Lidé odtamtud slýchávali divné zvuky a ta stará lucerna, přesně ta, kterou má Tom ukrást, někdy plápolala ohnivým světlem, i když ji neměl kdo zažehnout. Povídalo se také o stínech, co se tam za zaprášenou výlohou s všelijakým haraburdím pohybovaly, i o všem tom strašlivém, co se přihodilo těm, kdo se tam odvážil vkročit.

Tomovi bušilo srdce tak úporně, až měl pocit, že mu to zlomí žebra. Bylo mu sice teprve osm, ale i tak tušil, že je přesně tam, kde by být neměl. Přesto došel až k rezavým mřížím, za kterými se skrývaly grafiti počmárané dveře. Obrovský zámek, větší než obě jeho pěsti, mu prozrazoval, že civilizovanou cestou se dovnitř nedostane. Zkusmo s ním zacloumal a k jeho překvapení to v zámku zaskřípalo a celá ta masivní věc mu zůstala v ruce.

Mříž hrozivě zavyla a všechny pavučiny na ní se roztřásly, když ji pomalu otevřel. Vzal za kliku a napůl zadoufal, že bude zamčeno. Nebylo.

Teprve až vešel dovnitř, došlo mu, že tam není sám. V mdlém světle, které sem pronikalo z ulice, spatřil stín. A ten stín se hýbal a Tom věděl, že hledí přímo na něj.

„Promiňte,“ vykoktal. „Já jen…“

Stín se znovu pohnul. Zaznělo cosi, co připomínalo prasknutí suché větvičky nebo lusknutí prstů a starožitnictví osvětlil skákavý plamínek. Stín, který už nebyl stínem ale člověkem z masa a kostí, držel ten ohýnek v dlani. Tom pohlédl do vrásčité tváře lemované rozcuchanými vlasy.

„Vy nejste strašidlo,“ řekl Tom, ale ani trochu se mu neulevilo. Máma mu vždycky říkala, že někteří lidé jsou mnohem nebezpečnější než strašidla.

Ten někdo se nadechl, ale nestihl nic říct. Plamen mu totiž vypadl z ruky a teď plápolavě poblikával na podlaze.

„Oj,“ řekl stín. „Ta zatracená věc mi vždycky proklouzne mezi prsty!“

Tom užasle sledoval, jak se ze tmy natáhly ruce a ohýnek se opět vznášel ve vzduchu před ním.

„Vezmi si ho, nepálí to,“ řekl stín chraptivě a podal Tomovi to, co považoval za kouzelný plamen. Opravdu to nepálilo. Jen mu to nevinně leželo v dlani a poblikávalo.

„Kdo jste?“ zeptal se Tom. „A co děláte tady?“

„Já jsem, chlapče, kouzelník,“ prohlásil stín. „Nebo jsem jím aspoň býval. Teď už nejsem nikým. A tady tohle je místo, kam chodím spát, když je na ulici zima.“

„Já vás znám!“ vyhrkl najednou Tom, když si uvědomil, že mužovu tvář poznává. Vídal ji často na cestě ze školy. Mnohdy na něj zírala v uličce u supermarketu, kam se Tom utíkal schovat, když měl štěstí a dokázal starším klukům utéct.

Kouzelník přikývl, možná Toma také poznal.

„Takže tady vy bydlíte?“

„Jo. Ti lidi, kterým to tu patřilo, jsou dávno pryč, a já zjistil, že zámek na dveřích už to má dávno za sebou. A tak tady přespávám. Byl bych ale rád, kdybys o tom pomlčel. Neřekneš to nikomu, že ne? Já bych pak neměl kam jít.“

Tom zavrtěl hlavou. Ani si nevšiml, že už nemá strach. Kouzelník sice vypadal jako ti, kterým Tomův táta říkal pobudové, ale vůbec nevypadal nebezpečně. „Takže vy jste tu celou dobu strašil?“

Kouzelník na to nic neřekl. „Co tu vlastně děláš ty?“ zeptal se.

Tom mu pověděl o nebelvírském odznaku a o mamince i o těch starších klucích, kteří mu jeho batoh vrátí výměnou za strašidelnou lucernu.

Kouzelník pak dlouho mlčel. Kouzelný plamínek mezi nimi svítivě poskakoval a vrhal světlo na zaprášené police.

Tom nakonec nevydržel být zticha. „Takže vy jste kouzelník? A ukážete mi kouzlo?“

„Už jsem ti jedno ukázal,“ odpověděl muž ze stínu.

„Ale to je jen trik. Tohle přece není žádný oheň,“ namítl Tom. „A navíc se vám to moc nepovedlo.“

„Už jsem vyšel ze cviku,“ zabručel kouzelník.

„Prosím, já jsem to tak nemyslel. To další kouzlo se vám určitě povede.“

Kouzelník zmizel ve tmě, a když se znovu objevil, držel v ruce balíček karet. „Vyber si nějakou kartu a neříkej mi, která to je,“ vyzval Toma. Rozložil karty do širokého vějíře a Tom si je v šeru prohlédl. Vybral si srdcovou sedmu, ale nakonec k ní přidal ještě pikového krále.

Kouzelník pak dramaticky karty promíchal, i když trochu neobratně, protože se mu třásly ruce. Jednou či dvakrát mu nějaká karta upadla na zem, on si toho ale nevšímal. Nakonec provedl pár dalších kostrbatých manévrů a vytáhl z balíčku dvě karty. Srdcovou sedmu a hned poté pikového krále. „Říkal jsem, aby sis vybral jen jednu kartu, ne dvě,“ řekl.

„To bylo super, pane kouzelníku,“ zajásal Tom. „Ale proč už neděláte kouzla?“

„Protože lidi už na kouzla nevěří. Ani já ne.“

„Ale vždyť jste mi jedno právě teď ukázal! A mně se moc líbilo. Já na kouzla věřím, maminka mi totiž vždycky říkala, že existují a taky že až půjdu na školu čar a kouzel, tak budu patřit do Nebelvíru. Ukážete mi další kouzlo?“

Kouzelník neodpověděl. „Musíš se jim postavit,“ řekl nakonec. „Já ty kluky vídám, vím, o kom je řeč. Hází po mně odpadky a špačky od cigaret.“

„A vy zase musíte začít vystupovat. Lidi by nikdy neměli přestat věřit na kouzla. To taky říkávala maminka.“

Chvíli na sebe hleděli, dokud kouzelník znovu nepromluvil. „Mně už není pomoci, zato tobě ano. Někdy ti v životě prostě ujede vlak a ten můj už je tak daleko, že ho nikdy nedohoním. Udělal jsem až příliš mnoho hloupostí a až příliš mnoha lidem jsem ublížil. Ale ty máš šanci a musíš se s ní poprat. Tu lucernu si vezmi, dej ji těm spratkům a vezmi si zpátky svůj odznak. A pak běž rovnou za tátou a všechno mu o nich pověz.“

„To nemůžu. Táta by řekl, že jsem zbabělec,“ řekl Tom a sklopil hlavu. „A tu lucernu si od vás vezmu, ale pod jednou podmínkou.“

„Myslím, že zrovna nejsi v situaci, kdy bys mohl klást podmínky.“

Tom ho ignoroval. „Vezmu si ji od vás, když mi slíbíte, že znovu začnete trénovat kouzla a když mi dovolíte, abych vám pomáhal při představení. Protože mamka říkala, že nebelvírský odznak si zaslouží jen ten, kdo se nebojí bát a postavit se tomu.“

Kouzelník opět dlouze mlčel a znovu se ukryl ve stínu, aby Tom neviděl jeho tvář. „Dobře, ale podmínky tu budu klást já,“ řekl. „Uspořádáme jedno velký představení, ale bude to speciální show jen pro některý lidi. Ty mi s tím pomůžeš, protože bez tebe bych to nezvládl. A tuhle lucernu si vezmeme s sebou.“ Ozval se rámus, jako by se celé starožitnictví mělo každou chvíli sesypat, a pak kouzelník ještě dodal: „A potřebujeme ještě tyhle pláště, toto a ještě tohle.“

Naložil to všechno do Tomovy náruče a vysvětlil mu celý plán.

Ten večer strašilo ve starožitnictví tak jako nikdy předtím. Starší kluci, kteří se skrývali za rohem domu, nakonec ztichli, když si uvědomili, kam Toma poslali. A když v tom prokletém obchodě nastalo zlověstné ticho a Tomův křik konečně utichl, strach jim zavelel k útěku. Jenže v té chvíli se otevřely dveře starožitnictví a vyběhl z nich Tom s lucernou v ruce. Vypadal celý potrhaný a na oblečení se mu lesklo cosi, co zlověstně připomínalo skvrny od krve. Kluci na něj ani nepočkali, nechali jeho batoh válet se na zemi a s klením utekli.

A Tom, který nalezl svou odvahu, jen batoh sebral, připnul si nebelvírský odznak na prsa, zamával kouzelníkovi a vydal se domů.

Komentáře

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak a tady je můj kousek vytvořen na Bartoničce.

     

    Prach jsi a v prach se obrátíš. Stálo na mosazné ceduli ve vchodu do starožitnictví.

    „Je tady někdo?“ špitl chlapec téměř neslyšně. Nestál o odpověď. Měl přinést jen důkaz, že se odvážil do ztemnělých místností prastarého domu. Kdysi to bylo vyhlášené starožitnictví, ale dnes? Opuštěný obchod, který nezapadal do okolní zástavby. Kaz v řadě čistě omítnutých fasád. Dům opředen neuvěřitelnými báchorkami, mrazivými příběhy, které se vykládaly již v dobách, kdy jeho rodiče byli dětmi.

    Hoch se snažil překonat mrazení v zátylku. Na sucho polkl a udělal další krok do útrob domu.

    Byla to hloupá sázka, neměl se nechat vyhecovat. Když se teď ale otočí a vrátí, bude všem klukům pro smích, pořád bude jen „malý posera“, jak mu se smíchem říkával Petr, nepsaný vůdce party.

    Tentokrát se ale nechtěl nechat zahanbit. Ještě budou zírat, říkal si. Vytře jim zrak. Nikdo z nich nevěřil, že by se „malý posera“ mohl k domu vůbec přiblížit. A odvážit se dovnitř? Tomu se všichni jen smáli, vždyť ani nejstatečnější kluci v partě neměli dost kuráže do domu vstoupit.

    Je to jen opuštěný obchod. Dodával si chlapec odvahy. Je tu jen staré, nepotřebné harampádí s nánosem prachu. Pár starých skříní a vetchých pohovek. Nic strašidelného.

    Pomalu postupoval dál a očima bloudil po místnosti, hledal, co by šlo odnést. Za chvíli mu hromady nábytku připadaly jako nekonečné bludiště, přestože z venku se zdálo, že obchůdek není nikterak velký.

    Už to chtěl vzdát, venku se zatáhlo a nebude trvat dlouho a jistě začne pršet. Zmoknout bylo to poslední, po čem toužil. Byl zklamaný, že neobjevil nic malého, co by byl schopen s sebou vzít. Jen samé skříně, obrovské hodiny, křesla a stoly a žádný pitomý svícen nebo něco podobného. Povzdechl si a oči se mu rozšířily úžasem. Jak to, že si toho nevšiml dřív?! Za hromadou židlí, na masivním mahagonovém stole ležely kapesní hodinky, zlaté víčko se lesklo v potemnělé místnosti.

    „Tak tomu říkám úlovek,“ zamířil ke stolu. Ve spěchu jednu z židlí nechtě převrhl, vyřezávané opěradlo udeřilo do podlahy a rozvířilo prach. Když dozněla dutá rána, ozval se šelestivý hlas.

    „Opatrně chlapče, ať nic nerozbiješ.“

    Chlapec hrůzou ztuhl. Kolena se mu rozklepala. Až doteď si nikoho nevšiml. Zíral vyděšeně na starce ve smokingu. Ještě před chvílí tam nikdo nebyl. Na to by mohl přísahat.

    „Já, já... nechtěl,“ vykoktal.

    „Neboj se, chlapče,“ začal se stařec zvedat. „Proslulý kouzelník Valeri, jméno mé.“ uklonil se toporně a teatrálně při tom smekl klobouk. Pohyb paže byl však příliš prudký nebo prsty příliš slabé a klobouk odletěl mezi křesílka. Stařík se nespokojeně ušklíbl, ale pak jen mávl rukou a nechal klobouk kloboukem.

    „Roman Chaloupka,“ vypadlo z chlapce. Přišlo mu najednou vhodné se představit.

    Kouzelník se usmál. „Chceš vidět kouzlo?“

    „Na kouzla nevěřím, jsou to jen triky.“

    „Když myslíš, chlapče? Když myslíš...“

    To už se ale ve zvrásněné dlani objevila červená kulička. Kouzelník ji ukázal chlapci, pak se rozhlédl, jakoby kuličku chtěl ukázat i neviditelnému publiku. Načež dlaň zavřel. Druhou rukou významně nad sevřenými prsty zakroužil, a když dlaň uvolnil, kulička byla pryč.

    „To se mu povedlo,“ pomyslel si Roman.

    V tu chvíli ale kulička vyklouzla z kouzelníkova rukávu a s bouchnutím dopadla na zem. Rozhostilo se trapné ticho.

    „No, vždyť sem to říkal. Triky.“

    Stařík se zlomeně sesunul do křesílka.

    „Odložili mě tady, jako nepotřebné zboží, rekvizitu, o kterou není zájem. Starožitnost z dávných dob, aby na mě každý zapomněl.“

    Pokud byl i dříve tak nemotorný jak se zdálo, chlapec se nedivil. Kdo by stál místo ovací o ostudu. Nahlas však nic neřekl.

    A pak se stařec rozvykládal, vzpomínal na doby, kdy se mu dařilo, kdy se lidé rvali o lístky na jeho vystoupení. Bylo to dávno. Čím déle Roman poslouchal, tím více ho opouštěl strach a přišlo mu starce líto.

    Vždyť je to jen opuštěný vysloužilý kouzelník. Nezbylo mu nic, ani stín dávné slávy. Všichni na něj zapomněli. Byl na něj žalostný pohled.

    „Mohu vám nějak pomoct?“ vyklouzlo chlapci.

    Kouzelník tupě zíral na podlahu. Mlčel. Byl asi nejvyšší čas se nepozorovaně vyplížit.

    „Možná by se něco našlo. Pomož mi prosím na čerstvý vzduch, roky jsem nikde nebyl a bez pomoci nikam nedojdu.“

    Roman zaváhal, ale nakonec došel ke starci a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát. Do ruky se mu zaryly kostnaté prsty a stařec se k němu naklonil s divokým výrazem dravce. Od úst se mu náhle linuly provazce mlhy připomínající chapadla chobotnice. Začala Romana omotávat a svírat. S hrůzou zjistil, že se nemůže hnout. Údy mu začaly dřevěnět, ústa se otevřela v němém výkřiku. Kouzelník se usmíval, vracela se mu do tváří barva. Vrásky mizely, kluk byl stále popelavější a stařec mládl.

    Na podlahu se snesla hromádka prachu a kouzelník se protáhl, jakoby se probudil z předlouhého spánku.
  • williwilli Komentářů: 473
    Taky se přidávám se svou troškou do mlýna...

     

    „Mohl bys mi říct, jak si se sem dostal!“

    Kornel vztekle praštil svazkem jakýchsi starých papírů o stůl, až se zvedl oblak prachu. Návštěvám už dávno odvykl. Přísně hleděl na kluka, kterému se leknutím málem podlomila kolena. Pravda, při pohledu na rozzuřeného kouzelníka, držitele Merlinova stříbrného řádu, by se zastavilo srdce i mnohem silnějším povahám.

    „Já... já...“ Kluk polknul na prázdno a cítil, jak mu naskakuje husí kůže na zádech.

    „Jo, ty!“ Kornel pomalu obešel stůl a nespouštěl z něj zrak. Zpod zrzavé kštice na něj zíral pár do široka otevřených hnědých očí, mezi kterými seděl pihatý pršinos, a celek rámovaly do ruda rozpálené odstávající uši.

    „Myslel jsem, že tu nikdo není. Potřeboval jsem ten svícen...“

    „Jaký svíc... Ty si mi tu ukradl cínový svícen! Víš vůbec, jakou má cenu?“ V Kornelovi teď doslova bouchly saze. Taková drzost! Nejradši by kluka okamžitě proměnil v ropuchu. Při té představě ho dokonce prolnul sladký pocit pomstychtivosti. Zároveň si ovšem uvědomil, že ho proměnit nemůže, jelikož svou kouzelnickou hůlku viděl naposledy minulý týden. A i kdyby se rozkrájel, nemohl si vzpomenout, kde to bylo.

    „Ale já opravdu myslel, že je to tu opuštěné. Chodím se sem dívat přes okna a nikdy tu nikdo nebyl!“ Kluk jakoby naráz ztratil strach a nasupeně se postavil tomu protivnému dědkovi. Tenhle opuštěný a zaprášený krám byl jeho objev a nehodlal se ho vzdát. „A svícen jsem neukradl! Potřebuju ho půjčit do školy.“

    „Půjčit do školy?“ Kornel zalapal po dechu. „Děláš si ze mě legraci?“

    „Nedělám! Budeme hrát divadlo. Sháněli jsme svícen pro Bílou paní. Vzpomněl jsem si, že jsem tu něco podobného viděl na polici.“

    Kornel si složil ruce za záda a mrzutě kluka obcházel. Nebude to s ním jednoduché. „Kudy jsi sem vlezl?“

    „Nevlezl, otevřel jsem si dveře. Nebylo zamčeno.“

    Kdyby teď polil Kornela studenou vodou, nemělo by to jiný účinek. Leknutí jím projelo tak, že se naráz zapomněl mračit. Jedna ruka mu samovolně vjela do vousů a druhá do zbytku vlasů na temeni. Celý se otřásl.

    „No, občas zapomenu zamknout. Vůbec poslední dobou dost zapomínám...“ Rychle se podrbal a už mnohem mírnějším hlasem pokračoval, „ale to tě vůbec neopravňuje vlézt mi sem a brát mi moje věci!“

    „Říkám vám, že jsem myslel, že je to tu úplně opuštěné. Nenapadlo mne, že by sem ještě někdo chodil. Ale je tu spousta zajímavých věcí.“ Kluk mezi řečí postavil na stůl svícen, který svíral oběma rukama za zády a vzal do ruky velkou mušli z police před sebou.

    „Třeba tahle věc. Když jsem se na ni díval přes okno, vypadala stejně, jako mušle přivezená z dovolené. Ale když jsem si jí před chvilkou zkoušel dát na ucho, místo šumění moře jsou z ní slyšet nějaké vzdálené hlasy.“ Položil mušli zpět a vzal do ruky knihu v kožených deskách, která ležela hned vedle.

    „Zkoušel jsem jí číst, ale je napsaná cizím jazykem. Jsou v ní kresby rostlin, které neznám. Přitom celá voní po nějakém koření.“

    Kornel kluka poslouchal a jeho zlost se pomalu měnila ve zvědavost. „A nic z toho sis nechtěl odnést?“

    „Ne, přišel jsem si půjčit jen ten svícen. Pak bych ho zase vrátil. Myslím, že ty věci patří k sobě.“ Kluk zamyšleně položil knihu zpět na polici. „Co je to za místo? Vy jste tu pracoval?“

    „Posaď se,“ Kornel ukázal na temně rudé polstrované křeslo v rohu místnosti a sám si sedl do druhého, „ty asi opravdu nebudeš zloděj.“ Kluk se zamračil, ale Kornel ho odbyl mávnutím ruky. „Byl to můj obchod. Je to trochu zvláštní starožitnictví, které se týká už zapomenutého způsobu života. Nevím, jestli bys mu rozuměl.“

    Starý kouzelník chvíli pozoroval kluka, který se s úžasem rozhlížel po stěnách bývalého obchodu obložených knihami v polorozpadlých vazbách a starými předměty, u kterých se někdy těžko dalo i jen hádat, k čemu sloužily. Teď se jeho zrak zastavil na kovové nádobě plné tužek a starodávných plnicích per.

    „Ten svícen by ti asi moc neposloužil. Má poněkud zvláštní použití, jako všechno tady.“

    Kluk se pomalu zvedl z křesla a došel k nádobě s psacími potřebami. „Nepotřebujeme, aby svítil, ale kdyby jo, tak bych k tomu asi musel mít ještě něco jiného, než jen svíčku a zápalky, že?“

    Kornel se nervózně zavrtěl v křesle. Ten kluk se mu začal zamlouvat, ale pořád si nebyl jistý tím, co si o něm má myslet. „No, a co bys tak řekl, že by to mělo být?“

    Kluk sáhnul do nádoby a vzápětí mu cosi s úsměvem podal. „A co třeba tohle?“

    Ten večer se Kornel třikrát vrátil a vzal za kliku bývalého obchodu, aby se přesvědčil, že je zamčeno, než konečně odešel domů. V kapse svíral ztracenou hůlku a přemýšlel o zrzavém klukovi, který si od něj půjčil cínový svícen.

    Cítil radost u srdce, jako každý mistr, který konečně našel svého učně.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrá, to jste se do toho pustili zhurta... Já myslel že budu první... :-) Tak tady je taky to moje dílko.

     

    Ten dům naproti vypadal smutně a nepřístupně. Ale právě proto jej podivným způsobem přitahoval už od toho deštivého podzimního dne, kdy si jej ten cizí muž se ženou vyzvedli v kanceláři ředitele ústavu.

    Oba se k němu chovali hezky, ale přece jen, nebyli to jeho rodiče…

    V protějším domě si kdysi kdosi zařídil obchod. Ale už hodně dávno jej opustil, v téhle tiché čtvrti města se zákazníci příliš nehrnuli.

     Do ulice zívaly jen dvě prázdné výlohy se zaprášenými stojany a zamřížované dveře s rezavým visacím zámkem už dlouhou dobu nikdo neotevřel.

    Každý den okolo toho zvláštního místa chodil ze školy a představoval si, jaká tajemství se schovávají za osleplými skly, a kde je asi dnes ten, kdo každé ráno odemykal vchodové dveře a s úsměvem vítal svoje první zákazníky.

    Ani muž, ani žena mu na jeho otázky odpovídali jen úsměvem a vrtěním hlavy. O to víc chtěl přijít na kloub tomu tajemství, které měl skoro přímo před očima.

    Podzimní dny se zkracovaly a jednoho dne na město napadl první sníh. Ale smutný obchod naproti zůstával stále bez života, jako by se právě v tom místě zastavil čas.

    Na ulicích se začali objevovat lidé s balíčky, zabalenými do vánočního papíru a blížící se vánoční svátky snad způsobily, že se i cizí lidé na sebe dovedli alespoň trochu usmívat.

    A na Štědrý den odpoledne, kdy oba jeho pěstouni měli hodně práce, se chlapec rozhodl prozkoumat to tajemství protějšího domu. Teple se oblékl, do kapsy kabátu si uložil svoji kapesní svítilnu a tiše se vytratil z bytu na ulici.

    Prošel klenutým portálem a najednou se před ním objevil velký prázdný dvůr mezi domy. Zvláštní místo… Rozhlédl se okolo a pak to uviděl. Malé, pootevřené okénko.

    Rozhodl se v okamžiku. U jednoho z přístřešků, kde místní obyvatelé skladovali věci, které se jim nehodily do domácností, našel prázdnou bednu. Přistavil ji pod pootevřené okénko a dostat se dovnitř bylo už snadné. Ne náhodou mu učitel tělocviku říkal, že by se se svým pružným tělem uživil i v cirkusu…

    Uvnitř bylo šero a překvapivě teplo. Seskočil z okenního parapetu a dopadl na jakýsi silný koberec. Svítilna v kapse tupě zaharašila. Vytáhnul ji, rozsvítil a přejel kuželem světla okolo sebe. Pak vyjekl překvapením.

    Objevil potemnělý starožitnický krám. Nevěřícíma očima přejel po zaprášených policích plných zvláštních starých věcí. Spousty stolních lampiček, nádobí, porcelánových sošek, zvláštních broušených skleniček, tamhle panenky s nepřítomnými pohledy upřenými do prázdna. V rohu stojan s vycházkovými holemi, vzadu hromady starého oblečení, cylindry, vázy, reklamní plechovky, gramofonové desky. A tady zase kompletní gramofon s mosaznou troubou, tady nalevo spousta židlí s poškozeným výpletem…

    Byl jako v pohádce a nechápal, proč je tu opuštěno tolik zvláštních věcí, které by přece ještě mohly dělat radost…

    Vzadu v jednom z tmavých rohů obchodu se ozvalo tiché kýchnutí. Chlapec se polekal. Přece jen jsem se dostal tajně do cizího obchodu a třeba se právě vrací majitel nebo nějaký nedobrý člověk, říkal si vyděšeně.

    Otočil se a posvítil si svítilnou. Nejprve neviděl nic zvláštního, ale pak se mu zdálo, že tam, na druhé polici odshora, uviděl nějaký pohyb. Podíval se líp.

    Na polici stála zaprášená, asi tak půl metru vysoká dřevěná figurka, oblečená v poněkud zvetšelém černém plášti ,posetém žlutými hvězdami. Na hlavě měl špičatý černý klobouk a právě si pravou rukou utíral dlouhý, skobovitě zahnutý nos. Místo levé ruky měl jen prázdný rukáv a celkově vypadal tak nějak zanedbaně a nemotorně.

    „Ty jsi Tom, že?“ promluvil ten pidimužík plechově znějícím hlasem.

    Chlapec přikývl a bez dechu sledoval malého kouzelníka, který se opatrně protahoval s vrzajícím skřípotem.

    „Překvapil jsem tě, viď? Tady je překvapení mnohem víc. Já jsem na tebe čekal už hodně dlouho. Věděl jsem o tobě, že chodíš každý den tady okolo, a věděl jsem, že sem na Štědrý den přijdeš.“

    „A proč tu jste?“ konečně promluvil chlapec.

    „Kdysi dávno mne sem dal jeden chlapec. To ještě tohle starožitnictví dobře fungovalo           a denně se tu střídaly spousty zákazníků. Na něco tehdy potřeboval peníze, tak se zbavoval svých hraček.

    Ale protože mi chyběla ta ruka už tenkrát a byl jsem jako čaroděj hodně nemotorný, nikdo si mne tu nekoupil. Takže jsem svůj dřevěný život trávil tady a jen pozoroval život okolo sebe. A pak jednoho dne přišli tři podivní pánové, pana Gottlieba, majitele obchodu někam odvedli a od té doby je tu takhle pusto. Ale já pořád věřil, že přijdeš ty. Nakonec stačilo, abys na mne posvítil tou tvojí svítilnou…“

    Chlapec se stydlivě usmál.

    „Vy jste fakt kouzelník?“

    Figurka ztuhle pokývala hlavou.

    „Sice toho moc neumím, s jednou rukou je to složité. Vrať se zpátky, to okénko pořádně zavři, aby se sem už nikdo nikdy nedostal, a já ti splním tvé největší vánoční přání…“

    „Ale…“

    „Už běž, jsem moc unavený…“ Figurka mu lehce pokynula rukou a pak strnula v nehybném postoji.

    Chlapec poslechl. Po jedné z rozvrzaných židlí vylezl zpátky do okénka, poslušně za sebou zavřel a zřetelně uslyšel, jak zaklapla okenní klička. Uklidil bednu zpátky k přístřešku a průchodem proběhl zpátky na ulici.

    Vyběhl nahoru k bytu. A najednou uslyšel, jak se muž s ženou mluví zvýšeným hlasem s kýmsi neznámým. Otevřel dveře a spatřil cizího muže s několika papíry v ruce. Byl otočený zády a právě se nadechoval k další větě.

    „Tady je, konečně přišel,“ řekla žena.

    Cizí muž se otočil a chlapec se podíval do podivně známé tváře. V očích se mu objevily slzy.

    „Tati…“

     

    Malá dřevěná figurka na polici v tmavé místnosti v domě naproti se zlehka usmála a maličko vrzavě pokývala hlavou. A potom znehybněla…

     
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • SimcaSimca Komentářů: 1
    Co se stane, když se potkají školák s nemotorným kouzelníkem v opuštěném starožitnictví?

    ***

    Jsem Klára. Je mi devět, o prázdninách mi bude 10 a půjdu už do čtvrté třídy. Školákem jsem už dlouho. Mám moderní nápady a názory, jen rodiče tomu nerozumí, protože jsou strašně starodávný.

    Ach jo, mám starodávný rodiče. Vůbec nechápu, kam chodí na ty svoje názory a poučky. Zítra je předposlední den školního roku a jdeme s účou do nějakýho anti-shopu a starožitností. To jsem zvědavá, co to bude za prudu, ale pro jistotu si vyberu něco z kasičky a táta by mi moh přidat.

    ***

    Tak ten obchod, co jsem tam včera byla, je přesně to, co potřebuju. Nosí se tam samý starodávný věci a ještě vám za ně daj prachy. Domluvila jsem se s paní, co nás prováděla, že se tam první pracovní den prázdnin stavím. Mám to vymyšlené, zapíšu tam tátu i mámu, možná za ně i něco dostanu…

    ***

    Ráno jsem si přivstala a hned, jak naši vytáhli paty z baráku a šli makat, tak jsem se nasnídala, sbalila opencard a vyrazila na staré město. Krámek už byl otevřený a tak jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Hlasitě jsem pozdravila v naději, že se mi ukáže paní, se kterou jsem byla dohodnutá, ale místo toho jsem uslyšela hroznou ránu. Z poza regálu se vysoukal na svět ještě starodávnější pán, než jsou táta s mámou a mlel něco o tom, že končí s obchodem a zavírají. Pomohla jsem mu posbírat shozené plechové nádobí, na kterém asi pralidi podávali mamuta. Starý pán poděkoval a zeptal se mně, jak mi může pomoc. Řekla jsem, že jsem domluvena s paní prodavačkou a že mám starodávný rodiče, které chci přihlásit ke starodávným věcem z jejich krámku.

    Pán se na mně zamračil, bych si z něho nedělala srandu, že být obchodníkem se starými věcmi nebo mít antikvariát je stejně dobrý, ne-li lepší povolaní než jiný. Ježííííš, vo co mu de, sem chtěla jen našim pomoc, dyž jsou ty starobylý věci tak vzácný. Nemusí se přeci hned tak čílit.

    Už jsem se chystala vzít roha, když se mně stařík snažil zachytit a svou nemotorností strhl celou polici včetně cínových vojáčků, figurek a knížek. No ty vago, teď bych mu to pomohla posbírat a uklidit, nééé. Nebejt mně, tak fakt nevím, co by dělal s tím povaleným regálem. Sbírala jsem ze země figurky a rychle je rovnala do regálu, když se mně zeptal, jak jsem to s našimi vlastně myslela. Všechno jsem mu o našich vylíčila, jejich nemoderní názory, starobylé chování, zvládání obsluhy elektroniky a nudnou dovolenou, která mně s nimi čeká.

    Pohlédla jsem na hodiny v místnosti a s hrůzou zjistila, že hodiny ukazují tři. Pane bože cesta mi trvá hodinu, už to nestihnu, než se naši vrátí ve tři z práce. Máma bude mít hysterák a táta to psycho nevydrží a bude na mně řvát. Pán vytáhl černou hůlku a knihu v dřevěných vyřezávaných deskách, něco zamumlal a poklepal na knihu: „Neboj, jsem kouzelník, posunu čas a až dorazíš domů, budou teprve dvě. Až pojedete na dovolenou, vezmi si sebou tuhle knížku, pak mi ji vrátíš a už běž.“ Než jsem se nadála, vystrčil mně ze dveří a zamknul ani mi neřekl co s ní. Za dveřmi jsem zaslechla, jak starý pán něco znovu shodil. Hmm, to je ale nemotorný kouzelník, pomyslela jsem si a upalovala rychle domů.

    ***

    Asi to byl fakt kouzelník, domů jsem dorazila těsně po druhé. Ty vado, jak to udělal? Všechno jsem zvládla a naši nic nezjistili. Zítra odjíždíme na dovolenou. Máma se prý nemusí o nic starat, ani o vaření, táta to prý všechno zařídil a cestu má v navigaci. Pán ze starožitnictví byl asi opravdu kouzelník, protože máma nebyla hysterická a táta působil velmi sebejistě a dokonce si sbalil.

    ***

    Nuda, nuda, nuda, jedeme do penzionu v horách. Máma je naštvaná, protože se těšila k moři a chce se jí čůrat. Táta nechce nikde zastavit, protože kvůli objížďce, zabloudil a navigace pořád přepočítává. Pane bože, proč mi ten dědek lhal a proč mi strčil tu těžkou starobylou knihu a na co? No co tak ji otevřu, nalistuji první stránku a čtu. Všechno, co čtu, se začne přesně do puntíku dít.

    V autě houstlo napětí, venku prší. Moje totálně hysterická matka se tátovi vysmála, že má tu svou navigaci vyhodit a koupit si na benzínce mapu. Bylo už dost šero, když táta najednou zastavil na lesní pěšině a naznačil, že si máma může konečně odskočit. Moje mamka obutá v nemožně drahé značkové obuvi bílé barvy vyrazila do lesa, hustýýý. Když se vrátila, bylo to drsný, až po kotníky měla nohy od bláta. Máma bulela, že si do těch bot ještě načůrala, táta se smál, ale vybalil jí z kufru žabky.

    Navigace našla směr a my vyrazili dál. Máma už nebrečela, jen tiše seděla a snažila se smířit s myšlenkou, že se k moři letos nepodívá. „Boty vypereš, nebo ti koupím nové“, pokusil se táta o smír. „Vždyť já už nebrečím, vařit nemusím, na horském slunci to také dobře opaluje, tak si to užijeme.“ Fakt hustý, to bude zábava válet se na trávě. Budu muset něco vymyslet.

    Končila jsem první kapitolu, když jsme dorazili na místo. Tátovi kamarádi již na nás čekali a s nimi informace, že vybouchl kuchař. Táta zatím mámě nic neřekl a mne zapřísáhl ať mlčím, že to zařídí. Zítra se pustím do další kapitoly, možná tu bude ještě zábava. Vypadá to, že kouzelný děda nebude obratný ani v kouzlení.

  • OndraOndra Komentářů: 9
    Tak, tady je to moje. Není to nic extra, vytvořeno během jedný hodiny. I tak bych byl ale rád za jakoukoliv zpětnou vazbu. 

     

    "Na to, abys jím plýtval, je mládí velice drahé," vybavila se mu při pohledu na vroucí kotlík slova jeho čarodějnického mistra. Se znepokojeným výrazem chvíli pozoroval, jak bublající tekutina v kotli mění barvu z tmavě na světle zelenou. Ujela mu ruka a omylem ho tam nasypal o trochu víc, než měl, tak to bylo. Nechtěl, aby tento experiment dopadl špatně. Nu co, špetka mladí sem, špetka mladí tam, teď už na tom stejně nic nezmění. Přeci jen, ještě nedávno byl učedník, a potřebnou praxi a zkušenosti teprve musí získat.

    Mávnutím ruky zaplašil pochyby a nahmatal zvětšovací sklíčko, aby se podíval se do svitku, jak a čím má pokračovat dál. Tři hrsti vylhaných nožiček a dvoje vystrašená očíčka, přitopit na ohništi, a pak vše důkladně zamíchat. Vydal se k poličce pro ingredience. Pod nohama mu vrzala stará parketová podlaha opuštěného starožitnictví. Jakkoliv zničeně vypadalo, on nutně potřeboval někde bydlet, a nepohrdl ničím, jen když to mělo čtyři stěny a střechu, kterou nefoukalo. Ve své současné situaci si nemohl dovolit nic lepšího. Ale to se brzy změní, usmál se.

    Podíval se na vlas, který ležel v krabičce na stole. Byl opatrně zabalený v látce, aby se mu nic nestalo. Drápal se pro něj za úplňku na hřbitov, což byl zážitek, ze kterého mu ještě teď naskakovala husí kůže. Ten mrtvolný zápach, když odendával víko z rakve pana Whitea! Byl to bezesporu nejchytřejší muž generace jeho prarodičů, ale stačil týden pod zemí, a už by ho nikdo z jeho vrstevníků nepoznal. Jakmile ho ale vyvolá a spoutá, tak už zapáchat nebude. Duch není vázán žádnou tělesnou schránkou, je to pouze čistá duše, a ta Whiteova mu pak bude muset navždy sloužit a poslouchat jeho rozkazy. S jeho radami nebude mít nikde žádnou konkurenci.

    Odšrouboval víko od sklenice a její obsah vysypal do kotle. Tak, to by měly být zhruba tři hrsti. Teď ještě ty oči. Vzal je, promnul v prstech, byly velké a lepkavé, a pak je také vhodil dovnitř. Tím by to mělo být hotovo. Stěží dokázal potlačit vzrušení, které cítil. Přidal do ohně pár polínek a promíchal brčálově zelenou tekutinu. Nakonec došel pro vlas, a třesoucíma se rukama ho vhodil dovnitř. Finále. Vyvrcholení jeho nesmírně složitého experimentu.

    Z kotle se vyvalil oblak horké páry. Ozvala se rána jako hrom a on v mlhavém oblaku rozeznal lidský stín. Připravil se, napřáhl ruce, ze kterých vytrysklo oslepující světlo, a mírně se chvějícím hlasem spustil:

    “Tímto tě činím svým otrokem, White, na věky věků mi teď budeš sloužit.” Nevěděl, čím pokračovat. Podíval se okolo sebe, jakoby hledal nějakou oporu. Odpovědí mu byla jen špína a bordel. “Vem si koště a zameť to tu trochu,” chtěl dodat, ale slova se mu zasekla v krku, když z mlhy vystoupil jen malý, rozcuchaný, a hlavně udivený školák.
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Přidávám také svůj výtvor v prvotní verzi bez úprav.





    Zvolnil krok, jeho útočiště leželo jen kousek od školy, v postranní uličce vedoucí z náměstí. Už mu nehrozilo, že ho někdo během vyučování zahlédne. Dřív, když se potřeboval ulít, musel chodit k řece a poflakovat se pod mostem, nebo se uchyloval do opuštěných chatek v zahrádkářské kolonii, ale nedávno ho potkalo štěstí. Kovová roleta výlohy od krámku v uličce zůstávala po celé dny spuštěná. Ostatně, byl to jeho oblíbený obchůdek. Ne, že by v něm snad někdy něco nakupoval, na to neměl peníze, ale rád se kochal pohledem do výlohy, kde na zašlém sametu ležely stříbrné dýky a pistole, po stěnách mezi obrazy s podivnými krajinami visely meče v kožených pochvách, a na vysokém stojanu nad mosaznými poháry bděla dřevěná plachetnice. Mrkl směrem k výloze, zůstávala stále spuštěná a opatřená postaru kovovým zámkem. Protáhl se do průchodu, ulička byla v dopoledních hodinách bez živé duše. Nedávno vyzkoumal, jak se do krámku dostat. Přes sklep z domu vedle starožitnictví, bylo to jednoduché, pro kluka, který měl na podobné záležitosti nadání.

    Vylezl poklopem v zadním traktu starožitnictví a za chvíli už se povaloval na rozvrzaných, rudě čalovněných křesílkách přímo v obchůdku. Ze zadu probleskovalo do místnosti trochu světla, ale Lukášovi to stačilo. Už před časem zevrubně obhlédl všechny předměty, které v obchodě zbyly a tak mu na vyplnění času zůstala obvyklá zábava. Z batohu vytáhl svačinu a pouzdro s iPadem. Za chvíli už byl pohroužen do svého oblíbeného světa, kde nehrozilo propadnutí z matematiky, výsměchy spolužáků a jiné nepříjemnosti.

    Najednou se v místnosti trochu prosvětlilo. U stropu se rozblikala mlžná světýlka a Lukáš pohroužený do svého virtuálního světa, kde právě se svým pirátským škunerem přepadal obchodní karavelu, odtrhl oči od obrazovky. Zmateně těkal zrakem mezi poloprázdnými vitrínami a stěnami. Vzduch zapraskal a uprostřed barevných jisker se zjevil drobný človíček. Chvíli mžikal očky a když zpozoroval, že mu od jiskry chytil roh hnědého pláště, začal poskakovat po jedné noze a zmateně hořícím cípem mávat. Přitom mu z vnitřní kapsy cosi vypadlo, mužík sebou trhl, hbitě věc sebral, máchl jí a plamínky na plášti zmizely. Lukáš, který v okamžiku, kdy muže spatřil popadl svůj iPad a skryl se za něj, už dávno ruce uvolnil a celému výjevu se nahlas rozchechtal. Mužík zkoprněl a v Lukášovi to vyvolalo další salvu smíchu.

    "Co tu tu děláte, kluku? " vzpamatoval se příchozí a napřáhl proti Lukášovi ruku s tenkým klacíkem. Rázem přestal vypadat neškodně.

    "Já, já tu pracuju, hlídám obchod...", Lukáš znovu nabýval svou rovnováhu: "proti zlodějům!", skoro zakřičel na podivného mužíka, oblečeného jako podloudná bytost z jeho počítačové hry. "Co tu chcete? Přišel jste sem krást? Zavolám policii!", začal mávat Lukáš mobilem proti mužíkově hůlce.

    "Ne, mladý muži, hledám tu něco, co bylo odcizeno před dávnými časy z mého světa. Nevím, jaký typ zbraně držíte ve své ruce a ve vašem hlase slyším lživý přízvuk, ale navrhuji vám pro tuto chvíli příměří." Na důkaz toho sklonil človíček svou hůlku.

    Lukáš položil mobil na stůl a svezl se zpátky do svého křesílka. Mužík vypadal divně, mluvil divně a Lukáše napadlo, že snad z hraní hry má přeludy, nebo hůře, že ho nějaká vyšší moc potrestala duševní chorobou, na kterou se občas v zoufalství vymlouval na stupínku před tabulí, kdy mu znovu hrozilo propadnutí.

    Mužík mezitím rozvířil pláštěm zatuchlý vzduch a po místnosti začal kreslit hůlkou ve vzduchu obrazce. Máchal rukou okolo sebe a z hůlky prýštily světelné potůčky, které stékaly po předmětech v místnosti. Po dýkách ve vitríně, po zlatých rámech obrazů, po čínských mísách i zdobených dózách. Mužík povzdychl.

    Lukáš sebral odvahu: "Jste skutečný, nebo se mi zdáte?"

    "Zda jsem skutečný?" otočil se zpět k Lukášovi: "Myslíte, kluku, že mě baví, se neustále vracet do toho vašeho podivného, hlučného, rychlého světa? Že bych raději nepátral po zracených věcech u nás v přístavních krčmách, v docích mezi námořníky, ... ne, promiňte, tomu vy, nemůžete rozumět. Nebude vám vadit, když zde zapálím oheň?"

    Lukáš jen zavrtěl hlavou, mužík máchl hůlkou, něco špitl a litinová kamínka v rohu se proměnila v krb. Jemně rukou zakroužil a v krbu vzplál oheň. Několik plamenů však přeskočilo na koberec před krbem, Lukáš vyskočil, popadl svou starou mikinu a plameny s ní zadusil.

    "No, a takhle to vidíte, mladý muži." pokýval hlavou človíček. " Ohňová kouzla, jiskry... to je celý můj problém. Přitom se potřebuji neustále prohřívat, jinak ztrácím sílu."

    Lukáš tiskl do dlaní mikinu, byl na ní spálený flek. Ruku přiblížil ke krbu. Oheň hřál. To přeci nemůžou být přeludy. V tom ho něco napadlo.

    "Umíte kouzlit! Mohl byste zařídit, abych nemusel do školy!"

    "Kluku, kluku, to tedy ne! Nemůžu kouzly měnit tento svět!"

    "Zase propadnu, budou se mi smát," špitl Lukáš.

    Kouzelník znovu s novou energií začal kroužit hůlkou po předmětech a nechával po nich stékat do prázdna barevné potůčky. " Možná," uvažoval při tom nahlas, " bych vám mohl přikouzlit trochu duševního ohně, učení by vám šlo lépe... A konečně!" vykřikl.

    Poslední barevný pramínek pronikl do vnitřku vyřezávané lodi na podstavci a rozsvítil ji. Mužík vykřikl nesrozumitelná slova a švihl hůlkou. Z lodi vyletěl malinký předmět a ukryl se v kouzelníkově dlani.

    "Tak to bychom měli, mladý muži, poslední výlet do vašeho světa je u konce. Vypadá to, že jsem si odpykal svůj trest."

    Mužík kouzlem zhasl oheň a z přívětivého hořícího krbu se opět stala litinová kamínka. Na koberci zůstala jenom hnědavá skvrnka.

    "Musíme se rozloučit, mladý muži, bylo mi ctí. Je libo trochu duševního ohně?" Mužík se celý štěstím přímo rozplýval."

    "Ne, děkuji, raději ne," odpověděl Lukáš.

    "Máte pravdu mladý muži, dobře děláte, je to přeci jen ohňové kouzlo." usmál se omluvně.

    "Ale mohl byste pro mě, prosím, naposledy, jak zmizíte tam k vám, udělat ještě trochu barevných jisker? " zaprosil Lukaš.

    "Ale jistě, mladý muži," kouzelník zavířil pláštěm a Lukáš v tu chvíli proklouzl pod jeho ohořelý cíp.

    Sprška barevných jisker dopadla do prázdného starožitnictví, ve kterém uprostřed smutných předmětů zůstal na rudém křesílku jeden batoh, jedna mikina a jeden blikající iPad.







  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    V klidu domova jsem vše znovu pročetl a taky si konečně našel čas přepsat poznámky k jednotlivým dílkům.
    Užil jsme si je s odstupem při čtení snad ještě víc než na Bartoničce, řekl bych že se zkrátka zadařilo. Každé dílko má něco do sebe. I když věřím, že po tomto odstupu by každý z nás ještě dolaďoval. :-)

    Teď ale ve zkratce k jednotlivým postřehům

     

    MARKÉTA

    Povídka příjemně plyne, ale pocitově mi možná trochu schází více dynamiky, údernější vygradování. Občas bych něco škrtl nebo pozměnil viz.

    - pokaždé vás dohoní na těch svých dlouhých nohách - vypustil bych: na těch svých dlouhých nohách - přijde mi to navíc.

    - Nemyslel si, že má na výběr - přeformuloval bych na: Neměl na výběr

    - Když se ploužil k tomu zchátralému obchůdku - škrtnout: tomu

    - „Vezmi si ho, nepálí to,“ řekl stín chraptivě a podal Tomovi to, co považoval za kouzelný plamen. Opravdu to nepálilo. Jen mu to nevinně leželo v dlani a poblikávalo. - zrovna v této pasáží se na můj vkus už hodně krát opakuje - TO

    - …jen ten, kdo se nebojí bát a postavit se tomu.“ - asi bych přeformuloval jen ten, kdo se nebojí postavit vlastnímu strachu.

     

    WILLI

    Barvité, bez zbytečné omáčky, začíná to hezky dynamicky, takže vůbec nevadí následné překlenutí to poklidného tempa-

    - praštil svazkem jakýchsi starých papírů - přijde mi navíc slovo: jakýchsi

    - Sháněli jsme svícen pro Bílou paní. Vzpomněl jsem si, že jsem tu něco podobného viděl na polici.“ - celou větu Vzpomněl jsme si bych škrtl, přijde mi to už zbytečně popisné.

     

    JERRY

    Celý příběh je pojat hezky lidsky a krásně máš vykreslené starožitnictví, je to barvité.

    - V protějším domě si kdysi kdosi - zní mi divně spojení kdysi kdosi

    - Ani muž, ani žena mu na jeho otázky odpovídali jen úsměvem a vrtěním hlavy. - chybně naformulovaná věta (asi ti tam začátek zůstal když jsi upravoval)

    - a jednoho dne na město napadl první sníh. Ale smutný obchod naproti zůstával stále bez života, - zní mi krkolomně na město napadl sníh… vypustil bych to město, prostě napadl první sníh.
    Stejně tak nedává smysl - Ale… na začátku následující věty, vypustil bych , nebo bych tuto větu zařadil až za to, jak se procházejí lidé s balíčky… aby tam byl ten kontrast, chodí všude lidé, ale ve starožitnictví je pusto

    - do kapsy kabátu si uložil svoji kapesní svítilnu - do kapsy kabátu si uložil svítilnu

    - Seskočil z okenního parapetu a dopadl na jakýsi silný koberec - proškrtat: Seskočil z parapetu a dopadl na silný koberec

    - Chlapec se polekal. Přece jen jsem se dostal tajně do cizího obchodu a třeba se právě vrací majitel nebo nějaký nedobrý člověk, říkal si vyděšeně. - vypustil bych větu a kvůli vygradování bych nechal: Chlapec se polekal. Otočil se a posvítil si svítilnou.

    - na druhé polici odshora, uviděl nějaký pohyb. Návrh změny: na druhé polici odshora se něco pohnulo.

    Na polici stála zaprášená, asi tak půl metru vysoká dřevěná figurka, oblečená v poněkud zvetšelém černém plášti ,posetém žlutými hvězdami. Na hlavě měl špičatý černý klobouk a právě si pravou rukou utíral dlouhý, skobovitě zahnutý nos. Místo levé ruky měl jen prázdný rukáv a celkově vypadal tak nějak zanedbaně a nemotorně. - Na začátku máš podmět TA Figurka, ale v dalších větách máš jako by byl podmět mužský TEN. Takže by se samo sebou muselo upravit… měla špičatý, utírala dlouhý apod.

    A najednou uslyšel, jak se muž s ženou mluví zvýšeným hlasem s kýmsi neznámým - opět asi při upravování, zůstala špatně naformulovaná věta.

     

    SIMCA

    Jak je jako vyprávění malé holky je to svěží a úderné. Přesto i tady, kde je to celé laděno hovorově by se sneslo trochu věty dočistit. Občas něco seškrtnout apod.

    Mám moderní nápady a názory, jen rodiče tomu nerozumí, protože jsou strašně starodávný. Ach jo, mám starodávný rodiče. Vůbec nechápu, kam chodí na ty svoje názory a poučky. - vypustil bych povzdech - Ach jo, mám starodávný rodiče. (je zbytečný, navíc se kvůli němu opakuje hned za sebou starodávný), stejně tak bych zvážil zda u rodičů nenechat větu jen ve tvaru - nechápu, kam chodí na ty svoje poučky

    Ráno jsem si přivstala a hned, jak naši vytáhli paty z baráku a šli makat, tak jsem se nasnídala, sbalila opencard a vyrazila na staré město - zkrátil bych na: Ráno jsem si přivstala a hned, jak naši vytáhli paty z baráku a šli makat, jsem vyrazila na staré město.

    -…že hodiny ukazují tři. Pane bože cesta mi trvá hodinu, už to nestihnu, než se naši vrátí ve tři z práce. - Vypustit druhé tři - než se naši vrátí z práce

    - …vyrazila do lesa, hustýýý. - Vypustit hustýýý

    Pak se zbytečně opakuje Máma Bulela… - měla nohy od bláta. Bulela, že si do těch bot…

     

    ONDRA

    Líbí se mi vtipná pointa, má to šmrnc.

    Nechtěl, aby tento experiment dopadl špatně - vypustil bych: tento

    Přeci jen, ještě nedávno byl učedník, a potřebnou praxi a zkušenosti teprve musí získat. - tahle věta mi zní trochu divně, možná kvůli tomu začátku přeci jen…

    Ten mrtvolný zápach, když odendával víko z rakve pana Whitea! Byl to bezesporu nejchytřejší muž generace jeho prarodičů, ale stačil týden pod zemí, a už by ho nikdo z jeho vrstevníků nepoznal. -Upravil bych: Vybavil se mu mrtvolný zápach, když odklopil víko z rakve pana Whitea, nejchytřejšího muž generace jeho prarodičů. Jakmile ho ale vyvolá…

    Vzal je, promnul v prstech, byly velké a lepkavé, a pak je také vhodil dovnitř. Tím by to mělo být hotovo. Stěží dokázal potlačit vzrušení, které cítil.- zkrátil bych: Promnul je v prstech, byly velké a lepkavé, a hodil dovnitř. Stěží dokázal potlačit vzrušení, které cítil.

    Finále. Vyvrcholení jeho nesmírně složitého experimentu. - tohle bych vypustil, zbytečně mi to přijde navíc

     

    LUCKA

    Pro mě asi ze všech povídek nejučesanější, krásně barvité.

    Mužík mezitím rozvířil pláštěm zatuchlý vzduch a po místnosti začal kreslit hůlkou ve vzduchu obrazce. Máchal rukou okolo sebe a z hůlky prýštily světelné potůčky, které stékaly po předmětech v místnosti. - Trochu bych asi upravil: Mužík mezitím rozvířil pláštěm zatuchlý vzduch a začal hůlkou ve vzduchu kreslit obrazce. Máchal okolo sebe a z hůlky prýštily světelné potůčky, které stékaly po předmětech v místnosti.

    Vypustil bych větu : Mrkl směrem k výloze, zůstávala stále spuštěná a opatřená postaru kovovým zámkem. Dublikuje se trochu s větou na začátku odstavce, že celé dny je roleta spuštěná…

    Vylezl poklopem v zadním traktu starožitnictví a za chvíli už se povaloval na rozvrzaných,… klidně bych vypustil začátek, aby to nebylo tak popisné. Tedy by začínalo: Za chvíli už se povaloval na rozvrzaných…

    za chvíli už se povaloval… Za chvíli už byl pohroužen - 2x za chvíli, asi bych druhé přeformuloval na: Za okamžik se pohroužil…

    Lukáš tiskl do dlaní mikinu, byl na ní spálený flek. - Zní mi divně tiskl do dlaní… navíc v závěru píšeš že na křesílku zůstala mikina…na to pozor.:-)

    Na důkaz toho sklonil človíček svou hůlku. - vypustit: svou

    zpátky do svého křesílka - vypustit: svého

    v dialozích neustále kouzelník opakuje oslovení mladý muži, možná už je to moc často, ale beru to tak, že je to pro něj charakteristický rys vyjadřování neustále oslovovat…takže to byl asi záměr (v tom případě OK)

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Skvělé, Mirku, vzal jsi to opravdu zgruntu, samozřejmě, ty chyby tam jsou, plynou z té hektické atmosféry na Bartoničce a je to vlastně jen syrový polotovar. Kdyby se to psalo v klidu, nechalo uležet a pak ještě několikrát zrevidovalo, asi by se zadařilo líp. Takhle je to vlastně jakási ukázka "prvního nahození". Já už jsem si v čistopisu velkou většinu svých chyb opravil dřív. Až jednou vyjdou moje Sebrané spisy, aby pan redaktor neměl práci...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473

    Takže já už mám taky konečně hotovo. Tak tady to je:

    Markéta:

    Čte se mi to to příjemně a povídka vyzní úplně jinak, než při poslechu. Text je na dané podmínky tlaku času dobře rozčleněný.

    Jestli mi tam něco nesedí, tak je to ten Nebelvír. Jde o plně jiný styl psaní a kulturní atmosféru, takže to dost ruší. Nakonec celý příběh by daleko lépe zapadl do Foglarových Stínadel, než do prostředí Bradavických studentů.

    Doporučil bych Nebelvír vypustit a vymyslet si něco svého. A trošičku ubrat patosu. Pak by tomu nebylo co vytknout. Samozřejmě ještě by se to muselo dobrousit, jako u každého. Je to první nástřel.

    Mirek:

    Tak tady mi to vyšlo trošku opačně, než u Markéty. Přednes byl zajímavý nečekaným závěrem. Ten nakonec nechybí ani při čtení, ale přeci jen to vyzní jinak. Teď mi to vyšlo poněkud nesourodé s celou předchozí částí.

    Nápad je dobrý, ale ten závěr je trochu uspěchaný – trošku by to chtělo zdramatizovat vyvrcholení, aby si čtenář víc užil.

    Jerry:

    Originální nápad a mně vlastně celý smysl povídky vyzněl až teprve teď, když jsem si jí nerušeně přečetl sám.

    Já nevím, jak se k tomu postavit. Když čtu Jerryho příběhy, jsou charakteristické svěží stavbou vět a konverzace. Tady ho tak trochu nepoznávám. Věřím tomu, že by to s odstupem času ještě dobrousil do obvyklého lesku.

    Simča:

    Možná bych doporučil jiné použití hovorového stylu – spíš jen k proložení a oživení ostatního textu. Dětský způsob mluvy je ve skutečnosti velmi obtížně napodobitelný. A možná o to víc pak vynikne vhodně zvolená jednotlivá replika odchycená z reálného života.

    Kouzelníka uchopila originálně, z úplně jiného úhlu pohledu, než ostatní. Zároveň si zvolila velmi obtížný způsob vyprávění.

    Ondra:

    Zase platí, že z četby povídka vyjde úplně jinak, než z poslechu. Pominu nedostatky plynoucí z časové tísně.

    Nápad je zajímavý a je to i velmi pěkně zpracované. Jak občas píše Jerry, možná bych zvolil některá slova jinak, ovšem to je vše otázkou následných korektur s drobným odstupem času.

    Ale aby se mi povídka líbila, musel jsem si text promítnout v hlavě jinak, než je napsaný. Ve skutečnosti je písemné dílo i dílem výtvarným. Ze způsobu dělení textu do odstavců a jejich uspořádání dává autor jakousi podprahovou informaci o tom, jak to myslel, kde je pomlka, překvapení, údiv, atd.

    To je z mého úhlu pohledu jediná podstatná připomínka k téhle povídce.

    Lucie:

    Jako u všech povídek, potřebovalo by to doleštit s odstupem času. Některá slova se poněkud opakují, nebo trochu nevhodně rýmují (např. ruku – kluku), ale to vlastně za daných podmínek není podstatné.

    Nápad je zajímavý a pěkně zpracovaný. Nicméně v první části je podobný problém, jako u Ondry: hutné členění textu do odstavců. Podle mne by to chtělo rozdělit do dalších odstavců, aby lépe vynikla myšlenka a trošku se prorýsovaly emoce, které tam jsou skryté.

    V části, kde se obě postavy rozhovoří, je už členění přirozenější a tím je i četba působivější.

    Suma sumárum:

    Mně se při četbě líbily všechny povídky prostě proto, že nápady byly originální a jde o první tvary, které by za jiných okolností jistě prošly potřebnou úpravou.

    Ještě taková vsuvka – vzpomínali jsme na Vojtovy krátké povídky. Myslím, že by si s ním mohla rozumět Leonka. Ta totiž taky napsala tu svou, i když tak trochu mimo soutěž. Tak jen pro srovnání, do kolika slov to dokázala směstnat:

    Co se stane, když se potká nemotorný kouzelník se školákem? No nedopadne to vůbec dobře.

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Willi, díky za reakci na naše díla. V podstatě všechno, co jsi napsal, je i mým názorem. Určitě taky přidám svoji trošku do mlýna, co se zpětné vazby týká. Ale fakt by mne zajímalo, co na naše výtvory řekne René.

    I já jsem provedl jakousi sebekritikulaugh, Protože souhlasím s tvým hodnocením mého díla. Ale přece jen, právě tohle je smyslem té Bartoničské tvorby, přijít hlavně na nějaký originální nápad a stvořit dílko, které musí být nutně nehotové a "nelesklé", jak jsi dobře poznamenal. Nakonec, není to dílo k vydání v knize, spíš takové zpestření. 

    Já jsem už samozřejmě svoje dílko trochu poopravil podle Mirka a samozřejmě, že se k němu budu vracet a dobrušovat s odstupem času. V každém případě to ale bylo fajn a já jsem se docela vyřádil.

    Teď už mám v hlavě trochu něco jiného, ale o tom do vlákna k tomu určeného.

    A když to tak čtu, tak Leonka je u mne vítězem, protože to její dílko bylo stručné, jasné a nechalo hodně prostoru pro vlastní fantazii...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Super Willi, díky za zpětnou vazbuwink Jak jsme si vlastně všichni vědomi (a s tím se to tady i dávalo) je to prvotní verze, kterou by každý z nás ještě časem dolaďoval. Ale i v této syrové podobě, to bylo pro mě čtení příjemné a každý postřeh, který se objeví , vnímám jako velké plus pro následné doladění. smile Takže díky...laugh
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Děkuji moc klukům za hodnocení příspěvků. Snad zvládnu také dát zpětnou vazbu dřív, než přijdou dlouhé zimní večery. :-)

    Jinak myslím, že u výtvorů z Bartoničky jde hlavně o nápad, pointu eventuelně charakter zpracování, což si myslím že jsme splnili všichni obstojně. :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Souhlasím, já jsem taky hodnotil ne slovosled, chyby v textech a zpracování textu, ale právě nápad a pointu, ta je důležitá a to je umění na ni přijít během těch několika hodin na Bartoničce. Text se dá upravit později, nakonec, nikdo nemá první verzi za definitivní. Takže tady šlo opravdu o něco jiného, o schoipnost vypořádat se se zadáním a vymyslet silný nápad, který by unesl povídku.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408

    Tak dnes jsem znovu konečně pročetla všechny naše výtvory.

    Myslím, že opravdu všechny jsou povedené. Nebudu je hodnotit jednotlivě, myslím, že je zřejmé, že všechny by si zasloužily učesat. Mimochodem moc mi pomohla Williho poznámka o členění textu k mé a Ondrově povídce, na to si začnu sama za sebe dávat větší pozor.

     

    Nevím, jestli to někomu bude co platné, ale napsala bych jen pár slov, jak na mě povídky působily, pokud bych je porovnala mezi sebou.

     

    Za sebe mám moc ráda, když je povídka překvapivá, když je v příběhu nějaký zvrat, který příběh posouvá někam úplně jinam a já zůstanu civět s otevřenou pusou. Pro mě se tohle určitě nejvíc povedlo Mirkovi, navíc je povídka krásně srozumitelně orámována první a poslední větou – moc si potrpím na podobné formality, které mi vždycky udělají radost. / při poslechu na Bartoničce jsem samozřejmě nezaregistrovala.../ Jak už bylo jen řečeno, závěr je zbytečně zbrklý?

    Naproti tomu u Markétky a Jerryho vlastně příliš přímočaře tuším, kam se příběh ubírá, zapadá mi do nějakého schematu, ve kterém už zůstane. Vůbec sem nechci psát, že je to špatně, ostatně pozitivních příběhů není nikdy dost, ale pro mě je to na škodu. U Jerryho mi přijde líto, že něco neprovedl s tím nebohým kouzelníkem a nechal ho zase stát chudáka v tom regálu. Co ho vzít ke stromečku a opravit, nebo ho utopit, nebo spálit? Na koho tam teď čeká, když už je zavřené i okénko? No, vlastně mám pocit, že Jerrymu jde daleko lépe psaní vlastních povídek, než těch na zadaná témata...

    U Ondrova příběhu mě bavilo, že jako jediný úplně obrátil role kouzelníka a školáka. Zcela jiný vhled do situace, kterou jsme my ostatní ať už z různých úhlů viděli podobně. To se mi líbí, skoro stejně, jako nečekané zvraty. Zase hezké zarámování povídky úvodem a koncem. Určitě by pomohlo lepší členění textu, jak navrhoval Willi.

    Simča měla originální styl vyprávění. Skvělé, myslím, že nás to pobavilo všechny. Asi bych nesouhlasila s proškrtáváním vět, které někdo navrhoval, nechala bych to tak. Ten příběh by si ale zasloužil nějakou strhující, ujetou pointu, ve stylu vyprávění. Velká škoda, že se nekonala, jinak by nás to zbořilo :-)

    Williho povídka je výborná. Baví mě od začátku, nevím dopředu co z toho vyleze, je to dynamické, a má to prima závěr, který mě nenechá úplně ochromenou jako Mirkova povídka, ale v příjemném rozpoložení.

     

    Tak jo, díky vašim povídkám jsem si dnes zopakovala jeden prima srpnový večer. :-)

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Vida, tak už skoro všichni provedli jakousi recenzi našich děl... :-)Taky jsem myslel, že cosi připodotknu, ale bylo už asi řečeno vše...

    V každém případě souhlasím s Luckou, že to byl príma srpnový večer a vůbec víkend.

    Ta moje povídka, kde chudák kouzelník v závěru zůstává nehybně v regálu a čeká na cosi, to byl v podstatě záměr. Je na čtenáři, aby si příběh ve své fantazii dokončil podle chuti a s kouzelníkem si udělal, co uzná za vhodné. :-) A na co čeká... Je to jakási neživá figurka, která nevnímá běh času. Ale možná, že stvořím jakési pokračování, nevědomky jsi mne přivedla na dobrý nápad. Ale máš pravdu, nejraději mám nespoutaného tvůrčího ducha, kde nemusím psát jaksi na zadání. I mojí poletující múze se to zdá...

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.