Beautiful country...

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
upraveno 19. květen 2015 v Povídky
Beautiful Country, Beautiful People…

 

„Člověče, tohle je jedna z věcí, kterou snad nikdy nepochopím. Takový letadlo je přece hromada kovu a k tomu ještě narvaný kufry a váha lidí, jak se vůbec může taková obluda dostat do vzduchu?“ Jarda si zakrývá oči před vycházejícím sluncem a sleduje modrobílý letoun, který nabírá rychlost a ladně se zvedá nad startovací plochu ruzyňského letiště.

„Jardo, kdybys vystudoval techniku a ne ekonomii, bylo by ti to jasnější,“ usmál jsem se na něj. Vyskočil jako čertík z krabičky.

„No jo, ale zase si umím spočítat úroky v bance!“

„To se máš s čím chlubit, ty stejně ani nestojí za to je počítat…“

Stojíme na vyhlídkové plošině několik pater nad plochou letiště. Je krásné ráno a i když se blíží podzim, vítr, který tu profukuje, je pořád ještě příjemně teplý. Letadlo, na které čekáme, bude v tuhle chvíli někde nad Plzní. Z letiště J. F. Kennedyho v New Yorku to sem k nám má docela kus cesty.

Trvalo to hodně dlouho, než jsme se zase dali dohromady. Všechno vlastně začaly prosby ze země za Velkou louží. I když si tam Grizzly vybudoval nový život a oženil se, přece jen nezapomněl. A chtěl se alespoň na chvíli vrátit do vzpomínek a znovu se s námi setkat.

Moc nás už nezůstalo. Někteří se odstěhovali, Keny odešel na velký zelený vandr, Píďa se stal rančerem kdesi na pomezí Čech a Moravy a já s Brumlou, Jardou Rubešem, jsme si občas napsali a popřáli k Vánočním svátkům.

Ale všechno se podařilo. Jarda byl hned pro každou legraci, a když jsme se ozvali Píďovi, odpověděl bouří nadšení. Dokonce nám nabídnul, že můžeme ten týden Grizzlyho návštěvy strávit u něj. Hned jsme nažhavili linky za oceán a pak už jen stačilo domluvit detaily.

Víte, kluci, psal Grizzly, je to trochu složitější, já bych vzal moc rád s sebou i svoji ženu, chtěl bych jí ukázat Evropu a místa, odkud pocházím. Mám někdy takový pocit, že na americkém kontinentu snad ani netuší, že existují i jiné země a taky jsou krásné. Ale nebojte se, moje Elaine je fajnová ženská, jen s ní budete muset mít trochu trpělivosti…

Na parkovišti u letiště mezi naleštěnými automobily všech známých značek se Jardovo autíčko vyjímalo jak bezdomovec na Plesu v opeře. Původně zelená barva byla na několika místech vyspravována zelenými barvami různých odstínů, takže celek vypadal jako vojenská kamufláž. Majitel tvrdil, že je to Renault, ale příliš se mi to nezdálo. Ale fungoval spolehlivě a za těch osmnáct let Jardu ani jednou nenechal v problémech.

„Člověče, Jerry, dovedeš si představit americkou paničku v naší obstarožně trampský realitě? To bude Elenka koukat, až čtyři emeritní trampové rozjedou Bednu vod whisky…“

„Hele, Brumlo, co kdyby ses choval jako reprezentant našeho národa? Alespoň oholit ses mohl…“  Zvednul oči k nebi.

„Myslíš, že v Americe se všichni denně holí? Těžko. Stačí se občas kouknout na televizi, ten náš reportér tam stojí v saku a okolo něj chodí domorodci a vypadají jak po flámu.“

Rozhlédl jsem se po ploše.

„Podívej, to budou oni.“ Ukázal jsem na rychle se přibližující bod, který se za chvíli změnil na čtyřmotorové bílomodré letadlo s nápisem Air France.

Jarda se zamračil.

„Co to má znamenat? To z Ameriky lítají Frantíci? Co je tohle za svět? A ve Francii budou americká letadla a u nás Číňani…“

„Přestaň se rozčilovat, stejně to nezměníš, buď rád, že alespoň něco z Ameriky přiletělo,“ nadhodil jsem si batoh na zádech.

„Jdeme dolů, bude veliké vítání.“ Sáhnul jsem pro jistotu ještě jednou do přední kapsy, sláva, ten kus kartonu tam byl.

Brumla opravdu nezůstal nic dlužen svému jménu. Proplétal se proti proudu spěchajících lidí a skoro vytrvale kroutil hlavou. Najednou mne chytil za rukáv.

„Hele, Jerry, viděl jsi?“ Ohlédl jsem se.

„No a co, Arab a dvě ženský.“ „Nojo, ale on byl v té jejich noční košili a ty dvě v černým burnusu a koukaly jim jenom oči! Určitě má dvě manželky.“ Zasnil se.

„Tak v tomhle je mi ta jejich víra docela sympatická.“

Zastavil jsem se.

„Jardo, tebe vyhodila jedna ženská, představ si, že by tě z bytu vyháněly hned dvě. A stejně to nepoznáš, mohla to být jeho dcera nebo sestra.“

Jarda se ještě několikrát ohlédnul.

„Jdem,“ zavelel jsem. „ Potkáváš vůbec ještě někdy tu svoji bývalou?“ Brumla se zarazil.

„Jo, občas na ni zamávám, když letí okolo na koštěti, čarodějnice jedna,“ mávnul rukou. Opravdu, nezměnil se.

Vyběhli jsme nahoru po širokých schodech do příletové haly a prošli čekajícím davem dopředu k ohraničení výchozího prostoru. Vybalil jsem z batohu kus kartonu s obrovským nápisem Grizzly. Začali jsme být středem pozornosti okolostojících asistentů a řidičů, oblečených ve společenských šatech a čekajících na svoje klienty z bank a mezinárodních firem. Kolem nás se zvedaly nápisy s exotickými jmény a spoustami titulů před i za nimi. A mezi tím my dva, oblečení spíše na vandr a s nápisem, očekávajícím spíše nějakého medvěda.

Dokonce jsme přilákali i nenápadnou pozornost místní ostrahy, když s pohledy upřenými na nás začali něco drmolit do svých miniaturních mikrofonů. Ale asi jsme je odradili svými bezelstnými výrazy, takže usoudili, že nejsme nebezpeční pro provoz letiště a dali nám pokoj.

„Poznáme ho?“ staral se Brumla. Neodpověděl jsem, jen jsem mlčky ukázal dopředu na nesourodý dav, vycházející z pohyblivých skleněných dveří.

Grizzly vyčníval nad davem o dobrou polovinu hlavy, která byla ještě opatřena černým kovbojským kloboukem. Samozřejmě, skoro se nezměnil, jen vousy, které si nechával růst už tenkrát, nabraly trochu nádech do šeda. Táhnul kufr a na rameni nesl obrovskou tašku s nápisem Montreal Canadiens.

„Vidíš taky to, co já?“ Brumla nadzvedl obočí. Za Grizzlym klopýtala malá štíhlá dáma v růžové halence a černé úzké sukni s černými brýlemi na očích, jako kdyby přiletěla na rovník a ne do pošmourného pražského počasí. Přes rameno měla miniaturní kabelku a rozhlížela se okolo sebe.

„Elenka, co by ne.“ Taky jsem se docela polekal. Ke Grizzlymu se mi tahle křehká bytůstka vůbec nehodila.

„Tamhle jsou ti darebáci.“ Grizzlyho bas se rozezněl nad hlavami čekajících, letištní ostraha zase zbystřila pozornost a s obavami sledovala, jak obrovitý cestující přeskočil zábradlíčko a popadl nás oba najednou do široké náruče.

Brumla se rozzářil jako sluníčko.

„ Stavěč zdrží Stopex!“ vykřikl.

Grizzly se rozesmál.

„Tlaková brzda Knorr!“ odpověděl svým burácivým hlasem druhou polovinu hesla a vyděsil tím několik okolostojících.

Tahle nesrozumitelná slova, napsaná bílou barvou, jsme četli každý víkend na nákladních vagónech, stojících na všech nádražích, kterými jsme projeli. Nikdo nevěděl, co to znamená, ale líbila se nám jejich absurdnost, takže se staly našimi kolektivními neoficiálními hláškami.

Grizzlyho žena na nás upírala nevěřící pohled. Musel to pro ni být určitě kulturní šok, přiletět do jakési podivné cizí země za oceánem, kde první lidé na které je možné narazit, vypadají jako šílenci.

Grizzly se na ni otočil. Něco jí řekl, pak ukázal na mne a na Jardu.

„Brumla and Jerry.“ Nadzvedla si sluneční brýle a objevily se hezké, modrošedé, trochu vyděšené oči. Podala nám oběma ruku, jaksi odtažitě a skoro jen konečky prstů. No dobrá, Grizzly, my ti ji tady vychováme.

„Tak kluci, vyrazíme, ne?“

„Hele, Grizzly, máme to při cestě, stavíme se u Kenyho?“ Přikývnul.

„Chtěl jsem vám to taky navrhnout, ale nevěděl jsem, co všechno plánujete.“

Ukázal jsem na jeho ženu.

„ A nebude jí to vadit?“ Zavrtěl hlavou.

„Ta už je zvyklá na ledacos…“ No, dobrá…

 

Konečně jsme se vymotali z Prahy a nabrali směr na východ. Brumlova Lízinka se přímo překonávala před hosty z Ameriky. Hnali jsme se po dálnici a každé předjeté podnikatelské auto s tmavými skly jsme přivítali obrovským jásotem.

S Grizzlym jsme si toho měli hodně co povídat, jako kdyby zmizely všechny ty roky, kdy jsme se neviděli. Probrali jsme společné známé, staré zážitky, spousty společných témat. Chvílemi mi bylo líto jeho manželky, která seděla vzadu a trochu znuděně vyhlížela ven na krajinu.

„Podívej se, Grizzly, aby to nevypadalo, že tvoji ženu nějak ignorujeme, ale to víš, anglicky umíme tak akorát helou a gudnájt…“ Podívala se na mne, protože spojení těch dvou slovíček bylo trochu podivné.

„Nebojte se, kluci, to víte, je toho na ni moc, já jsem jí všechno vysvětlil. Ona se určitě rozkouká, přece se sem hodně těšila…“ plácnul mne Grizzly po zádech svojí tlapou, která se té medvědí docela podobala, alespoň váhou a velikostí.

Brumla sjel z dálnice a pak už jsme jen projížděli mezi poli a vesnicemi směrem na Žďár nad Sázavou. Byla to nádherná krajina a já tak trochu pocítil jakousi hrdost na to, naše země má co nabídnout i někomu, kdo si myslí, že tam u nich je všechno nejkrásnější.

„Už jsem tu nějakou dobu nebyl, ale ještě trefím,“pochválil se Brumla, když jsme projeli okolo nápisu Nížkov.

„Keny?“ zeptal se Grizzly až překvapivě tichým hlasem. Přikývli jsme. „Hele, kluci, já o tom řeknu Elaine, aby nebyla překvapená, kde jsme se to ocitli.“ A spustil melodickou angličtinou. Brumla se na mne významně podíval. To zase bude, řekly mi jeho oči.

Projeli jsme mezi domky a vyjeli doleva nahoru na náves. Zastavili jsme na prázdném plácku hned vedle obecního úřadu.

„Jsme tady.“

Rozhlédli jsme se. Už to bylo pěkně dlouho, co jsem tu byl naposledy a nebyla to zrovna příjemná návštěva.

Vystoupili jsme. Elaine Grizzlymu něco povídala a trochu odsekávala jednotlivá slova. Znělo to dost naštvaně, ale Grizzly jen několikrát pokrčil rameny.

„Ona Elaine tady na nás počká,“ ukázal na lavičku před poštovním úřadem, kde se na pozdním letním sluníčku vyhříval jakýsi osamělý penzista s hůlkou, kterou měl opřenou o bradu. Prohlížel si nás se zájmem, asi jsme byli v téhle vesničce docela atrakce.

Elaine se posadila vedle něj na okraj lavičky a snažila se neušpinit si sukni.

„Pohlídejte nám ji tady,“ usmál se na něj Grizzly. „Neumí česky, přijela až z Ameriky.“

Děda pokrčil rameny. „Nojo, já zase neumím anglicky, tak to si budeme rozumět.“ Podíval se na nás pátravě.

„ A co že jste z takové dálky přijeli zrovna sem, tady toho zas tak moc není…“

Brumla ukázal za sebe na uličku, vedoucí ke kostelu.

„Jdeme tamhle, na návštěvu.“ Děda si nás prohlédl jednoho po druhém.

„Určitě jdete za mladým Kendíkem,“ řekl pak s jistotou. Zvláštní, dlouho už jsem neslyšel Kenyho občanské jméno. Pokývali jsme hlavami.

„Jo, to byl tenkrát slavnej funus, lidu se tu sešlo spousty. A teď leží u svý mámy, jak si přál.“

Neřekli jsme mu, že jsme byli taky mezi těmi, kdo přišli. Brumla tenkrát utekl z práce a měl z toho pak dlouho nepříjemnosti.

           Vyšli jsme uličkou mezi domky směrem ke kostelu. Grizzly se ještě ohlédl a v očích mu hrály zlomyslné plamínky, když viděl, jak si děda zapaluje dlouhou tmavou fajfku a zkouší s jeho ženou začít nějaký rozhovor. Bylo mi ji až trochu líto, jak tam seděla na krajíčku té lavičky a zkoušela se nezúčastněně rozhlížet po prázdné návsi.

„Taky jsi ji mohl vzít s sebou,“ podíval jsem se na něj trochu vyčítavě.

„Ale, jen ať si zvyká. Chtěla poznat život u nás v Čechách, tak ať poznává.“ Grizzly svoji ženu opravdu nešetřil.

Malý hřbitov, rozložený do půlkruhu okolo kostelíku svatého Mikuláše zůstal stejný od doby, kdy jsme tu byli naposledy.

„Trefíte?“ Grizzly zvážněl, přece jen se asi necítil právě volně na takovém místě.

„Tamhle.“

Hrob Kenyho rodiny byl až skoro u hřbitovní zdi, skoro stejný, jako ty ostatní okolo. Jen na náhrobku byl kromě jmen dole vytesaný reliéf kovbojského klobouku. Ani nevím, kdo to tenkrát prosadil, ale bylo to moc pěkně vymyšleno. Říkalo se, že ho na hotovou náhrobní desku vytesal jeden z kamarádů, kameník, docela zadarmo. Ale nikdo to nevěděl jistě, protože Kenyho matka zemřela dřív, než on a nikoho jiného už na světě neměl. Jeho bývalá žena Žofinka se i s dětmi ztratila někde ve světě a poslední zpráva, která se ke mně dostala, říkala něco o novém manželství kdesi v Itálii.

Stáli jsme okolo mlčky, Grizzly si sundal svůj kovbojský klobouk a stál tu s trochu rozevlátými šedivějícími vlasy.

„Hele, kluci, místo toho klobouku měli radši na tu desku vytesat hrnec s gulášem,“ přerušil Brumla ticho, rušené jen zpěvem ptáků v korunách stromů okolo. Rozesmáli jsme se. Kenyho guláš byl opravdu vyhlášená pochoutka a když ho vařil, nikdy to nebylo v kastrůlku, ale v pořádném prádelním hrnci.

„Zapomněli jsme na kytku,“ připomněl jsem.

„Neblázněte, Keny nikdy na kytky nebyl. Myslíte, že si ještě vzpomeneme na písničku Laredo?“ Brumla nadhodil jednu z našich kdysi oblíbených písní.

„Chceš zpívat na hřbitově?“

„No a co, zpívají se tu smuteční písně a pak, nikdo tu není. A Kenyho by to určitě potěšilo.“ Pokrčil jsem rameny. Nebyl to špatný nápad.

Grizzly začal potichu zpívat a my dva jsme se pomalu přidali. Přivřel jsem oči a znovu viděl Kenyho v jeho věčném vytahaném svetru a drátěných brýlích, jak se na nás usmívá svým zasněným způsobem. Jak nám skáče do náruče z rozjíždějícího se vlaku, jak vaří guláš a honí nás pro dřevo, jak ladí kytaru, jak nám zdobí vánoční stromeček v lese…

„… já kovboje spatřil, byl přikrytej plátnem, tím plátnem tak bílým a chladným jak jíl…“

Cítil jsem, jak se mi derou slzy do očí, ta vzpomínka byla opravdu hodně živá. Kluci okolo mne na tom byli asi podobně, už podle hlasu.

Skončili jsme a jako na povel jsme si všichni tři utřeli oči.

„Kdyby ten chlap zatracená věděl, že pro něj budeme jednou brečet…“ pronesl Grizzly potichu.

Ohlédl jsem se. Za námi stála malinká shrbená osůbka s kytičkou v ruce, poslouchala nás a pokyvovala hlavou.

„Promiňte, byl to kamarád,“ omlouval se Brumla. Babička zavrtěla hlavou.
„Mně to nevadilo, hezky jste zpívali a my jsme tady na to zvyklí, že sem k Vojtovi chodí občas jeho známí. Hrávalo se tu i na kytaru. A tuhle kytku mu dejte na hrob.“

„Ale to máte pro sebe, ne?“ Vykulil jsem oči.

„Ale, ten můj dědek si stejně žádnou nezaslouží. Propil, co mohl… A já to tady občas Vojtovi trochu upravím, aby neměl ostudu, když už nikoho nemá.“

„Děkujeme,“vydechl Brumla. Položili jsme tu kytičku pod náhrobní desku. A když jsme se ohlédli, hřbitov byl prázdný.

„Sakra, tady snad straší. Mají tady i kostnici, tamhle v tom domě, chceš se podívat, Grizzly?“

Zavrtěl hlavou.

„Už mám dost truchlení, hřbitovů, hrobů, strašidel a kostí. Chci někam mezi živé lidi.“ Pokývali jsme hlavami.

„ K Píďovi už to není daleko a tam si jich užiješ.“ Grizzly se zamračil.

„Copak se bude dít?“

„Uvidíš,“ odbyli jsme ho. To tak, prozradit mu všechna překvapení, která Píďa chystá…

Vrátili jsme se zpátky k lavičce, kde seděla Elaine a vedle ní pokuřoval děda další fajfku. Už byli tři, odněkud se k té zvláštní dvojici připojila černobílá kočka, která asi byla ráda, že našla nějakou společnost a pokoušela se Elaine třít o lýtka. Grizzlyho žena měla ve tváři jakýsi ostražitý výraz, jako kdyby nešlo o vesnického mourka, ale spíš o tygra v pralese.

„ To tam v té její Americe jsou všichni takhle naštvaní? Člověk se má radovat ze života a ne koukat jako bubák,“ uculoval se penzista a fajfka se mu pohupovala v koutku úst.

„To víte, dědo, v Americe se moc legrace neužije, ale my už ji rozveselíme.“

Grizzly něco své ženě povídal. Zvedla se z lavičky, rukou si symbolicky setřela několik neviditelných smítek ze své sukně a šla beze slova.

„Grizzly, ty si doma asi moc legrace neužiješ, jak na to tak koukám.“ Brumla už toho měl asi docela dost. Grizzly mávnul rukou, toho dne už poněkolikáté.

„Však ona si zvykne, je moc fajn, uvidíte…“ Doufejme…

 

Píďa měl svoji usedlost ve vesničce s příznačným jménem Pokojov. Nebylo to už moc daleko, projeli jsme několika vesničkami a začalo nám být trochu i do zpěvu. Znovu jsme přezpívali staré trampské melodie a otevřenými okny se do krajiny nesla slova bedny vod whisky, Červené řeky, Ďáblova stáda a spousty jiných, na které jsme si zrovna vzpomněli.

„A jéje.“ Brumla za volantem ukázal bradou dopředu před sebe. Na silnici, právě pod ukazatelem Pokojov 2 stála policejní felicie s blikajícím majáčkem a dvěma pány v uniformách. Jeden z nich mával červenobílou plácačkou.

„My jsme něco provedli?“ zeptal jsem se.

„Nemám tušení. Třeba hledají nějaké uprchlé teroristy, nebo prostě nemají co na práci.“ Brumla zastavil a já se podíval dozadu na zadní sedadla. Grizzlyho Elaine se tvářila, jako kdyby měla v kufru pytel heroinu a k tomu milion falešných dolarů. Grizzly vrtěl hlavou.

„ U nás je to jinak, tam by si policista nedovolil zastavit auto jen tak, protože se nudí.“

Policista, podle tří hvězdiček nadporučík, se sklonil do okénka.

„Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Prosím doklady od vozidla a ještě bych vás poprosil o provedení orientační dechové zkoušky na alkohol.“

Je to tak, je hezky, nechce se jim sedět na služebně, pomyslel jsem si.

Nadporučík vyčaroval z příruční brašny plastovou krabičku s náustkem. Brumla se zhluboka nadechnul.

„Opatrně, pane řidiči, abyste nám ten stroj nepřefouknul,“ usmál se na něj policista, bylo vidět, že má i smysl pro humor.

„Máte tam nulu, podivné…“ zakroutil hlavou. Brumla se zarazil.

„Co je na tom divného, pane nadporučíku? Já jsem opravdu nic nepil, naposledy kofolu v Praze na letišti.“

Nadporučík si sundal čepici a otřel si čelo. Tím jaksi naznačil, že úřední výkon skončil.

„ Volal nám nějaký uvědomělý občan z Újezda, že jim vesnicí projíždí auto s totálně opilou posádkou, která vyzpěvuje nějaké odrhovačky a jede směrem sem.“

„To nebyly žádné odrhovačky, ale poctivé trampské písničky z našeho mládí!“ skoro uraženě odpověděl Brumla.

„Nojo, tak se chlapi nezlobte, já v mládí taky jezdil ven, chápu to. Určitě jedete na Píďův ranč, že?“ překvapil nás trochu obtloustlý policista.

Usmál se.

„Jeho tu zná každý, tak ho pozdravujte, on už bude vědět, od koho to je.“

„Víte, nám přijel na návštěvu kamarád z Ameriky,“ ukázal Brumla za sebe. “ Tak se zase po letech sejdeme.“

Zasalutoval nám.

„Tak se nezlobte, že jsme vás zdrželi, ale to víte, museli jsme to prošetřit. Aby si o nás hosti ze Spojených Států nepomysleli něco špatného.“ Grizzly na něj mávnul rukou, jako že do smrti dobrý…

 

Píďův ranč stál až za malebnou vesničkou, jejíž jméno opravdu vyjadřovalo klid a pokoj. Kdyby tu nebyla restaurace a kousek od ní Boží muka na návsi, nebylo by tu nic. Nádherné místo pro odpočinek.

Píďa nás už čekal, nejdřív jsme se museli bouřlivě přivítat a spočítat, kolik let jsme se vlastně neviděli. Představil nám svoji ženu. Spíš jen symbolicky, znali jsme ji z dřívějška jako skvělou kamarádku, která občas vyrazila i s námi. Martině trochu zešedivěly vlasy a přibylo pár vrásek, ale jinak to byla pořád ona. A hlavně, kdysi byla dva roky na brigádě ve Skotsku, takže uměla anglicky a hned se ujala Grizzlyho Elaine.

Píďův ranč bylo vlastně zemědělské stavení s hospodářskými budovami a stodolami, kterou postupně přestavěli na penzion pro hosty, kteří si chtějí užít v klidné přírodě a třeba i pomoci s pracemi okolo. Sice mi bylo divné, jak může být tohle k uživení, ale Píďa káravě zvednul prst.

„Nevěřil bys, Jerry, kolik lidí je ochotných zaplatit i za to, že bude moci nazout holínky a pomoci třeba se sušením sena. A jejich děti se tu vyřádí, pohrají si se zvířaty, které třeba vidí poprvé v životě. Prostě to klape.“

„Doufám, že sis pro nás připravil taky nějaké pracovní zařazení,“ usmál se Brumla a rozhlížel se okolo s velkým zájmem. Sám pocházel z vesnice a tohle prostředí mu bylo blízké.

Grizzly se posadil na špalek uprostřed dvora, hned vedle pořádné hromady dřeva.

„Tak tohle si zamlouvám já, abyste viděli, jak se u nás za Velkou louží chystá topení na zimu.“ Píďa se usmíval a přímo z něj sálala ta radost, že jsme zase všichni pohromadě.

„Martina si vezme do parády tvoji ženu, neboj, určitě se jí tu bude líbit. Je mi jasné, že máte hlad, tak si dáme nějakou baštu a pak vás musím ukázat svým kamarádům, už se na vás těší. V takovém místě, jako je Pokojov, je společenský život jedině v hospodě. Ale buďte v klidu, jsou tu fajn lidi.“

„A co Grizzlyho žena?“ ukázal jsem za sebe, kde byla obě zabrané do rozhovoru. Zvláštní dvojice, Martina v montérkách s laclem a v kostkované košili, vedle ní Elaine v růžové halence a černé sukni.

„Neboj se, určitě bude mít co vypravovat svým kamarádkám, až se vrátí,“usmál se Píďa. I ten úsměv mu zůstal z mládí, pořád zůstal klukem… Rozhlédl jsem se okolo. Bylo tu opravdu hezky, ve vzduchu vůně venkova a jinak klid a ticho.

„Jo, kluci, tohle je další člen rodiny,“ ukázal Píďa na dvůr. Pes, který se k nám pomalu blížil, byl opravdu směs všech čistokrevných psů, kteří touhle vesnicí kdy prošli. Ale vypadal naprosto dobrácky, zvyklý na zájem lidí a asi i na trochu nešetrné dětské ruce.

„ Tak tohle je Bart.“ Prohlížel si nás jednoho po druhém moudrýma psíma očima a mával přátelsky ocasem.

„A je to čistokrevný pokojovský ohař…“

 

Odpoledne se pomalu obracelo k večeru a my jsme vyrazili do společnosti. Už jsme se ubytovali v sympaticky zařízených pokojících pro hosty. Neměly ani sprchu, ani televizi se stovkami programů, ale výhled z okna na kopce Českomoravské vrchoviny bral dech. Skvělé jídlo, které nám Martina připravila, ocenila i návštěva z Ameriky.

Byli jsme docela nesourodá společnost. Zvláště Elaine na vysokých podpatcích se vyjímala na pokojovské návsi trochu bizarně. Měl jsem trochu dojem, že už i jí samotné připadalo divné, že se od nás vlastní vinou dost odlišuje. Píďova žena se hodně snažila, ale Elaine si stále zachovávala určitý odstup a ostražitost. My ostatní jsme si samozřejmě měli pořád o čem povídat a výbuchy smíchu byly stále častější.

Restaurace U Sejkorů byla ta správná a opravdová hospoda, kde to na vesnicích žije, kde se probírají důležitá témata ze života obce, sjednávají se vzájemné výpomoci a občas se Franta s Joskou popere o nějakou Mařku, která dá stejně nakonec přednost Bohoušovi z Horního konce.

Místní hostinský byl s pletenou čepičkou na hlavě hodně podobný panu Palivcovi z Haškova Švejka. Malý lokál byl skoro plný, Píďa nám a hlavně Grizzlymu s Elaine asi udělal pořádnou reklamu, takže na nás byli všichni zvědaví.

„Ahoj, chlapi, tak tohle je pozornost podniku, ať vidíte, že v Pokojově  jsou pořádní lidé!“zaburácel hlas nad námi, sotva jsme dosedli. Všichni okolo na nás mávali, zvedali svoje půllitry a z tácu před námi zavoněla charakteristická vůně vypálených švestek.

„No, thanks,“ špitla Elaine s odmítavým gestem. Celý ten dnešní den pro ni musel být opravdu děsivý zážitek, korunovaný jakýmsi neznámým alkoholem.

„Jakýpak copak,“ ukázal na ni prstem hostinský. „Hele, Martino, řekni jí, že to je náš národní nápoj na přivítanou a že to je vylisované moravské slunce.“

„Jo a do dna, jinak je to urážka našeho národa.“

Přiťukli jsme si s okolními hosty. Byla to opravdu vynikající slivovice. Určitě domácí, krásně klouzala do krku a nesla s sebou příjemné teplo.

Nešťastná Elaine se zakuckala a do očí jí vhrkly slzy. Martina jí něco říkala, asi ji uklidňovala, že nevypila nic jedovatého. A v restauraci bylo veselo…

 

Slunce už pomalu zapadalo, když jsme vyšli zase na náves, společně s několika ostatními hosty. Grizzly se držel za ramena s místním starostou a sliboval mu pozvání do Spojených Států a taky jezdeckého koně. Píďa s Martinou asi snesli o něco víc, protože šli celkem rovně, Brumla vedle mne si něco prozpěvoval, znělo to podobně jako stará anglická Tipperary, ale jistý jsem si nebyl.

Chudák Elaine dopadla asi nejhůř. Lodičky z nohou už dávno zula, když se pokoušela tancovat na restauračním stole. Její boty tak nesl traktorista Honza, o kterého se napůl opírala, napůl na něm visela. Bylo mu to celkem jedno, měl přes metrák a s necelými šedesáti kilogramy živé váhy si hravě poradil. Její černá sukně byla v bočním švu roztržená a růžová halenka jí voněla rozlitou slivovicí. Černé brýle s jedním prasklým sklem a pokřivenými obroučkami měla zasunuté do výstřihu. Svému průvodci neustále něco vyprávěla a traktorista horlivě přikyvoval, i když nerozuměl ani slovu.

V ruce si nesla nenačatou láhev slivovice, dárek od hospodského pro své kanadské hosty, kterou mávala jak dirigent taktovkou.

Ostatní pomalu opouštěli naše procesí, až nás nakonec zase zbylo šest. Slunce už pomalu zapadalo za lesy na západě a barvilo obzor do krvavé červeni. Zvlněná krajina vypadala jak na obrazech mistrů krajinářů.

Bosá Elaine trochu zakopla a pak se zastavila s tváří zbarvenou od zapadajícího slunce, zvedla láhev nad hlavu a řekla:

„Beautiful country, beautiful people…“

Ztichli jsme a usmáli se na sebe. Tohle byl výrok opravdu státnický.

Od toho okamžiku už Elaine patřila opravdu mezi nás…

Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 473
    No vida. Příjemné čtení, člověku se hned hlavou honí vlastní vzpomínky. Kdysi jsem s kamarády vysvětloval jedné Američance cosi z naší historie. Kývala hlavou, zajímalo jí to. Byl to příběh Jana Husa.

    Po nějaké době odjela domů a občas nám poslala mailíka. Pak někoho napadlo poslat jí pohlednici z Tábora s pozdravem z výletu. Měla z toho obrovskou radost a rozeslala info všem kamarádům, který po světě měla. Byla hrdá na to, že zná českou historii a že jí přišla čumkarta ze slavného města, které se podepsalo na našich dějinách. Však se hned pochlubila...

    "A taky strašně moc děkuji za sladký pohled od přátel z Tábora. Kdo neví, co je to Tábor, tak to je město v Československu. Narodil se tam český disident John Hus, kterého tam za revoluce upálili..."

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Jerry, nádhera! Tohle je přesně tvoje parketa. A navíc se to odehrává v podstatě v mém rodném kraji, můj táta se narodil přímo v Nížkově a já vyrůstala jen nějakých třináct kilometrů odtud smile

    Svět je malý laugh
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Salmo, to je tedy opravdu bomba, ale je to pravda, svět je opravdu malý. Ten kraj okolo Žďáru nad Sázavou je nádherný a že jsem se trefil právě do kraje tvého mládí, nádhera. Další důvod, abys dorazila na Bartoničku, alespoň popovídáme... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.