Bartonička

OndraOndra Komentářů: 9
upraveno 5. únor 2015 v Povídky

Povýšený učitel; nové letiště; kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp; Sestřička pro něho nechala otevřené dveře

 

Sestřička pro něho nechala otevřené dveře. Alespoň si to myslel podle hlasitého zavrzání, které se na druhé straně telefonního sluchátka ozvalo. Zvuk otevíraných dveří v pozadí vzápětí následovalo slabé zavolání doktorovi asistentky “Teď jste na řadě vy, pane Sedláčku”, pro hlasitý šum mobilu tomu ale sotva rozuměl. Na letišti nebyl dobrý signál.

“Radku, počkej chvíli”, řekl mu do sluchátka Mirek Sedláček, jeho kolega ze školního sboru, ale především jeho dlouholetý přítel, “právě jsme se se synkem dostali na řadu. Synu, tatínek má důležitý pracovní hovor, jdi k zubaři jako první.” zavolal na svého devítiletého synka. Syn chvíli odmlouval a fňukal, nakonec mu nezbylo ale nic jiného než se podvolit a brzy se odevzdaně vydal do zubařova doupěte, plného všemožných děsivě vyleštěných udělátek, po nichž zůstávala v ústech nepříjemná ocelová pachuť kovu.

“Tak takhle se ty chováš ke svým dětem? Vždyť ty z toho máš větší strach než tvůj syn.”okomentoval to Radek s hořkým úsměvem na rtech. “Tohle je opravdu důležitý pracovní pohovor.”

“Alespoň jsem to o kousek odložil,” zasmál se Mirek. “Kam to vlastně letos se třídou letíte?”

Radek se unaveně rozhlédl po hale nově postaveného letiště. Jejich let měl asi tři hodiny zpoždění a znuděné a nervózní děti blbly všude okolo. “Tentokrát to bude Ukrajina, jestli se tam vůbec někdy dohrabem. Už mám strach že to letadlo sem nikdy nepřiletí.”

Nedávno ho škola povýšila, to s sebou neslo ale více povinností než výhod. Radek teď učil dvakrát tak více hodin než dříve, na vyšší plat pro něj ale vedení nemělo dostatek peněz. A navíc musel vézt děti na tuhle blbou školu v přírodě. “Nechápu, co ředitel hledá na Ukrajině. Pořádný týden v Krkonoších by byl mnohem lepší.”

“Hezky si to tam užij,” ušklíbl se Mirek do telefonu.

“Díky, příště tam se třídou poletíš ty, když se ti to tak líbí. Třeba se tě taky rozhodnou povýšit.”

“To mi snad zatím nehrozí,” ucukl Mirek, “Tady mám mnohem důležitější povinnosti. Víš, že brzy vydá HBO novou sérii Hry o Trůny?”

Radek se zamračil. “Myslíš, že mají na Ukrajině internet? Abych to mohl stáhnout.”

“Pochybuju, jestli v téhle části světa vůbec něco je.” Mirek zlomyslně odpověděl.

Radek si smutně uvědomil, že Hra o Trůny je další věc, kterou jako vedoucí dětské školy v přírodě bude muset oželet. Se vztekem se podíval po dětech. Některá ke zlosti kolemjdoucích běhala po hale, některá se o něčem dohadovala a jedno chytré, které si prozřetelně přineslo knížku, aby uteklo všudypřítomné nudě, si četlo. Radek unaveně zívl. Na rameno mu zaťukala stará paní v  ošoupaném béžovém kabátě.

“Omluv mě na vteřinu,” zamumlal do telefonu a otočil se k ní.

“To nejste schopný ty malé haranty zpacifikovat?” rozčileně na něj vyjela. “Jsou tu i jiní cestující a mnozí z nich bych tu chtěli klid. Nikdo tady nechce ten strašný dětský křik.”

“Omlouvám se, pokusím se o ně postarat.”

Trochu starou paní chápal. Postavil se směrem k dětem a dvakrát zatleskal. Pár dětí se ztišilo, zbytek mu nevěnoval žádnou pozornost. “Karle, Davide, Honzo, přestaňte se tady honit a laskavě si sedněte. Otravujete tady všechny okolo.” zavolal na ně. Hlouček pobíhajících dětí se neochotně ztišil a vrátil se ke skupině.

“Už je to lepší?” obrátil se zpátky ke staré dámě.

“Takhle se to dá docela snést,” věnovala mu poslední nevrlý pohled a pomalým šoupavým krokem zamířila pryč. Radek se vrátil zpátky k telefonu.

“Uff, už odešla. Takhle je to lepší.”

Odpovědí mu byl Mirkův chraplavý smích. Pak ho ale přerušilo hlasité zavrzání dveří. Na druhé straně drátu se ozval slabý dětský hlas v pozadí. “Už jsem zpátky tatí. Teď bys měl jít ty.”

Podle ticha, které se rozleželo na druhé straně sluchátka si dovedl velmi živě představit, jak Mirek zbělal. Jeho nevinně kulaté bříško velmi dobře svědčilo o všech dobrých i nedobrých návycích svého pána. Mirek vystrašeně zacvakal svými zuby o sebe. Zežloutlými zuby, uvědomil si Radek.

“Tak je to tady, kamaráde. Nakonec došla řada i na tebe,” zasmál se. “Měj se dobře a užij si to v Praze.” rozloučil se s Mirkem a se silným pocitem zadostiučení zavěsil sluchátko.

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.