Melancholie

OndraOndra Komentářů: 9
upraveno 4. únor 2015 v Povídky
Melancholie

Martin bloumal chladným městem. Neměl nic na práci a jen se tak poflakoval po ulici. Zamyšleně se podíval na hodinky, jako kdyby chtěl vědět, kolik je hodin. Ale to se mu nehonilo hlavou - jemu se hlavou nehonilo vlastně nic. Vznášel se ve svém vlastním světě, kde čas a prostor nehrál žádnou roli. Spousta myšlenek bez obsahu, které téměř okamžitě mizely do temnoty zapomnění. Chlad a zima. Všude kolem proudily davy lidí, ale pro něj byl chodník prázdný. Míjel špinavé a rozšlapané fleky žvýkaček nalepených na asfaltu. Jak bude takový asfalt vypadat za dvacet, padesát let? Bude ještě přes všechny ty žvýkačky vidět?

Kousek od něj zastavil autobus. Pro některé měl možná jméno, něco pro ně znamenal, ale jemu neříkal nic. Jména nejsou důležitá. Nastoupil do něj. Někam jel. Bylo mu jedno kam. Posadil se na nejbližší sedadlo, které spatřil. Opřel se o sklo a nevidoucíma očima sledoval dění venku. Neúnavný hlas monotónně oznamoval cestujícím střídající se jména zastávek. Jak to může tak dlouho vydržet? Zvuky, obrazy, pachy - to vše mu protékalo hlavu a bez nejmenšího zastavení odlétalo zase pryč. K jiným lidem. K lidem, kteří se zajímají. Je vůbec někdo takový? Proč? Má to význam? Co je to význam? Martinovi to slůvko neříkalo nic.  

Autobus zastavil. Lidé vystupovali. Hlas ze záznamu oznamoval konečnou stanici. Někdo na něj promluvil. Nevnímal. Promluvil znovu a naléhavěji. Žádná reakce. Dotyčný ho popadl a vyhodil dveřmi z autobusu do ledové ulice. Martin zakopl a odřel si ruku, když se snažil reflexivně zbrzdit pád. Teprve to ho vrátilo zpět do ledové reality. “Na konečné stanici se vystupuje, blbečku,” ušklíbl se na něj ještě řidič. Pasivita se v okamžiku přelila do zuřivého vzteku a pocitu nespravedlnosti. Horko, stud. Nasupeně se na řidiče podíval, ale ten už znovu startoval autobus a mířil pryč. Sevřel ruce v pěst a nakopl kámen ležící na zemi. Ten chvíli letěl vzduchem a dopadl na zem před jízdním řádem. Podíval se na něj. Nacházel se kousek od pobřeží.

    Bylo toho na něj moc. Ve škole měl problémy a okolí bylo stejně nepřátelské. Každý člověk je středem svého vlastního světa. A ty jsi tady proto, aby si do tebe kopli. Nebo ne? Má tvůj osud nějaký jiný význam? Všichni ho opustili. Přátelé... všichni. Je to jako řetězová reakce. Všechno to začalo dnem, kdy odjel z venkova. Jeho chyba to nebyla. Ne, to určitě ne.

    Před ním se ležela ohromná betonová plocha přístavu, plná kontejnerů všech barev a velikostí. Působila ale nepatrně v porovnání s nekonečným oceánem, který se rozprostíral o několik stovek metrů dál. U šedivého břehu kotvila flotila tankerů, na špinavé zemi ležely odpadky a skvrny od oleje. V dálce se proti unavenému slunci rýsovaly obrysy jeřábů, které vykládaly zboží. Podobná scéna by se mohla objevit na úvodní stránce propagačního letáků některého z ekologicky smýšlejících uskupení s titulkem “Zachraňme přírodu”, na Martina ale navzdory tomu všemu působila zvláštně konejšivým dojmem. Uvědomil si, jak moc je unavený. Ublížený vztek a zlomená pasivita ho vyčerpávaly mnohem víc, než kdyby běžel maraton. Opřel se o jeden z kontejnerů a pozoroval racky, kteří volně létali po obloze.

    Vtom se kousek od něj ozval pajdavý zvuk kroků. “Copak se stalo, synku?” Stařík se usmál, vytáhl skládací stoličku, a posadil se naproti němu. Rackové, kteří si starého pána všimli, s hlasitým chechotem slétli dolů a usadili se po okolí jako němé publikum.

    Martin se na staříka podíval s obezřetností. Nevypadal nebezpečně. Kdyby chtěl, tak ho přepere, nebo uteče. Co tu chce? Neměl náladu se s nikým bavit. “To je moje věc,” odbil ho.

“Nech mě hádat. Máš dojem, že se celý svět obrátil proti tobě, je to tak?” zasmál se. “Rozhodně nejseš první, koho jsem tady potkal. A bohužel ani poslední.”

Martin se ho snažil ignorovat. Stařík zalovil v batohu a vyndal pytlík s okoralými kousky chleba. Rackové pro ně začali beze strachu natahovat své hladové krky. Nejspíš v nich starý pán vzbuzoval důvěru.

“Myslíš si, že seš jedinej?”

“Tomu byste nerozuměl.”

Stařík zakroutil hlavou a začal povídat. “Vy mladí jste tak naivní. Myslíte si, bůhví o kolik jde, ale ono na tom nakonec stejně nezáleží. Může ti něco, co si o tobě druhej myslí, nějak ublížit?” Natáhl se a hodil jednomu z racků kůrku. “Když jsem byl stejně starej jako ty, bydleli jsme v Český Republice. Malej stát uprostřed východní Evropy, ten asi nebudeš znát. Táta měl docela dobrou práci a máma se starala o dům. Měl jsem bratra, o dva roky staršího. Když mi bylo sedmnáct - tolik za chvíli bude tobě - přišla válka a tátu odvedli na vojnu. Několik měsíců potom přišla zpráva, že ho zastřelili.  Maminka to nevydržela a krátce na to zemřela. Chvíli na to bratra a mě taky vzali do boje. Podařilo se nám přeběhnout frontu a přidali jsme se k Masarykovi a legionářům. Mně se naštěstí podařilo přejít transsibiřskou magistrálu a dostat se do Ameriky, kde jsem už zůstal." Stařík se zahleděl do dáli. "Ale brácha zahynul v Rusku.”

Martin se snažil představit si to, co mu starý muž řekl. Jak se s tím jen ten člověk mohl vyrovnat? Možná, že má pravdu. Že si všechno doopravdy moc bere. Každý si valí nějaký ten svůj kámen. Rackové zřejmě něco vycítili a přestali zobat kůrku. Bedlivě se na něj podívali. Zahleděl se jim do očí, ve kterých jakoby se zrcadlila otázka:

“Stojí tvoje problémy za to, aby ses se jimi trápil, a aby ti řídily život?”

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 473
    Nejsem žádný literární kritik, spíš rád čtu. Za sebe bych to zhodnotil následovně. Po celodenní pracovní únavě jsem nedokázal zbystřit natolik, abych viděl nějakou vyloženou hrubku. Pravopisnou, technickou, atd. Ani si nečiním nárok být tím správným arbitrem v podobném smyslu. Možná tam opravdu ani podobná chyba není.

    Takže z tohoto pohledu, za mne, O.K.

    Ovšem po výše uvedené celodenní pracovní únavě jsem po přečtení třetího odstavce musel konstatovat, že těžko hledám důvod číst dál. Dočetl jsem, ale lakovat tě nebudu:

    1. U jakéhokoliv textu (nejen u povídky) rozhoduje prvních několik vět prvního odstavce o tom, jestli čtenář bude pokračovat. Tady celá povídka vyznívá jako úvod do ztracena...

    2. Nemá to příběh, pointu, neplyne z toho poučení, ani otázka. Není z toho poznat motivace, proč to někdo napsal.

    Já myslím, že talent k psaní máš, jen by to chtělo použít ho na něco čtivého. Nerad bych tě odradil, je to konec konců jen moje hodnocení. Ale zpětná vazba by měla vyjadřovat skutečný názor.

    Chtěl jsi něco říct, tak tady to máš.
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Naprosto souhlasím s Willim. Na nějaké umístění v soutěži to nevidím. Ještě se nad tím pokus zamyslet.
    The world needs more cowboys.
  • OndraOndra Komentářů: 9
    Aha, tak jo :/ Díky
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Myslím, že všechno důležité už bylo řečeno. Dobrý nápad je půl práce, ty na to, zdá se, jdeš za špatné strany. Zpracování je hezké, čtivé, ale chybí tomu pointa. Nicméně! si s tím nelam tolik hlavu. Do soutěže s tím běž, nikdy nevíš, komu se to zalíbí. A každý neúspěch tě posune zase o něco dál, u mě to tak bylo vždy :) Tak nevěš hlavu a piš, piš, piš :) To ty umíš :)

      Jo a dej si pozor na pravidla soutěží, hodně z nich má podmínku, že dílo nesmí být nikde až do vyhlášení výsledků vystaveno, aby tě nediskvalifikovali dřív, než to stačí někdo posoudit, byla by to škoda.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    No, abych i já nepromluvil a nepřidal se! laugh

    Já bych to zase neviděl tak černě, jako kritici přede mnou. Přečetl jsem si tvoje dílo docela s chutí, už proto, že ve tvém věku jsem psal skoro identické povídky, plné melancholických myšlenek. Takže, mně se to líbí, i když souhlasím, že bys asi měl zvolit trochu jiné téma. Já kdysi taky psal o lásce, o rozchodech, o rozervaných duších, bloudících městem. Když to vidím dneska, mám z toho legraci, tenkrát jsem to bral smrtelně vážně.

    Takže tvoje dílko bych bral spíš jako pokus, takových musíš napsat víc a zjistíš sám, jak se lepšíš. Mně pomohla literatura, obložil jsem se knihami a četl, takže jsem si i vylepšoval sloh a češtinu.

    Jo, čeština. Odbyl ho. Máš tam hrubku, asi spíš jsi to přehlédnul. Ale i přehlédnutí se ti může v nějaké soutěži docela vymstít.

    Jinak, opravdu, asi to na účast v soutěži není. Zase předhodím tři věci, které je třeba splnit. 

    1. Nápad

    2. Zpracování

    3. Pointa

    Musíš myslet i na toho, kdo se rozhodne dílko číst. Aby si nakonec neřekl, že mu to ani nestálo za to, věnovat čas čtení. A důležitá věc, jak už bylo řečeno - POINTA! Musíš zakončit něčím překvapivým, neočekávaným, aby ten, kdo dočetl až na konec, mohl říci, Tak, tohle jsem tedy nečekal.

    A pak, jakási filosofická sonda do mysli tvého hrdiny, kdy se vlastně nic neděje, to ti nesedí a napsat něco podobného se musí umět. 

    Taky musíš dodržet nějaký poměr mezi popisem, dialogem a akcí. Tady máš spoustu popisu, jakýsi náznak dialogu a vůbec žádnou akci. Nic se tu prostě neděje.

    Zkus se nad tím znovu zamyslet a přepsat. Já něco přepisuji pětkrát, nebo si měsíc v hlavě přehazuji různé varianty.

    Ale jeď dál a nenech se odradit!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • OndraOndra Komentářů: 9
    Díky, přepíšu towink Ono to bohužel nesmí být delší než tři normostrany, což se povedlo asi tak o šedesát znaků. Nejspíš toho budu toho muset hodně promazat... Ale to asi není na škodu. 
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Fajn, líbí se mi, že sis vzal k srdci naše kritické připomínky. Taková pěkná povídka je třeba původně o třetinu delší a autor ji proškrtal a tím vylepšil. Tak se do toho pusť, vezmi si ten původní námět a zkus k němu přidat něco atraktivnějšího a to i včetně konce. 

    Uber trochu melancholie a truchlivých myšlenek, to žádná soutěžní komise nemá ráda a přisypej trochu optimismu.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.