Workshop 4: Stupidní povídka

MarketaRMarketaR Komentářů: 699
upraveno 7. leden 2015 v Srazy, soutěže a setkání
Milí pisálci, 

abychom po Vánocích nezakrněli, rozhodli jsme se s Mikem uspořádat další workshop. Téma padlo už na Bartoničce, takže je na čase. J

 

Téma zní: Stupidní povídka. Můžete se toho zhostit, jak se vám zlíbí, třeba parodií na některé úsměvné nešvary pisálků nebo jakkoli jinak. ;)

 

Svůj výtvor pošlete Mikovi na e-mail: forum@renenekuda.cz, do předmětu zprávy uveďte heslo SOUTĚŽ. Uzávěrka je 28. ledna, času je tedy víc než dost.

 

Jak už jste zvyklí, po uzávěrce hodí Mike všechny výtvory sem do tohoto vlákna. Každý účastník si je přečte, bude hlasovat pro ten nejlepší a napíše ke každému krátké slovní hodnocení (může být i delší, to je na vás - jen vás prosím o to, abyste napsali všechna hodnocení do jednoho příspěvku, ať je to přehledné, a nezahlcovali vlákno). Pak proběhne symbolické vyhlášení výsledků a imaginární poplácání vítěze po rameni. 

 

Tohle vlákno slouží pouze pro soutěžní příspěvky a hodnocení. Veškerá další diskuze probíhá tady: http://www.forum.renenekuda.cz/forum/srazy-souteze-setkani/workshop-4-stupidni-povidka-diskuze/

 

Přejeme hodně inspirace a hodně polibků od múzy. wink

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Zde jsou tři došlé povídky do workshopu (vložené v pořadí, ve kterém dorazily)

    Vojta - Snídaně

     

       Bylo chladné ráno jednoho prosincového dne. Venku padal bílý sníh a mrzlo, až praštilo. Ptáci byli dávno na jihu, protože by jim tady byla zima. Děti venku po sobě házely sníh v podobě různě uplácaných koulí. Bylo asi mínus pět pod nulou. Zima k pohledání!

       Mezitím v jednom nedávno opraveném domě na předměstí jednoho nevelkého města byli dva lidé uvnitř budovy. Nacházeli se v kuchyni. Měli tam rozsvícené světlo. Byli to rodiče dvou dětí. Jedno studovalo na škole a mělo dobré známky, zatímco druhé už pracovalo v pekárně na druhé straně města, kde se vyráběly rohlíky a chleba a koblihy a další křupavé pečivo. Ten, co studoval na škole, měl čtrnáct let. Ten, co pracoval, měl dvacet let. Toto však není příběh o nich.

       Náš příběh začíná právě v kuchyni toho nedávno opraveného domku. Otec otevřel bílou lednici a vzal z ní velkou sklenici domácí jahodové, ale velice dobré marmelády. Pak vzal rohlík, možná ten, co vyrobil jeho syn, možné to je. Došel ke kuchyňské lince, nachystal jahodovou marmeládu a začal krájet rohlík. V tu chvíli přišla do kuchyně jeho žena, čili matka dvou jejich dětí a kýchla. Otec se velice polekal a řízl se do prstu. Z prstu začala vytékat krev!

       „Tohle,“ řekl otec, „se mi stane pokaždé, když si chystám rohlíky s marmeládou. Říznu se do prstu!“

       A manželka se začala strašlivě smát. Zřejmě ji něco napadlo, něco vtipného. Milý čtenáři, já ti teď napíšu, co řekla a určitě se zasměješ také! Já jsem dostal záchvat smíchu, když mě to napadlo. Ona totiž řekla…

       „Ty jsi takový fintil, to chceš, aby ti to ladilo k té jahodové marmeládě?“

       Otec se zarazil a začal se smát na celé kolo! Jeho manželka se také smála, bylo to velice vtipné. To se nasmáli! Když už měli dost, otec si domazal snídani, udělal si kávu a šli se s manželkou dívat na televizi do vedlejšího pokoje.

       Toto se stalo jednoho chladného prosincového dne. A je to čirá pravda!

     

    Jerry - Stupidní povídka

      Telefon se mi přihlásil o pozornost motivem ze seriálu Hříšní lidé Města pražského a to mne docela překvapilo. Tenhle typ zvonění měl v mém telefonu pouze jeden člověk. Můj bývalý spolužák ze základní školy, v současné době ka-pitán a jeden z elitních policejních vyšetřovatelů. Vyměnili jsme si telefonní čísla už skoro před třemi roky na jednom bujarém srazu absolventů základní školy a od té doby jsme neměli potřebu se nějak vyhledávat. Naše profesní i osobní ces-ty vedly docela jinudy.
    „Huberte, jsi to ty? Už dlouho jsme se neviděli,“ začal jsem trochu neutrál-ním tónem, protože jsem netušil, co asi ode mne bude chtít.
    „Jsem to já, Jiříku. Potřeboval bych s tebou mluvit.“
    „Ale copak, něco jsem provedl? Daně platím a dluhy nemám.“ V telefonu se ozval upřímný smích.
    „Neplatíš a dluhy máš, ale o to tu teď nejde. Spíš chci po tobě nějakou in-formaci. Pořád ještě rozvážíš obědy z jídelny v gymnáziu, ne?“
    V hlavě mi trochu zacvakalo. Napadlo mne, že snad policie vyšetřuje něja-ký ztracený pytel s bramborami, nebo ulomenou vařečku. Obojí se u nás už sta-lo.
    „Neboj se, jde mi o jednu žákyni gymnázia, mohl bys ji znát.“
    „Hele, já jsem spokojeně ženatý a nekoukám tady po nějakých žačkách…“
    Další smích, přesně tak jsem si na něj pamatoval.
    „To by dělalo mravnostní. Tak co, budeš mít čas dnes odpoledne na jedno U dělové koule?“ Přikývnul jsem, ale pak mi došlo, že to asi neuvidí. Ani policie není všemocná.
    „Určitě, třeba ve čtyři?“
    „Budu tam.“ Telefon oněměl.
    Hubert byl záhadný, jako býval vždycky. A zároveň i jaksi exotický, stejně jako jeho příjmení. Jmenoval se Hubert Girardoux, a pokud byste někdy slyšeli o kapitánu Girardouxovi, neřekli byste, že to je jen normální český kriminalista, ale spíš velitel mušketýrské gardy při obléhání Arrasu. Ale vše bylo poněkud prozaič-tější, jeho prapředek přišel společně s rodem Rohanů na zámek Sychrov, kde se staral o koňské stáje. A ani to nebyl Francouz, nýbrž Belgičan. Hubert si se svým jménem něco vytrpěl, ale všechno bral s klidem a s humorem. Jeho analyticky pracující mozek byl asi přímo určen k povolání, které měl.
    Restaurace U dělové koule vypadala, jako kdyby se tu zastavil čas někdy kolem roku 1950. Stěny obložené zčernalými palubkami, záclony na oknech pra-né před několika lety, umakartové stoly a rozvrzané židle. Dokonce zůstaly i por-celánové otlučené tácky pod sklenice a pan Dušek, místní hospodský, stále chodil s tlustou tužkou za uchem a přičinil na něj čárku za každý půllitr. Nad výčepem ze zdi vyčnívala polovina dělové koule, o které se říkalo, že ji vystřelilo pruské dělo v roce 1757 v Bitvě u Liberce na rakouské pozice. Kdo ví, jaká byla pravda, ale koule sem prostě patřila.

     

    Willi - Pondělí

    Blbi den. Tata bil taky blbi. Deníčku dneska se mi nelíbilo. Sem tě začla psát protože úča povidala ale teď tě píšu protože chci. Ráno se mi líbilo ale teď blbi.

    Ježíšek přinesl kitartu. Máma chce abych chodila do hudebky. Já chci taky. Táta taky. Babička taky. Děda taky. Evik ne. Ona říká že hudbka je pro blbce. Kecáááááá!!!!! Prej umí hrát a naučí mě. Neumí!!!! Já jí slyšelaaaaa je to hrooooznýýýý.

    Včera řek že mě veme do hudebky. Že tam budu musit tleskat a spívat a dělat něco. Chtěl abych se naučila skákal pes prší prší. Řekla mámě že nechci. Táta je děsně starodávnej. Máma to taky říká.

    Kitaru sem musela nechat doma. V drúže mě to nebavylo a těšila sem se. Táta přišel brzo ale musela sem domů dělat úkoli. Až potom sme šli do hudebky. Kitaru sem musela nechat doma.

    Táta neumí hodiny. Bily sme tam brzo. A prej že neumim hodiny já. Sme museli čekat nejmíň hodně minut. Říkal 10 ale já říkám 1000000000 nebo 1000000000000000 minut!!!!!!! Zapoměl méno tý úči. Lezl do tříd a ptalse. Dělal bordel tak nás úča našla sama.

    Sem spívala lalalalalala a tleskala u kalaviru. To bilo dobrý. Úča je děsně pomalá. A museli sme se zout. Nemněla sem bačkory. Táta taki ne. Úča chtěla zaspívat. Je taky starodávná. Skákal pes a prší prší. Chtěla sem něco jinýho. Řekl sem mám ráda Tomše Klusa.

    Ona řekla abych teda zaspívala Tomáše Klusa. Zaspívala sem štyry roky v prdeli. Táta se strašně vstekal. Ráno to bilo dobrý ale teď je to blbi.

    Utrý

    Dneska táta je pořád blbi. Chce mi zakazat evika. Že má blbi vlyv. Ale já umim Tomáše Klusa s táty auta. Pořád to pouštěl. Dneska mě to neba.

    Středa

    Máma řekla tátovy aby my vrátil kitaru. Ježíšek přinesl kitaru na hraní. Táta už se nezlobi. Máma koupila ladičku. Táta se vytahoval že to naladí. Neumí! Rozbyl dvě struny. Máma mu sebrala kitaru. Zlobila se. Musí koupit nové struny. Taky blbi den. Nemůžu hrat na kitaru.

    Štvrtek

    Táta koupil nový struny. Máma ladila kitaru ladičkou. Nešlo jí to. Rozbyla dvě struny. Struny z umelý moty sou blbi. Asi nikdy nebudu hrát na kitaru. Táta se stekal že vyhodí kitaru. Máma přečtla návod ladičky. Řekla že sme blbi. Nefuguje bez baterky.

    Achjo rodičové sou někdy otrava.

    Pátek

    Táta koupil novy rozbyty struny a baterky do ladičky. Máma naladila kitaru. Budu se učit o vikendu pisničky. Huraaaaaa!!!!! Du pro kitaru dneska nebudu psat. V pondělí du do hudebky.

    Sobota

    Blbi stuny s umely moty! Blbi! Pitomi! Nebudu psat.

    Neděle

    Přijel děda a babi. Babička řekla že je ježíšek je hloupi. To není pravda! Já chtěla kitaru! Děda nemluvil s babi až k objedu. Řek že babi nebude kecat ježížkovy do dárků. To neni pravda babička nekeca. Ježižkovy sem psala ja. Ne babička. Děda přinesl nový rozbytý struny. Máma přinesla ladičku. Děda řekl že má jít s ladičkou do pardubic. Nevim proč. Děda naladil kitaru. Děda hrál na kitaru.  Medvědy, dańka, rosu, plavci. Neumí Tomaše Klusa.

    Zitra du do hudebky. Nebudu se učit starodávný pisničky. Tata řek že musim nechat kitaru doma.

    To je spupidni.

     

     

    [sp_show_poll id=6]
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Tak já se do toho pustím. Chvilku jsem váhal, než jsem učinil rozhodnutí.

     

    Jerry: pro mě vítěz. Je to nijaké, bez pointy, něco tomu chybí a přitom je to skvěle zpracované. laugh

     

    Willi: u tohohle jsem se dost nasmál laugh jenže to dává až moc smysl na to, abych to označil jako stupidní povídku.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, stal se nějaký technický nedostatek, protože moje Stupidní povídka tu není celá! Takhle to je opravdu ještě stupidnější...

    Vložím ji tedy kompletní.

     

    Stupidní povídka

     

    Telefon se mi přihlásil o pozornost motivem ze seriálu Hříšní lidé Města pražského a to mne docela překvapilo. Tenhle typ zvonění měl v mém telefonu pouze jeden člověk. Můj bývalý spolužák ze základní školy, v současné době kapitán a jeden z elitních policejních vyšetřovatelů. Vyměnili jsme si telefonní čísla už skoro před třemi roky na jednom bujarém srazu absolventů základní školy a od té doby jsme neměli potřebu se nějak vyhledávat. Naše profesní i osobní cesty vedly docela jinudy.

    „Huberte, jsi to ty? Už dlouho jsme se neviděli,“ začal jsem trochu neutrálním tónem, protože jsem netušil, co asi ode mne bude chtít.

    „Jsem to já, Jiříku. Potřeboval bych s tebou mluvit.“

    „Ale copak, něco jsem provedl? Daně platím a dluhy nemám.“ V telefonu se ozval upřímný smích.

    „Neplatíš a dluhy máš, ale o to tu teď nejde. Spíš chci po tobě nějakou informaci. Pořád ještě rozvážíš obědy z jídelny v gymnáziu, ne?“

    V hlavě mi trochu zacvakalo. Napadlo mne, že snad policie vyšetřuje nějaký ztracený pytel s bramborami, nebo ulomenou vařečku. Obojí se u nás už stalo.

    „Neboj se, jde mi o jednu žákyni gymnázia, mohl bys ji znát.“

    „Hele, já jsem spokojeně ženatý a nekoukám tady po nějakých žačkách…“

    Další smích, přesně tak jsem si na něj pamatoval.

    „To by dělalo mravnostní. Tak co, budeš mít čas dnes odpoledne na jedno U dělové koule?“ Přikývnul jsem, ale pak mi došlo, že to asi neuvidí. Ani policie není všemocná.

    „Určitě, třeba ve čtyři?“

    „Budu tam.“ Telefon oněměl.

    Hubert byl záhadný, jako býval vždycky. A zároveň i jaksi exotický, stejně jako jeho příjmení. Jmenoval se Hubert Girardoux, a pokud byste někdy slyšeli o kapitánu Girardouxovi, neřekli byste, že to je jen normální český kriminalista, ale spíš velitel mušketýrské gardy při obléhání Arrasu. Ale vše bylo poněkud prozaičtější, jeho prapředek přišel společně s rodem Rohanů na zámek Sychrov, kde se staral o koňské stáje. A ani to nebyl Francouz, nýbrž Belgičan. Hubert si se svým jménem něco vytrpěl, ale všechno bral s klidem a s humorem. Jeho analyticky pracující mozek byl asi přímo určen k povolání, které měl.

    Restaurace U dělové koule vypadala, jako kdyby se tu zastavil čas někdy kolem roku 1950. Stěny obložené zčernalými palubkami, záclony na oknech prané před několika lety, umakartové stoly a rozvrzané židle. Dokonce zůstaly i porcelánové otlučené tácky pod sklenice a pan Dušek, místní hospodský, stále chodil s tlustou tužkou za uchem a přičinil na něj čárku za každý půllitr. Nad výčepem ze zdi vyčnívala polovina dělové koule, o které se říkalo, že ji vystřelilo pruské dělo v roce 1757 v Bitvě u Liberce na rakouské pozice. Kdo ví, jaká byla pravda, ale koule sem prostě patřila.

    Huberta jsem poznal na první pohled, i když se trochu zakulatil a zmizel i jeho mušketýrský knír, který si pěstoval na počest svého neobvyklého jména. Vypadal jako stárnoucí pán, co si sem zaskočil na jedno orosené před večeří. Ale zdání klamalo, slušná řádka lapených darebáčků v českých věznicích by mohla vyprávět.

    Vstal a podal mi ruku.

    „Jsem moc rád, že jsi přišel.“

    Všiml jsem si, že přišel i s koženou aktovkou a začal jsem tušit, že naše setkání nebude jen přátelské. Usmál jsem se.

    „Tak, copak ode mne potřebuješ? Celý liberecký Scotland Yard stojí před záhadou?“ Neopětoval úsměv, jen trochu smutně potřásl hlavou.

    „Sedni si, dáš si pivo, že?“ Nebyl jsem proti.

    „Tak podívej,“ začal, když mi pan Dušek přinesl žádaný nápoj a po letech jsme si zase přiťukli. „ Já tě spíš chci požádat o tvůj osobní názor. Pamatuji si ještě, jak jsme před lety debatovali na tom třídním srazu.“

    Vzpomínal jsem si na tu diskusi taky. Byli jsme už v dobré náladě a ještě společně s dalším bývalým spolužákem jsme nadhodili téma nadpřirozena, stěhování duší, upírů, duchů, hejkalů, strašidel a vůbec bubáků. Tehdy Hubert hájil racionální vysvětlení, já jsem byl založen více romanticky a třetí v debatě se přikláněl chvíli na jednu a chvíli na druhou stranu.

    „Ale copak, naše četnictvo chytá čerty a čarodějnice?“ usmál jsem se. Hubert svoji sklenici položil trochu prudčeji na porcelánový tácek, až se po nás pan Dušek od výčepu pohoršlivě zadíval. Byl jsem už opravdu zvědav, co se z téhle debaty nakonec vyvine.

    Můj společník u stolu vytáhl z aktovky modrou kartonovou složku s papíry.

    „ Za chvíli už ti asi do smíchu nebude,“ podíval se po mně a já si všimnul, že jeho oči zůstaly naprosto vážné.

    Zalistoval ve složce.

    „Ty jezdíš jako řidič a rozvážíš jídlo ze školní kuchyně. Dostaneš se taky někdy třeba přímo do jídelny mezi žáky?“ Přikývnul jsem.

    Obvykle je to tak, že všechny kuchařky mají plné ruce práce s výdejem jídel a chybí někdo, kdo by naléval polévku. Takže, když dojezdím a vrátím se na školní dvůr, najde si mne můj šéf, oblékne mne do bílého pláště, na hlavu mi nasadí síťku na vlasy a já se na nějaký čas povýším na výdejce stravy, občas žáky titulovaný jako pan kuchař.

    „Takže si možná budeš pamatovat tuhle dívku.“ Přistrčil mi po umakartové desce stolu jednu zrnitou černobílou fotografii, zvětšenou z pasového formátu.

    „Znám ji z jídelny, co s ní má být?“ Hubert si povzdechl.

    „Vyšetřuji jeden malér městského strážníka. Upřímně řečeno, spíš mi to připadá, že ten chlap je trochu mdlejšího rozumu. Před třemi dny se vrátil z noční pochůzky předčasně a všem na stanici tvrdil, že někdy po půlnoci v Pionýrské ulici musel zastřelit obrovského černého vlka s ohnivýma očima a světélkující srstí, který se tam pokoušel přeskočit plot. Ten jeho imaginární vlk se pokoušel snad vrhnout i na něho. Opravdu mu ve služební zbrani chyběly dva náboje, takže se na to místo jela podívat výjezdovka. Samozřejmě, že nenašli nějakého zdechlého vlka, ale docela vážně postřelenou dívku.“

    Ukázal prstem na fotografii, položenou na stole.

    „To je ona, chodí do školy, kde ty děláš, tak jsem si myslel, že bys mi mohl něco objasnit. A taky v té ulici bydlíš, třeba bys mohl něco vědět, co by mi pomohlo.“

    Napil jsem se už trochu zteplalého piva. Samozřejmě, Martina Adamcová. Chodila oblečená v černém a s jejím bledým obličejem kontrastovaly smolně černé vlasy a naprosto černé oči. Nepamatuji se, že by se někdy usmála a byla nápadná i tím, že se docela stranila ostatních spolužáků. Bydlela s rodiči šikmo naproti našemu domu v trochu zchátralém šedém domku se zanedbanou zahradou.

    „Docela divná.“ Hubert naklonil hlavu.

    „Jak divná, docela by mne to zajímalo.“

    Chvilku jsem přemýšlel, jak svoji myšlenku formulovat.

    „Hele, Huberte, kdyby to bylo třeba někde v Transylvánii, řekl bych, že je příbuzná s hrabětem Draculou. Ale jinak o ní skoro nic nevím.“

    Kapitán Girardeaux hlasitě zasténal.

    „A je to tady. To je naprostá stupidita, co mi tady říkáš. Já jsem policejní vyšetřovatel a ne nějaký likvidátor upírů. To, že si pár pochybných spisovatelů vydělalo balíky na vymyšlených upírech, které si představují na amerických středních školách, neznamená, že to je skutečnost a že to tu máme taky.“ Poklepal prstem na stůl. „Tak, řekneš mi k tomu něco?“

    Zamyslel jsem se a kroužil prstem po okraji sklenice. Okolo nás se stoly pomalu začínaly plnit, ale k tomu našemu si nikdo nepřisedl. Asi jsme působili hodně neobvyklým dojmem a v podobných podnicích místní hosté cítili policistu neomylně a z dálky.

    „Myslíš, že tady u nás ne? A že všechno je jenom výmysl? Pamatuji se na tuhle dívku, chodila vždycky v černém, a když byla k obědu česnečka, nikdy nepřišla. A jednou byl i králík na česneku a ona celou porci vrátila.“

    Hubert kroutil hlavou.

    „Dneska jsou středoškoláci různí, chodí oblékaní v černém a považují to za moderní, v jídle jsou vybíraví, někdo nejí zeleninu, někdo česnek. Nepřesvědčíš mne, já si pořád myslím, že ten hlídkující policajt zpanikařil a trefil tuhle holku, která táhla z nějakého mejdanu. Tak si musel vymyslet tuhle pohádku.“

    „A co na to její rodiče?“

    Hubert zalistoval ve složce.

    „Za nimi byli kluci z vyšetřování, takže to mám jenom písemně. Mluvili brzo ráno s paní Adamcovou, aby jí oznámili, že její dcera leží v nemocnici. Ani je nepustila dál, řekla, že za ní hned půjde, ani nebyla nějak moc překvapená. Ale poležela si tam jen dva dny a pustili ji domů,“ řekl neochotně.

    „Nějak brzo, nemyslíš?“ Hubert se na židli neklidně zavrtěl.

    „Doktoři říkali, že se jí to skvěle hojilo.“

    „Hm, Addamsova rodina, neříká ti to nic?“ Můj spolužák na mne vytřeštil oči.

    „Tedy, to se ti povedlo. Takže já jsem dostal za úkol vyšetřit postřelení studentky městským policistou, se mám zaobírat nějakými filmovými strašidly.“

    „Pak ale nevím, co po mně chceš,“ pomalu mne to přestalo bavit. „ Mně to vůbec nevadí, jestli bydlím v sousedství upírské rodiny. Mně pijí krev docela jiní lidé. Tihle se nijak neprojevují, chodník zametají a k volbám chodí a to, jak vypadají, je mi docela jedno. A jestliže se jejich dcera uzdravila, asi je všechno v pořádku. Být tebou, případ bych uzavřel s tím, že šlo nešťastnou náhodu, tomu chudákovi střelci bych stáhnul osobní ohodnocení a hotovo. Asi pro tebe víc udělat nemůžu, až potkám Martinu ve školní jídelně, můžu se jí zeptat, jestli má nějakou alergii na potraviny.“

    Hubert trochu rozladěně skládal všechny papíry zpátky do aktovky.

    „Asi jsem toho od tebe čekal moc, třeba to, že mi poradíš, já se v tom všem trochu nevyznám. Ale dobrá, asi máš pravdu. A tohle pivo si můžeš dopít za mne.“ Vstal, na okamžik zaváhal a pak mi podal ruku.

    „Tak se snad sejdeme nad příjemnějším tématem, školní sraz bude asi za dva roky. Promiň, hodně jsem se zdržel.“

    Mávnul na pana Duška za výčepním pultem a propletl se skoro plným lokálem ke dveřím.

    „Copak, kolegovi nechutná moje pivo?“ zastavil se u mne hostinský. Zavrtěl jsem hlavou.

    „Víte, jemu by v téhle chvíli nechutnalo vůbec nic.“ Usmál se.

    „V hospodě se mají probírat jen ta fajnová témata, k pivu to patří. Tyhle dvě piva vám nepočítám, ani jste se jich nedotkli.“

    Odešel jsem za chvíli. Nějak mne ten Hubertův problém rozhodil. Přece jen, vampýr v Liberci…

     

    Martinu Adamcovou jsem i nadále potkával na školních chodbách, oblečenou v černém a nikdy s úsměvem. Raději jsem se jí na nic neptal… Všechno se zdálo být jako dřív.

     

    Osmého dubna byla sobota a Ivana, moje dobrá známá, pořádala oslavu svých narozenin. Bylo to příjemné, sešlo se několik našich společných přátel a prožili jsme příjemný večer.

    Domů jsem se vracel někdy po půlnoci. Ve vzduchu už bylo cítit přicházející jaro a měsíc byl v prvním jarním úplňku. Město bylo liduprázdné a taková procházka před spaním byla moc příjemná.

    Už jsem zahýbal za roh do naší ulice, když jsem v měsíčním světle zahlédl nějaký rychlý pohyb.

     Zastavil jsem se. Přes dlažbu přeběhlo nějaké zvíře. Obrovský černý vlk. Na zlomek vteřiny se zastavil a otočil hlavu ke mně. Zřetelně jsem uviděl záblesk krvavě červených očí. V následujícím okamžiku se obrovským skokem přenesl přes plot a zmizel v zanedbané zahradě jednoho šedého zchátralého domku skoro naproti našemu domu.

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    No, já se tedy přidávám k hodnocení. Tohle cvičení nebylo jednoduché a musel jsem nahonem hodnocení změnit.

    Po prvním čtení mi to vyšlo pro Jerryho. Jenže pak se ukázalo, že je všechno jinak. Kus chyběl...

    Takže:

    Vojta: Jo, marmeláda v lednici, kdo by to čekal. A fiknout se do prstu při krájení rohlíku, to je teda sranda k popukání. Já myslím, že tahle povídka přesně plní zadání. Ve skutečnosti v tom trochu prosakuje ironie, ale úmyslně psát blbě chce kus sebezapření. Takže volím Vojtu.

    Jerry: Nebudu tě balamutit. Psát blbě neumíš, ani když se o to snažíš. Kdybys to nechal tak, jak to šotek vylepšil, hlasoval bych pro tebe. Takhle mi to připomnělo vyprávění o chlápkovi, co nemohl spát, protože se mu zdálo, že má pod postelí krokodýla. Tak mu dali kamarádi v práci prášek na spaní. Když druhý den nedorazil, šli se podívat k němu domů. A tam zjistili že...

    laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Vida, ona stupidnost asi měla opravdu spočívat v tom, napsat povídku bez nějaké pointy...laugh

    Máš pravdu, opravdu vědomě blbě psát neumím. Já myslel spíš tu upírskou vlnu na středních školách a že se mi to povede stupidně umístit k nám. A vida, o tom krokodýlovi jsem neslyšel, dobrý. 

    Budu se prostě muset ještě hodně snažit, abych napsal něco opravdu stupidního.laugh Ovšem pozor, momentálně mám v hlavě šílenou pitomost, tak třeba jednou...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.