Věže

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
upraveno 30. listopad 2014 v Povídky
„ Randy, jsem rád, že tě zase slyším, už nějakou dobu o tobě nevím!“

„ Promiň, Chrisi, ale mám hodně práce s přípravou té naší plánované party, o které jsem se s tebou už domlouval.“

„Skvělé! A jak jste daleko?“

„Brzo už budeme moci to velké grilování uskutečnit. Dalo to práci, všechno vymyslet a naplánovat, aby byli všichni spokojení. Doufám, že nebude příliš zamračeno!“

„ Ale přece jen, nějaký mrak by se hodil.  A co dopravci? Přivezou všechno včas?“

„Neboj se, na to jsme mysleli nejdříve, sehnali jsme čtyři pořádné dodávky. Už teď si myslím, že to bude velkolepá akce a bude se o tom ještě dlouho povídat!“

„Budeš mne informovat, na kdy si mám udělat čas, abych se mohl taky zúčastnit?“

„Randy, ty to budeš vědět první!“

„Díky, ještě ti zavolám…“

 

Jméno Langley v americkém státu Virginia je synonymem pro hlavní centrum americké zpravodajské služby. Už méně se ví, že v jihovýchodním cípu celého komplexu stojí i nenápadná šedá budova, zajímavá snad jen tím, že je vystavena z litého betonu bez jakékoli ozdoby nebo okna. Ale uvnitř se nachází hlavní mozek celé organizace, včetně počítačové sítě s operační kapacitou, srovnatelnou s možnostmi středně velkého státu. Ve dne v noci se tu vyhodnocují informace, přicházející z celého světa. Jen na provoz a chlazení se musela vystavět malá elektrárna. Zde se elektronicky kontrolovala v podstatě celá telefonická a počítačová aktivita ve Spojených státech a zároveň i v oblastech amerických zájmů. Propojená počítačová síť vlastně třídila gigantické soubory informací na dva podsoubory, z nichž ten druhý obsahoval potenciálně podezřelá slova. Bylo jich několik set a každodenně je do paměti vkládal speciální tým. Kdybyste kdekoli na území Spojených států v jednom telefonickém rozhovoru použil například slova – bomba, terorismus, útok, byla by vaše slova zachycena, převedena do kódu a včetně údajů o volajícím i volaném odeslána analytické skupině.

 

 

Ten dům byl docela nenápadný, šedivý a obyčejný. Podobných, jako je tento, jsou na dolním Manhattanu stovky. Stála na nepříliš frekventované ulici, vystavená ve stylu překotné výstavby New Yorku na počátku dvacátého století. Čtyři patra a průčelí zdobené napodobeninami římských sloupů ale jen málokoho přilákaly k tomu, aby na té stavbě spočinul trochu delším pohledem.

Podle mosazné tabulky, umístěné hned vedle vysokých a důstojných prosklených dveří uvnitř sídlil Federální úřad pro kontrolu a vývoj průmyslových hnojiv. Organizace naprosto obyčejná a zcela nezajímavá.

Ale jen několik lidí ve Spojených státech vědělo o tom, že tato budova na dolním Manhattanu má i jiné poslání a uplatnění.

 

Můj otec se svým povoláním nikdy nechlubil. Jen jsem věděl, že pracuje v jakémsi tajném úřadu a musí občas na pár dní nebo týdnů potichu odjet. Bral jsem to jako docela normální věc a nijak po jeho tajemství nepátral. Až teprve, když k nám domů přišli dva zasmušilí pánové v šedomodrých oblecích, aby nám patřičně smutným tónem sdělili, že můj otec zemřel ve službách vlády Spojených států, dozvěděl jsem se o přestřelce agentů FBI s gangem překupníků drog. Tři mrtví darebáčci a jeden na straně práva. Můj otec.

A pak jsem poznal, že mi právě on zajistil další životní dráhu.

 

To ráno na začátku září bylo docela normální, plné slunce a pohody. Jako obvykle jsem prošel hlavními zdobenými dveřmi do dvorany úřadu, pokývnul staršímu pánovi v šedé uniformě vrátného, sedícímu u stolku s telefonem na pravé straně haly a nastoupil do výtahu číslo tři až vzadu, za dvěma konferenčními stolky s křesílky a malým bufetem. S děvčetem, které tu prodávalo, jsem prohodil občas i pár slov a pohrával si s myšlenkou, někdy ji někam pozvat. Prostě, kluk, kterému bude na konci listopadu dvaadvacet, by to s ní mohl zkusit. Nevypadalo, že by jí to bylo nějak proti mysli. Uložil jsem si ten nápad do své databanky v hlavě pro pozdější využití.

Výtah číslo tři měl docela obyčejnou, otřískanou kabinu natřenou odpudivým nátěrem různých zelených odstínů. Zvláštní tu bylo snad jen to, že neměl panel s tlačítky, ale jen úzký otvor pro identifikační kartu. Tu jsem dostal hned v den nástupu před necelými dvěma lety. Na přední straně byla pouze moje fotografie a v plastu zalitý malý mikročip. Stačilo ji jen zasunout do příslušného otvoru ve stěně výtahu a pak přiložit pravý palec na šedou plošku vedle něj.

Výtah se rozjel. Dolů. Po dvaceti vteřinách jsem vystoupil do dlouhé prázdné chodby, vymalované zářivě oranžovou barvou, asi takovou, jakou si hlavní psycholog CIA představuje na místě pohody a klidu.

Ano, už téměř dva roky jsem byl zaměstnancem téhle organizace, tolik démonizované v knihách autorů, kteří o její skutečné práci nevěděli téměř nic. Oficiálně jsem pracoval jako výzkumný pracovník ve vývoji umělých hnojiv a zpočátku si připadal jako opravdový tajný agent, něco jako James Bond a Jason Bourne v jednom. Jenže už za několik dní jsem zjistil, že to s tajuplností CIA je poněkud přehnané. Devadesát pět procent její práce byly úmorné a opakující se kancelářské úkony a jen ten zbytek byl vhodný k literárnímu zpracování.

Prošel jsem chodbou až skoro na její konec. Vždycky mi bylo záhadou, že jsem tu vždy nepotkával skoro nikoho ze svých potenciálních spolupracovníků, kterých tu muselo pracovat určitě víc. Každé ráno jsem se musel ohlásit u šéfa osmnáctého odboru agentury, který byl mým přímým nadřízeným a přiděloval mi každodenní práci. Moje pracovní zařazení u CIA znělo hrdě – analytik. Ale ve své podstatě to byla jednotvárná kancelářská práce. Pročítat stohy složek, papírů a někdy poslouchat nicneříkající telefonní hovory, to byla má každodenní činnost neohroženého agenta CIA.

Pan Allan Lyndon vypadal spíše jako středoškolský profesor na penzi. Potkával jsem ho stále ve stejném, šedomodrém obleku s modrou kravatou, který vypadal tak, jako kdyby v něm jeho nositel i spal. Malá, modrá očička se na svět dívala docela shovívavě a téměř každý den jsem obdivoval jeho vlasy, rozježené ve stylu Alberta Einsteina. Ale zdání klamalo. Viditelně neškodný pan Lyndon měl za sebou několik ostrých akcí a jeho efektivně pracující mozek by mu leckdo záviděl.

„Á, pan Turner, jako obvykle včas!“ přivítal mne a jako každodenně si spokojeně zamnul rukama.

„Davide, mám pro vás dnes docela dost práce, byl bych rád, abyste si všechno prošel ještě dnes. Zvláštní, že právě v těchto dnech mají lidé najednou potřebu povídat si o bombách a jiných ošklivých věcech. A jako obvykle, odpoledne mi dáte souhrnnou zprávu, platí?“

Přikývl jsem. Co jiného se dalo dělat, nakonec, mohl jsem mít pracovní místo ještě o hodně horší. Předal mi stoh papírů ve složce z šedého papíru s výhrůžným nápisem Federální tajemství, přísně tajné.

Tak, jdeme na to. Další z jednotvárných pracovních dnů začal.

 

Právě jsem se vrátil z oběda z jídelny v prvním patře. Nejsem nijak náročný, ale způsob stravování obyčejných pracovníků CIA by se měl nějak řešit. Takové kombinace surovin snad nemají ani v podřadné restauraci v čínské čtvrti.

Listoval jsem papíry a zpozorněl. Přepis telefonického hovoru, který jsem držel před sebou, mi byl trochu divný. I když se tu dva pánové bavili o chystaném večírku a jeho přípravách, někde vzadu v hlavě se mi rozblikalo červené světélko. Anonymnímu počítači kdesi v dálce se nezdála slova party, akce a grilování, takže je zvýraznil jinou barvou a poslal lidské bytosti k rozhodnutí. Podíval jsem se na začátek. Dva pánové, Randy a Chris se na něčem domlouvali, asi bude nějaká oslava na zahradě, lampiony, lidé se skleničkami a Randy opásaný květovanou zástěrou za grilem smažící čtvrtkilové steaky…

Pokrčil jsem rameny. Dnešek probíhal až příliš klidně a bez nějakých objevů, takže alespoň ten telefonát bude dokazovat, že jsem se v práci snažil. Nebylo neobvyklé, že nám naši školitelé podstrčili i falešný text s ukrytými významy a zjišťovali, zda jsme schopní je odhalit. Buď se lidé bavili o nevinných problémech, anebo si dávali větší pozor na to, co říkají.

Označil jsem papír s přepisem rozhovoru červeným vykřičníkem a začal se probírat dalšími texty. Občas jsem si připadal jako nezvaný člen cizí domácnosti, když jsem s cizími lidmi potajmu řešil jejich soukromé problémy.

Vida, tenhle další telefonát, to je opravdu klasický případ přípravy teroristického činu. Jakýsi počítač označil za riziková slova- zabiju tě, bomba v rozhovoru manželské dvojice, která podle celkové debaty byla těsně před rozvodovým řízením.

Konečně. Posbíral jsem papíry rozházené po stole, některé označené zeleným kolečkem, některé červeným vykřičníkem. Pro dnešek to stačí.

Zaklepal jsem znovu na dveře s vizitkou Allan Lyndon.

Můj šéf seděl za stolem téměř ve stejné pozici, v jaké zůstal, když jsem ho opustil.

„Tak, Davide, byl jste dnes úspěšný? Neobjevil jste přípravy ke globální válce?“ řekl s úsměvem, ale jeho oči zůstaly ocelově studené.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Dnes se asi nic nechystá, tady máte jen pár zajímavých a trochu i podezřelých telefonátů, ale myslím si, nic z toho nebude. Zaujal mne snad jen tenhle. Snad proto, že to je rozhovor dvou mužů, jakéhosi Randyho a Chrise, mluví o grilování a velkolepé akci. Nemusí to vůbec nic znamenat, ale pro jistotu… Vždyť víte.“

Pan Lyndon kýval hlavou jako mechanický Buddha.

„Dobrá, hochu, jste opravdu pozorný, takových si tu ceníme. Pošlu to dál, třeba vás někdo konečně ocení. Přeji vám příjemný víkend a v pondělí nashledanou.“

Poděkoval jsem, opětoval přání a Randyho a Chrise jsem spokojeně pustil z hlavy.

 

Allan Lyndon počkal, až se za Davidem Turnerem zavřely dveře. Pak si zhluboka vzdychnul. Sáhl po telefonu a stisknul jediné číslo.

„ Chrisi, můžete mi domluvit schůzku s panem Hancockem? Ano, přímo s panem Hancockem, nechci žádného sekretáře, slyšel jste dobře! Myslím si, že máme veliký problém…“

 

Muž, stojící na balkónu soukromého apartmá v nejvyšším, devadesátém devátém poschodí stál opřený o umělecky tvarované zábradlí. Byl oblečen v bílém pleteném svetru a tmavých kalhotách, v ruce držel poloprázdnou broušenou sklenici a zamyšleně sledoval mizející tmavočervenou záři na západě. Na Manhattanu se rozsvěcovala světla mrakodrapů, za řekou Hudson už zářila efektně nasvícená Socha svobody a z Canal Street hluboko dole sem hluk pouličního provozu dolétal jen hodně tlumeně.

Soukromý výtah decentně zacinkal. Vystoupil muž tmavé pleti, kterému do dvou metrů chybělo jen několik centimetrů. Bylo na něm opravdu znát, že se ve společenském obleku cítí hodně nesvůj.

„Promiňte, pane Hancocku, máte návštěvu, prý pana Lyndona očekáváte.“

Muž se pomalu otočil od zábradlí do decentně nasvícené obývací místnosti, která i přes svou velikost působila hodně domácky.

„Ano, Tome, přiveďte ho.“

Výtah se znovu zavřel, sjel o dvě poschodí níž a zase se vrátil.

„ Rád vás vidím, pane Lyndone, vítejte v Hancock Sky Center,“ přivítal svého hosta. „Copak se přihodilo tak závažného, že je nutná vaše osobní přítomnost v mém království? Pokud vím, tak mladý pan Bush na nejbližší dobu nic zásadního pro Ameriku nechystá,“ usmál se. Pak zvážněl a dodal: „Na rozdíl od nás…“

„Promiňte, pane Hancocku, nebudu zdržovat, vím, že máte hodně práce, ale tohle je věc, o které byste vědět určitě měl.“
         „Vy mne přímo lekáte.“


„Jedná se o akci Mrak.“

Výraz muže v pleteném svetru se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Sklenice v jeho ruce se jemně rozklepala.

„Posadíme se?“ ukázal na dvě bílá pohodlná křesla v rohu balkónu. „Právě jakékoli problémy spojené s Mrakem vůbec nechci podceňovat. Dáte si něco k pití?“

Allan Lyndon zavrtěl hlavou. Necítil se v takovém prostředí příliš volně a chtěl mít všechno co nejdřív za sebou.

„Jeden mladý zaměstnanec v mém oddělení dostal náhodou k analýze přepis telefonického hovoru mezi vámi a jistým Chrisem. Zdálo se mu to trochu podezřelé, a proto ten telefonát označil jako rizikový a předložil mi ho ke kontrole. Pochválil jsem ho a slíbil mu, že jeho podezření budu brát jako vážné.“

Randolph Hancock zamyšleně otáčel sklenicí mezi prsty. Pak se rozhlédl po temnícím se Manhattanu.

„Díky, že jste mi to přišel oznámit. Ve hře je příliš mnoho na to, aby nám celou záležitost překazil nějaký kluk.“

„Je to Turnerův syn,“ pan Lyndon tohle jméno jen tak vydechl. Muž vedle něj se na něho překvapeně podíval.

„Teda Turnera? Měl pověst naprosto neúplatného agenta FBI, pamatuji si na něj. A na tu svoji poctivost nakonec dojel.“

„Přece ho zlikvidovali překupníci drog…“

Hancock mávnul rukou. „Ano, říkalo se to…“ Pak se zhluboka nadechnul.
„Musíme toho hocha nějak uklidnit, všechno už se dostalo do příliš velkých obrátek. V pondělí ráno bude ve vaší interní poště nabídka pro Davida Turnera, která se nedá odmítnout. Budou k ní přiloženy instrukce jen pro vás. Vše bude v pořádku, když se jich budete opravdu držet. A nyní, opravdu nechcete skleničku něčeho ostřejšího?“


Randolph Hancock se lehce usmál a jeho oči zabloudily ke dvěma věžím Světového obchodního centra, zářících v dálce do tmy New Yorku jako dva obrovské stříbrné majáky.

 

„Chlapče, asi jste udělal solidní trefu,“ přivítal mne v pondělí ráno můj šéf. „ Váš instinkt nezklamal. Ten rozhovor měl opravdu asi krycí charakter, v Langley už plánují akci.“

„A můžu se zeptat, o co tu šlo doopravdy?“

Pan Lyndon si rukou promnul bradu. Zvláštní, snad poprvé jsem jej zažil s jednodenním strništěm vousů. Lehce to zašustilo.

„Zatím ještě není nic jistého, připravuje se snad i nějaké zatýkání a mělo by se jednat o začínající padělatelskou dílnu. Takže grilování, o kterém se tam mluvilo, měl být termín pro spuštění tiskařského stroje. Ale všechno je teprve v začátku. Pro vás je hlavně důležité, že nebýt vás, byly by velké problémy. Máte talent, hochu.“ Usmál se.

„ Samozřejmě, můžete zůstat tady u nás a dál pokračovat v analýzách. Na stěnu kanceláře vám přibude diplom s podpisy nějakých vysokých činitelů, ale jinak se nic nezmění. Ale dostal jsem pro vás skvělou nabídku. Jděte svému osudu vstříc!

 Pár vlivných lidí o vás projevilo zájem. Měl byste lepší a zajímavější práci, určitě byste v tabulkách povýšil a váš plat by se ztrojnásobil. Rozmyslete si to!“ Rozhodil jsem ruce.

„Pane Lyndone, tady si asi není co rozmýšlet. Půjdu do toho!“ Opravdu, taková nabídka se nedává každý den. Měl jsem pocit, že tentokrát mám šanci na lepší život.

„Dobrá, nečekal jsem od vás nic jiného. Myslím, že váš otec by z vás měl radost. Tak si to, chlapče, nepokazte.“ Vstal a poprvé za celou dobu mého působení zde mi podal ruku.

„A o co vlastně jde?“ zdálo se mi všechno trochu tajemné.

Můj šéf se podíval na nažloutlý list papíru, který byl položený na stole.

„Ani já nevím nic určitého. Ustanovuje se tajná vládní agentura pro boj s terorismem. Tady máte vizitku. Je něco jako propustka, tak si ji pořádně uložte.

Zítra, v úterý vás tam budou očekávat. Přijďte čtvrt hodiny před devátou, nebude tam ještě tolik lidí.“

Podíval jsem se na ten obdélníček tvrdého papíru. V levém rohu bylo zvláštní zlaté logo, silueta orla s rozepjatými křídly. A pak text na čtyřech řádcích. PRIVATE ASSISTANCE, WTC Nord, 93th Floor, Room 93/47.

„Do Světového obchodního centra? Nevěděl jsem, že je tu i nějaká utajená organizace.“

„Ale Tome,“ mávl pan Lyndon rukou. „Vy toho ještě nevíte víc. Ale zítra vám bude všechno jasné. Přeji vám hodně štěstí.“

Poděkoval jsem.

„Pro dnešek máte volno. Doufám, že se ještě někdy uvidíme.“

Dveře zaklaply. Allan Lyndon se dlouho díval na prázdnou zeď naproti sobě. Pak si složil hlavu do dlaní.

 

Úterní ráno začalo nejhůř, jak to bylo možné. Nespalo se mi dobře, hlavou mi pluly myšlenky na budoucnost a každých několik minut jsem se musel podívat na svítící číslice elektronického budíku.

Vstal jsem jako rozlámaný do dne, kdy se mělo všechno v mém životě změnit.

 

Najednou jsem začal zjišťovat, že mi chybí čas. Naplánoval jsem si všechno, ale zapomněl jsem počítat v časovém plánu s tím, že v metru právě do mého vagonu nastoupí hodně zdrogovaný Hispánec. Kromě rámusu a zmatku se mu nějakým podivným způsobem podařilo stisknout nouzové tlačítko, takže zastavil celou soupravu právě na polovině cesty mezi zastávkami. Skoro deset minut trvalo, než se někdo odpovědný rozhodl do reproduktorů oznámit nepříjemnou zprávu, že bude nutné vystoupit a těch několik set metrů do stanice na Church Street dojít po kolejích pěšky.

 

Bylo půl deváté, když jsem vybíhal po schodech nahoru ze stanice metra a přede mnou ve slunečním světle zářily dvě štíhlé kovově stříbrné věže. Mohl bych to stihnout. Přeběhl jsem ulici…

„Ale pane, vy máte nějak naspěch!“ ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se. Policista tmavé pleti se tvářil docela přátelsky, asi v těch končinách už viděl spoustu spěchajících lidí. „ Nevšiml jste si, že jste měl počkat?“ Ukázal obuškem na světelný semafor, kde se právě měnila červená na zelenou.

Tak to mi ještě chybělo. Tohle nemůžu stihnout, a kdo ví, jak se budou tvářit moji budoucí šéfové, jestliže hned první den dorazím do třiadevadesátého patra uhnaný a o čtvrthodiny později. Věděl jsem, že agentury si potrpí na přesnost.

„Promiňte, strážníku, ale já opravdu spěchám, dnes se mám jít představit do nového zaměstnání,“ zatvářil jsem se úpěnlivě a doufal, že mne nechá na pokoji.

„ Jestli tam budou potřebovat rychlého běžce, jste ten pravý. Dobrá, uděláme to za deset dolarů a můžete jít.“

Rezignoval jsem. Bylo osm čtyřicet pět, dorazit až nahoru už stejně nestihnu. Smutně jsem se podíval na otevřený vchod do severní věže.

Strážník otevřel brašnu s pokutovými bloky a z náprsní kapsy vytahoval plnicí pero. Rozhlédl jsem se okolo a najednou jsem zaslechl něco, co znělo jako vzdálené hřmění. Několik lidí okolo nás se podívalo vzhůru.

Můj policista se také podíval nahoru a poznamenal:„To vypadá, že nějaký odvážný pilot nalétává na přistání v Newarku pěkně zezdola.“

Podíval jsem se vzhůru, abych zjistil, na co vlastně všichni ti lidé okolo zírají.

Od severu se blížilo obrovské dvoumotorové tryskové dopravní letadlo. Letělo až neuvěřitelně nízko a směřovalo rovnou sem. Oba motory vychrlily proud jisker a letadlo ještě zrychlilo, jako by pilot přišlápl plynový pedál až k podlaze.

Rychle jsem se ohlédl přes rameno vzhůru na severní věž a ujasnil si svůj dojem, že ta severní věž WTC je vyšší než dráha letadla a že letadlo míří přímo do věže.

Lidé okolo nás teď začínali křičet a několik jich upadlo na chodník.

Žena, která se zastavila vedle nás, zašeptala: „Oh, můj bože…“

 

Řvoucí letadlo narazilo do věže Obchodního centra. Objevil se obrovský oblak kouře a plamenů. Kdybych byl v této chvíli v kanceláři, kde mne měli očekávat…

Policista vedle mne zahodil pokutový blok do trávy za sebou.

„Běžte, teď budou jiné starosti než chůze na červenou.“

 

Lidé okolo mne utíkali na všechny strany, nahoře na věži se zvětšoval oblak bílého dýmu a slunce skrz něj přestalo svítit, z dálky se blížily ječivé zvuky požárních a policejních vozů, dolů na chodník začaly dopadat kusy skla a kovu, žena, která stála několik kroků ode mne se najednou zarazila a na chodník se vyřinula jasně červená krev, z její hlavy trčel dlouhý skleněný střep a pak se sesunula k zemi, okolo se prohnalo několik požárních vozů a policisté začali odhánět kolemjdoucí někam do bezpečí, nabízel jsem se k pomoci, ale vládnul moc veliký zmatek, poklidné úterní dopoledne se změnilo v apokalyptickou scénu.

 

Celé dopoledne jsem prochodil bez cíle po ulicích Manhattanu a pak jsem skončil v jednom zapadlém baru blízko Central parku. Barman byl starší, kulatý pán se smutnýma očima, kterými sledoval televizní obrazovku v rohu.

Byl jsem jediným hostem.

„Whisky se sodou,“ poručil jsem si. Muž za barovým pultem mi přisunul sklenici.

„Nezdá se vám, že tohle je konec světa, jaký jsme znali?“

Pokrčil jsem rameny.

„To přece byla nehoda, ne?“ Barman se zarazil s utěrkou v ruce.

„Nehoda? Pane, severní i jižní věž dostaly zásah letadly, třetí trefilo Pentagon a čtvrté spadlo někde v Pennyslvánii. Čtyři unesená letadla najednou, obě věže se zřítily, tisíce mrtvých, tomu říkáte nehoda?“

A v ten okamžik mi všechno zapadlo do sebe. Podivný telefonát, slova jako akce, grilování, čtyři dodávky, zamračeno, třiadevadesáté patro severní věže před devátou hodinou…

Sklenice mi vypadla z ruky. Barman se vyděsil.

„Stalo se vám něco?“ Zavrtěl jsem hlavou a upíral oči na vysílání CNN, kde se do omrzení opakovaly záběry padajících budov. Poprvé jsem si uvědomil, že jsem se náhodou dostal do té nejvyšší hry a jako pěšák jsem měl být nějak elegantně obětován. A moje jméno by se nakonec objevilo v seznamu obětí…

„Promiňte, musím domů,“ podařilo se mi ze sebe dostat. Barman chápavě pokýval hlavou.

„Jasně, v takových chvílích je dobře zjistit, jak je na tom rodina.“ Podával jsem mu desetidolarovku, kterou měl dostat policista před Obchodním centrem. Mávl rukou.

„Nechte si ji, pro štěstí…“ Ani nevěděl, jak jsem právě tohle potřeboval.

 

Došel jsem až na okraj klidné ulice nedaleko Central parku, kde jsem měl pronajatý malý a skromný byt. V hlavě jsem měl naprosté prázdno a nenapadlo mne vůbec, co podniknout. Před pětipatrovým činžákem stál černý nenápadný automobil, o kapotu se opíral docela obyčejný černovlasý muž v tmavém obleku a právě si zapaloval cigaretu. Už jsem se chystal zabočit přímo ke vchodu, ale všiml jsem si celého hnízda antén na střeše vozu. To nebyl náhodný návštěvník, a protože v domě bydleli hlavně penzisté, šlo tu o mne.

Přidal jsem do kroku a prošel okolo dál, vstříc hodně nejisté budoucnosti.

 

„Randy, skvělé! Ta party předčila moje očekávání! Skvěle připravené, myslím, že představitelé naší společnosti budou naprosto spokojení.“

“Děkuji za uznání, snažili jsme se.“

„A ještě maličkost, jak to dopadlo s mladým Turnerem?“

„Myslím, že dobře, grilování nám nepokazil. A jeden můj přítel na něho čeká před jeho domem, kdyby se objevil. Má pro něj odměnu.“

„Takže všechno v pořádku?“

„Doufejme, že ano...“

 
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 473
    Tak to je naprostá paráda. Můj hluboký obdiv a jakmile se domáknu adresu, jdu se srocovat pod okno...

    PO KRA ČO VAT, PO KRA ČO VAT, PO KRA ČO VAT.....!!!

    A protože si to počteníčko musím odpracovat, tak se prosím jukni na odstavec, co začíná:

    Hancock mávnul rukou. „Ano, říkalo se to…“ Pak se zhluboka nadechnul. „Musíme toho hocha nějak uklidnit,..."

    V místech, kde se mluví o nabídce se trošku vyřádil šotek a je třeba to opravit.

    Vidím to tak na 9 OZZ!
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Nejprve děkuji za tolik chvály, snad jsem si to ani nezasloužil...

    S tím špatně napsaným odstavcem máš naprostou pravdu, sice jsem si to po sobě četl, ale myšlenky byly rychlejší než prsty na klávesnici. Původně ta věta měla znít trochu jinak a já se do toho malinko zamotal. Opravil jsem to a zároveň děkuji za pozorné čtení. Takové čtenáře mám rád. Musíš uznat, že tenhle námět má docela potenciál na pokračování, asi se do toho dám. Někde jsem už říkal, že mne už dlouho fascinuje jakýsi souboj jednotlivce, který se náhodou připlete pod nohy státní moci, nebo někomu hodně mocnému. A taky, Amerika a 11.září. Inu uvidíme, nápadů na pokračování mám dost, ale chtěl bych ještě co nejvíc pohnout a skončit se San Felipe.

    Asi fakt chybí ta tvůrčí dovolená, už jsem lákal Markétku na Maledivy, měli jsme už domluvený sraz v Curychu na letišti, ale nepřišla... frown
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Ale jo, chvála je zasloužená. Má to šmrnc. Potenciál k pokračování tam je určitě velký. Je samozřejmě otázkou, kam to nasměrovat, protože výše uvedené je napsáno tak, že se to může vyvíjet mnoha směry. Náročně prosím o něco netuctového, s překvapením a nečekanou pointou. Takové napínavé pohlazení po duši, kde nejlépe není nikdo jenom černý a jenom bílý...

    Pro zkušeného autora samozřejmě brnkačka :O)

    Jo, s ženskýma je potíž. Ty čekáš v Curychu a ona je zatím už dva dny na Kanárech.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    A vidíš, mně to bylo divné, pilot už startoval, já říkám letušce - noch ein moment, bitte a ona je zatím na Kanárech... laugh

    Pokračování a nějaký závěr bych měl zhruba v hlavě, mám taky rád, když všechno není kladné ani záporné. A překvapivá pointa, to je moje... A netuctové dílko, to je přímo výzva! S tou brnkačkou ani se "zkušeným" autorem bych to tak neviděl, ale budu se snažit...

    Taky by nebylo marné trochu pohnout s naším těžce zkoušeným Radkem a trochu ho nechat uklidnit a vydechnout.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    A to ještě nevíš, s kým tam zapředla hovor, že už ni na fórum nenakoukne.

    Asi tu zase začnou rezavět ložiska.

    Jsem rád, že se k pokračování stavíš čelem a je samozřejmě třeba dokončit nejdřív to, co bylo rozděláno. Ovšem co se Radka týče, tam se zapojit z principu nemohu. Jednak mi dělá problém, že se to vyvíjí v podstatě chaoticky - není tam tah ke konci, protože to nemá jednoho hlavního autora, který by držel pevnou linii příběhu. Já z podstaty mého Já potřebuji vidět na cíl, jinak začnu bloudit.

    A navíc, mohl bych vám to zkazit. Já bych mu asi něco nenapravitelného provedl, s čím by bylo těžko co pokračovat. Například teď jsem si vzpomněl na Lauera a Hardyho, jak přechází ulici, kde je louže. Oliver do ní zapadne až po ramena... Tisíckrát jdeš někudy a pak do toho šlápneš jinak a... Radek se ocitne na Marsu, v tajné laboratoři Číňanů. Náhodou totiž objevil teleport, který se před tím pokusil ukrást americký agent, který se ale v Praze zapletl s ukrajinskou prostitutkou, která ho okradla. Kus černého plastu, který našla v jeho batohu, zahodila na útěku do louže u přechodu, který použije Radek. Solanka, podrážka obuvi a další okolnosti pak způsobí....

    A to jsem zvědavej, jak byste ho tahali zpět na zem.

    A to sem vlastně nepatří...

    laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Copak o to, čelem se k pokračování samozřejmě stavím, spíš jde o inspiraci a čas. Něco už dávám dohromady, ale nebude to hned. I tohle povídání mi trvalo od nápadu k revizi přes měsíc. Ale bude...

    Já to uznávám, že Radek je trochu chaotický, ale přece jen, je to pořád ještě legrace a takové zpestření. Dá se samozřejmě vymyslet spousta dalších pokračování a vůbec bych se nebál, že někdo něco někomu zkazí. Je pravda, že tu je moc načnutých věcí, které by se měly vyjasnit. Možná, že udělám ještě jedno pokračování a uklidním to.

    V tom je právě umění spisovatele, nenechat se zviklat i nevhodnými nápady těch před ním, ale udělat z toho všeho ještě sci-fi se mi zdá už dost drsné.wink

    Je to smutné, Markétka se na nás hněvá...cry Nebuď smutná, tak na ty Maledivy poletíme příště...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Tak tohle je Jerry balzám na mou duši :D Promiň, že mi tak trvalo si to přečíst, nějak nestíhám :D 

      Lehce mi tam nesedí to přeskakování osob. První odstavec rozhovor, druhý odstavec popis, pak to skočí na nějakou budovu v New Yorku a pak hned na první osobu. Asi by to chtělo trochu uhladit. Ale nápad je to supr :)

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Děkuji za uznání a za kritiku. Možná, že to do budoucna uhladím, až budu psát nějaké pokračování, jak si žádají tisíce mých čtenářů...laughlaugh

    Nicméně, ono to tak trochu bylo i myšleno, aby se i v té povídce trochu zobrazil jakýsi chaos a zmatek, viděný z několika stran. Měl by tam být už od začátku přítomný nějaký neklid a očekávání věcí příštích. Ale dobrá, budu na to myslet. Dík.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Tak konečně také přečteno. Jasně, chytlavé téma, čte se to jedním dechem. 

    Výtky : Bohužel musím souhlasit s Mikem, úvod je trochu chaotický, asi by bylo lepší začít po telefonátu rovnou dějem a popisy a fakta nějak vetknout mezi řádky. Nerada to píšu, ale chybí mi tu tvoje obvyklá preciznost.wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Asi máte oba pravdu, přece jen jsem tohle moc neuvážil, Lucko, poslechnu tě a něco s tím udělám... Ano, o moje obvyklá preciznostwink tu jaksi absentuje. Ale dobrá, proto to sem dávám, aby to přečetly i nestranné oči. To víš, psal jsem to z hlavy přímo do stroje, takže jsem tohle nějak nedomyslel. Upravím to už pro to, že mám v hlavě jakési docela schopné pokračování, takže povídka trochu ztloustne a bude pokračovat opravdu jen příběhem obyčejného kluka, který se dostane bez vlastního přičinění do maléru. To budete koukat, co jsem ještě vymyslel! laugh Myslím, že Mike bude spokojen...

    Přepíšu a dopíšu... Vlastně, teď mne napadlo, jestli jsem si pokračování vymyslel tak, aby bylo všechno uzavřené... Nakonec z toho snad bude kniha... laughlaugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Takže, dobří lidé, učinil jsem zásadní přepsání svého díla, protože, uznávám, že ten začátek je opravdu zmatený a chce uhladit. Tímto ještě jednou děkuji Lucce a Mikemu, že mne k tomu dokopali. Takže si teď dovolím předložit upravenou verzi začátku celého příběhu a co vy na to?wink

    VĚŽE

    „ Randy, jsem rád, že tě zase slyším, už nějakou dobu o tobě nevím!“

    „ Promiň, Chrisi, ale mám hodně práce s přípravou té naší plánované party, o které jsem se s tebou už domlouval.“

    „Skvělé! A jak jste daleko?“

    „Brzo už budeme moci to velké grilování uskutečnit. Dalo to práci, všechno vymyslet a naplánovat, aby byli všichni spokojení. Doufám, že nebude příliš zamračeno!“

    „ Ale přece jen, nějaký mrak by se hodil.  A co dopravci? Přivezou všechno včas?“

    „Neboj se, na to jsme mysleli nejdříve, sehnali jsme čtyři pořádné dodávky. Už teď si myslím, že to bude velkolepá akce a bude se o tom ještě dlouho povídat!“

    „Budeš mne informovat, na kdy si mám udělat čas, abych se mohl taky zúčastnit?“

    „Randy, ty to budeš vědět první!“

    „Díky, ještě ti zavolám…“

     

    Tento docela běžný telefonní rozhovor prošel americkou mobilní sítí šestého září roku 2001 přesně v sedmnáct hodin a dvaatřicet minut Východního času.

     

    To  mé ráno na začátku září bylo docela normální, plné slunce a pohody. Jako každý den jsem prošel hlavními zdobenými dveřmi nenápadného šedivého domu. Malá mosazná tabulka oznamovala, že zde sídlí Federální ústav pro kontrolu a výzkum umělých hnojiv. Organizace naprosto nezajímavá a obyčejná…

    Pokynul jsem staršímu pánovi v šedé uniformě vrátného, sedícímu u stolku s telefonem na pravé straně haly a nastoupil do výtahu číslo tři až vzadu, za dvěma konferenčními stolky s křesílky a malým bufetem. S děvčetem, které tu prodávalo, jsem prohodil občas i pár slov a pohrával si s myšlenkou, někdy ji někam pozvat. Prostě, kluk, kterému bude na konci listopadu dvaadvacet, by to s ní mohl zkusit. Nevypadalo, že by jí to bylo nějak proti mysli. Uložil jsem si ten nápad do své databanky v hlavě pro pozdější využití.

    A dál to pokračuje původním textem. Proto bych chtěl vědět názor, zda je to takhle lepší, abych už se k začátku nemusel vracet a mohl pokračovat v díle.

    Díky, přátelé...smile
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    O moc lepší. Ale... Asi ti to bude znít ošklivě, ale rozhodně máš na ještě lepší úvod. Co z toho tu celou jeho rodinnou anamnézu v úvodu vynechat. a začít po kurzivě s datem hned tím odstavecem: 

    To ráno na začátku září bylo docela normální, plné slunce a pohody. Jako obvykle jsem prošel hlavními zdobenými dveřmi nenápadného šedivého domu. Malá mosazná tabulka oznamovala, že zde sídlí Federální ústav pro kontrolu a výzkum umělých hnojiv. Organizace naprosto nezajímavá a obyčejná…

    ta jeho minulost je pro mě v tomto podání příliš polopatistická a tudíš ne tak zajímavá, jak by si zasloužila. Jsem náročná co? Navíc možná ostatní se mnou nebudou souhlasit... ale protože vím, jak píšeš, tak jsem přesvědčená, že to umíš ještě líp.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ostatní možná souhlasit nebudou, ale já docela souhlasím. Asi máš pravdu. Sice mi šlo o to, představit jeho otce a trochu jeho práci, protože s tímhle nápadem mám další záměry. Ale pravda, to se dá umístit jinam. Dobrá, předělám a díky za nestranný pohled.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    „ Randy, jsem rád, že tě zase slyším, už nějakou dobu o tobě nevím!“

    „ Promiň, Chrisi, ale mám hodně práce s přípravou té naší plánované party, o které jsem se s tebou už domlouval.“

    „Skvělé! A jak jste daleko?“

    „Brzo už budeme moci to velké grilování uskutečnit. Dalo to práci, všechno vymyslet a naplánovat, aby byli všichni spokojení. Doufám, že nebude příliš zamračeno!“

    „ Ale přece jen, nějaký mrak by se hodil.  A co dopravci? Přivezou všechno včas?“

    „Neboj se, na to jsme mysleli nejdříve, sehnali jsme čtyři pořádné dodávky. Už teď si myslím, že to bude velkolepá akce a bude se o tom ještě dlouho povídat!“

    „Budeš mne informovat, na kdy si mám udělat čas, abych se mohl taky zúčastnit?“

    „Randy, ty to budeš vědět první!“

    „Díky, ještě ti zavolám…"

     

    To moje ráno na začátku září bylo docela normální, plné slunce a pohody. Jako každý den jsem prošel hlavními zdobenými dveřmi do dvorany úřadu, pokýval staršímu pánovi v šedé uniformě vrátného, sedícímu u stolku s telefonem na pravé straně haly a nastoupil do výtahu číslo tři až vzadu, za dvěma konferenčními stolky s křesílky a malým bufetem. S děvčetem, které tu prodávalo, jsem prohodil občas i pár slov a pohrával si s myšlenkou, někdy ji někam pozvat. Prostě, kluk, kterému bude na konci listopadu dvaadvacet, by to s ní mohl zkusit. Nevypadalo, že by jí to bylo nějak proti mysli. Uložil jsem si ten nápad do své databanky v hlavě pro pozdější využití.

    Výtah číslo tři měl docela obyčejnou, otřískanou kabinu natřenou odpudivým nátěrem různých zelených odstínů. Zvláštní tu bylo snad jen to, že neměl panel s tlačítky, ale jen úzký otvor pro identifikační kartu. Tu jsem dostal hned v den nástupu před necelými dvěma lety. Na přední straně byla pouze moje fotografie a v plastu zalitý malý mikročip. Stačilo ji jen zasunout do příslušného otvoru ve stěně výtahu a pak přiložit pravý palec na šedou plošku vedle něj.

    Výtah se rozjel. Dolů. Po dvaceti vteřinách jsem vystoupil do dlouhé prázdné chodby, vymalované zářivě oranžovou barvou, asi takovou, jakou si hlavní psycholog CIA představuje na místě pohody a klidu.

    Ano, už téměř dva roky jsem byl zaměstnancem téhle organizace, tolik démonizované v knihách autorů, kteří o její skutečné práci nevěděli téměř nic. Oficiálně jsem pracoval jako výzkumný pracovník ve vývoji umělých hnojiv a zpočátku si připadal jako opravdový tajný agent, něco jako James Bond a Jason Bourne v jednom. Jenže už za několik dní jsem zjistil, že to s tajuplností CIA je poněkud přehnané. Devadesát pět procent její práce byly úmorné a opakující se kancelářské úkony a jen ten zbytek byl vhodný k literárnímu zpracování.

    Prošel jsem chodbou až skoro na její konec. Vždycky mi bylo záhadou, že jsem tu vždy nepotkával skoro nikoho ze svých potenciálních spolupracovníků, kterých tu muselo pracovat určitě víc. Každé ráno jsem se musel ohlásit u šéfa osmnáctého odboru agentury, který byl mým přímým nadřízeným a přiděloval mi každodenní práci. Moje pracovní zařazení u CIA znělo hrdě – analytik. Ale ve své podstatě to byla jednotvárná kancelářská práce. Pročítat stohy složek, papírů a někdy poslouchat nicneříkající telefonní hovory, to byla má každodenní činnost neohroženého agenta CIA.

    Pan Allan Lyndon vypadal spíše jako středoškolský profesor na penzi. Potkával jsem ho stále ve stejném, šedomodrém obleku s modrou kravatou, který vypadal tak, jako kdyby v něm jeho nositel i spal. Malá, modrá očička se na svět dívala docela shovívavě a téměř každý den jsem obdivoval jeho vlasy, rozježené ve stylu Alberta Einsteina. Ale zdání klamalo. Viditelně neškodný pan Lyndon měl za sebou několik ostrých akcí a jeho efektivně pracující mozek by mu leckdo záviděl.

    „Á, pan Turner, jako obvykle včas!“ přivítal mne a jako každodenně si spokojeně zamnul rukama.

    „Davide, mám pro vás dnes docela dost práce, byl bych rád, abyste si všechno prošel ještě dnes. Zvláštní, že právě v těchto dnech mají lidé najednou potřebu povídat si o bombách a jiných ošklivých věcech. A jako obvykle, odpoledne mi dáte souhrnnou zprávu, platí?“

    Přikývl jsem. Co jiného se dalo dělat, nakonec, mohl jsem mít pracovní místo ještě o hodně horší. Předal mi stoh papírů ve složce z šedého papíru s výhrůžným nápisem Federální tajemství, přísně tajné.

    Tak, jdeme na to. Další z jednotvárných pracovních dnů začal.

     

    Právě jsem se vrátil z oběda z jídelny v prvním patře. Nejsem nijak náročný, ale způsob stravování obyčejných pracovníků CIA by se měl nějak řešit. Takové kombinace surovin snad nemají ani v podřadné restauraci v čínské čtvrti.

    Listoval jsem papíry a zpozorněl. Přepis telefonického hovoru, který jsem držel před sebou, mi byl trochu divný. I když se tu dva pánové bavili o chystaném večírku a jeho přípravách, někde vzadu v hlavě se mi rozblikalo červené světélko. Anonymnímu počítači kdesi v dálce se nezdála slova party, akce a grilování, takže je zvýraznil jinou barvou a poslal lidské bytosti k rozhodnutí. Podíval jsem se na začátek. Dva pánové, Randy a Chris se na něčem domlouvali, asi bude nějaká oslava na zahradě, lampiony, lidé se skleničkami a Randy opásaný květovanou zástěrou za grilem smažící čtvrtkilové steaky…

    Pokrčil jsem rameny. Dnešek probíhal až příliš klidně a bez nějakých objevů, takže alespoň ten telefonát bude dokazovat, že jsem se v práci snažil. Nebylo neobvyklé, že nám naši školitelé podstrčili i falešný text s ukrytými významy a zjišťovali, zda jsme schopní je odhalit. Buď se lidé bavili o nevinných problémech, anebo si dávali větší pozor na to, co říkají.

    Označil jsem papír s přepisem rozhovoru červeným vykřičníkem a začal se probírat dalšími texty. Občas jsem si připadal jako nezvaný člen cizí domácnosti, když jsem s cizími lidmi potajmu řešil jejich soukromé problémy.

    Vida, tenhle další telefonát, to je opravdu klasický případ přípravy teroristického činu. Jakýsi počítač označil za riziková slova- zabiju tě, bomba v rozhovoru manželské dvojice, která podle celkové debaty byla těsně před rozvodovým řízením.

    Konečně. Posbíral jsem papíry rozházené po stole, některé označené zeleným kolečkem, některé červeným vykřičníkem. Pro dnešek to stačí.

    Zaklepal jsem znovu na dveře s vizitkou Allan Lyndon.

    Můj šéf seděl za stolem téměř ve stejné pozici, v jaké zůstal, když jsem ho opustil.

    „Tak, Davide, byl jste dnes úspěšný? Neobjevil jste přípravy ke globální válce?“ řekl s úsměvem, ale jeho oči zůstaly ocelově studené.

    Zavrtěl jsem hlavou.

    „Dnes se asi nic nechystá, tady máte jen pár zajímavých a trochu i podezřelých telefonátů, ale myslím si, nic z toho nebude. Zaujal mne snad jen tenhle. Snad proto, že to je rozhovor dvou mužů, jakéhosi Randyho a Chrise, mluví o grilování a velkolepé akci. Nemusí to vůbec nic znamenat, ale pro jistotu… Vždyť víte.“

    Pan Lyndon kýval hlavou jako mechanický Buddha.

    „Dobrá, hochu, jste opravdu pozorný, takových si tu ceníme. Pošlu to dál, třeba vás někdo konečně ocení. Přeji vám příjemný víkend a v pondělí nashledanou.“

    Poděkoval jsem, opětoval přání a Randyho a Chrise jsem spokojeně pustil z hlavy.

     

    Allan Lyndon počkal, až se za Davidem Turnerem zavřely dveře. Pak si zhluboka vzdychnul. Sáhl po telefonu a stisknul jediné číslo.

    „ Chrisi, můžete mi domluvit schůzku s panem Hancockem? Ano, přímo s panem Hancockem, nechci žádného sekretáře, slyšel jste dobře! Myslím si, že máme veliký problém…“

     

    Muž, stojící na balkónu soukromého apartmá v nejvyšším, devadesátém devátém poschodí stál opřený o umělecky tvarované zábradlí. Byl oblečen v bílém pleteném svetru a tmavých kalhotách, v ruce držel poloprázdnou broušenou sklenici a zamyšleně sledoval mizející tmavočervenou záři na západě. Na Manhattanu se rozsvěcovala světla mrakodrapů, za řekou Hudson už zářila efektně nasvícená Socha svobody a z Canal Street hluboko dole sem hluk pouličního provozu dolétal jen hodně tlumeně.

    Soukromý výtah decentně zacinkal. Vystoupil muž tmavé pleti, kterému do dvou metrů chybělo jen několik centimetrů. Bylo na něm opravdu znát, že se ve společenském obleku cítí hodně nesvůj.

    „Promiňte, pane Hancocku, máte návštěvu, prý pana Lyndona očekáváte.“

    Muž se pomalu otočil od zábradlí do decentně nasvícené obývací místnosti, která i přes svou velikost působila hodně domácky.

    „Ano, Tome, přiveďte ho.“

    Výtah se znovu zavřel, sjel o dvě poschodí níž a zase se okamžitě vrátil.

    „ Rád vás vidím, pane Lyndone, vítejte v Hancock Sky Center,“ přivítal svého hosta. „Copak se přihodilo tak závažného, že je nutná vaše osobní přítomnost v mém království? Pokud vím, tak mladý pan Bush na nejbližší dobu nic zásadního pro Ameriku nechystá,“ usmál se. Pak zvážněl a dodal: „Na rozdíl od nás…“

    „Promiňte, pane Hancocku, nebudu zdržovat, vím, že máte hodně práce, ale tohle je věc, o které byste vědět určitě měl.“
             „Vy mne přímo lekáte.“


    „Jedná se o akci Mrak.“

    Výraz muže v pleteném svetru se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Sklenice v jeho ruce se jemně rozklepala.

    „Posadíme se?“ ukázal na dvě bílá pohodlná křesla v rohu balkónu. „Právě jakékoli problémy spojené s Mrakem vůbec nechci podceňovat. Dáte si něco k pití?“

    Allan Lyndon zavrtěl hlavou. Necítil se v takovém prostředí příliš volně a chtěl mít všechno co nejdřív za sebou.

    „Jeden mladý zaměstnanec v mém oddělení dostal náhodou k analýze přepis telefonického hovoru mezi vámi a jistým Chrisem. Zdálo se mu to trochu podezřelé, a proto ten telefonát označil jako rizikový a předložil mi ho ke kontrole. Pochválil jsem ho a slíbil mu, že jeho podezření budu brát jako vážné.“

    Randolph Hancock zamyšleně otáčel sklenicí mezi prsty. Pak se rozhlédl po temnícím se Manhattanu.

    „Díky, že jste mi to přišel oznámit. Ve hře je příliš mnoho na to, aby nám celou záležitost překazil nějaký kluk.“

    „Je to Turnerův syn,“ pan Lyndon tohle jméno jen tak vydechl. Muž vedle něj se na něho překvapeně podíval.

    „Teda Turnera? Měl pověst naprosto neúplatného agenta FBI, pamatuji si na něj. A na tu svoji poctivost nakonec dojel.“

    „Přece ho zlikvidovali překupníci drog…“

    Hancock mávnul rukou. „Ano, říkalo se to…“ Pak se zhluboka nadechnul.
    „Musíme toho hocha nějak uklidnit, všechno už se dostalo do příliš velkých obrátek. V pondělí ráno bude ve vaší interní poště nabídka pro Davida Turnera, která se nedá odmítnout. Budou k ní přiloženy instrukce jen pro vás. Vše bude v pořádku, když se jich budete opravdu držet. A nyní, opravdu nechcete skleničku něčeho ostřejšího?“


    Randolph Hancock se lehce usmál a jeho oči zabloudily ke dvěma věžím Světového obchodního centra, zářících v dálce do tmy New Yorku jako dva obrovské stříbrné majáky.

     

    „Chlapče, asi jste udělal solidní trefu,“ přivítal mne v pondělí ráno můj šéf. „ Váš instinkt nezklamal. Ten rozhovor měl opravdu asi krycí charakter, v Langley už plánují akci.“

    „A můžu se zeptat, o co tu šlo doopravdy?“

    Pan Lyndon si rukou promnul bradu. Zvláštní, snad poprvé jsem jej zažil s jednodenním strništěm vousů. Lehce to zašustilo.

    „Zatím ještě není nic jistého, připravuje se snad i nějaké zatýkání a mělo by se jednat o začínající padělatelskou dílnu. Takže grilování, o kterém se tam mluvilo, měl být termín pro spuštění tiskařského stroje. Ale všechno je teprve v začátku. Pro vás je hlavně důležité, že nebýt vás, byly by velké problémy. Máte talent, hochu.“ Usmál se.

    „ Samozřejmě, můžete zůstat tady u nás a dál pokračovat v analýzách. Na stěnu kanceláře vám přibude diplom s podpisy nějakých vysokých činitelů, ale jinak se nic nezmění. Ale dostal jsem pro vás skvělou nabídku. Jděte svému osudu vstříc!

     Pár vlivných lidí o vás projevilo zájem. Měl byste lepší a zajímavější práci, určitě byste v tabulkách povýšil a váš plat by se ztrojnásobil. Rozmyslete si to!“ Rozhodil jsem ruce.

    „Pane Lyndone, tady si asi není co rozmýšlet. Půjdu do toho!“ Opravdu, taková nabídka se nedává každý den. Měl jsem pocit, že tentokrát mám šanci na lepší život.

    „Dobrá, nečekal jsem od vás nic jiného. Myslím, že váš otec by z vás měl radost. Tak si to, chlapče, nepokazte.“ Vstal a poprvé za celou dobu mého působení zde mi podal ruku.

    „A o co vlastně jde?“ zdálo se mi všechno trochu tajemné.

    Můj šéf se podíval na nažloutlý list papíru, který byl položený na stole.

    „Ani já nevím nic určitého. Ustanovuje se tajná vládní agentura pro boj s terorismem. Tady máte vizitku. Je něco jako propustka, tak si ji pořádně uložte.

    Zítra, v úterý vás tam budou očekávat. Přijďte čtvrt hodiny před devátou, nebude tam ještě tolik lidí.“

    Podíval jsem se na ten obdélníček tvrdého papíru. V levém rohu bylo zvláštní zlaté logo, silueta orla s rozepjatými křídly. A pak text na čtyřech řádcích. PRIVATE ASSISTANCE, WTC Nord, 93th Floor, Room 93/47.

    „Do Světového obchodního centra? Nevěděl jsem, že je tu i nějaká utajená organizace.“

    „Ale Tome,“ mávl pan Lyndon rukou. „Vy toho ještě nevíte víc. Ale zítra vám bude všechno jasné. Přeji vám hodně štěstí.“

    Poděkoval jsem.

    „Pro dnešek máte volno. Doufám, že se ještě někdy uvidíme.“

    Dveře zaklaply. Allan Lyndon se dlouho díval na prázdnou zeď naproti sobě. Pak si složil hlavu do dlaní.

     

    Úterní ráno začalo nejhůř, jak to bylo možné. Nespalo se mi dobře, hlavou mi pluly myšlenky na budoucnost a každých několik minut jsem se musel podívat na svítící číslice elektronického budíku.

    Vstal jsem jako rozlámaný do dne, kdy se mělo všechno v mém životě změnit.

     

    Najednou jsem začal zjišťovat, že mi chybí čas. Naplánoval jsem si všechno, ale zapomněl jsem počítat v časovém plánu s tím, že v metru právě do mého vagonu nastoupí hodně zdrogovaný Hispánec. Kromě rámusu a zmatku se mu nějakým podivným způsobem podařilo stisknout nouzové tlačítko, takže zastavil celou soupravu právě na polovině cesty mezi zastávkami. Skoro deset minut trvalo, než se někdo odpovědný rozhodl do reproduktorů oznámit nepříjemnou zprávu, že bude nutné vystoupit a těch několik set metrů do stanice na Church Street dojít po kolejích pěšky.

     

    Bylo půl deváté, když jsem vybíhal po schodech nahoru ze stanice metra a přede mnou ve slunečním světle zářily dvě štíhlé kovově stříbrné věže. Mohl bych to stihnout. Přeběhl jsem ulici…

    „Ale pane, vy máte nějak naspěch!“ ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se. Policista tmavé pleti se tvářil docela přátelsky, asi v těch končinách už viděl spoustu spěchajících lidí. „ Nevšiml jste si, že jste měl počkat?“ Ukázal obuškem na světelný semafor, kde se právě měnila červená na zelenou.

    Tak to mi ještě chybělo. Tohle nemůžu stihnout, a kdo ví, jak se budou tvářit moji budoucí šéfové, jestliže hned první den dorazím do třiadevadesátého patra uhnaný a o čtvrthodiny později. Věděl jsem, že agentury si potrpí na přesnost.

    „Promiňte, strážníku, ale já opravdu spěchám, dnes se mám jít představit do nového zaměstnání,“ zatvářil jsem se úpěnlivě a doufal, že mne nechá na pokoji.

    „ Jestli tam budou potřebovat rychlého běžce, jste ten pravý. Dobrá, uděláme to za deset dolarů a můžete jít.“

    Rezignoval jsem. Bylo osm čtyřicet pět, dorazit až nahoru už stejně nestihnu. Smutně jsem se podíval na otevřený vchod do severní věže.

    Strážník otevřel brašnu s pokutovými bloky a z náprsní kapsy vytahoval plnicí pero. Rozhlédl jsem se okolo a najednou jsem zaslechl něco, co znělo jako vzdálené hřmění. Několik lidí okolo nás se podívalo vzhůru.

    Můj policista se také podíval nahoru a poznamenal:„To vypadá, že nějaký odvážný pilot nalétává na přistání v Newarku pěkně zezdola.“

    Podíval jsem se vzhůru, abych zjistil, na co vlastně všichni ti lidé okolo zírají.

    Od severu se blížilo obrovské dvoumotorové tryskové dopravní letadlo. Letělo až neuvěřitelně nízko a směřovalo rovnou sem. Oba motory vychrlily proud jisker a letadlo ještě zrychlilo, jako by pilot přišlápl plynový pedál až k podlaze.

    Rychle jsem se ohlédl přes rameno vzhůru na severní věž a ujasnil si svůj dojem, že ta severní věž WTC je vyšší než dráha letadla a že letadlo míří přímo do věže.

    Lidé okolo nás teď začínali křičet a několik jich upadlo na chodník.

    Žena, která se zastavila vedle nás, zašeptala: „Oh, můj bože…“

     

    Řvoucí letadlo narazilo do věže Obchodního centra. Objevil se obrovský oblak kouře a plamenů. Kdybych byl v této chvíli v kanceláři, kde mne měli očekávat…

    Policista vedle mne zahodil pokutový blok do trávy za sebou.

    „Běžte, teď budou jiné starosti než chůze na červenou.“

     

    Lidé okolo mne utíkali na všechny strany, nahoře na věži se zvětšoval oblak bílého dýmu a slunce skrz něj přestalo svítit, z dálky se blížily ječivé zvuky požárních a policejních vozů, dolů na chodník začaly dopadat kusy skla a kovu, žena, která stála několik kroků ode mne se najednou zarazila a na chodník se vyřinula jasně červená krev, z její hlavy trčel dlouhý skleněný střep a pak se sesunula k zemi, okolo se prohnalo několik požárních vozů a policisté začali odhánět kolemjdoucí někam do bezpečí, nabízel jsem se k pomoci, ale vládnul moc veliký zmatek, poklidné úterní dopoledne se změnilo v apokalyptickou scénu.

     

    Celé dopoledne jsem prochodil bez cíle po ulicích Manhattanu a pak jsem skončil v jednom zapadlém baru blízko Central parku. Barman byl starší, kulatý pán se smutnýma očima, kterými sledoval televizní obrazovku v rohu.

    Byl jsem jediným hostem.

    „Whisky se sodou,“ poručil jsem si. Muž za barovým pultem mi přisunul sklenici.

    „Nezdá se vám, že tohle je konec světa, jaký jsme znali?“

    Pokrčil jsem rameny.

    „To přece byla nehoda, ne?“ Barman se zarazil s utěrkou v ruce.

    „Nehoda? Pane, severní i jižní věž dostaly zásah letadly, třetí trefilo Pentagon a čtvrté spadlo někde v Pennyslvánii. Čtyři unesená letadla najednou, obě věže se zřítily, tisíce mrtvých, tomu říkáte nehoda?“

    A v ten okamžik mi všechno zapadlo do sebe. Podivný telefonát, slova jako akce, grilování, čtyři dodávky, zamračeno, třiadevadesáté patro severní věže před devátou hodinou…

    Sklenice mi vypadla z ruky. Barman se vyděsil.

    „Stalo se vám něco?“ Zavrtěl jsem hlavou a upíral oči na vysílání CNN, kde se do omrzení opakovaly záběry padajících budov. Poprvé jsem si uvědomil, že jsem se náhodou dostal do té nejvyšší hry a jako pěšák jsem měl být nějak elegantně obětován. A moje jméno by se nakonec objevilo v seznamu obětí…

    „Promiňte, musím domů,“ podařilo se mi ze sebe dostat. Barman chápavě pokýval hlavou.

    „Jasně, v takových chvílích je dobře zjistit, jak je na tom rodina.“ Podával jsem mu desetidolarovku, kterou měl dostat policista před Obchodním centrem. Mávl rukou.

    „Nechte si ji, pro štěstí…“ Ani nevěděl, jak jsem právě tohle potřeboval.

     

    Došel jsem až na okraj klidné ulice nedaleko Central parku, kde jsem měl pronajatý malý a skromný byt. V hlavě jsem měl naprosté prázdno a nenapadlo mne vůbec, co podniknout. Před pětipatrovým činžákem stál černý nenápadný automobil, o kapotu se opíral docela obyčejný černovlasý muž v tmavém obleku a právě si zapaloval cigaretu. Už jsem se chystal zabočit přímo ke vchodu, ale všiml jsem si celého hnízda antén na střeše vozu. To nebyl náhodný návštěvník, a protože v domě bydleli hlavně penzisté, šlo tu o mne.

    Přidal jsem do kroku a prošel okolo dál, vstříc hodně nejisté budoucnosti.

     

    „Randy, skvělé! Ta party předčila moje očekávání! Skvěle připravené, myslím, že představitelé naší společnosti budou naprosto spokojení.“

    “Děkuji za uznání, snažili jsme se.“

    „A ještě maličkost, jak to dopadlo s mladým Turnerem?“

    „Myslím, že dobře, grilování nám nepokazil. A jeden můj přítel na něho čeká před jeho domem, kdyby se objevil. Má pro něj odměnu.“

    „Takže všechno v pořádku?“

    „Doufejme, že ano...“
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Je to samozřejmě lepší, ale já bych se přimlouval za to pokračování. Konec konců, dílo se musí hodnotit jako celek. A když to bude mít pokračování, tak to ještě celé není a může se stát, že pro dokonalý konec bude třeba přebrousit dodatečně i začátek.

    Alespoň taková je moje zkušenost.

    Takže já bych navrhoval nechat to, jak to je, pokud nedojde ke kolizi s další dějovou linií a celkové přeleštění ponechat jako poslední krok.
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Jo, určitě ten začátek ponech takhle. laugh

    A japa to bylo dál??
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrá, přátelé, nechám to tak. Děkuji za spolupráci.wink

     A dál? Už se to tvoří, objevil jsem v hlavě opravdu výživný nápad. Teď o svátcích na něj bude čas.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, neflákal jsem se, dostal jsem inspiraci a vytvořil pokračování povídky Věže. Docela se mi to pod rukama rozrůstá. Možná, že bude ještě nějaký třetí díl, zatím nevím jaký, ale prozatím tohle...

    Prošel jsem okolo domu, kde jsem měl svůj byt ještě jednou, po druhé straně ulice. Opravdu, ten chlap u auta se ani moc neskrýval a vypadal spíš, že se tu neskonale nudí. Ale byl jsem přesvědčen, že si dává hodně velký pozor na lidi okolo a moji podobu má dobře uloženou v hlavě. Určitě by se mnou neměl moc práce.

    New York byl toho zvláštního podvečera hodně jiný, divný a jakoby zakřiknutý. Oblaka bílého prachu nad Manhattanem se usazovala jen pomalu a na sirény a hukot vrtulníků nad hlavou už jsem si skoro zvyknul.

    Šel jsem dál po Nashville Road, potkával zakřiknuté chodce se špinavými šaty a obvazy na rukách i na hlavě. Kdysi se mi dostala do rukou kniha o životě v bombardovaném Berlíně za druhé světové války a při pohledu okolo sebe jsem si na ni vzpomněl. Bylo to hodně podobné a začalo být mi jasné, že se něco změní i v hlavách obyčejných lidí.

    Za mnou zastavilo auto. Prudce jsem se otočil. Bylo zaprášené jak všechno ostatní tohoto dne v New Yorku, ale na bíločerné karoserii byla uklidňující písmena NYPD.

    Vystoupil z něj obrovitý policista. I on byl pokrytý bílým prachem a stružky potu v jeho obličeji vypadaly skoro děsivě. Jeden rukáv uniformy měl natržený a vypadal opravdu unaveně.

    Na ulicích bylo opravdu málo lidí, a proto jsem asi vypadal trochu podezřele.

    „Mohu vám v něčem pomoci?“ pozvedl ruku ke štítku čepice.

    Ano, pomyslel jsem si. Pomozte mi probudit se z toho děsivého snu…

    „Ne, děkuji, nemohl jsem vydržet doma,“ řekl jsem a snažil se, aby to znělo trochu věrohodně.

    „Chcete někam odvézt?“ otázal se policista. Grayson, jak jsem si všimnul na štítku, připevněného na náprsní kapse.

    „Ne, děkuji, potřeboval jsem jen trochu na vzduch a na skleničku,“ ukázal jsem za sebe na vývěsní štít.

    „Mají zavřeno,“podezíravě se na mne podíval policista Grayson. „Běžte raději domů, dnes je všechno nějak jinak. Můžete mi pro jistotu ukázat nějaký doklad?“

    „Samozřejmě,“ sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhnul řidičský průkaz. Samotného mne udivilo, že je propíchnutý dlouhým skleněným střepem.

    Policista se na mne podíval.

    „Vy jste tam byl taky?“

    Přikývl jsem.

    „Přímo tam.“  Zasalutoval mi ještě jednou, mrknul se ještě jednou na můj průkaz a vrátil mi ho.

    „Díky, běžte domů, dnes není den na procházky…“

    Nastoupil, prohodil pár slov s mužem za volantem a pak jsem koutkem oka zahlédl, jak si do bloku něco zapisuje. Asi jsem narazil na policistu s dobrou pamětí a to se mi zrovna nelíbilo. Kdoví, kam se dostane informace o tom, že jakýsi policista Grayson kontroloval v podvečer jedenáctého září někoho, kdo měl být mrtvý…

    Otočil jsem se a zadíval se do dveří opuštěného baru. Bylo zavřeno, dnes asi měli lidé jiné starosti, než bezstarostně popíjet a tlachat o hloupostech. Jmenoval se U Kerry, sympatické jméno.

     

    A pak mi bleskl hlavou nápad. Kerry Haywardová, moje spolužačka ze základního tříměsíčního kursu pro analytiky CIA. Poprvé jsme se sešli na úvodním setkání na jednom zcela nenápadném statku v Marylandu. V kursu bylo dvacet frekventantů, ale velká většina z nich byli lidé s nosem nahoru, kteří měli hodně vysoké ambice a představy o své budoucí práci. Kerry brala celý kurs spíš s humorem, a protože i já jsem si nepřipadal jako budoucí ředitel CIA, padli jsme si do oka a uzavřeli pevné přátelství.

    Když kurs končil, vyměnili jsme si adresy a telefonní čísla s tím, že si v případě potřeby vzájemně pomůžeme z potíží. Více než dva roky jsme se neviděli, Kerry nastoupila do jakési přidružené organizace CIA a zmizela na čas z New Yorku. Nevyhledávali jsme se, ale věděli jsme o sobě. Neměl jsem sice jistotu, jestli jí můžu věřit, ale neměl jsem jinou možnost.

    Asi už u mne začínal propukat lehký stihomam, protože jsem raději odmítnul telefonní rozhovor a raději se vydal do Wayne Street v Jersey pěšky.
    Zkoušel jsem se nenápadně ohlížet, ale pak jsem si řekl, že ti lidé v pozadí jsou tak mocní, že kdyby o mně věděli, už jsem několikrát beze zbytku zlikvidovaný.


    Za řekou Hudson už začínal jiný svět, svět malých domků, nízkých činžáků a parků.

    Kerry bydlela v čísle 58, v  malém docela nenápadném dvoupatrovém domě, vystaveném z červených cihel, téměř ve stínu vysoké bílé budovy banky.

    Byla doma.

    „Davide,“ spíše jen vydechla v domovních dveřích, když mne uviděla. Byla oblečená v modré volné halence a džínách a moc jí to slušelo.

    „Jsi v maléru, proto jsi přišel.“ Spíš to jen konstatovala, než se ptala. Přikývnul jsem.

    Zakroutila hlavou.

    „V maléru je celé tohle město a možná i tenhle svět. Pojď dál, vypadáš, jako kdybys seděl v tom Boeingu ty sám.“

    Usmál jsem se a konečně se trochu uvolnil z celodenního napětí. Už na to všechno snad nebudu jen já…

     

    Seděl jsem ve futuristicky vyhlížejícím křesle, osprchovaný a umytý jakýmsi dívčím šampónem. V ruce jsem měl sklenici se zlatě zářícím obsahem a na sobě jakési pracovní šortky s cákanci barev a dlouhé tričko s nápisem Tato noc bude žhavá. Moje oblečení, které se mnou prožilo tak hektický den, leželo v rohu koupelny u malé pračky a moc čerstvě opravdu nevypadalo.

    Z okna naproti byl výhled na banku PNC, ozářenou zapadajícím sluncem. Na podobné pohovce naproti mně seděla Kerry s nohama způsobně zkříženýma pod sebou a zamyšleně si mne prohlížela.

    „Opravdu, nelhal jsi, jsi v solidním maléru. Asi ani netušíš, koho sis proti sobě poslal a já taky ne. Víš, Davide, já jsem hned od první chvíle nevěřila, že Světové obchodní centrum zlikvidovali nějací vousatí pánové, vykřikující Alláh je veliký. Na to musela být celá logistická příprava, počítačové zabezpečení a spousta chytrých lidí. Taková věc se nedá upéci někde v afghánské jeskyni.“

    Souhlasil jsem s ní. Prohlížel jsem si obraz na stěně nad ní, zvláštní malba z barevných kruhů působila intenzivním uklidňujícím dojmem, na rozdíl od plazmové televize v rohu se stále se opakujícími záběry zřícení obou Věží.

    „Ale teď musíme vymyslet, co dál. Ty jsi asi jeden z mála rušivých bodů v celém jejich systému. Plánovali, že skončíš jako jedna z bezejmenných obětí a zatím si to asi pořád myslí. Jenže, to nebude nadlouho. Až zjistí, že David Turner zázračně vstal z mrtvých a dál se potuluje po tom našem slzavém údolí, budeš mít tu svoji životní svíčku hodně krátkou.“

    Vstala.

    „Klidně seď, pokusím se udělat něco k večeři a dám ti trochu dohromady tvoje oblečení. A taky si vyřídím jeden telefon svému známému.“

    „Z CIA?“ uznávám, nebyl to dobrý vtip, ale už jsem cítil takovou únavu, že se mi ani nedařilo být vtipný. Ocenila to lehkým úsměvem.

    „Ne, někomu z druhé strany. Drž mi palce, aby to vyšlo.“

    Odešla do malé kuchyňky, která viditelně nebyla přizpůsobená pro více než jednoho obyvatele.

    Na několika televizních kanálech opakovali tiskovou konferenci s prezidentem. Slova o tom, jak bude nutné zasáhnout, aby se podobné hrůzy už neopakovaly, které pronášel ze zarputilým výrazem ve tváři, mne už pomalu začínaly rozčilovat. George, hledej doma, pod svícnem je největší tma. Buď to víš a je to zlé, nebo to nevíš a to je ještě horší. Pomalu mi docházelo, že ode dneška už nic nebude takové, jako bylo ještě včera.

    Kerry se vrátila. V ruce nesla tác a pokojem se rozšířila příjemná vůně pečeného masa a zeleniny.

    „Měla jsem skoro všechno připravené, možná jsem tě čekala,“ řekla a mrkla na mne.

    „Zítra dopoledne tě zavedu za jedním známým. Rád tě uvidí a tvoje situace ho opravdu zajímá. Pomůže ti.“

    „Ale já přece jen nechci…“ Přerušila mne.

    „Věřím mu jako sama sobě. Je to jediný člověk, který bude vědět, co dál. Zatím si nebudeme kazit večer tím, co se děje venku a k tomu ještě na lačný žaludek…“

     

    Kerry vedle mne klidně oddychovala a já sledoval hru světel a stínů ulice na tmavém stropě. Ne, nemohl jsem spát, tento den byl pro mne opravdovým krokem do neznáma. Ještě ráno jsem byl obyčejným řadovým občanem a za několik hodin jsem se stal jakýmsi pěšákem na šachovnici mocných, člověkem bez domova a bez budoucnosti, pronásledovaný kýmsi neznámým.

    S Kerry jsme se milovali jaksi úporně, snad abychom zapomněli na vše, co bylo a co bude. A zároveň i pozorně a něžně, protože jsme po dlouhé době mohli konečně poprvé objevovat svoje těla…

     

    „Tady to je,“ukázala Kerry na jeden z docela nenápadných desetipatrových domů, kterých v této ulici postavili několik. Byly to hlavně kancelářské prostory s byty v horních patrech.

    Prošli jsme okolo opuštěné vrátnice a nastoupili do vrzajícího a těžce oddychujícího výtahu.

    „Kam to jedeme?“ zeptal jsem se, když Kerry stiskla knoflík se zpola setřenou číslicí sedm.

    „Oficiálně do poradenské firmy, která poskytuje rady pro financování ekologických projektů a činností. Ale uvidíš.“ Prohrábla si dlouhé světlé vlasy gestem, které se mi na ní za tu krátkou chvíli, co jsme se znovu našli, docela zalíbilo.

    „Nechci poradit a do ekologie dělat nebudu.“ Usmála se.

    „Uvidíš.“

    V sedmém patře jsme vystoupili do dlouhé úzké chodby. U rozvrzaného stolku seděl šedovlasý pán v zeleném svetru a četl si v několik let starém výtisku Playboye. Usmál se na nás.

    „Pan Madden už mi o vás říkal, že se za ním zastavíte, už vás čeká.“ Ukázal rukou do chodby. Kerry poděkovala a já si tu připadal trochu nepatřičně. Kam jsem se to dostal? A nebylo by snad lepší, zmizet někam daleko…

    „Neboj se,“ chytila mne Kerry za ruku, určitě vycítila, jak se cítím.

    Zaklepali jsme na dveře s nápisem Ekologické poradenství Edward. S. Madden.

    „Vstupte,“ ozvalo se zevnitř burácivým hlasem.

    Jako kdyby medvěda posadili do invalidního vozíku, to byl můj první dojem z pana Maddena. Na výšku měl poctivých šest stop a pět palců a postavu vysportovaného kulturisty. Oblečen byl ve společenském obleku, a kdyby neseděl na pojízdném křesle, mohl by dělat barového vyhazovače.

    Jeho kancelář byla opravdu ekologicky zaměřena, včetně plakátů s rozkvetlými poli pod zářícím sluncem a několika květinami v květináčích podél stěny. Z okna pak byl výhled na domy v okolí a část Hudsonského zálivu v dálce. Na monitoru počítače na stolku vedle zářil letecký pohled na jedno z kanadských jezer.

    Podal ruku Kerry a pak i mně.

    „Tak vás tu vítám, pane Turnere, Kerry udělala dobře, že si vzpomněla právě na nás.“ 

    „David je můj dobrý kamarád…“ usmála se zářivým úsměvem. Pan Madden si nás dva chvíli prohlížel.

    „Tak dobrá. Davide, vy jste příbuzný s Tedem Turnerem, někdejším agentem FBI?“

    Přikývl jsem.

    „Byl to můj otec.“ Muž na vozíku se rozzářil.

    „Fajn chlap. Pracoval jsem pro něj jako konzultant a pak jsme spolu s vašimi rodiči strávili skvělý víkend. To bylo ještě před tím…“ klepl rukou do opěradla svého křesla.

    „Dobrá. Na ekologii zapomeňte, posaďte se a povězte mi přesně, co se vlastně stalo. Pomůžu vám, ale musím vědět všechno.“

     

    Trvalo to přes půl hodiny, než jsem se vypovídal ze všeho, co mne pronásledovalo několik posledních dní.

    Pan Madden chvíli přemýšlel.

    „Možná, že byste měl vědět, kdo jsem. Říká vám něco zkratka Z5?“ Zavrtěl jsem hlavou.

    „ Je to celosvětová organizace, ve které máte reálnou možnost v tomto okamžiku dostat nové zaměstnání. Kerry, předpokládám, že do toho půjdete s Davidem také?“ Zaváhala necelou vteřinu a potom přikývla.

    „Fajn, chytré a odvážné lidi potřebujeme.“ Zamyslel se na okamžik.
    „A co to vlastně znamená?“ zeptal jsem se a nechápal vůbec nic.


    „Z5 je nadnárodní organizace, vlastně celosvětová tajná služba. Dává pozor na události, které se stanou a které se nedají vysvětlit činností konkrétního státu. Financují ji jednotlivé vlády světa. Agentů je několik tisíc a zodpovídají se ne státům, ale jen Agentuře. Ústředí je v Londýně a úřadovny po celém světě, třeba i v New Yorku,“ zaklepal prstem na psací stůl.

    „A něco takového je nutné?“ Pan Madden přimhouřil jedno oko.

    „Podívejte, může se třeba stát, že nějaký miliardář se rozhodne k nějakému ohavnému činu, odpálí někde v Bagdádu jadernou bombu, nebo třeba parta šílenců vymyslí plán a naletí s cizinci za řídicí pákou letadel do WTC. Takové věci přesahují působnost jednotlivého státu. A právě to je možné díky selhání agentů Z5, kteří mají být ve střehu a událostem předcházet.“

    Kerry spokojeně přikyvovala, asi věděla víc než já. Samozřejmě, jinak bychom u pana Maddena nebyli.

    „A co já s tím?“ nechápal jsem.

    „Podepíšete mi pár papírů. A pak už se o vás postaráme. Změníme vám identitu, možná i tvář a otisky prstů. Projdete kursem a základním výcvikem. Budete bydlet jinde s jiným jménem a budete pracovat na větší bezpečnosti našeho světa. Kerry všechno podepsala už před časem, takže budete oba spolupracovat.“

    Kerry na mne mrkla a stiskla mi ruku. Pan Madden se znovu usmál.

    „Dobrá. Jen do toho. Váš současný byt zlikvidujeme a přestěhujeme tak nenápadně, jak to jen půjde. A vy budete působit jako více než důstojný pokračovatel svého otce.“

    „A když nepodepíšu?“ Muž na vozíku zvážněl.

    „Asi byste po opuštění tohoto domu příliš dlouho nežil. Už víte dost na to, aby…  A kromě toho, i ti druzí mají svoje lidi tam, kde byste to vůbec nečekal.“ Zmlkl a významně držel v ruce černozlaté plnicí pero. Rozhodl jsem se.

    „Dejte mi ty papíry.“

    Přistrčil mi složku s pěti listy.

    „Tady dole.“

    Podepsal jsem. Pan Madden mi podal ruku.

    „Vítejte u nás v Z5. Pro vaši informaci, Agentura má patnáct stupňů a tímto okamžikem jste se ocitl na stupni jedna.

    Zavolám panu Blakeovi, přijde si pro vás a provede s vámi první instruktáž o cílech a zaměření Agentury. Zároveň vám vysvětlí, co bude následovat a postará se o vás. Přeji vám oběma hodně štěstí.“ Ještě se na okamžik zarazil.

    „Davide, do svého bytu už samozřejmě nemůžete.“ Mávl jsem rukou. Stejně tam nebylo nic cenného a k těm dvěma malým pokojům jsem si ani nevytvořil nějaký bližší vztah.

    „Zařídíme to. Vaše věci přestěhujeme, až všechno trochu utichne. Nebude vám, doufám, proti mysli, že několik dní budete bydlet u Kerry, samozřejmě s kvalitní ostrahou Musíme si vás hlídat.“ Mrkl na mne.

    Pak zvedl telefon a řekl pár slov. Za několik vteřin se otevřely dveře a pán v tmavém obleku s vizáží bankovního úředníka a kulatými brýlemi na nose nám pokynul, abychom šli s ním.

    „Když to bude nutné, najdu si kontakt na vás sám.“  Zhoupl se na křesle a založil si ruce za hlavou. Tím gestem mi hodně připomněl mého otce…

    „Tak, pojď, jdeme.“ Terry mne chytila za ruku. Pan Blake už netrpělivě přešlapoval ve dveřích. A vyrazili jsme do něčeho neznámého…

     

    Randolph Hancock se zamračil na bílý, zlatě vykládaný zvonící telefon na nočním stolku.

    „Promiňte, pane Hancocku, nechci rušit…“

    „Rušíte,“ odsekl a jemně odsunul ze své hrudi ruku platinové blondýny, která pravidelně oddychovala vedle něj.

    „Co se stalo tak zásadního?“

    „Myslím, že je to důležité. Z centrálního policejního registru jsem dostal informaci, která by vás mohla zajímat.“

    „Copak, chytili nějakého muslima s řídicí pákou Boeingu v ruce?“

    „To zrovna ne. Ale v patnáct čtyřicet osm provedl strážník jménem Grayson běžnou kontrolu osoby…“

    „No a co,“ přerušil ho Hancock a levou rukou se probíral hustými vlasy své společnice. „Chytili snad Usámu bin Ládina, že mne kvůli tomu burcujete?“

    Hlas v telefonu zůstal vážný.

    „Byl to jakýsi mladý muž jménem David Turner.“ Hancock náhle ucítil kapku studeného potu na čele.

    „A co bylo dál?“

    „Celkem nic, strážník provedl kontrolu, zápis a pak mu poradil, aby šel domů. Mluvil jsem s ním, řekl mi, že ten Turner se mu zdál jaksi vyděšený a nejistý, ale nakonec, kdo by takový v New Yorku dnes nebyl, že? A byl potrhaný a špinavý, jako kdyby byl přímo u WTC…“

    „A to mi říkáte až teď?“ obořil se na něj Hancock.

    „Promiňte, ale dnes je v New Yorku všechno naruby a policisté mají spoustu jiné práce, než pátrat po nějakých podezřelých. Třeba to ani nebyl on, lidí toho jména bude po ulicích běhat víc.“

    „Dobrá. Doufám, že víte, co máte dělat. Toho mladíka chci mít co nejdřív v bezpečí, rozumíte? Ručíte mi za to.“

    Položil sluchátko, pomalu vstal ze široké pohodlné postele a dlouho zamyšleně pozoroval záři reflektorů na místě, kde ještě ráno stály obě věže Světového obchodního centra.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Pěkné pokračování. Někde jsem tam v jednom řádku zahlédl dvakrát za sebou "máme .... máme", či tak nějak. Ale teď to nemůžu najít. Jinak nemám co dodat.

    Takže se těším na další díl.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Děkuji svému korektorovi... laugh Fakt, ani já jsem si toho nevšimnul, ale podívám se a opravím, aby to bylo akorát. wink

    Další díl, o kterém píšeš, by možná mohl být poslední, nějaký nápad už se mi zrodil v hlavě. Trochu si hraju s nápadem, vytvořit nějaké větší dílo, ale zase už bych asi roztloukal ten prvotní nápad na kousky a to se mi moc nechce. Uvidím.

    Jinak díky i za to, že nemáš co dodat. Považuji to za vyznamenání...smile
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Tak jsem si dal tu práci a našel jsem to. Jako obvykle, je vše jinak: Trošku ruší opakování "sám - sám" a o kus dál "mne - mne". Takže jsem tě poněkud mystifikoval, ale je to tím, že jsem to četl o den dřív, než psal komentář.

    Spíš si připadám jako šťoural, než korektor...

    Asi udělám líp, když pohnu trochu pohádkou s trpaslíkem. Nebo se mi mrně vdá dřív, než to dopíšu.

    ------------------

    „V maléru je celé tohle město a možná i tenhle svět. Pojď dál, vypadáš, jako kdybys ty dvě Věže zboural sám.“

    Usmál jsem se a konečně se trochu uvolnil z celodenního napětí. Už na to všechno snad nebudu sám…

    ...

    „Tak vás tu vítám, pane Turnere, Kerry udělala dobře, že si vzpomněla na mne.“ Kerry se usmála a ukázala na mne.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ne, já to oceňuji, mám prostě jakousi rozevlátou spisovatelskou náladu a nevšímám si detailů, které opravdu ruší. Díky, opravím a začnu přemýšlet, co bude s Davidem dál.

    Vidíš, já mám taky nejen v plánu, ale i začátek povídky o trpaslíkovi. Asi je na to nějaká momentální nálada ve společnosti...laugh

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Člověk se inspiruje obvykle tím, co vidí kolem sebe. A bohužel, naše obzory jsou plné trpaslíků. Ačkoliv, někteří jsou spíš skřeti...

    Ale ten můj je trpaslíkem jen svým vzrůstem a původem. Srdce má samozřejmě bohatýrské. Na rozdíl od těch obzorů. Tam je to spíš obráceně...
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ten muž byl naprosto nenápadný, lehce přihrblý, na ulici ničím neupozorňoval, a kdybyste ho potkali, ani by nestálo za to se za ním otočit. Vzhledem připomínal jednoho z tisíců dělníků, pracujících na stavbách po celém Římě. Oblečený v lehké, trochu obnošené pracovní bundě s výraznými barevnými prvky a s plátěnou čepicí fotbalového týmu AS Roma. Přes rameno nesl tmavou plátěnou tašku, v níž se obvykle nosí pracovní nástroje a dopolední svačina. Jediné, co by mohlo opravdu pozorného okolojdoucího zaujmout, byly tenké pracovní rukavice, které měl muž navlečené na rukou i přes nezvyklé teplo, které v jarním Římě panovalo posledních pár dní.
    Muž se nerozhlížel po okolí a kráčel rychle za svým cílem s očima upřenýma k zemi. Nicméně okolí sledoval opravdu pozorně.
    Prošel jednou z ulic, které paprskovitě mířily k náměstí svatého Petra, propletl se mezi řadami zaparkovaných automobilů, které se tady v Římě zdály nekonečné. A na okamžik se zastavil před zářivě bílou budovou kostela, který se i se svou zajímavou architekturou trochu skrýval mezi okolními budovami. Vypínala se nad ním zvláštní čtyřboká kostelní věž s dvěma řadami protáhlých oken.
    Kostel Santo Spirito in Sasia na Via dei Penitenzieri zvenčí nevynikal ničím zvláštním mezi ostatními římskými církevními stavbami. Uvnitř se mohl návštěvník dlouho kochat nádhernými nástěnnými malbami a zajímavě postaveným hlavním oltářem.
    Vyšel nahoru po několika schodech a vstoupil dovnitř hlavními dřevěnými dveřmi. Starší, trochu přihrblý kněz v černé sutaně, který bez hnutí klečel před polychromovanou sochou Panny Marie, se ohlédl a pak ztěžka vstal.
    „Čím vám mohu být nápomocen?“ otázal se hlasitým šepotem, který se ale v prázdném kostele podivně rozléhal.
    Muž vytáhl z náprsní kapsy nadvakrát složený papír s velkým, kulatým znakem v levém horním rohu.
    „Pracuji ve zvonařské dílně Pagnotto. Církevní správa v Římě nás požádala, abychom překontrolovali upevnění všech zvonů v římských chrámech. Možná jste slyšel o tom, že v Pavii se před časem zřítil zvon, protože závěsy neunesly jeho váhu.“
    Kněz se na okamžik zarazil.
    „Ano, slyšel jsem o tom neštěstí…“ řekl zamyšleně. „Ale naše zvony kontroluje pan Trevisani…“ Muž pokrčil rameny.
    „Já o tom nic nevím. Poslali mne sem, abych zkontroloval bezpečnost zvonů ve zvonici vašeho kostela. Tady je průvodní dopis církevní správy, můj zaměstnanecký průkaz a moje Carta di identita.“
    Muž v sutaně všechno pomalu zkontroloval a pak porovnal fotografii na dokladech s tváří muže, stojícího před ním. Pak sáhl do jedné z hlubokých kapes sutany a vyjmul svazek klíčů.
    „Dobrá, pane Fallaci. Zdá se, že je všechno v pořádku. Tady máte klíč od schodiště na zvonici. Omlouvám se, že s vámi nepůjdu, ale v poslední době se můj dech krátí a sto padesát schodů vedoucích na věž je pro mne příliš.“
    Sejmul z kroužku jeden z tvarovaných klíčů s oboustranným ozubením.
    „Nebudu tam dlouho, důstojný otče, opravdu se jedná jen o pravidelnou kontrolu závěsů zvonu.“
    Kněz pokýval hlavou.
    „Až se budete vracet, najdete mne buď tady, nebo v sakristii.“
    Muž úklonou poděkoval a vykročil se napříč kostelní lodí k malým kovovým dveřím, zdobeným tepanými ornamenty.
    Dobře, že ten starý kněz nemá už tak dobrý zrak, pomyslel si. Při bližším zkoumání by možná objevil nějaké drobné nesrovnalosti v předložených dokladech a nastaly by potíže.
    Nenápadná dvířka vzadu vlevo vedla na schodiště obtáčející kostelní věž. Muž už měl plánek kostela dobře uložený v hlavě, takže zamířil přímo k nim. Kněz se za ním okamžik zkoumavě díval a pak znovu poklekl k bočnímu oltáři.
    Schody byly dřevěné, vrzaly při každém kroku, ale vyhlížely docela bytelně a zachovale. V pruzích slunečního světla vířily částečky prachu. Zvláštní čtyřboká věž s prázdnými okenními otvory na každou stranu byla vysoká téměř čtyřicet metrů a viditelně převyšovala všechny střechy v okolí.
    Okenními otvory se před ním začalo objevovat panorama Říma s množstvím kostelních věží, červených střech a ulic, plných dopravního ruchu. Sem nahoru jen tlumeně zazníval každodenní chaos.
    Otočil se. Z jednoho okna na severozápadní straně měl nádherný výhled přímo na nejznámější místo křesťanské církve, na náměstí Svatého Petra a hlavní průčelí Svatopetrského chrámu.
    Nad hlavou se mu v mírném větru pohupovala trojice zvonů. Věnoval jim jen zběžný pohled a trochu se usmál. Kvůli nim sem nepřišel…
    Zahleděl se na nejznámější vatikánské budovy. Pohodlně se usadil na kamenný obrubník věže, chvíli vstřebával krásu okolního světa a pak se zaměřil pohledem na přední průčelí Svatopetrské katedrály. I na tu dálku bylo zřetelně vidět první patro s klenutými okny a jeho výzdoba. Pozorně si vše prohlédl a nejdéle pohledem setrval u toho prostředního. Z tašky vytáhl podlouhlé pouzdro a rozložil je na kamenném pultíku vedle něj. Uvnitř měl několik přístrojů, které nevypadaly jako výbava jakéhokoli opraváře. Miniaturní dálkoměr, větrná korouhvička, meteorologický tlakoměr. Chvíli se zabýval měřením a nakonec dálkoměr zaměřil na hlavní vchod budovy před sebou.
    „Pět set patnáct metrů, ideální vzdálenost,“ zašeptal si pro sebe.
    Ještě jednou se rozhlédl po střechách a věžích. Pak vytáhl z brašny malou plechovou krabičku a pozorně do hmoty uvnitř otiskl tvar klíče, který dostal od duchovního dole v kostele.
    Všechno opatrně znovu zabalil do pouzdra a pak pomalu sestoupil zpět dolů.
    Starý kněz ještě stále klečel se sepjatýma rukama u malého oltáře. Ohlédl se.
    „Už jste hotov? A je všechno v pořádku?“ Muž zavrtěl hlavou.
    „Myslím, že moje kontrola zavěšení zvonu byla za pět minut dvanáct. Není to přímo nebezpečné, ale bude nutné co nejdříve vyměnit jeden ze závěsů. Přece jen, kov dnes v římském vzduchu trpí víc, než se plánovalo v šestnáctém století.“
    Kněz ztěžka vstal.
    „Budu muset vaše zjištění oznámit na církevní správě.“
    „Nemusíte, asi by nebyli příliš rádi, kdyby se zjistilo, že pravidelné kontroly zvonů neprobíhaly tak, jak by měly. Ale já jsem si změřil všechno potřebné a u nás v dílně dáme vše do pořádku. Je to jen malá technická záležitost, nemusíte si dělat starosti.“
    Muž v sutaně se usmál a lehce se uklonil.
    „Děkuji vám, pane Fallaci…“
    Muž vyšel ven do teplého římského odpoledne, plátěnou tašku si přehodil přes rameno, věnoval ještě jeden pohled věži kostela a zmizel v davu turistů a domorodců, spěchajících za svými drobnými starostmi.

    Urbi et orbi. Papežovo požehnání Městu a světu bylo toho roku očekáváno s velkou pozorností a Náměstí Svatého Petra se začalo plnit už od časných ranních hodin velikonoční neděle. Mluvilo se o tom, že letos nejvyšší představitel církve vyhlásí jakousi novou intelektuální křížovou výpravu proti nevěřícím celého světa a zároveň se přihlásí na stranu boje proti terorismu.
    Řím se probouzel do krásného svátečního dne. Bezpečnostní opatření už byly v činnosti několik dní a ještě během končící noci prošly hlídky carabinierů a příslušníků zvláštních jednotek půlkilometrový okruh okolo Svatopetrské baziliky.
    Vše se zdálo v klidu.

    Muž, který se vůbec nejmenoval Falacci, se rozhlédl po římských střechách a zaznamenal zvětšující se dav na náměstí před bazilikou. Tentokrát se na zvonici kostela Santo Spirito in Sasia objevil zcela někdo jiný. Byl oblečen v černé přiléhavé kombinéze, do které se rychle převlékl v malé místnosti pod schody, vedoucí na vrchol věže. Přes hlavu měl nataženou tmavou kuklu a na rukou zvláštní jemné rukavice. Z každého jeho pohybu bylo zřejmé, že je opravdový profesionál.
    Otevřel dlouhé úzké pouzdro, vyložené tmavou měkkou látkou. Puška M 110, kterou mu na zakázku vyrobila firma Knight´s Armament, byla skvělá zbraň. Podobnou používala odstřelovačská elita v jednotkách NATO, poloautomatická, ráže sedm šedesát dva. Se speciální optikou a otočným zásobníkem měla efektivní smrtící dostřel osm set metrů.
    Na hlavních dveřích kostela viselo veliké oznámení, Polizia Nacionale kostel uzavřela. Dostat se dovnitř nebyl problém, jedny z bočních dveří, vedoucích přímo do sakristie měly zámek, se kterým by si poradil i školák. Muž si by jistý, že i místní duchovní správce je jako každý rok na náměstí několik set metrů odtud.
    Postavil si pevnou dvojnožku a ještě jednou zkontroloval otočný zásobník. Věděl, že mu stačí jediný výstřel, ale měl rád jistotu a proto jej předem naplnil na plnou kapacitu dvaceti nábojů. Každý z nich se leskl jako právě vyrobený. Muž nechtěl riskovat nějaký problém s nekvalitním střelivem, takže si náboje vyráběl sám.
    Pomalu, s rozmyslem se natáhl na kamennou podlahu nejvyššího patra věže. Z okenního otvoru měl nádherný výhled na Baziliku Svatého Petra a zřetelně rozeznával dav na náměstí před portálem. Sledoval téměř bez hnutí, jak pomocníci církevní vatikánské správy připravují balkon v prvním patře, věší na jeho kamenné zábradlí obrovský papežský znak, vetkaný do nachového závěsu.
    Slunce pomalu stoupalo na obloze. Devátá hodina.
    Z náměstí Svatého Petra se k nebi vznesl hlasitý výdech mnoha tisíc lidí, shromážděných pod okny svatopetrské baziliky. Na balkon v prvním patře vstoupil papež, zástupce Boha na zemi. Bylo to zvláštní, že na první pohled byl ten muž docela malý, a kdyby byl v civilním oděvu, nikdo by z něj nejvyššího církevního hodnostáře nepoznal.
    Pozvedl ruce a požehnal davům dole pod sebou. Pak mírně otočil hlavou a začal předčítat z otevřené knihy, kterou mu držel na dosah jeden z asistentů.
    Muž na zvonici vzdáleného kostela pomalu ustálil svůj dech a lehce otočil hlaveň své pušky. Malým kolečkem po straně pažby provedl ještě poslední lehkou korekci.
    V dalekohledu viděl muže v bílém oděvu na balkoně, jako kdyby stál skoro před ním. Zatajil dech a plynulým pohybem pravého ukazováčku jemně stisknul spoušť. Střela proletěla tlumičem rychlostí téměř pět set metrů za vteřinu a dříve než dolétla k cíli, muž věděl, že zasáhne cíl.
    Ještě stihnul v dalekohledu pušky zahlédnout, jak se bílý ornát papeže zbarvil čerstvou krví.
    Vstal, rychlými naučenými pohyby složil pušku do pouzdra a v tom okamžiku k němu dolehla směs zvuků z náměstí. Pochopil, že od této chvíle už svět nebude takový, jako byl ještě před několika minutami.
    Naposledy se rozhlédl okolo sebe a pak rychle seběhnul po schodech dolů, do prázdné kostelní lodi. Černá kombinéza, kterou měl na sobě, byla ušitá pomocí suchých zipů, takže se dala svléknout jedním pohybem. Vše nacpal do velké tašky s logem sportovní firmy. Zamkl dveře na zvonici svým falešným klíčem, proběhl prázdným kostelem a stejnými bočními dveřmi vyšel na sluncem zalitou Via dei Penitenzieri. Byla prázdná.
    Těsně u chodníku parkovala žlutá dodávka s nápisem Nádherné květiny od Palliniho – přímo do vaší ruky. Muž zamkl kostelní dveře a naskočil dovnitř. Posadil se na malé sedátko uprostřed polic s květinami, které vydávaly omamnou směs všech možných vůní. Svoji tašku uložil do skříňky na nářadí a vytáhnul z ní malý diplomatický kufřík a krabici s oblečením.
    Rozjeli se po nábřeží Tibery.
    „Všechno v pořádku?“
    Muž za volantem se usmál. Byl to typický černovlasý Ital s úzkým knírkem, oblečený v pracovní kombinéze se jménem firmy na zádech.
    „V tom nejlepším. Takže náš plán platí beze změny?“
    Muž z kostela pokýval hlavou. Pomalu se převlékal.
    „Samozřejmě. Moje věci uložíš, jak jsme se dohodli. Zastav mi někde u metra a já už se o sebe postarám. Jinak nic nevíš, dnes jsi celý den rozvážel květiny na Velikonoce. Číslo tvého konta mám a už teď jsi bohatý.“
    Muž za volantem pokýval hlavou. Míjely je tři riskantně jedoucí policejní vozy s naplno vyjícími sirénami.
    „Asi to bude v Římě vypadat…“ podotknul. „Stačí vám vystoupit na Trastevere? Odtud se dostanete kamkoliv.“
    „Samozřejmě. Díky…“
    U všech vchodů do metra stály už policejní hlídky a kontrolovaly kolemjdoucí bez výjimky.
    „Vaše doklady, pane.“ Policista u jižního vchodu do stanice Trastevere vypadal, že byl odvolán z odpočinku po noční službě. Trochu pomačkaná uniforma a červené oči z nevyspání.
    Muž vytáhl z kufříku pouzdro s doklady.
    „Co se stalo, tady se nikdy žádné kontroly nedělaly…“
    „Před půlhodinou byl spáchán atentát na papeže.“ Muž se zarazil a ruka mu vylétla k ústům.
    „Dobrý bože… A je živ?“ Policista pokrčil rameny.
    „ V pořádku, pane Bergamatti. Přeji příjemný den…“
    Muž jménem Felizio Bergamatti nastoupil do nejbližší soupravy metra a odjel na římské centrální nádraží. Prošel ještě několika policejními i vojenskými kontrolami. Vlakem odjel do malého přístavu na břehu Ligurského moře.
    Papež zemřel okamžitě na následky střelného poranění při dosud neobjasněném atentátu.

    Obrovská plasmová obrazovka na stěně neustále opakovala záběry z Říma. Zmatek v římských ulicích, padající postava papeže, rozhovory s policejními a církevními činiteli.
    „Volal jste mne, pane Hancocku?“
    „To je dost, že se taky obtěžujete, Chrisi!“ Muž v otáčivém křesle se otočil od obrazovky.
    Pan Christopher Jaydon se pousmál. Už si zvyknul na chování svého šéfa.
    „Vezměte si tu složku s nadpisem Bergamatti. Uvnitř je číslo konta a částka, kterou na to konto převedete.“
    Tajemník Jaydon se lehce zamračil.
    „Nějaký problém?“
    „Ne, pane Hancocku, vše je v nejlepším pořádku,“ odpověděl Jaydon s očima upřenýma na televizní obrazovku…
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    No vida, jak se nám to rozjíždí. Musel jsem si projít předchozí text, protože je to už dlouho, co jsem ho četl poprvé. Tedy doufám, že máš připraveno další pokračování, jelikož jsi nám to utnul v nejlepším.
    No, a teď si to odpracuji. Odstavec začínající Urbi et orbi: "...Bezpečnostní opatření už byly v činnosti několik dní...". Mělo by být "Bezpečnostní opatření už byla...".
    A ten střelec by správně měl být|: "...na zvonici kostela Santo Spirito in Sasia objevil zcela někdo jiný".
    Tam bych raději dal "...objevil někdo zcela jiný."
    Ale jinak jako obvykle - super!
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Díky za pochvalu, já sice pořád nevím, jak dál budu pokračovat, ale tenhle styl psaní mne docela baví. Ty věci opravím, bylo to v zápalu inspirace, jak myšlenky letí rychleji než se buší do klávesnice... :)
    Plánoval bych si to ještě tak na dvě pokračování a velké dramatické finále... :D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.