Vylez Mařeno!

williwilli Komentářů: 473
upraveno 25. listopad 2014 v Povídky

Detektivní příběh začíná větou:

Nechal jsem věcem volný průběh.

Hlavní případ souvisí s:

Fotí si do sbírky psy.

Vrahem (zločincem) je:

Naštvaný řidič linkového autobusu.

***

Nechal jsem věcem volný průběh. Nakonec proč si s tím lámat hlavu, ať si ho kousnou třeba do prdele. Tedy ti psi. A pro mě, za mě, třeba i páníčkové.

„Dáte si klobásku nebo langoš?“ Na nos mi útočil pach přepáleného tuku. Z dýmu, který teď snášel vítr mým směrem, mi slzely oči.

„Ne děkuju!“ Popadnul jsem tašku se stativem a raději si šel hledat jiné místo na práci. Postavit kiosek s opékáním buřtů blízko startovní čáry chrtích závodů může jen magor. Však támhleta baba už taky vypadá bojovně. Hrne se sem jako vichřice, za rukáv táhne chlápka z agentury a dává mu co proto.

„Člověče! To jste pořadatel? Vždyť ti psi zabloudí hned na startu! Koukejte, ať ten stánek zmizí!“

A už se sem ženou i další majitelé. Z nešťastného organizátora začnou brzy lítat chlupy. Než si to tu vyřeší, mohl bych udělat pár snímků šampionů do sbírky. Alespoň bude nějaký výběr pro přípravu výročního alba.

Chrtí závody nejsou mojí specialitou a vlastně mě ani moc neberou. Ale co bychom neudělali pro své kamarády. A navíc, když firma dobře platí, je šance trochu se nadechnout a koupit pak něco nového do profesionální výbavy.

Zalovil jsem v kapse bundy pro čerstvé akumulátory a prázdnou paměťovou kartu a vyměnil je ve foťáku. Bojovná nálada majitelů psů ve mně vyvolala vzpomínku na vojenská léta. Před útokem je třeba vždy nasadit nový zásobník. V největším zápalu nesmí dojít náboje stejně jako místo na kartě nebo baterky.

Jako by to bylo včera a ne před čtvrt stoletím:

„Soudruzi! Na rozkaz nasadíte bodáky a vyrazíte do útoku a budete křičet hurá, hurá! Až doběhnete k nepřátelskému zákopu, hodíte do něj granát! Pak ho přeskočíte, otočíte se a vystřílíte dovnitř celý zásobník! Nasadíte druhý a skočíte tam a budete střílet do všeho, co se hýbe! Až vám dojdou náboje, budete kolem sebe bodat jako vzteklý, dokud někomu nezlomíte bodák v bachoru! Pak popadnete samopal za hlaveň a budete je mlátit po hubách, až se jim léta z pažby na držku obtisknou! A až přerazíte pažbu, tak ty poslední uškrtíte na řemeni!“

Motivační projev velitele čety, podporučíka Ptáčka. Ve skutečnosti mu nikdo neřekl jinak, než Zkutr. Zkurvenej trpaslík. Byl jen o pět čísel větší, než vojenská míra, a když držel samopal s nasazeným bodákem v ruce, stoupal si podvědomě na špičky, aby vypadal delší, než ten kvér. Přes zákop by ho musel někdo přehodit a nedej bože, kdyby do něj spadl. Našli bychom ho, jen pokud by držel ten samopal nad hlavou.

No jo, tenkrát byla jiná doba. A kdo by si třeba troufnul na policajta? To byl pan všemohoucí, a ne jako teď!

Mrzutě jsem otevřel tašku u plůtku před kotci a chystal si nádobíčko. Přede mnou právě prošla hlídka obecní policie. Dvě mladý holky v kraťasech s cyklistickou přilbou tlačily služební horská kola a kecaly zcela neslužebně o stavební půjčce. Vysílačky měly pověšené přes tričko v pouzdru na prsou. S pistolí přitaženou ke stehnu připomínaly Laru Croft – jedna na blond a druhá na zrzavo.

Připravil jsem si stativ a chystal se, že zajdu za majitelem psů, kteří tu vyhráli už tři sezóny za sebou, když mě zarazil tlumený křik.

„Ty potvoro! Já tě zabiju! Mám tě právě dost!“

Rozhlédnul jsem se kolem a podíval se za strážkyněmi obecního klidu a míru. Jenže ty kráčely dál zcela zabrány do vlastních problémů a zřejmě nic neslyšely. Za chvíli odbočily na cestu mimo dohled a zmizely mi z očí úplně.

„Budeš poslouchat? Už mě sereš! Vylez na tu postel!“ Mužský hlas, který začal propadat hysterii, a proti němu se ozvalo jen nějaké fňukání.

Za kotci se psy stálo pár karavanů, obytných vozů a autobusy, kterými včera přijeli někteří přespolní soutěžící s doprovodem. Bylo těžké odhadnout, odkud přesně hlasy přichází.

Když se ale chvíli nic nedělo, zamířil jsem k strakaté skříňové Avii s nápisem „Razítka a vizitky jedině od Pipky“.

Josef Pipka měl páreček chrtích šampionů s ambicemi, které překonávaly hranice okresu. Dokonce už dvakrát zvítězil na závodech v Praze, a to tady na venkově něco znamená. Tedy mě osobně je to fuk a ani většina místních neví, co to bylo za soutěž. Jenže vavříny utržené v hlavním městě tu mají ještě pořád dobrý zvuk.

„Čau Pepíku, jak se máš?“ Strčil jsem hlavu do dveří strakaté nástavby a houknul dovnitř.

„Ty vole, nemluv se mnou jako s papouškem, nebo tě klofnu!“

„Máš strakatý auto a seš Pipka, tak se nedurdi. Hele vytáhni ty svý borce ven, ať si je blejsknu. Potřebuju nasekat fotky. V prosinci budete všichni chtít kalendáře...“

Odkudsi zprava se ozvalo znovu rámusení a vzteklý řev.

„Ty mrcho jedna, tak ty neposlechneš? Říkám ti naposledy, lehni si sem a budeš mě na slovo poslouchat! Fakt tě už zabiju!“

Pipka vystrčil hlavu ze dveří. „Taky to slyšíš? Ten jí dává, co?“

Pokrčil jsem rameny, ale než jsem stačil cokoliv říct, ozvalo se pokračování.

„Mařeno! Okamžitě vylez nahoru a dej to sem! Jestli nedáš, tak si tě podám! A jestli si tě dneska podám, tak to bude tvoje poslední dneska! Mrcho!“

„Ty, hele. On jí snad fakt zabije. Co s tím uděláme?“ Pipka vylezl ven z auta a starostlivě se zadíval na autobus zaparkovaný na plácku pár desítek metrů vpravo od něj.

Znovu na mě dýchla minulost. Autobus měl červenobílou barvu městské hromadné dopravy z doby před revolucí. Dokonce měl vpředu na pravém boku i kastlík na zastrčení čísla linky. Okna po stranách ale byla zakrytá jakousi tapetou, aby nebylo vidět dovnitř.

„Teď tu šly dvě obecní policajtky. Možná bych pro ně měl doběhnout.“ Sice jsem si od toho moc nesliboval, ale nic lepšího mě nenapadlo. Jenže Pipka zavrtěl odmítavě hlavou.

„Myslím, že jde o psa. To bychom měli zvládnout sami. Teda, pokud se nebojíš, že možná dostaneš do nosu.“ Podíval se na pouzdro s foťákem, které mi viselo na krku. „Ale tohle si tu nech. Jeden nikdy neví, jak má ostré oko a pevnou ruku. Kdyby se trefil blbě, mohl by ti to rozbít.“

Podal jsem mu pouzdro s přístrojem a za okamžik se Pipka znovu vynořil z útrob Avie. V ruce třímal obyčejný kompakt.

„S tímhle to určitě taky umíš. Třeba se to bude hodit na nějaký důkaz. Jestli tam týrá psa, tak mu to spočítám!“

Nebyl jsem si moc jistý smyslem našeho počínání, ale Pipka nekompromisně vyrazil k starému linkovému autobusu. Nedalo se nic dělat. Kompakt měl naštěstí velmi jednoduché ovládání a mě nezbylo než doufat, že pořízené fotky nebudou sloužit jako hlavní důkaz proti nám samotným.

„Haló! Otevřete nám prosím!“ Pipka prudce zabušil na čelní sklo autobusu a zamířil k předním dveřím. Odpovědí mu bylo zaryté ticho.

„No tak, slyšeli jsme vás. Otevřete!“ Pipka přiložil ucho na dveře a pokynul mi, abych si taky poslechnul. Po minutě se ozvalo šramocení a vzrušený šepot.

„Mařeno, ty huso! To je tvoje vina! Vopovaž se jenom ceknout. Jestli sem vlezou, tak... Tak to je konec! To nepřežiju a garantuju ti, že ty taky ne!“

Podíval jsem se na Pipku. Ten povytáhl nejistě obočí a pokrčil rameny.

„Pořád si myslíš, že jde o nějakou čubu, anebo tam morduje ženskou?“ Pozdě bycha honit, ale ty policajtky jsem asi měl opravdu přivést. Přinejmenším by nás na něj bylo víc. Jestli jde o blbost, tak bychom si užili kousek ostudy, ale jestli je to vážné, tak jsme to teď možná docela slušně podělali.

Pipka potichu oběhnul autobus kolem všech tří dveří a u každých chvilku poslouchal.

„Tady!“ Zuřivě ukazoval na zadní třetinu vozu a snažil se šeptem křičet. „Jsou mezi zadními a prostředními dveřmi!“ Přitom se celkem zbytečně hrbil, jelikož kvůli zakrytým oknům nás stejně nikdo zevnitř vidět nemohl. Navíc zcela pomíjel skutečnost, že ještě před minutou křičel a dupal, jako na lesy.

Položil jsem ucho na prostřední dveře. Z útrob vozu bylo slyšet chrastění řetězu a tiché vzlyky. Do toho se ozvalo slabé psí zavrčení.

„Ticho! Vydej ze sebe ještě jeden zvuk, a jak tě dostanu do ruky, bude po tobě!“

Šeptavý mužský hlas v sobě mísil vztek a bezmoc. Chlap toho už měl asi taky dost. Pak se s fňukáním ozvala i ona.

„Hehlhi, hahohej he... hahli ha ho! H hoho he hahi hehohahem...“

Sledoval jsem Pipku. V očích měl úžas a pusu překvapením dokořán. Tohle chtělo nějakou rychlou akci. U vjezdu do uličky s karavany se náhle objevilo nejdřív jedno a pak i druhé horské kolo. Obě Lary Croft se volným tempem vracely z obhlídky rajónů.

„Josef, tohle není žádná sranda. Jdu pro ně a ty hlídej. Kdyby přitvrdil, tak začni řvát, kopej do dveří, prostě nějak ho musíš zabavit!“

Vyběhl jsem za hlídkou, co mi síly stačily. Ve stejný okamžik se od tribuny ozvalo povzbuzování a začal první závod. Uvědomil jsem si, že jsem prošvihnul zahájení a nemám z něj ani jeden snímek. Moje smlouva se začínala měnit v cár bezcenného papíru. Navíc obě policistky na sebe pohlédly, nasedly na kola a vyrazily k tribunám a k dráze.

Od doby, kdy mi běh s křikem „hurá“ nečinily nejmenší problém, jsem zestárnul dobře o třicet kilo. Zkutrovi bych už radost neudělal a zákop bych překonal pouze s laskavou pomocí nepřítele. Zklamaně jsem se zastavil a díval se na dvě postavy skloněné nad řídítky a jejich ozbrojené zadky mizící v dáli. Než bych se vymotal kolem kotců, nestihnul bych je.

Vrátil jsem se k autobusu, abych se s Pipkou poradil co dál. K mému úžasu byly prostřední dveře dokořán a po Josefovi ani stopa. Byl jsem blbec, že jsem ho tu nechal samotného.

Sáhnul jsem do kapsy u bundy a nahmátnul kompakt. Nejradši bych ho zahodil, ale pak mě napadlo, že má blesk. Když s ním vlezu do autobusu, mohl bych případného útočníka nečekaně oslnit a zároveň si osvítit nejbližší okolí. Pipku nedám, je to můj nejlepší kamarád!

Zapnul jsem foťák a s povděkem kvitoval jeho relativně tiché chování. V ten okamžik se z autobusu ozvalo zachrastění řetězu a zasténání. Na víc jsem už nečekal. S kompaktem napřaženým před sebou, jako bych držel pistoli, jsem vyběhl tři nástupní schůdky a prudce zabočil vlevo do šera uvnitř vozu. Zpozoroval jsem pohyb postavy, která se přede mnou na čemsi napřímila. Stisknul jsem spoušť.

„Ty vole ne! Tohle nefoť!“ Současně s tím se ozval panický řev dalších dvou osob.

Záblesk fotoaparátu osvítil scénu, která mi vyrazila dech. Na chvíli jsem zůstal sám oslněný, nicméně po pár sekundách, kdy si moje oči začaly zvykat na šero, se přede mnou zjevila nečekaná scenérie. Vnitřek autobusu byl předělán do podoby ulice v Gotham City. Vyhozené sedačky cestujících uvolnily místo pro imitaci kamenné dlažby, po jejíchž stranách se tyčily oprýskané zdi zkažené metropole. Pokrytí střechy vozu kupodivu zajímavě napodobovalo věčně tmavou oblohu a osvětlení mrakodrapů nad temnými zákoutími.

Uprostřed ulice stála stará, železná postel s drátěnkou a olezlou matrací. Po stranách postele se povalovaly odpadky a za ní se tyčila blikavá pouliční lampa. Iluzi zákoutí v slepé ulici doplňovala malba vyvedená ve věrné perspektivě v místě, kde bývala poslední řada sedaček cestujících pod zadním oknem autobusu.

Mezi lampou a malbou visel zaklíněný chlap v masce Batmana. Křídla z černé kůže ho omotávala tak nešikovně kolem hlavy, rukou a tlustého těla, že se nemohl pohnout. Pod ním na posteli ležela řetězem připoutaná žena středního věku v černém korzetu a v podvazcích. V ústech měla roubík, který nápadně připomínal nos Jokera.

Fotku jsem pořídil v okamžiku, kdy Pipka vytáhnul z pod postele chlupaté psisko, a chystal se sám na postel vylézt.

„Doufám, že neruším, Josef!“ Co by taky mohl člověk říct, když zastihne svého nejlepšího kamaráda s cizí ženskou v posteli a kousek za ním visí z lampy hlavou dolů obézní chlap v podobě rozdrážděného netopýra.

Pipka chvíli prováděl něco s psím obojkem, až se na mdlém světle objevil klíček. S ním se naklonil k řetězům spoutané nešťastnice a za moment už byla volná. Tiše poděkovala a pomalu se zvedla z postele. Klouby na rukou a nohou jí evidentně bolely z nepřirozené polohy. Se sklopenou hlavou zmizela v přední části autobusu za závěsem, který rozděloval vůz na dvě části.

Sundat netopýra byla práce mnohem těžší. Chlap sebou zřejmě delší dobu mrskal, aby se uvolnil. Ve skutečnosti se tím zaklínil ještě víc a až společným úsilím se nám podařilo ohnout lampu od zadní stěny tak, aby se mohl sesypat na podlahu.

„Pánové, prosím jen diskrétně! Prosím hlavně potichu a diskrétně...“ Z posledních sil se pokoušel zvednout z podlahy a zakrýt si kožená tanga, jenže křídla se mu připletla pod nohy.

Závěs za námi se rozhrnul a dáma vstoupila zpět na scénu. Tentokrát již oblečená v krátkém kostýmu a s odlíčeným obličejem. Přes rameno měla narychlo sbalenou sportovní tašku, v které lovila klíče od auta. Úkosem pohlédla na zplihlého Batmana. Bez dalšího slova vystoupila z autobusu a zřejmě i z jeho života.

„Kristýnko! Prosím...“ Ochránce shnilé metropole učinil pokus o krok vřed, ale přišlápnutá róba dokonala dílo zkázy. První krok ještě ustál, ovšem druhým si zkrátil blanitá křídla tak, že ho strhla do prapodivného parakotoulu, který se proměnil ve válení sudů po nástupních schůdcích ven z vozu.

Do trávy dopadl jako ušatá černá koule.

„Člověče, vzpamatujte se!“ Pipka vyskočil ven a opatrně mu pomohl zpět na chlupaté nohy, „ta vám dneska už neodpoví. Možná jindy, ale odhaduju, že to s ní nebudete mít snadné. Co jste to tu vyváděli?“

Batman nám smutně pohlédl do očí. „Teď už je to stejně jedno...“

Josefovi se konečně podařilo najít jakousi přezku, která v nevhodný okamžik zahákla netopýří křídla jako svěrací kazajku. Se znovunabytou svobodou se Batmanovi začalo vracet sebevědomí. Vylezl zpět do autobusu a pokusil se zavřít dveře.

„Jestli je to rozbitý, pošlu vám účet! Vlezli jste sem neoprávněně...“

Josefovi naběhly žíly a zrudnul jako rak. Jestli něco nesnášel, tak aroganci a nevděk. „Ty pitomče, kdybych tam nevlítnul, tak tu visíš ještě teď jak na mucholapce! Měl bys být rád, že jsme tě z toho dostali!“

V odpověď vyletělo ven s nářkem psisko, kterému Pipka před pár chvílemi sebral z obojku klíček od pout. Jeho nádoba trpělivosti tím definitivně přetekla. Vztekle znovu rozrazil dveře a vběhl do autobusu. Než jsem stačil zareagovat, ozvalo se zevnitř přidušené sípání netopýra a vzteklé nadávky mého kamaráda.

Tentokrát jsem už tak nespěchal. Nejprve jsem sebral ze země vystrašenou fenku, která se krčila pod kolem autobusu a chabě se mě pokoušela kousnout. Když jsem jí trošku uklidnil a vypadalo to, že Pipka se už taky dost vynadával, vlezl jsem za nimi.

„Tak co se tu odehrálo? Zasloužili bychom si nějaké vysvětlení. Nebo mám dojít pro policii? Není odsud daleko!“ Zkusil jsem brnknout na chlápkovu slabou strunu, protože se evidentně zveřejnění bál. Že policii reprezentují jen dvě místní kočky s bicyklem, jsem si pro jistotu nechal pro sebe.

Dobře mířená rána se neminula účinkem.

„Ne, prosím vás, to ne. To by mě znemožnilo. Já... Dělám na kraji, kdyby se to proláklo, už by mě nezvolili.“

Aha, pán je politik a tohle je zřejmě způsob, jak upouští páru. Pipku to taky zaujalo a pustil ho, aby si mohl sednout.

„Býval jsem řidič. Politika mě ale bavila víc, a když jsem se pozdějc dostal k penězům, koupil jsem si tenhle autobus. Jezdil na mojí první lince. Tyhle vozy vydržely úplně všechno, ale před deseti lety je definitivně všechny vyřadili.“ Chvíli se rozhlížel kolem sebe, jako by byl uvnitř poprvé. Oči se mu roztáhly a po tváři se rozlil úsměv.

„Tady jsem také poprvé viděl Kristýnku. Vozil jsem jí na noční lince. Někdy jsme jeli jen spolu a povídali si celou cestu. Pak jsem jí znovu potkal až na kraji. Ukázalo se, že máme některé společné zájmy.“

„Trochu ujetý zájmy, ne?“ Pipka mu setřel úsměv ze rtů.

„Tomu nemůžete rozumět!“ Batman se znovu načuřil, ale pokračoval dál. „Máme rádi tuhle atmosféru. Jenomže dneska se to nepovedlo a ta pitomá čuba neumí poslouchat...“

„Hele, toho psa jsem ti ještě neodpustil, tak opatrně!“ Josef mi zamračeně sebral fenku z náručí a začal jí drbat mezi ušima. „Co ta s tím má společného?“

„Měla mít u sebe klíč. Jako že si ho u ní Joker schoval. Já měl seskočit tady z té zídky rovnou na postel,“ Batman ukázal na jakousi kulisu podél stěny vozu, „a až by mi Kristýna řekla, co všechno jí Joker prováděl a kam schoval klíč, tak jsem měl Mařenu chytit, klíč jí sebrat a Kristýnu osvobodit. A za to bych dostal svojí odměnu...“

„To si umím představit.“ Pipka pustil Mařenku, která se mu vykroutila a začala se lísat k páníčkovi. Pes bohužel nemá rozum. Pipka mrzutě sklepnul psí chlupy z kalhot. „Co nevyšlo?“

„Vlastně nic. Sem jsme zajeli úplně náhodou už včera večer. Bylo tu hodně karavanů a nějaké autobusy, tak se mi zdálo, že se tu mezi tím dobře ztratíme. Jenže tu pořád někdo coural kolem a je tu moc psů. A Mařena pořád štěkala. Kristýna z toho byla dost nervózní. Ona totiž patří k opozici... Hele, taky nemusíte vědět všechno.“ Batman se zavrtěl a rozhodnul se celou věc zkrátit.

„Minule nám přitom rupla drátěnka v posteli. Sehnal jsem na jednom sběrným dvoře novou, silnější. Jenže mě nenapadlo, že když na ní skočím, tak mě vyhodí zpátky do luftu. Jak jsem se lekl a zamával rukama, tak to holt dopadlo blbě. Vletěl jsem za lampu a zůstal tam.“

„A Mařena to měla zachránit?“ Pochybovačně jsem povytáhnul obočí a podíval se po fence, která teď znovu tiše ležela pod postelí, a koukal z ní jenom čumák.

„Kdyby uměla jen trochu poslouchat, tak jo. Stačilo, aby skočila na postel ke Kristýně. Řetězy nebyly tak zkrácený, aby se z toho sama nedostala, kdyby měla v ruce klíč. Jenže ta čuba si udělala pelech pod postelí a tahá tam všechno, co si myslí, že je její. A na obojek si nedá sáhnout.“

Nechali jsme netopýra jeho problémům. Pipka dospěl k názoru, že Mařeně s ním není až tak zle, jinak by se k němu tolik nelísala. Oba jsme se nakonec shodli v tom, že jistá výjimečnost situace, ve které se ocitnul, ho poněkud omlouvá, co se chování týče. Povahu vztahu s opoziční stranou v krajské vládě jsme už raději nekomentovali vůbec a já urychleně posbíral výbavu a spěchal k závodišti zachránit ze smlouvy, co se dá.

Cestou mě znovu předjely obě obecní policistky. S klidem šlapaly do pedálů, aniž by tušily, že odjíždějící autobus s sebou odváží tajemného strážce Gotham City, který si našel tentokrát cestu i k nám, do zapadákova. A kdyby tu byl Zkutr, mohl by ho doplnit jako skvělý Joker. Ego, arogance, škleb i barva nosu by seděly. K tomu Lara Croft v dvojím vydání. Kdybych znovu v kapse nenahmátnul Josefův kompakt s fotkou z autobusu, sám bych tomu komiksovému dopoledni nevěřil...

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.