Čas zlomu

williwilli Komentářů: 473
upraveno 19. říjen 2014 v Dlouhodobé projekty
Ještě si dovolím pár slov na úvod a maličkou prosbu. Jelikož původní příběh nebyl připravený pro jakékoliv pokračování, musel jsem do něj zasáhnout. A to z následujících důvodů:

1. Pomáhal jsem si v něm hvězdičkami, kdykoliv jsem chtěl přeskočit do jiné příběhové linie. Jenže to je dobré pro skicu, ne pro rozsáhlejší práci. Jednoduše řečeno, jakmile se člověk pokusí pokračovat dál a psát kapitoly, začne to vypadat nevhodně.

2. Chtěl jsem si zkusit navození událostí, které mají přijít. A proto jsem nakonec musel něco přidat - někde slovo, někde odstavec.

3. V důsledku těchto úprav jsem i poněkud přeskupil úvodní část do nových kapitol.

Původní příběh jsem doufám nezměnil, ale zajímalo by mně, jestli to tak uvidí i ostatní - tedy jestli jsem to spíš nepokazil.

Pokud si najde čas někdo, kdo četl původní verzi, budu moc rád za komentář.

Abych sem nedával jen to, co už tu v podstatě jednou bylo, přidávám na konci novou kapitolku. Další připojím co nevidět, jen si nechávám trošku náskok. Teď zrovna postavičky cosi důležitého řeší a já nevím, jestli nebudou potřebovat výpomoc v nějaké kapitole před tím. Určitě to ale nebudu dlouho zdržovat.

**********************************

[1]

Pláč ustal. Ne naráz, ale postupně, jak šero opanovalo stodolu, a čas se vlekl. Někdy stačí být jen ve správný okamžik na správném místě a život se hned začne vyvíjet lépe, než by jeden čekal. Ale na místě, kde náš příběh začíná, by nechtěl být asi nikdo. V jedné věci se totiž doba nikdy nemění. O obyčejné lidi stojí jen málo kdo.

Vše začalo v jednom dnes již dávno zapomenutém kraji. Tehdy člověk žil v těsném sepjetí s přírodou a mnozí ovládali síly, které jsou nám dnes skryté. Byla to doba v mnohém krutá a bouřlivá. Kdo chtěl přežít, musel se o to postarat hlavně sám. Kdo to nedokázal, byl odevzdán na milost a nemilost těch silnějších.

Róza pozorovala děti. Tvářičky měly ještě od slz, ale unavené právě usnuly. Všichni dobře vědí, jaký osud je čeká, i ony.

Ruch venku utichnul. Žoldnéři odehnali veškerý dobytek a ve vzduchu je cítit dým. Začínají zapalovat stavení. Ti z vesničanů, kteří museli s dobytkem pomáhat, jsou už asi mrtví. Kdyby teď Róza slyšela opilecký řev a zvuky divokého drancování, asi by se jí ulevilo. Kdyby kradli a znásilňovali, přežívala by alespoň malinká šance. Až by se vetřelci nasytili, možná by dali pokoj. Ale tahle rychlost konání, chladná poslušnost, cílevědomé vraždění a strohé rozkazy kněží berou i poslední kapičku naděje.

Venku zazněly kroky. Jak se blížily ke stodole, ozvaly se kolem tiché vzdechy hrůzy. Kouř z čerstvě podpáleného ohně proniknul dovnitř. Konec se zřejmě dostavil.

Stejně jako minci zdobí rub a líc, má svět svou zlou i dobrotivou tvář. Zatímco na jednoho hledí tvář krutého imperátora, druhý se těší pohledem na hodnotu, kterou v sobě ukrývá.

Ten den ráno dojedl Alex poslední zbytky zásob. Teď ležel na zádech ve vysoké trávě a blaženě pozoroval modrou oblohu. Uši měl plné pilného bzukotu hmyzu a nad tím vším zněl ptačí zpěv. Pracovat dosud nemusel. Vlastně si i myslel, že jenom blázni a koně pracují. Za celý svůj život nic takového nedělal. Ale kdo by mu to vyčítal. Třináctiletý kluk, který stačil prožít víc, než jiní za sto let. Taková byla doba.

A pak, byly tu i problémy. Věděl, že umí věci, které nejsou normální. Kdyby se nechal přistihnout, pověsili by ho na nejbližší větvi. Nebo hůř. Narazili by ho na kůl. I to už viděl. Lidé se bojí takových, jako on a on se jim naučil vyhýbat.

Náhle se posadil a znovu zaposlouchal. Ptačí zpěv utichl. Když se rozhlédl, uviděl rychle se blížící skupinu jezdců. Po chvíli k němu dolehl dusot kopyt. Za hlídkou vpředu jeli tři černí kněží a za nimi zbytek žoldnéřů. Položil se zpět do trávy a zavřel oči.

Země kolem zaduněla a vzduchem zavířil prach. Jak se objevili, tak také zmizeli.

Skupiny kněží a jejich žoldnéřů drancovaly zemi. Nenáviděl je, ale při tom ho k nim cosi přitahovalo. Měl v sobě moc, kterou už jen obtížně skrýval. Když pocítil nenávist, dokázala z něj vytrysknout jako žhavá láva. Nechtěl být jako oni, ale věděl, že takový je.

Chystal se vyrazit za jezdci, když ho napadlo ještě jednou se rozhlédnout.

Rub anebo líc? Kdo ví, která strana mince určuje její skutečnou hodnotu. Podle některých je to tvář imperátora, podle jiných ražba a cena kovu. Jsou ale i tací, kteří znají imperátora osobně a jeho poklady nectí. Právě proto, že znají obě tváře světa a podíl imperátora na nich.

Lucius byl nejmladším veleknězem Černého řádu. Jenže to už patří minulosti. Rodičům ho odebrali mniši hned poté, co se v něm probudila magie. Jako jeden z nich měl být vychován tak, aby dokázal naprosto bezcitně ovládat své okolí. Jenže on odmítal surovost a bezduchou poslušnost.

Brzy po tom, co dospěl, začal rychle postupovat strukturou řádu, až se stal veleknězem. Jenže ani to mu neumožnilo dosáhnout změn. Byl z řádu vyhnán a přežít dokázal jen dík svým mimořádným schopnostem. Od té doby sledoval ničivé výpady svých bývalých bratří. Jen málo kdy ale mohl zabránit nejhoršímu. Stejně jako dnes.

Lucius pobídl koně do klusu a z bezpečné vzdálenosti sledoval skupinu jezdců před sebou. Náhle to ucítil – někdo se tu skrývá. Někde po straně cesty je člověk, který má magické schopnosti. Cítil velkou vnitřní sílu neznámého, ale zároveň i zmatek a nezralost.

Kdyby se nyní rozhodl pokračovat v jízdě, nabral by náš příběh úplně jiný směr. Vlastně by se vůbec nemohl odehrát. Ale zvědavost už stála na počátku mnoha velkých věcí a ne jinak tomu bylo i tentokrát.

Alex zahlédl dalšího jezdce. Nejprve se rychle svalil zpět na zem, ale okamžitě vycítil, že se k němu blíží. Tenhle jezdec je jiný, než kněží, které sledoval do drancovaných vesnic. Vychází z něj mnohem větší síla. A sleduje jeho!

Alex vyskočil a jako zajíc kličkoval směrem k lesu. Strach mu nasadil křídla, jenže vysoká tráva ho chytala za nohy a omotávala jako chapadla. Jak se jeho běh zpomaloval, uvědomoval si stále víc přítomnost pronásledovatele, až uslyšel i dech štvaného koně.

Zatnul zuby a soustředil se na porost kolem sebe. Strach se začal měnit ve vzdor a vzdor v nenávist. Kdyby ta zatracená tráva lehla, mohl by po ní přeběhnout. Kdyby zežloutla a lehla! Chtěl by, aby se to stalo hned teď!

„Chcípni!“

Porost před ním se začal pokládat a jeho nohy znovu dostaly potřebnou volnost. Jenže pak ho cosi uchopilo za krk a Alex přestal dýchat. Za pár chvil svět zmizel za mlžným oparem a přišla tma.

[2]

„Otevři oči! No tak kluku, prober se!“ Někdo ho pocákal trochou vody. Alex už mohl zase dýchat a rozmazaný obličej nad ním začal nabírat ostřejší rysy.

„Hm, to s tou trávou nebylo špatné. Jak dlouho o tom už víš?“ Jezdec se posadil na sedlo, které sundal z koně.

Alex se pokusil pohnout, ale měl pevně svázané lokty a zápěstí za zády. Rovněž kolena měl k sobě stažená řemenem. Očima přejížděl od neznámého ke koni, který se teď volně popásal, a zpět.

„Moc toho nemáš. Čekal bych, že se o sebe budeš umět postarat líp.“ Jezdec si ho prohlížel a vyjmul z pouzdra na opasku nůž, se kterým si začal pohrávat.

„Na něco jsem se tě ptal. Jak dlouho víš, že ovládáš magii?“

„Nevím, pane. Když se bojím nebo mám zlost, dějí se kolem mně divné věci.“ Alex se znovu pokusil pohnout, ale s pouty to nebylo nic snadného. Navíc ho bolela ramena.

„Nikdo tě nikdy neučil?“

„Ne...“ Bolest v ramenou se nesnesitelně stupňovala a začínal ztrácet cit v rukou, zatímco neznámý odhodil nůž k sedlu a začal se věnovat koni.

Alex dokázal s věcmi pohnout pouze silou vůle, ale tentokrát mu to až tak nešlo. Mohl nožem zakývat. Když se ho ale pokusil přiblížit, nepohnul se.

Námahou ho rozbolela hlava. Cítil se čím dál hůř. Najednou se nůž uvolnil a v okamžiku ležel před ním.

„A co s ním teď chceš dělat? Budeš se na něj jenom dívat, nebo se u toho taky rozbrečíš?“

Lucius teď stál vedle překvapeného Alexe, který opravdu neměl k breku daleko a pro samé zápolení s nožem zapomněl sledovat jezdcův pohyb.

„Nestačí se jenom vztekat. Svojí moc musíš ovládat, abys mohl ovládat i věci ve svém okolí.“

Nůž se teď zlehka zvedl do vzduchu a veden neviditelnou rukou zamířil až ke klukovým očím. „Musíš se učit. Pořád se musíš učit - poznávat sebe a své schopnosti, rozumět světu kolem. Až to zvládneš, třeba poznáš, když někdo jiný ovládá ve stejný okamžik věc, kterou chceš taky. Jako tenhle nůž.“

Nůž se prudce mihnul vzduchem a vzápětí byl Alex volný.

„Umíš zacházet s koněm?“

„Ne pane.“ Alex vstal a mnul si klouby. Civěl při tom do země.

„Tak se to rychle nauč, protože chci, aby ses postaral o toho mého. A na útěk vůbec nemysli!“

Alex se zarazil uprostřed pohybu. „Já neumím nic. K ničemu se vám nehodím. Ani nechci něco umět...“ Neviditelná síla ho znovu uchopila za hrdlo, až se mu zatmělo před očima.

„Poznám, co chceš udělat. Mně nemůžeš utéct a nemůžeš utéct ani svému osudu. Navíc si myslím, že beze mne bys už dlouho nepřežil.“ Sevření hrdla se uvolnilo a Alex mohl zase volně dýchat, zatímco jezdec pokračoval. „Proč se nechceš učit? S tím, co máš v sobě, jednou zvládneš ohromné věci!“

„Nechci to!“ Alex zděšeně vyvalil oči. „Já nechci do žádného řádu! Já mám strach...“

„O řádu tu nebylo ani slovo! Ty potřebuješ jíst a já potřebuju sluhu. A při tom můžeš něco pochytit.“ Jezdec se starostlivě podíval přes les, za kterým se začal zvedat dým z prvních požárů. „Máme práci. Přiveď mi koně. A hoď sebou!“

„Ano pane...“

„Lucius! Jmenuji se Lucius a pospěš si, nebo přijdeme pozdě.“

[3]

Po cestě kolem lesa uháněl kůň, který nesl jednoho dospělého muže a mladého chlapce. Nejprve sledoval stopu žoldnéřů a kněží, ale těsně před posledním rozcestím oba jezdci sesedli. Starší muž zavedl koně stranou a skryl ho za stromy. Do vsi se přímo nevydali. Z dálky pozorovali shon na okraji vesnice, kde žoldnéři shromažďovali vozy se zabaveným majetkem a dobytek.

Když se připravili k odjezdu, už hořela většina stavení. Několik vesničanů, kteří jim museli pomáhat, teď odvedli stranou a přinutili je lehnout si na zem obličejem dolů. Žoldnéři se vytratili a místo nich přišel černý kněz. Zvedl obě ruce a začal s nimi pomalu kroužit nad ležícími postavami. Ty se v hrůze začaly plazit pryč. Než se ale stačily dostat dál než pár metrů, zvedl kněz obě ruce nad hlavu a vykřikl jakousi kletbu.

Okamžik před tím vyřkl jinou kletbu starší z našich dvou jezdců. Obě kletby se srazily a kněz se zachvěl. Všichni na zemi znehybněli. Kněz pomalu spustil ruce dolů a pozoroval si dlaně. Pak obrátil nejbližšího z vesničanů na záda a zkoumal mu oči. Nakonec se odebral nejistým krokem za ostatními.

Lucius pozoroval odcházejícího kněze a kouzlem tisknul kluka na zem. Alex se snažil vší silou uvolnit, ale kromě tichého skučení se na víc nevzmohl. Najednou sevření skončilo a on mohl vyskočit a běžet pryč. Jenže dřív, než stačil udělat krok, znovu se mu podlomila kolena a ležel na zemi.

„Nemůžeš mi utéct, už jsem ti to říkal.“ Lucius měl nyní ve tváři výraz, který Alexe ještě víc vyděsil.

„Prosím, nechte mně být! Já nikomu neřeknu, že jste je zabil...“

„Nikoho jsem nezabil! Naopak, dvěma jsem zachránil život. A pokud mě nebudeš zdržovat, zachráním i další.“ Když Lucius spatřil klukovo zděšení, povolil výraz ve tváři. „Na tohle si budeš muset zvyknout. I já musím platit svou daň.“

„Odchýlil jsem to smrtící kouzlo, takže dva z nich, co byli nejdále, jsou jen omráčení,“ Lucius popohnal Alexe pohybem ruky, „ale musíme si pospíšit, aby se neprobrali sami. Budou zmatení a mohli by vše pokazit.“

„Co chcete dělat? Myslel jsem, že jste jeden z nich.“ Alex ukázal směrem, kde zmizel kněz a neochotně se připojil. Společně kráčeli k ležícím postavám, zatímco ruch ve vsi již zcela utichnul. Bylo cítit dým a sílící žár ohňů. Lucius přidal do kroku a s temným pohledem mumlal jakási slova. Obloha nad nimi se začala zatahovat a schylovalo se k bouři.

Alex pozoroval s otevřenými ústy stahující se mračna. „Jak to, že nás ten kněz nezahlédl? A proč jste nezachránil všechny?“

Lucius opsal pažemi nad hlavou oblouk a na vesnici se snesl hustý déšť. „Jednou se naučíš i silnější kouzla, kterými zastřeš svou přítomnost. A všechny nemůžeš zachránit skoro nikdy, protože by to ohrozilo tebe samotného. Ti dva by měli stačit, aby našli většinu lidí a dostali je z ohně ven. Déšť jim přidá trochu času. Víc pro ně udělat nemůžeme. Alespoň ne dnes.“

Lucius se zastavil nad dvěma nepřirozeně zkroucenými muži u kraje cesty. Obrátil je na záda a položil jim ruku na krk. Pak s nimi zatřásl. Déšť jim teď stékal po obličejích, ale bylo vidět, že dýchají.

„Vezmi toho druhého v podpaží a opři ho o mez! Ať se nám tu nakonec ještě neutopí v blátě.“

Alex poslechl a vší silou podepřel omráčeného muže tak, aby se posadil. Poté ho pootočil zády k mezi. Lucius zatím přivedl k vědomí prvního z nich.

„Prober se! No tak, slyšíš mě? Víš, kde jsou ostatní?“ Vesničan těžce dýchal a z hrudi mu vyšlo jen zachrčení. Mezi tím otevřel oči i druhý. „Stodola. Jsou ve stodole...“

Lucius s Alexem jim pomohli na nohy. Déšť se valil z oblohy dolů a všude byl hustý dým. Alex sebral ze země pohozenou motyku a podal jí jako berlu jednomu z nich.

„Běžte najít tu stodolu! Pospěšte si a neotáčejte se!“ Lucius popohnal oba muže směrem ke vsi. Když se rozeběhli, vyslal za nimi další kletbu.

[4]

„Pane?“

„Lucius!“

„Pane Luciusi?“

„Říkej mi jenom Lucius!“ Jezdec se otočil za klukem, který běžel vedle koně a podal mu ruku. Alex se jí chytil a usadil za ním v sedle. „Koně ti seženu, ale až zítra.“

„Luciusi, proč jste jim pomohl? A proč jste na ně poslal kletbu zapomnění?“

„Jak jsi poznal, že na nás zapomněli?“

„Tohle náhodou už taky umím. Třeba když něco ukradnu a někdo mě u toho vidí, tak dokážu, aby na mně zapomněl.“

Lucius se otočil v sedle a tázavě se na Alexe podíval.

„No, je kolem pak takový blbý pocit. Stejný jsem cítil, když je to zasáhlo.“

„Máš možná ještě větší talent, než jsem si myslel.“ Lucius zpomalil koně, aby se neunavil a zamyšleně sledoval oblohu, která se znovu projasnila. Po dešti už nebylo ani stopy.

„Víš, není pravda, že východ je východ a západ je západ a nikdy se nepotkají. Když se poženeš pořád jedním směrem, jednoho dne zjistíš, že jsi na opačném konci, než si vlastně chtěl být.“

Kluk mlčel, tak Lucius pokračoval.

„Narodili jsme se s darem černé magie. Někdo jiný se narodí třeba s talentem ke zpěvu. Ale to neříká vůbec nic o tom, jestli bude jednou hezky zpívat. To, co umíme my, je mocné a dá se s tím vládnout. Hodně z nás tomu svodu podlehne. Mnohem víc, než je těch, kteří umí černou magii použít i ve prospěch ostatních. Kdybychom se prozradili, bylo by pokušení ještě větší.“

„Chtěli by nás využít pro sebe?“

„Bezpochyby!“ Lucius se zamračil. „A nemysli si kluku, že se budeš pořád flákat! Zajedeme k řece a vykoupeš koně.“

„Ale já to neumím!“

„Naučíš se to!“

„Nechci!“

„Mám tě znovu chytit pod krkem?“

„Ne pane!“

„Luciusi!“

„Ne Luciusi!“

„Kluku, já tě praštím!“

„Jmenuju se Alex...!

Dva muži a kůň vyrazili na cestu společného osudu. Zatím to ještě nevědí, ale nebudou na ní sami. V příběhu nám schází osudová žena a ta se s nimi již brzy setká. Ale kvůli ní se musíme vrátit na chvíli tam, kde vše začalo. Je to pro ni totiž důležité místo. Ale jinak, než bychom čekali. Nakonec s ženami je skoro vždy všechno jinak. Vlastně už krátce po narození.

Dým zaplnil vnitřek stodoly a všichni se začali dusit. Vyschlé dřevo stavby se rychle rozhořelo a sálající žár hrozil podpálit hromadu slámy. Róza přitáhla děti k sobě.

Vzápětí se spustil silný déšť, který uhasil oheň na střeše. O to víc dýmu ale vnikalo dovnitř.

Když už bylo nejhůř a první lidé začali ztrácet vědomí, někdo zvenčí začal tlouct motykou do závory, až uvolnil vrata. Do stodoly se vlil čerstvý vzduch.

Róza uchopila děti a táhla je ven. Osud vsi se naplnil a kdo ví, jak to s nimi bude zítra.

Jenže i zítřek je víc, než v co mohla ještě před chvílí doufat.

[5]

Alex vzal Noira za ohlávku a vedl ho k brodu, zatímco Lucius se pohodlně usadil pod stromem na břehu. Na to, že kluk zřejmě nikdy o koně nepečoval, si nepočínal zle.

„Neboj se ho! Je zvyklý poslouchat, ale jak mu povolíš...“

Větu už nedokončil, protože Noir náhle sklonil hlavu a vzápětí ji prudce zdvihl. Alex ztratil rovnováhu a na chvíli zmizel pod hladinou.

„Taky páchneš špínou, ale první se měl koupat kůň!“ Lucius se smíchem vstal a šel chytit osvobozené zvíře, které teď vesele brouzdalo řekou. Přitom po očku sledovalo kluka, který se vynořil a prskal kolem sebe vodu.

„Doufám, že na tebe nešlápnul. Běž k sedlu pro brašnu, jsou v ní kartáče. Vyčistíš mu srst, pak seženeme něco k jídlu.“

Alex pomalu lezl z vody. Při tom pomstychtivě mumlal jednu nadávku za druhou. Mrzutě se ohlédl za starším společníkem, který teď sám stál po pás ve vodě a uklidňoval to zatracené zvíře.

„Říkal jsem, že to neumím! Ale to je pořád: postarej se mi o koně, nebo – vykoupej ho! Ať si ho vykoupe sám!“

Alex náhle ztuhnul a ve stejný okamžik se zarazil i Lucius. Je to tu zase! Odněkud přišel nezaměnitelný dotyk cizího vědomí. Nejdříve slabý závan, který vstoupil mezi Alexe a Lucia. Alexe by snad mohlo zmást, kdyby Lucius z nějakého důvodu své vědomí zastřel a pak znovu náhle zjevil. Jenže teď byli oba uvolnění a nemohlo jít o mýlku. Blíží se někdo třetí!

Alex se vylekaně rozhlédl po hladině, odkud přicházel vjem nejsilněji. Mezitím Lucius nasedl na holý hřbet koně, který okamžitě poznal změnu nálady svého pána. Oba teď připomínali jezdecké sousoší v proudu řeky.

Kam oko dohlédlo, nebylo vidět živáčka. Alex natahoval krk, aby něco viděl přes okolní porost, zatímco Lucius pobídl koně a pomalu s ním vyjel zpět na břeh. Ale ani on ze své výšky nikoho nezahlédl. Přitom oba cítili, že se neznámá osoba blíží.

Zvláštní byl stav pohody a štěstí, který k nim dolehl.

„Klid a nevystrkuj zbytečně hlavu, ať ti jí někdo neukousne. Když panikaříš, jen dáváš najevo svoje slabosti.“ Lucius zamířil proti proudu řeky a naznačil Alexovi, aby ho sledoval.

Vjem sílil. Oba v něm zaznamenali nárůst zvědavosti. Neznámý už o nich také ví. A těší se! Lucius povytáhl tázavě obočí a podíval se po Alexovi. Kluk jen pokrčil rameny. Změny v dotyku poznal, ale zdaleka jim nedokázal tak dobře porozumět, jako on.

„Pohybuje se to po proudu. A není to na břehu!“ Alex ukázal prstem na pár větví, které k nim voda přinášela z ohybu řeky.

Lucius napínal zrak, aby zahlédl postavu člověka, nebo alespoň hlavu, která by čněla nad hladinou. Neviděl nic, co by tomu nasvědčovalo. Ovšem věděl, že se Alex nemýlí. Někdo tam musí být.

Podezření v Luciovi sílilo, až se proměnilo v jistotu. „Pojď sem a přidrž koně. A ať ti znovu neuteče! Teď by se to opravdu nehodilo.“ Seskočil na zem a podal uzdu Alexovi. Přitom sledoval připlouvající větve. Když už od nich byly jen pár metrů proti proudu, skočil do vody a plaval k nim.

Alex udiveně sledoval Luciovo počínání. Na větvích nebylo nic, než chumel listí. A nějaký ranec špíny...

Když k nim Lucius doplaval, začal je opatrně rozkrývat. Pak uchopil jakýsi předmět, který ležel uprostřed, zasypaný a polepený mokrým listím a travou. Mezitím proud řeky snesl větve zpět k brodu, kde před chvílí koupali koně. Lucius se zapřel nohama o dno koryta a zamával Alexovi, který vedl po břehu Noira.

„Uvaž ho ke stromu a pojď sem!“. Alex to spíš na dálku odečetl ze rtů, než že by něco slyšel. Lucius byl ale příliš vážný, aby mu odporoval.

Přehodil uzdu přes větev nejbližšího stromu a seběhl z břehu do vody. Jak se blížil brodem k Luciovi, s překvapením poznal, že vědomí vychází z toho, co drží v rukou. Přísný výraz Luciovy tváře vystřídala bezradnost.

„Kluku, dneska večeři asi už nedostaneš. A kdo ví, jak tenhle den skončí.“

Lucius mu podal zamotaný, špinavý raneček. Když se na něj Alex zadíval, zjistil, že se po nich z hadrů rozhlíží usměvavé miminko.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, začnu třeba já. Neznám tvoji původní verzi příběhu, ale tohle se mi docela líbí. Ačkoli nejsem nějaký fanoušek fantasy a nadpřirozena, tohle jsem si přečetl docela s chutí. 

    Je to dobré, myslím, že jsi nadhodil zajímavé a výživné téma, které by se dalo rozvíjet a pokračovat v rozletu. Občas bych tam asi přeformuloval nějaké věty a použil jiná slova. Taky bych asi trochu omezil filosofické úvahy. Ale to je jen můj názor. 

    Je vidět, že už mám jakousi profesní deformaci, protože hned, jak jsem dočetl, mi v hlavě začaly naskakovat další nápady, jak pokračovat.

    Takže, podle mne je to nadějný začátek, určitě pokračuj.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Dík za připomínky, Jerry, nějak se s tím zkusím vypořádat. On mi tenhle žánr moc nejde, ale když už jsem to začal, tak to zkusím kamsi dostrkat. Takže přidávám další kousek.
  • williwilli Komentářů: 473
    [6]

    Alex seděl na břehu s dítětem v náručí, přitom pozoroval staršího společníka, který spěšně čistil koně. Lucius se tvářil soustředěně a už dlouhou chvíli neutrousil ani slovo.

    „Je to holka!“ Alex zvedl ze země kámen a hodil ho před Noira. Jak voda cákla, kůň trhnul hlavou, ale Lucius ho přitáhl pevně zpátky.

    „Byla tak spokojená, protože se pohupovala na vlnách.“ Ani teď se mu ale nedostalo odpovědi.

    Lucius otočil koně a vedl ho z vody ven. Začal rychle sbírat poházené věci kolem sedla na zemi a pokaždé, když se mu kluk s dítětem dostal na oči, odvrátil hlavu.

    „Vy se jí bojíte? Protože je jako my dva?“

    „Ne!“ Lucius se konečně nasupeně ozval. Obrátil se na kluka, ale jakmile uviděl dítě, znovu znejistěl.

    „Tak co se děje? Najednou jste ztratil veškerou odvahu?“

    „Nejspíš nebude dlouho žít.“

    Alex na něj nechápavě zíral. „Proč? Sám jste jí před chvílí zachránil život!. Tak proč by měla umřít?“

    „Protože se o ni neumíme postarat.“

    Alex chvíli pozoroval raneček ve svých rukách. Dva černé korálky na horním konci se zamračily a vzápětí ucítil na ruce teplo.

    „Na tom není nic složitého. Když bude třeba, utřu jí zadek a zabalím do jiného kusu hadru. Proč bychom to neměli zvládnout?“

    Lucius se zamračeně přiblížil až k dítěti, popotáhnul nosem a pak ho pokrčil. Mrně se na něj zaměřilo. V dotyku vědomí probleskla znovu zvědavost. Tentokrát spojená s žádostivostí.

    Zvláštní, napadlo ho. Dětská mysl je přímá a i takhle nevyvinutá je čitelná jako kniha. Vlastně možná právě proto. Škoda, že to asi skončí špatně.

    „Podívej, Alexi, i kdyby byla u své rodiny, s těmito schopnostmi by jí ostatní lidé popravili nejspíš dřív, než by se dožila čtrnácti let. Jako čarodějnici.“ Lucius se napřímil a zhluboka nadechl. „A jestli jí dostanou oni“, hodil hlavou směrem, kterým před pár hodinami zmizeli kněží, “zabijí ji okamžitě. Ohrožuje jejich moc, protože ona je už krátce po narození naprosto výjimečná! Když dospěje, bude mocnější než nejsilnější členové Černého řádu.“

    „Ale ona je teď s námi! A my jí můžeme ochránit. Vy jí chcete nechat bez pomoci?“ Alex vyvalil oči a stáhnul se zpět. Srdce mu tlouklo až v krku.

    „Ne! To opravdu nic nechápeš?“ Lucius nasupeně naložil Noirovi sedlo na hřbet a začal přitahovat řemeny pod břichem. „K tomu, abychom jí udrželi na živu, nám něco chybí!“

    Alex odmítavě zakroutil hlavou. Z ranečku se začalo ozývat nespokojené kňourání.

    „I když jí teď umyješ a zabalíš do suchého hadru, stejně nemůžeš zvládnout to, co nutně přijde. Vlastně už přišlo.“ Lucius si povzdychl, protože kluk pořád nic nechápal.

    „Začíná mít hlad. Možná budeš jednou dobrý táta, ale v jedné věci dítěti mámu nenahradíš. Nenakojíš ho. Nemáš čím!“ Lucius ukázal směrem k porostu. „Nebo si snad myslíš, že když teď ulovíme a upečeme králíka, že jí ho můžeš dát sníst?“

    Alex si zaraženě kleknul na zem a sledoval dítě, které se rozbrečelo na celé kolo.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrý! Pokračuješ dobře, opět se mi to líbilo. Rozehrané to máš opravdu dobře a na to, že ti tenhle žánr nejdewink ti to opravdu jde...

    Jsem zvědav, co z toho bude, myslím, že by se z toho mohla narodit i delší novela. Pokračuj s chutí, ono je to fajn, vyzkoušet si zase něco jiného.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    [7]

    Lucius stál nad Alexem a sledoval, jak děcko přebaluje. Oba se ho snažili konejšit lehkými doteky mysli, ale hlad mu utišit nedokázali.

    „Kde ses to naučil?“ Lucius musel uznat, že kluk možná koupat koně neumí, ale tohle mu šlo dobře.

    „Občas jsem při tom viděl mámy. Obvykle se tak soustředily, že jsem jim mohl snadno něco vyfouknout.“

    Lucius pochybovačně zakroutil hlavou. Tenhle kluk se před ničím nezastaví.

    „Mohli bychom se vrátit do vsi!“ Alex zvedl hlavu a zadíval se na Lucia. „Něco nám dluží, tak by se o ni mohli postarat.“

    „Možná,“ Lucius se poškrábal na tváři a zamyšleně pokrčoval, „ale my jsme se postarali, aby na nás zapomněli. Ovšem když tak nad vámi dvěma přemýšlím...“ Pomalu došel ke koni a něco hledal v brašně pod sedlem. Když se vrátil, držel v ruce dózu se zelenkavou mastí.

    „Tohle mám na hojení ran. Dostal jsem to od jedné ženy. Není jako my, ale je zvláštní. Dalo by se říct, že je velmi vnímavá. Možná nám má hodně co říct k tomu, co se dnes stalo.“

    „Myslíte, že by jí vzala k sobě?“ Alexovi svitla naděje. „Ale co když někdo pozná, že je... No že je jiná? Budou se přeci ptát, kde se tam vzala?“

    „Alexi, možná to souvisí s tím, co máš všechno už za sebou. Ale vůbec jsi nepřemýšlel o tom, kde má matku?“ Lucius poplácal koně, kterému se vůbec nelíbilo sedlo na mokrém hřbetě. „Nakrmila dceru, zabalila jí a poslala po vodě na hromadě větví, kterou stačila už jenom poházet trochou listí a trávy. Jednala cílevědomě, ale také jí muselo být jasné, že svoje dítě už nejspíš nikdy neuvidí.“

    „Třeba se jí chtěla jenom zbavit!“ Alex natřásal mimino, jenže hlad už začínal doléhat i na něj.

    „Tak to si nemyslím. Spíš věděla, že budou potíže a dítě by přišlo o život tak, jako tak. Hodně riskovala, ale dala dceři poslední naději.“ Lucius připravil koně k odjezdu a pokynul Alexovi, aby vzal dítě a vyrazil na cestu. Budou muset jít pěšky a musí spěchat.

    „Do vsi zajdeme pouze pro radu. Nechat jí tam nemůžeme nejen proto, že by se její mysl prozradila při prvním kontaktu s těmi mizery, ale hlavně proto, že tam toho po dnešku moc k přežití nezůstalo.“

    „Ale co jí dáme teď? A já jsem taky od rána nic nejedl.“

    Lucius sáhl do brašny u sedla a vylovil z ní balíček se starým chlebem. „Nám teď musí stačit tohle. A jí...“. Víc říkat nemusel, protože mrně únavou usnulo Alexovi v náručí. Byl to ale jen odklad potíží na později. Až se vzbudí, nebude hlady k utišení.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Vida, nějak jsem si nevšiml, že se tu objevilo pokračování. A zase budu chválit, má to spád, děj a solidní zpracování. Zatím to stále vypadá na nějakou rozsáhlejší práci. Asi bych tam občas upravil nějaké věty nebo slova, ale jen maličkosti. Teď už by se mi tam líbilo trochu nějaké akce, dost dlouho si tam oba jen tak nezávazně povídají, jako by se nic nedělo. Tak to pořádně rozjeď, zdá se mi, že už máš rozmyšlené, co dál. Jsem opravdu zvědavý na pokračování.

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Dík za povzbuzení. Mám rozmyšlenou jen část, další se mi honí volně v hlavě. A momentálně mám obavy ze zelného odvaru aktuálně diskutovaného ve volném pokecu. Nicméně teď je to takové uvedení do problému, akce taky bude. Jenže teď nechci ani naznačovat. Ne že by to bylo tajné, ale dává mi to trochu prostoru k manévrování. Už pucuju další kapitolku a asi tam budou zase nevhodná slova a formulace. Tak je to vždycky, když člověk fušuje do něčeho, v čem není tak úplně doma.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Inu, ono je to docela fajn, zkusit si někdy napsat žánr, odlišný od svého psaní. Myslím, že pokud by se brala škála 1 - 10 OZZ vzestupně, udělil bych zatím tvému dílu 6 OZZwink

    Je to někdy lepší, my nesmíme ani naznačovat... smile Já taky vím, jak skončí moje životní dílo, ale je to zatím přísně důvěrné. Na tu akci se už těším, myslím, že v tom budeš víc na svém písečku a rozjedeš to. A nevhodná slova a formulace... ty má ve svých knihách i ten největší mistr spisovatel...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    To je krásný, Willi, jsem ráda, že jsem si na to našla chvilku času. S napětím očekávám, co bude dál smile
  • williwilli Komentářů: 473
    Lucie: Děkuji za příznivé přijetí - pořád si to vlastně jenom připravuji. K nějaké zamotané situaci to teprve míří. Mám rozmyšleno, co by si měly postavičky vyzkoušet, ale zatím si nechávám i pro sebe trochu otevřený konec.

    Takže tady přidám zase jeden kousek a další mám rozpracovaný....
  • williwilli Komentářů: 473
    [8]

    Nad spálenými domy se převaloval dým z dohořívajících ohňů, mezi kterými se pohybovalo několik posledních vesničanů. Většina lidí utekla. Někteří v bezhlavé panice, další zkusili posbírat alespoň něco z bývalého majetku a odešli hledat pomoc jinam.

    Zůstali jen tací, kteří buď neměli kam odejít, nebo ztratili příliš mnoho, než aby jim zbyla vůle k dalšímu životu. S večerem se začala snášet tma. Za chvíli budou obklopeni hvězdnou oblohou, nekonečnou jako čas sám.

    Dva muži tudy pomalu procházeli a kohosi vyhlíželi. Mladší z nich nesl v náručí plačící dítě, zatímco starší vedl velkého černého koně. Zatím každý, koho potkali, od nich odvrátil zrak nebo přes ně hleděl, jako by ani nebyli.

    Róza svírala v ruce kamínek s runou a tiskla si ho k očím. Z jejího domu zbyla jen hromada popela a suti. Seděla na zbytku trávy u cesty k vchodu, když za sebou uslyšela kroky a zafrkání koně. Prudce se zvedla a vykročila proti příchozím.

    „To jsi ty? Tušila jsem, že tu někde budeš!“

    Noir se leknutím vzepjal, ale Lucius ho rychle uklidnil poplácáním na krku a pohlazením po nozdrách.

    „Jste s matkou v pořádku?“ Rozhlédl se po spáleništi. „Co děti?“

    „Jsme všichni živí. Maminka tu ale není. Odešla s dětmi a ostatními k polím, sem se už nechce vrátit. Řekla mi, že tu mám na tebe počkat.“ Róza přejela pohledem k Alexovi.

    „Tak je to pravda!“ Pomalu k němu vykročila s rukama zkříženýma na prsou. „Přinesli jste ji s sebou?“

    Lucius zastoupil Róze cestu. „Jak o té holce víš? Řekla ti to matka?“ Obě ženy byly ranhojičky a bylinkářky. Ale dar vidění Róza na rozdíl od matky neměla. Alespoň o něm nevěděl.

    „Ano! Nebo vlastně ne. Nepoznala, že se to má stát dnes, ani že se to týká i tebe. Před několika dny měla živý sen o muži a chlapci s koněm, kteří přišli v noci. Všude bylo hrozné utrpení. Přinesli děvčátko, které má mít jednou velkou moc.“ Odstrčila Lucia stranou a přistoupila až k Alexovi. „Možná kvůli ní to tu zničili...“

    Podívala se Luciovi do očí a pak se sklonila k naříkajícímu děcku, které svíral Alex v náručí.

    „Ten déšť nám zachránil život. Já ale poznám, kdy má přijít bouře.“ Chvíli se odmlčela a dál zamyšleně pozorovala dítě. „Maminka mi řekla, abych tu dnes v noci počkala, že se možná objevíš.“

    „Má hlad!“ Alex si podezíravě prohlížel Rózu. O kojení toho až tak moc nevěděl, ale tahle ženská by mohla nakrmit určitě víc, než jedno dítě. Alespoň mu to tak připadalo. Nelíbil se mu ale tón jejího hlasu.

    Róza se najednou prudce obrátila zpět k Luciovi. „Jestli jí hledali, mohou se sem kdykoliv vrátit. Tady nemůže zůstat!“

    „Nevíš o nějaké ženě, která by jí mohla nakrmit?“ Lucius se podíval úkosem po Alexovi, který se celý zamračený marně pokoušel zoufalý raneček utišit.

    „Možná Marja. Je s maminkou.“ Róza ukázala na cestu, která vedla na okraj vsi. „U polí je neporušená sýpka. Je to to jediné, co nám ještě zbylo. Pár chlapů tam hlídá.“ Znovu se zamračeně ohlédla po Alexovi. „Buďte opatrní. Kdyby se dozvěděli, že možná kvůli ní...“

    Róza usedla zpět na záhon. Jen těžko se vyrovnávala se směsicí pocitů, které v ní večerní setkání vyvolávalo. Nechtěla cítit zášť, ale nemohla se jí ani ubránit.

    Lucius mlasknul na koně a obrátil ho směrem, kterým měla být sýpka. Kradmo se ještě ohlédl za Rózou, ale ta jim už nevěnovala žádnou pozornost.

    „Můžeme si pospíšit?“ Alex vytrhnul Lucia z úvah. Děcko v jeho náručí už přestalo vyčerpáním plakat. „Asi je na tom hodně zle. Bojím se, že jste měl pravdu. Tady nám nepomůže nikdo a malá to nepřežije.“
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Willi, co na to říci. Stačí jedno slovo- Skvělé! Sice mi tam zase trochu chybí nějaká akce - to víš, Radek to není, aby na každém rohu něco bouchalo...laugh ale máš to dobře rozjeté, pokud je to tvoje první psaní v tomhle žánru, jsi dobrý. Pár vět a slov bych asi vyměnil, aby ten příběh plynul lehčeji, ale jinak, skvělé, povýšil bych dílo na 7 OZZ wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Willi, je to perfektní! Doufám, že to bude pokračovat. Tohle se mi fakt líbí. Žádný OZZ. A až se vychytají drobné chyby, jak píše Jerry (které jsou mimochodem snad u každého autora), bude to naprosto super. Hlavně, prosím tě, pokračuj! Tohle si vychutnám.wink
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Salmo, jasně že ne OZZ, tady se jen podle stupnice 1-10 OZZ hodnotí... Tohle je zajímavé dílko, taky jsem zvědav, jak to bude pokračovat, rozjeté je to moc pěkně a na to, jak píše willi, že s tímhle žánrem nemá zkušenosti, klobouk dolů.

    Willi, možná, že zase budu šťourat, ale je to už u mne takhle zařízeno.wink Jestli můžu drobně poradit, opravdu zkus více kombinovat popis, děj a dialogy. Aby to nebylo jen popisné, jen plné povídání  a nebo jen plné akce bez toho ostatního. Určitě to prokoukne! Tak a ty se zase můžeš pustit do kritiky mého psaní... smile
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Jerry: Přiměřená kombinace hovoru, popisu a akce je pro mě dost problém. Vlastně jsem si s tím příběhem začal hrát hlavně proto, abych si na něm spoustu věcí vyzkoušel. Jsem samouk a dosavadní praxi jsem čerpal z technických zpráv.

    Tam se sice taky povídá, popisuje a občas jde o akci (někdy se i mlží), ale má to trochu jiná pravidla přitažlivosti. Čím suchopárnější, tím lepší.

    Mám dopsané dvě další kapitolky, které už jenom šolíchám a má se tím uzavřít jakási úvodní část. Už to nechám asi tak, jak to je a zkusil bych se na to soustředit v dalším pokračování. Zrovínka řeším jednu takovou scénku, kde by se styl vyprávění měl změnit už kvůli ději samotnému.

    Tak uvidím. V každém případě dík za nasměrování - budu na tom pracovat a nechám si rád poradit.

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Willi, naprosto tě chápu. Ty -technické zprávy, já - různá úřední rozhodnutí. Velmi záživná tvorba laugh

    Setkala jsem se ale i s projektantem, který pocítil potřebu trochu technickou zprávu oživit a vložil do ní následující závěr: Dle názoru projektanta, chybí v dispozici novostavby RD komínové těleso pro krb, event. krbová kamna. Při čemž zejména za dlouhých zimních večerů bude stavebník ochuzen o pohodu, např. při pití červeného vína.

    Takže vidíš, že i strohá technická literatura se dá pojmout různými způsoby.

    A v tomhle dílku každopádně pokračuj, je to čtivé a zajímavé. Zatím nehledám chyby, zatím si to užívám.wink
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Já taky nehledám chyby! Já jen trošinku radím, aby to bylo ještě lepší!wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Salma: Tak když jsi u toho citování, to já tu mám starou diplomovou práci kluka, který dnes působí v USA na jedné universitě a dělá výzkum v oboru moderních materiálů. Když se mi jí podařilo získat a se zájmem jsem se do ní začetl, tak někde před koncem, kde počítal výsledné materiálové konstanty, psal cosi ve smyslu: "...konstanty C11 až C66 určím syntézou jako vždycky a na ostatní se vykašlu, protože až sem to stejně nikdo číst nebude, a kdyby i jo, pro další práci se nehodí, protože z nich lezou jenom blbosti."

    Jerry: Za každou připomínku předem dík. A nakonec, vzpomeň na Švejka a klystýr - nebudu citovat, jelikož bych nebyl přesný. Ale pomni, že i já se občas prodírám tvojí prací laugh 
  • williwilli Komentářů: 473
    [9]

    Lucius mrzutě vyrazil po kamenité cestě kroutící se do tmy. Po chvíli před nimi vystoupil obrys nízkého stavení a tmavá plocha přilehlého pole. Obloha nadcházející noci odhalovala jen málo z toho, co zde bylo. Náhle se před nimi objevili tři muži. Dva mladší drželi napřažené hole. Třetí, nejstarší, je pokynem ruky zarazil.

    „No vida, kdo se to přišel podívat na práci svých bratří!“ Hlas se mu chvěl potlačovanou zlostí. „Nebo tě snad tíží svědomí a hledáš odpuštění? Divím se, že máš odvahu sem vkročit!“

    „Sklapni a pusť ho sem!“ Za jeho zády se ozval přísný ženský hlas.

    „Není sám! A nevím, proč bychom mu měli důvěřovat!“

    Někdo zapálil oheň. Za chvíli okolí ozářilo žluté světlo louče. Lucius přivřel oči, při tom se snažil rozeznat kdo je kolem. Alex otočil záda k světlu a konejšil děcko, které se znovu rozplakalo.

    „Babo zatracená! Zhasni to, jenom lákáš pozornost!“. Jeden z chlapů zahodil hůl a vrhnul se po stařeně, která přicházela se světlem. Dřív, než na ní stačil vztáhnout ruku, ležel na zemi a lapal po dechu.

    „Dobře, to by stačilo. Není pravděpodobné, že by se kněží mohli přiblížit a já se o tom včas nedozvěděl.“ Lucius uvolnil magické sevření útočníka a pobídl koně, který si rázem udělal dost místa na průchod. „Nejsem tu, abych se omlouval. A nejsou to už moji bratři. To bys měl Korneli dávno vědět!“

    Kornel neochotně ustoupil a zamířil k čerstvě rozdělanému ohni. Oba další strážci se pomalu vydali za ním. Ten, který se přidušený zvedl ze země, lapal po dechu a vydával dávivé zvuky.

    Lucius zavedl Noira k sýpce, kde ho přivázal u kůlu. Alex se pomalu šoural za ním a úzkostlivě sledoval dítě v náručí.

    „Chlapče, podej mi ji!“ Stařena odhodila louč do ohniště a došla až k Alexovi. Natáhla ruce a tiše pokračovala. „Nic neříkej, vím to, co teď vědět potřebuji.“ Přes rameno se ohlédla za ostatními, ale nikdo další se neblížil. Alex nejprve zaváhal, avšak jakmile jí mimino podal, pocítil úlevu.

    „Nesmíte se na ně zlobit. Je mnoho věcí na tomto světě, kterým nemohou rozumět. Naopak velmi dobře rozumí tomu, že dnes jsme měli všichni zemřít. Kornelovi dnes zabili bratra. Róza věří, že žijeme jen tvojí zásluhou, Luciusi.“

    „Může to dítě někdo nakrmit?“ Lucius se zamračeně vyhnul odpovědi.

    „Pojďte za mnou!“

    Stařena zamířila k rozdělanému ohni, kde se postupně shromažďovali další lidé. Jeho teplo a chlad noci přemáhaly strach z prozrazení. Bylo už slyšet i tiché hovory, které ale okamžitě umlkly, když se Lucius s Alexem přiblížili.

    Stranou ostatních seděla mladá žena s novorozencem. Stařena jí dítě podala, jako by obě na tento okamžik čekaly.

    „Nechte malou tady a pojďte se mnou.“ Stařena se opřela o rámě, které jí Lucius nabídnul. Beze slova ji doprovázel směrem, kterým se vydala.

    Alex s otevřenou pusou sledoval ženu, která se teď rozhalila a začala s krmením. Jestliže se mu zdálo, že Róza by mohla kojit dětí hned několik najednou, u téhle mu přišlo nepravděpodobné, že by mohla dostatečně nakrmit třeba jediné.

    „Nestůj tam! Tohle pochopíš až časem.“ Luciův hlas ho vytrhnul z myšlenek. Rychle se otočil a vyběhl jeho směrem.

    [10]

    Vesnici nechali pod kopcem. Jen blikající záře několika ohňů prozrazovala, kde stávala. Stařena se posadila na kmen padlého stromu. Alex už znovu přivyknul tmě, takže si jí mohl konečně trochu prohlédnout. Dlouhé zacuchané vlasy jí spadaly na ramena a vrásky nedokázala skrýt ani rouška noci. Oči se ztrácely v obličeji, který byl tvarem podobný Róze. Bradu měla hrdě vysunutou vpřed.

    „Moc se ti nelíbím, co?“ Její úsměv mizel v stínech, ale hlas měla najednou velmi příjemný a docela mladý. „No, kdybych se mohla umýt a upravit, tak bych nevypadala tak strašidelně!“

    Alex pracně hledal nějakou odpověď, ale Lucius ho předběhnul.

    „Zdá se, že přišel zlom, ve který jsme doufali. Jen přišel tak nečekaně, že jsme na něj naprosto nepřipravení!“

    Lucius teď pomalu přecházel v kruhu s rukama sepjatýma pod bradou. Ticho rozrážely jen zvuky jeho kroků a občasné zašumění v korunách stromů.

    „Doro, dnes ráno jsem našel Alexe. Ještě nikdy před tím jsem nepotkal tak mladého člověka s tak rozvinutou magickou silou. Bral jsem to jako úžasnou shodu okolností. Kluk, který by mohl jednou sám zničit celou legii a přitom nechce víc, než jen něco k jídlu a kus oblečení.“

    Teď se Lucius obrátil přímo na Alexe.

    „Co víš o svých rodičích?“

    „Nic! Nepamatuji se na ně...“ Alex s vyvalenýma očima sledoval blížící se obrys Luciovy tváře. Ucítil silný kontakt v mysli a Luciův obraz se mu zjevil v jeho vlastní hlavě. Ba co víc, cítil, či dokonce viděl, jak se mu prodírá vzpomínkami a vyvolává zpět dávno zapomenuté události.

    Alex se vzepřel a vší silou vůle začal obraz zapuzovat. Chvílemi měl dojem, že se mu to daří, chvílemi naopak Lucius možná až příliš brutálně jitřil jeho vzpomínky.

    „Luciusi! Ty mu vstupuješ do paměti? Nech toho!“

    Dora se znepokojeně zvedla ze svého místa a rázně k Luciovi přistoupila. Vzala ho za ramena a odtáhla od Alexe.

    „Takto dojde jen k promísení skutečných vzpomínek s pouhými představami. Pokud není nikdo další, kdo by mohl dosvědčit, co z toho se zakládá na pravdě, nemůžeme věřit ničemu, co nám ten hoch pak řekne.“

    Otočila se k vystrašenému Alexovi. „Jsi pro nás příliš velkým pokušením. Podle jedné věštby se má objevit chlapec s dívkou, kteří budou vládnout velmi silnou magií. To oni jednou zlomí moc Černého řádu. Nevím ale, odkud mají přijít, ani jakého budou původu.“

    Dora se s povzdechem posadila zpět na kmen a Lucius si sedl vedle ní.

    „Před několika lety jsem prožila hrozné události. Velmi mne to poznamenalo a rychle jsem zestárla. Probudilo to ve mně schopnost vidět věci, které se teprve mají stát,“ chvilku se odmlčela, ale pak rychle dodala, „obávám se, že po dnešním dni získá stejné schopnosti i Róza. Ponese těžké břímě...“

    Alex s velkým neklidem poslouchal Dořino vyprávění. Rostla v něm znovu touha utéct, vrátit se k životu, který žil ještě včera. Volný a svým způsobem šťastný. Na světě je přeci spousta kluků, kteří se protloukají životem na vlastní pěst. Proč zrovna on...

    „Teď se ti to asi zdá nesmyslné,“ Lucius znovu přerušil nastalé ticho, „a mně to dříve přišlo také hodně přitažené za vlasy. Ale když se tu vzápětí objevilo to malé dítě, s vrozeným magickým talentem, který zdaleka překračuje všechno, co jsem už v životě poznal, začínám tomu sám věřit.“

    Dora přikývla. „Chlapče, ty a to děvčátko představujete velikou naději. Před pár dny jsem prožila znovu vidění, podle kterého jste měli přijít.“

    „Ano, Róza nám to už řekla.“ Lucius si povzdychnul. „Jenže nám nikdo dosud neporadil, jak to miminko máme udržet naživu. A nejde jen o krmení. Je velmi otevřená, její mysl důvěřivě hledá kontakt s každým, kdo k tomu má vlohy. Prozradí se před řádem při první příležitosti.“

    „Já ale nic takového nechci!“ Alex se konečně vzmohl na protest. „Měl jsem se starat o koně a slíbil mi, že mě něco naučí. Lucius neříkal nic o tom, že mám být nějakou nadějí. Tohle není pro mne, když budu mít na výběr, uteču!“

    Lucius se napřímil, jenže Dora ho zadržela. „Toto není volba, kterou můžeš sám učinit, Alexi,“ poprvé ho tiše oslovila jménem, „osud činí volbu za nás. Pojď sem a posaď se!“

    Alex se neochotně přiblížil ze svého místa, ale posadil se až na opačný konec kmene.

    I Lucius si znovu sednul. Aniž by se na Alexe podíval, odmítavě zavrtěl hlavou. „Neutečeš. A ne proto, že bych tě zadržoval. Dnes ses o to děvčátko postaral sám. Nikdo tě nenutil, a přesto jsi jí ošetřoval, jako by byla tvým sourozencem. Měl jsi starost, že má hlad. Zůstal jsi s ní, aniž bych tě jakkoliv ovlivňoval.“

    Lucius vzhlédl k obloze a zahleděl se do hvězd, které je postupně obklopily. Nad hlavami jim neslyšně prolétlo pár netopýrů. Jejich křídla se míhala proti neobvykle silnému svitu noční oblohy, jako by sám vesmír chtěl vyzdvihnout výjimečnost končícího dne. Možná se opravdu přiblížil zlom, který završí jednu éru a zahájí novou. Přesto ale necítil radost, ani úlevu. Mnohem víc na něj doléhaly obava z nejbližších dnů a tíha odpovědnosti za to, co se stane dál.

    „Tohle všechno mění, zítra už nebudeme tím, čím jsme byli dnes. Čeká nás těžká doba. A já nevím, jak jí čelit.“

    Ve stejné chvíli k nim dolehl dusot nohou.

    „Jste tu někde? Oni se vrátili!“
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Paráda, díky, Willi. laugh 
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ano, willi, Švejk kdysi řekl, nešetři mne, pamatuj, že na takových klystýrech stojí Rakousko.laugh

    Kdysi jsem taky četl že se sepisovala jakási vysoce odborná diplomová práce o jakémsi průchodu světla různými vlnovými hladinami a protože se autor vsadil, že to stejně nikdo nečte, napsal na jakési stránce x větu, asi stylu - Přechod světla se neuskuteční pro to, že babičku pokousal jelen. A opravdu od všech oponentů dostal souhlasné stanovisko k práci, jen jeden napsal- Doporučil bych na straně x větu doplnit slovy - do pr.... střelen.

    Ale k tvému dílu. Souhlasím, paráda! Dokonce se tu začíná už i něco dít, začínáš být akční a tenhle kousek jsem si přečetl opravdu s chutí. Asi bych na pár místech zvolil jiné slovo a trošku ubral na vzletnosti a filosofii, nicméně myslím, že se dílo opravdu začíná dařit.

    Nevěřím, že s tímhle žánrem nemáš zkušenosti!wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.