Dvojí tvář

Bam_bulaBam_bula Komentářů: 2
upraveno 26. srpen 2014 v Dlouhodobé projekty

1

 

Mladý důstojník ruské armády netrpělivě chodil po místnosti. Bylo už dávno po půlnoci a jeho hlídka se blížila ke konci. Nesnášel tuhle místnost. Všude byly počítače a jejich operátoři. Nechápal, jak se můžou v té změti písmen, obrazů, grafů a čísel vyznat a taky ho rušil neustálý zvuk ťukání do klávesnic. Celkově nenáviděl i celou základnu. Převeleli ho sem teprve před pár týdny.

Z akademie přímo na Sibiř,“ zamumlal si pro sebe.

Sedl si do křesla v koutě a nalil si hrnek kávy. Připomínala mu asfalt a podobně taky chutnala. S odporem položil hrnek a podíval se na hodinky. Zbývalo už jen půl hodiny. Z počítače na opačném konci místnosti se ozval nepříjemný zvuk alarmu. Protočil panenky a vydal se podívat, co způsobilo poplach. Ostatní operátoři se dál věnovali své práci.

Co se stalo?“ zeptal se muže sedícího za počítačem.

Operátorovy prsty se hbitě pohybovaly po klávesnici a vyťukávaly různé příkazy.

Důstojník si netrpělivě odkašlal.

Něco se objevilo na radaru,“ odpověděl muž a dál upřeně sledoval monitor, „snažím se to zaměřit, ale pohybuje se to příliš rychle,“

Místností se ozval opět zvuk alarmu. Tentokrát z více počítačů. Důstojníkovi přejel mráz po zádech. Operátoři se po sobě zmateně dívali a pokoušeli se přístroje umlčet.

Co se děje?“ pokusil se překřičet pískání počítačů.

Pane, těch objektů je víc,“

Co jsou zač?“

Vypadá to na rakety, pravděpodobně ze základny ve Vladivostoku,“

Důstojník ze zamračil. Nedostal žádné hlášení o plánovaném cvičení.

Okamžitě zavolejte do Vladivostoku a zjistěte, co se děje.“

Místností se ozval nový zvuk. Tentokrát drnčení bezpečnostního zvonku, který ohlašoval vystřelení raket krátkého doletu.

Co je to tentokrát?“ zvolal nervózním hlasem důstojník.

Počítač vydal rozkaz k vypuštění našich raket, pane,“ odpověděl operátor.

Okamžitě to zastavte!“

Muž zadal příkazy do počítače. Bezpečnostní zvonek zvonil celou základnou.

Tak co je? Vypněte to!“

Já nemůžu, nejde to,“

Kovový hlas v reproduktorech pomalu odpočítával čas do odpalu. Důstojníkovi stékal po čele studený pot.

Zkoušejte to dál,“

Do odpalu zbývá deset vteřin,“ hlásil rozhlas na zdi.

Někdo se naboural do systému, nic nemůžu ovládat,“ řekl bezmocně operátor na druhé straně místnosti.

Náhle se všechno v místnosti zachvělo a na radaru se objevilo šest nových bodů. Potom vše utichlo.

Kam... kde je místo dopadu?“ zeptal se rozechvělým hlasem důstojník.

Rakety z Vladivostoku míří do neobydlené části Sibiře. A ty naše...“ operátorovi selhal hlas.

Tak kam?“ opakoval důstojník otázku.

Tázanému přejel po tváři stín. Hlasitě polkl.

Naše rakety míří přímo na Novosibirsk.“

Místnost náhle ztichla.

Okamžitě volejte Moskvu. Chci mluvit s generálem Ivanovem. Hned!“

 

 

 

2

 

Dáte si něco k pití?“

Mladý číšník se nervózně usmíval na mladou ženu sedící v rohu kavárny.

Neperlivou vodu, prosím,“ odpověděla s úsměvem.

Číšník úsměv opětoval a vytratil se. Žena otevřela jídelníček a oříškově hnědýma očima pomalu pročítala denní nabídku.

Nejdu pozdě?“ zeptal se elegantně oblečený muž středního věku.

Leo! Ne, já jsem přišla dřív,“

Leo si sundal kabát a posadil se na volnou židli.

Tak jak žiješ Echo?“ zeptal se a zapálil si cigaretu.

Myslím, že tohle jsme si už vyjasnili. Teď jsem někdo jiný. Echo je minulost,“

Muž vyfoukl obláček dýmu. Na bledé tváři se na vteřinu objevil úsměv.

Minulost nemůžeš jen tak odříznout. Tohle už bys měla vědět,“

Hloupost,“ odsekla a hodina na stůl svou značkovou peněženku. „Jen se podívej,“

Leo z ní vytáhl doklady a rozesmál se. Vypadal, jako by mu jeho známá právě řekla nějaký povedený vtip.

Jana Bergmanová, jo? Jediné, co je tu pravdivé, je tvůj věk. A ani těmi pětadvaceti si nejsem úplně jistý,“

Žena si nervózně poposedla a opět schovala peněženku. Začala litovat, že pozvání na tuhle schůzku vůbec přijala.

Proč jsi mě sem vlastně vytáhl? Kvůli pošklebování to asi nebude,“

Její společník si dával s odpovědí načas. Potahoval z cigarety a propaloval ji pohledem. Ty pomněnkově modré oči dokázaly nahnat strach leckomu. Člověk nikdy nevěděl, co se Leovi honí hlavou. Jana Bergmanová se jich ale nebála. Neuhnula mu pohledem. Pozorovala ho stejně klidně, jako on ji.

Jedna neperlivá voda,“ vyrušil je z jejich tiché války číšník. „A vy si něco dáte, pane?“

Vídeňskou kávu a sklenku vody,“

Hned to bude,“

Leo počkal, až bude číšník z doslechu a sáhl pod stůl pro svou aktovku. Rozepnul kovovou sponu a vytáhl několik složek. Poskládal je do úhledné hromádky a postrčil je směrem k Bergmanové.

Co to má být? Už několikrát jsem ti řekla, že s tímhle nechci nic mít,“ prohlásila a posunula složky zase zpět.

Věci se změnily, Echo. Jak už si sama řekla, nepozval jsem tě na schůzku kvůli klábosení. Něco od tebe potřebuji,“

Nemám zájem. Ráda jsem tě viděla, ale už radši půjdu,“

Echo prudce vstala ze židle a sebrala svůj béžový kabát. V odchodu ji zabránila Leova ruka, kterou ji pevně chytil za loket.

Myslím, že by sis to měla poslechnout. Nebudeme přece dělat scénu před celou restauraci,“ prohlásil ledově a nenápadně ukázal na černou zbraň mířící přímo na Echo.

Tak až sem to došlo? Co uděláš, když odejdu? Zastřelíš mě a celou tuhle místnost plnou svědků?“ zeptala se stejně chladně a sedla si zase zpět.

To snad nebude nutné, nebo ano?“

Konverzaci opět přerušil číšník s kávou.

Ještě nějaké přání?“ zeptal se mile

Ne, to je zatím vše,“ odpověděl Leo a gestem ruky poslal mladíka pryč.

Odložil cigaretu do popelníku a napil se kávy. Echo se na něj dál dívala výrazem plným odporu a opovržením.

Takže přejdu rovnou k věci,“ řekl a začal si míchat kávu. „Potřebujeme tě zpátky do služby. Jen jedna menší akce, za kterou dostaneš královsky zaplaceno. Potom zase budeš volná,“

Co když to nechci udělat? S penězi vystačím,“

Vzhlédl a podíval se jí přímo do očí.

Nemáš moc na vybranou. Vím všechno o nemoci tvého otce. Léčba je drahá a pochybuji, že jako chirurg vyděláváš tolik,“

Echo se zatvářila zmateně. Překvapení ale vzápětí přerostlo v nenávist. Nesnášela, když se jí někdo pletl do soukromí, natož někdo jako Leo.

Jak to víš?“

Opravdu sis myslela, že tě nikdo nebude sledovat? Kde žiješ? Po všech těch vládních operací a s tím, co víš jsme tě zkrátka museli mít pod dohledem,“

Bastarde,“ ulevila si Echo. „Se mnou nepočítej. Nemám zájem o vaše prachy, ani o nic, co mi nabídneš,“

Vypadalo to, že Leo neposlouchal nic z toho, co říkala. Zapálil si další cigaretu a jen seděl.

Tak ti to řeknu jinak,“ vyfoukl dým a naklonil se k ní blíž. „Tvoje sestra je do toho taky zapletená,“

Cože?! Jak jsi jenom mohl?!“ rozkřikla se Echo. Hosté v restauraci náhle ztichli a zaměřili se na jejich stůl. Když zjistili, že se asi nic dalšího konat nebude, vrátili se zpět ke svým věcem.

Agentura ji oslovila chvíli po tom, co jsi odešla. Měli jsme zato, že jako jednovaječná dvojčata budete mít stejný talent. A šlo to, ale pořád to postrádalo tvůj osobitý...Styl? Ano, to je to slovo. Minulý týden její tým pracoval na něčem tajném kdesi v Rusku. Včera večer jsme s nimi ztratili kontakt,“

Jestli se jí něco stalo,“ cedila skrz zuby, „ osobně ti vystřelím mozek z hlavy, Leo. Doufám, že je ti to jasné,“

Naprosto,“

Takže, co po mně vlastně chceš?“

Všechno je tady v těch složkách. Brzy tě zkontaktuje další agent. Vysvětlí ti podrobnosti,“

Jak ho poznám?“ zeptala se a schovala složky do černé kabelky.

Neděláš to snad poprvé. Ale je tu ještě něco. Dávej si pozor na-“

Větu už nedokončil. Sklo restaurace se rozsypalo ve spršce kulek, které vnikly dovnitř. Leovi se na prsou objevily rudé skvrny. Povalil stůl a spadl na podlahu. Venku zaječely pneumatiky motorky a střelec zmizel ve spleti uliček.

Leo? Leo!“ Echo se vrhla na mrtvolu svého známého. Bylo jasné, že je mrtev. Echo instinktivně vzala jeho zbraň. Potom sebrala i mobil s brašnou a vyběhla na ulici. Zvědaví lidé se nahromadili u restaurace a snažili se zahlédnout, co se stalo. V dálce se ozval zvuk blížících se policejních sirén. Nikdo si naštěstí nevšiml zakrvácené mladé ženy, která spěchala od místa ruchu. Nastoupila do černého Audi Q7, dupla na plyn a hnala si to rovnou po nábřeží Vltavy. Přejela Most legií a pokračovala na Malou Stranu. Cestou si neustále přehrávala, co se vlastně stalo. Nic nedávalo smysl. Ta schůzka, dokumenty, Leova smrt. Nic. Na takovéto situace byla zvyklá. Před třemi lety by byla pravděpodobně ta osoba, co střílela a pak okamžitě zmizela. Ale to už bylo dávno. Teď byla někým jiným. Měla novou práci, domov, přátele, zkrátka nový život.

Podělaný Leo, do čeho jsem se to zase dostala?“ ptala se sama sebe a smykem zastavila před domem. Byl to obyčejný panelák, jakých jsou v Praze stovky.

Popadla kabelku s dokumenty a vtrhla do výtahu. Zmáčkla nejvyšší poschodí a konečně se začala trochu uklidňovat. Uvědomovala si, že její nová práce, bude hodně vážná. Pomalu slyšela, jak se její pohodový život tříští, jako ta výloha v restauraci. Nejhorší ale byl ten pocit nejistoty. Dřív by se obrátila na agenturu a vše by se uklidnilo. Jenomže teď tady nebyla součást agentury. Musela nějak přežít aspoň do doby, než ji kontaktuje ten agent. Což mohlo být klidně za několik dnů, nebo i týdnů.

Musím zmizet, okamžitě,“ opakovala si a rozčíleně hledala klíče od bytu. Stále měla pocit velkého nebezpečí. V tomhle stavu by byla schopná zabít kohokoliv, kdo by ji potkal. Všichni lidé na planetě se teď stali potencionální hrozbou.

Konečně,“ zvolal vítězně, když se dostala dovnitř. Zabouchla dveře a vyčerpaně se sesunula k podlaze. Vytáhla Leovu pistoli a odjistila ji. Zvuk pojistky ji dodal pocit bezpečí. Jako by to bylo za starých časů. Ona, zbraň a spoustu nebezpečí. Vzpomněla si na všechny, které ztratila. Ale i na ty, které zabila. Do detailů si pamatovala jejich tváře.

Nemůžeš tu jenom tak sedět. Koukej se zase vzchopit,“ řekla si k sobě a postavila se. Zamířila rovnou do koupelny a smyla ze sebe krev. Pozorovala, jak rudě zbarvená voda mizí v útrobách umyvadla. Znovu vzpomínala na celý rozhovor.

Je do toho zapletena i tvoje sestra. Vím vše o nemoci tvého otce.“

Nevíš vůbec nic,“

Energicky zastavila kohoutek a vyšla z koupelny. Na chodbě na ni čekalo nemilé překvapení. Dívala se přímo do černé hlavně něčí zbraně. Reflexivně vymrštila pravou ruku a vyrazila ji neznámému z nepřipravené dlaně. Na moment zapůsobilo překvapení z takové reakce, ale vzápětí bylo pryč a vystřídala ho neuvěřitelná zuřivost. Muž v motorkářském obleku a černé přilbě se prudce vrhl vpřed. Jeho pěst jen o pár milimetrů minula tvář Bergmanové a udeřila do stěny. Motorkář hlasitě zařval a ohnal se po ní znovu. Echo se hbitě vyhnula a několika přesnými údery ho povalila na zem. Protivník to ale nevzdával. Rychle se vzchopil a zasypal Echo sprchou prudkých ran. Ne všechny dokázala vykrýt. Na vteřinu zůstala omámená. Tohoto momentu chytře využil její nepřítel a znovu se po ní ohnal. Pevné ruce stiskly její krk a přimáčkly jí na stěnu. Zasáhla útočníka několikrát pěstí, ale nemělo to žádný efekt. Stisk nepovolil a dál jí bránil v nadechnutí. Cítila, že je konec. Končetiny už jí přestaly poslouchat. Náhle se ozval výstřel a motorkář se odporoučel k zemi. Echo se okamžitě vzpamatovala a sebrala jeho zbraň. Bleskurychle ji namířila proti střelci. Muž ve dveřích byl taky oblečený do motorkářské uniformy.

Kdo jste?“ zeptala se udýchaně Echo.

Musíte jít se mnou. Hned,“ řekl muž a sundal si přilbu. Bylo mu něco kolem šestadvaceti. Schoval svou zbraň a prohledal mrtvolu ležící na podlaze. Sebral doklady a mobil. Modré oči neustále těkaly po bytě, jako by hledaly další zabijáky. Nikdo další v bytě nebyl. Na první pohled bylo jasné, že to byl voják. Vypracované tělo, tmavé vlasy ostříhané na ježka, černá devítka u pasu. Jak z amerického filmu.

Tak kdo jste?“ zopakovala Echo otázku.

Jsem Janus, číslo 2547. Posílá mě Leo,“ odpověděl stručně. „Tu zbraň schovej a rychle pojď se mnou. Bude jich tu víc a já nemám potřebu se s nimi potkat,“

Echo neochotně sklonila zbraň a vyrazila k Janusovi. Nevěřila mu, ale nechtěla riskovat další boj a byla si jistá, že kdyby ji chtěl zabít, už by to udělal. Sebrala ze země kabelku s dokumenty a vyběhla ven z bytu. Janus běžel před ní s připravenou zbraní. Na ulici před domem nebyla ani noha. Ulice byla úplně prázdná a tichá. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížilo nějaké nebezpečí.

Nasedni,“ řekl Janus, když doběhli k jeho motorce. Šlo o nadupaný černý stroj s koženou sedačkou a spoustou tachometrů. I laikovi bylo jasné, že tato motorka slovo pomalá jízda nezná.Podél boku se táhl stříbrný výfuk, nad kterým byl zlatý nápis Ducati. Prostě sen každého motorkáře.

Pevně se drž, pojedeme rychle. Jo a pořádně si přitáhni přilbu,“ upozornil ještě a pak jeho hlas přehlušilo burácení motoru. Janus přidal plyn a s kvílením pneumatik se prudce rozjel. Bylo neuvěřitelné, jak neomylně kličkoval mezi jedoucími auty. Most legií přejeli bez sebemenších komplikací. Vypadalo to, že jejich obavy byli zbytečné a ten muž z bytu pracoval sám. Přesto Janus stále ždímal motorku, co to šlo. Asi tušil proč. Z postranní uličky se najednou vyřítily další dva motocykly a jezdci nevypadali moc přátelsky.

Někdo nás sleduje,“ snažila se Echo překřičet skučení větru a burácení motorů. Bohužel bez velkého úspěchu. Její společník blížící se hrozbu asi také zpozoroval, protože zrychlil ještě víc. Echo se pevněji přitiskla k Janusovi. Rychlá jízda jí nedělala moc dobře. Motorka náhle prudce zahnula vpravo a řítila se dál po ulici plné aut, které připomínaly barevné šmouhy. Jeden z pronásledovatelů se přiblížil a snažil se vytlačit jejich stroj ze silnice. Janus opět prudce zabočil a dostal se do úzké uličky. Jeho pronásledovatel takové štěstí neměl. Nestihl zareagovat a narazil do pouliční lampy. Jeho motocykl mohutně explodoval. Janus mezitím kličkoval spletí úzkých uliček a snažil se setřást druhého z motorkářů. Ten se jich držel jako klíště.

Nemá to cenu, nemůžu ho setřást,“ zakřičel Janus. Echo ho jen stěží slyšela.

Co chceš dělat?“

Uvidíš,“ odpověděl a projel křižovatkou. Ostatní auta začala nespokojeně troubit. Janus vjel do podzemních garáží jednoho obchodního domu. Smykem zastavil a seskočil z motorky. Chytil Echo za ruku a oba utíkali směrem k výtahům. Jejich pronásledovatel také opustil svůj stroj a s vytaženou zbraní běžel jejich směrem.

Tak dělej, sakra,“ povzbuzovala Echo výtah. Ona i Janus vytáhli své pistole o několikrát vystřelili směrem k motorkáři. Ten palbu opětoval. Stáli na volném prostranství bez možnosti úkrytu. Pak se ozval zvonek a dveře výtahu se pomalu otevřely.

Rychle, vlez tam,“ zakřičel Janus. „Kryju ti záda,“

Echo bleskově zacouvala do výtahu a zmáčkla tlačítko na ovládací desce.

Pojď!“ vykřikla na Januse. Otočil se a vběhl k ní do kabiny.

Dveře se pomalu zavíraly.

Sakra!“ zakřičel Janus a chytil se za levý bok. Jedna z kulek ho zasáhla a z rány vytékala teplá krev.

Do háje, tohle nám ještě chybělo,“ poznamenala k sobě Echo a podepřela ho. „Musíš k lékaři, co nejdřív,“

Výtah s cuknutím zastavil. Dvojice se vypotácela ven a vmísila mezi ostatní zákazníky.

Panebože, to je zbraň! Ten muž má zbraň!“ vykřikla žena stojící opodál.

Náhle všude vypukla panika. Lidé do sebe naráželi, odstrkovali se a snažili se dostat k nouzovým východům. Někteří se nahrnuli do obchodů, jiní si lehli na zem a po vzoru amerických filmů se plazili směrem od nebezpečí.

Kam teď?“ zeptala se Echo a snažila se společně se zraněným Janusem odejít stranou. „Za chvíli tu bude policie,“

Mu-musíme na střechu. Už by tam měl být,“ zasýpal a zapotácel se. Rána silně krvácela.

Vyrazili směrem ke služebním dveřím. Echo už slyšela policejní sirény a byla si jistá, že pokud se nedostanou na střechu, budou mít spoustu problémů. Silným kopnutím vyrazila dveře. Vydali se vzhůru po schodech. Janus se snažil udržet rychlé tempo, ale jeho zranění mu v tom bránilo.

Teď není nejlepší čas na pauzu,“

Jo? Bez tebe bych to nezjistil. Jak daleko ještě?“

Už jenom kousek,“ odpověděla a znovu ho podepřela.

Vyšli poslední dvacítku schodů. Janus vypadal stále hůř. Snažil se to nedávat najevo, ale před zkušeným chirurgem, jakým byla Echo neměl moc šancí. Konečně se dostali k šedým dveřím na konci schodiště. Zalomcovala se stříbrnou klikou, ale dveře se ani nepohnuly. Náhle se dveře, kterými přišli otevřely a na schodiště vtrhla zásahová jednotka.

Tak tihle tu chyběli,“ poznamenal tiše Janus a snažil se udržet při vědomí.

Echo namířila zbraň na kliku a přesnou ranou ji odstřelila. Vyběhli na štěrkem vysypanou střechu a schovali se za nejbližší klimatizaci.

Připomeň mi,“ řekla Echo a párkrát vystřelila směrem ke dveřím, „proč jsme museli na střechu?“

Odpovědi se nedočkala. Nad hlavou jí přelétla černá helikoptéra. Několikrát zakroužila nad střechou a zastavila se souběžně s její hranou. Vyskočil z ní muž ve vojenské uniformě a rozběhl se přímo k nim. Cestou vystřelil par dávek ze samopalu směrem k těžkooděncům. Ti se velmi rychle vzpamatovali a palbu opětovali.

A vy jste sakra kdo?“

To počká, co je s ním?“ zeptal se voják a podíval se směrem k Janusovi.

Postřelili ho, dlouho to nevydrží,“

Voják jí předal svůj samopal a přehodil si Janusovu ruku přes ramena.

Kryjte mě,“ řekl a vyběhl k helikoptéře.

Echo vypálila další dávku nábojů do zásahové jednotky, která zůstala na schodech.

Tak pojďte!“ zavolal voják. Jeho hlas téměř zanikl v rachotu helikoptéry a svištění kulek.

Jeden muž ze zásahové jednotky začal střílet směrem k helikoptéře. Echo toho využila a vyběhla ze svého úkrytu. Cestou se snažila opět vystřelit směrem ke dveřím. Ze samopalu místo kulek vyšlo prázdné cvakání.

Do háje,“ zaklela a odhodila prázdnou zbraň. Vzdálenost mezi ní a helikoptérou se zdála nekonečná. Kulky se zavrtávaly do betonu jen pár centimetrů od jejích bot. Tělem jí projela vlna adrenalinu. Byla už jen pár kroků od okraje střechy. Vyskočila a dopadla na kovovou podlahu helikoptéry. Pravou paží jí projela silná bolest.

Zvedni to,“ zavolal voják směrem k pilotovi.

Helikoptéra začala prudce stoupat. Opět obkroužila střechu a odletěla pryč. Zásahový tým ještě několikrát vystřelil jejím směrem, ale šlo spíše jen o rutinu. Z helikoptéry se stále zmenšovala, až úplně zmizela za horizontem.

Okamžitě vyhlašte pátrání po tom vrtulníku a jejich posádce,“ zavrčel velitel zásahové jednotky k jednomu z podřízených. „A zavolejte lidi z kriminálky, tohle už je jejich starost,“

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 473
    Tak mě se to čte velmi dobře. Má to šmrnc a akci. Abych jen nechválil, zaměňuješ velmi často tečku a čárku za větou, takže to trochu ruší. Ale to je skutečně jen podružná záležitost, kterou při závěrečných korekturách vychytáš, nebo to udělá někdo za tebe.  Možná by se našlo i něco dalšího (někdy zaběhneš do hlubšího detailu, než je celý příběh; uvedeš značku motocyklu, ale ne typ vrtulníku, takže je to trošku nevyvážené - platí že někdy je méně více...), ale pro mne je podstatný příběh - ten dělá autora.

    Držím palec, aby ti nedošel elán a dotáhneš to do konce - se stejnou lehkostí a chytlavostí děje.

    Těším se na pokračování.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Hele, není to špatný, to určitě ne. Ale po přečtení mám takový zvláštní pocit...všechno se odehrálo moc rychle. Vím, že je dnes taková doba, že pokud se na jedné straně neodehraje něco akčního, nikdo to nebude číst, ale všeho s mírou.

      A jen taková drobnost, která mě vyloženě praštila na konci do očí: Zásahovka NIKDY nevystřelí "jen tak z rutiny". Nebudou střílet po vzdalujícím se vrtulníku už jen proto, že by ho mohli trefit a tím způsobit mnohem větší škody. To nemluvím o kulkách, ty má pes. Pokud se rozhodneš psát příběh, kde se to hemží zbraněmi, měl(a) bys dodržovat určité názvosloví. Ale to není tak podstatné :)

    A vítej na fóru :)

      
  • Bam_bulaBam_bula Komentářů: 2
    Díky za komentáře a taky za přivítání na fóru. Jsem ráda, že se někomu moje dílko líbí. Do příště se pokusím všechny chyby doladit, aby to bylo tak, jak má. Jinak jsem ráda za veškeré připomínky.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jak psal Willi, hlavně neztrácet elán a já ještě přidám, hlavně neztrácet chuť k psaní a nenechat se vyvést s míry rejpaly, jako jsem třeba já :D

      Je to hezké a dobře se to čte, příběh to má taky dobrý a o to nakonec jde především :) Ten zbytek se dá doladit.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Taky zdravím tady na fóru. My jsme tu hodní a moc nekritizujeme...laugh

    Nicméně mne překvapilo, že autor Bam_bula je ženského rodu. Podle psaní bych soudil na drsného chlapíka, nejlépe jakéhosi armádního specialistu...wink
    Je to dobrý. Ale jak už bylo řečeno, on je to problém, psát podobné věci bez podrobnější znalosti problematiky. To může třeba Mike, který je nadšenec do zbraní a ví, že když píše, nemá v textu nějaké odborné chyby a nelogičnosti. Pokud píšeš věci ze života, je to jednodušší než třeba sci-fi, fantasy nebo právě vojenská tématika. Pak narazíš na čtenáře, který o tom všem má větší povědomost a je zle.

    Já bych spíš vytknul trochu kostrbatosti. Neustále se ti tam opakuje - zavolal voják, zeptal se voják... To zatahá za uši.

    Jinak bych vystavěl i třeba tuhle větu - Připomeň mi,“ řekla Echo a párkrát vystřelila směrem ke dveřím, „proč jsme museli na střechu?“  Takhle je to trochu nešikovné. Tu přímou řeč bych nedělil. A pak, že by Echo jen tak mimochodem, mezi řečí  vystřelila ke dveřím, to je trochu moc. A místo párkrát - lepší je - několikrát.

    A maličkost - zasípal se píše s měkkým i.

    Ale jako komplet je to docela dobrý. Má to švih a akci, je vidět, že to píšeš s nadšením. Ale každá věc chce nechat uzrát, třeba, až si to přečteš za nějakou dobu, objevíš leccos, co by se dalo opravit. Fantazii máš, takže tě rádi zapojíme do pokračování našeho Společného příběhu, tam se vyřádíš jako my ostatní.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Ahoj, tak i já se přidám k uvítání a zároveň přidám pár postřehů. Jak již bylo zmíněno, má to švih. O akci není nouze a frčí to téměř zběsile. Ale je tam toho opravdu na malé ploše až příliš (alespoň pro mě), akce střídá akci, vše jde tak nějak po povrchu, gradace honičky je jak z amerického filmu. laugh Myslím, že by tady platilo, že méně je někdy více. Jak se to rychle žene vpřed není čas na budování napětí.

    Také by bylo fajn trochu doladit dialogy (Zvlášť ten v restauraci na mě působil trochu krkolomně. Zkusil bych se zamyslet, co nejpodstatnější chceš sdělit a jen to bych tam nechal. Např. číšniková odpověď - Hned to bude – je určitě nadbytečná).

    Také pozor na souboje. Např. - několika přesnými údery ho povalila na zem – údery by jej srazila k zemi, chvaty by jej povalila.

    Rozhovor na motorce je trochu úsměvný vzhledem k tomu, že píšeš jak jezdce Echo sotva slyší, ale pak se ho ptá a on odpovídá, jako by se slyšeli naprosto normálně. To si také ohlídej.

    Jinak se to ale četlo hezky. Takže určitě pokračuj. A jak řekl Jerry, až to necháš odležet, sama uvidíš místa, kde to chce dočistit. smile
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.