Bartonička 2014 - workshop

MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
upraveno 27. srpen 2017 v Srazy, soutěže a setkání
  Letošní workshop na Bartoničce byl opravdu těsný. Vítězem a mistrem pisálkem na rok 2014-2015 se stává naše milovaná kamarádka a kolegyně MarketaR, která s 80 body sesadila loňského mistra, Jerryho. Předávám tedy tímto pomyslné žezlo a Jerrymu pomyslný kapesník.

  Na druhém místě, se 76 body se umístil Jerry, Mirek a má maličkost (stále druhý), třetí místo pak, se 75 body obsadila Jíťa.

Letošní zadání znělo:

-postava povýšený učitel

-místo nové letiště

-nepovinné téma znělo: kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe

-první věta: Sestřička pro něho nechala otevřené dveře.

Žádám tímto všechny účastníky, aby přispěly svými soutěžními díly.

Komentáře

  • JitkaJitka Komentářů: 146
    Když jsem slyšela o těch složitostech formátování, dala jsem svou povídku raději k sobě na blog.

    Tak můžete nahlédnout tam - http://blog.ladrova.cz/zdani-klame/ ;)

    Ať se vám to všem líbí, přeji pěkné počtení =o)
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Když jsem si příběh před vložením četl, říkal jsem si, že by si zasloužil ještě nějaké zásahy. Ale pak jsem usoudil, že do něj již zasahovat nebudu, aby byl zkrátka ve stejné podobě, v jakém jsem jej četl na Bartoničce.wink

    Takže, příjemné počtení.smile

    BEZ NÁZVU

       Sestřička pro něho nechala otevřené dveře. Přesto čekal. Krčil se pod sněhobílou peřinou a vzrušením téměř nedýchal. Dnes byl jeho velký den. A nesměl si ho nechat zkazit nepřejícími škarohlídy. Byli všude okolo. Manželka, děti. Kolegové. Doktor Neubauer. Neustále mu říkali: Kam byste chodil, pane Kapoun. U nás vám nic neschází. Věřte nám.

       Ale nevěřil. Chtěl od života víc. Toužil létat v oblacích. Opět se vznést k nebesům. Ale tady mohl jen přes sklo sledovat letadla startující z nového letiště a závidět. Každé burácení motorů vzlétajícího stroje ho přikovalo k oknu. Při každém startu toužebně zavzdychal.

       Měl slíbené povýšení, místo něj ho ale šoupli z modravých výšin na zem, pěkně pod dohled, aby nedělal problémy. S tím se však nehodlal smířit. A tak si za jejich zády vyjednal lepší místo. Letiště za oknem na něj čekalo. Dostal nabídku, co se neodmítá - Bude jeho pánem, bude si létat, kdy ho napadne. Když začal vyučovat letectví, mohl o tom jen snít. Nikdy si nemyslel, že by se opravdu vyšvihl tak vysoko.

       Ale pokud měl stihnout sjednanou schůzku, musel se hnout. Obezřetně vykoukl zpoza přikrývky. Nikoho neslyšel a tak se odvážil vstát. Potichu se připlížil k pootevřeným dveřím.

       Připadal si jako špion, když sledoval chodbu a čekal, jestli se přeci jen někdo neobjeví. Ale chodba zela prázdnotou. Zatetelil se radostí. To budou koukat. Zahihňal se do dlaně. V duchu se ale ihned okřikl. “Musíš být potichu nebo se prozradíš!“ Nadechl se a vykročil z pokoje.

       Na letiště to nebylo daleko a on už se tam viděl. Jak by se pyšně s vystrčenou bradou blížil k letištní hale. Procházel pod vlnící se střechou a sledoval přistávající letadla kolébající se ve větru. A když by chtěl, zamířil by k terminálu tři, kde by na něj čekaly letušky a v jejich doprovodu by došel až do pilotní kabiny. Otevřel dveře a...

       Proti němu stál doktor Neubauer s tmavovlasou sestřičkou za zády. „Snad byste nás nechtěl opustit, pane Kapoun. To se přece nedělá.“

       Robert Kapoun na doktora jen nevěřícně zíral. Neměl tu být. Zase mu vše pokazí.

       Robertovi se začali třást ruce a zlostně zafuněl. „Hmm. Musím ihned na letiště. Mám tam sjednanou schůzku.“

       Doktor jen shovívavě pokývl „Jistě, jistě.“ na tváři se mu usadil falešný úsměv. „ Budete to muset nechat na jindy. Sestřičko, doprovoďte pana Kapouna na pokoj. A dohlédněte, aby si vzal léky na uklidnění.“

       V tichosti se sklopenou hlavou se Robert Kapoun vracel na pokoj v doprovodu tmavovlasé sestřičky. Z misky na nočním stolku si poslušně vzal povinnou denní dávku léků a zapil je zteplalou vodou. Když sestřička odešla, zlomeně se zhroutil na postel. Co se jen mohlo pokazit? ptal se sám sebe. Přemýšlel, hledal odpovědi. Hodiny a hodiny tupě zíral do stropu. Pak pohledem zalétl ke dveřím a potutelně se ušklíbl. Zítra už tady nebude, protože pro něj sestřička nechala otevřené dveře.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ano, i já jsem se rozhodl, že svoje dílo sem uložím bez úprav. Děkuji Mikovi za kapesník a říkám si, škoda, mohl jsem si těch pět bodů od někoho koupit...laughlaugh Nicméně uznávám, Markétka byla lepší. A teď to dílo...

     

    Pilot

     

    Sestřička pro něho nechala otevřené dveře.

    „Pane Kraus, já doufám, že až se budete vracet zpátky do pokoje, konečně se jednou strefíte do dveří. A pamatujte na to, že v deset večer se končí!“

    Muž na invalidním vozíku s ošuntělou čepicí dopravního pilota na hlavě mávnul rukou.

    „Nemějte strach, sestřičko, jen tady chlapci chtěli slyšet, jak jsem se vůbec dostal k létání.“

    Sestra pokrčila rameny. Nakonec, v léčebně dlouhodobě nemocných neměla na starost jen permanentně obtížného pana Krause.

    Muž se obrátil ke třem svým spolupacientům a poškrábal se na pravé noze, která v koleni končila zahrnutou nohavicí.

    „Takže, jak začít, pánové. Víte, pilotem se člověku musí narodit, to se úplně naučit nedá. Jako dítě už jsem stavěl modely letadel, sháněl všechny dostupné knihy a snil o létání.

    Protože jsem nikdy netrpěl žádnou nemocí, nebyl pro mne problém, dostat se na základní vojenské službě k letectvu. Začínal jsem tam jako člen pozemního personálu. Tenkrát, to bylo v padesátých letech, se na Šumavě, docela blízko bavorských hranic vybudovalo úplně nový vojenský areál s letištěm. A náš ročník se nastoupil, ještě v době, kdy se na betonové přistávací plochy kreslily vodící čáry pro letadla.

    Protože celé tohle zařízení mělo sloužit k prvnímu útoku na západ, přiletělo sem jednoho dne pět úplně nových stíhaček přímo ze Sovětského svazu a s nimi i speciální dopravní letadlo se sovětskými vojenskými instruktory, kteří měli naše vybrané piloty zacvičit.“

    „Co to bylo za letadla?“ zeptal se malý, skoro holohlavý pán v modrých teplákových kalhotách a pyžamovém kabátku s holí v ruce.

    „Migy, patnáctky, tři bojové a dvě cvičné, dvousedadlové verze,“ odpověděl pan Kraus s pohledem upřeným kamsi do minulosti.

    „K těm stíhačkám  přišel samozřejmě i podrobný manuál a protože jsem byl hodně zvědavý, nastudoval jsem si všechno potřebné jen tak ze záliby.

    Naším velením byli ke stíhačkám určeni i piloti, Jenže ti se sovětským poradcům vůbec nelíbili a vybrali si úplně jinou partu. Ten výběr probíhal tak, že si nechali svolat celé osazenstvo naší základny a jejich velitel, bývalý učitel, který nastoupil do armády se známosti, a kterého okamžitě povýšili na podplukovníka, ukazoval prstem: Adín, dva, tri, četyrje, pjať. A já byl ten třetí…

    Tenhle podplukovník letectva se stal i mým instruktorem, učil mne základy, které jsem už dávno znal, takovým způsobem, že bylo úplně jasné, že je to přece jen bývalý učitel, který povýšil na něco, co vůbec nezvládá.

    A přišel den, kdy jsem měl mít první samostatný zkušební let s instruktorem. Čekal jsem u připraveného stroje v předepsané letecké kombinéze s helmou pod paží. A ke mně se blížil přímo ruský medvěd, sešněrovaný v kombinéze, bez helmy a se širokým úsměvem.

    Dobrá, řekl jsem si, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Uvidíme, jak to bude za chvíli.

    Postavil jsem se do pozoru. „Tavarišč podpalkovnik, lejtěnant Kraus…“

    Poplácal mne po rameni.

    „Charasó, malčik, ja pasmatrju, što ty znaješ.“ Ukázal jsem na svoji leteckou helmu.

    Zavrtěl hlavou.

    „Dlja savjétskovo soldáta ně nada.“ Dobrá, pane učiteli, uvidíme, pořádně se dívejte.

    Zajeli jsme s Migem 15 na okraj ranveje. Na novém letišti ještě nefungovala řídící věž, takže stačil povel zvednutým zeleným praporkem.

    Podplukovník mi zaklepal na rameno.

    „Nu vot, pajďom.“

    Odstartovali jsme. Chvíli jsem si osahával řízení, páky a ukazatele, ale řízení toho letadla bylo docela snadné. A tak jsem to spustil.

    Vyzkoušel jsem si střemhlavý let, výkruty, přemety, ostré zatáčky a let do svíčky. Líbilo se mi to, protože jsem nikdy neměl problémy s rovnováhou a stroj fungoval přesně jako hodinky. Jen za sebou jsem slyšel hodně podivné zvuky a ucítil pronikavou směs vodky a kyselého zelí. Malé zrcátko, které bylo v levém horním rohu kabiny, jsem si mírně natočil. Byla to pravda, nemýlil jsem se. Podplukovník sovětského letectva, soudruh Grigorij Afanasjevič Jakovlev se normálně pozvracel jako malý kluk na řetízkovém kolotoči.

    Ale když jsme v pořádku přistáli, zachoval se jako frajer. Vylezl z kabiny za mnou hodně nejistě, v pořádně povracené kombinéze mne přitiskl k sobě medvědím stiskem a prohlásil: „Navěrno, ty čort! Davaj kartu!“

    Podal jsem mu pilotní průkaz a on mi rozmáchlým rukopisem podepsal závěrečnou zkoušku.

    Od té doby jsem létal snad se vším, co se udrželo ve vzduchu, ale na tenhle první let s panem učitelem nikdy nezapomenu. A nebýt jedné ošklivé havárie, kdy jsem se musel katapultovat a přišel o tuhle zatracenou nohu, lítal bych třeba až do dneška.“

    Jeho tři posluchači se jako na povel podívali na jeho postižení.

    „Asi jste toho zažil hodně…“

    Pan Kraus přikývl. Nadechl se a v tom okamžiku se ve dveřích objevila sestra.

    „Co jsem vám říkala? Deset už bylo! Tak to tu okamžitě rozpusťte!“

    Pan Kraus se usmál. „Už jdeme, sestro. Pánové, zítra, se můžeme sejít zase, jestli chcete, třeba vám budu vyprávět, jak jsem jednou potkal ve vzduchu něco jako UFO.“

    Pomalu se rozešli. Sestra ještě jednou přehlédla prázdnou místnost a povzdechla si.

    Copak pan Kraus. Celý život jezdil s popelářským vozem, čepici dopravního pilota našel někde v popelnici, letadla viděl možná jen jako čáry na obloze a tu nohu mu uřízli jako následek ucpávání cév.

    Ale fantazii, fantazii měl opravdu skvělou…
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Díky všem za lítou konkurenci, přidávám svou povídku, taktéž bez úprav. ;)

    (Zatím bez názvu)

    Sestřička pro něho nechala otevřené dveře. Byla starší a na rozdíl od Kvida dosáhla na řetízek. Proplížil se jimi brzy ráno, kdy rodiče spali. Měli spát ještě další půl hodinu, a až se vzbudí, Kvido už nebude doma a o vše se postará Eliška. Musel něco zařídit.

    Co nejtišeji vyvedl své staré BMX z domu, nasedl a s batohem plným učebnic se rozjel ke škole. Věděl, že pokud zazvoní na vrátnici a řekne, že jde do kroužku ping pongu, pustí ho dovnitř. Stolní tenis ho ale ani v nejmenším nezajímal. Místo toho, aby zamířil do tělocvičny, vyběhl po liduprázdném schodišti až do třetího patra a pak do haly, která sloužila jako galerie nadaných žáků školy. Minul barevné kostrbaté obrázky, o kterých jen sami autoři věděli, co zobrazují, šišaté keramické hrníčky i sněhové vločky vystřižené z tvrdého papíru. Zastavil se až uprostřed místnosti u velkého modelu letiště.

    Bylo bezpochyby největším vystaveným předmětem, a také tím, o kterém se nejvíce mluvilo. Na mnohokrát zmenšených ranvejích se prohánělo několik věrohodných letadýlek a nechyběla ani letištní budova vyvedená do nejmenších detailů.
    Potíž byla v tom, že tam, kde mělo být na ceduli Kvidovo jméno, stálo: Petr Mrkvička.

    Byl to syn učitele vlastivědy, který získal první místo v soutěži brněnského letiště za model, jehož autorem rozhodně nebyl. Kvido se však usmíval. Zalovil v batohu a po chvíli už něco lepil izolepou přímo přes cedulku.

     

    Kvido měl modelů plný pokoj – letadla z papíru, věže ze sirek, rakety a vlaky z plastu. Jeho táta se ale kdovíproč vždycky zamračil, když jeho syn zase seděl s hlavou sklopenou nad stolem a lepil malinkaté součástky k sobě. „Je to sice moc pěkné, ale k čemu to je, když z těch věcí vidíš jen hezký povrch a nevíš, co je uvnitř?“ zeptal se ho.

    Po příhodě s učitelem Mrkvičkou Kvido teprve pochopil, jak to jeho táta myslel.

    Model letiště, své doposud nejvelkolepější dílo, začal Kvido lepit kousek po kousku ve školních dílnách pod dohledem pana učitele Mrkvičky, který vedl kutilský kroužek. Od počátku Kvida povzbuzoval a ochotně mu radil i pomáhal. Dokonce koupil i sáček s maličkými figurkami lidí, prý aby to letiště vypadalo jako rušné čili jako každé správné letiště.

    Když byl model hotový, Kvido si ho chtěl odnést domů. Jeho letiště však zmizelo.

    „Ach, tohle,“ řekl pan učitel Mrkvička, „pokud jde o to tvé letiště, myslím, že uznáš, že bez mojí pomoci bys ho nikdy nedokončil. Většinu materiálu jsem také nakoupil já, tak jsem si říkal, že určitě nebudeš nic namítat, když ten model věnuji mému synovi.“

    Kvido však námitku měl. Po pravdě měl více než jednu. Pan učitel Mrkvička veškeré jeho pokusy o rozumnou argumentaci s povýšeným úsměvem rozmetal na prach. A pak Kvidův model zvítězil v soutěži, kterou vyhlásilo letiště Brno, a Petr Mrkvička i se svým otcem vyhráli parádní let v kokpitu letadla. Let, po kterém Kvido toužil. Měl ale i jiný důvod, proč litoval ztráty svého modelu.

     

    Kdokoli ten den prošel galerií ve třetím patře, nepřehlédl velký křiklavě oranžový papír, který se objevil u toho učiteli opěvovaného modelu letiště. Stálo na něm:

    To, že jsem přišel o vyhlídkový let v kokpitu, snad dokážu přežít, ale že můj táta letos nedostane dárek k narozeninám, mě opravdu mrzí. Ocenil bych, kdyby se letiště vrátilo ke svému opravdovému autorovi, protože ten falešný nemá ani potuchy, že pod letištní budovou se skrývá tátovo narozeninové překvapení. Kvido Peterka, žák 6.B

    S trochou štěstí čeká pana učitele Mrkvičku kobereček u ředitele a Kvido se bude dobře bavit představou povýšeného učitele, který byl nucen svěsit hlavu jako kárané štěně. A pak předá tátovi jeho dárek a řekne mu, ať odklopí letištní budovu. Pod ní najde překvapení, které ho přesvědčí, že ne všechny modely jsou zvenku krásné a uvnitř temné.

    Kéž by to platilo i o lidech.

  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Taky bez úprav wink

    (Bez názvu)

       Sestřička pro něho nechala otevřené dveře. Tak by pravděpodobně začínal můj příběh, kdyby jej někdo vyslechl a poté sepsal. Nejprve vám však musím říci, děti moje, jak to všechno začalo a pokračování vám povím jindy.

       Stál jsem před vchodem nov přejmenovaného pražského letiště. Naposledy jsem zaváhal, jestli mám učinit ten krok, co měl ovlivnit všechny vztahy, které jsem tu budoval. Musel jsem to ale udělat pro mé i sestřino dobro. Odmítli nám proplatit pojistku za dům po rodičích, který nám předcházející rok sebral oheň. Měli jsme to s vaší tetou, mou sestrou, v té době velice těžké a žili jsme v dost otřesných podmínkách. Jenže pak přišla nabídka práce ze zahraničí, hned poté, co jsem na škole povýšil. Znáte však vaši tetu. Je obrovský vlastenec, a tak se jí pomyšlení, že bych měl učit cizí žáky vůbec nelíbilo. Potřebovali jsme ale peníze. Co si také vydělá učitel v Olomouci, a co specialista na prestižní britské škole?

       To, že byla se mnou ten den na letišti, mi dodávalo sílu. V jejích tehdejších devatenácti letech jí čekaly krušné časy, musela se o sebe alespoň na čas postarat sama. Každý můj další krok letištní halou byl méně a méně jistý. Co když se jí něco stane? Co když byt vytopí voda? Co když… Začal jsem panikařit. Najednou jsem dostal ránu. A druhou. Tak silnou, až jsem spadl na zem.

       Zbytek si, děti, pamatuju, jako by se to událo před ně§kolika dny. Násilník se mne totiž zeptal, jestli jsem v pořádku! Samozřejmě, že jsem nebyl v pořádku! Ze rtu mi sršela krev a při pádu jsem si narazil bok. Znovu se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a významně si zaťukal na čelo.

       „To chceš opustit svou sestřičku? Nějak jste to zvládali doteď, takže to dál zvládnete společně. Navíc bude líp,“ spiklenecky na mě mrkl a zmizel v davu.

       Odbelhal jsem se zpátky k sestře, která stála s tázavým výrazem u dveří.

       „Nemůžu odjet, promiň,“ bylo vše, co jsem jí dokázal říct. Děti, ona mi skočila kolem krku. Cítil jsem, že všechno bude dobré i bez té Anglie. A pak mimoděk pronesla větu – „Děkuji ti, můj anděle strážný…“

       Jenže ta věta asi nepatřila mně.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Sice Jíťa psala, že je nějaký problém s formátováním, takže svoji povídku dá na svůj blog. Nicméně, je natolik dobrá, že stojí za to mít ji tady a porovnávat s ostatními.

    Proto jsem si dovolil sem její povídku umístit.

     

    Sestřička pro něho nechala otevřené dveře. Bylo to jejich domluvené znamení. Dělávala to už od dětství. Bratr se pak za ní tiše vkradl a vyprávěl jí, jaký měl den, co zažil. A ona mu coby starší sestra vždy trpělivě naslouchala.
    Některé zvyky přetrvávají dlouhá léta i přesto, že člověk stárne a dospívá.
    Dnes za ní šel zralý muž, rozvedený, ale se slibnou kariérou. Možná svou ženu kdysi opustil právě kvůli sestře. Porovnával. A žádná jiná neměla Isabelinu dokonalost. Žádná nebyla tak čistá a nevinná.
    „Dnes jsem měl skvělý den, Beli,“ svěřil se hned, co si vlezl pod peřinu a složil hlavu do jejího klína. Začala ho vískat ve vlasech.
    „Nepovídej. A co se stalo, že byl tak skvělý?“
    Petr se spokojeně usmál.
    „Byl za mnou rektor. Řekl mi, že když jsem teď obhájil docenturu, jmenuje mě do svého kolegia. Není to úžasné? Konečně se budu moct podílet na rozhodování,“ zářil samým štěstím.
    „Mám z tebe radost, bratříčku. Je to úžasná novina,“ řekla uznale.
    „Udělám velkou oslavu,“ zasnil se Petr. „Pro nás dva. A něco pěkného ti koupím. Co bys ráda?“ vyzvídal.
    Bela se zhluboka nadechla.
    „Nic nechci. Mám vše, co potřebuju.“
    „Něco určitě. Co třeba novou, velkou postel. Stěžovala sis přeci, že tahle je už proležená a že se ti špatně spí.“
    Zakroutila hlavou nad jeho nevšímavostí.
    „Tahle je nová.“ Chodí k ní snad každý druhý, třetí den a vůbec si nevšiml. Někdy je to s těmi muži vážně těžké.
    „Proč jsi mi o tom neřekla?“
    „Je to jen postel. Nechci ti zbytečně zatěžovat hlavu,“ ujistila ho jiskrným pohledem.
    Bratr se uklidnil a znovu se mu rozestoupily rty do širokého úsměvu. Nebude si kazit dnešní tak výjimečný večer něčím takovým.
    „Je pěkná. Pořídila jsi dobře,“ pochválil nakonec.
    „Nevybírala jsem ji já,“ namítla Bela.
    Petrovi ztuhl jeho úsměv na rtech a vystřídal ho údiv.
    „A kdo tedy?“
    Tentokrát se sebevědomě zasmála Isabela. Bratr její nevinnost velice přecenil.
    „Rektor vaší univerzity. Na té staré se mu špatně spalo.“ Scházelo už jen dodat: Proč si myslíš, že tě povýšil?
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak tady je můj příspěvek. 

    Beze jména

     

      Sestřička mu nechala otevřené dveře; to byla jeho šance. Protáhl se kolem spícího policisty a hurá ven z nemocnice. Na ulici neměl problém chytit taxík, před nemocnicí jich vždy několik čekalo, kroužili kolem jako supi, připravení se vrhnout na svou oběť – zdrcené příbuzné, zazobané doktory či pacienty na útěku. A to byl i on. Říkali mu Učitel. To pro jeho schopnost, naučit ty ostatní, že s rodinou Mascarponů si není radno zahrávat. Ještě donedávna jen obyčejný voják v poli, vlastně nikdo, byl povýšen a byla mu dána možnost, získat respekt a nehynoucí slávu, jediné platidlo, které mělo na ulicích Chicaga nějakou hodnotu.

      Nastoupil do taxíku, jehož žluť už dávnou nahradila rezavá červeň a oslovil řidiče: „Na letiště, prosím.“

    „O´Hare?“ zeptal, se řidič, se silným východoevropským přízvukem.“

    „Ne, to nové, Midway.“

      Řidič kývnul a popohnal stařičkou Crown Viktorii do slušného tempa.

    Učitel pozoroval vzdalující se nemocnici a v hlavě mu ležela ta osudová slova: „Máte rakovinu, být vámi, vyřídím si své záležitosti rychle, moc času vám nezbývá, pane….“

    „Učitel. Říkejte mi Učitel.“

     

      A tak se taxík dál řítil nočním Chicagem a náš hrdina, osamělý jezdec, pěšák ve hře mocných, se chystal dát svou poslední lekci. Taxík zastavil před halou nového letiště Midway, vzdáleného jen pár mil od nemocnice svatého Antonína, kde na smrt nemocní čekali na spásu.

      Učitel vystoupil a naklonil se k okýnku řidiče.

    „Kolik?“

      Řidič zapřemýšlel a pak si bezestudu řekl o třicet dolarů.

      Učitel vytáhl svou pistoli s tlumičem a zeptal se znovu. „Kolik?“ Tentokrát to bylo zdarma.

      Otočil se na podpatku a vyrazil do haly. Pistoli i druhou zbraň, kterou mu doručili přímo do nemocnice, měl schovanou pod dlouhým pláštěm. Fedoru staženou hluboko do čela, aby jej na kameře nikdo nepoznal, razil si cestu davem turistů, čekající na odlet. Nebyli jediní, kdo netrpělivě očekávali na svůj opožděný spoj. V koutě zbrusu nové letištní haly, v místě, kam nevidělo zvídavé oko bezpečnostních kamer, seděl muž. Obklopený strážnými, vyčkával tiše a v klidu, jak se na pána jeho věku a postavení hodilo. Jeho muži tak trpěliví nebyli. Nervózně hleděli na každého, kdo se přiblížil blíž, než jim bylo libo. Učitel si z toho nedělal hlavu. Bylo mu to jedno.

    „Hej, ty tam, stůj!“ křikl jeden ze strážných, k nelibosti svého kápa.

    „Jmenuji se Učitel,“ řekl Učitel.

    „Jo? A koho jdeš….“ Suché cvaknutí závěru přerušilo větu. A pak druhé, třetí, čtvrté…strážní padli k zemi, bez života.

    „Don Bertoli?“

    Muž stále seděl, nehnutě a hrdě: „A kdo se ptá, mladíku?“

    Učitel vytáhl luparu: „Pozdravuje vás pan Mascarpone.“

      Letištní halou třeskl výstřel. Učitel využil paniky, která okamžitě vypukla. Prodral se davem a nasedl do prvního taxíku, na který narazil. Pod pohrůžkou smrti donutil řidiče vyrazit.

      Překvapeně hleděl na své břicho. Sněhobílá košile byla zbarvená krví, bolest ho téměř ochromila.

    „Zatraceně,“ zavrčel učitel a bezmocně se rozvalil na zadním sedadle. Je to vlastně k smíchu, pomyslel si. Stejně jsem měl umřít. A neříká se snad, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe? Tak tedy….ha……ha…..
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.