Moje povídka (Dvojí strach)

upraveno 3. červenec 2014 v Povídky
Omylem se mi vymazalo záhlaví, proto píšu znovu. Ráda bych znala váš názor na tuhle povídku. Na můj věk je pravděpodobně nevhodná, už jen použitýmy výrazy, ale přesto. Bohužel, trošku pokulhávám v gramatice, takže počítám s množstvím chyb, ale jsem začátečník, snad se dají nedostatky přehlédnout :)

 

Po tvrdém přistání na chodníku v parku a následném ztracení vědomí jsem se zase začala vracet do reality. Sotva jsem stačila otevřít oči už na mě někdo mluvil a nebylo to nic příjemného.

"Tak co ty čubko? Dobře, že si se taky probrala" Když se mi podařilo zaostřit, všimla jsem si jak na mě zírá nechutný muž středních let a děsně mu smrdí z úst. Zuby měl křivé, jako kdyby se dennodenně živil hřebíky a železem, a žlutější než zářivky jeho auta uhánějícího po dálnici v nekonečné tmě. Chtěla jsem se srovnat, z nepohodlné polohy mě bolela záda a brněly nohy, ale hned po prvním pokusu jsem zjistila, že přes sebe mám rozbitý, nešikovně moc upnutý pás a ruce svázané k sobě.

"Pěkný tělo ty děvko, konečně si pořádně užiju. To jsou ale balóny!" Neměla jsem ráda sprostá slova v každodenní mluvě, natož pak užívaná v podobných situacích. Na zmínku o mých ňadrech jsem sebou trochu cukla, rozhodně to není mé nejoblíbenější téma. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku, možná proto, že jsem měla mezi zuby roubík. Seděla jsem na místě spolujezdce. Ten nemravný muž mi položil ruku na stehno. Chvíli ji tam nechal, ale následně začal sklouzávat až k vnitřní straně mého rozklepaného klínu. Neustále se při tom na mě ohlížel a děsivě se usmíval. Automaticky jsem se snažila dostat co nejdále od něj. Začínala jsem si vzpomínat, co se stalo.

Byl slunečný den a venku příjemné teplo, rozhodla jsem se zavítat do parku. Vzala jsem si s sebou mobil, peněženku a svou oblíbenou knížku. Cestou do parku, jsem potkávala mnoho vyletněných lidí s úsměvy na tvářích. Musela jsem se taky usmívat. Počasí mi přivodilo dobrou náladu. Poslouchala jsem zpívání sýkorek, zvuk zvonkoher a viděla poskakující kosy. Bylo mi krásně, přesto mě ale nepříjemně studělo v zátylku. Snažila jsem se to nebrat v potaz. Procházela jsem kolem skate parku, obchodů a nově vykvetlých šeříků. Konečně jsem dorazila k cíli a posadila se na nejbližší lavičku. Nohu jsem přehodila přes druhou. Pohodlně jsem se opřela a otevřela knížku na požadované kapitole. V parku se spolu se mnou poflakovalo jen pár lidí. Většina asi pospíchala z práce do práce, nebo na autobus či vlak. Moje lavička se nacházela pod starou vzrostlou vrbou, přes jejíž větve na mě pravděpodobně nikdo z vnější neviděl. Unášela mě písmenka, slova a věty v knize. Občas jsem se zasmála vtipným připomínkám, a nebo si posmutnila nad trápením hlavního hrdiny. Z ničeho nic se mírně ochladilo. Ohlédla jsem se a než jsem stihla cokoliv zakřičet nad hrůzným zjevem tmavě oděného muže, padala jsem na chodník a pomalu ztrácela vědomí. Potom už jsem se ocitla v autě.

Muži asi nevadilo, že jsem se odtáhla, protože se mu tak naskytla šance poplácat mě po zadku, čehož hned využil. Zařvala jsem něco v tom smyslu jako "pomoc" ale přes můj roubík to znělo spíš jako "fomóf"

"Neřvi ty hloupá krávo, stejně je ti to k ničemu. Pokud se vo něco pokusíš, rozmyslím si jak moc hodnej na tebe budu!" Při slově hodnej se mu nebezpečně zalesklo v jeho vybledlých očích. Chytil jeden pramen mých vlasů a druhou rukou stále svíral volant, aby nezpůsobil smyk. Přičichl si k němu a namotal na prst. Jak uhozené, napadlo mě. Poplácal mě silně po stehně, ale tentokrát tam ruku naštěstí nenechal. Po mém ošklivém zranění hlavy, mi došlo až v další chvíli, že mě veze někam , nejlépe do lesa, kde mě znásilní a nechá mě tam. Nebo mě snad zabije? Větší strach jsem ještě neměla. Nechtěně mi po tváři stekla slza. Bohužel se zrovna zase ohlédl, aby si mě prohlédl, jako kořist vezenou na trh.

"nebul, já sem hezoun. Až tě vošukám, tak si tě pučí můj brácha, ten tolik krásy nepobral. Gdyž se budeš snažit, tak si tě možná nechám jenom pro sebe."

Jestli-že je on na rozdíl od jeho bratra hezoun, tak ten druhý bude pravděpodobně kyklop. Došla mi vážnost celé situace.

Musím se nějak dostat pryč. Možná když ho nechám hladit mi stehna a čuchat k vlasům nenápadně budu moci nějak odepnout pás. Při představě jeho ruky na mém těle, jsem málem vyhodila obsah mého žaludku, přestože ani nevím jak dlouho jsem nic nejedla. Zkusila jsem mumlat několik neexistujících slov stále dokola a první část mého "plánu" vyšla, sundal mi roubík. Teď nebo nikdy.

"Víš, já to ráda na pejska", doufám,že mi to dopřeješ"

"Tak ty bys' chtěla pejska ty kurvo jo? Ty budeš dělat dobře mě, ne já tobě" Přes tato jeho slova, jsem si všimla, že ho můj návrh zaujal.

"A co třeba, že bych si na tobě nejdříve zarajtovala já a potom bychom vyřešili co dál?"

"Použitelná a ještě chytrá…hm… zvláštní" Jak jsem čekala položil mi ruku opět na nohy a já své svázané ruce mezitím přemístila k odepínání pásu. Pás se uvolnil. Snažila jsem se ho chvíli přidržet aby z toho nakonec nebyla mission impossible. Zajel s autem do vnějšího pruhu a chytil zase volat oběma rukama. Musela jsem to udělat rychle. Zatla jsem zuby a vymrštila ruce směrem ke klice od dveří. Než stačil zareagovat na to co se stalo vypadla jsem na silnici. Celým tělem a hlavně pravou nohou mi projela ostrá bolest otupující mé smysly. Oči mi zalily slzy. V důsledku bolesti jsem se nemohla hnout, jediné co se mi povedlo bylo doplazit se více ke krajnici. Naneštěstí pro mě, auto zastavovalo. Dveře od řidiče se otevřely a můj věznitel z nich vystoupil. V obličeji byl celý rudý vzteky. Jediné co mě napadlo a ze zoufalství jsem se tomu musela i zasmát byla slova tak teď na mě už nebude hodnej. Auto zamnou také zastavilo. Jediná šance na záchranu. Oči se mi zavíraly. Chtělo se mi omdlít bolestí, nebo umřít a už nevidět co se bude dít dál, ale přinutila jsem se ještě zůstat při smyslech. Z nějakého mě neznámého důvodu, jsme cítila, že někdo bude potřebovat mou pomoc, jak směšné po tom co jsem nemohla pohnout ani prstem.

"Tak to sis' u mě posrala, nedalas' mi na výběr, až bude po mrdání zabiju tě." Pro jistou demonstraci dokonce vyndal i nůž z kapsy. Zaječela jsem co nejvíc jsem dokázala. Žádná další auta nezastavovala, asi v té tmě nezaregistrovala, že se něco děje. Před obzor se mi postavila další osoba. Tentokrát nasvalený, vysoký, blonďatý…kluk? Můj věznitel byl pravděpodobně o 20 let starší, ale ten kluk se mu postavil, jako by si toho ani nevšiml. Mladší bojovník dal tomu staršímu pěstí do tváře. Starší se zakymácel ,ale nevyřadilo ho to z boje. Oba si vyměnily pozice. Starší stál zády ke mně mladšímu jsem viděla do tváře. Poznala jsem ho a měla jsem ještě větší strach o jeho život než o můj. Tyhle blonďaté krátké vlasy, světlé oči a pihovatý obličej bych poznala kdekoliv. Přestože jsem se vždycky nad jeho zjevem vždy rozplývala, tady jsem ho neviděla ráda.

"Pozor, má nůž!!" dokázala jsem zařvat ještě dřív než ho stihl zase z kapsy vytáhnout. Jenže mému zachránci to moc nepomohlo, ve chvíli měl nůž přitisklý k hrdlu a lítostivím pohledem mi naznačil omluvu. Za mnou se ozval, teď už čtvrtý hlas. Byl vysoký a patřil ženě. Soudila jsem,že to bude jeho máma. Tělo mi zaplavila ohromná vlna adrenalinu a já se s nejvyšším úsilím zvedla. Násilník to nečekal, potom v jakém mě viděl stavu. Když jsem se odvážila podívat na svou zlomenou končetinu, stékala po ní krev. Koleno bylo odřené až ke kosti. Žaludek mi udělal v břiše salto, ale vynadala jsem si za to. Když jsem vykročila, málem jsem opět skončila na zemi, ale měla jsem silnou vůli a před sebou kluka, kterého miluju, v ohrožení. Cítila jsem, že mám pravou nohu pravděpodobně zlomenou v kotníku. Musela jsem se tedy pevněji postavit na levou nohu. Pravou nohu jsem zvedla a v největším vzteku jsem kopla únosce ze zadu pod koleno. Složil se na a skutálel se do příkopu vedle dálnice. Byl tím posledním, co jsem viděla. Vydala jsem bolestivý výkřik a padla do tmy.

Podruhé za jeden den, pokud jich neuplynulo více, jsem se probudila na neznámém místě. Ležela jsem v pokoji, rychle jsem si sedla, abych viděla, jestli tu není ten hnusák. V hlavě mi explodovalo miliony petard. Radši jsem si zase lehla, takovou bolest hlavy jsem ještě neměla. Všimla jsem si, že vedle mě na křesle sedí/spí můj zachránce. Odkašlala jsem si a on ihned otevřel oči. Po té modro- zeleno- šedé barvě jeho očí se mi těch pár hodin spánku stýskalo. "Jsi v pořádku?" začervenal se, když mu došlo, jaká to byla zbytečná věta. "totiž, jak ti je?" chytl mě za ruku a mě roztál svět, zase jsem málem začala brečet. Teď by to ale bylo štěstím. Celý rok a půl jsem o tom snila a splnilo se mi to až když jsem málem skončila rozporcovaná v lese? Dobře… až budu chtít aby mě příště chytl za ruku, skočím z mostu. Působil vyděšeně, napadlo mě, že to bude asi tím, že jsem mu stále neodpověděla. "Jen mě hrozně bolí hlava"

"Jo doktor říkal, že tě asi bude dost bolet"

"Počkej! Proč mě bolí hlava, já jsem na ni upadla?"

"Ne, teda pokud si to dobře pamatuju"

"Tak proč?"

"Když jsme tě přivezli sem, rovnou tě vzali na operaci. Říkali, že máš ošklivě poraněnou nohu. Měla si na třikrát zlomenou… tu kost, s tím názvem" Pro jistotu mi pouze ukázal, kde se nachází. Poznala jsem, že se jedná o kost holenní, ale netušila jsem, že si ji jde zlomit na třikrát.

"Když tě přivezli na JIP říkali, že ti dali hodně silné prášky a k tomu morfium a je možné, že se neprobudíš. Měl jsem o tebe opravdu strach."

"Ale to nevysvětluje tu bolest hlavy"

"No… ty prášky měli zablokovat všechnu bolest, jenže si byla v opravdu špatném stavu a ta možnost, že ti množství prášků spíše ublíží byla veliká, takže tohle je asi daň za to, že si se probudila"

"Wow, super. Zkusila jsem si skoro umřít, to se člověku nepoštěstí každý den" Jeho pohled po mém konstatování byl milionový. Takový ten co říká "Ty si z toho ještě děláš prdel?" Málem jsem umřela, měla jsem pocit, že se mám smát. Dostala jsem druhou šanci.

"Takže...Kdy mě pustí domů?" Zase se na mě podíval jak na debila

"Právě jsme ti řekl, že tě prášky mohli zabít a že máš na třikrát zlomenou nohu" Řekl to jako, kdyby to vysvětlovalo všechno, ale mě to tak nepřišlo, chtěla jsem odsud.

"Nechají si tě tu do zítra, já tu s tebou počkám, pokud ti to nebude vadit a potom pojedeme do hotelu, než ti zařídíme pas."

"Pas, na co pas? Nechtějí mě odvést do Číny na pokusy, že ne?" konečně se také zasmál, už se neudržel. Byla jsem za to ráda.

"Dokud nebudeš mít pas, nepustí tě přes hranice, tví rodiče už o tom ví a kupodivu v mou máti vkládají důvěru, že tě v čas a v pořádku" podíval se na mou nohu "totiž v pořádku v rámci možností dopravíme domů.

"Ale proč potřebuju pas? Proč prostě nejedeme hned?"

"Protože skoro umíráš za hranicí Španělska"

"Co?"

"Ano ve Španělsku, ušetřím tě otázek. Ten zmetek, kterého mimochodem už vězní PČr, s tebou jel až do Španělska. Důvod proč tu jsme my s máti je jednoduchej, jeli jsme na dovolenou."

"Jak mě mohl odvést až do Španělska? A jak jsem se dostala přes hranice?"

"To teď nemusíš řešit, prý by si měla spát. Doktor tu byl naposledy před půl hodinou a řekl mi, že až se probudíš nemám tě přetěžovat hafem informací a opět tě uložit ku spánku." Zavíraly se mi ty oči, ale měla jsem na jazyku stále spoustu otázek.

"Proč si mě zachránil, málem tě mohl zabít" On nad tím jen mávl rukou, v gestu říkajícím "Mě a zabít? Pche..."

"Já jsem tě nezachránil, to ty si nakonec stejně zachránila mě, což je také důvod té třetí zlomeniny."

Nakonec mě spánek úplně přemohl, hnusný prášky!

Když jsem si přišla dostatečně při vědomí, oznámila jsem doktorovi, že už mohu jít. Smál se mi, ale pustil mě. Dorazili jsme na hotel. Nevím, co znamenal název "Virua" ale určitě nějaké vznešené slovo, protože hotel samotný byl vznešená novostavba. Každý jsme dostal vlastní pokoj. S mým odjezdem se počítalo už brzy, neboť to s tím pasem, nebylo zas tak vážné a kontrola byla vstřícná.

Seděla jsem na posteli svého pokoje, stěny byly béžové a peřina na posteli čokoládová. Skvěle se to k sobě hodilo. Bolest nohy jsem necítila, stále byla utlumená prášky, ale alespoň už jsem o své noze věděla. Během dne se za mnou zastavila jeho maminka, moc milá osoba, ptala se mě, jestli něco nepotřebuju, jestli nemám hlad, žízeň a vůbec se o mě starala jako o vlastní. Udivila mě hned první větou. "Moc ti děkuju za záchranu syna, ve strachu jsem nedokázala nic udělat, ale ty si ho zachránila" Nechápala jsem proč mají za hrdinu všichni mě. To oni dva jsou hrdinové. V tu chvíli tam vstoupil i on. "Pouze jsem chránila kamaráda" usmála jsem se a čekala, že se se mnou zase začne o něco přít, ale ona se zvedla, rozloučila se a nechala mě tam s jejím synem samotnou.

"Moje maminka si tě hodně oblíbila"

"já jsem si všimla, je moc milá"

"To ona je, teď o tobě neustále mluví, myslím, že by tě nejradši adoptovala" Oslnivě se usmál a ukázal tak sněhově bílé zuby.

"Moc přehání, vlastně moc přeháníte oba" Zasmála jsem se, všechno co se v posledních dnech odehrálo mi přišlo nanejvýš absurdní. Posadil se těsně vedle mě. Krásně voněl. Jeho paže se dotýkala té mé. Vzpomínala jsem na tu chvíli v nemocnici, kdy mě chytl za ruku. Přesně to jsem si teď zase přála. Chytla jsem ho za ni já a on můj stisk opětoval. Podíval se mi do očí, připadalo mi jako když mi hledí přímo do duše. Nevím jak se to všechno seběhlo ale v jednu chvíli jsme se na sebe dívali a v druhou už přitiskl svá ústa na má. Ucukla jsem z komplexu, který jsem získala, kvůli hrozivé jízdě s tím vrahem. Chápavě se na mě pousmál a už, už se chtěl také odtáhnou, ale teď jsem to byla já, kdo prvně políbil. Zavřela jsem oči a nechala se hladit po zádech jeho rukama. Každý dotek mě příjemě hřál. Jeho rty byli tak měkké. Jednou rukou mě hladil po vlasech, jako by mě chtěl uklidnit, že všechno bude fajn, ale to dokazovala samotná jeho přítomnost. Pomalu mě položil na záda. Opatrně mi pokrčil zlomenou nohu tak, aby mě to nebolelo. Stále mě jemně líbal a hladil. Tentokrát už mě hladil i po dolní části těla. Bylo mi to příjemné, ale připomínalo mi to trauma z auta. Vycítil to a sladce se mě zeptal jestli je všechno v pořádku, a že přestane, pokud se na to necítím. Byla jsem moc ráda, že tu se mnou byl a ani ten nejošklivější a nejoplzlejší chlap by mi nepřekazil být tu teď s ním. Svlékl mi župan a já se před ním ocitla, jak mě pán Bůh stvořil. Obdivně přejel mé tělo pohledem a potom rukou. Jeho doteky se mi vpalovaly do odhalené kůže. Naklonil se aby mě políbil, potom ale začal líbat mé tělo od krku dolů. Neustále mi říkal jak jsem krásná, a že lituje toho, že to neviděl už dříve. Polibky mě zasypával hlavně na citlivé kůži na břiše a pak také na vnitřní straně stehen. Konečně se zas vrátil k mým ústům a chvíli jsme se pouze objímali.

K ničemu nedošlo, dával si pozor a tušil, že by mi to po předchozí události nebylo příjemné. Nakonec jsme se před všemi rodiči políbili na rozloučenou a vychutnali si jejich nechápavých pohledů.

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Ahoj Lucy

    Je to pěkně akční, to je tedy pravda. Ty vulgární výrazy mi nevadily, asi k takovému tématu patří. Rozhodně si neumím představit, že by takový úchyl mluvil spisovnou češtinou - i když proč ne, že? smile

    Zajímavé téma. Je tam sice pár nelogičností v ději, ale nic, co by se nedalo vychytat. Podstatný je styl psaní a ten se mě osobně celkem líbí. A samozřejmě romantický konec - ten nesmí chybět wink

    Pěkné. Máš něco dalšího, co můžeš předhodit?

    Akorát se tedy divím, že nikdo ještě nereagoval, ale to víš, jsou prázdniny a dovolené a tady to tak trošku usnulo. Ale neboj, oni se probudí laughlaughlaugh

    Tak piš dál, těším se na další akční historku!
    The world needs more cowboys.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.