Hledá se žena...

williwilli Komentářů: 473
upraveno 10. červen 2014 v Povídky
Většina kravat už dávno přišla o své uzly a leckteré sako viselo na opěradle jak psí ucho. Čas pokročil, skupinky přátel se promísily a společnost zvolna vplouvala na vlnu volné zábavy.

Zoufale jsem se rozhlížel po sále. Přeci někde musí nějaká ženská být! Není možné, aby žádnou nepozvali.

Za uchem se mi ozvalo „Ahoj, nechceš si se mnou dát skleničku?“

Leknutím mi málem upadl talíř i s obloženým chlebíčkem. Za mnou stála kočka, zvlněné černé vlasy, velké oči a řasy, se kterými by mohla odhánět mouchy.

Úsměv se mi roztáhl od ucha k uchu. „Ale jo, zajdeme k baru!“

Ulevilo se mi. Vyčníval jsem zde už od okamžiku, kdy jsme dorazili z obřadu. Ovšem vydržet musím až do konce, protože můj nejlepší kámoš z dětství se dneska ženil. Možná by bylo správnější říct – vdával. Nevím, hlavně že se v tom vyzná on sám.

Jeho partner je skvělý chlap, a když mě pozvali na svatbu jako svědka, nemohl jsem odmítnout. A taky jsem je chtěl podpořit, protože lásku uznávám ve všech podobách.

No jo, ale nedošlo mi, že ostatní pozvaní budou asi nejspíš jako oni. To by mi nevadilo, kdyby se mě během večera nesnažilo hned několik z nich sbalit.

Potřebuju teď k sobě ženskou víc, než kdy jindy. A tahle je kus! Krásný úsměv, postava jak láhev od Coca-Coly, sametový hlas...

Sametový hlas! Sakra, na to si musím dát pozor! Ať z toho není zase trapas. Ale chvilkou povídání a jednou skleničkou se nic nezkazí.

„Mají tu hodně lidí, co? Jo a taky bych se měl asi představit, já jsem Jarda. Kuba o mně možná mluvil, jsme kamarádi už od základní školy.“

Podívala se na mě s mírným zájmem a pak odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne, neslyšela jsem o tobě, ale to spíš proto, že jsem nějakou dobu žila s Rudou, než mi ho Kuba přebral. Ale to je fuk, už je to dávno.“ Vypjala bujnou hruď a zářivě se usmála. „To jsem ještě byla Kryštof, ale teď jsem Kristýna!“

A je to tu, to je dneska pech! Že já blbec s sebou nepřitáhl nějakou opravdickou ženskou z venku. Musím se z toho nějak vykroutit. Jak jim leze alkohol do hlavy, mohlo by se stát, že mi někdo z nich sáhne do kalhot a to bych už opravdu neunesl.

Objednal jsem dvě skleničky bílého a jednu podal Kristýně. Přivoněla a labužnicky upila. „Příště objednám něco já. Musíš se přece trochu odvázat, působíš upjatě. Dneska je přece skvělý den!“

Do prkýnka, ona se snad rozhodla opít a já jí mám u toho pomáhat! Nejtvrdší, co běžně piju, je nealkoholické pivo. A když to poruším, tak jsem po pár sklenkách na hadry. Já chlastat neumím!

***

Dlužno přiznat, že v pití se Kristýna vyznala. Za půl hodiny mi seděla opice za krkem a na Krištofa jsem si už ani nevzpomněl. Ale i Kristýna se odbrzdila a nasadila těžší kalibr. Sedla si těsně vedle mně a zalovila pod blůzou na zádech. Pak udělala několik těžko popsatelných pohybů lokty a vzápětí rukávem vytáhla svlečenou podprsenku.

Ledabyle jí složila do kabelky a začala ukusovat slanou tyčinku.

„Je tu vedro. Já jsem si hned říkala, že jsi asi na hodně ženský tipy, co? Pořád jsi tu stál a s nikým ses nebavil. Bylo mi tě líto.“

Svíral jsem křečovitě okraj stolu, snad ve snaze zastavit rotaci místnosti, a na obličeji se mi usadil přiblblý úsměv. Současně se mi mezi ušima znovu rozblikal alarm. Napadlo mě, že můžu najít Kubu, nebo zkusit výmluvu na záchod a pak zmizet.

Kristýna se laškovně protáhla, až se jí prsa propsala přes blůzu. Vesele zamávala párečku mladíků, kteří kousek od nás tančili ploužák.

Zoufale jsem hledal nějakou spásu. Někdo mi přece musí pomoct!

„Promiň,“ jazyk se mi v puse kutálel a ve spáncích mi tepalo po posledním utrejchu, který do mě nalila, „já musím na chvíli támhle.“ Hodil jsem neurčitě rukou směrem za parket, kde jsem tušil dveře.

„Jestli je ti špatně, doprovodím tě.“ Kristýna se zřejmě snadno nevzdávala. „Musím se trochu upravit, taky potřebuju najít toalety. Pojď, můžeme pak na chvíli ven. Udělá se ti tam líp.“

Doprčice! Ona mi nedá pokoj. Než jsem ale posbíral síly, abych doprovod odmítnul, už stála vedle stolu a čekala, až zvednu to, co ze mě zbylo.

Odevzdaně jsem se nechal odvést, ale u východu jsem zahlédl postavu, která mířila po schodišti do patra nad sálem. „Omluvíš mě?“, tohle byla snad poslední šance, jak vycouvat bez trapasu, „Musím s ním mluvit. Je to důležité, čekám na něj.“

„Jak chceš, stejně s tebou nic není. To je tvůj přítel?“ Otráveně se podívala směrem do schodů, kde zmizel nově příchozí.

Alkohol v  hlavě mi už povypínal jednu buňku za druhou a já se ani nesnažil přemýšlet nad tím, co dělám, nebo co říkám. „Ne, není to můj přítel, sama jsi říkala, že jsem na ženský.“

Nechal jsem Kristýnu stát s otevřenou pusou pod schodištěm a začal stoupat do horního patra. Toho chlápka neznám, a jediné co chci, je někde se zašít. Než trochu vystřízlivím. Třeba tady. Unaveně jsem přejel očima nápis na prvních dveřích: „Knihovna“.

No vida. Kuba s Rudou si půjčili na svatbu zámeček ve stylu klasického podnikatelského baroka. Samé cimbuří a kudrlinka a na zahradě nechyběli ani trpaslíci. Napadlo mě, že se podívám, jakou že to majitel sbírá literaturu. Třeba první vydání Kačera Donalda, nebo všechna čísla Čtyřlístku?

Strčil jsem do dveří. Zamčené nebyly, ale úplně otevřít nešly. Něco tam vadilo. Tak jsem trochu zatlačil.

***

Když jsem znovu otevřel oči, skláněl se nade mnou cizí chlap s otevřenou pusou. Klečel na mě a než jsem při pohledu na jeho jazyk a mandle stačil zařvat hrůzou, zadul do mě celý obsah svých plic.

Začal jsem kolem sebe kopat a ve stejný okamžik se znovu otevřely dveře knihovny.

Stála v nich Kristýna.

„Tak ty jsi na ženský jó? A co tenhle tady? Blbečku!“ V ruce držela lahev, kterou jsme dole načali, jenže teď už byla skoro prázdná. „Táhneš to s ním dlouho? A jak to má nejradši?“

„Ne!“ Chlap mě odstrčil a chtěl ještě něco zařvat, ale jak se pokusil rychle vstát, praštil se o cosi nad sebou do temene, div neztratil vědomí. Takže už jen stačil zasyčet „...do prdele!“

„No jó,“ Kristýna si založila ruce v bok a najednou připomínala spíš Kryštofa, „to teda nejste moc originální!“

„Kristýno neblbni,“ snažil jsem se posadit a utíral si ústa do rukávu s pocitem, že se pozvracím, „já vůbec nevím, co se děje...“

„Jo ty nevíš? Celý večer se mnou chlastáš a nevíš o tom? A když už to vypadá nadějně, tak mi zdrhneš! S tímhle plešounem!“

„Hele, já jsem jenom někoho vyhlížel a když sis chtěla dát skleničku, tak mi to přišlo jako dobrý nápad...“

„Tak vidíš, vyhlížel jsi milence a mě si jenom využil! Abys neměl dlouhou chvíli!“ Kryštof začal vítězit nad Kristýnou a sevřel ruku v pěst.

I plešoun vytušil tu proměnu, ale evidentně neměl ani tuchu, co se kolem něj děje. „Hele kotě, mě z toho vynech. Já nevím, co jste spolu měli rozděláno, ale já tu jsem úplně náhodou.“

„Náhodu!“ Kryštof alias Kristýna zavil. „Jak tě zahlídl na schodech, mazal za tebou. Hele, nehrajte to na mě!“

„Blbost,“ plešoun zvedl ze země jakýsi balíček a opatrně se vyhnul hlavou z půlky stržené polici, která zřejmě ještě před chvílí visela nad dveřmi, „mě z toho vynechte. Já mu jenom dával umělé dýchání. A teď bych chtěl odejít.“

„Co? Ty chceš zdrhnout?“ Kristýna se nebezpečně ohnala láhví a pohrdavě hodila hlavou ke mně. „Vidíš, klidně tě tu nechá. Ale já vím co je to zrada! Nejdřív mě opustila máma. Nechala mě po narození ležet v tašce před obecním úřadem. Já jsem nalezenec! A od té doby je to tak pořád. Jen si někoho najdu, hned mi uteče...“ Hlas se jí zlomil a začala brečet. Kristýna měla teď navrch nad Kryštofem.

Plešoun odstrčil povalenou židli a pokusil se protáhnout dveřmi kolem ní. „Kočičko, je mi líto tvého osudu, asi to máš nějaké složité, ale já už musím...“

„Neříkej mi kočičko, debile!“

Plešoun vypadl ze dveří v bezvědomí a za ním vyletěla hrst střepů z láhve.

***

„Byl to zloděj knih.“ Kuba seděl vedle Kristýny a sledoval posledního policajta, jak odchází. V ruce držel starou knihu, kterou sebral plešounovi. „Měl tip na tenhle prvotisk. Myslel si, že když se vetře na svatbu, nikdo si ho nevšimne. Jenže nepočítal s tím, že vyjedeš tuhle po Jardovi tak, že před tebou uteče do knihovny.“

Nahmatal jsem si bouli na hlavě. „Je to vlastně slušný člověk. Když jsem mu podrazil dveřmi židli a on se zřítil i s policí, mohl mě tam nechat v bezvědomí s vyraženým dechem.“

Kristýna se mračila do sklenice čaje a občas po mně střelila okem. „Měl jsi mít na sobě nějakou varovnou cedulku!“

„Cože?“, nějak mi to nedocházelo. „Jakou?“

„Že tu jediný nejsi normální!“

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrý!! Jsi z nás nejlepší! laugh

    Ale my na to měli půlhodinu a to je šibeniční termín. A kromě toho to měl být jen rozhovor...

    Napsal jsi to zajímavě, docela bych to bral i za hozenou rukavici a zkusím něco podobného opravdu dát dohromady.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Tak elegantní řešení, které dává smysl! Máš můj obdiv, willi, ty jsi nám tam přesně chyběl. laugh Lámali jsme si hlavu a zkoušeli to ze všech úhlů, vymýšleli šílenosti... a přitom se opravdu něco vymyslet dalo. ;) Skvělé, pobavilo. ;)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    takovéhle šílenosti se tu většinou objevují od Lucie, jak vidím, má tu silnou konkurenci. Opravdu elegantní řešení, škoda, že jsi tam nebyl :D Pravda, že Markétka, Jerry a Mirek to měli nejhorší, byli ve trojici. A zjistil jsem, jak složité je pracovat ve dvojici, natož ve trojici :D

      Poradil sis s tím opravdu dobře, máš ode mě palec nahoru...kdyby tu nějaký byl :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Markétko, on willi na to asi neměl půlhodinu jako my...laugh Ale povedlo se mu to.

    Mně stejně nějak pořád vrtá hlavou tenhle námět a nějakou šílenost určitě zplodím.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Pravda, času jsem na to měl podstatně víc. Ale hlavně mě začal bavit ten námět. Takže nápadů jsem měl hned několik (některé možná i nepublikovatelné, nicméně ne nezajímavé...).

    A samozřejmě bych si rád početl, jak tohle uchopí někdo jiný. Takže se těším na Jerryho dílko a samozřejmě kohokoliv dalšího, kdo to téma zvedne.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Nepublikovatelných námětů jsme vymysleli i během té půlhodiny přímo přehršel...wink

    Možná, že fakt něco dám dohromady, ale netěš se zatím moc, asi to bude taky publikovatelné jen stěží...laughlaugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    smile Pobavil jsem se, je to fajn zpracované.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.