Informace

Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
upraveno 8. červen 2014 v Povídky
  „Demokracie přestala kdysi plnit svůj účel. Proto byl zaveden systém, který spojuje to nejlepší ze starých vládnoucích způsobů. Spojení demokratické volby a vlády tyrana. Každé dva roky dojde k výměně současného vládce za další geniální dítě z řad lidu, které povede naše město vstříc lepším zítřkům. Bude mít dohled nad všemi, nad vším a může cokoli, co uzná za vhodné, aby zachoval jednotu a prosperitu naší Nové Prahy. Uvítejte éru DD - Demokratické diktatury!”

  - z projevu Radka Zelenky, bývalého primátora. Nová Praha, červen 2054

 

  „Tati, stanu se diktátorem,” ozval se při večeři můj synek Dominik.

  Spadl mi příbor do jídla. To, co by dřív bývalo jen pokřivený dětský sen, se dnes mohlo stát realitou.

  „Jako fakt?”

  „Opravdu. Před pár hodinami současný vládce abdikoval. Mě určil jako svého nástupce.”

  Plakal jsem štěstím, konečně nějaké zadostiučinění. Dmul jsem se pýchou. Kdyby to tak viděla jeho matka! V klidu jsme dovečeřeli a já vyrazil do práce. Kvůli zácpě v dopravě jsem přišel na noční směnu o něco později a šéf mě seřval. Trochu mi to pokazilo sváteční náladu, ale protože mám toho chlapíka rád, nijak jsem mu to nezazlíval.

  „Přestaň cukat s tím obočím a běž zkontrolovat sektor C.”

  Patřili jsme mezi ty menší Skládky informací, takže jsme tu byli jen dva. Když jsem před dvaceti lety žádal o práci, chtěl jsem se dostat na centrální sklad. Nemusel bych neustále pendlovat mezi sektory a byl bych pěkně v teple. Venku na okraji Nové Prahy byla vždy pořádná zima. Vzal jsem čtečku, kabát ze syntetické kůže a vyrazil do minusových teplot na obhlídku. Šéf odešel do města na oslavu dceřiných narozenin.

  „To není fér. To opravdu není fér. Měl jsem tam jít až za svítání,” brblal jsem si tiše.

  Jen než jsem tam dorazil, promrzl jsem skoro na kost. Dřív bývaly informace vším. Kdo je měl, mohl si vysledovat, kdy mu chodí zákazníci, kam se stěhuje nepřátelská armáda, koho zvolí za prezidenta. Teď? Jen odpad. Obyčejný, obtěžující odpad. Nikoho už nezajímaly sociální sítě. Statistiky. Počet baryonů a mezonů v celém vesmíru. Absolutně nikoho, kromě mé osoby. Vždy jsem si proto s sebou na hlídku brával čtečku. Jen co jsem se dostal mezi své oblíbence, přestal jsem myslet na tu proklatou zimu a šéfa, který mě sem poslal. Namířil jsem přístroj na první hromadu disket, DVD a morfických e-paket.

  - Sloni nemohou skákat, nemají jako jediní savci kolena -

  Uznale jsem pokýval hlavou. Ale kdo nebo co je to slon? Než bych to našel, raději jsem natáhl ruku do strany.

  - Nedostatek kyseliny listové v těhotenství může způsobit vývojové vady plodu -

  Další pokývání.

  - Stanislav Procházka před několika hodinami spáchal svou dvacátou třetí vraždu na objednávku -

  Chystal jsem se uznale kývnout hlavou.

  „Cože?”

  Přečetl jsem si to ještě dvakrát. Vražda na objednávku. Vřela ve mě krev. Jestli jsem něco nesnášel víc než ostatní, byla to neúcta k zákonu. Přepnul jsem čtečku na celoplošné vyhledávání a hledal vše o Procházkovi a jeho obětech. Jenže tohle zavánělo průšvihem, měl bych to někomu nahlásit. Jenže komu? Nadřízený byl pryč. Ale co kdybych… Nikdo tu není. Nikdo to neví a ani by ho to beztak nezajímalo. Soudy jsou pomalé a já bych byl rychlý a spravedlivý. Sesbíral jsem tolik informací, kolik jsem jen mohl, a za nějaký čas jsem už stál před jeho domem.

  Čekal jsem a po chvilkách pokukoval po čtečce, kterou jsem si vypůjčil z práce. Zbývalo mi ještě několik minut. Zpoza rohu vyjelo auto, projelo kaluží a nahodilo mě vodou. Výborně. Pak ujelo krátkou vzdálenost a zastavilo se před mohutnou bránou, která otevírala vstup k rezidenci. Řidič stáhl okénko, naklonil se k mikrofonu u zdi a něco do něj pošeptal. Brána se otevřela a řidič zajel dovnitř.

  Jakmile se železné zámky zase zaklesly do sebe, odpočítal jsem si, kolik mi ještě zbývá vteřin. Přistoupil jsem k mikrofonu, podíval se na čtečku a zahlásil kódové označení „Pro prachy všechno”. Snímače pachu ze mě kvůli vodě nic necítily a brána mě ochotně pustila dál.

  Vstoupil jsem do domu a vystoupal do třetího patra. Tam jsem uviděl, jak se v jedné místnosti právě Procházka vyklání z okna. Připlížil jsem se k němu a lehce do něj strčil.

  Ten řev do konce života nezapomenu.

  Vracel jsem se domů. Přístroj, který mi pomohl, jsem uložil zpátky na své místo na poličce v práci. Nepřišel jsem k němu s úmyslem ho přímo zabít, ale mít takovou příležitost? Svět je lepší. Slyšíš to, Martine Svobodo? Svět je o něco lepší, a to díky tobě. Byl jsem šťastný a po ulicích jsem chodil s úsměvem na rtech.

  A stačilo jen několik hodin strávených na skládce s něčím co bylo velké jako malý diář. Že by to byl klíč ke spravedlnosti, po které jsem vždy toužil? Tyhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem jel výtahem do svého bytu. Otevřel jsem si dveře a s nepřirozeným klidem vstoupil dovnitř. Přivítal mě syn.

  „Tati, první den ve funkci a už jsem vydal své první nařízení.”

  „Skvělá práce, Dominiku,” usmál jsem se na něj.

  „Oko za oko, zub za zub,” pronesl s hrozivým výdechem.

  Srdce se mi na okamžik zastavilo.

  „Je to to, co jsi mě vždy učil. Spravedlnost za každou cenu. A platí to pro každého, bez výjimky. Díky za všechno,” řekl a objal mě.

  A já jen nasucho polkl.

  Později jsem seděl na gauči a přemýšlel. Karty byly rozdány. Teď už kvůli novému nařízení nemohu couvnout. Je to buď město zbavené zločinců, nebo má poprava. Tak se do toho dáme osude.

 

  Po pár měsících od zvolení Dominika Svobody do čela města našli jednoho z minulých diktátorů v jeho cele v nezvyklé pozici. Seděl opřený o mříže a koukal ven na kdysi obývanou, dnes průmyslovou čtvrť, která jeho vinou lehla popelem. Za normálních okolností by byl zabit, ale dokázal z těžké situace vyklouznout a před soudem to uhrál na doživotí v luxusním vezení na Pankráci.

  Seděl opřený o mříže ve dveřích a jeho hlava, položená na parapetu o několik metrů dál, se dívala ven.

  Detektiv Marek byl už zoufalý.

  „To už je víc jak padesátý případ. A to monstrum zabíjí jen těžké zločince. Je to snad nějaký superhrdina?”

  „Nemyslím si, pane.”

  „Kolik bylo vůbec tomu chlapci?”

  „Dnes má patnáct. Tedy… měl.”

 

  Ve zpravodajské redakci všichni žasli. Padlo spoustu dotazů, zda jsou dokumenty pravé, ale nebylo pochyb o tom, že to poslal On. V papírech byly do hrůzných detailů popsané všechny uplynulé vraždy.

  „Pavlíno, sepište o tom okamžitě zprávu. V sedm ji odvysíláme,” obrátil se šéfredaktor na jednu z podřízených.

  „Rozumím.”

 

  Syn nebyl doma, vládl. Každou hodinu jsem proto mohl poslouchat zprávy v televizi. Budou mě oslavovat jako hrdinu, kriminalita začala výrazně klesat. Seděl jsem na gauči a jedl večeři. Když ohlásili zprávy vysílané v další relaci, skoro jsem se udusil soustem. Je to tam! Zesílil jsem zvuk.

  „Obdrželi jsme před pár hodinami dokumenty, které usvědčují obávaného masového vraha z posledních měsíců. Jedná se o úplný soupis všech jeho zločinů proti lidskosti. Diktátor Dominik Svoboda prohlásil, že město netoleruje činy tohoto monstra a udělá vše, co je v jeho silách, aby ho dopadlo. Byla proto zřízena zvláštní linka…”

  Popadl jsem stolek přede mnou a vší silou ho hodil proti hologramu. Neškodně jím prolétl a udělal do zdi za ním menší díru. Řval jsem jako pominutý.

  „Monstrum? Dopaden?! Vždyť těm neschopným budižkničemům prokazuju službu!”

  Ztěžka jsem dosedl na gauč a zoufal si. Co se to se mnou stalo? Já, nade vše milující spravedlnost, jsem byl označen za stvůru. Lidem se mělo ulevit a neměli se začít klepat strachem. Dobře, chtějí strach? Mají ho mít.

  Za měsíc mě šéf požádal, zda bych si nevzal směnu navíc. Přikývl jsem. Jen jsem chtěl na oplátku vědět kam jde.

  „K identifikaci. Ten šílenec mi zabil dceru,” hlas se mu zlomil. „Vím, že dělala nějaké špatné věci, ale takovou smrt si nezasloužila.”

  Měl jsem ze sebe dobrý pocit. O dalšího méně. Šéf odešel a já jsem vyrazil na obhlídku se čtečkou. Cestou jsem hodně přemýšlel. Kdy jsem se stal tou „zrůdou”, o které mluví v televizi? Na začátku? Včera? Jenže můj syn je teď vládce Prahy. A já jsem jejím Spasitelem. Tečka.

  Prohledával jsem skládku a hledal dalšího člověka, který škodí nám, slušným lidem. Je totiž potřeba to zlo vyrvat i s kořeny, samotnou půdu dezintegrovat a okolí znepřístupnit. Kdopak je další? Kdo půjde dál?

  Bingo!

  Když jsem si to jméno přečetl, udělalo se mi špatně. Ne proto že to byl můj bratr, ale proto, že prodávat drogy dětem je přece špatné. Načerpal jsem si do přístroje ještě nějaké informace, koupil ve městě pár přísad a vyrazil.

  Zvonil jsem dlouho. Byl doma, jen asi potřeboval odklidit pár věcí. Ozýval se čilý ruch a vrzání nábytku.

  „Kdo tam je?” ozvalo se po nějaké době.

  „Martin.”

  „Kterej?”

  „Svoboda, tvůj brácha.”

  Konečně mi otevřel. Stál přede mnou zbědovaný člověk, živoucí troska. V očích ne nepodobných mým plál strach.

  „Co chceš?”

  „Jen ti předat pozvánku na jednu rodinnou akci. Tady máš,” podal jsem mu zalepenou obálku, „pak si ji otevři. Určitě přijď.”

  „Jasný. A teď vypadni.”

  Pokrčil jsem rameny a odešel.

 

  „Další tělo?”

  „Ano, pane. Nějaký drogový dealer. Ale na tomhle mu asi záleželo, napsal mu vzkaz.”

  „Rychle, ukažte to.”

  „Udělali jsme jen fotku. Ta věc byla napuštěná jedem. Jeden náš technik se otrávil, jen co se jí dotkl.”

  Detektiv se skoro rozplakal.

  „Co na tom vzkazu stálo?”

  „Byla to pozvánka na jeho vlastní pohřeb. Ukončená větou „Vítej mezi mrtvými”.

  „Analyzujte jed.”

  „Už se stalo. Je to jeden z těch nových, vytvořených sotva před půl rokem. Napadá vás něco, pane?”

  „Ano, ale budu potřebovat ještě nějaký čas, abych si to ověřil. Něco mi říká, že to najdeme na skládce.“

 

  Město ztrácelo tvář. Lidé sotva chodili ven. Vraždy byly čím dál častější a brutálnější, i těm nejotrlejším se z nich dělalo špatně. Detektiv už ale věděl číslo areálu i sektor, kam se vozily informace, které vrah potřeboval. Jednotky už byly na místě.

  „Tým Alfa vpřed a tým Beta za ním,” zahlásil Marek do vysílačky.

  „Potvrzeno.”

  Netrvalo to ani pár minut. Šéf skládky skončil v poutech.

 

  Díval jsem se na televizi a právě hlásili pokles kriminality o další třetinu. Skvělé, ještě chvíli a bude tu čisto. Když v další zprávě oznámili, že dopadli toho odporného vraha, naběhla mi husí kůže. Aha, paráda, jen zatkli mého nadřízeného. Nikdy na mě nepřijdou. Ale… byli blízko. Raději se toho detektiva zbavím.

  Ještě toho večera jsem stál nad jeho postelí, kde spal. Vytasil jsem nůž a bodal a bodal. Jen do doby, než se rozsvítila světla v pokoji a dovnitř naběhla úderná jednotka.

  „Kdo, co?” byl jsem naprosto zmatený.

  Dovnitř vstoupil Marek.

  „Tvůj šéf byl jen návnada. Potřebovali jsme jasný důkaz, že jsi to ty.”

  Klesl jsem na kolena. Právě jsem si podepsal vlastní ortel.

 

  Sál bych narvaný k prasknutí. Rozsudek chtěl vidět nebo slyšet každý. Otec diktátora!

  „Zahajuji jednání. Město Nová Praha versus Martin Svoboda. Prosím o klid.”

  Diktátorovo slovo bylo svaté. Mlčely i děti. Dominik byl zhnusen.

  „Máme důkazy, které svědčí o vaší vině v případě sto sedmdesáti pěti prokázaných vraždách. Žalobci, předložte důkazy.”

  Soud se táhl několik těžkých hodin. Nakonec vládce a hlavní soudce v jednom vstal.

  „Máte něco pro svou obhajobu?”

  „Město je lepším místem pro život,” pronesl jsem s děsivou sebedůvěrou, „kriminalita klesla na nejnižší možnou míru.”

  Spousta dalších soudců zaváhala. Ne však můj syn. Jak dobře jsem ho vychoval.

  „Těžcí zločinci by stejně neutekli trestu. Za pár týdnů budeme instalovat nový bezpečnostní a vyhledávací systém pro město. Byli by chyceni a odsouzeni podle práva, ne dle zlovůle masového vraha.”

  „Ale já jsem bůh! Nemůžeš zabít boha!”

  „Konečný verdikt - poprava. Bez odvolání. Sbohem otče.”

 

  V místnosti byla jen má matka a detektiv Marek, který dohlížel na průběh. Syn nepřišel.

  Ležel jsem připoutaný k lůžku a čekal. Když se otevřely dveře, má matka se ode mne odvrátila. Přistoupil ke mě muž v bílém, vyměnil kapačky a ustoupil.

  Když se mi zavíraly oči, slyšel jsem jen tichý hlas detektiva Marka.

  „Vítej mezi mrtvými.”

Komentáře

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Asi tvá nejdelší věc  co se tady objevila smile Na první přečtení spousta zajímavých momentů... každopádně jakmile budu mít trochu volněji, přečtu si  to v klidu a  dám zpětnou vazbu.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.